Gallirea - Příspěvky uživatele

// Shireen začne Amorka až s dalším postem. Ať to dává smysl *wink wink*.

Cesta z kopce byla za hřejivého rána rozhodně příjemnější, než cesta opačným směrem za hnusného, větrného počasí. Šedivka pozvolna capkala po matky boku a zvědavě se rozhlížela. Ne že by ji tohle místo zrovna uchvátilo. Nic moc, moc nic všude kolem. Prach obyčejnej les. A hnusně tichej. Že by až sem sahala Smrti děsivá aura? Naštěstí zasáhla Elisa právě včas a děsivý klid mrazící v zádech jednou větou rozlomila. Iskierka se pousmála.
„To by bylo fajn. Ráda poznám i jiný vlčata, než jenom od nás. A i ty tvé přátele. Jistě to musej bejt vlci na úrovni.“ Shireen odpověděla dle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Svůj prach prostý názor. Zastavila, aby se na moment rozhlédla, ale přesně v tu chvilku pocítila divné štípnutí někde za krkem. Že by se znovu ozvala ta stará rána? Těžko. Nebolela už pěkně dlouho. Od chvíle, co ji Arcanus vyléčil. Mladá vlčice nakrčila nos a rozzlobeně se ohlédla za sebe. Neviděla nic a nikoho. Utvrdila se proto v přesvědčení, že to byl jen nějaký vsugerovaný pocit. Přesto se jí v očích podivně zalesklo a přeběhl přes ně zlomek růžového světla. Zamrkala a tlapkou si promnula očka, načež si pšíkla. Elisa se zatím dosti vzdálila, takže ji raději doběhla. Cítila se však zvláštně. Plameny v jejím nitru se s z ničeho nic začaly děsivě vzdouvat. To nebylo dobré. Ne před matkou. Vlče se zakouslo do jazyka a zatím se zaposlouchalo do jejích slov. Byla rozhodně zajímavá a na pár okamžiků popudila ten pálivý pocit v útlé hrudi.
„Takže všechno prostě závisí i na vlcích ve smečce,“ shrnula Shireen krátký monolog do jedné věty. „Alfa může být sebelepší, ale dokud smečka prostě netáhne za jeden provaz, nikdy to nemůže fungovat. To dává asi smysl.“ Sama přemýšlela nad tím, jestli byl Asgaar takhle ucelený. Jejich rodina zjevně měla své mouchy. Třebas spory Etneyho a Sionna. A pak tu byla Awnay, o které Elisa mluvila ještě u kaskád. Šedivka zjevně přemýšlela, co jí síly stačily. Jenže to moc nešlo. Plameny přebíraly vládu nad jejím celým tělem. A hlavně jí zatemňovaly mysl.

// Lesík topolů kolem Armanských hor

Z nebe se zrovna snášela další z nespočtu spršek toho dne, když se k Shireen a její matce dovlekla dvojice zdejších. Nebo možná spíš bývalých zdejších? Tvářila se vážně a hlavu měla vysoko vztyčenou, zatímco si dva vlky prohlížela. Černá vlčice jménem Severka, druhý se nepředstavil. Jizva přes oko byla však značně odpudivá. Jen se tak úplně nemohla rozhodnout, která víc. Nakrčila čenich a zvědavě naklonila hlavu trochu ke straně. Rozhodně však nesundávala z tváře vážnou masku. Už bylo řečeno, že nechávala mluvení na matce a u toho i zůstalo, součástí rozhovoru však byla a pozorně poslouchala vše podstatné. Elisa byla překvapivě přívětivá, ale dcera nehodlala její přístup zpochybňovat. Naopak si zapsala za uši, že je občas dobré se i k ostatním vlkům chovat poměrně… uctivě? Těžko soudit, zda to bylo správné slovo. Matka však byla chytrá vlčice, která si vysloužila respekt všech pouhým pohledem. A proto musela mít jasně pravdu. Z toho důvodu Šedivka jen mlčky stála po jejím boku a tvářila se podobně, jako Elisa. Chybělo jí jen něco málo, aby Asgaarskou alfu přerostla. Trochu jí cuknul koutek, to protože byla spokojená. Málem až nepostřehla, že přišel jejich čas k odchodu. Rychle a trochu roztržitě matce přikývla na souhlas, než se otočila zády k těm dvěma cizincům. Mohli ji být jedno. Když už nebyli součástí konkurenční smečky, byli jen obyčejnými tuláky. A ničím víc.
Iskierka poslušně capkala ta matkou zpátky do údolí a držela jazyk za zuby. Nechtěla riskovat, že je třeba ještě ti dva nuzáci zaslechnout. Cesta z kopce byla přeci jen pohodlnější, než se táhnout do hor. V závěru nebylo o co stát. Kdyby bylo Ragarské pohoří alespoň nějakým způsobem malebné! Ale ne. Jen samej kopec, sem tam strom, nebo souška a jedna chcíplá smečka. Takže pruda. Podtrženo, sečteno – sem se Shireen jen tak nevrátí, nebude-li to doopravdy zapotřebí.
„Tak to zrovna nedopadlo,“ prohodila po dlouhé chvíli ticha směrem k matce a trochu povytáhla obočí. Kráčela po jejím boku, každý krok stále stejně elegantní a ladný. Místy se rozhlédla po okolí, většina její pozornosti však náležela vlčici po jejím boku. „Myslíš, že se rozpadli jen tak? Co k tomu vůbec může vést?“ Nebylo tajemstvím, že ji smečkové fungování zajímalo. Možná až trochu chorobně. Ale což. Zdravý zájem byl důležitý a trošek navíc nemohl být škodlivý. Olízla si čumák a trochu natáhla krok, vodopády na ně konec konců čekaly.

