Gallirea - Příspěvky uživatele

Třeba že by Shireen za normálních okolností volila trochu vytříbenější společnost, tohle taky ušlo. Sledovala dva vlky před sebou, jak se docela po hlavě vrhli do jejího plánu. Pobaveně se ušklíbla a v očích jí zajiskřilo. Uši měla našpicované přímo vpřed a pohledem sledovala jejich nové plavidlo. I ona k němu však záhy přiskočila, aby jej pomohla dostat na vodu. Byl to zatraceně těžkej kus klády, ale nakonec s ním společnými silami hnuli, takže už zbývalo jen se konečně spustit po vodě. Před tím však pohledem zašilhala k Lilith s povytaženým obočím.
„Podvodní jeskyně?“ zopakovala s jistou pochybností v hlase, teprve potom pohledem vyhledala bratra. „Proč si sakra lez do podvodních jeskyní? Přeješ si chcípnout, nebo tak něco?“ Absolutně nechápala, co se mu honilo hlavou, když se potápěl do nějakých pitomých jeskyní, zatímco bez mrknutí oka šplhala na kus vratký klády, na které se plánovala svézt po řece až k moři. Jak mohl Nemo bejt tak tupej? Říkala si, drápky pevně zaryté do kluzké kůry. Ona by něco tak stupidního neudělala, říkala si.
„Kapitán taky vždycky opouští loď jako poslední, ne?“ Vyhrkla najednou morální pohnutku a nakrčila obočí. Whoa. To znělo jako že chcípne první a dost možná jediná. Pod hustým kožichem zbledla a protáhla obličej. Srst teď měla mokrou, jak se protáhla skrze vodu až ke kmeni a jednou z něj sklouzla, než se zachytila pořádně. Možná jen díky tomu nebylo vidět, jak se jí srst a zátylku naježila. Dost jí ale chyběl ten jeden drápek na přední tlapě.
„Tak Smrti vstříc, soudruzi.“ Ohlédla se po ostatních přesně ve chvilku, kdy její zadní tlapy tratily kontakt se zemí a vzal si je silný proud rychlé řeky. Zatnula drápy ještě víc, až ji znovu rozbolela zranění všude po těle. Nejvíc ovšem stále štípala ta nejhlubší rána. V místě, kde ještě před pár dny byl dráp. Neměla však pořádně čas vnímat tolik bolesti. Klidně plynoucí řeka se zdála ze břehu mnohem slabší. Teď vlčici strhávala zadek po proudu a ona se tak pomalu přetáčela. Najednou viděla místo krajiny před sebou jen Nema s Lilith, jak se zuby drápy snaží udržet na vratké pramici. Když teď byla mokrá, odkrývaly se na líčku další dvě rány, které si uhnala při pádu ze Zubaté. A taky začínaly štípat. Vypadala všehovšudy jako zmoklá slepice a srdce jí v hrudi bušilo jako o závod. Na tváři však seděl veselej úsměv. Jestli má dneska natáhnout brka, aspoň s pořádným stylem.

// řeka Mahtaë (jih)

Shireen postávala na břehu s posměšným úsměvem na rtech, zatímco se den pomalu klonil ke konci. Ta cizinka, třebaže vypadala dosti obyčejně, měla zjevně docela dobrej smysl pro humor. Nebo tak něco. Protože třeba že Nemesis debilně rejpal, ona si s ním vůbec nebrala servítky a nebála se rejpnout zpátky. Zlatým pohledem Iška střelila k té neznámé cizince a trochu se uculila. Velmi rychle obrátila svou ohnivou povahu proti bratrovi a zprostila tak alespoň dočasně Lilith opovržení.
„To zní přesně jako bratr,“ uchechtla se. „Tak aspoň že nepištěl jak píchlá svině, hrdina.“ Znovu pohledem blýskla k šedo hnědé cizince. Kdyby to nebylo pod její úroveň, spiklenecky by mrkla. Naštěstí to i tak byl všeříkající pohled. Bylo by hrozně fajn mít někoho, s kým by mohla Nemá pošťuchovat cestou po řece. Zatím to totiž vypadalo, že šedý vlk byl pro. Shireen zajiskřilo v očích a oba přítomné sjela zvláštním, jakoby divokým pohledem. „Nevím jestli dva. Ale ve třech by to určitě už bylo lepší.“ Triumfální výraz zdobil její tvář. Bylo to naprosto geniální! Zcela a úplně! Stačilo jen si zabezpečit plavidlo. A to Nemo nalezl vlastně vcelku jednoduše. Šedivka vyskočila na nohy a už se šinula to pořádně zkontrolovat onu kládu, kterou požíraly stíny nedaleko odtud. Byla úzká a samá ulomená větev. Toho by se však mohli držet! Asi. Ostatní si pokoušeli udělat plavidla o něco bytelnější. Vlčice nakrčila obočí a obrátila se na své společníky stojící opodál.
„Tohle by asi šlo. Nic lepšího asi nevytvoříme. Leda by se nám nějak povedlo udržet dvě u sebe.“ Znovu k té věci vyslala nedůvěřivý pohled. Muselo to stačit. „Tak na co čekáte? Honem s tím na vodu.“ Vyzvala oba s vážnou tváří. Tlapky jí nervózně svrběly. Ztráceli úplně zbytečně čas, který měli. Země se zase otočila a teď se stmívalo. Čím dřív vyrazí, tím spíš tuhle šílenost přežijou. A hodil se jim každej sluneční paprsek navíc. Protože tohle dělat po tmě byla jasná sebevražda. Ale vlčice se nebála. Naopak.

