Gallirea - Příspěvky uživatele

// Švitořivý les

Cesta to byla setsakramenstky kostrbatá. Shireen ladný krok se s tím Sunstorm vůbec nedal srovnávat. A to se šedá vlčice doopravdy snažila. Přece by musela být zaostalá, aby se pokoušela s touhle Zrůdičkou jen prodlužovat společně strávený čas. Vztekle celou cestu jen vrčela a nedbala na Bílé napomínání. Konec konců bylo nemístné a neoprávněné – ona se snažila. A dokonce i dávala pozor na pohyby té druhé baby. Jenže… Ona byla prostě úplně dutá. Jako bambus. Zcela a totálně vymaštěná. Jak bych asi mohla vykročit jinou tlapou? Mám snad kromě týhle ještě třetí přední? Jasně že dá smysl, že musíme jít nějak vyrovnaně a stejně. Šedá si oddychla a trochu se oklepala. Nemělo cenu se s ní dohadovat. Ona měla svou pravdu, Iskierka měla zase svojí. Ani jedna se jí nechtěla vzdát. Šedá by se za ní normálně rvala a ječela by na tuhle nuzačku tak dlouho, dokud by se nevzdala a neuznala její názor, jenže její hlas byl tak nesympatický a otravný, že byla zkrátka ráda, že ta šereda drží zobák. Hlavně aby se konečně dostaly k Asgaaru a ona mohla v klidu domů. Něco podniknout s Nemesisem, žít si svůj život. A ne se plahočit se zablešenou tulačkou po boku.
Znovu zakopla a šedé rty opustila další nadávka. Čekala, že bude bílá něco remcat, ale nedokázala se přimět na ni třeba jen podívat. Stačilo, že to tu divně smrdělo a celé to tu bylo hnusné – ještě hnusnější než všechna místa, která zatím prošla. Kdyby jen Iskierka znala legendu, která se k tomuto místu údajně pojila. To by bylo hned jiné. Oheň, blesky, vražda a zrada – přesně takové věci ji zajímaly a táhly. Láska? Meh. Ta v jejím životě náležela jen rodině a nemělo tomu být jistě v brzkých chvílích nikterak jinak.
Shireen chtěla zastavit, aby si mohla na chvilku prohlédnout tohle zvláštní místo. Bylo divné, jak se pod sněhem neukrývala žádná suchá tráva a jen holá zem. Upoutalo to její pozornost. Jenže přesně v tu chvilku se Sunstorm rozhodla zrychlit a s vlčetem znovu trhla. Shireen rozlíceně zakvílela jako divé zvíře a velmi dramaticky po druhé vlčici na prázdno ňafla zuby. Ale pokračovala dál beze slov. Čím dřív dojdeme do Asgaaru, tím dřív jí někdo ze mě sundá. Tím dřív budu svobodná a nebudu mít na tlapce hnusnej, hnědej přívěšek v podobě cizí tlapičky. S tou myšlenkou podivně tichá vlčice klopýtala po boku bílé a kula pikle, jak se jí za tyhle útrapy pomstí, jakmile se jejich cesty rozejdou.

// Zubří vysočina

Hysterická vlčice na malou jiskru pořád něco vřískala, zatímco pubertální vejrostek nad tím jen se šklebem kroutil očima a myslel si svoje. Kupodivu ji tahle situace nevyváděla z míry ani zpola tak, jako tu zrůdičku po jejím boku. A pak jako by někdo vylil druhé vlčici za krk kýbl ledový vody. Ďábelský úsměv v Iskierky obličeji se ještě víc roztáhl; přímo z něj sršela nepřejícnost. Jestli potkají Elisu, bude to bílé definitivní konec.
„Furt je lepší tam dojít. Jestli mě budou hledat – a jakože budou –, určitě si budou myslet, že si mě třeba unesla. A to určitě nechceš,“ zasmála se šedá zle a líbezně na Sunstorm zamrkala. Bílá vlčice se zatím zkoušela vymyslet nějaký způsob, jak se pohybovat, čímž si vysloužila jen další opovržení a pohoršené protočení panenek k nebi.
„Ty jsi fakt blbka, co? Jaký třeba? Jiná cesta ani nevede! Musíme prostě jít těma tlapama společně – žádná věda, chytrolínko.“ Na důkaz toho, jak to bylo snadné, vlčice svým pohybem následovala tlapku Sunstorm. Věděla, že jestli se od vlčice někdy chce oddělit, bude muset trochu spolupracovat. Nebyla dlouho pryč, a tak pevně věřila, že ji nikdo zatím nepostrádá. Musela tedy jít svému štěstí naproti a nějak spolupracovat. Na moment se zdála znovu relevantní varianta s hnědou tlapkou jako přívěškem, protože ta by alespoň nemluvila. Jestli však cesta do Asgaaru měla znamenat, že Sunstorm dostane přes tlamu od Iskierky úžasné maminky – hell yeah, all in, kids. A tak vyskočila na tlapky a velmi klopýtavě se pokusila přizpůsobit svůj ladný krok hulvátskému capkání vlčice po její pravici. Šlo to těžko. Evidentně byly obě zvyklé krok natahovat jinak a nejednou se Shireen zamotaly packy, že si málem natloukla čumák. Vždy jen vztekle zavrčela a zle sklopila uši k týlu.
„Koukej se sakra soustředit,“ napomínala druhou dost možná i bez důvodu, jenže neutichající zlobu prostě bylo třeba nějak formátovat. Že byla Elisa nemocná, o tom zajisté Zrůdička nemusela vědět vůbec nic. Stačilo, jak se tvářila. Na druhou stranu – třeba by mámě udělala taková lehká svačinka radost? Shireen si sice nedovedla nikoho z jejich rodiny představit, jak bezdůvodně bílou vlčici sprovází ze světa, ale aspoň ten pocit, že má konečně potřebný respekt, byl sakra fajn.