// Ageronský les

Vzduch se jevil teplý. Zima se pomalu plížila zpět do své slizké jeskyně a měla tam zůstat zalezlá až do dalšího času její kruté vlády na světem. Sníh se z Gallirei téměř vytratil jen v několika dnech a jaro přebíralo vládu – své právoplatné žezlo a korunu. Než bude zase čas předat dávné relikty žhnoucím letním dnům. Šedá vlčice se cítila doopravdy dobře. Vzduch byl příjemně prohřátý a sluneční paprsky, které prostupovaly holé koruny stromů ji na těle lehce hřály. Škoda, že se zase zamotala na nějaké pitomé, kouzelné místo. Kráčela javorovým lesem, který byl nepřirozeně suchý. Celý včerejší den přeci pršelo? Tak proč jí listí vesele šustilo pod tlapkami, jako by nekáplo několik dlouhých měsíců? Znechuceně nakrčila čumáček, neboť ji alespoň těšilo vědomí, že by to tu případně dobře chytlo. Možná by i mělo, pomyslela si zmateně, jak prostupovala dál a dál mezi stromy. Totiž – nemějte jí to za zlé, ale nebylo úplně přirozené, aby se i z jara drželo na stromech podzimní, zlaté listí. Alespoň ne na javorech. To duby si přeci držely listí po celý rok, ač už zelené a svěží, nebo ošklivé, suché a svraštělé. Javory však poctivě shazovaly rok, co rok na podzim, a proto bystrá vlčecí hlava tušila, že se tu děje něco nekalého. Poplašeně se rozhlédla – snad se tu někde neukrývá Zrůdička, která by šedivou slečnu mohla znovu prudit. Zkazit jí další slunečný den. Jenže Iskierku nesledovala žádná Zrůdička. Stvoření, se kterým nyní měla tu čest, se nepozorovaně skrývalo za mohutnými kmeny starých javorů. Zlaté tělíčko, blanitá křidélka a zvonící tykadélka. Naivní víla se těšila na novou, rozkošnou dušičku. Plno vlčat ji už potkalo – ale pro Shireen bylo tohle velmi neslavné poprvé. Ouška měla nastražená vpřed, na čele hlubokou vrásku a na jazyku jed. Nejraději by si řádně odplivla, ale ani do toho se jí nechtělo. Rozumné by přeci bylo najít cestu zpět. Pokusila se otočit – vždyť místa, že kterých ji nožky nesly, byla normální. Na stromech trochu těch poupat, ale to bylo zhola vše. Zoubková víla však měla vlče dávno ve své moci. Mohla běžet jak daleko chtěla, jenže vždy nakonec skončila na tom samém místě.
Největší ze všech – snad samotná král Javorů se tyčil přímo před ní. Vzteklá slečna ho silou nakopla, ale jen ji z toho zabolela špička tlapky. Nezbývalo tedy, než ohyzdný strom počastovat pořádným zamračením se a troškem neuctivých slov. Byla tak rozohněná a krev jí tak hučela v uších, že cinkání za svými zády přeslechla.
„Musíš mi dát ten zoubek,“ ozval se za Iskierkou vysoký hlásek. Jmenovaná div neudělala přemet a okamžitě vycenila podrážděně zuby. Při tom prudkém obratu se pak z její srsti vneslo několik jisker. Nu což – v říši snů se přeci může dít cokoliv, ne? Vlčice by mohla klidně létat a pořád by to byl jen sen. O to tu ale nyní nešlo. Jakmile totiž uviděla vílu před sebou, zareagovala právě tak, jak se na lovce sluší a patří. Zasyčela jako kočka a bez varování po víle hupsla. Zlaté stvořeníčko se uhlo jen tak tak a raději velmi rychle vystřelilo vysoko do vzduchu za rozčíleného cinkání zvonečků v tykadlech.
„Pozor tam dole,“ hudrovala hned nevrle, zatímco Iskierka vytrvale hopsala na místě a chňapala po tom otravném broukovi, který ji tu uzurpoval. Nehodlala se s vílou bavit, to bylo sakra pod její úroveň. Navíc jak tak skákala, létalo jí z kožíšku třpytivé tentononc, které se jí moc líbilo. Čeho si nevšimla, že jí vypadl z tlamičky mléčný zub. Původně ani nevěděla, že o něj přišla. Nepamatovala se kdy. Ale určitě to byla zrůdičky chyba! Došlo jí to ve chvíli, kdy jazyk narazil na prázdné místo jednoho ze špičáků. Hněv v ní znovu zažehl mohutnou vatru, která prskala do všech směrů. Skákala po zlaté věci o sto šest, aniž by promluvila, nebo snad chtěla vyslechnout její plané nářky. Zub zadupala do země, ale to nebyl problém. Víla dobře věděla, kde ho hledat. Měla na to patent. Stačilo jen vlče unavit a počkat, až se vyřádí. Respektive probudí.
Nebudu lhát. Nebylo to moudré rozhodnutí. Nebuďte jako Zoubková víla a nepokoušejte se šedivku odradit vyčkáváním. Ona si počká klidně celý rok, bude-li to za to stát. Shireen tu noc spala sakra dlouho a chudinka kouzelná víla nakonec dočkala jejího procitnutí na větvi velkého javoru. Jinak by jí snad křidélka upadla, jak jimi musela třepetat neustále. Ponaučení příběhu tedy není téměř žádné žádné. Snad jen fakt, že zoubková víla teď někde v hloubi svého úkrytu doufá, že Shireen zuby z huby padat nikdy víc nebudou.

