Gallirea - Příspěvky uživatele

// Maharské močály přes řeku Ježčí mýtinu

Zlatavý pinďa vlčici pořád vytrvale stíhal, což bylo sakra uznání vhodné. Jen ne v očích Iskierky. Ta si to štrádovala bez lítosti přímo za nosem. Tlapky je totiž konečně vyvedly z močálů, takže se před nima objevila rozlehlá planina a na jejím samém konci zlatě se lesknoucí Narrské vršky. Zalesklo se jí v očích a div si radostí neposkočila. Měla cíl a pevnou víru ve fakt, že se její problém na tom posvátném místě tak trochu vyřeší. Třeba že jí Život řekne, že je tohle všechno jeden velkej omyl. Nějaká špatná realita, do který se dostala jen hrou osudu. A že se bude brzo vrátit hezky domů, kde na ní máma bude čekat. A že jí třeba nabančí, kde to vzala tolik jizev na sobě. Ale že tam bude.
„Každej má aspoň mámu, jinak bys nebyl na světě. A tys říkal že máš bráchy,“ hodila po přejetém vlčkovi trochu zmateným pohledem. Dobře věděla, že každej mámu nemá. Jako třeba ona. Musela se kousnout do jazyku, aby se zase nerozvzlykala jako to nebohé vlče. Ale nehodlala mu vštěpovat nějaký svoje ideály. Jestli byl moc tupej na to, aby nějaký takový věci pobral – no řekněme že to nebyla její starost. Přeci jen však na chvilku zastavila, aby ji prcek mohl dohnat. Ukázala tlapkou před sebe. „Vidíš ty zlatý kopce támhle před náma? Tam dem. Tam bydlí Život, kterej má odpovědi na všechno možný.“
Byla to krátká pauza, než zase vyrazila vpřed s tím podivně zahloubaným výrazem v tváři, ale byla to pauza. A protože nebyli daleko, netrvalo to vlastně ani dlouho, než se konečně ocitli na samém úpatí těch písečných skal. V podzimním odpoledni tu bylo stále ještě příjemně teplo, třebaže vzduch smrděl a dráždil místy ke kašli. Hlavně že sluníčko dávalo vlčici trošek té naděje. Začínala si být docela jistá faktem, že je tohle prostě blbej omyl a ještě blbější vtip. Protože Elisa určitě nemohla být po smrti. Ne-e.
Zastavila znovu na malé plošince někde ve středu kopců, načež pohlédla na vlče, co jí stále ještě stíhalo. Chudák malá. Přejela po něm chladným pohledem. Kdyby ho teď strčila dolů, neštěknul by po něm ani pes. Ale ještě by si proti sobě poštvala bohy. Tohle nebyl soupeř jí rovný.
„Poslouchej, Parsi, já du nahoru. Buď půjdeš se mnou, nebo tu zůstaneš a počkáš. A nebo prcheš – co je mi po tom. Ale Život bydlí někde tady kolem a já nevim kde to je. Takže kdybys na mě chtěl čekat, nevim jak dlouho budu pryč. Kapiš?“ Kapiš. Nehodlala čekat na nějaký jeho pořádný vyjádření, takže mu dala pár vteřin času, než se otočila a namířila si to někam do kopce. Nechávala se vést svým hněvem a touhou.

// Vrcholek

// Asgaarský hvozd přes řeku Midiam

Shireen si to namířila přesně onou cestou, kterou před nedlouhou dobou kráčela se svou hrdou matkou. Živou a zdravou. Při troše štěstí mohli být do setmění u Života, kde hodlala vlče odkopnout. Ať si jakože poradí, protože co má co trčet v Asgaaru, tuláček jeden. Trochu ji ovšem nahlodávala prazvláštní myšlenka – co tu dělal sám? Kde měl rodiče a proč se tu motal jak nudle v bandě, aniž by věděl kudy dom? A proč žvanil jak kapesní pravidla českýho pravopisu, to si taky Iška nebyla úplně jistá. Střelila po něm letmým pohledem, který byl pořád stejně nepřístupný, avšak alespoň trochu zvídavý.
„Takže Parsifal? Seš nějakej nóbl, ne?“ Rozhodně na to vypadal, protože byl dobře rostlej. Ne tak křivej a šerednej jako Zrůdička, nebo většina těch podivínů tady kolem. „Takže cestuješ z daleka, jo? To potěš veverku teda.“ Rozhodně neměla v plánu se s ním trmácet někam do háje zelenýho, kde by pak stejně nic nenašli. Ale věděla, že když vlče kopne k Životovi, třeba se ho ujme nebo ho odkope kam patří vlastnoručně. A když ne Život – smrt taky bere dárky, ne?
„Tatarský pohoří neznám, juniore, ale Život je prej zdejší bůh. Hodíš s ním krátkou řeč a uvidíš! Třeba tě nasměruje dobrým směrem, nebo ti řekne kde máš mámu a ty svoje sourozence, nebo cos to kdákal.“ Možná že kdyby Iška neválčila sama se sebou, byla by na vlče trochu milejší. Nebo by aspoň cítila pochopení. Ale teď nebohému Parsifalovi přála jen a jen bolest. Nemáš mámu? Ha! To ti patří. Hlavní bylo, že netrpí ona sama. A jestli měla ublížit na své cestě za štěstím nespočtu rozkošných a chundelatých kuliček, jako byl třeba tenhle vlček – jedině dobře. Potkat teď další vlče plačící někde v cestě okolo, nejraději by ho třeba i nakopla. Ale za tohohle by mohla dostat od bratra přes čuňu, což nebyl úplně její plán.
Cesta je vedla směrem k Maharským močálům. Řeku překročila na stejném místě, kde ji přeskákali spolu s Kesselem, ale nenamířila si to k rozlehlým pláním na jihu. Ne, ne. Cestu k Životu znala jinudy, takže se jí věrně držela. Kráčela ráznou chůzí pořád za nosem a jen doufala, že vlče se buď rychle unaví, nebo že ho třeba v nestřeženou chvíli něco sežere. A nebo by taky mohlo spadnout do hlubokých Maharských tůní. Těch tu taky bylo dost.