// Spáleniště

Ta liška byla pěkně odporná. Shireen do ní zhnuseně dloubala tlapkou a šklebila se tak kysele, jak jen to šlo. Zároveň se však docela dobře bavila a bylo to vidět. Sunstorm slova jí byla popravdě nyní úplně jedno. Nechávala je plynout kolem sebe a bez sebemenšího náznaku pozornosti prostě dloubala tu hnusnou věc do kožíšku a do břicha.
„Co se stane, když praskne, huh?“ Zachechtala se líbezně, ale v hlavě už mezitím plánovala další zákeřný plán. Zlotřilost, chcete-li. Bílá ježibaba evidentně neměla nejmenší ponětí, co by se tak mohlo v následujících chvilkách udát. Její neprozíravost se Iskierce začínala líbit. A proč toho znovu nezneužít? Hmm? Vystartovala tak rychle, jak jen to šlo a velmi záhy ucítila sílu pouta, jak se brání. Zabírala, co to šlo, jenže Sunstorm byla jedno těžký hovado, takže s ní pořádně nedokázala hnout. Za to však něco hnulo s ladným, šedým tělem. Možná to byla vůle osudu, nebo magie, nebo nějaká podobná zbytečnost Gallireiská. To pouto jím mrštilo přímo na její společnici a napříč bolesti Shireen první problesklo hlavou, jestli nuzačka náhodou nemá blechy, nebo jiný parazity. Bože, třeba má červy? Zhnuseně protáhla obličej, asi jako když dloubala do chcíplotiny a rychle se jala sbírat. Jenže to nešlo. Ježibaba již klasicky hysterčila a něco vřískala, ale vlče kupodivu tentokrát zůstalo zticha. Jen ztrápeně zírala na svoji tlapku pevně spojenou s hnědou a přemýšlela, jestli bude lepší ukousnout jí sobě a žít bez ní, nebo urvat tlapku ježibaby a používat její hnědou packu jako náramek. Šedá našpulila rty. Hnědá by se k jejímu kožíšku nehodila.
„Sakra zavři klapačku, Ježibabo!“ Zasyčela nakonec vztekle, celá znovu naježená a připravená případně skočit vlčici po zbytku bílého ucha, na které by dosáhla jen při troše snahy. „Nic sem neudělala, jasný? Tak drž zobák a do háje zelenýho se začni chovat jako dospělá,“ prskala šedá dál. Jednu zkušenost si z téhle situace odnesla. Stavit se na odpor té síle bylo rozhodně nežádoucí. Evidentně je mohla síla trestat. Plameny nespokojeně zašlehaly, ale Shireen po nich jen vztekle plivla a přinutila je na pár momentů poslouchat, načež podobně zlý výraz hodila po své společnici.
„A kam chceš jako jít? Protože já mám v plánu cestu domů. Tam nás oddělí určitě. Máma bude vědět co dělat,“ a přesně v tu chvilku si vzpomněla, co jí Nemo vyprávěl o téhle nuzačce a jak s ní Elisa zatočila. „Nebo se do Asgaaru bojíš, hmm?“ Zazubila se kysele a zle sklopila uši k týlu. Zábava teprve začínala. Jaký to nádherný ráno.

„Huso hloupá, co jako čekáš? Syčím tu na tebe celou cestu a ty si myslíš, že budu brát takovej rycanec jako hru?“ Vlče prskalo zpátky a v jejích očích téměř až doopravdy žhnuly uhlíky. Očka se jí ještě nezabarvila, ale již se k tomu postupně začínalo schylovat. Šlo o pouhou otázku cirka dvou dekád týdnů. Metala kolem sebe blesky, byla naježená a připravená znovu vystartovat proti té pochybné slepici, která zjevně stále nepochopila, kdo tady tomu celému velí. Šedá prudce oddechovala a z rozevřené tlamy stále odkapávala rudá směs krve a slin. Že by měla výčitky svědomí, to se rozhodně říct nedalo. Povšimla si ovšem, jak to s Ježibabou šilo. Možná ji držely na uzdě jen zbytky morálky – jestli nějakou měla. Iskierka znovu hrdelně zavrčela a na rozdíl od druhé vlčice tesáky cenit nepřestávala.
„Skočilas mi sakra na záda! Nemáš v sobě za drápek vychování? Neučila tě tvoje zbytečná máma něco o poctivosti? Nebo se takový věci u vás zbytečnejch nevedou? Navíc – taky jsem si hrála. Ani jsem se nemusela snažit. Možná proto tu tvoje zbytečnost krade kyslík lepším vlkům.“ Bylo zvláštní, že zrovna vlče poučovalo starší vlčici. Každopádně tomu tak bylo a muselo být. Shireen si jednoznačně přišla v právu a byla připravená se za něj klidně znovu porvat. Jenže to už vlčice vykročila proti ní. Šedá proti ní na oko vypadla, ale nakonec k útoku nedošlo. S vrčením se k ní nyní neotáčela zády. A když ji bílá poručila, jen ošklivě vyplázla jazyk. „Tak to počítej, že bude po tvém.“ Stály beztak na okraji místa, odkud se linula vůně. A jestli ta mrcha teď chtěla jít, Shireen už nechtěla. Dřepla si na zadek a nechala bílou zabírat z plných sil. Jen ať táhne, služka, hihňala se vítězoslavně. Doopravdy se pohybovala – neviditelný řetěz byl napnutý. Nemohla to být žádná pořádná práce. Břečka na zemi klouzala jako ďas, takže jí šedý zadek projížděl s lehkostí. Jen se občas uráčila zvednout a vyhnout se tak nepříjemné srážce s k nerovností, kterou přes sníh bylo možné vidět. Blížilo se jaro. Ptáci začínali nad ránem odporně cvrdlikat v korunách stromů a v dálce se zlehka rozednívalo. Ideální čas k tomu nechat Sunstrom pocítit tu pravou sílu pekelných plamenů. A že ty teď žhnuly tak divoce, jako snad nikdy.
„Hej, dávej majzla,“ houkla najednou, protože mezi stromy zahlédla zdroj té vůně. Okamžitě vyskočila na tlapky a dravě bílou předběhla a vší silou se opřela do pouta, aby byla u chcíplotiny první. Byla to liška. Znechuceně do ní dloubla packou. „No hnus,“ podotkla obrazně a zakřenila se. Co by asi Sunstorm dělala, kdyby ji dokázala přinutit tu věc sežrat?

