Gallirea - Příspěvky uživatele

Vzhledem k tomu že Parsifal dle všeho neměl ani trochu obavy o svůj kejhák, vydal se slábnoucím šerem vstříc naznačenému ústí, nebo spíše brodu. Naštěstí ho Iskierka navedla dobře, protože se vlček doopravdy dopravil k dříve popsanému místu. A i kdyby ne, měl Išku celou dobu za zadkem, nenechala by ho skočit do nějakých nebezpečných peřejí. Alespoň ne těsně před Asgaarem. Vzduch pořád tak kysele páchnul a nelepšilo se to, takže vlčice byla celá nedočkavá se konečně vrátit domů a zeptat se co se to jako děje. I když – na prvním místě chtěla zahodit v lese Parsifala a najít Nema, se kterým by mohla prodiskutovat uplynulé události, vymyslet plán hry a popřípadě začít konat. Cokoliv. Asi by ale nezvládla sedět jen na zadku a plahočit se po území. Sežraly by ji nervy, svědomí a smutek, který pořád prostupoval její celé bytí. Nejednou měla chuť zastavit, aby z očí vymrkala ten podivný pocit horkosti, který je zaplavoval častěji než bylo nutné. Mnohem častěji. Hlavně jak si vybavovala poslední vzpomínky na tohle konkrétní místo. Ještě cítila Kesselův pach, když se trochu soustředila. Svíralo se jí hrdlo a mrskala nevědomky ocasem. Raději se proto dala do pohybu. Nešlo to ovšem jak zamýšlela. Parsi se přes řeku dostával jen pomalu, zatímco mu nervózní Iskierka postávala za zadkem s kamenným výrazem v tváři. Kdyby promluvila, asi by se rozbrečela. To nechtěla za žádnou cenu riskovat, takže zkrátka jen vytrvale mlčela a dávala pozor na neohrabaného prcka, který se batolil před ní. Teda – pořád to znělo jako by zlatý mladík byl sotva lezoucí vlče, ale Iskierka ho tak zjevně vnímala. Ještě si toho v životě málo užil, neměl moc zkušeností a jediné co znal byl ten jeho pochybný řád. Který navíc v rudých očích vypadal jako dost kostrbatý a nejistý způsob žití. Raději proto už nemluvila a po nekonečné cestě přes řeku jen následovala mládence do stínu lesa, který byl jejím domovem. Slunce se zatím dostalo nad horizont, takže svět zaplavilo denní světlo. Zůstávalo však chladno. Ideální čas vykopnout batole v jeslích.

// Asgaarský hvozd

// Maharské močály

Konečně! Konečně se dvojice doplácala mimo Mahar a k čisté řece, která nesla jméno Midiam. Iskierky nadšení bylo na první pohled zřejmé, protože se k toku vrhla s nadšením, hvězdičkami v očích a úsměvem na tváři. Ihned se hltavě napila. Rychle však taky začala máčet svůj špinavý kožíšek a zbavovat ho nečistot. Skaliska jí pod tlapkami ujížděla, ale nehleděla na nic. Hlavně aby se zbavilo toho pachu dřív, než se dobabrají do Asgaaru.
„Zvládnul si to ok?“ vybalila zničeno nic na vlče, které naštěstí pořád bylo s ní. Hledala na jeho kožíšku nějaké známky zranění nebo něčeho podobného, ale v té tmě se ani na světlé srsti ničeho nedopátrala. Možná měl taky maličko špinavé tlapky, ale to nic neměnilo na tom, že evidentně neumíral. Žil. Dýchal. Nevypadal nemocný ani zraněný. To všeho všudy značilo něco pozitivního. Vlčice svévolně zamáchala ocasem a znovu ho přejela očima sem a tam, než konečně vystoupila z vody. Oklepala se a alespoň trochu se osušila, aby se nenastudila. Pomohla si k tomu jak jazykem, tak i důkladným vyválením se v trávě, která dál od řeky rostla. Nebyl to zrovna příjemný zážitek rochnit se v kamení, ale nakonec to slečna překousala a z křoví se vytáhla poměrně suchá a čistá. Znovu přistoupila k Parsimu a začala se rozhlížet. Byli nedaleko Asgaaru, stačilo jen překonat řeku. Tohle ale podle všeho nebylo to místo, kudy šla před nedávnem s Keksem. Neochotně zafrkala.
„Budem muset hnout zadky, tady se nám přes řeku půjde blbě. Ale výš proti proudu je lepší místo. Tam přeskáčem po kamenech, to zvládneš, ne?“ pravdou bylo, že Parsimu věřila. Nechtěla ho ale přetěžovat tak náročným výkonem. Samotný se jí tehdá trochu pletly fajfky. Snad si ale zlatavý pinďa poradí.