// Narrské vršky přes Ježčí mýtinu

Ten prapodivný záprtek nebyl vlastně ani proti, když mu Iška nabídla eskort. Byl blbej? Uvnitř pořád plakala a pořád se chvěla, ale žádnou z těch emocí nedávala znát. Byl to nezdravý přechod těchto dvou fází, který ji vlastně měnil v chodící časovanou bombu, než některý z pantů povolí a ona dá průchod střádanému hněvu uvnitř sebe. Její oči pro tu chvíli byly zlé a nebezpečně se v nich blýskalo. Hbitě jimi protočila, jakmile tenhle bezejmenný skrček začal něco slušnýho žvástat.
„Jo, jo, jo, jasný. Tak pojď ty skrčku. Máme před sebou hrozně moc práce a dlouhou cestu,“ při těch slovech do něj trochu neurvale dloubla nosem, aby ho popostrčila vpřed. V tu chvíli jí došlo že to nebyl až takový záprtek. Mohlo mu být něco okolo půl roku, takže se už blížil velikosti dospělého. Ale co. Byl to junior? Byl. Pak se ovšem Iskierka obrátila na Sionna s Nym. „Koukejte, fakt mě pohlídá. Budu dobrá. Jen si prohodím pár slůvek se Životem, zjistím jméno a třeba tý osobě natrhnu prdel. Nic horšího se nemůže stát.“ Umíněná, paličatá a odhodlaná. To byla slova, co mladou dámu popisovala zcela nejlépe. Ale taky byla moc hrr na to, aby ji ti dva snad stihli zastavit. Potřebovala nějak ventilovat své emoce a jediná společnost, kterou si na to dokázala představit bylo emocionálně nevyspělé vlče. Znovu se tedy natáhla po bratrovi, rychle ho obejmula a pak spiklenecky mrkla na Nym: „Nechci ti do toho kecat, ale brácha potřebuje obejmout.“ Nemohlo bejt víc okatý, že je nabádá k nemravnostem. Ale s těmi slovy už si to vlčice štrádovala směrem k jižní hranici lesa. Asi aby unikla případnému hněvu. A navíc – Sionnko fakt potřebuje obejmout a trochu pošišmat. A na to já nejsem.
Teprve teď si začínala uvědomovat kde přesně je. A taky že jsou hranice sakra dlouho neznačené. Bylo zvláštní, že Elisin pach se tu prakticky nesl všude kolem, ale už nikdy to nemělo být jako dřív. Automaticky nakrčila nos, načež spolkla ten hořký knedlík co měla v krku a otočila se po prckovi kousek za sebou.
„Hele, ještě tu trochu pofackuju hranice, ať nám sem nelezou další děcka. A pak můžem frčet.“ Na důkaz toho se velmi teatrálně začala drbat o nejbližší strom, tak jako to viděla dělat svoji mámu už tolikrát. Byla to hořká připomínka jejich posledních společných zážitků, která se jí vrývala pod kůži a nutila ji mhouřit víčka, pod která se jí hnal další vodopád slz, jež nesměl spatřit světlo světa. Sledovala hranice od jihu směrem na západ a co chvilku si přičupla na bobek, aby je mohla označkovat, nebo se naopak vytrvale otírala o stromy. Občas až s takovou vervou, že na nich nechávala chomáčky šedivé srsti. Rozhodně nebyla úplně v pořádku, ale to nebyla starost nikoho jiného.
„Hele, jak ti vlastně řikaj? Že jsem Iskierka už víš, ale já nevím co jsi ty za bombarďáka,“ nadhodila Parsiho směrem zrovna když se znovu třela o jeden z vysokých Asgaarských dubů. Nepodívala se na něj. Byl jí jedno. Ale nechtěla na něj volat „ty skrčku zatracenej“ před Životem a před Smrtí. To by dozajista nebyla tak úplně košér. Na odpověď ovšem nečekala. Místo toho zamířila mezi další keře, kde označkovala zem. Tohle byla severní hranice lesa a přes kopce se sem nesla ta odporně sladká vůně sousední smečky. Střelila tím směrem velmi nehezkým pohledem, načež se za chůze otočila po Juniorovi. „Nebydlíš tady za kopcem? Vlci tam divně smrděj po kytkách. Třeba by se ti tam líbilo. Jestli jo tak střihej domu.“ Zkusit to musela, ale nějak nečekala, že by měla takové štěstí, aby se jí vlče podařilo pouze přehodit přes kopec. I když by ho tam určitě ti ubožáci uvítali. Každá tlapka dobrá v mezi všemi těmi ubožáky.
Obejít hranice se vlčici podařilo poměrně rychle, takže záhy s vlčetem stáli přesně tam, kde začínali. Les teď hezky voněl a Iška na sebe byla pyšná. Ale třebaže stála se vztyčenou hlavou a vypjatou hrudí, uvnitř byla pořád jen to zranitelné vlče, které chtělo zakřičet na svět kolem „mami, koukej“! Jenže máma tu nebyla a být neměla. Už se tu nikdy neměla objevit. Sever, jih, východ, západ. Ta slova se stávala součástí jejího bytí. A děsilo ji to. Takže se jen z nouze otočila na patě a namířila si to směrem k těm pošahaným kopcům, kam původně šly s mámou. Života sice nikdy před tím neviděla, ale podvědomě věřila, že ji jistě zdravý rozum za bohem dovede. Ale zbýval jí ještě nějaký zdravá rozum? „Tak pojď, pinďo. Dem za panem Životem ti najít bydlení.“