// Březina

Otravná vlčice konečně chvilku držela zobák, takže si Shireen dočasně mohla užívat klidu. Sice to bylo úplně zbytečný, protože krajina tu byla hnusná a nezajímavá, no vše bylo lepší než její současná společnost. Tma pohltila celý kraj, ale nad východním horizontem nepatrně prosvětlovala. Blížící se ráno bylo příjemnou změnou. Teda alespoň se to tak zdálo. Sunstorm totiž ve své tupé hlavě vyplodila jakýsi plán na převýchovu malé jiskřičky a ten měl být již za pár minut nehezky překažen. Zatím si však šedivka s klidným svědomím hleděla cesty před sebou a její společnice si nevšímala. Evidentně byla schopná spolupracovat a dokud byla ticho, neprojevoval se její akutní nedostatek mozkových buněk v palici.
Jak se ocitla na zemi, to v tu chvilku nepostřehla. Prudký náraz do jejich zad ji povalil k zemi a na moment vlčeti vyrazil dech. S heknutím upadla do mokré brečky a zůstala ležet. Bolela ji stará rána za krkem, i bok, na který spadla. Pod sněhem se pravděpodobně ukrýval nějaký vystouplý kořen. A do toho vrazit žebry – nic moc. Ta srabácká důra na ní hned něco žvatala; jistě že se hned klidila do bezpečí. Bála se o kejhák. A právem. Ale domněnka o bezpečí byla sakra mylná. Iskierka zůstávala chvilku ležet na zádech a pokojně se usmívala. Překvapený a bolestí zkroucený výraz v tváři byl náhle zažehnán. Dávala si na čas, protože Sunstorm si o sobě evidentně myslela kdo ví co. A to měla být její asi největší chyba.
Všechno se seběhlo moc rychle, než aby dokázala mladá vlčice pořádně postřehnout. Bylo to tak přirozené, že ji to až překvapovalo. Za normálních okolností by asi takhle mrštná nebyla, ale do jednoho pohybu dala vše. Navíc jí adrenalin vesele proudil oběhovým systémem a pobízel ji do akce. Stála na všech čtyřech rychlostí blesku a než jí ta tupá blbka stihla uhnout, vrhla se na ní. Vlče rozhodně nebylo troškař. Ostré zuby se zaryly vlčici do krku, téměř pod čelist, takže na ni druhá vlčice ani při vší snaze nemohla dosáhnout. Šla po karotidách – tedy krčních tepnách. Její stisk byl pevný a špičáky ostré. Lehce protnuly kůži, zatímco tlapy našly místo na lopatkách její sokyně. Hlavou děsivě škubala a cítila, jak se krev vlévá do jejích úst. Nebylo jí mnoho, proto ještě víc přitlačila sevření a znovu trhla hlavou. Bylo jí nyní úplně jedno, o co té slepici šlo. Důležité bylo, že si ta nuzačka začala s nesprávnou princezničkou a jestli čekala, že si při tom všem vyhrožování nechá líbit tak zákeřný útok, byla sakra na omylu. Ani Shireen, třebaže hodně štěkala, nebyla tak zkažená, aby zaútočila na protivníka zezadu. Jistě – hodila by ji nejraději šakalům, aby ji přítěže zbavili. Pořád však znala pravidla čestného souboje. A jestli se těch nehodlala bílá držet – její smůla.
Zranění, která vlčici uštědřila byla v rámci možností nezávažná. Neměla takovou sílu, aby dospělou vlčici povalila, nebo jí snad opravdu zardousila. Pustila ji po nekonečně dlouhých vteřinách a prudce odskočila. Tak daleko, jak jen jí to bariéra dovolila. Kdyby si to však bílá rozmyslela a chtěla se po vlčeti znovu vrhnout, byla malá připravená. Teď však jen výhrůžně vrčela, připravená uštědřit další ránu. Kde je sakra Nemesis, když ho jeden potřebuje, klela si pro sebe, zatímco prskala skrze nebezpečně vyceněné tesáky. Na rtech jí ulpělo dost bílých chlupů a trošky krve. Tepny netrefila. Snad si však u druhé sjednala dostatek respektu do momentů nadcházejících.

// Že je Shireen vlče, nebudu si tu hrát na supermana. Jen se Sunčou zaklepala a trochu jí potrhala kůži pod hrdlem, žádný drama.

