Gallirea - Příspěvky uživatele

// Jezírko Nä’hi přes Sněžné hory

Šedivá vlčice pokorně šlapala do kopce, který byl prudší a prudší. Nevadilo jí to, svědomí ji však lehce popíchlo, kdykoliv kráčela moc daleko před Kesselem, takže se raději držela po jeho boku. Pravděpodobně to platilo oběma směry. Kdyby se jejím přičiněním něco stalo jeho hnědému kožichu, Elisa by vykostila její maličkost. A tak byla opatrná.
„Doufám, že jí to potěší.“ Pokrčilo vlče rameny a na moment se přes rameno zahledělo do Gallirei, která vlkům téměř ležela u tlapek. Často teď vlčice musela zastavit, aby nalezla další cestu. U paty hory se to dalo. Ale čím dál tím výš se dostávali, tím horší bylo stezku si vyhlédnout. Svahy byly strmé a nejednou se pod šedými tlapkami utrhl některý z kamenů. Jeden by si myslel, že sem nevkročila vlčí tlapa dlouhé roky. Ale překvapivě ve vzduchu visel čerstvý pach. Zjevně se sem rozhodl škrábat i ten blbeček Nemesis s nějakým kámošem. Shireen nakrčila čenich. Zapomněla na debatu o jezeře i Kesselovo přání tu trávit horké letní dny. Koho to jako mělo zajímat?
„Hej, cejtíš to?“ Někde po cestě začala Iška staršímu pánovi tykat, ale to ji už netrápilo. Měl ji na starost, byl docela vtipnej a zábavnej, tak proč se zabývat formalitkama? „Myslim, že se sem sápe, nebo aspoň sápal, i bratr.“ Prohodila s hlavou trochu natočenou ke straně a nechápavě svraštělým obočím. Vo co se jako snažil? A co tu dělal. Vlčice však nechtěla bráchovi narušovat případný intimní chvilky s tím kusancem, co tu smrděl s ním. Třeba sem vzal holku na nějakej fun-time? Blbej byl na to dost. A tak vlčice svému společníkovi nezdrhla. Poslušně na něj čekala. A velmi záhy jí taky (snad za odměnu) zodpovězena její otázka. Poslouchala pozorně, aby jí nic neuniklo.
„A jaký je to jinde?“ Zazářila jí očka při uvědomění si, že zde kráčí s cizincem. „Je to tam hodně jiný? Maj tam taky magii? A bohy jako jsou Život a Smrt?“ Nejraději by na staršího kolegu vychrlila asi dalších dvě stě otázek, jenže nechtěla zazdít ty nejdůležitější. A to se občas stávalo, když jste se ptali moc. „A nejsem si jistá. Myslim, že mi o ní něco říkala máma. Mluvila o svý starý alfě, co se vykašlala na svoje vlčata a na smečku. To se mi nelíbilo, ale ona říkala, že někdy je to tak lepší. Teda aspoň pro tu vlčici.“ Dodala nespokojeně. Pořád se jí nelíbila vize, že se někdo vykašle na svojí rodinu a vlastní krev. A asi nebyla sto pochopit, že matka mohla mít pravdu. Ač se snažila, její hluboko zakořeněná láska k vlastní rodině ji v tomhle ohledu zaslepovala. Stoupali do kopce pomalu. Stále tou prudkou stezkou. Místy se však začal pomalu objevovat i sníh, který sakra klouzal. To byl asi první okamžik, kdy se Iška začala obávat, že se možná nemusejí dostat až úplně na vrchol.

// Západní Galtavar přes Ageronský les

„Máma je dost od rány, jen co je pravda,“ zazubilo se vlče spokojeně a zamávalo ocasem. „jednou bych chtěla bejt aspoň zpola tak hustá, jako je ona.“ Prohodila a hrdě přizvedla bradu, aby vypadala alespoň trošku důstojně. Elisa jí přeci cestou z Ragaru kladla na srdce, aby se chovala slušně a i se elegantně pohybovala. Na to občas zapomínala. Hlavně když byla takhle rozvášněná a natěšená na dobrodružství. Rázovala si to přes louku a později i přes les s takovým elánem, že spíš vypadala jako neurvalej nebožák s ataxií. „Ale seš docela fajn. Asi nechci, aby ti máma zakroutila krkem,“ prohodila ještě pochvalu, která se sice zdát nemusela, ale byla doopravdy upřímně myšlená.
Cesta lesem, ve kterém ještě před nedávnem sídlila smečka, je zavedla k zvláštnímu jezeru. Kamínky na jeho břehu byly oblé a příjemně masírovaly a chladily unavené tlapky, když na ně vstoupili. Iskierka si je se zájmem prohlížela a napříč svému poměrně nekladnému vztahu k vodě se dokonce odvážila i je smočit v křišťálové vodě. Bylo to roztomilé místo. Hezky ukryté před zraky slídilů, dobře dostupné pro všechny zbloudilé cestovatele.
„Tady je to dost parádní,“ otočila se vlčice na svého společníka, zatímco stále ještě stála ve vodě. „Už si tu někdy byl?“ Vyzvídala se zájmem, když stočila pohled opět k vodní hladině. Leskla se, ale v místech, kam dopadaly stíny z okolních stromů se třpytilo i něco na samém dně oné nevelké tůně. Proč to fakt zajimavý musí bejt až na dně? Odfrklo si vlče v duchu. Voda byla ledová. Nehodlala si máčet nic víc, než tlapičky. A tak se vyhrabala z její ledové náruče a pořádně se oklepala, ač vlastně měla sotva mokrá předloktí předních tlapek.
„Bylo to na nic, protože jsem byla přivázaná k Sunstorm, která mě táhla za nějakou chcíplou liškou a pak mě málem utopila,“ vysvětlila jakoby nic. „S někym jinym by se to asi procházelo hned jinak a snáz. Jenže s ní to byla hrozná otrava. Chtěla sem jít jenom domu.“ Doplnila. Jantarové duhovky zatím pročesávaly okolí. Na staršího vlka teď ani nepohlédla. Nelíbilo se jí, že se vše vždy stočilo zpět k Zrůdičce. A tak se rozhodla zasáhnout těsně před tím, než znovu vykročila. „A kde ses tu vzal ty? Odkud znáš rodiče?“