// Maharské močály přes řeku Midiam

Čas plynul nějak jinak. Shireen pořád ležela na zemi, ale okolní svět vnímala jakoby z dálky. Někde hluboko pod ní byl ten kámen, který se její prázdné schránky dotýkal a nepříjemně ji tlačil. Někdy vysoko nad ní byla nebeská modř, která jí nikdy nebyla víc cizí. A asi stejně daleko se zdály být všechny ty podivné a cizí hlasy, které se okolo ní vyrojily. Zněly ozvěnou všude kolem – říkaly její jméno, takže jejich majitelé ji pravděpodobně znali. Ale ona nechtěla, aby jí říkali tímhle jménem. Proč? To nedokázala říct. Uvědomovala si ovšem, že se v tuhle chvíli až moc spojovalo s její zemřelou matkou. Bylo těžké tu informaci pořádně pojmout a nějak ji uchopit. A o to horší ji vstřebat. Máma už není. Její tělo se zachvělo s dalším návalem slz, zatímco jí hlavou znovu a znovu zněla ta čtyři slova. Sever, jih, východ a západ.
Že ji Sionn objímá si uvědomila až moc pozdě, ale bratrovu náručí se povolně oddala na několik dlouhých hodin chvil, kdy se nezmohla na přemýšlení, ani bytí. Odevzdaně se jen chvěla a polykala slzy, dokud bylo polykat co. Pořád chtěla svou matku. Doufala že zaslechne její hlas, ucítí její vůni a všechno se nějak spraví. Ale ta tíže faktu, že se to už nikdy nestane ji táhla dál a dál od jejího vlastního těla. Hlouběji do propasti smutku, která se jako zející rána vlnila napříč její mladou duší. Jenže těsně před tím než se tam propadla, ale dlouho po tom co vlčici došly slzy, se Šedivá zarazila. Přestala se chvět, rozlepila víčka a všechno k ní znovu dolehlo. Bylo to jako spadnout z výšky, praštit se, narazit plnou rychlostí do stromu nebo skály. Síla všeho kolem, síla světla a tíže jejího těla spolu se Sionnovou hlavou spočívající na jejím krku – to vše vlčici udeřilo plnou palbou. Ale slzy byly pryč. Elisa by se rozhodně takhle nezhroutila. A určitě by jí nepochválila, že tu kňourá jako nějakej ubožák od vedle. Šedivka byla Asgaarská.
„Kdo to udělal?“ zavrčela hluboce těsně před tím, než se zvedla na nohy. Když matku opouštěla, byla v plné síle. Nepadla jen tak. Jestli byla doopravdy mrtvá, někdo nesl na svých tlapách Asgaarskou krev. Okamžitě se otočila na Sionna, aby mu lehkým pročísnutím srsti na krku vyjádřila jak díky, tak svoji lásku. „Někdo to musel udělat,“ zopakovala pevným hlasem, který se nedal měřit s jejím stavem v posledních několika hodinách. Taky bylo na čase, aby se trochu vzchopila. A aby ukázala všem kolem, že není jenom něčí malá ségra a slušná dceruška, ale že jí v žilách koluje krev její matky. Po chvilce se však otočila na přihlížející Nym a nějakého prcka, kterého ve svém stavu nejprve nepostřehla, ale který tu postával a nutil jí nějakou sváču. Na jídlo tedy neměla ani pomyšlení, ale ten vlček vypadal tak divně spořádaně – z neznámého důvodu se k němu sklonila s kamenným výrazem v tváři.
„A ty seš jako co za šaška? Znáš bráchu s Nym?“ Sjížděla ho přísným pohledem, zatímco kolem něj v tom hněvu kroužila jako dravec kolem vyděšené kořisti. Ale tohle vlče vypadalo že se jí nezalekne, takže zastavila těsně vedle něj, aby si ho mohla přitáhnout blíž k sobě svou útlou tlapkou. „Díky moc za komfortní služby, ale myslím že bych teď chtěla bejt chvilku sama. A skočit si za pár bohy a tak. Vy si určitě taky moc rádi odpočinete od ofňukaný ségry. Tady pinďa,“ sklonila se k němu o trochu blíž „jak se jmenuješ?“ Pak ale zavrtěla hlavou a otočila se znovu na ubrečeného bratra s jeho milou. „To je jedno, ale jestli chcete abych tak nějak jako byla pod dozorem, můžu tady juniora vzít sebou. A dropnout ho někde kde bydlí, ať nám tu nesmrdí v Asgaaru. Nic ve zlym, prcku.“ Tohle byla Shireen. Ohnivá. Nespoutaná. A stejně jako plameny, i ona byla proměnlivá. Jistě ji truchlení nepřešlo. Jen fázi smutku vystřídala vlna odporu, která měla zakrýt její pravé pocity a fakt, že by nejradši znovu skočila Sionnovi mezi tlapky a schoulila se u velkého brášky jako ta malá ségra, co jí bez debat byla. Ač si to nechtěla přiznat. Pokrytec šedivej.
„Mimochodem,“ nadhodila tak nečekaně, že vytrhla i vypravěče z proudu myšlenek, „říkejte mi od teď Iskierka. Proč? Protože to chci. Tak to prosim neřešte. Iskierka a basta.“