Zatracený močály, zpropadený močály, odporný močály. Všechny nadávky a všechen hněv Iskierky nitru byl nyní směřován pouze na jednu hlavu. Nebo spíše území? Smrdělo to tu, byla tu zima a ona byla mokrá a hnusná, jak ji zrádné pěšinky vedly napříč tímhle místem. Co asi měla dělat? Když tudy šla ve dne, nebylo vůbec těžké cestu najít. Teď ale viděla jen pár metrů před sebe a nesvítil ani ten měsíc. Všechno vypadalo stejně. Jak pevná pěšina, tak zrádná a kluzká stezka která vedla po zadku přímo k chladným tůním. Nejednou si vlčice sprostě zanadávala, když se z louže sápala. Ale konec téhle hnusné plochy se jistě musel blížit rychle, nebo snad ne? Vlčici přišel čas strávený tady nekonečný. Nemohla si pomoci, ale jako by tu snad i plynul jinak. A zdálo se jí to, nebo místy mezi keři zahlédla i malý modrý plamínek? Lákal ji snad hlouběji do močálu? Odvracela od bludiček pohled, ale přesto ji to zajímalo. Hlavně když Parsi většinu času mlčel, čímž ji odsoudil k cestě v tichosti, kterou prolínalo jen její vlastní hudrování.
„Nebylo by moudřejší počkat do jara? Zima bejvá fakt vostrá. Předpokládám žes žádnou ještě neviděl, huh?“ pokusila se ještě vyzvědět, zatímco konečně našla pevnou půdu pod nohama. Mohli tak teď jít alespoň nějakou chvíli po suché zemi, která neklouzala a poskytovala oběma dostatek opory. Možná se doopravdy blížili okraji Maharu, neboť zápach močálu znovu začínala střídat vůně spáleniště a dýmu. Těžko soudit, který ze dvou smradů byl lepší. Ideálně žádný, ale taková možnost úplně nebyla v nabízeném repertoáru současné situace. A tak si rozhodně štrádovala dál, zatímco se snažila soustředit na cokoliv jiného než vlastní diskomfort. Krok střídal krok a další a čistější území se blížilo. Aleluja. I Iška byla rozhodnutá se tam co nejpečlivěji omýt. Jinak by chcípla při představě, že jí zápach močálu ulpí na kožichu. To by nepřenesla přes srdce.

// řeka Midiam

// kopce Tary přes Zarostlý les

Padla noc. Chladná a lezavá, kdy šla pára od pusy a vzduch byl podivně těžký. Bránil se cestě do plic a o to víc štrece zpátky na ten svět. Shireen se jemně chvěla, jak jí hustou srstí prostupovalo chladno. Kožíšek z letního na zimní ještě nevyměnila úplně, takže nefungoval přesně jak měl. Bylo to dočista jako loni – věděla že v zimě jí zima nebude. Brzký podzim ovšem byl mírně nepříjemný. Oklepala se a trochu nevrle mrskla ocasem, aby dala průvod svým emocím. Ty byly poněkud na pochodu. Sama měla docela strach, když viděla poplašenou zvěř a v nose ji lochtal pach kyselého kouře. Nejednou si kýchla a proklela u toho ten šeredný zápach, stejně jako ty pitomé močály, kam je tlapky donesly. Parsifal kráčel první, ale moc pomalu. Ne že by Iskierka byla netrpělivá, ale potřebovali se domů dostat rychleji. Sama hledala v přítmí cestu jen obtížně, ale měla delší nohy.
„Parsi, pozor,“ zahučela místo odpovědi na jeho otázku a jemně ho odstrčila z cesty. „Musíme domů co nejrychleji, třeba Sionn s Nym budou vědět co se děje,“ vysvětlila ještě a pokusila se po vlčkovi blýsknout přátelským úsměvem. To však šlo velmi obtížně – svaly v tváři měla nervozitou úplně zatuhlé, takže poslouchaly jen velmi neochotně. Raději se tedy zaměřila na cestu před sebou a o poznaní rychleji si začala razit cestu skrz močály. Nejednou šlápla vedle a rychle byla celá od bláta, ale odmítala se zastavit, dokud nenajde bezpečnou cestu skrze tahle smrdutá místa. Šlo taky nejen o ni, ale i Parsiho pohodlí. V duchu se však zapřísahala že nebýt slibu, který dala Životovi, skopla by vlče to nejbližší tůně a zdrhla domů sama. Ale slib existoval a pokud se k němu měla chovat jako k rodině – well. Musela ho dostat do Asgaaru za každou cenu.
„Hele, co ty vlastně budeš dělat přes zimu? Snad nechceš hledat ty svoje bratry i v těch závějích sněhu co sem padnou?“ prohodila zrovna ve chvíli, kdy se škrábala z další tůně. „A sem radši nešlapej,“ doplnila ještě. Začínala být sakra promrzlá, ale o to víc odhodlaná. To by bylo, aby sakra nenašla pěšinu.

Odhodlání prckovi rozhodně nechybělo. Sebral se a namířil si to po výzvě nahned ven do toho psího počasí a pěkně hnusného podzimu. Ne že by se podzim Išce nelíbil – měl nejblíž k ohnivě rudé, jakou tak milovala. Ale tenhle den byl sychravý. Vše se mračilo, vzduch smrděl a zvěř byla poplašená. To nebylo dobré znamení. Mladá slečna byla dost chytrá na to, aby si dala dvě a dvě dohromady. S ohněm, nebo spíše požárem, si tohle všechno dost dobře nedokázala spojit. Nemohla. Nedostatek zkušeností byl proti ní. Přesto ale věděla že nejlepší bude čapnout vlčka za límec a co nejrychleji ho odtáhnout směrem k Asgaaru. Blýskla po něm pohledem jakmile promluvil. Oslovoval ji madam a pořád mluvil tak divně spisovně a celkově se divně choval. Ale proti gustu žádný dišputát. Vlčici to v závěru nemohlo být víc jedno.
„Jídlo si dáme v Asgaaru, teď natáhni nožky i krok, škvrně,“ vybídla ho s vážnou tváří. Hlavu vystrčila z úkrytu. Svět byl zahalený mlhou, která by se snad dala krájet. „Tady něco nevoní, tohle není normální mlha,“ ta slova pronesla spíše pro sebe, ale Pasi je jistě slyšel taky. Sklonila se tedy k němu a trochu roztržitě ho popostrčila vpřed.
„Dem,“ zavelela ostře. Nohy ji nesly k domovu s ocelovou jistotou a odhodláním, které snad ještě předčilo její normální zapálení. Přesto však často zastavovala, aby jí její mladší společník bez problému mohl stačit. Vyrazil sice správným směrem, ale vedení nakonec vlčice převzala do svých tlapiček. Bylo to tak mnohem jednodušší. Domu se museli dostat pokud možno co nejrychleji. Každé zdržení mohlo být rozhodujícím pro, no, dost možná jejich životy.
Navzdory Iskierky odvaze se na ní pomalu začínala přenášet panika okolní zvěře. Byla stále rozhozená po smrti matky a znovu pociťovala velmi silné nutkání se staženým ocasem běžet za maminkou. Ale to jaksi nemohla. A tak, zuby zaťaté, nohy těžké a hlava plná myšlenek, si to štrádovala směrem k močálům a skrze ten hnusný Zarostlý les, který ji už poněkolikáté ztrpčoval život. Ale byla to nejrychlejší cesta domů.

