Gallirea - Příspěvky uživatele

|53|

Shireen tak trochu zaskočila starost, jakou Elisa náhle počala projevovat vůči Awnay. Dcera matku sledovala s lehkým úsměvem v tváři. Jistě – bylo to přirozené, ale zkrátka zarážející. Vždyť Elisa byla v mnoha ohledech tak tvrdá a nenechala se zviklat prakticky ničím. Byla ale pořád matkou, která měla starost o své vlče. Mladá šedivka byla v tu chvíli neskutečně pyšná, že je právě ona dcerou své matky, protože Elise na svých potomcích bezesporu záleželo. Nemusela to vždy dávat najevo sladkým a líbezným tokáním, jak měly ve zvyku některé jiné vlčice, ale to přece bylo beztak úplně jedno. Hlavně, že jim na nich záleželo. Išku v tu chvíli chytla pod krkem touha do matky alespoň trochu dloubnout čumákem, potlačila ji však téměř okamžitě. Ne před Gee, usoudila a zakousla se do jazyka. Beztak hovor plynul dál a nejmladší ze tří vlčic dál pozorně poslouchala, uši natočené vpřed a ve zlatých očích jiskřičky.
„Když to podáš takhle, dává to dost smysl,“ souhlasila s matkou. Jistě bylo lepší, když na území bylo víc vlků od rány, který zkrátka dovedli zatočit s nuzáky, jako byla Zrůdička, nebo ti dva pitomečci z hor. „Jen mě teda zarazilo, že prostě měli svojí smečku někde bokem v nějakým jedovatým močále. Dost na tom, že měl vůbec někdo smečku v močálech, co vás tak poslouchám.“ To taky nedávalo zrovna smysl. Ale třebas se taky cizáci drželi stranou? Protože prostě – fuj. Močály. Okamžitě si vzpomněla, jak ji Sunstorm něčím takovým vedla, zatímco se ji zjevně pokoušela utopit, nebo aspoň otrávit. Nakrčila nos, ale než se stihla dál rozpovídat, Elisa vyskočila na nohy. Shireen zamrkala, ale neváhala s rozhodováním nijak dlouho.
„Du taky,“ zahlásila s ocasem vysoko zdviženým a odhodlaným výrazem v tváři. „Ve dvou ji třebas najdem spíš.“ Pravdou však bylo, že byla slečna též zvědavá vyzjistit, kde bydlí Život. A navíc ji cestování s mámou bavilo, tak proč se trochu neprojít? Elisa znala kraj skvěle a tak mohla poznat všelijaká zákoutí, vidět další vlky a ještě u toho mohla vyzvídat prakticky na cokoliv, co ji zajímalo. Naprostá výhra v loterii, ptáte-li se. Než vyrazila, počkala, jestli se Gee přidá, ale nezdálo se. A tak jí s úsměvem dala sbohem, popřála pěknej den a už si to mašírovala za mámou a vstříc novým dobrodružstvím.

// Středozemní pláň přes řeku Midiam

|52|

Obloha se někdy odpoledne začala zatahovat a z nebes se snesla pořádná bouřka. Shireen co chvilku zabrousila pohledem k ocelově zbarveným nebesům. Randál nad hlavou ji možná trochu vykolejil, ale nebylo to nic závažného. Pořád stíhala poslouchat Elisu i s Gee zaplétající rozhovory dál a dál. Matka se ptala na Awnay, která se pravděpodobně někam zatoulala. Shireen trochu naklonila hlavu ke straně, zatímco se nenápadně přesunula blíž ke kmeni stromu. Horko a dusno nebylo fajn, ale pořád to bylo lepší, než úplně durch kožich. Následoval další nenávistný pohled oblakům, než se Shireen definitivně rozhodla zapojit do rozhovoru:
„Bejt ochránce já, taky bych je vyprovodila sviňským krokem,“ utrousila šedivka a znovu hrdě vypjala hruď. Možná by ji i taková práce bavila! Ale to bylo na posouzení rodičů, nebo teda spíš alf, ale chápem se. Oni nejlíp věděli, co je pro smečku top a jejich nejmladší byla dost bystrá na to, aby si to dobře uvědomovala. Bohužel jí pro další zapojení se do hovoru chyběly potřebné znalosti. Věděla, kdo je Castor. Tak maximálně. Nějakej Sigy s dcerkou a Calum jí byli celkem dost putna, dokud jim nesmrděli na hranicích. A protože k nim nepřišla žádná dodatečná informace, jako třeba: „to sou známý, na ty buď hodná,“ vyvodila si z jednoduché úvahy, že není o co stát.
Pak zas byla debata otočena ke smečkám, Ragaru a nějaké další smečce na severu u sopky. Co je sakra sopka, chtěla se vlčice hned ptát, jenže se před Gee ostýchala. Nechtěla bejt za hňupa, co ani neví, co je nějaká úplně banální věc. Naštěstí už aspoň věděla, co je sever a jih a tak.
„Smečka pro zlý vlky?“ Vyzvídala hned slečna, jakmile se jí k uším donesla ona prazvláštní informace. Očka jí zazářila. Byla loajální Asgaaru, ale tohle znělo jako ultimátně boží místo k návštěvě, nebo tak. „Se jako zlý vlci musej družit na nějakým super jedovatym místě? Nebo to byla jenom náhoda?“ Protože co když byli zlý, právě protože se třeba otrávili z toho neznámýho potoka? To by přece dávalo docela dobře smysl. Na druhou stranu, ani Iskierka se nepovažovala za nějaké dobračisko. Nahlas by to nevyslovila, už vůbec ne před matkou, ale tak nějak podvědomě tušila, že je uvnitř hnilá a zvrácená. Všechno ostatní byla jen sympatická maska. To aby udělala dobrej dojem na mámu, na smečku, na všechny kolem – což bylo nesmírně důležitý. Terorizování Zrůdičky si ale vlče užívalo až nezdravě moc a těšila se na další šanci, až si bude do někoho moct kopnout. Ideálně v tu nejhorší možnou chvilku. Ještě že tu všude kolem bylo tolik tuláků, kteří mohli přesně k tomuhle posloužit. Aniž by si to vlče uvědomovalo, potutelně se smálo. A smálo by se dál, kdyby jí nad hlavou nezazněl hrom tak dunivý, že se skoro otřásla zem. Lehce nadskočila a poplašeně se ohlédla. „Zatracená bouřka,“ odfrkla si pak jen velmi tiše.