Padal soumrak. Přítmí se pomalu plížilo krajem a stíny se líně protahovaly po celém tomhle proklatém místě. Ptáci na větvích švitořili a v houštinách stále ještě třepotala křídla hmyzu. Bzukot, cvrkot, šveholení trávy ve větru a praskání pradávných stromů. Život si tak nějak plynul dál. Líně – jako vždycky. Jako do teď každej jeden den jejího života, aniž by se něco opravdovýho dělo. Shireen postávala před bratrem a jeho partnerkou a čekala odpověď. Na líčkách jí stále třepotal den veselej úsměv, kterej měl bejt poslední na hodně dlouhou dobu. Možná jí to mělo trknout dřív, že se něco děje. Ale kdo jí mohl vinit? Copak něco zažila? Viděla někdy truchlící tvář? Žila si ve své bublince, v kousku ráje, kde se nikdy nic zlýho nestalo a kde všichni žili navěky. Nikdy před tím jí život nikoho nevzal.
S šedým kožíškem, který zdědila po matce, si pohrával lehký vánek. Dotýkal se jejích boků a česal srst stále ulepenou od slané mořské vody. Vzpomínka na ono dobrodružství se ale najednou zdála tak vzdálená a nedosažitelná. Zastřená mlhou, která začínala sedat do Shireen zorného pole; na její celý život. Slyšela hukot krve ve svých uších i tlukot vlastního srdce, slyšela nějaká slova okolo sebe. Ještě před chvilkou na ní někdo mluvil. A ta vlčice se jí představila. A Kessel taky něco řekl. Slyšela jeho hlas někde vedle sebe. Přišli jen aby je Sionn poslal za rodiči. Chtěla jim to všechno říct: koho viděla, co zažila, o výletu do hor i o svém strženém drápku. Tak proč nic z toho teď nedávalo smysl? Ač se snažila jak chtěla, nedokázala se na jedinou z těch vzpomínek upnout a soustředit. Její mysl byla jako pustina – prachobyčejná nicota se šířila všude po jejím těle a zalévala každý jeho kousek. Od čumáku až po špičku ocasu ji pohlcoval pocit prázdnoty. Cítila podivné sucho v krku, zatímco svět kolem utichl. Vlčice jen zcela nepřítomně koukala na Sionna a sledovala, jak se jeho rty pohybují a jak se pak přibližuje, aby se jí dotknout. Poplašeně ucouvla, ačkoliv to byl pohyb mechanický. Nic co by sama chtěla udělat. Nepřerušovala s ním však oční kontakt, který nevědomky držela od okamžiku, kdy jí sem nohy donesly. Ty nohy, které teď byly tak těžké a cizí, že se dokonce pohybovaly samy.
„Cože?“ vzešlo z jejího hrdla. Byla to podivná směsice několika emocí, které se v ní pomalu hromadily. Tak proč to slovo vyšlo ven spolu s úzkostlivým smíchem? Čekala snad, že se Sionn najednou umoudří, přestane plácat kraviny a řekne jí, kde se sakra nachází máma? Protože tam chtěla být – s ní, po jejím boku. A tohle byl dost blbej vtip. Jenže jak se její pohled pozvolna vpíjel do bratrových tmavých očí, jak se jí svíralo hrdlo a srdce bušilo ještě rychleji, uvědomovala si pravdu. Cítila jí tam hluboko uvnitř. Že tohle není vtip a že máma doopravdy leží někde zcela bez dechu. Jako ta srna, kterou ulovila a o které jí taky chtěla říct. Jenže máma nebyla. A její rudé oči teď byly podobně prázdné, jako oči té mrtvé laně, která celá zakrvácená a roztrhaná na kusy zůstala někde na pláních.
Iskierka nevědomky zarývala drápy do země, což byla prozatím její jediná světu viditelná reakce. Možná ticho před bouří? V jejím nitru se totiž zdvihal orkán, zatímco konečně nechávala Sionna, aby jí čenichem projel srst na krku. Uhla mu jen jednou těsně před tím než promluvila. Ale od té doby se nebyla schopná pohnout. Sledovala les přes jeho světlé rameno. Byl najednou děsivě prázdný a tmavý. Ještě před chvílí na něj svítilo slunce a hřejivé paprsky prohřívaly vzduch všude kolem. Ten samý vzduch, který se teď bránil každému nádechu. Zvedal se jí žaludek, ale i kdyby chtěla, nedokázala by s tím cokoliv udělat. Mohla jen a pouze stát s hlavou položenou v bratrově bílé srsti a čekat, až prvotní šok konečně povolí. Aby mohla utéct. Prchnout od tohohle všeho – prchnout od hrozivé pravdy, která na ní doléhala s hrůznou tíhou.
Ten očekávaný zlom přišel rychle. Do rudých očí, které ještě před chvilkou byly nepřirozeně suché se náhle vehnaly horké slzy. Svaly její tváře se stáhly v hrozivý škleb, který byl výsledkem rostoucího hněvu, stejně tak jako smutku. A než se mohl kdokoliv nadát, byla pryč. Prudce se otočila na tlapce a rychlostí blesku zmizela v nejbližším houští, hlavu stále tak prázdnou, avšak nitro plné emocí. Plameny, které normálně doutnaly v její hrudi teď plály až k nebeské výši a poháněly její pohybující se nohy. Po tvářích vlčici nekontrolovaně stékaly slzy a to jak smutku, tak bolesti. V té rychlosti neuhýbala před větvemi, které ji tak šlehaly všude po těle. Nehleděla na stezky, ani na svou schránku. Jen se vyplašená vzdalovala od kruté pravdy a všech těch obličejů, které ji teď pronásledovaly v myšlenkách. A spolu s nimi se jí hlavou točila dokola čtyři slova: sever, jih, východ, západ. Čtyři světové strany, o kterých jí naučila matka. Čtyři obyčejná slova, která najednou měla zcela jinou váhu. Byla jako odkaz. Něco, co jí matka doopravdy přenechala. Sever, jih, východ, západ. Pospíchala napříč lesem a nejednou málem vrazila do stromu. Jako splašená laň, která se snaží utéct před nelítostným lovcem. Sever, jih, východ, západ. Pořád dokola se jí ta slova vracela. Dusila jí i držela při životě a při troše zdravého rozumu, dokud jí nohy unesly.
Mohly to být vteřiny, stejně jako několik hodin, když už nemohla dál. Nebylo to však únavou. V jeden moment běžela lesem, v druhý ležela na zemi. Zakopla snad? Upadla? Nedokázala si za nic na světě vzpomenout. Dýchala prudce a mělce. Cítila, že leží na pravém boku. Oči jí poplašeně létaly po okolí, jenže ho nepoznávala. Tohle nebyl Asgaar. Ne ten, který znala a který milovala. V tomhle Asgaaru teď chyběl jeden šedý kožíšek – ten nejdůležitější ze všech. Ten jediný, který teď chtěla u sebe.
Před nedávnem byla přesvědčená, že už je velká. Dospělá a neohrožená. Jako byla Elisa. Ale nebyla. Byla pořád jenom vlče a ze všechno nejvíc si přála, aby jí našla máma. Aby jí vzala a odnesla do temnoty Siccumských jeskyní a tam jí slíbila, že všechno bude dobrý. Vylízala jí rány, poslechla si o všem a pak ji se smíchem poslala ven si hrát s bratry. Chtěla, aby já máma řekla že je tohle všechno jenom jeden blbej sen a že nemá proč brečet. Chtěla svoji mámu. Ale ta tu teď nebyla. Už nikdy se nevrátí. Shireen pozvolna docházelo, jak moc definitivní to bylo tvrzení. Žádná dočasná dovolená. Žádný dočasný výlet na měsíc, nebo rok. Máma byla pryč navždycky. Někde jinde. Její tělo vychladlo a zem si ho co nevidět měla vzít zase zpátky do svého lůna. Zalapala po dechu, když se jí do očí nahrnulo další množství slz. Na tváři jí tlačil kámen, na kterém její hlava spočinula, jenž neměla sílu se pohnout. Neměla sílu k ničemu. Jen odpočívala, nebo spíše spočívala, zatímco se jí dokola a dokola honila hlavou ta proklatá slova. Sever, jih, východ, západ. Sever, jih, východ, západ. Máma je pryč. A nikdy už se nevrátí. Nikdy tě už nepochválí. A nikdy jí už neuvidíš. Sever, jih, východ, západ. Sever, jih, východ, západ…

Děkuji za akci, odměny a celkově prostě všechno. :> Dost jsem si z toho odnesla navíc, nejen ty srandičky do úkrytu (za který ale kopec děkuju též). ♥

A pokud si teda mohu vybrat jak rozdělit ty odměny, po sáhodlouhých kalkulacích volím takto:
Pro Baghý poprosím 20 křišťálů a 105 oblázků.
Pro Alfreda poprosím o 140 květin.
Pro Shireen poprosím o 37 křišťálů, 65 oblázků a 200 květin.
(Rozpočítáno z 57 křišťálů, 170 oblázků/mušlí a 340 kamenů/květin.)