// Louka vlčích máků přes Náhorní plošinu (protože před změnou to šlo :tasa:)

Shireen se po odpočinku a osvěžení u Ohnivého jezera cítila líp. Mnohem líp. Pohybovala se teď aniž by kulhala a znovu slídivým pohledem prohledávala nejbližší okolí. Smrdělo tu nějak moc duší. Co s tím všichni měli? Chtěli se snad vykoupat? Nebo jako co? Zahlédla nějaké zoufalce v dálce, jak poskakují okolo pochybného kusu dřeva. Přivřela oči, zatímco je z dálky sledovala několik minut. Něco jí říkalo, že se na onom kusu klády chystají sjet řeku Mahtaë. To byl stupidní nápad. Ale kurňa – musela by to být sranda. Vyrazila dál proti proudu, teď však pozorně sledovala svoje nejbližší okolí. Hledala něco, na čem by mohla i ona sjet po proudu. Protože sakra bylo léto a nic jí nechybělo. Snad kromě nakládačky pro Nema. Ale to byl čas dohnat někdy v příštích dnech. Ale místo na nějaký adlý kmen vlčice natrefila na svého povedeného šedého bratra. Letmý úšklebek přestřelil tmavou tvář jako stín. Vykročila směrem k němu, jenže ji předběhla nějaká neznámá cizinka. Rozmrzele se zašklebila a ještě o něco natáhla krok.
„Hej, Nemesisi.“ Houkla na něj už z dálky. Skláněl se k řece a pil a ta cizinka stála jen kousek bokem a něco mu vyčítala. Muj vlk todleto. Jen ať mu dá. „Už si přestal zdrhat jako malá holka?“ Tázala se netaktně. Zastavila jen na pár metrů od bratra a třebaže by mu nejradši urvala nádobíčko, teď potřebovala jeho asistenci. A tak nějak tušila, že ten zoufalec bude dost dobrej na to, aby se k ní přidal. „Pár blbečků tu sjíždělo řeku na nějakém kmenu. Mohla by to bejt parádní sranda. Necheš to zkusit?“ Na Lilith se zatím ani nepodívala, ale to velmi rychle napravila. Přejela její kožich pohledem a na čele se jí objevila vráska. „A ty seš kdo? Patříš k němu?“ V hlase bylo jasně znát opovržení. Otázkou zůstávalo, jestli tou zajímavě zbarvenou cizinkou samou, nebo volnou jejích přátel. Dřepla si na zadek a čekala na odpověď. Možná by bylo fajn sebou mít i třetí duši, když Nemo na tu prdel přistoupí. A jestli ne, Asgaar byl prakticky za rohem. Mohla se kdykoliv vydat domů a prostě sebou prásknout do stínu, nebo pomoct mámě s hledáním Awnay. Zatím však dávala prostou těm dvěma blbečkům, aby se rozhodli.

// Ohnivé jezero

Tohle místo bylo jiné než všechna ostatní. Zvláštní. Atmosféra, jaká tu panovala Shireen úplně ochromila. Rozkvetlé pole vlčích máků jí bralo dech. Mlčky procházela mezi květinami, zatímco kladla tlapky tak, aby je co nejmíň poškodila. Trochu zvláštní pro takového hromotluka, do jakého vlčice za poslední rok vyrostla. Jako malá byla útlá a drobná. Třebaže vlčice narostla spíše do výšky, než aby jí zmohutněla ramena a kostra, už nebyla tak obratná, jako před pár měsíci. Pod hustou srstí se však napínaly dlouhé a pevné svaly, které ještě měly světu ukázat zač je toho loket.
Shireen to nedokázala odůvodnit, ale nacházela tu podivný vnitřní klid, který tišil její bolístky a hladil vášnivou duši. Jestli si někde měla odpočinout, muselo to být tady. A tak po dlouhé chvíli, která trvala snad roky, vlčice nalezla místo k odpočinku. Máky byly dosti daleko od sebe, takže nehrozilo, že je poláme. Několikrát se otočila do klubíčka, než ulehla k dlouhému odpočinku. Víčka se jí zavřela, sotva se rozlámané tělo dotklo země. Vůně květin přitom zakrývala šedivé pach a poskytovala jí proto bezpečné útočiště. Kdyby ji někdo chtěl stopovat, musel by se sakra snažit.
Spala dlouho a slunce se vyškrábalo vysoko na nebe. Ráno se pomalu klonilo spíše k polednímu, když pozdvihla oči k ocelově zbarvené obloze. Opatrně si je promnula, ale pak se zarazila. Tupě zůstala zírat na svou pravou tlapku a místo, kde ještě před pár hodinami měla původně drápek. Prst byl oteklý a bolel. Sklonila proto k ráně hlavu a pořádně ji očistila. To ihned utlumilo bolest a přineslo kýženou úlevu. Shireen si povzdechla. Byl čas jít. Možná se konečně mohla vrátit domů a jít si lízat rány tam. Nemusela do dělat v otevřeném poli plném zatracených kytek.
Na nohy nevyskočila nikterak svižně a dala si s tím na čas. Když tak však konečně udělala, neztrácela drahocenné vteřiny lelkováním. Byla odpočatá, takže nasadila svižné tempo. Hbitým klusem zamířila směrem k severu. Snad si ten název pamatovala dobře. Sever, jih, východ a západ, opakovala si dokola, zatímco očima těkala mezi směry. Čím dřív bude doma, tím lépe.