„Ouško teda ne,“ opáčila sivá okamžitě a rozmrzele mrskla ocasem. Nelíbilo se jí, že se bílé něco líbilo – něco, co mělo být urážkou. Takhle to být nemělo. Měla být nespokojená až hanba. Měla trpět a svíjet se v žáru pekelných plamenů. Ty znovu zapraskaly, když vytanuly šedé na mysli. Velmi teatrální protočení očí následovalo vzápětí. „U Života. Může bejt někdo až tak tupej?“ Nemělo zjevně cenu Sunstorm, jak se vlčice představila, vysvětlovat prakticky cokoliv. Že byla tak hloupá, aby nepochopila jasnou výhrůžku o utržení obou uší, to šlo zcela mimo šedé vlče. Další možností rozuzlení byla ještě varianta, že naivka neměla vůbec žádný pud sebezáchovy a čekala, až jí Iskierka skočí po krku. Konec konců sebou ani necukla, když jí šedá hupsla po rameni a vytrhla z něj chlupy. Třeba ve skrytu duše toužila po smrti. Až ji někdo vysvobodí z její nuzný existence. Možná je to nějakej lesní duch, co chce být vysvobozen z kletby a obdaruje svého zachránce nezmírající slávou, nebo tak podobně? Myšlenka to byla dobrá, rozplynula se však na argumentu, že by ten duch musel bejt stejně jetej, jako tahle bělostná nádhera. Iskierka tedy raději prozatím nic neříkala a jelikož oslovení „ježibabo“ mělo zjevně největší neúspěch, bylo pomyslným vítězem téhle kompetice. Jen se pro sebe ušklíbla a máchla ocasem. V tu chvíli však ta bílá důra cukla s tím obojkem pošahaným a vlče klopýtlo.
„Byla bych fakt totálně zoufalá, kdybych se bála otočit zády k takový ubožačce, jako seš ty,“ prsklo vzteklé vlče, pro změnu naježené a nebezpečně připravené k výpadu. „Jsi drsná asi jako obyčejná myš, slepice. A jestli si myslíš, že sebou nechám smýkat od takové nuzačky, jsi sakra na omylu. Škubni tím ještě jednou a přísahám, že přestanu bejt takhle klidná, ježibabo vypelichaná.“ S těmi slovy Shireen vlčici předběhla a vší silou jí rycla do ramene, když ji míjela. Zabolelo to i ji, ale stálo to za to. Definitivně. Jen fakt, že sebou jistojistě bílá musela pořádně smýknout ji hladil po pekelné a černé dušičce. Jakmile se ujala znovu dominantní pozice, otočila se k vlčici a ušklíbla se.
„Fakt nemám náladu se tu tahat s takovou horou zoufalství. Koukej teda spolupracovat, ať můžem každá táhnou po svým. A nebuď laskavě taková osina v zádeli, dík.“ Mluvila nyní chladně. Veškeré citové zabarvení se z jejího hlasu vytratilo a škleb vystřídal vážný výraz. A pak bez dalšího vysvětlení velmi rázně vykročila. V týhle zatuchlý, hnusný, odporný hájence už byly dost dlouho.

// Švitořivý les

// Kopce Tary

Šedá vlčice si nyní rázně capkala plné dva metry délky před Sunstorm, ale nebylo pořádně znát, jestli se dobře baví, či je snad naštvaná. Její řeč těla nebyla zcela jednoznačná a bylo to pravděpodobně z toho důvodu, že ona sama nevěděla. Na každý pád si však její bílá a retardovaná společnice myslela, že je na koni. Husa. Potměšile se usmála a přes rameno se na ni ohlédla. Byl to ten nejkyselejší úsměv, který ze sebe slečna dokázala vyloudit. Pozdvihla obočí.
„Nech si svoje jméno, nepotřebuju ho. Jestli ti tím pádem je milejší, když ti budu říkat třeba zrovna Ježibabo, tak prosím. Ještě je v nabídce Ouško – jen tak pro krátkost a přehlednost. A jestli se ani to nelíbí, může se z tebe velmi kvapně stát Bezuchá.“ Lhostejně pokrčila rameny a schválně za jejich pouto silně zatáhla, aby s bílou trochu rycla. Ale na to ji hned bílá předběhla. Když ji však bílé tělo míjelo, Iskierka po něm naprázdno cvakla zuby. Netrefila ji přímo, ale několik chlupů jí v tlamě zůstalo. Obě jistě línaly, nemohlo jít o nic jiného, divoce se však zasmála a nepřátelsky sklopila uši k týlu. Chvilku ji napadlo, že by se od té podřadné a zoufalé osoby nechala táhnout jako její pravá výsost, pak si to ale rozmyslela. Jen by si ušpinila zadek.
„Jestli tě to zajímá, Ježibabo, co nechce říct svý trapný jméno, tak já se slušně chovat umím. Jen ne k takovým umouněným a bezcenným tulačkám, jako seš ty. Co bych z toho měla, že bych na tebe byla jak na cukrovou vatu? Hm? Dobrej pocit?“ Znovu se zasmála a bojovně se přikrčila. Jako když lovec pronásleduje kořist. „Hlídej si zadek. Copak tě máma neučila, že se nikdy nemáš k nepříteli otáčet zády?“ Plameny jiskřily, vesele praskaly a dávali Shireen naději na ne úplně ztracený čas. Takhle bílá blbka nakonec vypadala jako dobrej boxovací pytel, na kterém si mohla pocvičit svoje způsoby. Trochu šikany ještě nikdy nikoho nezabilo. A třebas se ta kr*va trochu probere.
Kopcovitý terén všude kolem se pomalu přeměnil v odporně páchnoucí háj. Všude samej bílej, hnusnej strom, sníh na zemi udupanej a špinavej od všech těch zvířat, co tu kolem lezla. Iskierka nakrčila znovu nos a velmi opovrživě se rozhlédla po okolí. „Co je tohle za místo? Tos mě dotáhla domu nebo co? Smrdí to tu.“ Na někoho, kdo poslední měsíce vytrvale mlčel, se začínala pořádně projevovat.

