Gallirea - Příspěvky uživatele

Nebyl to příjemný spor a vlčice na jeho konci stála nad hromádkou sněhu zadýchaná a pocuchaná. Naštěstí se obešla bez nějakých zranění, vyvázla leda tak s modřinou a to bylo přežitelné. Opatrně se rozhlédla po škodě, kterou tady po sobě příšera nechala. Nevěděla, jestli to mělo nějaký důvod. Zahlédla Žužlíka, jak se schovává Sinéad pod tlapy a přistoupila blíž ke Crowleymu, aby malého vlčka starostlivě pocuchala nosem za uchem.
„Jste v pořádku, že ano?“ v takových chvílích se ohnivá vlčice měnila v opravdu starostlivou maminu. Oba dva si pečlivě prohlížela, ale jak se zdálo, nikdo nepřišel k úhoně. Teda až–.
„Kde je Popílek?“ Jak se rozhlížela, jezevce nikde kolem neviděla. Žužlík se bezpečně tulil k Sinéad, která ho utěšovala. Crowley měl plnou tlamu keců jako vždycky, ale odběhnul označkovat a stihl se i vrátit. Ani mu nestačila říct, že označkováno dále je. Ale čím víc, tím líp. Hlavně jestli se po okolí proháněly takové bestie, které se nezdráhaly zrasit půl lesa. Přistihla se, jak se zatím trochu chaoticky točí dokola a snaží se rozhlížet, aby jezevce našla.
„Popílku?“ broukla znovu, ale zbyla po něm jen cestička ve sněhu, která vedla směrem k hranicím. Přes rameno se otočila na Sinéad. Těžko by nahlas přiznala, jak se o tu protivnou breberku bála. Uši ale bezděky klopila k týlu, když se otáčela po partnerce: „Musím ho najít. Brzy se vrátím.“ Crowley se naštěstí vracel a mezi stromy se pomalu a jistě spolu s ním vracel i klid.
Moc to však neprotahovala. Jak měla jistotu, že jsou Sinéad i se synkem v pořádku, zamířila za posledním členem rodiny, který chyběl. Stopa ji vedla k jihu. Snad si nevzal k srdci to její zpropadené remcání?

// Severní Galtavar

Boj s příšerou 3

Popílek stál vedle Iskierky a ježil se až to hezké nebylo. Syčel a tvářil se jako jehelníček. Však i jeho pohled byl jako jehličky, podobně jako zoubky, které teď na obludu obnažoval. Stejně jako tmavá vlčice. Z obnažených zubů jí odkapávaly sliny, ještě se ani do toho narušitele nezakousla. Stála rozkročená přímo před tou věcí a kožich jí prskal na všechny strany. Sníh nesníh. Sinéad ovšem zaútočila ze svého místa první. Byla hbitější a obratnější. Dávalo to smysl. Iška vyrazila té věci pod nohy v okamžení zrovna ve chvilku, kdy sem s prořízlou kušnou naběhnul Crowley. Jako vždycky hrozně žvanil a vymýšlel ptákoviny, což minimálně jedné jeho mámě dělalo hluboké vrásky v tváři, a o to spíš a s větší vervou vrazila svou plnou vahou do té věci, která jim ničila les. Spolu s tou ránou do monstrozity proskočila i jiskra. Tahle ale nebyla ledajaká: vší svou silou udeřila tahle elektrická jiskra bestii někam do hrudníku, ještě posílená o kouzelný oheň, kterým vlčice vládla také.
Příšera se zapotácela, ale jednou silnou nohou připomínající sloup vlčici odkopla stranou. Odpověděla jen hrdelním vrčením a dalším výpadem. Jenže sníh se jí drolil v tlamě. Nebylo pořádně co chytit a zuby jí trnuly mrazem. Zatnout do živého bylo něco úplně jiného. A Jezevec to zjevně zjistil taky, neb bylo záhy slyšet jeho špačkování někde u zadních tlap té věci. Díky bohům byl alespoň ten z dosahu ostrých zubů.
Kořeny bestii spoutaly právě včas, aby Iška tak tak uskočila té ledové tlamě, která se jí vší silou pokoušela vracet kousnutí a elektrické a ohnivé rány které se v pravidelných intervalech opakovaly. Vzduch náhle smrděl ozonem a byl prostoupený tím podivným zvukem, který praskání elektřiny způsobovalo. Iška byla v pořádku a hlavně proto se od bestie nevzdalovala moc daleko: to aby uchránila Sinéad s Crowleym, kdyby se ta věc ještě osvobodila.

