Gallirea - Příspěvky uživatele

Elisina odpověď dceru jak se patří zaskočila. Vlče bylo upřímné. Konec konců si nejednou posteskla po rodině, když jí společnost dělala Sunstorm. Z téhle jednoduché rovnice vyplývala hodnota x zcela jasně. X = společnost rodiny je nejlepší, nuzáci stojí za nic a nejsou dobrý parťáci na cesty. Naštěstí měla na podobné zlotřilosti připravené dvojče, na které se teď těšila. Rozhodla se proto matce oponovat zubatým úsměvem:
„Třebas zrovna překvapím,“ povytáhla hravě obočí a v očích jí znovu zajiskřilo. Plameny v jejím nitru šlehaly trochu nespokojeně, ale vlče je podvědomě zpražilo. Rodina je důležitá. Nejdůležitější. Trochu unaveně zívla. Elisa vypadala nejistá, ale vlče ji nechtělo trápit zbytečnými otázkami. Raději spokojeně přikývla a bez protestů vyskočila na všechny čtyři ze sedu. Neměla to dělat tak prudce. Tvář ji přelétla bolesti plná grimasa, ale rychle zase zmizela. Iskierka se pokoušela tvářit jakože nic, když se ploužila vedle Elisy. Bolelo to JAKO ČERT. Nejraději by stiskla klacík mezi zuby a pořádně se do něj zakousla. Přes tu všechnu bolest úplně ignorovala divného vlka, který pravděpodobně přišel s matkou. Měl zajímavý kožich. Ale nebyl rodina. Takže nazdar; ukázala mu v duchu pomyslný prostředník a dál si to capkala směrem k Asgaaru. Nechala tedy i být vyprávění o svých zážitcích a raději soustředila na cestu. Musela ještě matce sdělit, jak Sunstorm urvala ucho. Po tváři jí znovu přelétl škodolibý úsměv, který však ale vystřídal údiv. Byla asi maličko zmatená, ale nakonec jí to došlo a výraz plný pochopení přestřelil šedou tvářičku.
„Pfff! Kéž by!“ Odfrkla si pohoršeně a zavrtěla u těch slov hlavou. „Evidentně se s tou Zrůdičkou zná a když jsem k nim doběhla, lísal se k ní a otíral jí čumák o tvář. Ta holka za ním evidentně pálí! A těžko soudit, jestli on nečumí po ní.“ Odfrkla si doopravdy pohoršeně a zle se zamračila. A vůbec to nebylo tím, že ji znovu píchlo v zátylku. Znatelně teď kulhala a vypadala sama jako nuzačka. To bylo fakt ubohý a velmi se to její hrdosti příčilo. Jenže co naplat. „Bylo to fakt hnusný a řekla jsem mu, že má na víc, než se kámošit s nuzačkou, co mu málem zmrzačila ségru.“ Dodala a spokojeně mrskla ocasem. V teplém slunci nyní začínalo být poměrně teplo. Vyhlídla na blížící se Asgaar se náhle zdála jako světlo na konci tunelu. Útěcha! Odpočinek, jídlo. Vlče si oddechlo a trochu přidalo. Ať už tam jsou.

// Asgaarský hvozd před Vyhlídku

Teď přišla řada na Shireen, aby seděla a poslouchala. Ani to jí normálně nedělalo problém, jenže tlapičky ji svrběly nedočkavostí. Chtěla matce vyzvonit, jak se ta nuzačka měla k bratrovi. Moc chtěla, ale ještě nepřišla ta správná chvíle. Jen tiše seděla a pokoušela si zapamatovat vše, co jí matka říkala. Na hlavě jí zatím rostly imaginární čertovské růžky a plamínky znovu začínaly pálit. Nebo to možná byla ta rána za krkem? Nyní už byla dosti nepříjemná a omezovala vlčici ve skoro každém pohybu. Pokoušela se však být silná a nedávat najevo své bebí. Nebyla žádná fňukna. Krom rány za krkem se však pomalu začínala probouzet i tlapka, kterou si pokroutila při posledním útoku na Zrůdičku. Prostě štěstí, ale což. Bílá si to zasloužila.
„Slibuju, že se nebudu nikde toulat sama,“ přitakala svorně a vesele se usmála. Však o co šlo, její první narozeniny se stejně kvapem blížily. Přišlo jí ale podstatné vysvětlit všechny náležitosti jejího počínání: „Ale doopravdy nevím, co to bylo za sílu. A bylo nás tam víc. Nejen já se Zrůdičkou. Jednu vlčici to normálně táhlo, ač se zapírala všema čtyřma tlapama. Jen za sebou nechávala rýhu. Bylo to fakt divný a jsem ráda, že je od toho pokoj,“ broukla spokojeně Iskierka a olízla si suchý čumák. Stále na něm byly stopy sladké krve, což ji přimělo k úsměvu. „Hlad mám, nejedla jsem zatraceně dlouho. Ale v tom všem zmatku mi to ani nedocházelo. A navíc moje tělo nebylo schopný cítit vůbec nic. Ani hlínu pod nohama, ani dotek větru. Neměla jsem ani hlad a žízeň. Byl to jeden velkej nesmysl. A pokud de o Zrůdičku, nemusíš mít žádné obavy, že bych jí sama nedala co proto. Sice jsem ještě mladá, ale vím kde pod hrdlem tepe krev. Nikdo si na mě nebude jen tak vyskakovat. A rozhodně ne taková husa,“ ujistilo vlče matku, zatímco se jeho ocásek znovu vesele zakýval. Přišla si hrdá. Nechtěla, aby se za ni rodina musela stydět. Nechtěla být slabá a k ničemu. Chtěla uznání a aby všichni věděli, že Iskierka není žádná nuzačka vopelichaná. No jo, Iskierka. O té přezdívce zatím nikdo nevěděl, ale šedivka se necítila zatím úplně ztotožněná s vizí, že by o tom první měla říct matce. Navíc by byl Nemesis trn v zadku a urazil by se, že to tajemství nevyzradila jemu.
„Jestli ale něco můžu říct, tak je to tohle: chtěla bych bejt u toho, až se ti Zrůdička dostane pod tlapku. A to ani nevíš o té koruně celé situace. Sledovala jsem jí, když od mé maličkosti prchala a našla jsem ji s Etneym a jedním staroušem. Nevěřila bys, co bratr udělal!“ Cliffhanger, ale zatraceně potřebný. Shireen měla sice jmenovaného sourozence ráda, ale Sunstorm rozhodně nesnášela. A byla ochotná jít přes mrtvoly, jen aby měla Elisa další důvod k tomu jmenované vlčici pořádně pocuchat fazónu.