// Zubatá hora přes Sněžné hory

// řeka Kiërb přes Velké vlčí jezero

Shireen capkala podél řeky, která nevoněla úplně vábně. Přesto však směřovala k poměrně osvěžujícímu jezeru, které bylo dominantou severních plání. Cesta k němu byla poměrně zdlouhavá, ale nikoliv náročná. Šedivka věděla, že pravá sranda značně teprve až v lesích západně od Smrti obydlí. Přesto si však ryšavé vlče neodpustilo prohlédnout si zářivou jezerní hladinu, která se v odpoledním slunci zlatě leskla.
„Hustý,“ utrousila si pod vousky, očka pozorně natočená vpřed. Kessel ničemu neodporoval. Což bylo fajn. „Když tak skočim sama, žádný strachy,“ zazubila se v odpověď a zazmítala oháňkou. V očích jí však něco zářilo, jako by se v duhovkách snad zrcadlil oheň, jež hořel v jejím nitru. Jejímu společníkovi muselo dojít, že byla odhodlaná to opravdu udělat. Prahla po jakémkoliv zážitku. A jestli tohle byla šance si něco užít, tak sem s tím.
„To zní jako místo super na průzkum. A aspoň neni zima. Pak by se tam lezlo úplně debilně.“ Dodala spokojeně, aniž by si uvědomovala lehčí vyřčený vulgarismus. Naopak. Vesele si poskočila a trochu přidala do kroku. Cíl jejich cesty se pomalu přibližoval a zlatem zahalené vrcholky hor nyní svítily v dáli. Dokonale se jejich třpyt odrážel ve zlatých duhovkách odhodlané slečny.
„Ne, není. V horách jsem už byla. A pak kousek na východ. Ale to byl dost na nic vejlet.“ Prohodila jakoby nic s ležérním pokrčením rameny. Navíc se musela soustředit, aby mohli překonat potok, jenž vtékal do jezera, po jehož břehu teď kráčeli. Zastavila by se, kdyby tu bylo něco aspoň trochu zajímavého. A tak raději poutala většinu své ambice na pohoří v dáli. Vždyť už byli úplně na dosah.

// Jezero Nä’hi přes Ageronský les

// Ježčí mýtina přes Maharské močály

Shireen byla připravená na dlouhou cestu, takže takticky zvolila pomalejší tempo. A hlavně věděla, že kdyby starého vlka uhnala, máma by jí vynesla v zubech. Možná i hůř. Což nechtěla. Kessel byl rodinný přítel a zasloužil si uznání a tak. Alespoň to si pokoušela dokola opakovat, aby nebyla na vlka přehnaně kousavá, když už jí dobrovolně dělal doprovod. Že byl vlastně vlk hlídací, to by si vlčice nikdy nepřiznala.
„Musí bejt nějaká sranda,“ zazubila se rozpustile za chůze a otočila se na vlka, kterého nechala kráčet po své levici. „S mámou jsme vodopády taky viděly. Jsou hustý. Ale tečou z hor a ze skal a je jenom přirozený doufat, že něco podobnýho by se dalo najít i někde tam vejš.“ Očka jí zářila, když ta slova prakticky opakovala. Očima si zatím prohlížela obíhající krajinu. Na těchto místech se už nachomýtla. A bylo to těsně před tím, než ji osud připojil k Sunstorm, která zkrátka, no, jí od té doby lezla jenom krkem. Cesta přes močály byla tak smradlavá jako obvykle, ale místo aby vlčice zahnula směrem k Asgaaru, pootočila se na staršího společníka.
„Navrhuju obejít ty kopce nad kaskádama ze severní strany. Ještě jsem tam nebyla a dost ráda bych se porozhlídla, nevadí té, že ne?“ Jasně že to nevadí, proč by to jakože někomu mělo sakra vadit? Sebevědomě poukázala na cestu, která ji měla zavést za dobrodružstvím. „A zamrzlý vodopády musej bejt ještě hustější, než ty normální. Ale jestli chceš, mužem se pak stavit i u těch co nejsou tak daleko od Asgaaru. Ty sou ostatně taky fakt skvělý. Ale já je zatím teda viděla jenom jednou.“ Odfrkla si trochu nespokojeně, zatímco směřovala pořád k severu. Tlapky ji naštěstí z močálů vyvedly a prostředí se změnilo. Objevila se tu řeka. Divně smrděla a její voda byla tmavá. Skoro by se jeden nedivil, že se tu objeví nějáký hnilý božinný monstrum. No fuj. Přes ten zápach si vlčice ani nevšimla bratrova pachu, který se v určitém úseku vznášel ve vzduchu. Jak by mohla? Fakt to tu bylo nasycený tím bylinkovým smradem.