http://gallirea.cz/index.php?p=ageronsky-les#post-234296
Další znařkování: 11.4.2025

// Jedlový pás přes Severní Galtavar

Naštěstí nebyly nikde daleko od domova a les je tak velmi záhy uvítal v jeho vřelém náručí. Voněl docela jinak než kdysi Asgaar a Iskierce to vůbec nevadilo. Hranice ale nebyly označkované už nějakou dobu, což se šedivka rozhodla napravit. Stočila proto jejich skupinku. Místo do středu území a k úkrytu hezky po obvodu lesa.
„Máš pravdu,“ pokývala vlčice hlavou, zatímco si drhla kožich o kůru nejbližšího stromu, ve kterém zůstávaly chomáče šedého kožichu ca spolu s nimi i její pach. Bydlet pod horama nevypadalo v létě jako špatnej nápad, ale v zimě se to jevilo jako trochu absurdita. Proč to tak jen sedělo tomu uskupení, které tu zapustilo kotvy? Popílek jako by vlčici četl myšlenky:
„Tak blbej nápad ste mohli mít jenom vy,“ funěl vlčici do ucha, zatímco dál zaplétal tlapičky hlouběji do huňatého kožichu. Iška trochu rozmrzele pohodila rameny, aby tam moc nezpychnul.
„Můžeš pelášit na jih, jestli se ti tu nelíbí. Ale po svých.“
„Asi dobrý.“ Však ona si myslela, že s ním bude domluva. Raději se otočila na druhou vlčici a posečkala, aby je mohla dohonit.
„Možná mi jen ta zima leze na mozek,“ nakrčila trochu rozmrzele čenich. Popravdě se nemohla dočkat Kesselova triku a tepla domova, které je jistě čekalo. Že byla nora teď poněkud narvaná neměla vlčice ani potuchy a neměla to ještě nějakou chvilku zjistit, protože rachot ze středu lesa vyrušil Išku od značkování. Obešla skoro celý les a byla si jistá, že to bude dostatečné, vzhledem k tomu že ji doprovázela Sinéad a jistě podporovala taženou stopu. Jak se ovšem ukázalo, přicházely obě moc pozdě.
Zima šla najednou stranou, když se vlčice dala do namáhavého běhu k místům, kde ta věc řádila. A Iškiserka Asgaarská se zastavila s otevřenou tlamou, div si bradu nedřela o zem.
„Co to u všech čertů je?“ výskl poplašeně jezevec. A když už byl i ten poplašený, přišlo vlčici docela na místě, že její srdce tlouklo pod žebry jako splašené. Ta věc se potácela po lese a vypadala přímo děsivě. Iška se ohlédla přes rameno, jestli je druhá vlčice s ní. Na tohle by jedna nebo druhá nestačila. Ale spolu by to možná zvládly přemoct? Zle zavrčela a celá se najednou naježila, zatímco cítila kterak Popílek klouže ze svého místa staví se podobně naježený vedle vlčice, taktéž připravený bránit svůj les.