Iskierka byla tak nadšená, že zapomněla co se sluší a patří, ale mámě to zjevně nevadilo. Šedé tlapky i ve stoje samou nedočkavostí vesele přešlapovaly na místě a ocásek s bílou špičkou sebou rozpustile zmítal. Nebylo zcela běžné, aby se vlčice takhle radostně projevovala, jenže byla celá rozjařená ze zážitků a faktu, že to může Sunstrom zavařit u dalšího člena své rodiny. Oklepala se, aby dala průchod svému nadšení a všem svým pocitům, jenže bolest se stupňovala, takže se místo normálního oklepání Shireen jen podivně zakroutila a zašklebila se bolestí.
„Promiň,“ pípla hned omluvně a vesele se zazubila s pozdravem: „Taky tě zdravím! A promiň ještě jednou. Jen je toho nějak hodně, o čem ti chci vyprávět.“ Zlaté oči jiskřily a plamínky v Iskierky nitru vesele tancovaly vlivem přemíry nadšení. To však trochu pohaslo, když Elisa zmínila její zranění. Shireen zmateně zamrkala a trochu se pootočila, jestli si za krk neuvidí. A taky že neviděla. Rychle však zraky stočila zpět k matce: „Myslím, že jo. Ale je to takový divný, protože jsem to do teď necítila. Teprve to přichází k sobě. Na každej pád mi to udělala ta hlupačka Sunstorm. Nemo říkal, že jí znáš. Ošklivá jak noc, flekatá a hnusná tulačka.“ Připomněla vlčice matce pro jistotu a trochu u toho nakrčila čumák. Jako by ji snad jen to jméno mělo pošpinit. Pokračovala však rychle dalšími slovy, neb čekala, že matka zareaguje na tyto zprávy ohnivě. A jistě nebylo divu.
„Chtěla jsem se jen porozhlédnout okolo Asgaaru, ale nějaká síla mě dovedla do takových nehezkých kopců. A tam mě ta síla k té Zrůdičce připoutala, takže jsem se od ní nemohla vzdálit. Chovala fakt naivní představu o tom, že mě musí převychovat – fakt nevím, o co jí šlo. Rozhodně jsem se nedala,“ pronesla šedivka s vypnutou hrudí. Byla jak se patří pyšná, že si nedala od Zrůdičky nic líbit. „Jenže byla hrozná osina v pr-, v zadku a jednou mě dokonce napadla a pak se hrozně divila, že se bráním. Husa. Ani za drápek slušnosti neměla. Skočila na mě zezadu.“ Zapálení, se kterým Iskierka vyprávěla, bylo téměř hmatatelné. Nadšení z ní přes všechny bojové rány přímo sršelo a bylo znatelné, že si své dobrodružství užila i napříč společnosti. „Byla jsem na cestě domů, protože jsem se jí nemohla zbavit a byly jsme k sobě připojené tlapkami. Myslela sem, že doma by mi někdo tu tlapku mohl osvobodit. Třeba ukousnout Sunstorm tu její, nebo tak. Jenže řeka je rozvodněná a ta blbka mě málem zatáhla až do proudu, než jsem si vyhádala, že ji obejdeme.“ Až teď šedivce došel dech a ona konečně pořádně vydechla. Vesele na mámu zamrkala. To rozhodně nebylo všechno, co chtěla říct, ale v sáhodlouhém monologu musela matce dát i trochu prostoru, aby mohla zareagovat. Teplý větřík se opřel do šedých boků a pročísl hebkou srst. Jaro bylo definitivně tady a sluneční paprsky na skalách u kaskád příjemně hřály.

|Sunstorm|

Sluníčko stoupalo po blankytně modré obloze a svět se zdál nenormálně krásný. Ale možná to bylo hlavně tím, že i přes zatraceně nepříjemnou společnost se Shireen opět ocitla u Kaskád. A ty se jí líbily samy o sobě i za hnusného dne. Se zájmem si tohle místo prohlížela a pokoušela se rozhodnout, co vlastně bude následovat. Zrůdička se jí protivila čím dál tím víc. Záchrana však byla na cestě. Dříve, než se k šedému nosu vůbec donesl onen pach, všimla si Zrůdičky vyděšeného postoje. Rozklepala se jako osika, stáhla ocas mezi nohy a začala sebou šíleně šít.
„Tak uklidni se, zatraceně.“ Zavrčela Iskierka. Byla rozmrzelá a tyhle tyátry, které strakatá ohavnost předváděla, ji už dávno nebavily. Nejdřív se to zdálo vtipné. Teď už ale končila všechna legrace. Jenže Sunstorm sebou šila víc a víc a víc, což šedivku prostě vytáčelo. Ohnala se po vlčici zuby, ale k Sunči jedinému štěstí byl tohle přesně ten moment, kdy pouto povolilo a ona se rozvalila jak dlouhá tak široká v bordelu na zemi. Shireen to škubnutí ustála, takže se mohla té ohavnosti od srdéčka vysmát. Zarazila se však po velmi krátké chvilce, neboť se nad krajem rozlehlo hlasité vytí. Zlaté oči se rozzářily a výraz v tváři mladé dámy se zcela proměnil. Z otráveného a znechuceného až ve velmi vlídný a upřímně nadšený.
„Máma!“ Zavýskla vesele. Okamžitě dávalo Sunstormino chování větší smysl. Jenže k Iskierky neštěstí ze sebe Zrůdička bohužel začala soukat velmi chraplavá slova. Vlče znovu nakrčilo čumák a pohoršeně se ušklíblo. „Zníš fakt odporně. Ještě hůř než normálně. A to je co říct. Hej!" Během těch chvilek, kdy pronášela tři krátké věty se Sunstorm jako splašená rozběhla za jedním ze šedých sourozenců. A to se Shireen nelíbilo. Zůstala ta ní zmateně koukat, než se opovážila vyrazit v jejích šlépějích. Před tím však hlasitě zavyla v odpověď své matce. To aby ji ujistila, že je poblíž a že se za ní vzápětí vydá. Konec konců – Elisy vytí se neslo ze stejného směru, odkud se nesl i Etneyho pach.