// řeka Mahtaë (sever) přes Náhorní plošinu

// Náhorní plošina přes Středozemní pláň

Shireen byla vděčná, že se ona odporná bouře konečně přehnala. Pořád sice měla plnou tlamu písku a nejraději by někomu zakroutila krkem jen tak z plezíru, uvědomovala si ovšem zároveň něco velmi důležitého. Neměla na to sílu. Počasí, dlouhý sprint i pád z hory ji vysílily a vyždímaly z ní i poslední zbytečky energie. Nohama sotva pletla, jak se tak potácela přes onu rozlehlou planinu za zdánlivě neznámým cílem. Naštěstí si ovšem nad ránem všimla vzdáleného jezera, které ji lákalo svou velmi zvláštní barvou. Stanula na jeho břehu za úsvitu. Trvalo jí to však déle, než mělo, protože tu z nějakého důvodu viselo ve vzduchu nezdravě moc pachů. Nechtěla nikoho vidět. Nechtěla s nikým mluvit. Potřebovala čas pro sebe, aby si trochu odpočinula, načerpala síly a očistila si ty pitomé bolavé rány. Našla si tedy klidný kousek země, kde nikdo nesmrděl a nehrozilo tak, že ji bude otravovat, načež zdráhavě vstoupila do vody. Každý, kdo ji alespoň trochu znal si mohl být jistý tím, že Iskierka vodu ve skrytu duše nenáviděla. Bytostně se jí příčil mokrý kožich i temné hlubiny zdejších vod. Teď však sázela na její chladivou sílu, která měla pomoci ošetřit hluboké rány a dostat z kožichu dotěrný písek.
Její tělo se svezlo pod hladinu a rány se téměř okamžitě ozvaly. Nejvíc však překvapivě štípal ten utržený drápek. To Išku mrzelo. Podobně jako to utržené ucho, které si nemohla nechat. Nosit na krku vlastní dráp – ha! To jen tak někdo nedokáže a úplně si pro parádu nechtěla trhat ještě další. Všemožný cetky byly dost ohraný, ale vlastní dráp? Bolest ji vytrhla z úvah. Přesto ovšem zůstávala až po líce ponořená v podivně rudé vodě. Ani na moment vlčici nenapadlo, že by takhle podivně zbarvené jezero mohlo být třeba nebezpečné. Ne. Rudá byla její barva.
Po dlouhé době ticha se uchechtla nad nevyřčeným vtipem a pod vodou máchla ocasem. Zůstala ponořená poměrně dlouho, než se konečně vydrápala zpátky na suchou zem. Rychle se oklepala, aby ulevila těžkému kožichu a znovu se ohlédla, zda je doopravdy sama. Teprve poté vyrazila vpřed. Nedaleko odtud ji lákalo prazvláštní pole, jež mělo stejnou barvu jako matčiny oči. Pole z vlčích máků žhnulo v chladném ránu a vábilo malou jiskru svým žárem. A ona šla.

// Louka vlčích máků

// řeka Mahtaë (jih) přes Kamennou pláž

Au, au, au. Světla ubývalo a zmrzačená a rozbolavělá vlčice se stále vlekla proti bouři. Kdyby si uvědomovala jeho blízkost, okamžitě by zamířila do Křišťálového lesíku. Věděla však s naprostou jistotu že kousek odtud je Asgaar, kde se bez Kessela ukázat nechtěla. Beztak mu už takhle zavařila dost, takže nechtěla ještě přilévat olej do ohně. Krev v ní vřela, aniž by věděla proč. Cítila se pod psa, byla rozhněvaná a smutná zároveň. Nejraději by pohledem něco podpálila, ale to také nešlo. Zmohla se jen na prosté hudrování a následné kašlání, když jí znovu do krku vletělo množství písku. Bylo podivuhodné, že se vlastně vším tím bordelem nezadávila. Zajímalo ji, kdo za tohle asi mohl? Naštval snad někdo bohy, že se pustili do takového kaskadérského kousku? Jestli jo, tak by si zasloužil okamžitě přes tlamu, protože SAKRA. Tohle bylo fakt naprosto odporné počasí. Hnus, že by jeden radši zdech.
Shireen bolel každej krok, jak se motala naslepo skrze otevřenou planinu. Rozhodně to byl jeden z těch nejhorších nápadů, který kdy měla. Přála se jen se ukrýt v Siccumských jeskyních, schoulit se do klubíčka dělat, že není. Jenže nemohla. Matka s otcem by se ptali, co se jí stalo. A ona si nebyla tak zcela jistá, že chtěla lhát. Nemesis jí rozžhavil do běla. Neměl žádný odůvodnění. Prostě po ní skočil. Jestli mu vadilo, jak mu říká, stačilo to říct. Nemusel jí hnedle urvat ucho, že jo. Samozřejmě jestli chtěl takhle řešit problémy, mohlo další ucho, které někomu dá, právě to jeho. Zarazila se.
„Do háje!“ Zaklela hlasitě. Ztratila svoje ucho! I to mohla někomu dát. Třeba mámě. Aby na ní měla vzpomínku. Jak sakra mohla bejt tak pitomá a nechat si ujít takovou skvělou příležitost? Teď už nechtěla ztrácet žádný části uší. Jendo jí urval Nemo a podle bolesti si nějakým způsobem pošramotila i to druhé. Potřebovala by se prohlédnou ve vodní hladině, ale to šlo těžko, když bylo všechno zasviněný tím ohyzdným prachem, co tu někdo foukal jako blbeček po celym kraji a dělal jí z domoviny ohromný pískoviště. Hnus fialovej. Zavrčela a vztekle se po vzduchu ohnala, jako by jej snad mohla zakousnout. Což samozřejmě nešlo. A tak jen dál šoupala nohama před, protože jí vítr, ani její tělesná schránka nedovolily víc.