Počasí se rozhodně nelepšilo a ani nový den tomu nepomohl. Prodírat se sněhovými závějemi bylo více než nepříjemné a Iška cítila, kterak jezevec zastrkává tlapičky hlouběji a hlouběji do jejího huňatého kožichu, aby si je alespoň trochu ohřál.
„Jestli tohle vůbec do jara přejde,“ ohlédla se vlčice přes rameno. Její normálně velmi živý kožíšek byl teď podivně chladný a mrtvý, celý slepený sněhem, který se v něm usazoval a lepil se do něj. Srst měla hustou po rodičích a normálně jí zima nebyla nepříjemná, ale za touhle kalamitou už byla odhodlaná taky nechat pěkně tučnou čáru.
„Jestli se Crowley teď výhradně nekutálí a není obézním, ještě by tam měla být většina toho losa,“ pokývala pak vlčice hlavou, přičemž v periferii zahlédla růžový mlsný jazýček, kterak se jezevec na jejím hřbetu mlsně olizuje. I on měl jistě hlad a lhala by, kdyby popírala, že to hřmění co se sem tam ozývalo, není její žaludek. Taky měla docela hlad a byla více než připravená konečně pořádně očíhnout ten úkryt, kterým nově jejich malé uskupení, nyní rozrostlé o jednoho člena, disponovalo. „Žužlík má pravdu, doma nám teď bude líp.“ Dlouhé nohy ji rázem nesly zpět domů a byla více než šťastná, že se jim podařilo ulovit něco na zimu s dostatečným předstihem. Teda pokud se ta holota doma nečinila víc, než Popílek s nemývalem dohromdy.

// Ageronský les 2/2

// Ragarské pohoří

Počasí stálo za úplně starou belu. Ale jakože fakt úplně. Normálně se na Gallirei dalo docela solidně existovat, jenže tohle? Cestovaly z hor směrem k jihu, ale sněhu jako by stále jen přibývalo. Brodit se jím bylo div ne za trest a i Iška na svých dlouhých nohách měla čím dál tím větší problém se kamkoliv dostat. Popílek si normálně nějaké nošení neužíval, ale nebyli ještě ani v podhůří, když Išku zatahal za ocas:
„Notak, skrč se trochu.“ Funěl i normálně, ale teď byl zadýchanější než tomu bylo běžné. A šedá vlčice neprotestovala. Jen jezevci pomohla na její široký hřbet, aby se mohl taky zahřát a pohodlně se na něm uvelebit. Plány k návštěvě bohů se najednou zdály mnohem méně reálné, než tomu bylo ještě před pár hodinami. Přes rameno se otočila po Sinéad:
„Možná bych cestu za bohy odložila. Tohle počasí se mi nelíbí. Lepší se zašít doma a trochu si odpočinout. Život a Smrt budou zjara tam, kde byli před zimou.“ Zaprvé se jí nechtělo prodírat závějemi tak daleko, zadruhé sebou určitě nechtěla táhnout ani Sinéad, ani Žužlíka s Popílkem. Měla ještě dost funkčních mozkových buněk, aby si uvědomovala jak riskantní to celé mohlo být.

// Ageronský les ½

Iška máchala oháňkou a sledovala bandu dobrodruhů, kterou na saních poslala z kopce. Jak ale zrychlovali, musela vlčice vyrazit z kopce dolů za nimi, aby jí její parťáci docela nezmizeli z dohledu. Sama se při tom smála na celé kolo. Pospíchala dál z kopce a na uklouzaném sněhu si nebyla místy jistá, jestli běží, nebo se po všech čtyřech řítí po ledu podobně jako Sinéad a plyšáci na saních. Možná to byla tak trochu kombinace obojího. Ale smála se a všude bylo veselo, to se jí líbilo.
Z té nehody neviděla prakticky nic, ale když se jí pod dlouhé nohy připletly trosky sáněk a rudý pohled ztroskotal na třech zadcích zabořených ve sněhu, mohla udělat jen to jediné, co opravdový kamarád udělat mohl: padla k zemi, jak se začala smát. A smála se tak moc, že jí z očí až tekly slzy. Zlomená v pase tam ležela poctivě dlouho, než se konečně zmohla jít kontrolovat, jestli nikdo nepřišel k úrazu.
„Jste-Jste celí?“ slova z ní lezla se zadrháváním, protože pořád více či méně lapala po dechu, který po záchvatu smíchu popadala jen s obtížemi. „Řekla bych, že tohle podnebí přec jen neni pro nás,“ zasmála se pak trochu klidněji, zatímco za ocas zrovna tahala jezevce ze závěje. „Vobrazila bych radši bohy, co ty na to?“ pobídla Sinéad s trochu povytaženým obočím. Bylo to na jihu a taky výmluva, proč vypadnout z tohohle mražňákova.