|51|

Iskierka pozorně sledovala, jak se Elisy nálada proměnila při debatě o těch cizácích, které její otec vyprovázel nedaleko nich. Znovu k nim střelila pohledem. Nějací dva ubožáci, kteří se sem zatoulali snad Život sám ví odkud. Nakrčila čumáček, každé ucho natočené jinam. Levým stále poslouchala matku, zatímco druhé napínala jak je n to šlo – třebas by zastihla nějaký útržek konverzace? Nepoštěstilo se, takže svou pozornost zpět obrátila ke dvěma vlčicím.
„Kdo je vlastně tak bláhovej, že si to napochoduje na smečkový území, aniž by měl vlastně nějakej konkrétní cíl?“ Nadhodila bystrá slečna otázku a zvědavě naklonila hlavu ke straně. „Jakože – třeba se přidat ke smečce, nebo jinou smečku před něčím varovat. Maximálně třeba navštívit známý? Není slušný pak v případě, že se ocitneš na cizích hranicích zase rychle klidit zadek zpátky, odkud jsi dolezl?“ Nějaká snaha o slušnější vystupování byla v tu ránu pryč. Moc nových věcí, které Iskierku opravdu zajímaly. Plamen v jejím nitru navíc začínal štípat a tohle byl jeden z efektivních způsobů, jak ho trochu uklidnit a obrazně řečeno přiložit. Mohl si tak vesele plápolat, aniž by napáchal škody, kde jich nebylo třeba.
Debata se brzy začala točit okolo Shireen nedokončené věty a ona si záhy uvědomila, jak moc chtěla Gee vyklábosit informace o Ragaru. A s matčiným svolením jí v tom nic nebránilo. Pořádně se nadechla, než spustila takový pseudomonolog:
„Vyšly jsme spolu s mámou okolo Smrti až do hor, nebo teda k horám. Měla tam bejt smečka – netušim jméno. Šly jsme navštívit jejího starého známého –,“ zarazila se a pokusila se vzpomenout si na jméno. Bylo to důležité, protože jí Elisa kladla na srdce, jaký si tenhle vlk zaslouží respekt. Věděla, že to jméno začínalo na S, ale rozvzpomenout si bylo těžké. „S-Savior?“ Blýskla znovu pohledem po matce pro ujištění, ale nenechala se dál zdržovat takovým nepodstatným detailem. „Na každej pád se ta smečka, co sídlila v horách, rozpadla. Prostě pusto. Potkaly jsme jen nějaký dva bejvalý členy – teď už asi prostý tuláky. Ale zkrátka nezvládli zimu.“ Informace horlivě vypověděla a zarazila se až po chvilce, aby se zamyslela nad tím, zda něco nezapomněla. Ale zřejmě ne. A tak se pousmála, vesele zamávala oháňkou a po celkem dlouhé době stání si konečně dřepla na zadek – spokojená se svým vyprávěním i se zážitky, které díky matce zažila. Zlaté zorničky pak na chvilku zamžouraly někam do dálky – skrze les k místům, kde v ranním světle hučely vodopády. Hned by se na to krásný místo vrátila.

|50|

Slunce se začalo šplhat nad vzdálený obzor a už od prvního chvíle bylo jasné, že se do světa zakousne s až nepříjemnou silou. Rozhodně nebylo se na co těšit. Shireen to zatím však ani trochu netížilo. Poměrně nadšená teď stála ve stínu starých stromů vedle Elisy, zatímco hypnotizovala pohledem Gee. Už se neviděly zatraceně dlouho a teď byla Iskierka minimálně tak vysoká, jako dospělá vlčice stojící proti ní (někdo tady totiž neví, jak je Gee urostlá). A taky že se hrdě vyprsila, když to nově příchozí vypíchla. Nechtěla na to úplně odpovídat, aby to nevypadalo úplně zoufale; plamínky v její hrudy však v tu chvíli pyšně praskaly a hřály. Nakonec však odrostlé vlče stočilo směr svého zájmu k Ellisinu údolí.
„Tam jsem hrozně dlouho nebyla! Ale asi nemá cenu se tam poroučet teď, když to zasejc vypadá na slunečnej a extra horkej den.“ Prohodila mírně kyselou myšlenku jakoby pléna, ale v hlavince jí to šrotovalo. Jasně že by se tam nejradějc vydala na průzkum, ale na druhou stranu ji bavilo s matkou řešit smečkové záležitosti a taky se trochu vzdělávat. Jak to chodí se smečkou, jak na tuláky a co dělat tehdy a tehdy. Další odpovědi ovšem nechala na matce, zatímco sama vymýšlela jakýsi plán hry. Navzdory přátelskému vzezření a uvolněnému postoji jí hlavou létaly všemožné myšlenky. Vzala si k srdci, že se svými smečkovými druhy je třeba udržovat přátelské poměry a Gee byla dokonalou adeptkou na odkroucení praktické části téhle zkoušky. Takový pokusný králík. Iskierka, podšívka podšitá, proto vytáhla z klobouku ten nejlíbeznější úsměv a když nastalo chvilku ticho, promluvila:
„Jak si užíváš léto, Gee? Máš se dobře?“ Věřte, že jí dalo zabrat něco takového vymyslet. Neměla cvik. Ale když už konečně vyslovila první slova, jako by povolila přehrada a jí se rozsvítilo. „My jsme byly s mámou obhlídnout okolí lesa. Došly jsme okolo Smrti až do hor a tam-,“ zarazila se. Nevěděla, jestli o Ragaru může Gee říct ona, či zda je to privilegium alfy? Po matce střelila tázavým pohledem, protože ji svrběly tlapky nedočkavostí. Pořád však vystupovala poměrně klidně a důstojně, to aby nedělala matce ostudu. Jak se sluší a patří na dceru alf. A hlavně si vzala k srdci i Elisy proslov na cestě k vodopádům, kdy dostala vylágoš za své chování. Po jmenované šedivce pak blýskla pohledem, protože tak nějak doufala, že jí dělá radost. Vlezdoprdelka vyzáblá.