// Ohnivé jezero přes Středozemní pláň

// Úzká rokle

Iška se potácela jako tělo bez duše okolo řeky, která ji v těchto místech byla zcela cizí. Až moc. Zastavila, aby trochu zavětřila. Těžko se však těmi místy šířily jakékoliv pachy. Bylo to hlavně vlivem bouře, která nepřestávala tišit svůj hněv nad krajinou a zasypávala svět jen dalším a dalším pískem. To se vlčici vůbec nelíbilo, ani trochu. Nemohla s tím ovšem vůbec nic dělat. Neviděla na krok. Jen zmateně bloumala po okolí. Úplně vzdala nějakou honičku za bratrem. Hněv ji sice nepřešel a všechna za zranění ji jen pálila víc a víc. Přesto však nehledala odpočinek. Vlastně ani nevěděla, co by měla hledat? Možná samu sebe? Přála si se ztratit ze světa, neboť každý krok a každé píchnutí v jakékoliv z ran jí jen připomínalo, jak to celé vzniklo. A ty hrůzné vzpomínky na moment, když matku prosila o mléko. Byla to vůbec ona tenkrát? Zdálo se to tak vzdálené a cizí. Ona byla jiná. To přeci nemohla být ona, kdo se tenkrát sápal po matce a chtěl, aby mu někdo pověděl o magiiiiiii. Protočila panenky, jak se jí žaludek převrátil naruby s táhnul se do sebe. Odplivla si. Úzkost ji celou pohlcovala. Nejraději by své tělo ponořila do vody, která tudy plynula a nechala ho odnést někam daleko. Kde by jí už nikdo nenašel. Že nebyla svatá, to věděla. Ale pořád si asi nezasloužila žádné posměšky za to, jaká byla jako malá, no ne? Hlavně protože ji krom matky a otce po té děsivé zimní změně nikdo pořádně neznal. Ani Nemo. Mohl si nalhávat co chtěl, ale neznal ji. A teď se na ní zlobil a ona ani nevěděla proč. Vztekle nakopla kámen, který se jí připletl do cesty. Kroužila nyní po břehu a pokoušela se nalézt nějakou cestu přes. Rozhodla se nakonec pro to nejbezpečnější a přehopkala po kamenech. Tlapky se jí ovšem smýkaly až hanba. Vše ji bolelo, nemohla svaly napínat ještě víc. Ale snažila se, co jí síly stačily. Doopravdy se snažila. Tak proč to nešlo? Někde uprostřed řeky vztekle zakvílela, když se jí zadní nohy svezly do vody. Zabrala o to víc, ale rozlícená byla až do běla, když se nakonec konečně ocitla na druhém břehu. A pak celá rozpolcená a zničená vyrazila vpřed, zatímco se písek úlisně lepil na mokrou srst.

// Náhorní plošina přes Kamennou pláž

// Sněženková louka

Shireen pospíchala přímo za nosem, ale v tomhle proklatém počasí si na něj sova viděla. Bylo to komické a celé úplně nesmyslné. Neměla tušení, kde hledat ani bratra, ani Kessela, kteří se jí oba někam zatoulali. Jistě. Chtěla Nemovi pořád urvat nohu a ideálně k tomu i hlavu a ocas, přeci jen však o toho pitomce měla strach. Alespoň trochu. Nahlas by to jistě nepřiznala – to by jen bratrovi nadala do hovad a nezaneprázdňovala by se nějakými něžnostmi. Leda by mu něžně nakopala prdku. Teď se ovšem musela spokojit s touhle mizernou túrou z jednoho konce světa někam ještě dál. Pitomost. Odporná štreka, zcela nesmyslná a dlouhá. Neustále ji bolelo celé tělo a pálily krvavé rány všude na těle. Hlavně pravá tlapka, na které si nyní až moc živě uvědomovala chybějící drápek. Nemluvě o tom, jak na nic bylo počasí; písek v ráně štípal. Zastavila, aby se rozkoukala a vykašlala alespoň něco z plic. Jenže s každým dalším nádechem stejně měla tlamu ještě o něco plnější. Odplivla si, zaklela něco nehezkého, ale to beztak bylo jedno. Vítr jí slova trhal od tlamy. Znovu zaklela, ale podobně bez významu. A tak bez dalších slov, ale velmi naštvaná (domyslete si ostřejší variantu podobného významu) se plahočila již velmi pomalu touhle nově vzniklou pustinou. Cesta se navíc svažovala do nějaké rokliny, kterou pravděpodobně protékala řeka. Tu však téměř dospělá slečna neviděla. Ani nemohla. Ne přes stěnu písku, která se stále valila od jihu a znesnadňovala jen obyčejné bytí. I Iskierka musela uznat, že za normálních okolností nebyl až tak zlej. Rozhodně ne oproti téhle hnusné šílenosti.
Ti zoufalci, kteří je pronásledovali ji pravděpodobně dávno předběhli, ale jako by jí to snad vadilo. Byla šťastná, že se konečně dostala do menšího závětří. To ale taky netrvalo nekonečně. Rozhodla se tedy pro cestu přes řeku. Moc nechápala kde přesně se nachází, ale něco jí říkalo, že víc na sever na tomhle břehu velké řeky by natrefila na vodopády. Tam nechtěla. Najednou neměla žádný pořádný cíl. Cítila se pod psa. A chtěla bejt sama. Zvolnila teda tempo a pomalu vyrazila dál. Rozlámaná a naštvaná. Připravená pokousat první živou duši, která se jí připlete do cesty.

// Řeka Mahtaë (jih)