// Jedlový pás

// Jezero Na'hi | AK 20

Vlčice vystřelila za sáněmi, které poslala po sněhu, a hihňala se jako malé vlče, kterým už hezkou řádku zim nebyla. Na takové blbosti by ji taky užilo, když zrovna neměla v merku někoho, koho by mohla trýznit. Smála se proto dál, zatímco jí tlapky prokluzovaly na uhlazeném a přemrzlém sněhu. Stačilo málo, aby se sklouzla za sáněmi, které již neměla šanci doběhnout jinak. Přeci se ještě krátce zastavila, aby v té náhlé vlně radosti zkusila něco, co ji nikdy nenapadlo.
Její srdce vládlo ohnivou mocí a žár ji prostupoval skrz naskrz. Něco v ní ovšem velelo, aby zkusila použít pravý opak těch sil! Soustředila se na zimu kolem sebe a zbůhdarma se pokoušela její sílu znásobit. Věděla, že v sobě chová několik magických schopností, které si představovala jako koutky plné energie, po kterých v případně nutnosti mohla sáhnout. Ale tahle škatulka, magická přihrádka chcete-li, byla prázdná a žádnou sílu v ní nedokázala nalézt, třebaže se opravdicky snažila. Zahleděná do svého nitra se známým způsobem natahovala po něčem, co bylo od samého začátku nepřítomné. Nenechala se však odradit docela dlouhou dobu, což bylo pro šedivou vlčici více než nevšední. Možná v ní zima probouzela trošek té trpělivosti? Na rozdíl od snahy ovšem tento pocit neměl dlouhého trvání.
Vzteky nad svou naivitou nakopla hroudu sněhu, která jí ležela u tlapek, aby se pak mohla po všech čtyřech střemhlav vrhnout za svou rodinou, kterou na saních poslala do neznáma. Jiskry jí přitom poskakovaly v kožichu ve směsici frustrace a nadšení.
„Jen počkejte!“ zvolala celá nadšená a takříkajíc „žhavá“, když padala na bok, po kterém pak svištěla dolů z kopce ještě rychleji, než když balancovala na všech čtyřech tlapách. Zimní magie jí do vínku vložena nebyla. Ale to nevadilo. Hlavně že měla svoje blízké a tak důvěrně známou ohnivou náturu.

AK 11

Po Sinéad házela trochu nedůvěřivým pohledem, když jí partnerka vysvětlovala jak to myslela nebo nemyslela a na čele se jí přeci jen dělala trochu nedůvěřivá vráska. V očích jí ale seděla důvěrně známá jiskra, která vybízela ke hře a která prominula Popílkovi tu ošklivou poznámku. Beztak věděla, že je jezevec vděčný, že mu osušila zadek, který před tím milostivě vytáhla z ledové vody. Ještě o to spíš, když mu přímo pod nos donesla čerstvou rybu, do které ty své ostré zoubky velmi ochotně zahlodnul mezi prvníma.
„Žvejkej,“ pobídla ho jen tak mezi řečí se Sinéad. „A jak se to vezme,“ pokrčila rameny, „ne že bych si moc máchala tlapky.“ Čtverácký úsměv dosti dobře ukazoval, že si vlčice možná trochu pomohla magickou silou. Odhalila špičáky, když se smála. A úplně stejně se smála i ve chvíli, kdy sledovala, kterak tmavá vlčice s velmi zainvestovanými mazlíky po snídani v Iglů tvoří nějaké ledové vozítko. Vypadlo pochybně, ale partnerce to rozhodně nehodlala sdělovat. A jestli si na tom chtěla rozbít čumák, nemohla u toho chybět.
„Jasně, že tě svezu,“ zazubila se a skoro jako by jí na čele už rostly rohy, které na ní chystala budoucnost. Nehodlala ale vlčici strkat. Protáhla se kolem ní, zatímco Popílek tlapkou nedůvěřivě dloubal do ledové podložky. Iskierka se uculila a ometla Sinéad svou oháňku o nos.
„Čapni se,“ nepobízela ji dvakrát. Vyrazila vpřed pomalým poklusem, který ale progredoval až v docela rychlý sval. Nechat se tahat za ocas nebylo zrovna příjemné, ale ta opracovaná kra neměla takový odpor, jaký by mohla předpokládat. Ale cílem bylo prostě jen tu svatou trojici vytáhnout na nejbližší kopec, kde konečně došlo na to šťouchnutí. Před tím ale Iška funěla jako lokomotiva, protože se ti tři na ledovém ježdíku docela pronesli. A tak, místo toho, aby je Iška milostivě poslala zpět k jezeru, postrčila sáně raději směrem k ledovému koridoru, který se vytvořil mezi svahy Ragaru. S lišáckým úsměvem sledovala, jak nabírají rychlost, než se za nimi rozběhla.