No nevim, protže seš tupá kr*va, co nemá za drápek sebereflexe? Myšlenka to byla krásná, ale pro čistý moment klidu si ji Iskierka nechala pro sebe. Přeci jen – moudřejší ustoupí, nebo nějaká podobná h*vna. Pobaveně se ušklíbla, protože vlčice pomalu začínala přistupovat na její hru. Pobaveně švihla ocasem a půvabně se zasmála, plně si vědoma své krásy.
„Jasně, prdka,“ její smích se náhle zvonivě nesl nad krajem. Byl jízlivý, ale přesto omamně krásný. „Vůbec nepočítej s tím, že bych tě někdy přestala urážet, ehh-,“ zarazila se a překvapeně se na starší vlčici otočila. „A jak že ti vůbec řikaj? Krom věcí jako blbka a tak – však víš. Jméno, nuzačko.“ Přeci jen vlčeti docházely nadávky a nechtěla se moc opakovat. Vědět vlčice jméno by byla alespoň trochu výhoda. Kdyby se však přeci jen rozhodla držet jazyk za zuby – na což upřímně nevypadala – Iskierka již vymýšlela všemožné přezdívky, které by vlčici nejen urážely, nebo alespoň šedé nějak zpříjemňovaly pobyt s ní. Třebas Ouško. Naposledy se pokusila opřít do pomyslného obojku, ale nepovolil. Nepustil ji na krok. Nakrčila nos i obočí a pohoršeně sledovala neviditelný řetěz až k bílé vlčici naproti ní.
„Převýchovu? A co bys mě jako chtěla ty učit? Jak bejt největší nula v celý Gallirei? Pff, nechtěj abych se smála.“ Hra obočí byla pro Išku důležitá. Zdvihla ho vysoko a nahodila pořádný sarkastický škleb. „Pojď se mnou, a třeba se naučíš jak nebejt takovej ubohej usoplenec.“ S těmi slovy vykročila velmi ladným krokem vpřed. Ignorovala fakt, že to chvilku drhlo. Nakonec se ale bílá poddala a za ustavičného žvanění se vydala za šedivkou. Ta nad nesmyslnými kecy jen protáčela oči a pokoušela se nedbat na všechno, co z ní padalo za kydy. Mrskala si vesele ocasem do kroku a zhnuseně za chůze měřila poslední přítomné. Byl tu nějaký šedivý fešák a o kus dál štramák v černém kabátku. Všechno by byla lepší společnost než retardovaná slepice, kterou sebou musela vláčet ona. Ale aspoň se nakonec poddala a pokorně následovala Iskierky vedení. Chyběla jí už jen Luciferova korunka. Plameny vesele olizovaly její líčka a pro jednou se zdály spokojené. Ač ji bílá vlčice niterně vytáčela a žhavila do běla.

// Březina

Vlčice před Shireen se zprvu válela ve špíně a hnusné břečce, ve kterou se měnil načechraný sníh zimních měsíců. Přesně tam patří, napadlo malou jiskřičku a potutelně se usmála. Konec konců – ona byla stále tak důstojná, jako kdykoliv před tím. Tyčila se nad tulačkou v celé výšce a pouštěla děs. Cizí neštěstí a strach tišilo plameny v její duši. Nakonec sebou přestala škubat, ale nebezpečně zasyčela, když se o pohyb pokoušela Shunstorm.
„Druhý ucho ti můžu urvat kdykoliv a nemusím se kvůli tomu k tobě poutat, husou hloupá! Kdo by se chtěl poutat k tak neschopný a tupý nádheře?“ Na jazyku mělo vlče jed, nechtěla však ztrácet moc času. Vůně masa ji teď vábila jinam a ač se snažila nedávat to najevo, vábení bylo silnější a silnější. Ušima pozorně škubala daným směrem.
„Laskavě poslouchej, ježibabo. Je mi jedno jestli to děláš ty, nebo někdo jinej. Ale jestli máš funkční rypák, tak určitě taky cejtíš tu vůni.“ Iskierka byla bystrým mládětem a uměla si poradit v mnohých situacích – tahle rozhodně nebyla. „Když se třeba dotáhnem ke zdroji tý vůně, třeba se ta kletba rozplyne – nebo já nevím co takový retardovaný a pošahaný věci dělaj. Na každej blbej pád – koukej kmitat hnátama. Jestli si zas máme každá jít po svým, musíme nějak spolupracovat.“ Ta slova drhla. Příčila se Shireen jen v mysli, na jazyku ještě čtyřikrát tolik. Srst za krkem měla naježenou a rána pořád nepříjemně štípala. Byla vlčici až moc blízko. Pořád se ale odmítala vzdát názoru, že je to celé její chyba a že tohle neschopný hovado v tom nemá tlapky. Pomalu se otočila k odchodu, nemohla však vyrazit, dokud se nějak nedohodly. Vznesla proto návrh. V jejích očích se zdál za všech okolností férový.
„Čím dřív hneš zadkem, tím dřív mužem každá zase žít svůj život. Ale běda, jak zjistím, že za to můžeš ty. Urvu ti obě uši tak, že ti z nich nezustane nic. Jen dvě díry v hlavě,“ vrčela skrze semknuté čelisti a vztekle máchala ocasem. „A opovaž se si něco na mě zkoušet. Jinak tě zabiju.“ Ta výhrůžka zůstala viset ve vzduchu poměrně dlouhou chvíli. Až nepřirozeně dlouho. Smutná část příběhu však byla, že to Iskierka myslela smrtelně vážně. Nevážila si Sunstorm života o nic víc než života červů v zemi. A byla připravená jí to dokázat.