// Maharské močály přes Zarostlý les

Iskierka dlouho ležela bez hnutí a jen napůl poklimbávala s tlapkou hozenou přes oči, aby jí sluníčko nešimralo přes zavřená víčka. Jenže v závěru sluníčka venku moc nebylo. Sedala hustá mlha, která nevábně voněla. Nakonec tedy i šedivá vlčice po dlouhém a zaslouženém odpočinku zvedla hlavu a vykoukla na okolní svět. Uvnitř stále pociťovala bolestné prázdno, ale nechtělo se jí brečet, což bylo dobrým znamením. Pohledem pak sjela po Parsim, který jí chvíli před spaním vyprávěl o tom jejich podivném řádu. Bylo to do jisté míry fascinující, ale dost už toho znovu zapomenula. Přeci jen spala dlouho a tvrdě, takže se nebylo úplně čemu divit. Vlček však už byl vzhůru a tak na něj na pozdrav pokývla těžkou hlavou.
„Ránko, Parsi,“ pousmála se. Na nějaké úšklebky byla stále moc rozebraná po dlouhém spánku. „Jak se ti spalo? Cejtíš se líp?“ ptala se hned a prohlížela si ho. Možná že by nemuselo být úplně špatný mít nějakýho mladšího bráchu. Třeba že jen adoptovanýho – tenhle byl sice divnej, ale docela se měl k světu a objevování a tak. Přejížděla ho pečlivým pohledem. „Nemáš hlad? Mohli sme někde něco splašit cestou,“ navrhla. Takhle po probuzení byla i docela příjemná a ne taková osina v zadku, jakou bývala za střízliva. V hlavě jí navíc pořád zněla Životova slova. Co by jí řekl, kdyby je tak nedodržela? Nechtěla si to ani představovat a tak zavrtěla hlavou.
„Venku to vypadá fakt mizerně. A ti splašený ptáci rozhodně normální nejsou – pardon že sem neodpověděla dřívějc. Nějak se mi to vykouřilo. Možná by nebylo špatný se pomalu pakovat zpátky do Asgaaru, vzduch smrdí. Něco se někde děje.“ Nechtěla po událostech posledního léta nechávat cokoliv náhodě. Prostě by jen bylo moudřejší se dopakovat domů a tam vymyslet co dál. A jak natrhnout zádel tý vlčici, co pokazila Iskierky celý život. Při té vzpomínce nakrčila nos a vztekle máchla ocasem, ale neměla se ke zvedání. Jednou už se protáhla, ale teď se jí z pelíšku do sychravého dne moc nechtělo.
„Pudem?“ vybídla pak nakonec Parsiho k pohybu a nepřímo ho tak zvolila hlavou jejich malé výpravy. Co by se hrnula dál, když stejně pak musela koukat jen jak on nestíhá.

// Lužiny

Slunce se k západu klonilo tak nebezpečně blízko, že až obzor začal krvácet. Červánky se nebezpečně plazily všude po západní hranici světa a Shireen byla ráda, když konečně toho prcka vyvedla z hustého plného vody a tůněk, že by se i Mahar mohl stydět. Místo plání je však uvítal kopcovitý terén, který si matně pamatovala z té podivné shody okolností, co ji sem přivedla v zimě. Zamrkala a rozhlédla se, načež se otočila na prcka za svým zadkem.
„Neboj, Juniore, taky si chci chvilku dáchnout,“ a třeba se vybrečet před spaním, „takže si někde odpočinem brzo oba.“ Tahle její slova nebyla lží. Během pár okamžiků již dvojici vítaly útroby podivné malé jeskyňky, či snad dokonce nory. Nebyla nikterak prostorná, ale vlčice i s odrostlým vlčetem se sem mohli vejít pohodlně. Shireen proto sebou nevybraně plácla na bok a rozvalila se jak se jí to zrovna hodilo, zatímco tak nějak přemítala o Parsiho slovech.
„Když to tvrdíš,“ broukla ledabyle, zatímco si jala omývat znavené tlapky. Pořád ji píchalo svědomí a místy se jí svíralo hrdlo, jak se jí chtělo brečet. Vší silou ovšem potlačovala ty podivné přívaly emocí a snažila se držet na uzdě všelijaké nechtěné výlevy bolavého srdce. Znovu po něm ovšem stočila pohled když začal mluvit o nějakém testování.
„Jaký zatracený přípravy, Juniore?“ na jednu stranu jí to přišlo divný. Na druhou stranu ji to zajímalo. Jistě byl v Asgaaru stále prostor k inovacím a kdyby mohli nově příchozí nějak pořádně otestovat – třeba by to ušetřilo dost starostí a neměli by v lese pořád takové ničemné exitence. Nakrčila nos a zastříhala ušima, ale dala vlčeti dost prostoru k vysvětlování. Po dlouhé chvíli nic nedělání ovšem začala upadat do hlubokého spánku, který ji nakonec pohltil celou. Tma se jí snesla přes víčka jako temný háv, načež vlčice tvrdě usnula tak jak byla. A spala až do rána, kdy paprsky zlatého kotouče prostoupily otvorem v zemi a začaly ji lechtat na nose. Nebyl to sice klidný spánek – provázely ji noční můry a několikrát se probudila, ale pořád strávila více času v bezvědomí, než bdělém stavu. I proto se ovšem ke vstávání, takže zůstala ležet poměrně dlouho, než se znovu začala vrtět a dala se k protahování.