// Ragarské pohoří

AK 9

Schoulená v teple a sušíc Popílka vlastním tělem byla docela spokojená. Jezevec se nakonec přestal trochu klepat a drkotat zuby, takže si mohli konečně povídat v trochu přijatelnějších podmínkách (čti jako v tichu). Iška se na druhou rudookou vlčici koukala docela zamilovaně a na tváři jí pohrával líbezný úsměv. Ten ale zmizel.
„Jak jako že nejsme z nejbystřejších?“ zamrkala na oko uraženě, hlavu trochu nakloněnou ke straně.
„Jakože si tupá!“
Její uražení bylo rázem docela pravé a sjela pohledem k tomu zakrslému pitomečkovi s mokrým kožichem. Hrábla po něm tlapkou a plácla ho přes čenich. Odpovědí jí bylo zavrčení, ale to už ignorovala.
„Huš ty rohožko. Buď rád že sem tě vytáhla,“ protočila oči v sloup. Raději se obrátila k nadšené Sinéad, která jí oplácela jinak zamilovaný výraz. Natáhla se a přilepila jí mokrý nos přímo do středu čela. Možná ekvivalent pusy na čelo? Jejich poklidné a zamilované podřimování tak mohlo docela dlouho pokračovat v naprostém tichu, které ještě zesiloval venku padající sníh. Vlčice spokojeně oddechovala a podobně jako Žaneta, i ona by asi usnula. Jí ale touha po bobování nesužovala. Když ale chtěla partnerka stavět sáně, Iška je přece musela chtít taky postavit. Happy wife, happy life.
„Jistě,“ kývla svorně a usmála se, jenže kručení žaludku ji vyrušilo. A tentokrát nebyl ani Popílka, ani Žužlete. Kysele se ušklíbla: „jen si obstarám večeři, potažmo brzkou snídani.“ A jak řekla, tak taky udělala.
Vyklouzla z kouzelného zákoutí, kam se plánovala záhy zase vrátit, aby v tichosti přistoupila k zamrzající vodní hladině. Byla tak průzračná, že jí bylo nádherně vidět pod vodu i při měsíčku. Celý rybolov pak nebyl žádná dlouhá akce. Do úkrytu mohlo být slyšet jen tiché praskání, kterak ve vhodnou chvíli udeřil proud elektřiny. A než se mohli její společníci vůbec nadát, už jim statná vlčice každému nesla za ocas rybu. Pro jezevce a nemývala menší, jednoho pěkného kapříka pro Sinéad a jednoho trochu menšího pak sivé donesla sobě. „Dobrou chuť,“ pobídla každého jednoho z nich, než si vlezla zpět na své místo. Pach rybiny jí nevadil.