// Tajga

Vlčici docházely síly. Běžela proti větru. To by za normálních okolností bylo doopravdy únosné. Prostě vítr. Ha. Žádný drama. Teď ale vlčici do plic spolu s větrem proudily i hory písku, které se z neznámého důvodu dostaly z pouště až sem. Ne že by vlčice někdy viděla poušť, nemohla jí teda připsat vinu (i když by to udělala s radostí jí vlastní). Řádně ji však nastalá situace vytáčela. Ztrácela bratra, dech, rány po celém těle pálily víc a víc a toužila snad jen už po konečném odpočinku. Na moment zvážila variantu, že by prostě zastavila a počkala si na toho bastarda v Asgaaru, ale nechtěla se vzdávat bez boje. I když už jí podvědomě bylo jasné, že ho nedožene. Nemohla v tomhle počasí chytit stopu – vítr všechno zničil a zastřel. Co se asi s tím vším pískem stane, až tohle přejde? Přeci nezmizí a nepropadne se do země. Uvažovala zpomalující vlčice, která nacházela pozvolna konec svých sil. Neměla pomalu ani kde je nebrat. Vysedáváním doma se na nic nezmohla. Znechuceně si odplivla, zatímco sípala a chrchlala, jak ji drobná zrnka štípala na jazyku, skřípala v zubech.
Jakmile se dostala na otevřené prostranství, vše se ještě zhoršilo. Nedalo se normálně existovat. Vůbec. Síla bouře byla nepředstavitelná a Iskierka často zastavovala, aby vykašlal všechna ta zrna, která vdechla. Sotva však udělala pár kroků, už bylo vše na svém místě. Oči zalepené, uši i nos plné. Tušila, že jí zřejmě velmi brzy někdo předběhne. Tak ať si táhnout. Ona měla svoje zdraví ráda a to už teď bylo pochroumané tak jako tak. Kessel musel být někde za ní. Zvolnila proto tempo, aby dala šanci staršímu vlku jí dohonit. Což bylo prakticky nevyhnutelné. O Nemesise se postará ta odporná bouře. Ne, zakousnu ho sama, zavrčela si pod vousy a znovu nárazově přidala. Nechtěla se vzdávat. Ale co když už prostě nebylo na výběr? Adrenalin v její krvi ubýval a rány přicházely k sobě. Začínala toužit jen po jednom – a to nějakém úkrytu a ošetření těch bolístek.

// Úzká rokle

// Sněžné hory

Písečná bouře se hnala krajem a velmi stěžovala, no, řekněme tak zhuba všechno? Písek šlehal do tváří a řezal v očích jako žiletky. Taky štípal v nose a nutil nejednu duši ke kašli. Shireen sice o přítomnosti duše ve svém šedém tělíčku často pochybovala, teď však chrhlala, jako by spolu s ní měla na svět přihodit ještě svoji respirační soustavu otočenou hezky naruby. Zlatá zrnka ji navíc štípala i v čerstvých ranách, které vlivem vypětí začaly znovu krvácet. Nemohla tohle šílenství vydržet přespříliš dlouho. Ale přeci se nevzdávala a přes přivřená víčka a ve zhoršené viditelnosti se hnala za tím pitomcem, který mohl za všechno a za nic. Co mu dávalo svolení se na ní prostě jen tak vrhnout? Vůbec nic na celým širým světě ho k tomu neopravňovalo. Snad až na fakt, že pravděpodobně prostě neměl mozek a v hlavě mu místo něj šplouchaly – však víte.
„Pocem ty malej šmejde!“ Zasípala vlčice za běhu, když jí bratr na pár okamžiků ztratil z dohledu. Zpomalila, aby se porozhlédla, ale to za sebou už zaslechla kroky. Obě raněná ušiska v okamžení střelila vzad. Stála na okraji Tajgy, odkud by na ni normálně dýchal příjemný dech jehličnanů. Z hor si to za ní však plnou rychlostí (wow) šinul Kessel a za ním další dva zoufalci, který neznala. Zarazila se. Pořád byla otřesená, kulhala a divně se potácela. Ale ani tak se nechtěla vzdát v tomhle rádoby závodě, ke kterýmu se zjevně rozhodl někdo cizí přidat. Nedokázala se na cizí vlky pořádně soustředit takže raději využila svého náskoku a s pouhým: „nemusíš se o mě bát, jen mu urvu nohu a zase se vrátím“ se pokusila rozloučit se starším vlkem, jenž jí dělal ochranku a jenž se svižně přibližoval. Proč vlastně ona musela mít někoho na hlídání a bratr ne? Coural si tu s kdo ví kým a ani se o ní nezajímal. Copak mohla za to, že strávila většinu zimy pohřbená pod lavinou zatracených úzkostí a sebe nejistoty, zatimco jí tělo požíral pitomej plamen? Nikdo se jí na to neptal, nikoho to nezajímalo. Proč by mělo, žejo. Evidentně byla úplně neschopná a nemohla se ani sama pořádně podívat po světě, zatímco Nemo ho prošel už natřikrát tam a zpátky. A ještě byl kvůli tomu naštvanej? To sotva. Přidala na rychlosti, co jí to bolavé tělo dovolovalo a jak moc se jen dalo procpat houstnoucím pralesem. Bratrova stopa se naštěstí záhy vynořila. Vedla pořád z kopce. To bylo supr.

// Sněženková louka

// Za Išku bych chtěla poděkovat Alovi s Keksem, kteří si zaslouží každý korunku. Baki si vaší pomoci váží. Narozdíl od někoho.