Přijato!
Herní:
1.
2.
3. Navštívit matčin hrob a „pokusit se zapálit větev jako svíčku“, zjistit že to nejde a tak se vyburcovat, že se musí v magiích zlepšit (min 3 posty). ✓
4. V Zakrváceném lese si vytvořit věneček na hlavu z rudého listí a pak s ním vyděsit náhodné vlče. (1 post na 25 řádků tvorba věnce; 2 regulerní posty děsit smrada).

Neherní:
1.
2.
3. Nakreslit Nema v nějakém inappropriate kostýmu na koledu.
4. Vyrazit se Saphie na podzimní (a kultivovanou – jakože nepudu v teplákách, ale budem hezky ladit) procházku alespoň na dvě hodiny a napsat o tom 0,5 A4 + zdokumentovat nějakou hezkou a podzimní fotkou.

Bonusy:
3. Nakreslit vyjící smečku.

// Zarostlý les

Slunce se pomalu začínalo klonit k západu, což znamenalo že se blíží noc. Možná by bylo fajn najít někde nějaký úkryt, nebo se třeba vrátit do Asgaaru? Druhá varianta se pro Iskierku zdála jako nedostatečná. Snažila se upínat svou mysl na vše možné – na pohyb, na to vlče co jí dělalo ocásek, na svět kolem sebe. Asgaar byl bolestnou připomínkou nedávné ztráty, takže počítala spíš s tím, že se ještě chvilku zdrží bokem, než se bude moci konečně vrátit zpátky domů. Píchlo ji však u srdce, protože až teď si uvědomovala že mohla zůstat s otcem. Na druhou stranu – ani jeho ve stínu starých dubů a buků necítila. Byl snad pryč, aby svou partnerku pomstil? Asi by to dávalo smysl.
Z toho hustého lesa se dvojice nakonec vymotala do zdánlivě mnohem přívětivějších lužin. Bohužel opravdu jen na pohled. Iskierky prvotní záměr se tu posadit a trochu pokecat s Juniorem z řádu Šílené packy byl okamžitě smeten ze stolu, protože celkem pevná zem v Zarostlém lese byla vystřídána nekonečnou louží a sakra studenou zemí.
„No tak tohle ne, fuj,“ broukla si vlčice pod vousky, když zastavila na rozcestí, aby se podívala po alespoň trochu lepší cestě. Povedlo se, ale chtělo to aspoň trochu soustředění, takže se nemohla soustředit na Parsiho znuděnej xicht. Už zjevně litoval, že Šedivce nabídnul pomocnou tlapku, ale tak co. Jeho boj. Beztak by si ho našla, kdyby dostala od Života ty samé instrukce. S bohy jenom zadobře!
„To zní zajímavě, Juniore, ale vysvětli mi – jak poznáš kdo tě využívá a jak někoho s upřímným úmyslem? A taky k vám mohl přivandrovat kdejakej lajdák a přidat se? Ste jako neměli žádný vstupní testy nebo tak? U nás je zvykem si cizáky nejdřív prověřit, než si je pustíš pod střechu. Aby se z nich nevyklubala třeba taková Zrůdička,“ mluvila napůl otočená před sebe a napůl soustředěná na něj. Pořád hledala aspoň trochu přívětivou cestu skrze mokrý lesík, který prostupovaly sem tam ty sluneční parpsrky.