// Hlasuji pro Nemesise, Nickolase a Odina. :> Ale jinak jste úžasní všichni, nejradši bych dala body všem. Sečteno

// Jedlový pás

Slunce pozvolna zapadalo. Přišlo kýžené ochlazení. Den sice nebyl až tak horký, ale sluneční paprsky tmavý kožíšek dravě prohřívaly. Brzy však jejich vlezlý dotek měl Iskierce chybět. Čím výš se s matkou dostávaly, tím víc foukalo. A vítr byl doopravdy lezavý. Shireen se nesla jako opravdová dáma. S hlavou vztyčenou a vážnou tváří. Tlapky kladla elegantně jednu za druhou. Pořád očekávala, že se jí velmi záhy do nosu vloudí pach hranic – musely už být opravdu blízko. Kdo by chtěl totiž konec konců bydlet ještě výš, než se už nacházely?
„Sunflower?“ Zopakovala Shireen klidně a na pár chvil se zamyslela. Viděla ji vůbec někdy? Nemohla se za nic na světě vzpomenout. „Když pořád utíkala, tak to asi nebude žádná škoda, ne? Každej ví, že toulat se až moc je na nic. Od toho jsou smečky.“ Trochu si odfrkla. I ona byla pryč. Ale pouhých pár dnů. A teď byla s matkou na zdvořilostních obchůzkách. Bylo jistě nutné udržovat přátelské poměry i se smečkami z okolí. Ale malé dobrodružství u Vodopádů se mladé dámě rozhodně zamlouvalo. Spokojeně našpicovala uši vpřed a vesele máchla ocasem.
„Navštívit Smrt se mi asi zrovna nechce, Vodopády rozhodně zněj líp.“ Pravdou bylo, že se Iskierka trochu bála. To vědomí jí nepříjemně štípalo někde tam hluboko uvnitř. Ona se přece nesměla bát. Ale konec konců – Smrt byla mocná bohyně. A ona oproti ní byla jen obyčejnej nuzák, jak s oblibou nazývala všechny okolo sebe. A při vzpomínce, jak se v blízkosti doupěte mocné vlčice ošívala i její matka, samotná Elisa Asgaarská – řekněme zkrátka, že nebyla tupá a dobře vyhodnotila, že návštěva Smrti může ještě nějakou chvilku počkat. Zmiňovaná vlčice náhle zastavila a zavyla. Shireen si toho všimla až na poslední chvilku, ale rychle se k matce přidala. Bylo komické, jak se její hlas připodobňoval tomu Elisy. Až když jejich unisono ztichlo, jala se mladá vlčice zavětřit. Zmateně se na matku obrátila.
„Vždyť tady hranice nikdo neznačil sakra dlouho,“ nechápavě nakrčila obočí. Věřila však matčinu úsudku. Musela to tu znát. Její další slova však objasnila tuto malou záhadu. Iskierka se plná rozrušení napřímila a překvapeně zamrkala. Znamenalo to, že se snad smečka rozpadla pře zimu? Popošla kousek vpřed a naprázdno polkla. Nevěděla co přesně říct. Jen zmateně zírala na matku, než se začala rozhlížet po zpustlém horském úbočí. Dokonce přistoupila i k jednomu z kmenů, aby ho řádně očuchala. Jenže pachová stopa z něj už téměř vyčpěla. Chtěla promluvit, ale vyrušily ji kroky znějící v dáli. Obratně přiskočila k boku matky a znovu nasadila ten důstojný výraz, který nesla celou cestu. Důstojná dcera majestátní vlčice. Jistě se Elise nemohla vyrovnat přirozenou autoritou, která z ní sálala jako aura. Alespoň však mohla vypadat jako vzorná dcera. Vlčice je přátelsky uvítala a potvrdila Elisy domněnky. Iskierka rychlým pohledem střelila směrem k matce. Její pohled byl neurčitý. Mohl takový osud potkat i Asgaar? Nenechala se tou představou rozhodit. Jistě to však bylo nepříjemné. Silou ji zatlačila hluboko do pozadí své mysli.
„Dobrý podvečer,“ pozdravila vlčice klidně a trochu pokynula hlavou. Nechávala však mluvení převážně na Elise. Zaujala své místo jako tichá podpora.

// Smrkový les přes Západní Galtavar

Šedivka spokojeně kráčela vedle své matky a pozorně naslouchala každému jejímu slovu. Možná dceru maličko přechytračila, ale slečně to nevadilo. Byla ráda, že také pozná i někoho jiného, než jen vlky ze smečky. Dost ji tyto novinky rozrušily a okamžitě se těšila ještě o něco víc, než pár chvil před tím. Nedala však na sobě nic znát. Poznámku o slušném chování si vzala k srdci. Narovnala se a nasadila vážný výraz. Ona zmíněná maska, kterou teď hodlala nést. Důstojná dcera důstojné matky. Reprezentativní a uctivá, slušná. Zkrátka jak se patří.
„Budu se chovat dle mého nejlepšího vědomí as vědomí a nenechám se rozhodit, bude-li Savior nevrlý,“ slíbila nepřímo a zavázala se tím k slušnému chování po dobu své návštěvy. Ostatně co by ne. Bylo fajn, aby o ní co nejvíce vlků mělo jen nejlepší mínění. Diplomacie, to je cesta k úspěchu. „A ráda poznám i nová vlčata. Těch od nás nikoho pořádně neznám. Vlastně ani ty pořádně neznám.“ Uvědomění si ve vlčici vyvolalo pocit úzkosti. Cože to celou tu dobu sakra dělala? Olízla si čumák a uši znovu stáhla k týlu, ačkoliv se stále nesla ladně a vznešeně. Rychle se však probrala při slovech „okřídlený vlk.“ Zvědavě zastříhala ušima. Mohla to být ta šedá vlčice, kterou zahlédla v kopcích Tary? Nebo tu běhalo slepic víc? Své nadšení však zamaskovala ještě nadšenějším přikývnutím, když jí byl nabídnut výlet k vodopádům.
„Prosím, to by bylo fajn,“ souhlasila hned nadšeně a ocásek se vesele rozkmital ze strany na stranu. Neměla sice úplně dokonalou představu o tom, co to ten vodopád je, ale nemohlo to být nic zlého. Nebo snad ano? Rozhodně to bylo vzrušující. A když už si Shireen myslela, že ji matka nedokáže nabídnut lepší alternativu k výletu, dostavila se další bomba.
„Smrt?“ Polekaně zastavila, jako by snad to jméno nikdy neslyšela. To jistě nebyla pravda. Ale překvapovalo ji, jak blízko to do jejího brlohu bylo. Na pár okamžiků zastavila a tím směrem se zadívala. Jako by snad černá vlčice měla vlčeti vyrazit vstříc s otevřenou náručí. Elisa však bez ustání kráčela dál. A Iskierka se napříč své divokosti necítila na výlet ke smrti úplně sama. A s vědomí, že je jen kousek odtud pocítila nezvyklou úzkost v hrudníku. Raději druhou šedou doběhla a víckrát se neotočila tím směrem.
„To bych taky ráda,“ přitakala. Její hlas už ale nebyl tak jistý a nadšený. Spíše nejistý. Jistě by bylo super bohyni navštívit v doprovodu matky, nečekala však tu možnost tak záhy. A o co by vlčici asi tak řekla? S hlavou plnou myšlenek na bohyni a všemožných zákeřných plánů, co by s novou sílou dokázala se vlče škrábalo do kopce. Hory je čekaly.