|Sunstorm, Kessel a Etney|

Shireen se snažila bílou husu stíhat, jenomže to nešlo úplně podle jejích představ. Evidentně se rozpojily, což bylo dobře. Horší část byla, že její tělo začínalo pomalu přicházet k sobě, takže vlče teď za krkem, kde se ukrývala krvavá rána, cítilo prazvláštní pnutí. Několikrát zastavila a oklepala se, aby svaly trochu protáhla, jenže to nemělo prakticky žádný výsledek. Vlivem onoho zpoždění dorazila k prazvláštní trojici zrovna ve chvilku, kdy se bratr o Zrůdičku důvěrně otíral. A Shireen by nedostála svému předurčení a ani charakteru, kdyby nechala tuhle příležitost ležet ladem. Ladným krokem dotancovala jen pár metrů od té trojky. Hnědého vlka neznala, ale ani na drápek jí to netrápilo.
„Teda brácha, řekla bych, že máš lepší vkus na vlčice a kamarády,“ prohodila a teatrálně protočila oči v sloup. „Nic proti tobě, mimochodem,“ hodila ještě hlavou směrem ke Kesselovi spolu se zářivým úsměvem a přátelským mrknutím. „Neohřeju se tu dlouho, hledá mě máma. Ale měl bys vědět, že tahle tvoje kámoška je pěkná megera.“ Oslovila důvěrně bratra a s těmi slovy se velmi nonšalantně natočila tak, aby byl vidět její pokousaný krk. Esem v jejím rukávu byl fakt, že byla s velkým bráškou zadobře. Určitě neměl důvod jí nevěřit. A kdyby raději věřil cizince, než vlastní sestře, tak by to byl pěkně na nic bratr. To bylo prakticky všechno, co chtěla říct. Potřebovala to Sunstorm zavařit na co nejvíce frontách. Navíc další výherní kartu – a to že se Sunstorm Etneymu věší na krk, si uschovala do druhého rukávu a s kouzelným úsměvem na tváři zavrtěla ocáskem. „Teď půjdu, ale až se vrátíš domů, můžem zase něco podniknout,“ mrkla na bratra spiklenecky. Potom se otočila po zrůdičce, vyplázla na ni jazyk a v neposlední řadě se ještě rozloučila s Kesselem: „Zdarec, dědulo!“ Napříč všemu byl tenhle její výstup v přátelském duchu a když odbíhala, smála se jako ten nejzlatější andělíček pod sluncem.

|Elisa|

Nemusela ani klusat nikam daleko, aby matku nalezla. Očka se jí znovu rozzářila a kouzelně se usmála, když se k ní blížila. Tempo po zastávce u trojičky pěkně zvolnila. Rána přicházela pozvolna k sobě, takže ji za krkem píchalo čím dál tím víc a bolest přecházela do velmi ostré a pálivé. Jenže fakt, že je před ní konečně známá tvář jí dodávala energie. Vzdálenost mezi nimi uzavřela několika skoky, než konečně přivítala matku jak se patří obětím. Chvost sebou vesele smýkal. Na nose měla pořád zbytky Zrůdičky sladké krve. O zátylku ani nemluvě. Ten byl rudou barvou úplně prosycený.
„Tak ráda tě vidím! Neuvěříš, kde jsem byla.“ Začala hned brebentit, protože toužila matce vyzvonit úplně všechno. Jak si poradila se Sunstorm, jak je něco očarovalo a nemohly se od sebe hnout a taky že se Sunstorm sápe po bratrovi. Odstoupila o krok vzad, aby zlaté oči mohly potkat ty rudé. Hned se zazubila. „Všechno ti povím – bylo to super dobrodružství! A mám taky nějaké novinky, které tě určitě budou zajímat.“ Dovětek pronesla s přimhouřenýma očima, lišáckým úsměvem a velmi tajemným hlasem, ve kterém byl i podtón nadšení. První pořádné dobrodružství je zkrátka první pořádné dobrodružství.

// řeka Midiam

Dokud Iskierka visela zakousnutá do bílého krku, krev jí v tepnách jen vřela. Ne že by to však cítila. Neuvědomovala si ani ostré zuby, jež projely jejím vlastním zátylkem. Jen tah, kterým se ji od sebe ta věc pokoušela odprosit. Jak se na ní vlčice dostala, to bylo záhadou. Ne počkat! Nebylo. Uvědomila si svou „chybu“. V jeden moment jí ve spouště vody podjely trochu tlapky, takže se smekla. Bohužel pro Sunstorm bílé zuby projely lehce tkání a nechaly za sebou několik centimetrů táhlou ránu. Nic vážného, ale rozhodně to muselo zaštípat. A Zrůdička si rozhodně nic jiného nezasloužila. Jak pro svou ohavnou drzost, tak pro svou bláhovost a hloupost. Jenže to bylo před několika dlouhými okamžiky, či snad lépe řečeno chvílemi. Shireen si nyní spokojeně vykračovala po boku ošklivé, strakaté věci a lehce se usmívala. Temperament v ní se zase o něco zklidnil, když dala průchod svým emocím. O ráně na zátylku navíc neměla pořádně tušení, ač se z ní hrnula horká krev a nechávala na bílém trojúhelníku karmínovou stopu. Trochu se oklepala a rudé kapky se uvolnily z dlouhých chlupů. Zajisté nebylo dobře, že necítila bolest. Pod podkožím mohly být poraněné i některé svaly, které v takovém případě potřebovaly odpočívat. Jenže ona zkrátka o ničem nevěděla a proto nevědomky přepínala své síly. Alespoň že v očích Sunstorm mohla zůstat tím nedotknutelným monstrem, kterým se pro ni stávala. Zrůdička na ní při svém projevu několikrát prskla, ale vlčeti to bylo více než jedno. To líbezné ticho jí vynahrazovalo všechny rány i ztráty. Na tvářích hrdě nesla zrůdičky zaschlou krev a pyšně se usmívala. Všechna její zranění teď náležela jí a stala se tak chodícím důkazem její nebezpečnosti. To bylo pozitivní, neboť chtěla být vnímána jako opravdu dospělá. Jistě – nebyl jí ani rok, ale to přeci nic neměnilo na faktu, jak vyspělá si připadala. Rozhodně víc, než odpornost kráčející po jejím boku. Ta byla sprostým paskvilem, které matka příroda občas vytvoří jako odstrašující případ. Shireen zatím byla dcerou Asgaarských alf. Čistá krev. Trochu si povzdechla. Na hlas by to nikdy nepřiznala, ale chyběla jí rédina. A především Nemo, který byl čert ví kde. Nekrčila čumáček a odfrkla si. City nebyla pro ni. A navíc byla už jen kousek od domova! Nic nemohlo být lepší.

A dokonce dvakrát!