// řeka Midiam

Shireen se za Kesselovým kožíškem hnala s nadšením. Vítr v té rychlosti jí čechral srst mokrou po dlouhém dešti a po tváři jí hladil vzduch vonící po domově. Konečně. Konečně byla na dosah svého rodiště a všeho, co měla tak upřímně ráda. Máma, táta, Sionn. Někde by to mohli být i Etňák s Nemem. Cítila chladnou půdu pod svými tlapkami a plná nadšení skákala přes neviditelné překážky, jak ji dlouhé nohy nesly vstříc Asgaarskému hvozdu. Starší vlk před ní si zjevně pohyb též užíval a to jí dodávalo ještě víc elánu v už tak svižném kroku. Ale žádné konkrétní pachy se k jejímu nosu nechtěly donést. Začala také zpomalovat, až zastavila těsně vedle svého společníka. Oči jí létaly po okolí, jestli náhodou někde nezahlédne známou tvář mezi stromy. Zvláštní.
„Nah, to je divný,“ broukla tiše, zatímco se vykláněla aby líp viděla za blízké stromy. „Táta z Asgaaru skoro nechodí. Ale možná šel hledat s mámou Awnay?“ To byla rozumná úvaha. Ale přeci jen by se raději někoho zeptala, kde že jsou. Mohli na ní třeba počkat a vzít jí sebou nebo tak něco. Ale když už se všechno zdálo ztracené, přeci jen se k Iskierce donesl velmi slabý závan známého pachu. V očích jí zajiskřilo. „Pojď, zeptáme se bráchy,“ nadhodila, ale jako vždycky vlastně už byla v pohybu dávno před tím, než návrh dozněl k uším její společnosti. Nejprve se jí zmocnila úzkost, protože Sionnův pach se míchal i s pachem který neznala. Pak jí ale ona nejistota přešla – proč by se měla bát na jejich vlastním území? Dost vlků se tomuhle místu vyhýbalo už jen díky Elisy pověsti. A tak to bylo správně. K jejímu překvapení se však po hodné chvíli putovaní skrze hustý hvozd mezi stromy vynořil její bratr ve společnosti zvláštně zbarvené vlčice. Podvědomě nakrčila čumák, když si jí už z dálky prohlížela. Byla tohle ta jeho slavná cuchta? Byl jen jeden způsob jak to zjistit, takže kyselý úšklebek velmi záhy vystřídal přívětivý úsměv a ouška natočená zvědavě vpřed.
„Zdravím ve spolek, kulíšci,“ broukla jejich směrem už zdálky. Na moment se pak otočila po Kesselovi, jestli jí jako následuje. „Copak to tu provádíš, bráško?“ tázala se hned, zatímco ji ladné kroky přibližovaly blíž ke dvojici. Nebylo tu nic, co by nějak zavdávalo jejich milostné souznění, ale musela očekávat to nejhorší, žejo. A brácha byl už dost starej na to, aby si domů tahal buchty. Nebo buchtu. Jako by na tom zrovna jí záleželo. Zastavila nedaleko od nich, zatímco je oba ustavičně přejížděla zvědavým pohledem. Měli xichty dlouhý jak kdyby je někdo mučil. Hej, kdo natáh brka, zoufalci?
„Fíha, jeden by řekl že v dámský společnosti budeš vypadat nadšenějc,“ prohodila kysele, načeš se sama zasmála, „ale neboj. Nezdržíme tě tady s Keksem dlouho. Jdem najít mámu s tátou. Potkali jste je? Jo a mimochodem,“ otočila se ještě rychle na Sionnovu společnost, „já jsem Shireen.“

// Louka vlčích máků přes Středozemní pláň

„To je asi pravda? Ale hej – až budu stará, chci bejt tak hustá, jako seš ty, jedeš totiž děsný bomby, staříku.“ Pokoušela se ta slova vyslovit vážně, ale v závěru z ní vyšlo jen takové veselé hihňání. To sice v jejím podání stále znělo dosti hrubě, ale co naplat. Byla veselá a to bylo ve výsledku hlavní. Okamžitě se však zarazila, když hnědý vlk začal blekotat něco o ohni a vlčích mácích. Zastavila a jen ho sledovala pohledem, jak si to šine někam dál. Vůbec jí to hodnou chvíli nedocházelo, než se jí povedlo složit dvě a dvě dohromady. Nevědomky jí padla brada o pár čísel níž.
„NEKECEJ!“ zahučela, neschopna dalšího slova. Z toho nadšení se jí až načepýřila srst na těle, jak jí přejel mráz po zádech. Paradoxní, ale co. Následovalo několik zmatených minut jen prostého hopkání, poskakování, výskání a podivných skopičin, které by k Išky nátuře normálně nesedly. Pamatovala si však na svůj strach. Co kdyby prostě zdědila třeba takovou magii vody? Nebo nějakou podobnou číčovinu, která by absolutně neseděla k jejímu charakteru? HA! NE. Rudá znamenala oheň, jak už Kessel napověděl. A pohled do živé vodní hladiny jí to jen potvrdil. Takže následoval další bujarý projev jejích doopravdy a upřímně nadšených pocitů. Zastavila až ve chvíli, kdy znovu zaslechla Kesselův hlas. Přihopkala k němu jako koza, ocasem stále máchala z boku na bok.
„Jasně že mám pravdu. Ne že bych o tobě pochybovala, ale, no,“ najednou všechno to veselí pominulo a zůstala zase ta klidná a zamyšlená Shireen, kterou měla část poznat většina zdejšího světa. Naprázdno polkla, jak marně hledala slova, která by nějak úplně nedávala najevo její starost. Nakonec skončila u prostýho: „Prostě v zimě nikdo nevíme co může bejt. A ta dva roky zpátky prej byla extrémně krutá, třeba se to točí napřesrok, nebo co já vim. Zažila sem jenom jednu.“ V překladu: jsi fajn, mám tě docela ráda a nerada bych, abys dopadl jako jiný vlci z naší smečky, co zimu nepřežili. Ale i ta formulovaná verze musela hnědému s modrým pírkem stačit.
Dostat se na druhou stranu řeky bylo sakra na nic. Kameny klouzaly a Iška si málem strhla další drápek, když jí na jednom z nich ujely zadní nohy. Naštěstí se ovšem udržela a sladká odměna – Asgaarský hvozd – byl nyní přímo před ní. Donesla se k ní vůně tlejícího listí, která, ač pro mnohé nechutná, znamenala domov. A nadšený Kessel rozhodně na nic nečekal, když s výzvou na rtech zmizel mezi stromy. Shireen se zasmála, přitiskla uši k týlu a přidala do kroku, aby Kekse dohnala včas. Nemohl přece doběhnout k Elise s Arcanusem jako první. No ne?