// Kopce Tary

// Říční eso

Jak si jistě někdo mohl všimnout, Shireen nevedla Parsiho ke smrti přímou cestou. Ale co už. Svět byl docela krásný a jak dlouho se jen mohla zdržovat od všech těch nepřijemných pocitů, tak dlouho to hodlala udržet. A že teď svou energii směřovala do delší procházky kolem Gallirei? No a co. Prcek se rozhlídne, ona taky a aspoň vočíhnou okolí. Jen ty jeho názory – to byla teda jiná liga. Shireen po něm blýskla karmínovým pohledem, když začal něco brumlat o paranoi.
„Hele klídek tam, paranoidní nikdo nejsme. Jen tu jsou vlci co ti vodkráglujou blízký ani nevíš jak,“ nevědomky polkla a trochu se vyklidnila, když o tom mluvila. Ani jí to nedošlo, jak moc se jí dané téma týkalo. Ne dokud to vyslovila. Zmučeně nakopla kamínek na cestě před sebou. Co tohle vůbec bylo za pitomý místo? Všude jen zeleň a sotva se tu dalo projít. Jen zelenej hnus, zelenej hnus, kmen a další hnus. Nakrčila nos a oklepala se, aby na trochu volnějším místě dostala ze svého kožichu hnusné větvičky a všemožná semínka a podobné blbiny. „Víš jak – každý dobro je vždy po zásluze spravedlivě potrestáno. Nebo nějak tak osud funguje,“ doplnila na vysvětlenou a křivě se po vlčeti usmála. Naštěstí bylo téma vystřídáno docela rychle a vlček se vrátil k vysvětlování toho, odkud vlastně pocházel. To znělo divně. A přirozeně to vlčice nepochopila, protože jak by taky mohla?
„Whoa, to si jako domu pustíte kohokoliv?“ houkla na vlče z padlého kmene, který zrovna přelézala. Docela ji to zarazilo, protože to bylo v rozporu s teorií Elisy. Alfa má být děsivá a přísná a tak. Nepouštět si domu jen tak někoho, komu nevěří. Pak by se třeba mohla do Asgaaru přidat třeba taková Zrůdička. Nad tím i ona musela nervózně a rozhořčeně máchnout ocasem. „To teda ne, to přece nedává smysl. Tady by toho každej využil a pak by nám doma smrděla jen špína, která pro smečku nedělá nic a chce se válet ve vyhřátým úkrytu. To se u vás nedělo?“ rozhořčila se zmatená slečna nad tou divnou politikou. Obrátila se ovšem na vlče s tázavým výrazem v tváři. Což musela být příjemná změna. Zjevně ji tak neznepokojoval on sám, jako jeho slova. Posun vpřed?

// Lužiny

// Narrské vršky

Shireen si to poslušně capkala po Parsiho boku a dávala mu dost času na to, aby se trochu přizpůsobil jejímu způsobu pohybu, který byl víceméně nahodilý. Ladný, ale nevypočitatelný. V nestřežených okamžicích vlčice změnila trochu směr své trasy a „přeskočila na druhou kolej“. Buď aby zmátla nepřítele, nebo aby trochu usměrnila svoji energii pramenící z hněvu, jež se rodil v jejím nitru z plamenů a popela.
„Jasně že jo, trocha úsilí a budeš dobrej,“ popíchla ho s radostí k dalšímu odhodlání, ale raději do něj nedloubala čumákem, jak měla původně v plánu. Byl krásný den, sluníčko hřálo a vzduch smrděl jako dým. To se šedivce náramně líbilo. Dokázala tak potlačovat svůj smutek ještě o to spíš. Ale to by nebylo, aby se do ní Parsi neopřel s nějakým svým prapodivným monologem o ještě prapodivnějším tématu. Co mu na tom tak záleželo? Neměl být prostě jenom malé a naivní vlče?
„Hele, klídek s tím zapálením, hochu. Nevím úplně kdes to vyrůstal, ale tady nejsou všichni cizí úplně kámoši. Vim vo tom svoje, ale nejsem si jistá že bys to chtěl slyšet. A krom toho – mám svojí rodinu a smečku k tomu. Co bych jako potřebovala víc?“ Ideologie Shireen nebyla tak poetická a už vůbec se netočila kolem cti a kodexu, ale v jejích očích byla smysluplná a opodstatněná. I když teď postrádala jednu docela hlavní figuru, jakou v jejím životě zastávala Elisa. Touha po tom se matce vyrovnat ovšem byla podstatně silnější, takže ji aspoň částečně držela nad vodou a v určitých mezích. Jak se ovšem situace měla vyvíjet v momentě, kdy se vlčice setká s otcem, to neměla sebemenší ponětí. Řešit to ale nemělo úplně smysl. Místo toho ji začínal tenhle capart docela zajímat. „Hele a odkud teda vlastně jsi. Tat-, Tar-, Tas-, eugh prostě to pohoří – říkals že máš nějaký bratry. To je nějaká smečka nebo tak něco?“ Možná že zájem o jeho vlastní osobu jej mohl trochu povzbudit.
Cesta je vedla podél říčního esa, které se vlčice rozhodla překročit až u severní strany. Řeka tu byla široká, ale spousty kamenů umožňovaly lehký přechod na druhou stranu a do hustého lesa na druhé straně. „Zvládáš?“ Ujistila se Iška jednou, když se sama málem vykoupala v chladném proudu. Ale jen málem. Nakonec se na druhou stranu suchou tlapkou přeci jen dostala.