|49|

Iskierka pozorně poslouchala, co měla její matka na srdci. Bylo to dlouhé vyprávění, přesto to však mladou šedivku zajímalo. Ouška měla nastražená pozorně vpřed a v očích jí něco zářilo. Byl to zájem a touha po poznání. Jistě, šlo o to úplně nejzákladnější info, které by snad jeden mohl vyčmuchat, přesto si však bystrá mysl dobře domyslela, že mít přehled o úplných základech je vlastně takový první stavební kámen. A chytří vlci jistě zastanou většího uznání v komunitě. Cílevědomě se tedy při poslouchání vyprsila, ale velmi záhy ji to přešlo. Počasí se totiž zjevně zbláznilo. Bylo horko a dusno – naprosto nesnesitelné počasí. Nakonec tedy skončila mladá vlčice svalená ve stínu s očima řádně zatíženýma únavou. Bylo to vyčerpávající. V hustém a tmavém kožichu bylo slečně prabídně. Chtěla spát, ale ani to se nedalo. A když se konečně slunce počalo klonit k západu, nic moc se nezměnilo. Znaveně si oddechla a očkem zašilhala po Elise. Povídání o Styx a životu bylo též zajímavé, ale v tom horku nedokázala pořádně nad ničím přemýšlet. Hlavu měla téměř prázdnou. Uvědomovala si jen to dusno a horko všude kolem.
Když se konečně na oblohu vyhouplo stříbrné měsíční kolo, trochu si oddechla a upadla do hlubokého spánku. Těžko říct, jak dlouho takový spánek trval, neboť se probudila jakoby v okamžení. Vyrušila ji nově příchozí vlčice, kterou nejprve nepoznala a musela proto celá rozespalá mžourat do tmy. Byla to Gee! Wait. Byla to Gee. Okamžitě si vzpomněla na vyprávění o její matce a tak trochu znervózněla. Pohledem střelila na vlastní matku a pak zpět na černou. Její přátelský postoj něčem v Shireen hnul a její ocas sebou párkrát zmítnul se strany na stranu. Matně si vzpomínala, že spolu trávily nějaký čas v údolí a že jí ukazovala magie. Při vzpomínce se téměř dospělé vlčici zalesklo v očích a pousmála se.
„Ahoj Gee!“ Pozdravila přátelsky a vskutku se usmála. Nechtěla tedy rozhodovat za Elisu, a tak po ní znovu střelila pohledem. Sama za sebe však mohla jen souhlasit a trochu nedočkavě vyskočila na všechny čtyři. Nebylo to asi tím, že by s Gee byla vyloženě kamarádka. Ale byla členkou smečky. A smečka byla skoro jako rodina, ne? Hlavně jí matka kladla na srdce, jak je důležité mít se smečkou dobrý vztah. A sice že zrovna mlčky vyčkávala, co poví Elisa, ocas jí z nadšení podvědomě smýkal ze strany na stranu.