// Západní Galtavar přes Velké vlčí jezero

Výzva přijata. Shireen se zájmem poslouchala vše, co se dělo. Co matka říkala, o čem mluvila a taky nezanedbala fakt, že dostala zelenou na další vejlet. Ale tentokrát s jiným společníkem, který zjevně pod starým kožichem nosil dosti elánu. Očka mu svítila podobně, jako šedivce. Rázem zapomněla na ukřivdění, které pociťovala při projevu cizincovy nedůvěry. Jak se vůbec někdo opovažoval zpochybňovat její sladkou tvářičku? Rozpustile se však pousmála a ani se v tom nadšení neodtáhla od matky, která se přišla rozloučit. Jen horečnatě kývala, celá žhavá vyrazit někam dál.
„Já to se Kessem zvládnu, mami.“ A on mě snad taky přežije. Zapřísáhlo se vlče, které bylo nyní jako na pérkách. Už byla skoro dospělá, ale z Gallirei pořád neviděla skoro nic a touha po poznání ji prostě velmi motivovala. Jak ke slušnému chování, tak k bouřlivému pochodu kamkoli. Klidně do náručí ohňů pekelných, jen aby to za to prostě stálo! „Díky!“ Odpověděla ještě, když jí matka popřála, ať si užije výlet. To sakra plánovala.
Vlče s dalším hovorem čekalo až do momentu, kdy se Elisa vypařila směrem k domovu a provázelo ji veselým pohledem. Ne že by s mámou nebyla legrace, ale tenhle dědouš vypadal docela pro každou špatnost. A třeba se ho vlčici podaří cestou přesvědčit o tom, že ač mladá, už není rozhodně žádný škvrně. Protože zjevně tak o ní smýšlel. I z tónu, jakým k ní promlouval. Byla skoro tak veliká jako matka. Nebyla už mimino. Vesele se však ušklíbla a nakročila si k onomu modrookému vlkovi.
„Zkušená průvodkyně navrhuje přestat tam, kde posledně skončila. Za vodopády v horách byla smečka. A já bych docela chtěla vyčíhnout ty hory. Neb a protože by tam třeba mohly bejt nějaký další vodopády. Ty se mi moc líbily.“ Mluvila s nadšením, ale z neznámého důvodu trochu hlubším hlasem. Plameny v její hrudi šlehaly vysoko a v očích jí svítilo. Byla připravená na nefalšovaný dobrodružství.
„Tak dem?“ Vyzvala Kessela s trochu milejším tónem v hlase, na odpověď však ani pořádně nečekala. Na jihu hrozilo, že znovu potká Sunstorm a to nechtěla. Na severu by mohla vidět víc. Třeba sopku! A čert ví, co jeden může vidět z vrcholků tak vysokých hor.

// řeka Kiërb přes Maharské močály

Kessel se jevil jako přátelský vlk a zároveň skvělý posluchač. Naslouchal jejím slovům pozorně a to se Šedivce rozhodně líbilo. Nebyla si sice tak úplně jistá, že jí baští divadýlko, ale jako by na tom sešlo. Konec konců – třebas už od matky nebo otce dávno znal pravdu. Nehodlala se role však vzdát, takže se roztomile uculila a zavrtěla oháňkou znovu, když ji vyjádřil své povzbuzení.
„Dobře,“ přitakal vlčice s radostí a už se chtěla posadit, kdyby se zrovna v tu chvíli na obzoru nevynořil matčin šedý kožich. V očích jí zajiskřilo a o prostých pár kroku Elise vyběhla vstříc, aby ji mohla uvítat. Zjevně se tak docela nezlobila, z čehož měla Shireen opravdovou a nefalšovanou radost. Tahle vlčice byla rozhodně jejím velkým vzorem a proto jí její uznání připadalo snad víc, než všechny dary Smrti.
„Mami! Ahoj!“ Pozdravila hned a opětovala jí lehký šťouchanec do ramene. Elisa zjevně nebyla ani naštvaná, ani zcela spokojená. Ale velmi taktně si nechala řešení těchto problémů až do rodinného soukromí a Iskierka nedovedla protestovat. Poslušně si tedy přisedla vedle matky a mlčky poslouchala její slova. Neskákala jí do řeči a čekala, dokud si nebyla jistá, že máma přestala mluvit. „Takže jsi Saviora nakonec našla?“ Vyzvídala se zájmem. Druhého jmenovaného vlka neznala, ale Saviora vyrazily původně hledat do hor. Tenkrát neúspěšně. Zjevně měl osud hravou náladu. Třeba se Awnay taky objeví teprve až ji přestanou hledat? Ostatně jako Sunflower a Sunstorm, na které natrefily zcela náhodou. O těch jí matka dlouze vypověděla a vlče reagovalo již tak typickým nakrčením nosu. Její pohled však velmi rychle střelil ke Kesselovi, který ji měřil svým blankytným pohledem. Takže jí divadýlko o nevinné princezničce nežral? Naočkovala ho snad nebohá Zrůdička svým tvrzením o tom, jak si s ní pouze chtěla hrát? Iška se nevinně usmála.
„Jistě že jsem se nedala. Nechtěla jsem se s ní na prvním místě ani zaplést. Ale pak nás k sobě spojila divná síla a nemohly jsem s od sebe vzdálit. Měla ovšem nehynoucí potřebu mi vštěpovat svoje morální zásady a kdo ví co ještě. Načež mi s velkou slávou skočila na záda, když jsem stála zády.“ Pokrčila znovu rameny a letmým pohledem střelila k Elise. „Nemám se jí za co omlouvat. To že jsem mladá ještě nutně neznamená, že si naivně budu hrát s každým, koho potkám. Mám svou důstojnost.“ Milý úsměv z její tváře postupně vymizel a nahradila ho zcela vážná, až trochu chladná grimasa. „Když mě někdo úplně cizí sprostě povalí, nemůže čekat, že se tomu zasměju a mávnu nad tím tlapkou. A co je hlavní – skočil by snad někdo normální na vlka, kterej evidentně nestojí o cizí přítomnost ve svym osobnim prostoru? Ne.“ Pokrčila rameny a pohled znovu ukotvila do modrých očí staršího vlka. „Já konflikty nezačínám. Jenom je končim.“