// Zarostlý les

Prcek začínal být asi slušně angery, protože na Shireen nebyl úplně nejmilejší. Ne že by se v ní hnulo svědomí nebo tak něco – to nebyl její styl. Ale pořád ji zarazilo, když jí někdo oplácel podobnou kartou. Hlavně když se teda nějak snažila být alespoň maličko příjemná. Kdyby neseděla na zadku, tak si sedla znova.
„Musíš bejt velkej a hrozivej, pak tě nikdo budit nebude. Víš jak. Přirozená autorita,“ kterou já nemam. Ta myšlenka byla hořká, ale pravdivá. Vlčice se při ní kysele ušklíbla, ale nechala si ji pro sebe. „A já bych teda někomu urvala ucho, ale ještě se mi to asi nestalo.“ To pravda byla, takže bod pro Išku. Očka jí zazářila, ale dlouho to netrvalo, neboť si prcek začal něco pofiderného diktovat. Cukla ušima a naklonila hlavu ke straně, než se znovu kysele zašklebila.
„T-A-R-A-S-K-É,“ zopakovala pečlivě, aby to dál stejně mršila jako doposud. Zkrátka co si pamatovat podvědomě nechtěla, to se jí do závitů vtloukalo jen velmi obtížně. „Jasný, vynasnažim se,“ broukla ovšem upřímně a spiklenecky na prcka mrkla. Pak ale začal žvástat o nějaké dlouhé jeskyni, o které vlčice neměla ani tucha. A proto jen zmateně poslouchala s nažila se přemýšlet – bez valného výsledku.
„Neznam,“ konstatovala nakonec prostě, „ale mužem se po ní porozhlídnout? A ještě kouknout k tý druhý bohyni, co nám tu straší v lesích. Někdo,“ máma, „mi říkal, že je hrozně děsivá, ale že všechny nechá zesílit. A slibuju že pudu pomalu, když už někam pudem, co ty na to? Třeba poznáš nějakej kus země. A znám jednu čupr louku ke spaní.“ Byl to návrh. Ale velmi typicky již Iskierka stála na nohou a protahovala se, aby jí to z kopce dobře pelášilo. Své slovo ovšem dodržela, takže když vykročila, bylo tempo vlče-friendly. A rozhodně Parsifal friendly. Třebaže se mu asi úplně nezamlouvala, z nějakého důvodu se jí asi hodlal držet. Což bylo nedobrý znamení, stejně jako dobrý. Život by jí pochválil, ji to deptalo. Ale co už. Stejně brzo vyroste, capart jeden. Což mi připomíná:
„Jasně že seš malej. I já jsem malá. Jakmile ti nejsou aspoň tři a nemlátíš kolem sebe nespočtem magií, si tady branej jako vlče. Což je sakra nefér, ale asi je to tak zajetý,“ vysvětlila po lopatě svůj názor na zdejší hiearchii. Bylo to nic moc, ale aspoň něco. Parsi pak nemohl pindat že se nad něj povyšuje.

// Říční eso

Iskierka se zarazila chvilku po tom, co se vlče začalo probírat. Nevypadal úplně odvařený z jejího nadšení. Stoupla si na všechny čtyři, protože do teď pravou tlapkou do vlčka dloubala a šila, aby se jakože dal do pohybu. Ale když viděla ten dlouhej xicht, přešlo jí to. Sice nic nevhodného neříkal, ale ten xicht.
„Sakra chlapče, vypadáš hůř než jeden muj absolutně nudnej bratr. Trochu života do toho umírání,“ trvala si na svém, ušiska trochu sklopená. V očích jí ovšem nepřestávalo jiskřit. Okamžitě si k prckovi přidřepla a začala se zajímat. Protože jestli teď měl bejt jako její mladší sourozenec – což byla v jejích očích volovina, protože nebyl šedej a třebaže byl magor, byl jinak magor než Asgaarští a to nebylo košer –, řekněme že prostě starší ségra se musí zajímat.
„Co ti vlastně Život řekl? Ptal ses na cestu domu nebo tak něco? To Tatarský pohoří nebo jaks to jmenoval tady nikde kolem není dle mýho. Jak ses sem na prvním místě vůbec dostal? Nejsi na takový cestování trochu malej?“ chrčely z ní otázky, na které mohl odpovědět jenom Parsifal sám. Ale ona měla trochu času nazbyt, než se bude muset vrátit domů a řešit své opravdové povinnosti. Jako třeba krvavou pomstu. Reflexivně zaryla drápy do země, až suchá hlína kolem nich popraskala. „Ale myslim si osobně že bude lepší, když nebudeš vyvádět ptákoviny před zimou a zvážíš se někam do horoucích pekel trmácet až bude jaro. A taky až nebudeš takovej pidižvík, skrčku.“ Podané jakkoliv hrubě a netaktně – v tomhle měla šedivá pravdu. Takové malé vlče by se nemělo kamkoliv trmácet zimou samo. Čekala by ho jenom smrt a samé další nepříjemné věci. A za to by jí Život tak úplně nepochválil, takže dokud mu mohla v takové blbině zabránit, rozhodně se o to hodlala pokusit. Ne pro něj, ale pro své dobré vztahy se zdejším božstvem.

// Vrchol

Cestou z kopce se vlčice konečně trochu uklidnila, třebaže pořád nebyla úplně nadšená. Nelíbilo se jí, že boha musela opustit. Ještě víc se jí ale nelíbilo jak podmanivý byl a jak si ji obmotal okolo drápku. Zaklela si pod vousy, když zastavila aby si do packy utřela zbytky slz. Nejvíc na ni beztak doléhalo vědomí, že je Elisa po smrti a že se nikdy nevrátí. Tak co to plácal vo Jezevcích? Že se tam může jeden setkat s mrtvými? To znělo hustě, ale chtěla Iskierka vlastně tak brzo po matčině smrti otvírat sotva zacelené rány? Heh, jako by se vůbec dalo mluvit o nějakém zacelení. Prostě jen konstantně krvácely všude kolem, někdy míň a jindy hodně.
Netrvalo to dlouho a ocitla se na tom plácku, kde se Parsim rozdělili. Jenže po vlčeti nebylo ani vidu, ani slechu. No pěkný. Nejdřív jí ho Život hodí na krk a teď na něj ještě bude muset čekat? Zavrčela si pod vousky.
„Hej, pinďo! Seš tu?“ zkusila své štěstí a už pomalu chtěla nadávat, když si všimla smotaného uzlíčku neštěstí v náhodném důlku kousek bokem. Aha! Prcek chrápal. Asi nabíral síly na všechna ta dobrodružství, na která je osud měl spojit. Znovu s tím šibalským výrazem v tváři, ovšem nyní již méně zlým, k němu dohopkala a počala do něj dloubat tlapkou. „Vstávačka škvrně. Sice furt nevim kde bydlíš, ale dem někam na vejlet,“ typický oznam novinek, jaký se dal od šedivé slečny čekat. Na co by jí asi byly jeho protesty. Přeci jen se však na chvilku zarazila, aby si to mohla ujasnit: „nebo ti snad Život řek něco víc než mně? Protože mně jenom řek že ti mám dělat chůvu a hlídat ti zadek. Což se mi ne uplně líbí, ale pořád to řek bůh, tak žádný cavyky kolem toho, jasný hošku?“ S těmi slovy do vlčka znovu dloubnula. Byla připravená dál pohřbívat svoje pocity pod tuhle podivnou přetvářku, kterou si chtěla udržet až do chvíle, kdy zjistí co za k*rvu jí zabilo mámu. A pak to vypkne.