|48|

Matka z dceřiny reakce nebyla moc nadšená. Bylo to jen přirozené – kdo by nebyl? Soudit knihu podle tří vět se dá jen těžko. Jenže Shireen nyní neviděla za horizont a nedokázala se přenést přes fakt, že i takové věci se ve světě děly. Ona svou rodinu milovala. A byla si poměrně jistá, že to také budou jediní vlci, které kdy bude schopná milovat. Jak to věděla? Těžko soudit.
„Jistě, že to musí být ranec práce.“ Prohodila Shireen, když už ležela znovu po Elisy boku. Dobře si uvědomovala, že nebyla úplně svatej capartík. „Ale i tak – když matka opustí mláďata, většinou prostě chcípnou, ne? Proto jsou matky pro mladý tak důležitý.“ V její bláhové mysli si zjevně představovala, jak matky stará alfa opouští svá vlčata záhy po narození. Což… asi nebyla úplná realita. Nakoplo ji svědomí, že by se mohla omluvit. Ale jen nakrčila čumák a přijala pokárání. Ačkoliv s činy takových vlčic rozhodně nesouhlasila. Přesto z ní vypadlo prosté „dobře“, když šedá vlčice vysvětlila, že zjevně musela mít nějaké důvody. Iskierce to v hlavě divoce šrotovalo. Skoro se jí kouřilo z uší. Ale zakousla se paličatě do jazyku. Nechtěla matku ještě víc popudit. Jakkoliv totiž byla ona sama ohnivá, rozhodně se neodvažoval byť jen si představit, jak by vypadala rozzuřená Elisa. Naprázdno polkla. Ne, ne. Rozdráždit tuhle alfu by bylo jako dloubat klackem medvěda mezi půlky. Hořce se při té představě ušklíbla a zavrtěla hlavou. Raději proto po dlouhé odmlce obrátila téma hovoru zpět k Životovi. Před tím se však dlouho zaobírala předešlo kritikou. Neznalas ji, tak nesuď. To přece nedává smysl, ne? Všechny soudíme od prvního blbýho okmažiku. Třeba takovou Zrůdičku. Ostatní vlky. Jako ty v horách. Ani je sme neznaly a pořád jsme je odsoudily. Jako vždy, když o něčem přemýšlela, měla na čele hlubokou vrásku a v tváři hluboce zamyšlený výraz. Obraela nově získané informace všemi směry a hluboce nad nimi dloumala. Až vyzjistila, že nic sama nezjistí. Ale Elisy se už ptát nechtěla. Alespoň ne na takhle citlivé téma a né obratem po pokárání. Nutno dodat, že to ji samotné ani netížilo. A když tak nakonec doopravdy obrátila pohled zpět na matku s otázkou na jazyku, vypadlo z ní následovné:
„Příjemný k těm, který ubližujou ostatním? To je docela jetej kus poloboha, ne? Jakože…" Odmlčela se na několik okmžiků a trochu ještě učesala následující slova, než je vypustila na světlo světa: „Jeden by asi řekl, že nad takovejma by držela ochranou tlapku Smrt. Na druhou stranu – není to tak i doopravdy? Že zatímco život si vybírá a upřednostňuje a některý se maj líp než jiný, tak Smrt si nakonec přijde pro všechny a pro všechno.“ Hluboká myšlenka, na tak nezkušené vlče. Ale pravdivá. Zlaté oči se znovu uvrtávaly do matčiných ohnivě rudých a čekaly na nové vysvětlení. Plamínky v útlé hrudi vesele praskaly a prskaly a Nerssie i s jejími vlčaty byla zahozena někam hluboko do útrob divoké mysli. Co bylo, to bylo.

|47|

Padla noc. Konečně alespoň přestalo pršet. Shireen byla ukrytá pod hustými korunami stromů, přesto její srst však zvlhla a to se jí nelíbilo. Nos měla celou dobu znechuceně nakrčený, zatímco po očku sledovala cizince u hranic spolu s otcem a Castorem. Nemesis se nakonec zjevně nepřipojil. Blbeček. Alespoň že matka se jí věnovala. Iskierku bavilo ji poslouchat. Ačkoliv pohledem pročesávala převážně okolí, ucho měla stále pozorně natočení jejím směrem.
„Bohu všeho dobrého? To co je za blba?“ Znechucené z deště jen podněcovalo další opovržení takovými zbytečnostmi. Však tu byla Smrt. Nestačila ona, jako paní zdejší krajiny? Potřeboval tenhle pitomej flák země na každej distrikt jiný magický hovado jako dozor? Zvědavě povytáhla obočí, ale nechala se ukonejšit dalším vyprávěním o časech dávno minulých. Elisy bývalá alfa se prve zdála jako fajnová vlčice, ale další slova šedivou slečnu utvrdila o opaku. Čím víc Elisa mluvila, tím víc se její potomek mračil.
„Tak to je pěkná bída, když si alfa nechce nechat pomoci. Od čeho ta smečka potom je? To by si rovnou mohla vesele žít někde sama v horách a hlídat si území sama. I když si umím představit, že taková smečka by se zase mohla líbit kdejakýmu povaleči. To je beztak největší póvl. Ještě horší než tuláci – tuláci, co se vecpou do smečky a pak čekaj, že jim budou padat holubi přímo do huby.“ Asi nebylo třeba nějak poznamenávat, že vzhled a magie ohně nebylo to jediné, co mladá vlčí slečna podědila po matce. Formovala se v ní i podobná nátura, která byla se vším raz dva hotová. Jen si tak umět sjednat onen respekt. Trochu si povzdechla, ale plameny vzrušení v ní znovu zažehla informace o Nerssie, která opustila svou rodinu. Mladá slečna vyskočila na všechny čtyři, naježená jako jehelníček.
„Takovej hnus!“ Vyprskla jako vzteklá kočka, v obličeji škaredou, rozzuřenou grimasu. „Jak může jen tak někdo opustit svojí rodinu? Taková matka by si nezasloužila nic jinýho, než věčný osamění.“ Ačkoliv se většina charakteru i názorů téhle duše stále aktivně formovala, v jednom měla velmi brzy jasno. Rodina pro ni byla důležitá. A vlci, který takový názor nesdíleli pro ni byli bráni jako méněcenní. Teda. To byla většina. Ale chápem se, ne? Po asi půl minutě bezvýznamného rázování sem a tam se trochu rozdýchala a nakonec se znovu složila vedle matky. Tvářila se však o něco jinak. A určitě teď i jinak koukala na Gee. Musela si toho určitě užít až přehršel.