To otravné slunce se škrábalo přes horizont a své dlouhé paprsky natahovalo po mladé vlčici, která se snažila co nejvíc mhouřit citlivé oči, jak je zlatý kotouč dráždil pomalu až k slzám. Trochu rozhořčeně nakrčila nos a poposedla si. Ne že by to ale k něčemu užitečnému bylo. Vlk, který se zatím představil jako Kessel pak souhlasil, že je rád, že rodiče zná. Shireen si zatím už velmi barvitě vybavovala její rozhovor s matkou a informaci, že k tomuhle hnědému kožichu je třeba chovat se slušně a s úctou. Žádná sranda, ale co by pro rodinu neudělala, no ne? Roztáhl se jí po tváři tedy ještě milejší úsměv a líbezně zamrkala.
„Myslím, že nebude. Jedna z těch vlčic velmi nevytříbenýma nevděčným způsobem opustila smečku po ton, co jsme jí poskytli domov. Máma si to zřejmě vzala dost osobně. A druhá je Sunstorm. Asi žádný mámě by se nelíbilo, kdyby vrátila domů její dceru pokousanou.“ Pokrčila vlčice ledabyle rameny a znovu pohledem střelila k Tmavým smrčinám, odkud přišla. „Zůstala bych tam s mámou. Chtěla, abych se o smečkový záležitosti i vlastní účty zvládla postarat sama. Ale já selhala.“ Prohodila Iskierka na oko dramaticky a její kukuč zesmutněl. Bylo to perfektně uvěřitelné. Její očka se beztak leskla, jak je zalévaly slzy, které do nich vhánělo slunce. Ne že by se ovšem rozbrečela – nebyla bábovka. Pouze citlivá slečna, která přeci toužila po uznání vlastních rodičů. Pak ale zavrtěla hlavou. „Ale na tom už asi nezáleží, máma to určitě vyřídí sama. Jen nevím, zda se třeba nevydala po jejich dalších stopách, protože ta ze smečky se dala na odchod. A jak znám mámu, nikdo by se k ní neměl otáčet zády.“ Prohodila s dalším ležerním pokrčením ramen a milým úsměvem, který pozvolna nahrazoval smutnou grimasu. „Jestli ale chcete, můžu vás doprovodit do Asgraaru. Je tam otec a jistě se s vámi také rád setká.“ Nadhodila vlčice hned vesele a očka jí zazářila. Tentokrát upřímně, protože s otcem se od zimy neviděla a sama by si s ním ráda pořádně popovídala a něco se dozvěděla a přiučila i od něj. V nadšení vyskočila na všechny čtyři a ocasem zamávala vysoko ve vzduchu. Nechtěla ovšem staršího vlka k výletu nutit, takže si nedovolila někam vykročit sama. Bejt to někdo jinej, ukázala by mu zadek a čau. Jenže tohle byl rodinný známý. Šlo celkem o gamechanger. „Tedy pokud vás třeba nenesou nohy domů. Třeba bydlíte někde tady na jihu.“ Necítila z vlka žádný specifický zápach, snad jen krom vůně jehličí a něčeho, co nedokázala pojmenovat. Zároveň však nedokázala říct, zda to není zrovna vůně cizí smečky. Přeci jen – Asgaar voněl jinak než Borůvka. A vlci z Borůvky odporně smrděli. Cítila jejich pach na sousední hranici. Ugh.

Jak plynula noc, začínaly se z poza mraků vynořovat prvé hvězdy. Stále bylo většinu času převážně zataženo, ale něco nasvědčovalo tomu, že by další den mohl být alespoň trochu slunečný. Možná to byla ta vůně léta ve vzduchu? Všechno kvetlo a rozvířená pylová zrna lechtala slečnu v nose. Neodfrkla si však. Chtěla udělat dobrý dojem. Ostatně – vlka před sebou začínala poznávat. Byl to ten vlk, kterého potkala u kaskád. Byl tam s bratrem a zrůdičkou. Elisa ho jmenovala a byl jedním z těch, kteří si údajně zasloužili úctu. Dobře si to pamatovala. A nechtěla matku zklamat. Pekelné plameny v její útlé hrudi trochu pohasly a utlumily žár.
„To se omlouvám,“ prohodila Iskierka s lehkým úsměvem a přistoupila o pár kroků blíž. „Vy znáte mé rodiče, že?“ Začala bez okolků a s lehkostí a elegancí sobě vlastní se usadila v trávě. Útlá stébla rostlinek ji něžně hladila po bocích a pravdu povědět, bylo to docela příjemné. Ač snad i výlet do pekel by byl příjemnější, než smrdět v tom hnusném lese na jihu. Než se však pořádně rozkoukala, už se Kessel ptal na její matku a cože tu dělá vlčice sama. Shireen se podvědomě ohlédla přes rameno. Snad jestli se Elisa nevynoří někde za jejími zády. Teprve poté upřela medové oči na vlka před sebou.
„Byly jsme na cestě k Životu. Ale cestou jsme chytily stopu dvou vlčic, se kterými nám zůstaly nesrovnalé účty. Chtěla jsem zůstat s matkou, jenže to nějak nevyšlo.“ Přece v prvních pár větách neřeknu, že jsem se ze samý sklíčenosti pozvracela jako nějakej ubožák. Nejraději by si vlčice odfrkla. Zachovala však klid a vlídný tón hlasu, což doplnila o lehké zavrtění ocasu. „Snad se však dlouho nezdrží. Ty dvě jsou z ní hotový strachy. Však určitě rozumíte,“ zasmála se na odlehčenou a větu doplnila o ledabylé mávnutí tlapkou. Kdo znal Elisu, jistě ta slova chápal. Popravdě však za bezstarostnými slovy a úsměvy ukrývala nezvyklou vnitřní při. Sdělit tomuhle cizinci své pravé jméno? Možná ho znal od Etneyho a navíc byl matkou respektován. Na druhou stranu – pro ni samou byl cizí. Hluboko uvnitř však začínala tušit, že se poddá matky intuici.
„Co sem vlastně přivádí vás? Koukáte na nebe? Nebo někam míříte?“ Byl nutné stočit směr diskuse jeho směrem. Odkud přišel a kam mířil. Nechtěla si nikoho pouštět pod kůži a tím pádem mluvit o sobě a své cestě až sem. Navíc naposledy, když se s Kesselem setkali, obviňovala Zrůdičku ze svých kousanců. Mohl si o ní udělat nehezký obrázek, což nechtěla. Na to bylo ještě času dost. „Mimochodem – jmenuju se Shireen.“ Prohodila nedbale nakonec, spolu s lehkým úsměvem a dalším zavrtěním chvostu.