AK 18

Iskierka poslouchala Sinéad na slovo, když společnými silami budovaly úkryt pro Išky promočeného společníka. Jejich společného psa, mazlíčka, prudila. Jak to pojmenujete, to je čistě na vás. A šedá vlčice byla nepochybně spokojená, když se mohla ve vlastnoručně vyráběném přístřešku pořádně schoulit do klubíčka a přitulit se k těm, které měla úplně ze všech nejradši. Oháňka jí tloukla o udusanou zem jako zběsilá a kožich ožíval pod náporem jiskřiček plných nadšení. Schoulení na jedné hromadě: tak bylo vlčici nejlíp na celém světě. Nos okamžitě a zcela instinktivně zabořila Sinéad kožíšku vonícího po kopřivách. V tomhle ročním období to byl zvláštní pocit, ale o to víc si Iška přišla v bezpečí a doma. Rudýma očima pak zakoulela po mnohem skladnější vlčici, které mohla takhle loužit jako polštář.
„Celej život je jedno velký dobrodrůžo, co ho můžu trávit dominantně s tebou,“ zasmála se tlumeně a nos zabořila ještě o něco hlouběji. Srdíčko jí poskočilo. „Jsem moc ráda, že se to celé tak nějak samo vyřešilo a nasměrovalo a že to teď dává tak moc smysl.“ Jak mluvila, pokojně klížila oční víčka a celá zamilovaná poslouchala, kterak Sinéad pěje koledy a pak vykládá něco o sáních a podobných vymoženostech. Tiše se zahihňala a krátce přikývla:
„Až nám rozmrzne jezevec, uděláme si závody s vlčím, nebo možná spíš mazlím, spřežením.“ Popílek, zmrzlý jak sobí trus, si nemohl nechat ujít jedno sprosté gesto vržené slabou tlapičkou Išky směrem. Ta se jen zasmála, protože si všímala hlavně své milé.
„Jsem ráda, že jsme spolu, víš? Pořád o tom huhlám a možná je to tím ročním obdobím, ale fakt tě miluju. Jsem ráda, že se to takhle rozštíplo. Protože by mě asi jinak klepla dávno pepka, kdyby ne.“ Znovu se zasmála a pak opřela celý obličej do srsti na Sinéad pleci. Hezky čelem napřed se přitulila jako malá holka. Takhle jí to chutnalo.

AK 21

Iška sice pajdala, ale to se lepšilo s každým krokem. Proto když se k ní přihnala Sinéad ve stavu nejvyšší paniky, obdarovala ji jen velmi zamilovaným úsměvem a zavrtěla hlavou.
„V klidu. Jsem v pořádku,“ ujišťovala ji hned. „Máchala jsem si pracku v ledový vodě a zalezl mi mráz za drápky, jak sem lovila tohohle nekňubu.“ Jmenovaný nekňuba stále drkotal zuby. Jezevec možná byl stavěný na zdolávání závějí (alespoň tenhle), ale na klub otužilců to nebylo. Jezevce si proto nechala na zádech a soustředila se, aby se vzduch kolem nich alespoň trochu ohřál. Sinéad přitom měla opravdu ten nejlepší nápad pod sluncem. Iška byla v tu chvilku neskutečně pyšná a koutky úst jí cukaly, zatímco krátce sledovala svou partnerku, jak se hrdě pustila do stavby. Nemohla ji ale nechat pracovat samotnou. Složila proto Popílk opatrně vedle Žužlíka se slovy: „tulit a zahřívat“, aby se ihned pustila do práce a pomohla Sinéad plácat velkýma a neobratnýma tlapama úkryt, kam se velmi záhy měli všichni nasáčkovat, aby jim neumrzl protivný jezevec. Iška se neskutečně snažila, ale nechala Žanetu, aby byla mistrem stavitelem a raději dělala co jí bylo řečeno, než aby se snažila nad tím moc přemýšlet. Ne že by to nezvládla, ale bavilo ji dostávat od tmavé vlčice rozkazy a rady. Srdíčko jí vždycky trochu víc poposkočilo v hrudníku.
A nakonec, po usilovné práci, tu najednou před nimi stálo Iglú. A první, kdo v něm nalezl útočiště, byli pes první a druhý, které tam sivá nastrčila na jednu hromadu, aby je zalehla jako kvočna kuřata. Popílek byl tak zmrzlý, že se ani nebránil. Byla by přísahala, že z něj vypadlo i velmi rozechvělé „d-dík“. Ovšem to ignorovala. Nechtěla mu jeho současnou situaci ještě víc zhoršovat.
„Přidáš se?“ otočila se raději na Sinéad s vřelým úsměvem. „Zatím to vypadá na pořádný dobrodrůžo, co?“