// Asgaarský hvozd

Jestli Shireen staršího vlka probudila, to nevěděla. Tak nějak počítala s tím, že kdyby spal, nereagoval by hned. Možná ten had proradná jenom předstíral, že spí a se zavřenýma očima poslouchal okolní svět? Měl každopádně za ušima, to bez debat. Bylo to ráno jako z pohádky; slunečné a hřejivé. Vlčice sotva mohla tušit, co se na odpoledne chystá. Ale v její cestě beztak teď stály mnohem podstatnější problémy, takže nakonec to počasí mělo zůstat tou poslední malicherností.
Šedivka zářila jako sluníčko, když se starší vlk vyškrábal na nohy a její ocas kmital instinktivně ze strany na stranu. Tlapky ji svrběly nedočkavostí. Věřte nebo ne, ale těšila se domů. Hodně. Když se na začátku léta slepě hnala za dobrodružstvím, sotva si uvědomovala, jak dlouho bude doopravdy pryč. Teď byl cíl cesty na dosah. Kruh se měl uzavřít a ona se konečně měla vrátit do Asgaaru za svojí rodinou. Zazubila se:
„To si piš, že sem. Já sem totiž vždycky připravená.“ Hrdě zdvihla bradu a zatvářila se důležitě. Alespoň na krátký okamžik, než se její společník trochu sentimentálně rozpovídal. Střelila po něm rudým pohledem a znovu se spiklenecky zazubila, ouška lehce přitisknutá k týlu. To už krok střídal krok. „Žádnej problém,“ broukla v odpověď. Toho sentimentu na ni možná bylo až přes příliš, ale když nad tím tak uvažovala – možná by jí neublížilo hnědému vlkovi také poděkovat za trpělivý doprovod? Ozvala se až po delší odmlce: „To já děkuju, žes to se mnou vydržel. Neměls to lehký. Ale upřímně – seš fakt dobrej. Na to kolik máš v kožichu šedin se nebojíš zasvinit si tlapky a vyhodit si z kopejtka. Rozhodně máš v sobě víc života než Nemesis. A to myslím smrtelně vážně. Takže podstatně lepší, žes mě měl na hlídání ty, než abych se někde vláčela s tím dlouhým xichtem za zadkem.“ Hravě do staršího vlka drcla ramenem, ale dost opatrně na to, aby mu nějak nechtěně neublížila nebo tak něco. Na obličeji jí zatím pořád tančil šibalský úsměv.
Rudé pole nechali daleko za sebou a dlouho pokračovala Shireen v tichosti, zatímco jí hlavu tížily prazvláštní myšlenky. Jako třeba co Kessel plánuje dělat v nadcházející zimě a jestli jako bude ok? Sice byla do morku kostí přesvědčená o tom, že v tomhle dědoušovi bylo víc vůle k žití než v Nemovi s tou neznámou šedou dohromady, i když se ji na poslední chvíli asi aspoň Lilith snažila přesvědčit o opaku. Přesto po Keksovi střelila takový opatrným pohledem, když se blížili k řece Midiam. Nahlas by to neřekla, ale měla by o něj starost. Protože máma měla pravdu. Byl to dobrej vlk.
„Co ty vlastně budeš dělat přes zimu? Máš nějakej domov, kam se vrátit? Nebo aspoň nějakej plán?“ Jestli to nebylo okatý? Co vás nemá. Jasně že bylo. Ale Shireen zkrátka nebyla úplně citlivka, co by uměla chodit dlouho okolo horký kaše. A pořád preferovala činy nad zbytečnými větami. Lepší vše vyzvědět rychle a případně začít konat.

// řeka Midiam přes Středozemní pláň

Vlčice usnula někdy nad ránem. A nebylo divu. Dlouho si odmítala připustit, jak moc je její tělo přetažené. Pořádně neodpočívala několik dnů, takže při tom sebemenším nestřeženém okamžiku se spánek chytil příležitosti. Odpadla krátce po tom, co jí Kessel odpověděl. Neměla si tudíž šanci jejich poslední rozhovor pamatovat. Vše bylo dlouho temné. Žádné sny. Jen klid a pokoj v duši, který tak potřebovala. Nevěděla, co ji očekává doma, kam měly vést její další kroky. Bez sebemenšího tušení teď klidně odpočívala a potichu oddechovala, schoulená jako uzlíček šedé srsti ve vysoké trávě. Rudé máky se jí skláněly nad hlavou jako tiší strážci. Sem tam se některý sklonil moc hluboko, aby se jí lehce dotkl, ale letmé lechtáni ji nemohlo probudit. Ostatně se to nepovedlo ani sluníčku, když vykouklo přes horizont. Instinktivně si schovala obličej pod tlapku a spala dál. Až tak dlouho, dokud nebyla úplně a zcela odpočatá. Teprve poté se těžká víčka konečně zvedla a ona se s dlouhým zívnutím probudila zpět k životu.
Když ovšem Shireen rozlepila oči, něco bylo jinak. Tedy – ne pro ni. Poklidně se postavila, protáhla se až v ní zapraskalo a lehce se oklepala. Obličej jí pořád hladil lehký severní větřík a ona musela zamrkat, protože jí z toho až slzely oči. Ale pravdou bylo, že už nebyly zlaté. Poprvé, po celém roce jejího života na svět nekoukala zlatými duhovkami. Možná to bylo přičiněním spánku, možná jen kouzlo. Ale vlčice, která večer usínala s očima lehce protkanýma rudou nitkou teď měla plnohodnotně rudé oči. Pokojně se culila, zcela nevědomá té proměny, a lehce máchala ocasem. V dáli se pod vyhlídkou tyčily stromy jejího rodného hvozdu, kam teď plánovala vyrazit. Konečně. Třeba bude moc něco podniknout s mámou. Třeba našla Awnay! Mohly by někam jít všechny? Nevědomky začala vrtět ocasem. Pak se ale zarazila a stočila pohled na svého společníka, obočí vesele zdvižené.
„Spíš?“ Broukla polohlasem, aby starého vlka případně nevzbudila. Rozhodně ho tu neplánovala nechat. Slíbil, že ji odvede zpátky do Asgaaru a to se muselo splnit. Navíc – co kdyby tam zůstal? Bylo by fajn mít doma nějakého kamaráda, který ji má trochu přečtenou a kterej má hlavu na správném místě. Jo a srdce taky. Ne že by to byla ochotná vyslovit nahlas. To nikdy. Ale máma měla pravdu – Kessel je dobrej vlk, co si zaslouží úctu. A něčí ucho.