// Ragarské pohoří

// řeka Mahtaë (sever)

Slunce pomalu stoupalo oblohou výš a výš. Škrábalo se po nebi a čím dál tím častěji mu cestu zastupovala nadýchaná oblaka. Plachá potvora. Naštěstí bylo stále příjemně. Ani zima, ani hic. A Shireen se spokojeně šplhala za matkou do svahu. Les, kterým procházely byl příjemně voňavý a světlý. Shireen by si tu uměla dobře představit takovou letní pohodičku. Válet se ve stínu a nic nedělat. Hou. Nic nedělat a neobjevovat? To zase ne. Pohoršeně nakrčila čumáček, zatímco matka odpovídala na její otázku. Nutno však dodat, jak pyšně se zatvářila, když ji Elisa pochválila. Zastříhala ušima a spokojeně se usmála. To však bylo již několik momentů zpátky a nyní se jen rozhlížela po všech světových směrech.
„Jasný. Sever, jih, východ a západ,“ jmenovala a správně se otáčela do jednotlivých směrů. „To hned ta orientace dává větší smysl. A neboj – vysvětluješ to skvěle.“ Zakřenila se a trochu přidala do kroku. Bolest za krkem již téměř úplně ustoupila díky otcově magické síle, takže se mohla pohybovat volně a ladně, jako kdykoliv před tím. Kroky svévolně natahovala. Popravdě ji však docházelo, že ji v některých chvilkách píchá v oné natažené tlapce. Sjela k ní pohledem. Nezdála se nějak poškozená a ani to nebyla závratná bolest, přes kterou by se nedalo existovat – prostě tam jen byla. Pokrčila proto rameny a rozhodla se tento fakt prostě ignorovat. Byla skoro dospělá. Nemohla se oddávat takovým prkotinám.
„Koho vlastně deme navštívit? Je to některej z těch vlků, který jsi před tím jmenovala?“ Vyzvídalo vlče s pozdviženým obočím, zatímco zlatým pohledem pročesávalo okolí. Cesta ji nijak nevyčerpávala. Spíše naopak. Byla nadšená, že vidí další kousky zdejšího světa. Proč jen nezačala objevovat dřív? Bylo tu toho tolik k vidění! Nemluvě o tom, že až sem se donášel divoký řev vodopádů. Tím směrem jí nejednou cuklo ouško. „Co to je za hluk?“ Neodolala nakonec a zvědavě povytáhla obočí. „Zní to, jako by se snad někde v údolí rvali obři.“ Sice se od zvuku vzdalovaly, ale rozhodně si Shireen tohle místo rozhodla pamatovat – muselo být prozkoumáno!

//Jedlový pás přes Západní Galtavar

// Asgaarský les

Slunce bylo toho dne poměrně plaché – co chvilku se ukrývalo za mraky, kterému však utíkaly. Výsledkem téhle rozkošné honičky bylo celkem příjemné počasí, které bylo i ve tmavém kožichu docela únosné. Vlčice capkala po boku matky a zvědavě si prohlížela svět, který konečně zas nepokrývaly ledové závěje. Zlaté duhovky a v nich černé zorničky létaly po okolí a pročesávaly každé zákoutí kolem řeky. Zrovna v těchto místech poprvé v životě potkala Sunstorm a trochu škodolibě se zaculila. Měli ji zakousnout už tehdy a byl by klid. Přeci jen však obrátila pozornost na matku a sklesle sklopila uši.
„To je škoda,“ zabrumlala rozmrzele a znovu nakopla kamínek ležící na říčním břehu. Naštěstí ale měla bratrů dostatek a co nestíhal Etney mohli zastat Sionn s Nemesisem. Ta myšlenka ji alespoň trochu rozveselila a její ocásek se tedy znovu svévolně zhoupnul z boku na bok. Elisa ale vypadal docela rozhořčeně, což Iskierku poněkud zaskočilo. Pozdvihla obočí, ale nebyla si jistá, zda je dobré se na důvod jejího rozpoložení ptát. Mohlo to být v pohodě, jenžet o taky mohlo být jako dloubat klackem do spícího medvěda. A nechtěla riskovat, že ji matka pošle k čertu dřív, než jí něco ukáže. A tak držela klapačku zavřenou a čekala, než se Elisa znovu rozpovídá. Zatím však došly k místu, kde se řeka dala po kamenech přeskákat. Dcera pozorně sledovala matku, jak elegantně hopká z jednoho kamene na další a trochu rozpačitě zaryla drápky do zeminy pod sebou. Nechtěla se však nechat zahanbit, takže se rychle dala do pohybu taky. A nakonec to ani nebylo tak strašné. Dlouhé nohy ji spolehlivě nesly přes mezery a během pár okamžiků stála na druhém břehu – všechny končetiny i se zbytkem těla suché. Pyšně se vyprsila a očka jí znovu zazářila.
„To bylo lepší, než jsem čekala,“ přiznala otevřeně a ještě se ohlédla. Hned však vykročila, aby matku řádně stíhala. Před nimi se pomalu začínaly zdvihat kopce. Trochu nedůvěřivě si cestu prohlížela. Věřila však matce a ochotně ji následovala. Tlapku kladla za tlapkou a poslušně šlapala. Přišla však další výzva k povídání, kterou nemohla nechat nevyužitou.
„No, otázku mám. Ale asi je docela divná.“ Začala trochu rozpačitě, ale co naplat. Nikdo jí to doteď nevysvětlil. „Co přesně je vlastně sever?“ Zvědavě zastříhala ušima a uculila se jako nevinnost sama. Svět bylo důležité poznávat od základů.