// Tmavé smrčiny přes Narrské vršky

Jakmile se vlčice dostala ze sklíčeného, tmavého lesa na čerstvý vzduch, ulevilo se jí. Ne tolik po psychické stránce – obávala se, že matku zostudila –, jako po stránce fyzické. Žaludek se uklidnil a chladný vzduch se náhle dýchal mnohem snáz. Vědomí trapného odchodu vlče ovšem nepřestávalo tížit. Co ale měla dělat? Pozvracet se přede všemi? To sotva. Ještě by se jí Zrůdička smála – to nebylo potřeba ani za mák. A tak si to nocí šinula napříč tmavou loukou. Nocí? Vážně se setmělo tak rychle? Zastavila, aby se rozhlédla. Necítila strach. Ve vzduchu viselo několik pachů, ale většina jich byla dosti vzdálená. Navíc – kdo by chtěl lovit někoho, komu táhlo z držky? Zastavila a pořádně si otřela celou čelist v trávě. Zbytky zvratků utkvěly na pár místech, což nebyla supr čupr vizitka. Nechtěla vypadat jako budižkničemu a nuzák sama. To by nebylo férový se pak posmívat ostatním. Alespoň měla důvod se všem těm okolo vysmívat, když jí to slušelo a byla upravená.
Z jejího hrdla se zničeno nic ozvalo zaúpění plné vzteku a rozhořčení. Možná spíš hrdelní zavrčení, než cokoliv jiného. Jasná známka frustrace. Zvrátila při tom hlavu k nebi, oháňku svěšenou podél zadních a uši pevně nalepené na týle. Sotva je šlo odlišit od srsti na krku. Ta byla stále mírně naježená a tak se slečna oklepala, než znovu vykročila někam k severu. Nechtěla se matce zatoulat daleko. Věděla, že bude dobré zde počkat. A navíc až Elisa zjistí, proč vlče uteklo, jistě to pochopí. Pochopí, že ano? Sama Iskierka tomu moc nevěřila, ale proč by vraždila i ten trošek naděje, co v sobě nosila? Vždyť Elisa s ní teď byla takovou dobu a doopravdy si rozuměly. Z toho měla mladá opravdovou a nefalšovanou radost. Srdíčko jí v hrudi plesalo. Alespoň těch pár okamžiků, než na ni znovu dolehla ta tíže své zbabělosti a hanby.
Nožky slečnu vedly dál a dál. Sice hlemýždím tempem, ale přece. Vůbec se při tom nesoustředila na své okolí. Jakým jí pak bylo překvapením, když zaslechla podivné zvuky opodál. Instinktivně se přikrčila. Šustění a funění se sice nepřibližovalo, ale nechtěla riskovat. Mohl to klidně být divočák, což by jistě byla komplikace situace. Když se však vlče přiblížilo, poznalo před sebou vlčí obrysy a trošku povědomý pach. Přimhouřila víčka a nakrčila nos. Nemohla si jistě vybavit, kdo to před ní ležel v trávě. Ne v takové tmě. A tak se rozhodla vytáhnout svou nejlepší kartu. Jako kdyby si náhle nasadila masku, roztáhl se jí po tváři asi ten nejsladší úsměv, jaký Gallirea kdy poznala. Ouška našpicovaná vpřed, ocas v přátelské pozici. Lehce si odkašlala, aby na sebe upozornila. Byla stále dost daleko, ale tenhle rochnící se někdo se nezdál nebezpečně. Asi si ani nedovedla představit nějakého hrubiána, jak si slastně drbe záda při měsíčku.
„Pěkné pozdravení,“ prohodila přátelsky a mile se usmála. Huňatý ocásek sebou při tom několikrát zazmítal ze strany na stranu. „Nerada vás ruším, ale nechtěla jsem vás polekat. Jenže jsem tu na vás tak trochu omylem natrefila.“ Sladká slůvka jí z tlamičky padala s neočekávanou lehkostí. Jed v srdci a plameny v nitru však nemizely. A tak, přestože Shireen sotva dokázala rozpoznat, kdo to před ní stojí, spustila svoje malé, interaktivní divadýlko. Že interaktivní? No jistě. Její role byla totiž připravená měnit svůj charakter. Malá Jiskra? Spíš malá zmije.