Slunce se šplhalo na oblohu, zatímco vítr sílil. A spolu s ním se od jihu hnalo něco. To něco štípalo v očích a velmi nevytříbeným způsobem se dobývalo do vlčích kožíšků. Iskierce to ale nemohlo bejt víc fuk. Všechnu svoji pozornost upínala na Nemá. Přicupital si sem jako by se nechumelilo a teď jenom tupě čuměl. Šedá vlčice byla celá načepýřená, ale pozvolna konečně přicházela k sobě. Bylo to pomalé a zdlouhavé, ale najednou zase cítila svoje tělo, své tlapky a dokonce i oháňku. Taky cítila všechny své rány, které štiplavě a palčivě bolely. Zároveň ji však držely střízlivou. Nebo to snad byl adrenalin, který se pozvolna vléval do jejích žil? Srdce v hrudi bušilo s nepředstavitelnou silou. Drápky zaryla do země a ramenem jí náhle projelo bodnutí. Pohledem však k ráně necukla.
„Kam si zmizel, Nemesisi?“ Zasyčela mladší vlčice a celá se ještě víc naježila. Hlas měla stále slabý, ale na jejím pohledu se to rozhodně nepodepisovalo. Pokusila se o váhavý krok vpřed a tlapky ji kupodivu nezklamaly. A tak udělala další. A další. Kulhala, ale přesto se vydala za bratrem a vlky za sebou nechala proste jen nepovšimnuté v prachu. Dlužila jim díky. Ale na prvním místě jí Nemesis dlužil ucho.
„Na někoho tak drsnýho celkem kvapem kmitáš z boje. Máš strach z holky?“ Chraplavý hlas se nejednou zlomil, takže vlčice větu jednou přerušila a raději začala od znova, aby jí bylo aspoň maličko rozumět. Na čele měla hlubokou vrásku a na tváři ji pálila další z jizev, o kterou se zapříčinila zdejší krajina. Také cítila, jak jí otéká oko. I vlci zjevně mohou mít monokl a třebaže se nikdy tak hezky nevybarví, pořád tam je. Nic ale nebylo dost vážné na to, aby se nevrhla za bratrem. Ustoupil. To jí dodalo odvahu. Přidala do kroku. A hluboce zavrčela. Alespoň to jí pořád šlo. Vrávoravá chůze se postupně vyrovnávala, jak jí v krvi vřel adrenalin burcující pomlácené tělo k dalším výkonům.
„Přísaham, že ti urvu vocas, až tě chytnu!“ Zasyčela vztekle, načež po bratrovi flusla nehezkým a jízlivým označením, které normálně slouží k pojmenování stavu mentální retardace u dětí, které neměly dostatečný přísun jodu v brzkém času vývoje (kretenismus, kdyby náhodou). A s tím vyrazila plnou rychlostí vpřed. Jak moc rychle to bylo? Těžko soudit, ale vlčice si přišla hbitá jako blesk. Odhodlání jí nechybělo.

// Tajga

// Zubatá hora

Byla tma. Zatracená temnota, která neměla konce ani začátku. Nebylo tam ani nahoře, ani dole a vlčice se cítila nijak. Jako když spíte, ale zároveň se z toho spánku nemůžete probudit. A navíc se cítíte sakra unavený. Hubu byste si roztrhli, jak se vám chce zívat. Co to je pak za retardovanej spánek? Ležela v takové nicotě snad nekonečně dlouho. Aspoň tak jí to přišlo, i když to vlastně ani tak dlouho být nemohlo. Slunce pořád svítilo, kdykoliv na pár krátkých okamžiků procitla k životu. Cítila někoho, jak ji olizuje obličej a ústa, ale ten pocit se zdál nepřirozeně vzdálený. Pocit omráčení a malátnosti však musel dřív nebo později vymizet. Potlučené. A zhmožděné tělo přicházelo k sobě. Napříč děsivému kutálení se z prudkého kopce na sobě vlčice neměla skoro nic. Snad jen Nemesisem roztrhlé ucho, druhé natržené od některé skály a stržený drápek na pravé tlapce. A pár dalších šrámů. Jako by to snad šlo rozlišit, když bolelo všechno stejně. Jenže když teď otevřela oči, byla najednou tma. Otevřela vlastně oči? Pokusila se pohnout, ale vyšlo z ní jenom nějaké neucelené heknutí, či zachroptění. Něco na pomezí těch dvou zvuků. Pokusila se o pohyb znovu a tentokrát úspěšně zvedla hlavu. Svět se znovu zatočil. Celý její tělo bylo hnusně těžký. Jako by ho k zemi něco tlačilo. Síla větší než obvykle.
„Ugh,“ zachrčela vlčice znovu a pracně pootevřela víčka. Obrysy nad ní se jevily povědomě. Tupě na vlky zamžourala, než se jí začalo rozsvěcet v boudě. Asi měli strach? Ubohý. Nejraději by se uchechtla, vyskočila na nohy a vesele jim oznámila že si nemusej dělat starosti. Jestli jí někdo bude chtít sprovodit ze světa, bude muset přitancovat Lucifer osobně. A ten tu nikde nebyl. Jenže se cítila stále pod psa a tak na vlky několik okamžiků jen tupě zírala, nevnímaje slova, která možná říkali. V té tmě neviděla, jestli se jim hýbou tlamy nebo něco.
Trvalo to poměrně dlouho, než vlčice začala alespoň trochu vnímat okolí. Do té doby totiž všechno jen tak prazvláštním způsobem hučelo, dunělo. Zjevně jak jí stále ještě z toho všeho hučení tlouklo srdce a vřela krev v žilách. Zdálo se to až nadpřirozený, když první co doopravdy zaslechla byl zvuk svýho jména. A kdo že ho to vyřkl? Maestro osobně. Přiřítil se k patě hory jako by se nechumelilo. Baletka zatracená. Zmizel z boje a nikdo by v tu chvíli Shireen nevymluvil, že to byla jeho vina. A nikoho jinýho.
„Tyyyy,“ zasyčela dlouze, zato slabě. Její hlas se chvěl a hodně chraptila (nebudem si nalhávat, že cestou z kopce neřvala jak malá holka, žejo). Začala se velmi vrávoravě zvedat na všechny čtyři. Plamen v jejím hrudníku zase silně plál a přísahám bohu, že by nejradši bratrovi v tu chvíli zakroutila krkem jednou pro vždy. Jenže na to neměla síly. Takže proti němu stála, tělo sotva zvedlé ze země, tlapky roztřesené. Kessel spolu s Alastorem by si oba zasloužili jedno ohromné děkuji. Pomalu se okolo té rádoby zdechliny začínali slétat horští ptáci a nejeden teď posedával kolem. Jistě čekali, kdy to s tím vysíleným, prašivým psem sekne. Hostina v horách! To tu nebývá často. Vlčice však byla roztřesená a znovu zaslepená náhlým hněvem. Bohužel ani mluvit pořádně nemohla. Dva hnědé vlky, kterým natočila záda, si nyní sotva uvědomovala. Stejně jako slétající se dravce.