|46|

Šedé vlčice ležela vedle matky a pozorně poslouchala. To jí šlo. Byla bystrá a zvídavá. Ráda se dozvídala nové věci, které ji zajímaly. A ji zajímalo všechno ohledně magií, ohně a fungování smeček. Byla dychtivá. Chtěla znát víc a rozumět všemu. Taky proti sobě měla dobrý vzor. Právě Elisa byla uznávaná všude po kraji a stačil jí jediný pohled k tomu, aby v ostatních probudila respekt. To se Iskierce zatím vůbec nedařilo. Zrůdička si na ni nepřestávala vyskakovat, i když jí dvakrát málem prokousnula hrdlo. Kde udělala chybu? Nebo to bylo zkrátka její mládí, které jí zatím zrazovalo? Pohlédla na své tlapky. Nebo spíš tlapy. Byly to už tlapky dospěláka, do jehož těla pozvolna dorůstala. Nakrčila nos a nespokojeně zamlaskala, než pohled stočila zpět k matce.
„Pak si ho odchytnu, až vyřídí ty bídáky tam,“ broukla a na pár okamžiků blýskla po černém vlkovi pohledem. Jen čert sám mohl tušit, kolik Arcanus ovládal magií. A to bylo samo o sobě fascinující. Ne že by však Iskierka měla nějaké ambice se spoléhat jen na magické síly. Olízla si podvědomě tlapku, než se znovu rozpovídala: „To dá rozum. Asi není úplně dobrej nápad šlehat plameny za sucha a tak. Ale na druhou stranu, když je to třeba suchej les nějakejch tvejch nepřátel.“ Trochu se ušklíbla a pokrčila lehce rameny. „Ale ještě jedna věc mě zajímá – už dvakrát jsi zmiňovala svojí bývalou alfu.“ Se zájmem se vlče zadívalo do rudých očí matky. „Kdo byla zač? Jestli to teda není nějak tajný, nebo tak něco.“ Iskierce bylo jasné, že by nějakou nezajímavou alfu Elisa za nic na světě nezmínila. Tahle ale musela bejt něčím speciální. Co asi byla zač a jaká byla? Byla matky přítelkyní? Iška si uvědomovala, kolik životů leželo pohřbených v propadlině času, aniž by o nich někdo kdy mluvil. A to v případě některých osobností nebylo správné – velká jména měla být známá dalším generacím. Na druhou stranu – plno vlků bylo důležitých jen subjektivně. Teda v životě jednotlivých individuí, ne pro společnost jako celek. Znovu si odfrkla. Tohle byla zrovna složitá úvaha.

|45|

// Vodopády přes řeku Mahtaë (sever)

Cesta domů byla doopravdy rychlá. Shireen těšilo, že tak malebné místo nemá daleko od domova a že se sem bude určitě moct brzy vrátit. Noční vzduch byl chladný, ale to nebylo vůbec zlé. Mladá dáma si spokojeně capkala po matčině boku, zatímco ji v nose lechtala vůně domova. Přeci jen – tady bylo nejlépe. Elisa zastavila na hranicích lesa a znovu táhle zavyla. Shireen nemohla jinak, než ji napodobit a přidala se k jejímu hlášení. Pak ale došlo na to důležité. Musely označkovat území. Šedé vlče naštěstí už vědělo, co přesně musí dělat a proto bez dalšího vyzívání přiložilo tlapku k dílu. Ve dvou to šlo určitě rychleji a postupovaly okolo území dosti hbitě, zatímco si poklidně povídaly.
„Jop,“ přikývla Iskierka automaticky, když se matka ujišťovala, zda mají na mysli to samé. Vlče se zrovna též otírala o strom a nebylo to dlouho, co si přičupla k zemi, aby trochu ulevila močovému měchýři. Teď se však velmi zodpovědně drbala. Hlavně protože za uchem stále měla to klíště, nebo co. Svědilo to jako bejk.
„To je zatraceně hodně magií,“ prohodila polohlasem, protože teprve teď kůra stromu začala otírat to správné místo. Nakonec se však přinutila se odtáhnout a s povzdechem vyrazila dál. „Je to složitý, zajímá mě to asi jako celek. I když nejvíc mě asi fascinuje oheň.“ Prohodila s takový rozpačitým úsměvem. Věděla, že jestli jí matka mohla o něčem vyprávět, byl to právě oheň jako takový. Zvědavě zastříhala ušima. „Jak jsi vlastně ty sama objevila svojí magii?“ Cesta jim s rozhovorem utekla doopravdy rychle, takže velmi záhy už se ukládaly k odpočinku kousek od Castora, který se zjevně snažil vyfackovat z území nějaké bludné duše. Blbečci. Nakráčí si sem jak pro rohlíky. Být na Castorově místě Shireen, pakovala by je nahned.
Položila se vedle matky na pohodlné místečko a přes přivřená víčka pozorovala dění. Netrvalo to dlouho a ještě se ke skupince připojil otec spolu s bráchou. Její ocásek se vesele rozkmital ze strany na stranu a po tváři se rozlezl blažený výraz. Při tom jí však na čele pomalu rašily ďábelské růžky a dravé plameny znovu začínaly šlehat výš a výš. Dlouho se s Nemem neviděla.