Seznam rozhovorů

Lindasa: Našel jsi něco?
Izar: Úplný houby.
Lindasa: Tak ty tam nech. Houby já nerad.
_____________
Elisa: Awww, zlato, ty si byl do mě zabouchlej? To je trapný.
Arcanus: Jsme roky partneři...
Elisa: A co jako.
_____________
Smrt: A máš čím zaplatit, smrtelníku?
Shireen: Jo, jo. Ale jak mám vědět, že mě nepodvedeš ty? Půlku křišťálů teď, a půlku až s tou magií někoho zabiju.
_____________
Sionn: Naše možnosti js-
Nemesis: Vražda, krádež, nebo zase vražda?
Sionn: …. Proč si takovej.
_____________
Tasa: Co mi asi tak můžeš udělat? Zabít mě?
Stín: Přesně tak.
_____________
Tasa: *přikrývá tlapkami vlkB oči* Hádej kdo!
Styx: Buď Tasa, nebo studené, kostnaté spáry smrti.
Tasa: Je to Tasa!
Styx: Smrti, proč.
_____________
Bouře: Jestli umře tak si ji zabírám, dokud je ještě teplá.
Nora: Mně nevadí ani za studena.
_____________
Lia: Já jsem to neudělala!
Alfredo: Tak proč se usmíváš?
Lia: Protože kdokoliv to udělal, je naprostej génius.
_____________
Launee: Pravda nebo úkol?
Therion: Pravda.
Launee: Kdy jsi naposledy jedl?
Therion: Úkol.
Launee: Jdi se najíst.
Therion: Tahle hra se mi nelíbí.
_____________

Cynthia: Věřila jsem ti!
Ilenia: A já za to snad můžu? To byla tvoje chyba.
_____________
Aranel: Měl jsi štěstí, Sigy, na funkci to nebude mít vliv.
Sigy: Jako na funkci pečovatele?
Aranel: ...
Aranel: Na tu už vůbec ne.
_____________
Evelyn: Žiješ?
Stín: Ne, jsem mrtvej asi.
_____________
Flynn: Takže jsem se ti celou dobu líbil?
Pippa: To snad nebylo očividný?
Flynn: Ne?
Pippa: Směju se všem tvým vtipům.
Flynn: To snad protože jsem vtipnej?
Pippa: ... Podívej, snažím se tě svést, Frynne.
_____________
Rez: Nemůžu uvěřit, že jsme spolu zamčený v místnosti.
Nori: *polyká klíč* ANI JÁ.
_____________
Elisa: Kde je tvůj alfa?
Nori: No a kterého tak zhruba myslíš?
Elisa: Děláš si ze mě srandu nebo co?! Kde - je - tvůj - alfa?!
Nori: No tos mi teda vážně pomohl.
_____________
Awnay: Prosím! Jdi k Životovi, aby tě vyléčil.
Fiér: Promiň mi, nevšiml jsem si, že je to TVOJE bodná rána! HLEĎ SI SVÝHO.
_____________
Sunstorm: Jako tvůj nejlepší kamarád-
Shireen: Nemesis je můj nejlepší kamarád.
Sunstorm: JAKO TVŮJ NEJLEPŠÍ KAMARÁD-!
_____________
Pippa: Myslíš, že za tohle skončím v pekle?
Alfredo: Větší pohromu tam nezažijou...
_____________
Wolfi: Proboha, kde je tvoje heterosexualita?
Darkie: Ále, potkala jsem Duncana.
Wolfi: To je hrozný. Ale vypadáš teda až moc teple.
Darkie: Potkala jsem ho vedle Borůvky.

CITACE

1. „Ten papuchalk tam byl už když jsem přišel!“ – Duncan
2. „Ještě jednou potkám šedého vlka a dostanu psotník.“ Sionn
3. „Mám samý dobrý zprávy! Jenom se ti nebude ani jedna líbit!“ – Sunstorm
4. „Zkuste se všichni prosím uklidnit a mít se navzájem rádi.“ – Aranel
5. „Neboj se, v houbách se vyznám!“ – Marion
6. „Já? Jakože já? Vážně?! No tak to ti dík, káááámo.“ Lorenzo
7. „Mlsný jazýček to on by měl, to jo...“ Lindasa
8. „Slyšíte to?! (pomlka) Sýček! (vražedným hlasem)“ Tasa
9. „To je mi líto... A tohle už jíst nebudeš?“ – Marion
10. „Mám moc maličké tlapičky a moc roztomilý kožíšek, abych kráčela v maharských močálech.“ – Elora
11. „Duncan je nejtupější stvoření. Ale ty k němu máš blízko.“ – Nym
12. „Z cizího štěstí mě bolí hlava.“ – Lia
13. „Jestli kvůli tobě zemřeme, tak tě zabiju! I když budem mrtví!“ – Pippa
14. „Změnil ses, už nejseš tak otravnej. Děsí mě to.“ Kenai
15. „Nezapomeň si pořádně vyčistit tlapku, protože až skončíme, bude to tvoje jediné poznávací znamení.“ – Rez
16. *too depressed* „Ach jo.“ – Morfeus
17. „Tolik děr pohromadě jsem už dlouho neviděl.“ Meinere
18. „Dostanu bonusový body, když se budu tvářit, že mě to zajímá?“ – Shireen
19. „Blechy na tebe!“ – Styx
20. „Proč se tu sakra všichni mění v holubi?“ Elisa
21. „Živote, dej mi trpělivost. Trpělivost povídám, protože jak mi dáš sílu, tak ho zabiju.“ Rez
22. „Máš jediný štěstí, že mám tak pochybný vkus.“ Aki o Sunče
23. „Skok z útesu nezní jako špatnej nápad.“ Shireen
24. „Čuchám čuchám deprese?“ Maple
25. „Prach, už zase. Do pekelný vohrady...“ Dipsi
26. „Sluníčko svítí, ptáčci zpívají, vlci se perou... jo, dneska bude krásnej den.“ – Norox
27. „Durewix, krucifix.“ *sighs* Duncan
28. „Když zavřu oči, nikdo mě neuvidí!“ Sunstorm
29. „Připadáš mi nějak povědomý, už jsem ti někdy vyhrožoval/a?“ Ilenia
30. „Šuk sem, šuk tam... Teda šup sem, šup tam.“ Sirius
31. „Mít partnera přece neni pohlavní choroba.“ Nori
32. „Jsou jen dvě věci, kterým se nejde vyhnout smrt a borůvkový zápach z Borůvky.“ Elisa
33. „Bojím se jen dvou věcí. Smrti a Elisy.“ Awnay
34. „Budu předstírat, že jsem to neviděla. *Evelyn*, pojď, jdeme od těchhle exotů radši pryč.“ Dipsi
35. „Jen přes tvojí mrtvolu, říkáš? No když jinak nedáš~.“ Tasa
36. „To chce mít pořádnou tlamu!“ Rowena
37. „Vobčůrávat les každý měsíc, a kdo mi za to jako zaplatí? Potřebuji kameny, abych podplatil Smrt.“ Nori
38. „Jmenuji se Flundra a vůbec mě nezajímáš!“ Rowena
39. „Jasně, že peklo existuje. Vítej v rodině!“ Etney
40. „Když budeš pod tím balvanem dřepět dost dlouho, někdo přijde a pociká tě jako součást smečkového území.“ Rayster
41. „Asgaar není hvozd, je to životní styl.“ Fiér
42. „Hmmm, sice nemáš hnědý kožich, ale tolerovat tě budu.“ Lindasa
43. „Nevíte prosím někdo, kde je moje vůle žít? Musela se po cestě asi ztratit.“ Amnesia
44. „Je tu tolik vlčat, že by to ani Styx nevymítila.“ Lennie
45. „Hele, nebere Život náhodou marušku? Jen, že je tak moc "háááj", chápeš.“ Izar
46. „V Sarumenu chcípnul pes.“ Kenai
47. „Dneska berou!“ Haruhi
48. „Čím víc mi v tom bráníš, tím větší na to mám chuť.“ Nemesis
49. „Ten Nori je ale tak super chalán, mám ho fakt rád! Rozdává radost všude kolem sebe a nejen ve smečce, ale i mimo ni. Například teď – teď tu byl, odešel a já jsem tak rád že konečně odešel.“ Makadi
50. „Málem mě zabili a ty mi na to řekneš tohle? Přísahám bohu, Alfrede!“ Pippa
51. „Nemám rád/a vlčata. Jsou zákeřný.“ Ilenia
52. „Na vlčata nemůžu říct jedno zlý slovo!....... To by nestačilo.“ Blueberry
53. „Jako rohožka posloužíš suprově.“ Shireen (!!!)
54. „Do propadliny nejdu, nejsem ještě takový propadák.“ Nori
55. „Láska? Fuuuuuuj!“ Duncan
56. „Nejsem ornitolog, ale tolik ptáků jsem pohromadě už dlouho neviděl.“ Blueberry
57. „Říkal tu někdo "vlčata"?“ – Skylieth, ještě za Maharu
58. „Na jednu stranu doufám, že shoříš v pekle. Na druhou stranu se tam s tebou potom nechci potkat.“ – Lia