// Smrkový les

Tedious, boring and extremely dangerous, that’s how Shireen would have described the situation she has gotten herself into. Truth to be told, the pup felt a bit anxious as she was balancing over the ravine; unsure of her decision and the path that laid ahead of her. The path that seemed a bit too narrow; with sharp stones and rocks just waiting for the soft paws of hers to get on them, very well prepared to hurt them and stain the gray ground with crimson blood. Too slippery and dangerous, awaiting the naïve soul that happened to be daring enough to enter this place. Tired, but determined, Iskierka inhaled slowly and exhaled just moments after, her eyes closed for this period of time. Trying to calm herself down, desperate for help but too proud to actually ask for any of it.
“This could have been much, much worse,” was the first thought that crossed her puzzled mind. The moon has been illuminating the named path with soft, silvery rays of light. The only source of light on the steep mountain cliff and also only hope left for the poor soul – quite literally the light in the darkness. Therefore, Iskierka panicked a little when the silver orb disappeared behind clouds for a brief moment. Thankfully it reappeared shortly after, but the despair in her core burned a little more since then. Trying to calm herself she looked up to the sky. Tenderness in her eyes, memories of her loved ones storming through her mind. The idea of Death herself watching her closely from somewhere above made Shireen shiver as cold sensation run down her spine. Trembling, she took the first step. There was no point in waiting any longer as the clouds could block the moon once more. Thus, she got moving. Terrified to death she put down one leg after another, sometimes hissing in pain as the rocks cut deep into her paws. The determination however was stronger than any other feeling and completely took over her entire body. Though the fear tried to conquer her, she has always been a fighter. That meant that the only thing that could keep her away from home and her family was named Goddess of Death, no one and nothing else.

// Iška vděčně přijímá taťkovu nabídku na uzdravení :D !

// Siccumské jeskyně

Shireen vylezla z úkrytu příjemně najedená i odpočatá. Sice si nepospala, ale i tak si přišla svěží a připravená vrhnout se vstříc novým dobrodružstvím. Očka jí zářila nadšením a ocasem lehce kmitala ze strany na stranu. Venku je vítal nový, slunečný den. Sice se po obloze válely nějaká ta oblaka, ale co. Alespoň to tak nepralo, jako když se Shireen po Elisy boku vracela domů od kaskád. Trochu se oklepala a pár chomáčků šedé srsti se vzneslo do vzduchu. Zlatá očka je pozorně pozorovala, načež se však rychle obrátila zpět na rodiče. Nadšeným přikyvováním potvrzovala matčina slova – připravená vyrazit prakticky kdykoliv. Jenže pak Arcanus poukázal na ránu za jejím krkem a ona překvapeně zamrkala. Jistě – rána otravně píchala, štípala a bolela. Jenže jí to teď přišlo jako taková samozřejmost, že na samotné zranění vlastně ani nemyslela. Znovu se zazubila.
„Otravovala mě jedna mizerná vlčice. Ale já se nedala.“ Na čele jí znovu rašily imaginární čertovské růžky. Ale co si budeme. Otcovu pomocnou tlapku prostě nehodlala odmítnout. „Prosím?“ Broukla měkce a nastavila záda otci. Sice neměla představu, co se bude dít, ale rozhodně si to dala líbit. Přeci jen se však obrátila na matku s trochu starostlivým pohledem. „Hned tě doběhnu,“ tak mi prosím neuteč. Druhá část věty zůstala nevyslovena, ale byla vlastně lehce domyslitelná. Zatím se však Shireen plně oddala péči svého otce. Byla tohle ona speciální magie, kterou popisovala Elisa před tím? Nebo mohl léčit kdokoliv, komu v žilách trošek magické síly přeci jen koloval? Na každý pád to bylo užitečné. Nevelká rána se zacelila a bolest začala ustupovat. Shireen se nestačila divit.
„Páni,“ vypravila ze sebe, jakmile bylo po všem a zkusmo zakroutila krkem. „To je naprosto parádní! Děkuju!“ Znovu přes její tvář přestřelil výraz plný údivu a nadšení. A to také ventilovala řádným objetím, které darovala svému otci. Byla jako u vytržení, když svůj obličej zabořila do jemné srsti na krku černého vlka. Ale zase nechtěla ztratit matku z dohledu, takže se velmi záhy odtáhla a honem dávala otci sbohem.
„Až se vrátíme, můžeme něco podniknout spolu,“ blýsklo se jí v očích, „ale zatím se opatruj!“ Zasmála se přátelsky a už si to šinula za Elisou, která zatím začala velmi důležitý výklad o tom, jak to chodí ve smečce a co všechno se musí, sluší a patří. Iskierka pozorně poslouchala, zatímco plameny v její hrudi vesele plápolaly a příjemně hřály. Zatím byly uspokojeny, takže mladou duši neusurpovaly svým žárem.
„Chápu,“ přitakala ochotně a po chvilce začala matku napodobovat. Neostýchala se s ničím a poslechla, i když ji matka vybídla označit území vlastní močí. Rozhodně nebyla troškař; do práce se pustila ochotně a poctivě se otírala o každý strom, který jí přišel za vhodno. Navíc v pravidelných intervalech zastavovala, aby mohla ulevit po troškách svému močovému měchýři. Pozorně však poslouchala výklad a se zájmem se držela co nejblíž u matky. Aby jí nic neuniklo.
„Alfy, bety, gammy, delty, kappy, omegy – jasný. To si zapamatuju.“ Snad. Okamžitě začala v duchu pojmy memorovat. K tomu všechny funkce a jejich náplň. Bylo toho sakra hodně. Jenže to ji přesně zajímalo. Některá zmíněná jména si vybalovala. Konkrétně na Lauru si docela vzpomínala. Plus mínus. Přeci jen to stálo trochu úsilí. Rozhodně si však vzpomínala na Gee a její jiskřičky.
„Etney se mi doufám trochu věnovat bude, jakmile se vrátí. Ale zdálo se před tím, že je v půlce konverzace. Je ovšem pravda, že už dost příležitostí měl.“ Prohodila na trochu jiné téma a trpce nakopla kamínek ležící na zemi. „Máme spolu pár nevyřízených restů, který doufám ještě dožene.“ Nedodělaný domeček pro víly byl sice jen dětskou malicherností, ale pořád si chtěla slíbenou legraci s bratrem užít. Raději zavrtěla hlavou a znovu se zaměřila na matku.
„Neunavila, jsem ráda, že jsi mi to vysvětlila.“ Uculila se, zatímco spokojně capkala po jejím boku. Cesta se konečně začínala měnit a mezi stromy se počala lesknout velká řeka. Shireen znovu zajiskřilo v očích a vesele se zaculila. Výlet na sever se jevil jako super nápad.