Pozdravena budiž vyšší moc,

Mám 370 bodů a poprosím o převod následovně:
• 220 bodů za 165 květin
• 90 bodů za 75 oblázků
• 60 bodů za 18 křišťálů

Díky ještě raz ♥.

Jak to bylo možné, to šedá vlčice nechápala, ale z oblohy se sypalo jedno světlo za druhým. Velké, malé, zlaté, stříbrné. Některé při svém pádu osvětlily celou oblohu a vlčice se lekla, že určitě musí spadnou někam na zem. Ale žádná z těch padlých hvězd ji netrefila do čenichu. Brzy dokonce přestala úlekem zavírat oči jako blbeček a jen si dlouho tiše užívala tu kouzelnou krajinku přímo před sebou. Nebo spíše oblohu. Ale chápeme se. Při tom se jí do zorného pole sem tam připletl jeden z rudých květů, jak tancoval ve větru. Čert ví, jak dlouho takhle vlčice jen ležela a zírala na hvězdy, ale rozhodně se hodinové ručičky někde daleko mimo Gallireu posunuly o dost, než znovu promluvila. Tentokrát ale úplně jinak, než normálně. Ne úplně Shireen-like. Ale tiše a měkce. To aby ten úkaz nad svou hlavou nevyplašila.
„Ty víš co jsou zač?“ Pošeptala a tiše střelila po své společnosti opatrným pohledem, aby Kekse postřehla se podivně usmívat. Pozdvihla obočí a zvědavě naklonila hlavu ke straně. Pak jí ale po tváři přelétla trochu škodolibá grimasa (nenapadá mě lepší slovo, ale prostě se tak jakože pobaveně ušklíbla). „Vím že nejsem ideální společnost na takovou slaďárnu. Tak na koho myslíš, že se tak culíš?“ Kdyby se hnědý vlk podíval, jistě by na šedém čele uviděl rašit malé čertovské růžky. Velmi rychle však vlčice znovu obrátila svou plnou pozornost k obloze, která ji z neznámého důvodu přitahovala. Tohle byla velmi dobrá chvíle k odpočinku. Naprosto skvělá. Ale i kdyby se Shireen snažila sebevíc, určitě by se ke spánku nepřinutila, třebaže byla ta nejhlubší noc. Tohle všechno bylo až přespříliš zajímavé na to, aby se soustředila na takovou malichernost, jakou byl spánek. Chtěla si tohle uložit hluboko do paměti a prostě si to moct vybavit kdykoliv, když bude potřeba. Třeba když jí bude smutno, nebo když bude potřebovat být v klidu a nepůjde jí to. Prostě kdykoliv. Ale tak nefungovala ničí mysl. A proto vlčice jen užívala dokonalého okamžiku, který by sice mohla trávit třeba s rodinou, ale co naplat. Navíc byl Kessel ze všech cizích vlků rodině asi to nejbližší, na co mohla natrefit. Takže aspoň jednou win situace.

// Náhorní plošina

Cesta noční krajinou byla stále poměrně příjemná. Hustý kožíšek Shireen zajišťoval ochranu před chladným vzduchem, který jinak zarýval své ostré drápky do všeho kolem. První předzvěst chladného a sychravého podzimu visela ve vzduchu jako němá výstraha. Mladá vlčice si však ono varování nepouštěla pod kůži. Pořád se tak vesele nesla směrem k místům, kde tušila rudou louku, Kessela v zádech.
„Jo, mořská voda. Štípalo to jako pr-blázen, ale pak to přešlo,“ prohodila když zastavila, aby zavětřila. Ta louka nějak voněla. Museli být blízko, protože vzduch měl takový svěží, květinový nádech. Nebo nějaká podobná blbost, která Išku moc nezajímala, ale dokonale jí pomáhala nalézt směr. Velmi záhy se před nimi objevilo pole. V noční temnotě, kterou prostupovalo jenom stříbrné měsíční světlo, však ztrácelo svou krvavou barvu a tvářilo se jako moře tmavě fialové. Nebudu lhát, Shireen na okamžik zaváhala, než mezi kvítí vstoupila. Nalézt pak pohodlné místo ke spaní už bylo to poslední. Plácla sebou na bok mezi trsy trávy a rudého lučního kvítí, které sladce vonělo.
„Ha! Dobrý ne? Našla jsem to! Nelhala sem!“ Zasmála se spokojeně, než se začala v trávě válet jako malé vlče. Velmi záhy ji však v její siestě Kessel zarazil. Položila se znovu na bok. Tak, aby na staršího vlka mohla pohlédnout, a překvapeně zamrkala.
„Heh, jo. Nemesis je muj brácha,“ prohodila trochu rozpačitě a nevědomky se kousla do jazyka. Chtěla se zadržet od návalu dalších slov, který cítila přicházet. Jenže jak mu mohla vzdorovat? Třebaže Nemovi odpustila, pořád neměla asi tak nějak urovnané všechno v sobě? Nevděky se uchechtla, než obrátila pohled někam úplně do háje. „Nikdy mi neřek, proč se to stalo. Rozloučili jsme se v Asgaaru a bylo všechno fajn. Ani si nemyslím, že sem ho tenkrát nějak zesměšnila nebo tak něco. A najednou mi prostě visel na uchu? Ne úplně fér tah, ale tak kdo sem,“ při těch slovech zdvihla panenky, jako by se snad na své válečné zranění chtěla podívat. Ale to jaksi nešlo. Místo toho zahlédla na tmavé noční obloze podivný záblesk. Zmateně zamrkala. Snad se jí to zdálo? Místo toho jí však před očima přelétl hned jeden další. Padaly hvězdy. „WHOA! Viděl si to?“ dovolávala se hned konzultace u staršího vlka, který jistě musel vědět, co se právě děje. Střelila po něm zmateným pohledem, ale rychle zas obrátila oči k obloze. Páni. Na nějaké smečky okamžitě zapomněla. To nebylo pro teď důležitý.