| AK 12

Vlčice metelila za Sinéad až jí od tlapek létaly hrudky sněhu i druhým směrem. Popílek se za ní hnal s nemalou vervou a dost si pomáhal cestou z kopce, tím, že využíval gravitační síly a své tělesné konstituce, která mu dovolovala snáze klouzat po sněhu bez notné obavy o vlastní zdraví, kdyby snad uklouznul. S krátkými špalíčky místo nožiček nikdy nepadal z příliš velké výšky.
Oba se smáli, co jim dech stačil, jak prudce metelili vpřed zasněženou krajinou a druhou půlkou té zrádné výpravy. Několik sněhových gulí se jejich směrem ještě ubralo, ale nebyly tak zákeřné a sotva tak efektivní, jako byla první várka. Za hlasitého pokřiku o ústupu se jim dvojice snažila uniknout (a nutno dodat, že Iška Sinéad stačila jen s obtížemi, protože byla jako tank a hnát se sněhem pro ni bylo obtížné, i když sledovala Žanety stopu). Pospíchala za ní s vervou a vytrvalostí sobě vlastní, kdyby ji nevyrušilo takové ublejkané „aaaaaaahhh.“ Nejprve to chtěla ignorovat, jenže šplouchnutí pak bylo dostatečným vysvětlením té události.
„Však já si pro vás hned dojdu!“ pohrozila uřícené partnerce kousek před sebou, když se otáčela, aby poplašeného jezevce vytáhla z ledové vody.
„Pomoc, pomoc,,“ panikařilo zviřátko, kterak se plácalo na mělčině.
„No, no. Hoď se do klidu.“
„Víš jak to zebe?“ drkotal zatím zuby jezevec, ze kterého přímo chrčela voda. Iška ho nechala se oklepat, než si ho nahodila na záda, aby mohla pokračovat v honu na Žanetu. Před tím ale zkusmo vrazila tlapu do ledové vody a držela. No pravdu povědět: nebylo to ani trochu příjemné. Brzy jí zalezl mráz za drápky a opravdu rychle nožku zase vytáhla. Ta senzace, která jí projížděla, neměla v sobě za boha nic příjemného. Prostě jen mravenčení a mráz.
„Pitomost,“ utrousila pod fousky, než vyrazila zpět za svou partnerkou. Na dřevěnou a mrazem prolezlou tlapku ovšem přeci jen trochu napadala.