Chaos. Většinu času zahaloval jen vysokou šedivku a nikoho jiného. Všichni v jejím okolí se zdáli poměrně vyrovnaní s jejich životy. I proto si teď vzniklý brajgl vlče sakra užívalo. Vynořilo se tu náhle doopravdy hodně vlků. Společně by vydali na menší smečku. Iskierka postávala stále bokem, ale cukání nenechávalo klidnou ani ji. Jen neštěstí ostatních přítomných vyčarovalo úsměv na zasmušilé tvářičce. Síla s ní smýkala bokem, ale ona se jen vesele posmívala všem ubožákům kolem. Nuzáci, hehe. Jenže karma je všudypřítomná, takže k jejímu nemalému překvapení i ona docestovala k někomu vyvolenému. Speciálnímu společníkovi, který ji měl provázet.
Šedá vlčice doklouzala sněhem až k hroudě, která se nemotorně válela ve sněhu. Nejprve ji nepoznala. Stále se smála na celé kolo. Jenže fakt, že jí náhle kožíšek přestal škubat a nic ji nikam netahalo byl sám o sobě velmi podivný. Hlavně tak z ničeho nic. Nakrčila obočí a kritickým okem prohlédla tu věc před sebou. Bílý kožich. Natržené ucho. Srst za krkem se jí okamžitě naježila.
„Zase ty?“ Zadrhla se vztekle a pohoršeně se od vlčice odtáhla. Její zadek však narazil do bariéry, jež ji měla se Sunstorm držet pohromadě. Ohnala se po té síle, ale jako tolikrát před tím, i teď jen její tlapy prolétly vzduchem. A na koho jinýho si měla teda vylejvat zlost než na nic netušící bílou vlčici. „Cos k*rva provedla?“ Štěkla na ni. Byla naježená až po ocas a panenky zlatých očí byly zúžené do nebezpečných štěrbinek. Byla o něco vyšší, ale taky mladší, a proto nemohla čekat že bude bez Nemesise silnější. Jestli chtěla ustanovit svou dominanci, musela to udělat rychle.
„Čarodějnice zatracená!“ Následoval další pokus o odchod. A další. Trhala sebou, ale jediné, co dokázala, tak maximálně neviditelným poutem drcla do své společnice. Hněv v jejím hrudníčku rostl a plameny vztekle šlehaly všude kolem. Pálily Iskierku samotnou. A tím pádem museli bolest pocítit i všichni ostatní bídáci v tomhle kraji. Nedbala ale na žádné další nuzáky, co se sem připletli. Její cíl byl stanoven.
„Tobě to nestačilo, huso blbá?“ Štěkla a znovu zatáhla proti bílé vlčici. „Urvu ti ještě to druhý ucho, jestli se ke mně opovážíš přiblížit, slyšíš, nuzačko?“ Magie ohně se ve vlčeti ještě neprojevila, asi těžko by však bylo pochybovat o jejím živlu. Při tom všem vztekání Shireen ani nedošlo, že se vůně masa náhle linula z jinačích míst. Touha to jít očíhnout byla silná, ale nechuť z její společnosti byla daleko horší. Znovu škubla. Tak povol, mrcho jedna.

// Menší info na závěr, že se předem za Shireen omlouvám. Bude hrozná osina v zadku. Ale já proti Sunče nechovám žádnou zášť ♥ :> !

// Zarostlý les

Iskierka si až příliš pozdě uvědomila, že si to nakráčela přímo do jámy lvové. Zprvu se vše zdálo zcela normální. Úplně. Obyčejný kopce, který jaktěživ neviděla a který byly úplně stejně hnusný, jako cokoliv před tím. Nezajímavý, nudný. Žádný vzrůšo. Rozmrzele máchla ocasem. Stála na jejich samém úbočí a váhala, jestli se vrátit zpět kolem hnusného lesa, nebo snad zvolit jinou cestu. K jejímu překvapení ji však tajemná síla cukla se zátylkem. A to úplně jiným směrem, než kterým zamýšlela odejít. Prve si myslela, že ji někdo čapnul a ohnala se daným směrem. Zuby však secvakly jen vzduch. Prázdné klapnutí naplnilo noční temnotu. Nikde nikdo. Pohrdavě se zakabonila a v celé své výšce zaujala dominantní postavení. Jenže v tu chvilku se to ozvalo zas. Jako by ji někdo, kdo tam nebyl, zatahal za jemnou srst na boku. Něco ji táhlo do nitra vršků. Hnusily se jí. Byly nezajímavé, ale vůně masa byla tak lahodná a začínalo to tu navíc smrdět dobrodružstvím. Plameny zašlehaly, olízly šedá líčka bylo rozhodnuto. Iskierka se vydala za tou jetou intuicí a následovala každé její zatahání. Tu vlevo, tu vpravo. Jednou ji síla dokonce popostrčila vpřed, což bylo znovu odměněno hrdelním vrčením a vzteklým mácháním ocasu.
Tlapky malou jiskřičku donesly až na pochybný palouk. Maličký, prázdný. Zcela bez života. Zůstala na moment stát a jelikož se síla chvilku neozvala, uráčila se tak zůstat. Nos měla nakrčený a sliny se jí v tlamě sbíhaly, že si přišla až blbě. Zmateně se rozhlížela. Maso nikde neviděla, a tak znovu vyskočila na nohy. Hloupý vtipy, takhle jednoho jančit. Jenže když už se chystala odejít, škubání v kožíšku ji zase přimělo se vrátit. Ohnala se do prázdna. Prve se to zdálo jako fajn nápad, teď ale válčila se vzdorem. „Přestaň mi říkat, co mám sakra dělat!“ Zahalekala do tmy. Zuby cvakaly, drápy se oháněla kam to jen šlo. Vše bylo ovšem marně. Ta síla si s ní dělala, co chtěla. Bylo to snad celý jen v její hlavě? Zarazila se, výraz plný soustředění. Chvíli se nic nedělo. Ale ona přece j*ebnutá nebyla. Nebo snad ano? Usilovně přemýšlela, až se jí z hlavičky div nekouřilo. A v tu chvíli si poprvé všimla neznámé vlčice. Musela tu být už déle, ale Shireen byla dosti zabraná do vzdoru. A evidentně nebyla jediná. Pořád stála na místě a sledovala – pardon cože? Okřídlenou vlčici? Nakrčila čumák a pokusila se couvnout, jenže to se síla ozvala zase a ona byla nehezky popostrčena vpřed. Stejně jako ta slepice před ní. Normálně by jí nestála ani za pohled. Dělala by že ji nespatřila a táhla by si zas po svých pryč. Teď jí však doopravdy začínalo zajímat, co se to děje. Nasadila medový úsměv a vykročila o kousek blíž k druhé šedivce.
„Ty taky?“ Houkla bez nějakého okecávání. Síla s ní znovu smýkla bokem, úsměv z její tváře však nezmizel. Hlavně dobrej dojem a pude to. Možná ta všivá nuzačka bude něco vědět.