„Fakt, oceán!“ Trvala si na svém vlčice. Pohltilo jí nadšení a fakt, že o tom všem může někomu vypravovat. Velmi nadšeně vypravovat. Zážitků bylo příliš a byly všechny ještě moc čerstvé, než aby si je byla ochotná nechat na nějaká odpočinek. Ten však popravdě začínala potřebovat. Ne že by to byla ochotná jen tak přiznat. Naposledy však spala na té louce plné rudého kvítí a třebaže se jí pokoušela mermomocí zapudit, tanula jí na mysli častěji a častěji. Otřepala se.
„Ta rudá louka taky nebyla daleko! Fakt že ne! Vlastně jsem se tam dostala přímo od toho jezera, kam jsem si šla vylízat rány, když konečně přestal, eh, pršet písek?“ Poslední slova se jí zadrhla na jazyku, protože nedokázala nějak jinak poeticky popsat písečnou bouři. „Můžem tam zajít se podívat, co ty na to? Když slíbím, že už nikam neuteču?“ Uculila se jako andělíček a jediné, co v tu chvilku mohlo prozrazovat její ďábelskou povahu byly jizvy, co jí zářily na tváři a potrhaná ušiska. Nadšení ovšem nefalšovala. Doopravdy byla ráda, že staršího vlka vidí. Její nadšený výraz však na pár okamžiků zjihnul, když začala vrtět hlavou. „Už o tom ani nevím. Mořská voda to vymyla. To pak pálilo, ale od tý doby je mi vlastně úplně fajnově. A nedělej si starosti – máma určitě pochopí, že jsem si někde natloukla čumák. Nemyslím si, že mě má za takovou měkkotu, jako třeba Nemesis,“ pokrčila rameny, ale usmála se. Našla hluboko v sobě s bratrem mír, takže ničemu z předešlých událostí nepřisuzovala nějakou váhu. Do tváří se jí ovšem rázem nahnala krev, když Kessel vypíchnul, co dělat. Znovu se na staršího vlka zazubila.
„Za to se omlouvám. Nechtěla jsem zmizet, ale sama jsem tě nemohla najít. Ale až na ten vejlet za oceán jsem se prakticky nehnula z těhle plání! A dokonce jsem potkala i Gee – jen teď nevim, jestli ji znáš. Ale myslim že jo?“ nadhodila jen tak do vzduchu, zatímco jí očka znovu zabrousila směrem, kde tušila rudé pláně. Možná je i zahlédla? A než se rozhodla Keksovi odpovědět na otázku o smečkách, nadhodila znovu vlastní: „Co říkáš? Kouknem na tu louku a prospíme se? Pak se můžem pomalu doploužit zpátky do Asgaaru a vočíhnout novinky.“ Byl to návrh. Znělo to jako návrh. A přece si to vlčice už při těch slovech samých zvolna štrádovala směrem k těm místům, o kterých mluvila. Teprve když byla nevylučitelně v pohybu se rozpovídala na téma, které nadhodil Kessel. Lehce přikývla.
„Vedle Asgaaru je Borůvková smečka. Pak je snad nějaká smečka na severu, ale nevím přesně kde tam. Ragar se rozpadnul, to jsem zjistila s mámou na jaře, takže ten to není. A myslím že je ještě něco, ale tím si jakože úplně jistá nejsem?“ zamyslela se, červeno zlaté oči obrácené k modré obloze. „Je to dost dlouho, co mi to máma říkala.“

// Louka vlčích máků

Shireen stále poskakovala kolem staršího vlka a měřila si ho upřímně nadšeným pohledem. Vypadal v pořádku a netvářil se ani nijak naštvaně. Rozjařeně vrtěla ocasem a rudo zlatá očka jí zářila samou radostí. Byla doslova u vytržení, když Kessel vyskočil na nohy a přivítal ji bez jakýchkoliv výčitek. Nejraději by nadšeně zavýskla, ale jazyk naštěstí udržela za zuby, aby ji ta dětinská touha přešla. Místo toho se uchýlila k sofistikované formě domluvy.
„Pak jsem tě nějak zkoušela hledat, ale nenašla jsem tě. A ztratil se mi i Nemesis, ale toho jsem nakonec našla. Chodil s celou dobu s nějakou vlčicí, kterou neznám. Pořád nevím jak se jmenuje, ale na tom asi nezáleží,“ začala ze sebe chrlit nadšený vodopád slov. „Prostě jsme se potkali u řeky jak je na severu. A odtamtud jsme se plavili až k moři. Ale nic se nám nestalo. Bylo to jen upřímně super! A potom jsme se plavili přes zatracenej oceán. OCEÁN! Slyšíš co říkám? Sama tomu nemůžu věřit, ale bylo to tam teda dost na nic. Jen hodně ptáků a řev jako prase. Takže jsme se s trochou štěstí dostali zpátky. A viděla jsem úplně rudou louku a poprvé v životě jsem lovila,“ při posledních slovech se však začala trochu ošívat a rozhlížet se. Očka jí zvědavě rejdila po okolí. Sem a tam a zase sem, až se zakotvila zpátky v modrých očích staršího společníka. Mluvit znovu začala však ještě chvíli před tím. „Jak tak koukám, tak lovili jsme vlastně asi kousek odtud. Jen víc na jih, blíž k moři. A ta rudá louka a červené jezero taky budou někde poblíž – nešla jsem daleko. Bolela mě noha, protože jsem si někde v horách urvala drápek z tlapky.“ Hrdě přitom pravou přední natáhla před sebe, aby mohl Kessel vidět její válečná zranění. Sám si však jistě domyslel, že „někde v horách“ vlastně znamenalo „když jsem spadla z toho útesu, vzpomínáš“? Ale žádný z těch zážitků Shireen nerozhodil tak, jako pocity méněcennosti, jež ji potkaly cestou. Na chvilku váhala, jestli něco zmínit. Ale umlkla ještě dřív, než dokončila nádech. O tom Kessel vědět nemusel.
„Co si dělal ty? Mrzí mě, že jsme se nepotkali, ale fakt jsem se tě nějak jako snažila najít. Měl si taky tak zábavný léto?“ S nadšením vrtěním ocasu ho teď z místa sledovala a vyčkávala na odpověď. Konečně nějaký vzrůšo, který za to stálo. „Máma fakt nelhala, když říkala, že si dobrej!“