|44|

Iskierka ležela vedle matky v příjemném chládku několik hodin. Ani se to nezdálo. Ruch vodopádů, které se tříštily v klidnou řeku, se zdál skoro kouzelný. Konejšil a uspával. Což se dokonale hodilo k vyprávění, které se neslo nad krajinou zalitou noční temnotou. Hlavu měla stále složenou na tlapky a moc by za to nedala, že na několik okamžiků doopravdy usnula. Nebylo divu. Elisy hlas ji uklidňoval ještě víc, než samotná atmosféra tady. Byla sice již téměř dospělá, ale pořád se v blízkosti matky cítila velmi dobře. Trochu víc se převalila, aby se tak její bok dotýkal toho Elisy. Spokojeně vydechla a na pár momentů zavřela oči.
Poplašeně vyskočila na nohy, když ji ze spánku vytrhl náhlý pocit osamocení. Rychle se začala rozhlížet, ale naštěstí nalezla matku stát jen o malý kousíček dál. Volaly je povinnosti a ona to chápala. Jen se v té dřímotě zkrátka polekala. Chápavě přikývla.
„Ráda ti pomůžu, s čímkoliv je třeba. Aspoň se to taky naučim,“ zakřenila se zase vesele. Bylo však jasné, že ji jednoznačně vábí myšlenka dalšího dobrodružství. Její ocásek se při těch slovech vesele zazmítal ze strany na stranu a v očích to radostně zajiskřilo. Celé její tělo hlasitě křičelo: I AM IN, MÁMO. Dem na návštěvu! Z dámy, která ovšem dostala před nedávnem lekci slušného chování vylezlo zkrátka jen: „Klidně,“ spolu s natěšeným úsměvem.
Vyrazila tedy za matkou. Cestu tak nějak tušila. Orientační smysl jí sloužil poměrně statečně, takže věděla zhruba kudy kam. Hlavně když teď znala světové strany. Cestou si je taky pěkně v duchu opakovala. Ač mohla její společnice místy slyšet tiché brumlání si těch čtyř slov pod vousky. Těsně před hranicemi Asgaarského hvozdu si však něco velmi důležitého uvědomila: úplně zapomněla na onu debatu o magiicíh. Nejraději by se bacila tlapkou mezi oči, jenže to za chůze dost dobře nešlo.
„Jinak díky za všechny ty informace – budu si to pamatovat. Jen jsem asi někdy na konci nějak zdřímla.“ Přiznala rozpačitě a omluvně se zazubila. „Ale že se nedá věřit vlkům se zlatýma očima, to si budu pamatovat. Tak jen hlavně aby se zbarvily ty moje. I když by asi bylo pekelně dobrý mít nadání pro všechny magie.“ Nadhodila tak trochu do pléna a představila si, jaký by asi bylo bejt nějakej pošahanej vládce živlů. Usmála se. Nakonec však myšlenku zapudila. „Jaký vlastně teda jsou?“ Možná se ptala znova, ale čert to vem. Všeobecnej přehled byl základ všeho.

// Asgaarský hvozd přes řeku Mahtaë (sever)

Jak se stíny zkracovaly, začínalo v nich být i poměrně větší a větší vedro. Shireen se oklepala a trochu se podrbala za uchem. Řádně ji to tam svědělo. Zdálo se, že se klíšťata probrala k životu a teď jí jedno sálo krev, zatímco na sebe upozorňovalo naprosto neúnosným svěděním. Zároveň ze slečny lítaly chlupy. Úplně stejně jako z Elisy. Jen s tím prostým rozdílem, že její srst byla ještě o pár odstínů tmavší, než ta matčina. Olízla si čumák, obešla odpočívající siluetu a spokojeně se položila do stínu vedle druhé vlčice. Neměla potřebu se ještě o něco víc ohřívat. Jako by snad nestačilo, že bude vedro celej zbytek dne. Na chvilku vlče i napadlo, že by se třeba mohla ochladit ve vodě. Jenže… FUJ. Voda. Nevěděla pořádně ani proč, ale měla k té temné hlubině odpor. Vypadala jako super kámoška, co vás zve na malou oslavu narozenin v klidným podniku někde na kraji města. Než se ale nadějete, proud už vás táhne po všech pořádnejch klubech někde v centru a když si nedáte řádnýho majzla, může vám tahle kámoška taky jednoznačně podstrčit zlatou dávku, která vás po trochu dobrodruštví v peřejích vyflusne na břehu neznámý ulice. Bez dechu a ledový a tuhý. Ne, díky. Vlčice si raději tedy složila hlavu do tlapek, zatímco poslouchala vyprávění o vlcích, kteří tu žili.
„Smrková smečka,“ přežmoulala ta dvě slova vlčice na jazyku. Snad v naději, že se jí uloží hluboko do paměti. Znělo to hezky. Tak nějak malebně. Ne jako název Asgaaru, který vzbuzoval dojem i respekt. Každýmu ubožákovi a nuzákovi muselo bejt jasný, že v Agsaaru nebydlej žádný padavky a přítulný blbečci. Na druhou stranu – zdání mohlo klamat. Pokoušela si vybavit, jak by asi vypadala bílá vlčice s fialovými chlupy v srsti. Byla by žíhaná? Nebo měla fleky? Nebo třeba ornamenty, jako Arcanus? Jak by asi vypadaly takový věci na kožíšku Shireen? Zabrousila si pohledem k tlapkám a trochu se pousmála při představě, že by je měla třebas rudý. Pak ji ale pod krkem uchopila náhlá úzkost. Co kdyby její magie nebyla drsná? Tak nějak odjakživa očekávala, že… No. Prostě k ohnivé povaze sedne oheň. Jenže ona nebyla ohnivá úplně od začátku. Naprázdno polka.
„Mami,“ oslovila vlčici vedle sebe po chvilce, „kdy se u vlků projevuje poprvé magie? A dá se to nějak ovlivnit?“ Normálně odhodlaný pohled vystřídala znepokojení plná grimasa. Vzhlížela k vlčici s hlavou pořád položenou na tlapách, ale tak trochu plná očekávání. Co jí asi matka poví?