|59|

// Sorry, guys. VLA volá. Ale Iška si vás ještě někdy najde

Šedivka čekala, až se něco začne dít. Ale nedělo se prakticky nic. Dvě vlčice tupě zíraly a Iščin žaludek se svíral a převracel. Možná vzteky, ale spíš to bylo z něčeho jiného. Nepřipustila si to dřív, ale nebylo jí moc dobře už cestou sem. Ten divný pocit zaplašilo nadšení z cesty, ale její rozhořčení nad špinavýma tulačkama tu nechuť jen prohloubilo. Srst na jejím zátylku se zježila, jak jí po zádech přejel mráz. Cítila divný tlak v epigastriu a nevěděla, jak s ním naložit. Jako by se snad její žaludek chtěl podívat na tenhle svět. Žaludek nechtěl. Jeho obsah však ano. A třebaže byla Shireen bystré vlče, nikdy před tím jí špatně nebylo a nezvracela. Teď sotva tedy dokázala nevolnost pořádně rozeznat. Vší silou proto držela zuby stisknuté, zatímco její hrdlo se reflexivně svíralo. Zbývalo jen několik okamžiků, aby začala dávit. Ale přesně v tu chvilku se rozmluvila za zjizvená, neupravená a ošklivá zrádkyně. Vlčice ji ihned přejela přísným pohledem a na pár chvil zapomněla na vlastní diskomfort. Jenže její slova byla prázdná. Plná strachu, ale jiného, než který si Iskierka přála. Netroufala si však otevřít tlamu a pustit se do řeči, či snad hádky. Žaludek se jí v tu chvíli již opravdu agresivně vzpouzel a vymykal se kontrole. Jejím jediným štěstím bylo, že se ona divná hnědá vlčice odebrala k odchodu, Nijak rychle, ale přece. Šedivka ovšem neměla sílu želit nad svou neschopností vyděsit i jen ty nejvíc prach obyčejné nuzačky. Věděla, že bude potřebovat zmizet.
„No jasně! Táhni k čertu!“ Houkla za Sunflower, ale sotva to dořekla, měla již žaludeční obsah na jazyku. A tak zaklapla čelisti k sobě a vystřelila směrem, kterým sem přišly. Omylem přitom drcla do matky, která stála ve skrytu magie poblíž jejího místa. Hodila oním směrem velmi omluvný pohled, ale nedokázala promluvit. Doufala jen, že si tohle Zrůdička nevyloží nějak nepravě. Což asi vyloží. Běžela tak dlouho, dokud jí to tělo smýkající se v křečích dovolilo. Alespoň z doslechu se dostala. S neskutečnou hanbou pak konečně rozevřela čelisti a celá naježená a vyděšená se pozvracela mezi stromy. Trvalo to celé jen několik minut. A přesto si přišla, jako by snad právě přežila válku. Byla unavená a rozhořčená. Nejraději by se vrátila. Ale nadělala matce už dost ostudy. Nebyla ani pořádně schopná se někomu postavit. Vztekle a vší silou nakopla zadní nohou jeden ze kmenů, až se strom otřásl. Hanbou by se propadla do země! Hned na místě. Ale nemohla. A tak se rozhodla, že ji prospěje změna. Že bude moudřejší tohle místo vystřídat za trochu vzdušnější prostory. Než se jí znovu zvedne žaludek. Snad se matka nebude zlobit, snad to pochopí.

// Ježčí mýtina přes Narrské vršky

|58|

// Ježčí mýtina přes Narrské vršky
// Zdravím ve spolek, dámy. Spravedlnost si pro vás přišla >:).

Cesta po stopách Zrůdičky a její zrádné kamarádky vedla vlčice do nehezky vyhlížejících končin Gallirei. Shireen na okraji onoho lesa zastavila a trochu zhrozeně se ohlédla přes rameno na matku, která ji následovala. Z místa dýchal chlad a temnota, kterou ještě zveličoval fakt, že se stmívalo. Smrdělo to tam zatuchlinou a plísní, přičemž drobné a hustě posázené stromky byly nezdravě vyhlížející a místy hnijící zaživa. Jenže touha po překvapení těch dvou byla silnější než kdejaké pochyby, takže se Iška naposledy nadechla čerstvého vzduchu, který byl stále prosycený vůní ozónu a vody, načež vstoupila do přítmí tmavých smrčin. Trvalo několik okamžiků, než si na šero zvykla, takže byla překvapena, když se před ní objevil poměrně dobře prostupný les. Alespoň pro zvíře její velikosti. Něco většího ne vlk by se po lese pohybovalo jen obtížně.
Stopa ji vedla nyní neomylně hlouběji do Smrčin a sílila s každým krokem. Vlčice se pohybovala tiše – jako kdyby stopovala plachou laň. Ale ona místo toho pronásledovala stále hlučnou Sunstorm, jejíž hlas se k jejím uším nyní začínal donášet. Jasně že nikdy nedrží zobák, proletělo šedivce hlavou. Alespoň však nehrozilo, že si jich dvojice všimne dřív, než jim budou dýchat na záda. Strakatej cirkus se sem zjevně vypravil na lov, ale to ještě netušil, že se lovná zvěř stala z nich samotných.
Jakmile se Sunstorm slova stala srozumitelná, Shireen se velmi ladně přikrčila a zpomalila. Dýchala tiše a všechnu svou pozornost směřovala na dvojici, která se pomalu vynořila ze stínů před ní. Zesláblé hnědé cosi se opíralo o Zrůdičky bok, zatímco diskutovaly, co asi tak budou večeřet. A třebaže Shireen opravdu moc chtěla skočit té mrše za krk ze zálohy, ještě víc chtěla vidět její zhrozenej xicht, až uvidí Elisu, takže se na jmenovanou rudookou vlčici jen tiše ohlédla přes rameno a kývla, než vystoupila ze zálohy na scénu. Narovnala se a velmi ladně, jak jeden dokázala, přitancovala za vlčice, zatímco jí na tváři hrál ten nejlíbeznější úsměv, který dokázala vyždímat ze svého repertoáru. Jaká škoda, že pohled jejích zlatých očí byl vskutku zlý.
„Zdravím, dámy,“ prohodila chladně a přísně stáhla obočí. „Copak tu takhle k večeru chystáte za rošťárny?“ Tázala se naoko přátelsky, ale stále s tím zlým pohledem a za vzteklého máchání ocasu.