// Ragarské pohoří | AK 13

Málo kdo byl šikovnější, než Žanetin nemýval. Alespoň že popílek, který byl vybavený řádnou zimní obuví v podobě masivních tlap a až nesmyslně silných drápů. Společně s šedou vlčicí druhé půlce skupiny trochu utekli, protože Žužlík se rázem klouzal někam do jámy a Sinéad ho pospíchala zachránit.
„Doufám, že má ten Crowley lepší vkus než ty,“ utrousil trochu kysele, zatímco sledoval ze svého vyvýšeného místečka, jak nemýval mizí jako na klouzačce v dálavě. Ani se nenadál a už po zadku svištěl za ním. S tím rozdílem, že pro jezevce se Iška nevrátila. Hlavně po tom, co ho na ten zadek posadila sama.
„To tě naučí!“ volala za ním, zatímco sledovala jak mizí ve stejné dálavě a pak míjí Sinéad s Filiánem na zádech, kteří se ji snažili dohnat. Samo sebou počkala. Občas zapomínala, že měla na nohách sedmimílové boty. Alespoň tak se to pro její partnerku mohlo tvářit. S vesele kmitajícím ocasem sledovala, jak se k ní ti dva blíží a pak zahlédla v ranním světle i jezevce, který s tlamou plnou nadávek a hlavou trochu trapně svěšenou, ťapkal zpátky do kopce. Stihl dojít přesně ve chvilku, kdy dozněla jejich táhlá vlčí píseň doprovázená o Žužlíkovu uši rvoucí snahu. Iška se proto raději soustředila na svého jezevčího přítele, kterého si v rámci usmiřování vyhodila na ramena podobným způsobem, jakým to dělala Sinéad.
„Kdyby tě z něj bolela záda, můžeš ho přehodit mně,“ nabídla s vážnou tváři menší vlčici, což se u jezevce nesetkalo s přílišným nadšením. Stačil ale jeden káravý pohled a zaklapl tlamičku. Ale místo vděku jí při zahájení sestupu k horskému jezeru mezi svahy na zadku přistála sněhová koule. Iška zastavila a neotočila se. Jen stála. Dlouho jí trvalo, než se skoro až laxně obrátila přes rameno na tu skvadru za ní. Jenže v jejím pohledu nebylo laxního vůbec nic.
„Já ti dám!“ zasmála se přesně ve chvíli, po Žanetě vypálila sněhovou koulí. Jezevčí tlapky na tohle byly mnohem šikovnější než ty vlčí. Popílek jí totiž záhy sklouzl z ramen a už chystal munici na sněhovou bitku! Jedna za druhou létaly koule směrem k menší vlčici. Kvalitu střelby zvládala Iška nahrazovat kvantitou. Sněhové koule se přímo sypaly z nebe! „Do boje!“ halekal bojovně jezevec, zatímco svižně plácal hroudu za hroudou. Ještě že byl sníh mokrý a nesypal se. Ale ti dva byli rychlí a brzy bili z dosahu. Co šedé zbýval jiného, než za nimi vyrazit.
„Jen počkej ty můro!“ Nebylo nad takové radovánky ve sněhu.

// Ageronský les | AK22

Směřovala do kopce, ale nedošla daleko z lesa. Neměla v plánu tahat Sinéad tak daleko od doma sotva se vrátily. Cílem bylo prostě jen obhlídnout okolí a trochu si to prorazit ve sněhu cestičky. Vočíhnout ty divoké kopce za jejich zády. Možná trochu označkovat terén? Od otevřené tlamy jí šla pára, jak zadýchaná oddechovala v ledovém nočním vzduchu po výšlapu na vrcholky těch skal. Byl odtud zatraceně čupr výhled. Nocí se neslo vytí, které zalévalo hory před nimi již od brzkého soumraku. Těžko soudit, co sem všechny ty duše kolem táhlo. Takový provoz za dvorkem neměl ani Asgaar a to sousedil s těma trapákama z Borůvky. Nakrčila čenich. Některé ty hlasy jí přišly skoro až povědomé a protože Sinéad trochu utekla, rozhodla se i ona přidat svou tesklivou melodii.
Nebyla tak dobrá jako jiní, nebyla tak otřesná jako jiní. Prostě zvedla hlavu k nebi a zavyla svou píseň, která se nad krajem nesla s notnou rezonancí jí vlastní. Hlas měla hluboký, ale o to zvučnější. Nesl se po horách jako zázrakem a odrážel se od štítů a strmých svahů ještě dlouho po tom, co vlčice už ztratila dech a jen s nastraženýma ušima a hlavou obrácenou ke kopcům naslouchala. Na tváři se jí přitom zjevil opravdu potutelný úsměv a oháňkou několikrát máchla se strany na stranu. V kožichu se jí usazoval sníh, ale přeci noční temnotu narušovaly jiskry, které při pohledu dolů do údolí ožívaly a propůjčovaly jinak tiché noci nečekaný oranžový nádech. To protože koukala nejen na Sinéad, jak si to k ní směřuje, ale zároveň sledovala i les, který jí měl být novým domovem. Nutno dodat, že byla doopravdy pyšná na jejich syna, který něco takového dokázal. Koutky jí cukaly výš v tváři a cítila, kterak poplašený sval v jejím hrudníku zrychluje. Po tom všem byla konečně šťastná. Nevěděla komu děkovat a tak děkovala sobě a svým silným tlapám, které ji donesly až sem. Mohly jí ujet nebo se polámat o mnoho kilometrů dřív. Ale neudělaly to a pořád byly stejně silné jako před tím.

// jezero Na'hi