// řeka Mahtaë (sever)

|31|

Shireen pozorně poslouchala, uši nastražené vpřed a na čele zamyšlenou vrásku. Konečně se k ní dostávaly nějaké informace o fungování světa tam venku – tam za hranicí bezpečného, rodného lesa. Olízla si čumák. Hlavou jí vířily myšlenky. Jakou magii by jí asi smrt dala? Bylo ale dost brzo o tom přemýšlet. Hlavně protože se u ní stále neprojevila magie vrozená. To byl červíček, který mladé dámě vrtal hlavou zatraceně dlouho. Její první narozeniny se kvapem blížily, takže se vlastně magická síla doutnající v jejím nitru mohla probudit kdykoliv. Upřímně doufala, že se v ní nezklame. Jediné, co ji zajímalo, byl oheň a představa, že by se jedno ráno probudila třeba s něčím tak zbytečným, jako je magie… čehokoliv jiného. Odfrkla si, ale v tu chvilku ji vyrušil nově příchozí a v jejích očích se zablesklo.
„Ahoj, tati!“ Broukla přátelsky a opětovala mu pozdrav stejnou měrou. Vděčně se otřela o jeho černou tvář a ocásek se radostně rozkmital. Brzy však pozornost obrátila k matce, která stále mluvila. A neberte to špatně – opravdu ji to všechno zajímalo! Soustředěně proto přikývla a znovu na ni upnula všechnu svou pozornost. Jenže než se znovu rozkoukala, matka už byla pomalu na nohou. A k tomu s nabídkou. Šedá vlčice se taky začala škrábat na všechny čtyři tlapky.
„To by bylo super!“ Přehršel nadšení se podepsal na jejím hlase, který vyšel ven o oktávu výš. Poplašeně se otřepala, odkašlala si a pak větu zopakovala. Tentokrát však klidně: „Teda, to by bylo super,“ ozvalo se znovu. Ta záře v jejích očích se však neměnila. Evidentně byla nadšená a připravená vyrazit na dobrodružství. Na ránu za krkem pro tu chvíli zapomněla. Odpočívání bylo dost a výlet na sever se jevil jako super nápad. Neotálela proto ani na okamžik a rovnou vyrazila po Elisy boku. A že capkala plná entuziasmu, to bylo také zřetelné od prvního pohledu. Ne že by jí to vydrželo dlouho, protože jí znovu ošklivě začalo pálit v místech, kde se nacházel zrůdičky kousanec. A tak raději uklidnila své tělo a nasadila důstojný postoj. Když už měla jít s matkou, nemusela být jen obyčejné vlče. Místo toho se chtěla tvářit jako reprezentativní mladá dáma. A to byl ten bod, nutno dodat že zlomový, kdy Shireen poprvé v životě nasadila svůj obličej masku. První z mnoha.

// Asgaarský hvozd

|30|

// Byla jsem nachytána. Nevím, jestli o ní herně ví :D. Dávalo by smysl, že o ní slyšela za tu dobu co je naživu a nechci z ní dělat úplný poleno, tak dělejme že nějaký basic info má. Prosím :D.