// Lesík topolů

Shireen se vlekla za matkou tím chladným ránem. Úplně zničená a vysílená z křížového výslechu, který ještě před chvilkou podstupovala a vydeptaná z nutné školy, kterou dostala. Něco si mrmlala pod fousky, ocas svěšený podél těla a volně kopírující pohyb jejich zadních nohou. Jenže tohle znechucení mladé slečně nemohlo vydržet nikterak dlouho. Řev vodopádů sílil a velmi brzy se Iskierce na to kouzelné místo vyskytl výhled. Zastavila a s otevřenou tlamičkou zůstala zírat na masu vody, jak se řítí z vysokých skal dolů k řece. Stála několik dlouhých minut (a tím myslím fakt minut, nejen pár vteřin) a zírala na tu nádheru. V ranním slunci se vše blyštělo, zatímco z vodní hladiny klidné řeky stoupala pára. Zlaté oči jezdily sem a tam a honem zase zpět. Prohledávaly každé zákoutí a pokoušely se co nejvíce detailů uložit vlčici do paměti. Jenže tolik věcí najednou prostě nešlo pobrat. A tak se konečně odsekla a kvapem doběhla matku. V duchu však rychle poprosila Život i Smrt, aby už nerozváděla to otřesné téma. Mlčky se posadila vedle ní a pozdvihla k šedé alfě zrak. Přikývla v odpověď.
„Tohle je jednoznačně fakt krásný,“ přitakala a lehce se usmála. Rychle jí však pohled znovu sklouznul k nádhernému výjevu před ní. Bylo tu příjemně chladno. Slunce se ještě pořádně nepřehouplo přes obzor a stíny byly dlouhé. Jen vršku vodopádů se nový den dotýkal přímo. Jak magické a krásné! A pak se Elisa rozpovídala o smečce, která tu žila. Okamžitě na sebe strhla veškerou Shireen pozornost. Poslouchala, uši nastražené vpřed a v obličeji zdravý výraz. Ani stopu po předchozích rozpacích.
„Co to bylo za smečku a co se s ní stalo, když byla jedna z největších?“ V hlavě to slečně šrotovalo. Mohly i velké smečky prostě zaniknout jen tak? A co ji vedlo za vlky? Na moment popustila uzdu své fantazii a pokusila si představit, jak asi takoví vlci mohli vypadat. Matné stíny se náhle proháněly všude kolem a ona jen očima sledovala výplody její fantazie si hrát a skotačit v chladných vodách, které odtud vedl svah k Mahtaë. Pohled znovu pozdvihla k matce.
„Bylo to tak, jak jsi říkala? Opustili je jejich věrní vlci a smečka se pomalu rozpadla, když už nezbyl nikdo, kdo by v ní zůstal? Nebo se třeba něco stalo?“ Trochu tím však chtěla i naznačit, že poslouchala předchozí výklad. Vidíš, mami?

Jakmile Elisa zdůraznila, že se o tom chce ale za každých okolností bavit tady a teď, Shireen bolestně zaúpěla a dramaticky zvrátila hlavu k obloze. Třebas ji některý z Gallireiských bohů vyslyší a sejme ji blesk, než aby musela čelit tomuto utrpení. Chvilku čekala. Žádný blesk, žádná spása z nebes. Znovu tedy pohlédla na matku, uši rozpačitě rozjeté do stran a v očích hodně bolestný pohled. Alespoň že nebylo vidět, jak byla ve skutečnosti rudá.
„No dobře,“ svolila neochotně a rozpačitě tlapkou prohrábla lesní podloží. Tohle se jí vůbec nelíbilo. Přišla si zranitelná. Více než obvykle. Proč ji tahle debata tak znervózňovala? Protože někdo lezl až moc hluboko do jejího soukromí? Však máma musela vědět, že čumáčkovat se mohla tak leda s bratrama nebo tátou. Nikoho jinýho neznala. Krom Zrůdičky. A jediný intimní kontakt který s ní chtěla mít, bylo povrtat se rypákem v její slezině. Trochu si odfrkla. Pak ale začala přikyvovat k Elisy slovům. Spíš rozpačitá, než cokoliv jiného. Ani pořádně nevěděla, co na ně říct. Ne, mami, neboj. Nepřivedu si domů nějakýho trapnýho, cizího nuzáka. To je moc pod mojí úroveň. A jak mám vůbec sakra vědět, jestli si chci někoho domů přitáhnout? Na to je moc brzo, ne? Znovu jí myslí vířilo ohnivé tornádo všemožných myšlenek a pocitů. Škoda, že to nebylo jednodušší vyslovit. Pak ale přišla ona poslední morová rána. Manuál k rozmnožování. Čím déle matka mluvila, tím víc se Shireen zakláněla a postupně přepadla víc a víc na zadek, tlamu roztaženou ve znechuceném šklebu a zorničky jako špendlíkové hlavičky.
„N-neboj,“ špitla. Představa, že jí někdo něco strká do zadních partií byla dosti odpudivá. Až moc. Bohužel si to představila a srst za krkem se jí naježila. Nevěděla co víc říct, či snad bylo na místě se nějak zapřísáhnout. Doufala, že její zděšení postačí jako důkaz, že se nic takového nedělo a ani nikdy v blízké době dít nebude. Iskierce cukal koutek, když se rozpačitě zvedala na všechny čtyři, aby mohla druhou šedou vlčici následovat o kus níž. Tam dolů, za tím líbezným hlukem. Doufala, že z ní vodopády omyjí ty hrůzné představy nezdařených intimit a ukousnutých instrumentů a propriet. Zkrátka: nádech, výdech, Iskierko, nádech a výdech. Hlavně v klidu.