Nádech. Výdech. Nádech. Výdech. Mnoho vlků se dýcháním uklidňuje, ale všichni víme, jak je to s ohněm. Potřebuje kyslík, aby mohl plát. Plát! Nejen doutnat. Plameny v Iskierky nitru vyšlehly opravdu vysoko a nyní olizovaly všechno v dosahu jednoho metru. Muselo to být znát, protože teplota i tlak vlčici vyletěly do astronomických hodnot. To Zrůdička přeci nemohla za nic na světě přehlédnout, ne? Jejich tlapky byly spojené. Leda že by měla stejný problém, jako Shireen. To bylo ovšem dost nepravděpodobné, protože na rozdíl od šedé nemohla mluvit. Ta stále nic necítila. Alespoň že bílá konečně držela zobák zavřený. Jestli cit celého těla byl cenou za to, že bude Sunstorm potichu po zbytek cesty, byla šedivka připravená tu cenu zaplatit. Klidně by dohodu s ďáblem zpečetila vlastní krví, ale to nebylo třeba. Koneckonců si neuvědomovala rizika, která se s tímto stavem pojila (na rozdíl od vypravěče, který si všechna rizika uvědomoval až moc dobře a hrozil se následků, které si vlčice z postižení odnese). Zatím se však jevilo při starém – Iška do bílé po její pravici pořád ryla a bílá na to nedokázala adekvátně reagovat. Nemluvě o tom, že zjevně opravdu toužila svůj život zahodit. Voda, do které byla šedivka nechtěně zavlečena, se jí náhle ocitla v obličeji. Řekla bych, že to pro ni byla poslední kapka, jenže na to bylo vody moc. Nečekala vůbec na nic. Neoklepala se, nejala se ani nějak lépe cílit. Její ostré zuby byly v mžiku zaklesnuté Zrůdičce v krku a velmi pevně svíraly. Jak moc bylo velmi pevně? To ani Iška nevěděla. Neměla pořádně cit, takže jen rvala jako vzteklá a vší silou škubala za kus tkáně, kterou se jí podařilo uzmout. Bez schopnosti takzvané propriocepce se nedá rozlišit, jestli náhodou nepřepínáte i vlastní síly. Tonus všech vláken mohl být klidně přepínán a ona nemusela mít nejmenší vědomí, že už škodí i sama době. Čerstvá, horká krev jí ovšem proudila do tlamy, takže se nepouštěla. Visela ve vlčici zaklesnutá ze svých plných sil, zatímco pravou tlapku držela nepřirozeně zkroucenou, stejně jako tlapku Zrůdičky. Adrenalin znovu zaplavil celé její cévní řečiště. Byl pánem jejího těla. Čas najednou plynul jinak. Nevěděla, jestli to jsou jen vteřiny, či snad hodiny. Rozhodně se však znovu zdatně držela mimo dosah ostrých zubů. Jen zběsile škubala a škubala, dokud jí síly stačily. A až když dozajista nemohla, konečně pustila. Krev jí stékala po lících a v záplavě rudé se bílé, obnažené tesáky jen leskly.
„Tohle bylo poslední, ale říkám POSLEDNÍ varování!“ Zavrčela hrdelně. Uši měla děsivě přitisknuté k týlu a v očích jí nyní dominovalo bělmo. Nešlo pochybovat o jejím naprostém rozčílení. Stačil jen jeden hnusný pohled bílé vlčice, aby jí tu krkavici doopravdy protrhla. Už takhle za sebou zanechala nehezkou tržnou ránu a mnoho pohmožděnin. Jediné štěstí Zrůdičky bylo, že její srst byla pravděpodobně moc hustá na to, aby byla rána v závěru vůbec někdy vidět.
„Naposledy!“ Zavřískalo naježené vlče po odporné vlčici. „Jestli ti to ještě nedošlo, nejsem žádnej jouda, na kterýho si taková ODPORNÁ TULAČKA bude jen tak cákat hnusy! Snažila jsem se ti dát zatraceně pokoj! Nesahám na tebe a nechávám tě tvýmu nuznýmu životu! Hrábni na mě ještě jednou a bude to to poslední, co sakra uděláš, huso!“ Konečně postavila tlapku na zem, byla však připravená se v každý moment začít bránit, bylo by to třeba. Na uši jí Zrůda nemohla, měla je moc těsně přilepená k zátylku. On by vlastně byl zázrak, kdyby Bílou vlčici nezmohla bolest. Přeci jen už měla krk jednou raněný – dávalo by to smysl. Jenže hormony jsou mocnými čaroději a adrenalin dokázal zahnat kdejaké bebíčko. Iskierka si tedy dávala pozor a nespouštěla zlaté oči z ohyzdné šeredky, zatímco pajdala do kopce, směrem ke kaskádám. Musely tu řeku nějak obejít. A musely si pohnout, neboť rozběsněné plameny našeptávaly jejich svěřenci, kam nejlépe udeřit. Třeba kletba povolí, až ta ohyzda pojde.