// Vřesový palouk přes Maharské močály

Šedá se nemýlila. Pohyb doopravdy myšlenky zapudil a ona zase mohla dýchat svěží, jarní vzduch. Nikdy před tím vůni jara necítila a třebaže ji nedokázala ocenit jako jiné, alespoň trochu romantické duše, neškorpila se. Čistě výjimečně. Budiž to jaru poklonou nejvyšší. Klapačku držela již hodnou chvíli zavřenou a upínala všechny svoje smysly na okolní krajinu. Pachy mísící se v okolí, zvuky nočního světa. A hlavně zrak na cestu před sebou. Ocitla se totiž v docela nepřístupném kraji plném drobných jezírek a zatuchlých, smrdutých pachů. Ugh, hnus, napadlo ji prostě a s celkem odpovídajícím výrazem v tváři se zastavila, aby mohla promyslet další kroky. Naštěstí nezabředla hluboko do oblasti. Zvládla se poměrně snadno vymotat z bažin a dostat se na stezku, kterou tu vyšlapalo mnoho placek. To bylo samo o sobě pochybné, ale nezpochybňovala to, dokud nezmizela ve stínech neznámého lesa. Nakráčela si to do jeho útrob s železnou jistotou, že tady ji už bažina nečeká. Jaká škoda, že byl nakonec úplně stejně odpornej, jako močály před tím. Dalo se jím sotva projít. Její hebký kožíšek se cuchal ve větvích a neobešlo se to bez kdejakých sprosťáren. Výběrem jen: „Z*sranej les, kam sem to zase vlezla? Jaký hovado vymyslelo takhle hnusný místa a ještě je šlehnul jedno vedle druhýho? Jednou to tu všechno vypálím!“ Bylo i hůř, ale nemá cenu pokoušet se popisovat další (a mnohem peprnější) nadávky, kterých bylo během průchodu touhle krajinou užito. Jedna věc však vlče zaujala. Lesem se nesl poměrně čerstvý pach masa. Byl jako vábnička. Vedl ji skrze houštiny a křoví jako návnada. Jistě. Provázela to i ustavičná, hustá salva nadávek a výhrůžek na konto tohoto místa, přesto se však náhle malá dáma necítila úplně špatně. Možná to bylo hlavně proto, že měla konečně nějaký cíl. Plameny v jejím hrudníčku teď pokojně praskaly a dávaly vlčeti prostor, aby objevilo zdroj té omamné vůně.

// Kopce Tary

// Kaskády přes Východní hvozd

Od toho momentu, kdy se vlčice rozhodla zrychlit krok, ji rána za krkem nepříjemně štípala. Znovu se otevřela, nebo kdosi cosi a Iskierka cítila, jak z ní někde teče horká krev. Jen trošku – nebyl to konec konců žádný zející kráter. Spíš jen otisky zubů, které projeli podkoží. Pravděpodobně však prostoupily až na sval a to teď při jeho napínání bylo znát. Ošila se v marném pokusu ránu trochu vyčistit, ale marná snaha. Za krk si nedosáhla. Zaklela si tedy pod vousy a na just ještě zrychlila. Nejsem žádná slabá rajda, bolest je pro blbce. Hustila do sebe s každým krokem a motivovala se k chůzi. Byla docela klopýtavá, ale svižná a stále jistým způsobem elegantní. Jako vlčice sama. Obloha se mezitím úplně zatměla a zastoupily jí mraky. Netrvalo to dlouho, než se z ní začal snášet mírný deštík a nějaké ty ojedinělé sněhové vločky.
„No skvělý, sakra,“ zadrmolila vztekle a pekelným pohledem proklála nebesa. Skrze husté stromoví na ně sotva viděla a stejně jí jedna b*uzeranstká kapka spadla přímo do oka. Rozhořčeně zaryčela a vztekle sebou začala házet. Ani najednou nevypadala nijak raněná. Spíš jako hodně vzteklá, tmavá koule chlupů. Metala kolem sebe blesky na pustou lesní krajinu. Dvou pachů, které se matně nesly houštím, si v tom rambajsu ani nevšimla. Naštěstí. Co by asi Etney a Sunstorm řekli, kdyby je Iskierka přišla trýznit znovu?
Mladá dáma se vztekala hodnou chvíli, než se z lesa vypotácela na pustou lučinu. Nebo něco toho rázů. Copak na tom záleželo? Stejně byla určitě pošahaná jako zbytek zdejší přírody. Kdyby mohla, nejradši by vše upálila. Rázem v ní hrklo a tváře se zalily horkou krví. Vzpomněla si na začátky svého dětství, což vyústilo v další záchvat zuřivosti. Jak mohla jen být tak trapná a blbá? Cringe vzpomínky ji lítaly před očima v rychlém víru; nedokázala je zabrzdit. A proto radši plná studu vyrazila zase v dál. Třeba pohyb vyžene tyhle vize pryč z jejího vědomí.