Sourozenecké popichování vskutku bylo na místě. To přeci sourozenci dělaj. Patří to k tomu mít sourozence. Jakmile nějaké máte, snad se zavazujete k tomu, že se s nimi budete popichovat a škádlit. Někdy trochu drsnějším způsobem, viz Nemova odpověď, ale přeci. Pravdou však bylo, že se pečlivě ututlaná vzpomínka hluboko v Iskierky nitru náhle probudila k životu. Úzkost sevřela její nitro a udusila plamen, který v něm normálně doutnal. Hrdlo šedé vlčice se bolestně stáhlo, stejně jako zcela automaticky přiklopila uši k týlu hlavy. Její pohled najednou nebyl plný elánu, jako před pouhými pár vteřinami. Ne. Ztvrdnul. Byl chladný. A přesto by se vlčice nejraději svrhla z útesu a ukončila tohle trapný setkání. Cítila horko v tlapkách. Ne, žádný skákání z útesu. Jestli někdo poletí, musel to být Nemo, kterej si zasloužil rozklepnout se na dně tý pitomý propasti jako vajíčko. A nebylo třeba ani nic dělat. Šedivý vlk se proti sestře rozběhnul sám a s překvapující silou jí skočil po uchu. Shireen v tu chvíli necítila nic než ten oheň a žár, který z měkkých tlapek stoupal výš a výš, až pohltil celé její tělo. Včetně hlavy. Cítila prudkou bolest, jak se vlk zakousnul do jejího ucha a ještě prudší pak ve chvíli, když se drápy jeho tlapy svezly po jejím levém předloktí. Pach krve nasytil vzduch rychle. Neměla čas se ohlížet na Kessela, který na ně pravděpodobně něco pokřikoval. Ani si nebyla jistá, jestli to je jen v její hlavě, nebo snad někdo opravdu mluví. Svět podivným způsobem utichnul a šedá slyšela jen hukot krve v uších. Jenže svah pod šedýma nohama se hýbal. Cítila, jak klouže. A bratr padal na ní. Sama se pokoušela bránit. Zuby se silně zaklesly v husté srsti na krku druhého vlka a minimálně ho velmi nehezkým (a trochu krvavým) způsobem štíply. Škubla. Ale v tu chvíli povolilo Nemesisovo sevření na jejím boltci. Na chvilku se odpojili a Shireen couvla blíž k lomu svahu. Nemesis na ni něco hulákal. Ale chtěla vůbec vědět co to bylo? Rozhodně to však nebylo férové nařčení, neboť ona smečku opustila sama sotva jednou. A od svého návratu jen dělala stín matce na jejích pochůzkách. To rozhodně nebylo kašlání na smečku. Odplivla si a chtěla vyrazit proti bratrovi. Dlužila mu minimálně jednu jizvu. S hlubokým vrčením se připravila k výpadu. Ale šedý vlk zmizel. Překvapeně zvedla hlavu a přenesla váhu na zadní nohy, aby se od toho místa odtáhla. Její pohled se ještě na krátký moment potkal s Alastorovým, než i její tělo přišlo o pevnou půdu pod nohama. Na rozdíl od Nemá však ne vlivem magie. Sněhový převis, na kterém stála a jenž nesl většinu její váhy nevydržel ten nápor. Utrhl se a šedé, ladné tělo zmizelo i s ním.
Co se dělo dál, well, to se jen velmi těžko popisuje. Vlče nevědělo kde je nahoře a kde zase dole. Kutálela se po svahu, který sice nebyl až tak prudký, jak se původně zdál, ale rozhodně ani nebyl jeden z nejkratších. Dokud vyl všude kolem sníh, dalo se to. Pokoušela se zastavit vším možným. Zatínala drápy a chňapala kolem se jako zběsilý šílenec. Ale nebylo to nic platné. Pak ale sněhovou pláň vystřídala skála. To byl mnohem nepříjemnější zážitek. Celé to trvalo jen krátkých pár sekund. Ze Shireen úhlu pohledu se však táhly jako roky. Zůstala prostě ležet na holé zemi, celé tělo v jednom ohni, jak ji bolelo prakticky všechno. Víčka měla pootevřená, zrak byl však rozostřený. Rudá krev stékala po jedné z tlap. Ale byla to přední nebo zadní? To vlčice neměla nejmenší ponětí. Ostatně jako záhy ztratila pojetí o celém světě.

//Shireen se propadla někam do Sněžných hor (+ Kess I guess)

|70|

Kessel měl, zaplať Život, plnou tlamu keců a mouder, takže to nevypadalo až tak blbě, že si tu jen tak povídali a váleli pulky. Shireen vždycky mohla říct, že dědouš potřeboval pauzu a tak. Vlastně ani nevěděla, proč zastavila. Kdyby však jen tušila, co se na ní z kopce řítí, ještě by si děkovala za každej nevystoupenej metr. A tak jen seděla a pozorně poslouchala, co měl starší vlk na srdci, zatímco se slunce klonilo níž a níž. Stíny se po horách plazily zvláštním způsobem, což se Išce líbilo. Se zájmem si prohlížela jejich tanec, uši bez přestání pečlivě našpicované směrem ke zkušenějšímu vlkovi před ní. Její starý společník toho taky hodně prožil. Třeba z něj čsem dostane ještě o něco zajímavější příběhy, než tahala z mámy?
„Myslím že říkala, že ta vlčice byla mámou Gee a že byla dost od rány. A taky že se neměly rády,“ uvažovala šedivka nahlas. Na pár okamžiků se zlatý pohled střetl s tím modrým. A pak se vlk rozpovídal o tom, jak nikdy neměl vlastní vlčata, ale jak se ujímal cizích. To neznělo až tak špatně. Proč by se jeden měl zabývat vlastní krví, když si vlče mohl prostě někde šlohnout nebo najít? Ušklíbla se pro sebe a představila si, jak někomu krade vlče, aby ho mohla vychovat ve svojí ideologii. Ne že by měla ucelenou ideologii, ale bylo to hustý a zároveň dost krutý.
Byl to ten okamžik, kdy ji vyrušil zvuk křupajícího sněhu za jejími zády. Nejprve jí tím směrem instinktivně cuklo pouze ucho, vzápětí ho však následoval i pohled. Dvě siluety si to šinuly z kopce. Jaké překvapení, že to byl zrovna Nemesis s nějakým kámošem nebo tak něco. První si vlčice prohlédla bratra. Byl pořád tak stejnej jako vždycky před tím. Nuda na n-tou. Zato vlk po jeho boku vypadal jinak. Hnědý ve všemožných odstínech. V dokonalém kontrastu však jeho srst prostupovaly zvláštní zelené obrazce. Vlčice nakrčila čelo i nos. Teprve teď se celá otočila a postavila se vstříc nově příchozím.
„Ale, ale, koho to sem tlapky nesou?“ Uchechtla se. Zůstávala však stát na jednom místě a těkala mezi mládenci pohledem. „Nemo,“ oslovila šedého s úšklebkem v tváři. Sourozenecký popichování bylo na místě. Jen šedivka úplně netušila, jak moc je na ni bratr rozhněvaný. V takovém případě by si dávala alespoň trochu pozor, nebo ho ještě neprovokovala. Jenže neměla šajna.
„Kdepak si byl, Nemo? A co to máš s sebou za štramáka?“ Vyzvídala zvědavě, v očích jiskřičky. Neměla však v plánu se představovat jako první. Až bude hnědý cizinec chtít znát její jméno, zeptá se na něj. A navíc – pořád nevěděla, jestli se představovat jako Iskierka, nebo ne. Hlavně když tu byli další vlci, kteří o její touze nevěděli. Ugh, to je fakt na nic.