// Vodopády

O.M.G. Tohle byla ta nejtrapnější situace, do jaký se kdy Iskierka snad mohla dostat. Snad leda že by ji matka při daném aktu načapala. Což zatím nehrozilo. Protože se nikdy s nikým nečumáčkovala, ani nic podobnýho. Ani nechtěla. Bylo to nechutný. Iška neměla ostatní vlky ráda, ale nenáviděla je ve chvíli, kdy se přiblížili víc než na délku jedné srny. Také zastavila, aby se na Elisu mohla podívat. Byla klidná. Přesto z ní však sršela autorita. A co to znamená pro pubertální slečnu, která právě byla nařknuta z něčeho absolutně neslýchaného a nepravdivého?
„Co?“ Vypadlo z ní pohoršeně a s jasným náznakem nechuti v tváři. „S nikym sem nic neměla. Fuj. Jak tě to vůbec mohlo napadnout?“ Šklebila se jako naštvaná kobyla, zatímco si také dřepla na zadek. „Fuj, mámo. Žádnýho zmetáka si nechávat fakt nechci. To je pěkně hnusný. Co ti to přelítlo přes nos? Já a nějakej nuzák? Nejsem Zrůdička. FUJ.“ Výstup to byl značně dramatický, hodný Oskara. Vlče se všelijak kroutilo a div si tlapkou nezastřela tvář. „A proč se o tom zrovna teď chceš bavit? Já o tom mluvit nechci. Mám srst zježenou až na zadku, jak je to trapný a zbytečný.“ Jenže pak Elisa vytáhla pomyslné eso z rukávu. To otázku, kterou Shireen chtěla slyšet. Rozpačitě uhnula pohledem, jeden koutek tlamy znechuceně povytažený. Přemýšlela jen několik krátkých chvil.
„Ne,“ broukla téměř neslyšně a na tu krátkou chvilku střelila po matce pohledem, než znovu uhnula. Obočí držela svraštěné, pohled jako při umučení páně. Tohle byla doopravdy nepříjemná situace. Chtěla utéct, ale nechtěla být před matkou za sraba. A tak jen zatnula zuby a rudá jako rajče vyčkávala, co se jakože bude dít v dalších okamžicích. Pokoušela se svou pozornost odvést tak dolů pod kopec – k vodopádům. Slyšela jejich šum a řev. Chtěla je vidět. Jenže jediný, na co se se její mysl zmohla byly trapný výjevy z raného dětství. A taky další pocit hanby, když tu tak seděla tváří v tvář matce, nařčená z něčeho, co se jí z celého jejího bytí hnusilo.

// Ageronský les kolem Armanských hor

Slunce svítilo, ptáčci zpívali a Shireen hrudníček požírala tak hrůzná vášeň, že by se nejraději kousla do tlapky, aby ji utišila. Proč teď? Proč právě před Elisou. Ladným krokem se nesla po matky boku, alespoň zakousnutá do svého jazyka, stále ještě dosti svévolná na to, aby mlčela. Byl to ovšem svízelný a krutý boj. Který byl předem prohraný, ale to byla zatím budoucnost. Nebyla schopná ani vnímat, co jí matka říkala o Saviorovi a Lennie. Proto její další slova mladou slečnu uzemnila se zcela stoprocentní účinností. Na moment zastavila a zmateně zamrkala, než teatrálně protočila oči k nebesům a zaúpěla jako raněné zvíře:
„Mami! BOŽE. Co si myslíš? Tohle je tak, ale tak trapný!“ Všechna slova protahovala a tvářila se značně pohoršeně. Jak so tohle Elisa vůbec mohla myslet. „Nemůžeš jen tak na někoho vybalit tak divný témata. A navíc – ugh, vlčata. Fuj. Nesnášim vlčata. Žádný nechci. A proč o tom vůbec začínáš, ‘žiši? Je to fakt zbytečný. A trapný, mámo.“ Že byla sama prakticky vlče jí bylo zcela ukradené. Ona byla přece hodný a klidný vlče, který vůbec nebylo trapný a neschopný, jako třeba Nemesis. Rozhodně jí hlavou nelétaly válečné flashbacky na tu trapnou chvíli, kdy jí matka musela ztepat jako malýho prachanta, když škemrala skoro ve čtvrt roce o mlíčko. Cítila, jak jí tváře polévalo horko. Plameny náhle utichly – na tohle ani ďábelský oheň nestačil. Od tohohle se Lucifer hodlal klidit bokem. Srst na zádech se jí automaticky naježila a nakrčila čumáček. Capkala vedle matky dál, podvědomě se však trochu oddálila a dosti nesympaticky se nahrbila – to aby nebyla taková kočka a nelákala někoho, kdo by jí chtěl udělat vlčata. Její zvědavou hlavičku však trochu nahlodala otázka: Kde sem se tu vzala? Kde se ty hnusný, chlupatý, tupý koule berou? Přemýšlela. Snažila se. Ale ne a ne přijít s rozumným vysvětlením. Tak trochu doufala, že to Elisa nakousne sama. Ona se však angažovat odmítala. Hodila po matce další ze zhrzených pohledů a do tváří jí znovu naběhla krev. TAK. ZATRACENĚ. TRAPNÝ. MATKO. Proč mi to děláš?
Cesta z kopce byla alespoň přijatelná a z dálky se znovu ozýval ten známý hluk. Vodopády se blížily! Jenže Iskierka nedokázala za žádnou cenu odvrátit svou pozornost od toho divného pocitu, který v ní klíčil. Tím pocitem byl stud. A taky trochu cringe. Výraz její tváře byl celý ztuhlý a falešný. Objeví se tu snad někdo, kdo jí z téhle situace vysvobodí?