// Kaskády | Řekla bych že mě to mrzí, ale musela jsi znát cenu předem :D. Aspoň jsem to znovu schovala do srsti, abys nemusela mít nechtěný jizvičky.

Neochotná a zlá. Nic nepřející, krutá, toužící po ošklivých věcech pro ostatní. Nutno dodat, že taky místy po krvi. Nač si něco nalhávat – Iskierka opravdu oplývala ne zrovna vnadnými charakterovými rysy a ani trochu se jimi netajila. Nač taky? Nebyla prolhanou bytostí a když už se jí někdo nelíbil, nebylo správné mu věšet bulíky na nos a házet po něm sladkými slůvky (alespoň ne přehnaně dlouho). Nuzáci pro ni byli prakticky všichni cizí vlci a všichni si zasloužili jednotné chování a stejné zacházení. Neoplývala empatií a ani nebyla nijak zvlášť citlivá jak vůči ostatním, tak sama k sobě. Nudle z nosu si dávno uměla otřít sama a nebylo tak třeba, aby si vylejvala srdéčko jinejm duším, které by její strasti a obavy mohly brát jako projev slabosti. Nutkavá touha po pohlazení a něčí náklonnosti se zjevně zapomněla do mixu jejich genetických informací formulujících charakter přihodit. Nebo snad vůbec nebyla ve finálním výběru magického genetického mixu? Nikdy a za žádných okolností nechtěla být považována za slabou – k tomu se nenarodila. No, pokud vůbec byl důvod, pro který přišla na svět? Nadvláda nad všemi vlky světa ji nelákala, stejně jako mírumilovný smečkový život. Nahlížela na budoucnost jako na něco záhadného a vzdáleného, přesto však nikdy nepocítila přání se usadit. Nedej bože množit. Nikdy. Nač by to dělala, když mohla žít pro svou současnou rodinu a plamen, který hladil hřejivým plamenem její líčka. Nebesa a ráj jí byly zhola cizí, neboť ona od narození patřila peklu. Nutkavá touha po zkáze a ďáblovy jazyky se jaly formovat její prohnilou osobnost. Nebo snad nebyla tak pokřivená? Na rozdíl od většiny vlků se mohla jevit jako škaredá duše, jenže co se skrývalo až tam hluboko, hluboko uvnitř? Na samém dni jejího charakteru? Nitro téhle šedé dámy by mohlo poskytnout nějaké to světlo v temnotě! Naději na lepší zítřky a zářnou proměnu – z pichlavé, divoké růže v mírumilovnou slunečnici, či snad tulipán!
Ne – ani samé jádro její duše nebylo byť jen o píď příjemnější než celá její osobnost. Nátura vychovávaná pekelným plamenem byla skrz na skrz protkaná jeho uhlíky a třebaže byly některé míň žhavé, neustále doutnaly. Nezaklel ji snad někdo, že se obehnala pichlavými výhonky planého šípkového trní? Nos přeci nahoru nenosí a umí se chopit činu. Není líná a v případě nouze se nebojí ušpinit si šedé tlapičky. Na první pohled by v ní nikdo netušil zvrácený charakter, vždyť její tvář je líbezná! Nuzáci, řekla by si vlčice a jen se vám všem vysmála do xichtu. Nic takovýho, Iskierka je zkrátka nezkrotná – žádná slaďoučká princeznička. No a jestli chcete změnu, tady ji rozhodně nenajdete. Nikdy.

„No evidentně máš sebevražedný sklony,“ prohodila vztekle Shireen nazpět a zle po vlčici prskla. Pořád se snažila zacouvat a dostat se co nejdál od rychle proudící vody. Kdyby je proud strhl, obě by se jistě utopily. Bylo složité dohromady jen chodit – natož sakra plavat. Šedá se nyní tvářila už velmi znechuceně. „Kdybys nebyla úplně tupá husa, tak si tý vody všimneš hned, a ne až ti začne šplouchat až čert ví kam. Pravděpodobně ale na maják!“ Byla celá naježená z očí jí sršely blesky. Bylo zarážející, že vlastně voda kolem nich nevřela. No jo, počkat. Shireen zatím neobjevila svou vrozenou magii, takže vše výše zmíněné bylo pouze obrazné. Přesto však bylo nad slunce jasné, jak moc je nyní vlčice naštvaná. Máchala ocasem vztekle jako kočka, ušiska měla přilepená k týlu tak těsně, že s sním div nesplývaly.
„Zavři konečně ten zobák, HLUPAČKO!“ Zavřískla rozhořčeně, jakmile Sunstorm začala kdákat o svém bratrovi. Nic jí nemohlo bejt víc ukradený než nějaký zasloužený jizvy na Zrůdičky těle. Pokusila se couvnout, ale hnout s bílou masou se nedalo. Hlavně když stála až po lokte ve vodě. „Radši začni hejbat hnátama, jestli se ta voda ještě víc rozleze, nezachrání nás už ani dobrá vůle Života,“ šňafla. Flek, o kterém bílá začala nadšeně mluvit, úspěšně ignorovala. Jenže pak se něco změnilo. Ze světa se najednou vytratil Zrůdičky hnusnej pach. Přestala snad zázrakem smrdět? Nebo v tom bylo ještě něco dalšího? Shireen stála ve vodě, ale necítila zhola nic. Nebyla jí zima, nebylo jí teplo. Necítila ani vlahý jarní vánek hrát si se šedou srstí. Voda jako by zmizela a nic se jejího těla nedotýkalo. Necítila pnutí v kloubech, ani váhu na tlapkách. Nevážila nic. Necítila nic. Zmateně si vše kolem prohlížela. Evidentně neopustila své tělo a stále stála na kraji burácející řeky. To bylo dobré znamení – sluch neztratila, ačkoliv Zrůdička otvírala tlamu jen naprázdno.
„Copak?“ Zkusila ostýchavě svůj hlas, ale ten byl stejně silný, jako kdykoliv před tím. Okamžitě se zle usmála. Bílá rozhodně nemusela vědět o jejím problému, zatímco Shireen dobře věděla o jejím. „Co to říkáš? Neslyším tě,“ zasmála se ješitně, a ještě ošklivěji se na druhou vlčici zahleděla. „Snad tě dobrá vůle boží konečně neutišila? Hmm?“ Šedá si trápení a paniku v tváři druhé vlčice velmi užívala. Konečně taky nějaké štěstí; děkovala v duchu osudu. Její dobrá nálada se postupně začala vracet. „Koukej kmitat nožkama, tulačko prašivá, Asgaar čeká.“ Pobídla druhou vlčici do kroku a znovu se pokusila vykročit. Jestli druhá vlčice půjde. No? To bylo jen na ní – ale Iška byla připravená udělat prakticky jakoukoliv levárnu, aby ji přinutila se hezky rozhýbat.