|57|

„Máš pravdu,“ prohodila Shireen celkem klidně. Konec konců věděla svoje. Těžko mohla někomu popsat palčivý pocit, který cítila, když její vnitřní požár nebyl dosti spokojený. Bylo by asi nesmyslné, kdyby s takovým jádrem měla třeba magii vody. Ač, naprázdno polkla, i to bylo možné. Co by dělala poté? Mohl by jí někdo pomoci při změně magie? Mohla by se jedné vzdát a nahradit ji jinou? Trochu se vyděsila nad představou, že by s tak bujarým ohněm v duši měla nějakou klidnou a společensky přijatelnější magii. Na druhou stranu – hrabat se jiným vlkům v hlavě taky mohlo být svým způsobem užitečné ne? Pohlédla při té myšlence ke stále naříkajícím nebesům, aby jí jedna zbytečná kapka spadla přímo do oka. Zlostně prskla a ihned si začala postižené místo mnout packou, dokud nedosáhla vytoužené úlevy. Další dění ji však příjemně potěšilo. Elisa totiž její nápad víceméně pochválila. Jistě – mohli si její přezdívku někteří vyložit jako vtip a posmívat se jí, ale když pak neznali její pravé jméno? Potměšile se usmála.
„Jsem ráda, že jsi to neodsoudila. Mám ráda svoje jméno, ale prostě mi přijde fér, že ho nemusí znát každej moták támhle od vedle. Spíš jen nejbližší rodina a smečka – ti, kterým opravdu k něčemu je.“ Znovu pokrčila rameny a podvědomě se přes rameno ohlédla směrem k Asgaaru. Nebyl odtud vůbec daleko, což bylo opravdu fajn. Svět se najednou zdál o něco menší. A přitom bylo před Shireen ještě tolik nepoznaného, když se zahleděla před sebe. Tím směrem ji však nyní netáhlo nepoznané tolik, jako touha po tom pořádně znovu postrašit Zrůdičku. Když ji proto do ucha zazněl matčin „rozkaz“, ani se nad tím nepozastavila. Střelila jen po rudooké vlčici pohledem a znovu se usmála, načež sklonila hlavu k zemi. V dešti a mokré trávě to nebylo tak jednoduché, stopa však vyla čerstvá. Krom pachové trasy tak vlčice velmi záhy natrefily na cestu, kudy s dvě zrádkyně vlčí rasy prodíraly skrze vysokou trávu. Zrůdička byla cítit poněkud divně, ale rozhodně se nemohla měřit se zápachem té ztracené Asgaarské cuchty. Ta páchla přímo odporně, alespoň tak to Shireen přišlo.
„Tudy,“ prohodila šeptem, neboť se pekelně soustředila, ale to už ji nohy lehkým a tichým poklusem nesly napříč plání. Copak asi slečny prováděly?

// Tmavé smrčiny přes Narrské vršky

|56|

// Maharské močály

Rozbředlá zemina vlčici čvahctala pod polštářky tlap, zatímco dál po matčině boku mířila k jihu. Noc se blížila nad kraj, ale pravý soumrak byl ještě poměrně vzdálený, když se dvojice vyloupla na další z mnohých luk. Řeku se jim podařilo obejít s grácií a elegancí, takže byla Shireen v dobré náladě. A rozhodně si ji nenechala pokazit ani matčinou poznámkou o magiích. Hlavně protože na ní asi nebylo nic špatného? Vlče jen pokrčilo rameny a ledabyle se pousmálo:
„Není to tak, že bych něco takovýho já sama chtěla. Asi by mi bohatě stačilo, kdybych měla magii po tobě. To by byl dobrej začátek cesty k úspěchu,“ nadhodilo vlče hrdě a v očích mu znovu zajiskřilo, jako by snad měla doslova vyskočit ze zlatých duhovek jiskra a podpálit všechno v okolí. A jistě – elektřinu k tomu, ale o tom zatím vlčí slečna neměla ani trochu ponětí. Raději tak neodváděla pozornost od jejich rozhovoru a souhlasně přikývla, když jí Elisa v podstatě požehnala.
„Já nevím jak to vzniklo, ale asi jsem si takový přízvisko vymyslela v zimě. Jak jsem se moc s nikým nebavila a držela se bokem. Bylo to divný období a dost jsem s něčím v sobě válčila, ale vyplynula z toho přezdívka. Hlavně protože si myslím, že vlci jako je třeba Zrůdička vlastně nemusej vůbec znát moje pravý jméno – taky k čemu? Jen ho zbytečně špiněj.“ Přiznala pravdu, přiznala pravdu. Ale stále nebyla schopná to slovo vyslovit. Byla na dosah tlapky! Skoro. Jenže v tu chvilku ji do nosu udeřily dva pachy. Byly slabé, ale ten jeden by poznala kdekoliv a kdykoliv. Obočí se jí přísně stáhlo do očí a nehezky se zamračila. I Elisa si to uvědomovala a poukázala na ony pachy. Dcera jí vrátila pohled a znovu souhlasně přikývla.
„Cítím. Zrůdička a někdo, kdo byl od nás ze smečky. Snad to vlče, co mělo někde přes zimu chcípnout?“ Nepamatovala si jméno, ale jako by na tom záleželo. Obě to byly stejné nuzačky, jestli tu byly spolu. Čert ví, co kuly za pikle.