// Zarostlý les přes Maharské močály

// Asgaarský hvozd přes Vyhlídku

Cesta ubíhala rychle. Skály a houštiny Asgaarského hvozdu se pozvolna přeměnily v nechutný a blbý kopec, na který se vlčice rozhodla neškrábat. Tam by beztak lezl jen nějakej ubožák a ten jí za trable nestál ani za mák. Vzala to proto oklikou. Sice si málem nejednou tlamu rozdrbala na mokrém, tajícím sněhu, rozhodně to však bylo lepší než se hrkat do kopce. Ještě bez možného výsledku. Kdepak. V jejích jantarových očích to nedávalo sebemenší rozum. Měla svou pravdu. A té se nedalo odporovat. Navíc – proč si s tím lámat hlavu, když mohla prozkoumat tak geniální místo, jakým se jevily kaskády?
Zastavila na břehu jejich burácejícího toku. Voda se valila z kamene na kámen a čeřila se v bílou pěnu. Vlčice nebyla tupá – máčet si tlapičky neměla v plánu. Přesto však přistoupila k hladině. Skrze ni totiž v klidnějších místech bylo vidět na kamenité dno. V jednu chvilku doopravdy zahlédla rybu se mezi šutry mihnout. Ušklíbla se nad slizkým stvořením, které jí nestálo za pozornost a pohoršeně si raději začla hledat cestu dál. Brousila kolem kaskád hodnou chvilku, než se odhodlala vydat na sever. Sic do kopce, ale rozhodně příjemnějšího, než byl ten předešlý. Schylovalo se k soumraku.
„Ugh, blbečci se taky nemohli vyprdelit dřív,“ zaklela na konto svých bratrů, aniž by to myslela jakkoliv vážně. Každý přece věděl, že by pro ně skočila na otočku do pekel, kdyby bylo třeba. I pro Etneyho. I pro mámu. Pro všechny. Klid tam, začínáš být sentimentální a to nechceš, švihej hore. Sama se napomenula a s úšklebkem vyrazila zase dál. Před nedávnem tu někdo prošel, ale její jasnost ani nenapadlo se bezhlavě hnát za náhodným cizincem, jen aby měla koho šikanovat. Však ještě nebyla ani daleko od domova a do tmy zbývalo času dost. Třebaže plameny v její hrudi začínaly být netrpělivé. Vyžadovaly nutně zábavu. Zápletku a dobrodružství. Mladá dáma se pousmála a s hravým vrčením přidala do kroku. Blbý to nápad. Rána za krkem se znovu ozvala a nepříjemně v ní píchlo. Plameny vyšlehly vysoko a olízly jí šedá líčka.
„Až se mi dostane pod tlapky!“ Zaječela vztekle na ztichlý svět malá jiskřička a zastavila, aby mohla rozdýchat palčivou bolest. Doufala, že tu vyzáblou tulačku její rány pálí ještě třikrát tolik. Představa toho, jak ji zřídí až se znovu setkají ji nakonec přiměla vykročit. Jenom slaboch by se oddával tak primitivnímu pocitu, jako je bolest. A ona byla jiná. Stejně jako Nemesis. Byla lepší a silnější. A chytřejší.

// Vřesový palouk přes Východní hvozd

// Východní Galtavar přes řeku Mahtaë (sever)

Co krok, to vlčici píchalo v zátylku. Ta flekatá, malá k*nda šedou slečnu pořádně pokousala. Rána nepříjemně pulzovala a barvila bílý trojúhelník v její srsti schnoucí krví. Nic, co by se nedalo přežít; dost to ale znepříjemňovalo štreku dom. Vztek, který teď zase doutnal v jejím hrudníku, byl nepopsatelný. Dokud postávala bokem a sledovala bratry se Rzí, bylo to fajn. Teď se však vydali na zmučený pochod k Asgaaru – jeden víc zmlácenej než druhej. Nechtěla do rodného lesa. Konečně vysmahla na čerstvý vzduch a měla se znovu vracet? Ani vize brečícího Etneyho ji nedokázala motivovat k rychlejšímu pohybu. Nejradši by se otočila na patě a běžela si s tou strakatou frnd*u vyrovnat účty. Ucho za další ucho – však víte. Přece by se nenechala tak retardovaně zranit zrovna od takový c*ury.
„Nejsme bezcenný nuzáci, jako ta strakatá-,“ před bratrem si odpustila nadávku. Po tolika měsících mlčení asi nebylo úplně ok hned si začít otvírat hubu. Alespoň ně na Sionna, kterej spolu s Nemesisem jedinej za něco stál. „Víš co,“ doplnila tedy jen a rozpustile se ušklíbla na staršího bratra. Znovu ji píchlo za krkem. K*urva zatracená. Vysvětlování raději přenechala Nemovi (// nečetla jsem úplně vše, fakt sorry :‘D) a sama se zas odebrala ke svým myšlenkám. Byly dosti brutální. Požár řádil v její mysli plnou silou a Sunstorm v něm umírala na všechny možný způsoby. Nebo byla alespoň všemožně šikanováná a týráná. Mladá dáma se pro sebe potutelně usmívala. Touha po tom se vlčici pomstít za zranění rostla s každou vteřinou. Pomalu si ani nevšimla, že je znovu obklopily Asgaarské stromy. Odfrkla si a darovala lesu nehezký pohled jantarových očí. Pokoušela se někde v křoví zahlédnout Etneye, nebo jen zaslechnout jeho fňukání, aby si mohla zajít kopnout, dokud byl zranitelný. Pak ji ale popíchly zbytky svědomí, které ještě oheň nestihl spálit. Iskierko, stavěli jste spolu vílí domeček. Protočila oči v sloup a rozumný hlas poslala pěkně zostra k čertu. Nikdo jí nebude říkat, co se patří a co ne. Ale je to bratr, naléhal hlas znovu. To bylo Etneyho jediný zatracený štěstí.
„Fajn,“ zabručela spíše pro sebe. Nedávala pozor, co přesně Sionn s Nemesisem řešili. Něco o bílého holce a tak – samý sr*čky, kdyby někoho zajímal šedé názor. Evidentně se však chystali na lov. A jí se setsakramentsky nechtělo. Znovu protočila panenky k nebesům. „Víte vy co? Jděte si na lov, řešte si vlčice a která má jakej zadek. Já se porozhlídnu po lese. A třebas si ještě zaběhnu něco někam vyřídit, hmm?“ Ač věta končila otazníkem, na odpověď mladá dáma nečekala. Vyrazila napříč lesem s jasným úmyslem – zažít dobrodružství, který žádnej pitomej lov nemohl zkrátka obstarat. Ještě houkla po bratrech jakési rozloučení, než bílá špička ocásku zmizela v temných stínech lesa. Dlouhé nohy ji spolehlivě nesly známou stezkou. Neplánovala však zůstat. Čichla si k tomu všemu, co se ukrývalo za hranicemi a když teď nebyla jen uťáplá blbka, ale průbojná Iskierka, mohla si jít kamkoliv. Spálit svým žárem každej deb*lní kousek týhle deb*lní krajiny a užít si nějaký to dobrodružství. Třebaže na úkor bídáků, jako byla třeba Sunstorm.

// Kaskády přes Vyhlídku