// Narrské vršky

To vlče nakonec nemohlo být až tak blbý, protože navrhlo se rozdělit. Vlčici se na tváři objevil škodolibý škleb a zajiskřilo jí v očích, ač začínala ve skutečnosti pociťovat další nával smutku. „No vidíš jak seš šikovnej a bystrej vlček. Dohodnuto. Sejdem se tady.“ Určitě mu muselo dojít, že je to naposledy co Iskierku vidí a že ho hodlá jen a pouze hodit Životovi na krk. Ale Život měl už teď opačné plány a jen nechával vlčici si užít trošek vlastní vůle, než bude moci zasáhnout s jeho kouzly. Naivní slečna se tedy bez dalších starostí o vlastní pohodlí sápala do kopce před sebou. A na rozdíl od Parsifala si to štrádovala i tou správnou cestou, takže se za velmi krátkou chvilku ze světlem zalitých vršků vynořila Pouštní duha v celé své majestátní kráse. Dokonce i Iška musela zastavit, aby si to krásné místo prohlédla. Sluneční paprsky se přes něj natahovaly v perfektní harmonii a dávaly mu prazvláštní nádech. Vítr pohladil její tvář a ona se zhluboka nadechla, načež zavřela oči v tom malém záchvatu harmonie, který ji pohltil. Ale netrvalo to dlouho. Jakmile byla doopravdy sama, nemohla se o nic víc bránit návalům emocí, které cloumaly její duší. Velmi chtěla, ale nedokázala to. Nebyla dostatečně silná. Práskla sebou ze stoje do prachu cesty a rozbrečela se. Přišlo to zhruba tak nečekaně jako tenhle samotný záchvat odvahy, který ji dostal až sem. Slzy jí znovu začaly stékat po tvářích, zatímco jí zvířený prach štípal v nose a písek se jí dostával do úst, kde skřípal mezi zuby. Chtěla svojí mámu. Co na tom bylo tak těžkýho? Byla tak rozhozená, že nepostřehla ani kroky blížícího se vlka. Unikl jí jeho pach a zradily ji i ostatní smysly. Normálně nebývala tak neopatrná, jenže Elisina smrt ji opravdu přivedla na scestí mezi zdravým rozumem a blouzněním.
„Vstávej, Iskierko,“ ten hlas byl zcela cizí, takže vyskočila jako čertík z krabičky, když jí oslovil. Byla naježená jako dikobraz a zuby měla vyceněné, až ji pálily staré rány na tváři, které pořád nebyly tak docela zahojené. Pohled jí padnul na zvláštního vlka, kterého nikdy před tím neviděla. Proč tedy znal její jméno? Jeho srst se v podzimním větru vesele cuchala, zatímco si ho prohlížela. Ani si neuvědomovala, že čím dýl na to zvláštní stvoření zírala, tím lépe se začínala cítit. Jako by ji opouštěly veškeré trable a všechno začínala být v pořádku. Ale přesto ho nedovedla popsat. Byl totiž zvláštní. Měl snad mech na zádech? Čekala boha. A ne lišejníkem obrůstajího staříka. Do tváře mu padal stín, neboť stál zády k jihu, ale rozhodně nešlo přehlédnout ten podivný, přátelský úsměv, který se vlčici dostával pod kůži.
„Rád tě tu vidím, čekal jsem na tebe,“ brouknul ten asi vlk. O kousek couvnula, tlamu už zavřenou a výraz plný pochybností.
„Ty seš Život?“ vypálila na první dobrou první svoji myšlenku, která byla formulovatelná slovy. Vlk však neváhal a hbitě přikývnul na souhlas.
„Já jsem Život a Život jsem já,“ přitakal ten podivín, který vlčici tím prohlášením vyčaroval úsměv na tváři. Najednou to nějak dávalo smysl – že ji tu vůbec našel a že znal její pravé jméno, takže se mu ani nijak nebránila. Naopak; úplně mu odevzdala do tlapek všechno svoje trápení, což asi vycítil, neboť sebou na chvilku cuknul. „Vím proč jsi přišla, ale nejsem si úplně jistý, že ti zvládnu pomoci. Neměl bych tak úplně zasahovat do věcí váš živých.“ S těmi slovy přistoupil k vlčici blíž, aby do ní dloubnul čumákem. A ona si to nechala líbit. Někde hluboko uvnitř si uvědomovala, že to není dobře. Že tohle by cizák neměl a že ona by se měla bránit, nebo se klidit z jeho dosahu. Jenže byla teď v jeho moci a o to spíš nemohla jen tak prchnout, když byla velmi zranitelná a citově nevyrovnaná. Smířeně přikývla, když si k ní vlk přisednul a zahleděl se někam do dáli, někam k západu a k oceánu. A ona jeho pohled následovala bez jakéhokoliv odporu, nebo snad zaváhání. Jako by se jí z hlavy vykouřilo všechno co původně chtěla. I taková byla Životova síla.