Shireen odpočívala, ale z hlavičky se jí div nekouřilo. Kde o Smrti jen slyšela? Určitě někdy během zimy, když se plahočila s tátou a Nemem. Kdo a co je Smrt zač bylo docela profláklé napříč Gallireou. Nemohla si ovšem vybavit, od koho tu informaci vzala. Možná to byl Sionn? Mhouřila oči a vraštila čelo, ale kýžená vzpomínka k ní zkrátka nepřicházela, takže jen pokrčila rameny.
„Nevím přesně, nemůžu si vzpomenout. Vím jen něco málo – třeba že existuje. Ale neplánuju se za ní vydávat sama nebo tak,“ ujišťovala hned matku. „Jen mě to zajímá. Víš že jsem s tím otravovala sotva jsem se naučila mluvit.“ Ach ty krušné časy, kdy Shireen světu vládl jiný bůh. Srst na jejích zádech se svévolně naježila při vzpomínce na ony trapné zážitky. Pevně sevřela víčka a pokusila se pocit trpkosti a úzkosti zapudit. Jenže to se dělá velmi obtížně, jak se vám jednou ony hořké vzpomínky vybaví. Oblízla si čumák a stáhla uši k týlu.
„Vůbec toho vím nějak hrozně málo. Nemesis už obešel půlku kraje, ale já krom pár výletů mimo Asgaar viděla a zažila strašně málo,“ postesklo si vlče. „Ne že by na domově bylo něco zlýho, jsem tu ráda. Ale pořád mi přijde, že o něco přicházím. A když už jsem se dostala někam ven, doslova na mě osud přilepil to nejodpornější stvoření široko daleko.“ A přestože to tak trochu znělo, nesnažila se vlčice stěžovat si na fakt, že moc času tráví doma. Jen prostě doopravdy nic neuměla a nevěděla. „Vlastně jsem byla hrozně dlouho s tátou, ale potřebovala bych učitele – vysvětlit takový ty základní věci. Jako proč ráno slunce vstává na východě a večer se zas kloní k západu – chápeš, ne? Nechci s tím prudit tebe s tátou, máte toho taky plný tlapky. Pořád mi ale přijde, že mám co dohánět.“ Zamyšleně nyní hleděla někam k východu. V hlavě jí to šrotovalo, jak ustavičně přemýšlela. Se životem prostě měla nulové zkušenosti, které nemohla získat sezením na zadku v Asgaaru pod dubem. Navíc sama. Stačil by někdo, kdo by ji navedl na správnou cestu. Jenže si ani nebyla jistá, kdo v jejich smečce dělá toho slavného učitele. Nakrčila nos a znovu si olízla studený čenich. „Ale hej, to je trochu pesimistický. Můžu se začít pořádně vzdělávat až se mi zahojí ten krk.“ Zasmála se na odlehčenou a drcla do matky ramene přátelsky stále ještě vlhkým čenichem. Oháňka několikrát rytmicky udeřila do kožešin pod nimi. Měla dobrou náladu, ač ji začínala přepadat únava.

|29|

Čištění ran není nic příjemného. To je známé úplně každému. A co teprve takový kousanec za krkem. Shireen ale držela jazyk za zuby a pokorně přežvykovala, zatímco Elisa pořádně a důkladně ošetřovala ránu. Ani necekla. Možná sice bolestí na pár okamžiků ztuhla, ale rozhodně ze sebe nevydala ani hlásku. Co si uvařila, to si taky musela sama vyžrat. A nechtěla být před matkou za neschopnou a slabou. Ještě by si pak mohla myslet, že ji Zrůdička svou ideologií nějakým způsobem přeci jen nakazila. Stejně si však úlevně oddechla, jakmile bylo po všem a spokojeně zastříhala ušima.
„Tak aspoň tak. Chvilku poležím a bude pokoj. A moc děkuju.“ Ta slova znovu pronesla s lišáckým úsměvem, ale upřímností v hlase. Nechtěla nechat zdržovat od všemožných dobrodružství takovou malicherností, jako byl kousanec za krkem; její vděk byl opravdový. „Tátu zkusím pokud možno neotravovat,“ broukla posléze a očima střelila směrem k malé části jeskyně, kde černý odpočíval. Poskakovala mu za zadkem celou zimu, takže taky musel být rád, že mu na chvilku dala pokoj. Zatím Shireen spolykala poslední zbytky večeře a mohla se tedy bez ostychu rozvalit vedle matky, aniž by se bála zasvinit kožešiny všude okolo. Přeci jen si ale tlapky alespoň trochu očistila, než tak učinila. Elisa se zatím ochotně rozpovídala o všech vlcích, které je možno potkat tady v okolí. Trochu pohoršeně si odfrkla, ale naopak zaujatě přikývla, když padla dvě jména. Takže Kessel a Savior za to stojí, ok. Byla odhodlaná vlky alespoň minimálně respektovat, setká-li se s nimi někdy. Ale jen kvůli matce a rodině. Pořád zastávala názor, že pokrevní příbuzní jsou ti jediní, kteří si zaslouží její upřímnou úctu a respekt. Pokud šlo o ostatní alfy, ty ji zas tolik netížily a nezajímaly, tudíž ani nemohly očekávat slušné a vstřícné chování.
„Sluníčkáři,“ odfrkla si nespokojeně. „Asi nemám nic proti nějakýmu optimismu a tak, ale rvát jinejm před frňák jejich přehnaný pozitivní názory, na to nemám střevo. A rozhodně souhlasím – přežijí nejsilnější. Což mi připomíná otázku, která mě někdy nedávno napadla. Jak je to se Smrtí? Co chce za to, že mi pomůže zesílit? A kde že přesně bydlí?“ S těmi slovy Shireen jiskřilo v očích. Kamenů měla pramálo, ale alespoň něco. Magie jí zajímaly odmalička, ale některé jí přišly opravdu zbytečné a nesmyslné. K čemu je jednomu schopnost ovládat takovej vzduch, když se s ním pořádně nedá ničit? Jo oheň, to už je jiná písnička. Vlče celé napjaté čekalo, co mu matka poví. Visela na jejích rtech a plná očekávání vyčkávala.