Jestli Shireen prve váhala, že šplhat se nahoru nebyla úplně ta nejlepší idea, teď neměla na vybranou. S knedlíkem v krku hleděla na kopec před sebou. Nemo nahoru vylezl. A kdyby přišel na to, že to ona nedala, určitě by čelila výsměchu až do konce svých dnů. Nakrčila nos a přes rameno se ohlédla na vlka, který byl jen nedaleko za ní.
„To neuvidíme,“ přitakala, na čele vrásku. „Ale je tu Nemo.“ Nemůžu ho nechat vyhrát. Jestli to zvládnul on, já to přece musím zvládnout taky. Bylo by tak jednoduché přiznat pravdu, ale vlčice přeci nemohla jen tak tak říct něco takovýho. Hej, Kessi, Nemesis je neschopnej imbecil a nechci aby se mi smál. Takže dem. Proč to prostě nebyla schopná říct? Možná protože jí samotné se smýkaly tlapky, takže se jí úplně nahoru moc nechtělo. Ahoj mami, Kessel umřel v horách, ale může za to Nemo. Jasně. To by stálo za to. Přišla by o domov a o život jedním tahem. A tak se raději (a velmi nenápadně) otočila na Kesse. Zády ke svahu, připravená k návratu. Ale nenápadně. Čím dýl se zdrží, tím spíš to bude přirozenější, že se jen tak otočí zase k odchodu.
„Nejstarší jsou Awnay s Etneyem. Toho teda asi znáš? Je to trochu blb, porval se se Sionnem, ale pořád je to brácha a mám ho ráda.“ Vysvětlila složitou rodinnou situaci a kysele se u toho ušklíbla. Klasické trable královské rodinky. „No a pak jsme já a Nemesis, přičemž on je starší. Což mě dělá benjamínkem rodu,“ uchechtla se spokojeně a vytříbeným způsobem si sedla na zadek. Sníh pod ním studil. Byli již pěkně vysoko. Přišel však čas na další povídání a to poutalo její pozornost vždy na sto dvacet procent. Našpicovala uši vpřed a nechala svoji představivost bez dozoru. Nebylo však moc co si představovat. Svět za hranicí Gallirei byl konec konců úplně stejně (ne)zajímavý, jako většina země tady. Povytáhla obočí.
„To nezní moc záživně. Ale nechci shazovat místa tvýho rodiště. Ale tak ono ani tady není moc o co stát. Louka střídá les, pak je tam potok a tak. Až na nějaký výjimky, jako třeba tady, to je asi fakt všude nudný.“ Přihodila do kupy jeden ze svých neslavných názorů a přelítla jantarovým pohledem krajinu. Byli sotva dost vysoko, aby přehlédli zbytek hor. Nebylo vidět ani Safírové jezero, ani svět za nimi. Odfrkla si a na chvilku se postavila. Aby zkusila nějaký jiný úhel. Ale marně. Cesta tu byla úzká a nedalo se dostat pořádně nikam. Bezva. Kdybych byla sama a nemusela dávat pozor na pana McDědek, třeba bych se nahoru dostala i napříč svý zbytečný a zatracený nejistotě. Byla najednou trochu zahořklá a měla na jazyku divnou pachuť vzteku. Nemohla však svému společníkovi dát nic najevo. Hlavně když se rozpovídal o-,
„Siana? Myslim že tak jí máma nejmenovala. Bylo jich tam snad víc?“ Zarazila se a znovu přistoupila o pár kroků blíž, z kopce dolů. Klímová smečka evidentně bylo jedno velký drama od začátku až do konce. „Máma mi o tom něco málo vyprávěla, ale víc mě zajímala Smrková smečka. Ta prej byla u vodopádů a měla silný alfy. Ale taky se rozpadla. To smečky tady dělaj nějak divně často,“ odfrkla si nespokojeně. I Asgaar byl teď nepříjemně prázdnej a malej. Což bylo trochu děsivý. „Ty máš nějakou rodinu nebo tak? Smečku si říkal že ne, ale tak to ničemu nebrání.“ Uchechtla se a znovu se usadila na zadek. Když už jí Kessel svou přítomností bránil ve výšlapu vzhůru, aspoň mohl kápnout božskou na nějaký šťavnatý klepy a info o světě kolem.