„Je tu pár věcí o kterých ti mohu povědět, ale nic se nemá přehánět. Třeba ten vlček který s tebou přišel? Měla bys k němu být milejší.“ No tak to pozor! Shireen se okamžitě na Života otočila s pohoršeným výrazem v tváři, jako by jí snad chtěl vzít její oblíbenou hračku. Byla připravená se bránit, ale byla předběhnuta. „Nekoukej tak!“ napomenul ji něžně, „každý si zaslouží, aby na něj někdo byl hodný. Tak proč bys na Pesrifala nemohla být hodná ty?“
Puberťačka si v odpověď jen odfrkla, ale nakonec se přinutila kývnout. Jestli tohle byla jeho cena, tak budiž. Stejně se mu nedalo vzdorovat, jak z něj tak sálala ta dobrá aura, nebo co to bylo za tentononc. Růžovo bílý vlk s lišejníkem na zadku se na slečnu mile usmál. Jistě věděl co si myslí, ale jen se tím bavil. Svého času zažil horší puberťáky a divnější nátury.
„Fajn, budu na něj hodná. Ale kde je máma? A co se s ní stalo?“ vybafla na něj Iskierka tak najednou, že se až musel nahlas zasmát.
„Budeš na něj hodná – tak jako by to byl tvůj mladší bráška. Slíbíš mi to?“ Jestli tohle byl vtip, Shireen se ani trošičku nezamlouval. Hodila po Životovi velmi nehezký a otrávený pohled, jenže ho neudržela dlouho. Znovu přešel v letmý úsměv.
„No jo furt,“ přisvědčila, což donutilo boha se znovu začít smát. Něco na tomhle setkání bylo zvláštní – to jediné si Shireen byla poměrně schopná uvědomit. Třebaže viděla tohohle vlka poprvé v životě, přišlo jí, jako by se setkala s dlouho ztraceným přítelem. Byla i tohle jeho kouzla? Omámil ji natolik, že se mu nedokázala bránit a prostě jen přijala tuhle prapodivnou skutečnost? Nedokázala ovšem racionálně uvažovat dlouho. Velmi rychle se jí jeho moc znovu chopila.
„Tvá matka je doopravdy po smrti,“ rozpovídal se z ničeho nic znovu bůh. Mluvil pomalu a tiše a v Shireen to vyvolávalo další vlny úzkosti. Přesto se nerozbrečela. „Nevrátí se. A je to doopravdy vina jiné duše. Ale nechci, abys dělala co nemáš.“ To poslední neznělo jako výtka – byla to spíš dobře myšlená rada. „Znám jméno té vlčice a můžu ti ho říct, ač velmi nerad, ale činil bych tak jen proto, že ho stejně zjistíš. Sionn i s tvým otcem tu vlčici znají. Ale byl bych rád, kdybys ty sama nechtěla špinit své tlapky cizí krví.“ Motal to jedno přes druhé a vlastně jí vůbec nic neřekl. Hlavní však bylo, že alespoň někdo věděl, kdo nesl vinu. Jistě bude jednodušší to páčit z vlastní rodiny než z boha, kterému se o tom nechce mluvit. Iška po něm střelila nenápadným pohledem, aby si ho znovu trochu prohlédla. Pořád koukal do dálky, ale očka mu podivně jiskřila.
„A pomůžeš mi aspoň zesílit? Abych nebyla jen ukňouraná nanda, ale byla aspoň trochu jako máma?“ nadhodila s obavou v hlase. Bála se, že ani s tím ji bůh nepomůže. K jejímu údivu ovšem přikývnul s lehkým úsměvem.
„To zvládnu – nesmíš ale zapomenout že síla není jen ke konání spravedlnosti a ošklivých věcí, ale taky dobra. Můžeš ji využít k ochraně toho malého rytíře,“ pokynul hlavou směrem, odkud se vlčice připotácela. A ona znovu přikývla, ač se jí do toho vlastně ani trochu nechtělo. „Bude na tebe pomalu čekat. Tak co kdyby ses vydala za ním?“
Nedal jí vlastně žádné odpovědi. Byla pořád stejně bezradná; pouze omámená kouzly k úsměvu. Přikývla a vyskočila na nohy, ale vlk ji tlapkou ještě zarazil. „Ať už budeš Iskierkou, nebo Shireen Asgaarskou, pamatuj si kde je Jezevčí les. Mnoho duší tam nachází smíření. A mnoho duší tam nachází cestu zpět mezi živé. Třebaže jen na pár krátkých chvil.“
Iskierka se po krátkém loučení z kopců vydala s hlavou plných otázek a očima plných slz. Kouzla ji opouštěla rychle, takže je znovu nestačila polykat. Věděla však dvě věci: že bude silnější a že existuje jakási díra mezi světy. Místo, kde je možné vidět mrtvé. A třebaže jí tekly z očí slzy jako hrachy, pociťovala zvláštní odhodlání. A taky touhu promluvit si s otcem a bratrem. Ale nechtělo se jí od boha. Proč ji poslal za tím malým capartem? Realita bez přikrášlení magií byla tak bolestná. A tak moc opravdová. Ona nic z toho nechtěla. Jen Životovu pomoc v těchto těžkých chvílích. Ale slíbila že bude silná. A proto se zakousla, utřela slzy a přidala do kroku.

// Narrské vršky

▬▬▬
Objednávka:
ID – V01 | síla | 7 hvězdiček ➤ 350 květin
Zůstane 143 květin z původních 493

ID – M02 | oheň | 4 hvězdičky ➤ 120 květin
Zůstane 23 květin.