|28|

// Asgaarský hvozd

Chlad v jeskyních byl příjemnou změnou. Obklopil šedé boky a Shireen poněkud ulevil od bolesti. Vše se teď zdálo poněkud růžovější. Plameny v její hrudi poklidně doutnaly a dávaly jejímu tělu prostor k tolika potřebnému odpočinku. Zívla a olízla si studený čumák, než se otočila na matku se souhlasným kývnutím.
„To budu vděčná. Kdo ví, co ta ohyzdná Zrůdička měla v tlamě.“ Tu přezdívku vyslovovala s patrným opovržením, což bylo jediné, co si Sunstorm v jejích očích zasloužila. Vlče se však zazubilo a zahodilo všechnu zášť za hlavu, když do něj matka strčila. Šedá oháňka s bílou špičkou se vesele zazmítala, zatímco sestupovala hlouběji do útrob šerých prostor. Na zmiňovaného srnce jí oči padly hned. Vůně to byla tak lahodná, že ani nepotřebovala další vyzvání. Přistoupila k mršině a taktně si z jejího boku urvala kolik si jen troufala naložit. I s dlabancem pak přitancovala zpět k matce, která se uložila na měkoučké kožešiny. I vlče se k ní připojilo, ale lehlo si tak, aby zbytky masa nezasvinilo hřejivý podklad pod ní. Tělo tedy měla položené vedle Elisy, ale přední tlapy držící maso spočívaly na holé zemi. Ihned se zakousla, zatímco poslouchala matčina slova. Souhlasně přikývla, že nebudou Arcanuse rušit a raději svou mysl zaměřila na jinačí témata.
„Myslím, že se Asgaaru vyhne. Když se k nám donesl tvůj pach, rozklepala se jako drahej pes, stáhla ocas mezi nohy a málem mi urvala tlapku, jak sebou začala škubat.“ Zlatý pohledem Iška sjela k pravé tlapce, která se zdála trochu pochroumaná. Zápěstí ji nepříjemně bolelo, když blbě došlápla. Pravděpodobně se Zrůdičce podařilo natáhnout vlčeti v tlapce nějaké vazy. „Byly jsme k sobě takhle spojený a nemohly se od sebe hnout. Už jsem se bála, že její hnátu budu mít na tlapě až do smrti. Ale na každej pád i Etney viděl, co mi udělala za krkem. Třeba na ní změní názor,“ pokrčila Iskierka rameny a znovu sklonila hlavu k jídlu. Jedla zásadně jen s prázdnou pusou, takže teď na chvilku zaměřila svou pozornost hlavně na jídlo. Odhodlání Sunstorm ublížit evidentně doutnalo nejen v její hrudi. I Elisu ta věc vytáčela a Shireen to plně respektovala. Motala se neustále okolo Asgaaru, montovala se do Etneyho. Malý červíček však šedivce vrtal v hlavě: co kdyby se strakaté věci přeci jen podařilo uhnat bratra? Co by bylo potom? Stala by se z ní rodina? Lucy přece poslední dobou byla nějaká divná a nebylo ji prakticky vůbec vidět. Vlče si odfrklo a spolklo co mělo v tlamě. Nakrčené čelo signalizovalo hluboké zamyšlení. „Je v Gallirei víc vlků, jako je tahle hrůza? Nebo sou tu i jiný vlci na úrovni? Třeba jako ten Kes-, Kež-, prostě ten Stařík. Už si nepamatuju, jak jsi ho jmenovala.“

// Kaskády před Vyhlídku

Šedé vlče pomalu a opatrně capkalo vedle matky. Slunce bylo na obloze nejvíc a tmavý kožíšek zdatně zahřívalo. Shireen byla vskutku milovnicí tepla, ale čeho moc, příliš. Nejednou oblohu trochu pohoršeně probodla pohledem, zatímco sledovala svou matku hlouběji a hlouběji do Asgaarského hvozdu. Ze zamyšlení ji znovu vytrhla matka, která se ale zdála poněkud rozhořčená. Mohlo to být tématem jejich debaty o zůstávání a odcházení ze smečky? Vlče se trochu ušklíblo.
„Bolí to jak šílený; tak jako tepe a pálí,“ odpověděla popravdě, „ale trocha odpočinku, dobrýho jídla a myslím, že to zas bude v cajku.“ Nechtěla ze sebe dělat žádnou chudinku, protože chudinka nebyla. Kdyby chtěla doopravdy popsat charakter bolesti, slušná by nemohla být. A nechtěla matku obtěžovat se zbytečnými nářky. Jistě měla víc věcí na práci, než skoro dospělé vlčici ošetřovat bebí. Nebo spíš válečné rány? Iskierka byla patřičně hrdá, že si se Zrůdičkou tak statečně poradila.
Když Elisa zastavila, aby ohlásila jejich příchod, mladá dáma se k ní ochotně přidala. I ona pozdvihla hlavu k obloze a spustila táhlé vytí, které bylo až příliš nápadně podobné tomu matčinu. Jablko zjevně doopravdy nepadá daleko od stromu. Jakmile hlavu znovu sklonila, její ocas se lehce rozkmital. Elisu novinka o Etneyho aférce zjevně nerozhodila, ale Šedivce to nevadilo ani v nejmenším. Byl to jeho problém, který se samozřejmě týkal i Lucy. A Shireen měla ještě dost důstojnosti na to, aby za ní hned neběžela a nebonzovala. Její spor se Zrůdičkou musel škodit hlavně strakaté šerednosti, ne zbytku rodiny.
„S trochou štěstí si Zrůdička dá pozor a naší rodině se bude obloukem vyhýbat,“ pokrčilo vlče rameny a trochu se ušklíblo, neboť se rána znovu nehezky ozvala. Raději tedy zavřela zobák a matku pokorně následovala do jeskyní, které konečně mohly poskytnout kýženou úlevu od přehnaně silných slunečních paprsků. Elisa zatím mlčela a tak se i Iskierka oddala velmi letmému zadumání, které vyvrcholilo otázkou: „Nemo byl taky na lovu? Nevypadá to, že by už byl doma.“ Trochu se rozhlédla po okolí a pozorně zavětřila, bratrův pach k ní však vítr nedonesl. Snad byl v pohodě, blbeček.

// Siccumské jeskyně