// Maharské močály

Cesta močály byla faaaakt opruz, ale ještě horší překvapení je čekalo za dalším lesem, kterej si vlčice z předchozí cesty nepamatovala. Vlivem všech těch dešťů a hnusů se řeka začala vylévat z koryta a její proud se o něco zdvihnul. Nic hroznýho. Kdyby Sunstorm nenakvapila až těsně k původnímu toku, sotva by si tlapky zmáčely. Jenže Sunstorm měla evidentní deathwish a potřebovala vlézt až tak hluboko, že jim voda omývala lokte. To mladou, asgaarskou princezničku značně iritovalo:
„Seš tupá? Proč lezeš tak zatraceně blízko? Jestli to smete tebe, vezme mě to taky. A já mám v tomhle světě aspoň místo, víš? Já bych vlkům chyběla. Nejsem rakovina a příživník, jako seš ty.“ Štěkla po bílé vlčici, která si stále mlela svoje ptákoviny o odznacích a podobně. „A jasně že řadím, sakra. Na rozdíl od tvejch jsou úplně normální a na dobrejch místech. Nevypadám, jako bych se brodila hnojem,“ (ač vhodnější by bylo jiné slovo na h-) oponovala hned šedá své společnici, zatímco se pokoušela couvnout. Nechtěla přijít o život s touhle fuchtlí, která si evidentně přála pojít co nejdřív. Alespoň o tom zjevně vypovídaly její činy a chování. Iskierka se oklepala a trochu otráveně zavrčela. Znechucený obličej však zatraceně rychle vystřídala grimasa pobavená. To si fakt myslí, že vyhraje tak snadno?
„Poslouchej, zrůdičko ohyzdná,“ prohodila šedá, stále se snažící vycouvat ze sílícího proudu, „dvě věci: Brácha asi byl docela na nic šikanátor a lempl, když ti nebyl ani schopnej urvat ucho – bod pro mě. Za další, máš pořád krev pod bradou – to taky není práce tvýho retardovanýho bratra. Druhej bod pro Iskierku. A v neposlední řadě – do Asgaaru se dá dostat i jinou cestou,“ s těmi slovy hodila šedá vlčice hlavou směrem k severu a olízla si čumáček. Nebyla to úplně ideální cesta, ale stále se mohly do Asgaaru dostat. „Takže šupej, srabačko vypelichaná. Nemám už chuť k tobě bejt připoutaná, takže buď budeš kvapit nožkama do kopce, nebo ti tu zatracenou hnátu ukoušu a chcípni si tu.“ Bylo jasné, že jestli se Iskierka do teď jakž takž bavila, začínala být už opravdu otrávená. Zaprvé volbou cesty, kterou Zrůdička zjevně neměla moc zmáklou a jen zbytečně chytračila, zadruhé neustálou touhou bílé se Shireen vyrovnat. „Tím pádem je akce „roztrhni nás, Eliso,“ pořád aktuální. Copak jsi zapomněla? Když se domů nedostanu, bude mě má rodina hledat. A v takovém případě se modli – rozhodně se tě neplánuju zastávat. A komu asi bude má rodina věřit? Snad ne tobě.“ Opovržení v mladém hlásku bylo více než slyšitelné. Prosycovalo prostředí všude kolem, sálalo z útlého těla a žhnulo ve zlatých očích. Vlčice toho už měla vážně plné zuby. Toužila se té osiny v zadku konečně zbavit.

// Zarostlý les

Močály. Byly. Odporný. Zrůdička evidentně neměla ani trošek orientačního smyslu, takže místo aby je elegantně obešla, jako Shireen prve, plahočily se napříč územím plného temných tůní a nevábných pachů. Kdo ví, co tu za ta léta pochcípalo. A přece se Iskierka půvabně smála svým zvonivým hláskem – náramně pobavená zoufalou snahou Sunstorm ji nějakým způsobem za každou cenu prostě urazit podobnými slovy. Byla tak hloupá! Ale tak! Bylo vůbec možné, aby stvoří, které v mozkovně reálně mohlo krom pár jader hlavových nervů a nějaké břečky navíc ukrývat něco jiného? Iskierka se musela podivit, že takhle vlčice ještě nezapomněla, jak se dýchá. Hloupá na to prostě byla dost.
„Hlavně že si to umíš odůvodnit,“ rýplo si vlče, které si myslelo svoje. „A kdeže – můj kožíšek je souvisle zbarvenej. Na rozdíl od tvejch jetejch fleků.“ Nutno dodat, že to byla pravda. Sunstorm doopravdy vypadala, jako by jí přední půlku koupali v jednom bordelu a zadní zase v jinym. Bylo to nevábný a Shireen se to ani za mák nelíbilo. Ne že by vlky hodnotila podle barvy kožíšku, ale když už k nějaký tý nenávisti došlo – proč nezneužít malformací a mutací už tak škaredé Zrůdičky? Shireen na chvilku obrátila pohled na svoje tlapky. Mezi prstíky se jí trochu marastu dostalo, jinak je však měla poměrně čisté. Sem tam nějaké smítko a mokré chlupy. Dalo se to čekat. Ale zase to nevnímala jako žádné šílené drama – čistě výjimečně. V tomhle ohledu ji stále uspokojovala hysterie Zrůdičky. Nad jejími posledními slovy jen povzneseně máchla tlapičkou.
„A to si piš, že si zkusím. Budu jako stín. Sledovat tě po zbytek tvýho mizernýho života a šikanovat tě do konce tvejch ubohejch, nuznejch dní. A počkej, jestli si někdy pořídíš Zrudí potěr – tomu budu život ničit taky.“ Výraz, s jakým ta slova šedá vlčice pronášela, byl dosti ironický. Usmívala se a ač slova zněla jako nadsázka – byla jí doopravdy? Sunstorm určitě už pochopila, že u téhle povedené princezničky vlastně nikdy není nic dostatečně jisté.
Oproti cestě lesem byly močály ale přeci jen v něčem pohodlnější. Nebylo tu tolik věcí k přelézání a stezky mezi tůněmi byly docela schůdné. Když teda nebyly nějak moc úzké. Jakmile se vlčice na takové stezce ocitly, Shireen dělala vše pro to, aby nebyla vystrčena do zrádných tůní. Bílé vlčici nevěřila a často ji měřila přísným pohledem, a to i napříč faktu, že ji stále místy pnula a pálila stará rána za krkem. Asgaar se naštěstí blížil a močály se pomalu začaly blížit. Už jen pár chvil!