|55|

// Středozemní pláň

Pohybovat se mezi temnými tůněmi Maharských močálů bylo jako tancovat po visutém laně. Jestli teda něco takového existuje – ještě před chvilkou to dávalo smysl, ale teď zpochybňuji ono slovní spojení. Ale tak – nezájem. Vlčice se pohybovala velmi ladně a zlatým pohledem prohledávala půdu, po které ji nohy nesly. Sledovala přesně Elisy stopy a dvakrát se vždy zamyslela, než někam položila velké tlapy. Tlapy, ano. Čtete správně. Byla již skoro dospělá, což znamenalo, že měla i dospělácké tlapy. Nebyla žádné tintítko, ale pořádně velká holka. To jí ale dvakrát neusnadňovalo proplétání se skrze zrádné močály.
„To zní zajímavě, třeba se tam někdy podívám,“ prohodila vlčice odhodlaně a vesele se u toho zazubila. Zdálo se to jako docela dobrej výlet. Jen – co když tam ta smečka pořád byla? To by pak asi docela odporovala své logice a zbytečně a bez důvodu by jim smrděla u hranic. Svraštila obočí v zamyšlení. Ale kdyby takovou smečku našla, pak by se asi prostě odporoučela. A kdyby tam žádná smečka nebyla a zbylo jen to místo, pak by se tam mohla jít podívat bez výčitek svědomí! Ano! To byl plán. Znovu se jí po tváři rozlezl škodolibý úsměv, zatímco víčka podle sevřela. Pálilo jí to. A taky ji začínalo pálit tělo. Nervózně se ošila, ale ty divné breberky všude kolem se na vlčice sesypaly jako hladová smečka šakalů. Neprotestovala proto, když ji matka popohnala.
„Mrchy komáří,“ procedila skrze zaťaté čelisti. „Jak by na takovém místě někdo sakra chtěl bydlet. Stačí tu jen projít a hotovo. A sopka zní fakt hustě. Chtěla bych vidět žhavý bláto. Třebas by mohlo bejt k něčemu dobrý. Jako magie – víš jak.“ Myšlenku pronesla Iška nahlas, třebaže to původně nebylo v jejím plánu. Před Elisou se však nestyděla sdílet její nápady. Nebo alespoň většinu. Znovu si totiž vzpomněla na svou přezdívku a na moment zaváhala. Možná bylo načase o tom někomu říct. Za skoro rok svého života totiž jaksi nedokázala nikomu přiznat barvu. Vydechla teda velmi hluboce a znovu doklusala Elisu, která konečně nalezla pevnou stezku, po které se dalo skrze bažinu kráčet. Už byly skoro venku z toho prokletého místa.
„Hele, mami? Co říkáš na to, když má někdo nějakou přezdívku, nebo třeba přízvisko? Jako třeba když řikám Zrůdičce Zrůdička? Nevim jestli je to dobrý přirovnání zrovna s ní, ale nikoho jinýho pořádně neznám. Ale třeba Nemesis je taky jenom Nemo, zatímco já jsem pořád Shireen. No – určitě chápeš, co myslim.“ Začala opatrně a zlehka, pak se ale trošku rozpovídala. Visela však při těch slovech Elise na tváři, hrdlo nepříjemně sevřené.

// Ježčí mýtina

|54|

// Asgaarský hvozd přes řeku Midiam

Bouřka se poroučela zase někam do dáli, což slečně vůbec nevadilo. Kožíšek jí naštěstí nestačil promoknout a teď už se ani nezdálo, že by se to mělo změnit. Zastavila proto kus za matkou a s lehkostí se oklepala, až voda létala kolem v rádiu několika metrů. Spokojeně vydechla a opět natáhla ladný krok, aby matku dohonila. Pozorně však už v tu chvilku poslouchala její další slova, zatímco se jí vysoká tráva otírala o boky a dlouhé nohy. Bylo to příjemné, ač by nemusela být mokrá. Vlčice si však přišla zvláštním způsobem svobodná.
„Myslíš, že je to místo ještě někde k nalezní? Docela bych se tam podívala.“ Nadhodila se zájmem a hlavou nakloněnou k boku. Pak se ale zarazila a velmi náhle a prudce ze sebe vyklopila další slova. „Mimochodem! Než ztratím nit – co je to sopka? Nechtěla jsem se na tokovou blbost vyptávat před Gee, ale nějak mi ta debata nedávala smysl. Jakože – tuším, že je to nějaký místo. Ale jako je to kopec, nebo řeka? Nebo něco úplně jinýho?“ Málem zapomněla. Ale naštěstí se jí rozsvitlo zavčasu a hlodavou otázku tak konečně dostala ze svého hrbu. Přitom se tak trochu rozhlédla, jestli se třeba kolem nějaká sopka nenachází. Třeba jí ležela u nohou a ani o tom nevěděla! Pak by sice nedávalo smysl, že se u ní nachází smečka, ale víte jak.
V rámci zamyšlení málem nezastavila, když Elisa zapíchla své kroky z čista jasna. Dcerka se po matce otočila a tázavě zdvihla obočí. Odpovědi se jí ale dostalo vzápětí. Souhlasně teda přikývla. „Klidně. Beztak je lepší se už víc nemáčet,“ přitakala a pokusila se trochu odlehčit atmosféru lehkým úsměvem. „A jestli v močálech dokáže někdo bydlet, určitě je i my zvládnem s lehkostí projít.“ Jistota, s jakou to vlčice zahlásila, byla až zarážející. Snad už jen doufat, že to nebude jako ve filmu a v další scéně neuvidíme Shireen po krk v blátě některé z tůní.

// Maharské močály