// řeka Midiam

// Zubří vysočina

Shireen bohužel začínala tušit, kudy ji bílá vlčice vede a drželo ji při smyslech jen vědomí, že co si odtrpí ona, musí si Zrůdička odtrpět taky. Možná i dvojnásob, kdyby se šedé moc zachtělo snažit. Nahodila ďábelský úšklebek a nechala vodu z bílé srsti dopadnout na svojí. Stejně je čekala v lese nová sprška. A tohle byl ten nechutně zarostlej a hustej les, kterým se nedalo za nic na světě normálně prolézt, aniž byste byli konstantě zašmodrchaný do nějakýho lesního bordelu. Vlčice do něj vstoupila s novým odhodláním protáhnout bílou tou nejhorší možnou cestou. A jako by je les vyslyšel – samý bludný kořen, samé roští a samé harampádí.
„Ani bych se nedivila, kdyby z té smečky všichni utekli, dokud seš pryč a maj šanci se tě zbavit,“ zasmála se Shireen kysele a na vlčici krátce vyplázla jazyk. Málo věděla o tom, jaký byl osud Ragarské smečky a co se tam právě odehrávalo. „Vůbec se nám do toho Asgaaru nějak těšíš, copak tě tam tak vábí, hm? Snad ne Elisa?“ Zapělo vlče líbezně a dvakrát krátce nadzdvihlo obočí. Nejraději by druhé vlčici plivla přímo do očí, ale na to byl ještě čas. Nynější příležitost se zdála spíše jako stvořená k psychické šikaně.
„Slyšela jsem, že máma hledá novou rohožku před úkryt. Na otírání tlapek by byl tvůj kožich docela dobrej. Až na ty zasviněný předky,“ žlutá očka znovu sjela k hnědým tlapkám. Zrůdička evidentně nepochopila, že Shireen odkazovala na její odznaky, nikoliv na bláto, které utkvělo v srsti. „Myslím, že moje tlapky po umytí budou vypadat pořád dobře, kdyžto době ty hnusný fleky zůstanou i až se vyčvachtáš. Budeš navždycky vypadat, jako by ses probrodila hromadou hnoje,“ nakrčila nosánek, zatímco se pokoušela synchronně s druhou přešplhat nějaký kluzký s slizký kořen. Bylo to tu nechutné. Špína se chytala kožíšků jako dravá. A to ani nemluvě o močálech, které se navzdory pomalému postupu pralesem docela kvapem blížily. I Bílá si to uvědomovala a neváhala šedivku na kus země ležící před nimi upozornit. Šedá se znovu jen ironicky usmála a jako by nic zamávala vesele ocasem.
„Líbit se mi tam nebude určitě a je tvoje jediný štěstí, že kdyby ses tam měla bezestopy utopit, stáhla bys mě sebou. Takže nebudu zkoušet tě někam strčit. Krása, co?“ Jed v jejích slovech byl slyšitelný, i kdyby se tahle část rozhovoru zcela vytrhla z kontextu. „Ale až se rozpojíme, tak si koukej dávat bacha kamkoliv půjdeš; hlídej si záda. Vim, kde bydlíš,“ pohrozila Iskierka rádoby rozpustile, jenže zvláštní odlesk jejích očí těm slovům dával jak váhu, tak hrozivý nádech. A to ještě ani nebyly krvavě rudé, jako měly být již za pár měsíců. Imaginární čertovské růžky vlčici rašily na čele, zatímco se drala lesem vpřed. A vstříc močálům, jejichž nevábný pach visel v chladném, nočním vzduchu.

// Maharské močály

// Spáleniště

Napětí ve vzduchu bylo prakticky hmatatelné. Kdyby byla Iskierka anime postavičkou, sálala by z ní temná aura a sápala by se po všem živém v dosahu. Sunstrom byla v dosahu. Ale až moc. Plameny v jejím nitru odporně žhnuly a štípaly jí do líček. Nejraději by se rozběhla vpřed a nezastavovala by, dokud by se konečně neocitla zpátky doma. Vyzvedla by Nema a vrhla by se vstříc nějakému příjemnějšímu dobrodružství. Alespoň o něco příjemnějšímu. Velmi teatrálně si povzdechla a prudce zastavila. Voda se snášela vytrvale z nebe a všechno nepříjemně čvachtalo. A její kouzelný šedý kožíšek? Byl nyní těžký a splihlý. Hbitě se oklepala, logicky však dost vody dopadlo i na Sunstorm. Spokojeně se ušklíbla. Čekala, že bude bílá peskovat i bez dalších jiskřiček. Konec konců šedá vlčice zastavila prudce a bez ohledu na druhou. A evidentně neplánovala se zatím někam vypravit. Stály na okraji nějakého lesa, který nevypadal vůbec vábně.
„Seš si jistá, že je dobrej nápad se pakovat do stínů náhodnejch, hnusnjech lesejků? Budem akorát úplně durch, jak se do nás otře každá pitomá kapka z těch všech stromů a větví a podobnejch náhodností. Nemluvě o bordelu, co nám chytne do srsti. Vím že ty seš asi zvyklá na život ve špíně, ale ne každej je takovej ubožák. Já třeba ráda vypadám k světu, víš?“ Informovala šedá slečna o svém názoru nechtěnou společnici, zatímco ji přejížděla významným pohledem. Až teď si ji řádně prohlédla a musela se zasmát. „Měla by sis umejt přední tlapky. Máš na nich nějakej zaschlej sajrajt a nevypadá to reprezentativně. Takhle chceš dělat dobrej dojem?“ Kritizovalo vlče rozverně a pobaveně se u toho šklebilo. Přeci jen nakonec vyvolala debatu. Sice jí byla vlčice nesympatická, ale rozhodně toužila po dramatu. A ten jí šikanování Zrůdičky propůjčovalo dostatek. Hlavně její hysterické obrané reakce, které zjevně považovala hlupačka za důstojné a adekvátní. Byla Shireen jen pro smích – ale možná to nebylo až tak špatné. Konec konců s ní šedivka alespoň komunikovala a neskákala jí znovu po krku. Na bílé srsti utkvěly krvavé stopy. Pohled na ně vyvolal v Iskierce divoké vzrušení – pocit, jaký má lovec při pohledu na kořist. Jenže pak se přinutila protočit oči v sloup a znovu násilím přinutila vlčici vykročit. „Násilím“ rozuměno spíše velmi výmluvné a rázné vykročení.
„Tak dem, chci aby tě má–, teda, hem,“ odkašlala si a tlapou nenápadně prohrábla vlhkou zeminu, „chci bejt doma brzo. Takže vzhůru,“ zahihňala se spokojeně a rozpustile zamáchala oháňkou. Asgaar se blížil.

// Zarostlý les