Gallirea - Příspěvky uživatele

// Maharské močály

Byla znovu zatrpklá. Pořádně. Štvalo ji asi úplně všechno. Tyhle výkyvy nálad se možná daly připsat té depresivní podzimní náladě, která panovala všude kolem. Ale co s tím? Vlčice vztekla nakopla kámen ležící na zemi a kysele si dřepla na zadek. Chcíp tu pes. Několikrát se rozhlédla, jestli nezahlédne něco aspoň trochu zajímavého, jenže se jí nepoštěstilo. Protočila zase jednou své rudé oči k obloze, když rozhořčeně zabručela. Uvědomovala si blízkost svého rodiště a několik vteřin vážně uvažovala o tom, že by se tam i vrátila. Konec konců – máma by to asi chtěla. Awnay se taky pořád toulala, což byl začátek veškerých problémů v Iskierky životě. Kdyby se Awnay netoulala, mámy by jí nikdy nešla hledat. Proč vlastně pak chodila sama? Znovu si povzdechla a vyskočila hbitě na nohy, přičemž na ně upřela dlouhý pohled. Stály šrámy na z jejích dobrodružství za to? Že se s ní ani nestihla rozloučit.
Možná by nad tím mohla přemýšlet dýl, jenže ji náhle upoutal podivný zvuk z dálky. Zpozorněla a napnula všechny smysly. Někdo tu povykoval. A pak taky dusal jako slon. Rozhlédla se kolem, ale nikoho nezahlédla. A přeci se rozhodla toho nebožáka pronásledovat, protože neměla vůbec nic lepšího na práci. A za chvilku její rudý pohled opravdu padnul na živou duši. Jak… se válí v prachu země a pokouší se sežrat křoví. Zůstala povstávat v uctivý vzdálenosti a přemítala, jestli jí další retard vůbec stojí za to trápení. Ale protože se tou ubožačkou docela bavila, zůstala ji chvilku mlčky pozorovat, než si znovu dřepla na zadek a upoutala tak šramotem travin kolem vlčice pozornost. Nebo aspoň doufala že to bude mít kýženej efekt. Chtěla beztak ale i promluvit:
„Vlky vegany tu nechcem,“ houkla jejím směrem, „jestli se chceš napást, tak bych asi zvolila jinej flák země.“ Ta slova pronesla s lehkým úšklebkem. Ale něco na tom šedo hnědém kožichu ji upoutalo. Byl fakt solidně pěknej. Ne tak vypelichanej jako plno vlků tady kolem.

// Zubří vysočina přes Říční eso

Proč a jak se do dělo, že vždycky, ale ÚPLNĚ VŽDYCKY ji nohy vlekly přes tenhle odpornej močál, co tu smrděl snad od úsvitu věků? Páchlo to tu že by jeden zdechnul a byla tu extrémní nuda. Žádný zábavný výjevy, žádný veselý existence. Prostě jen nuda a hnus a bláto. Jediným plusem téhle dámě bylo, že už pomalu znala cesty skrz střed bažiny, takže se z nich chystala vymotat velmi hbitě. Mínus bylo, že vždy směřovala zpět do Asgaaru a tam se jí tak docela zatím nechtělo. Pořád nenavštívila smrt. Tak co s tím? Zkoprněla uprostřed kroku, když přišla na další rozcestí. Jednu stezku znala. Vedla domů, kde se vlčici pokoušelo šílenství připravit o rozum. A druhá? Ta vedla neznámo kam. Zjevně asi k jihu. Na ty velké pláně, od kterých původně přišla. A kde nechala Nema. Měla ho snad ještě vyzvednout? Nebo byl dost velikej na to, aby domů trefil sám? Vůbec – co jí po něm bylo, když s ní ani nedokázal držet krok a po většinu času se tvářil jako by mu někdo vrazil špunt mezi půlky. Povzdechla si. Taky chtěla nějakýho kámoše, se kterým by mohla procestovat Gallireu křížem krážem a smát se s nim a tak. Ne takový dlouhý xichty všude kolem sebe. A proto zvolila cestu méně známou. Tu, která vedla kdo ví kam a která ji mohla teoreticky dostat na další dobrodružství. To si přála. Tam chtěla. Natáhla tedy krok, několikrát si málem vymáchala tlamu v zrádných Maharských tůních a nakonec stejně vypadla z onoho podivného místa na známém místě. Ale aspoň ne doma. Hlavně že ne doma.

// Středozemní pláň

Nahlas by to nepřiznala. Za nic na světě by to nepřiznala živé duši. Ale ten prcek jí docela bavil. Mohla mu kecat co chtěla a on to baštil i s navijákem. Co že byl docela tupej. Nakonec ani nelitovala, že si jeho vraždu nechala až na později. Mohla si s ním trochu užít nějakých skopičin a až pak ho kopnout do sopky nebo tak něco. Ale zatím to byla docela sranda. Ne? Ušklíbla se, když to zasviněné vlče přejela strohým pohledem. Zjevně se bavil. A ona docela taky. Konec konců měla celkem hezkou dýni, která se pořádně mračila na svět a všem kolem ukazovala jak drsná její tvůrkyně je. Skoro tak drsná, že by se utkala se zubatcem. Zavrtěla však hlavou.
„Však ti to řikám – skoro nikdo setkání s nima nepřežije. Jestli si těch ňoumů všimnou, my dva jim fakt nepomužem. Roznesli by nás na kopytech, to ti povidám,“ zveličovala a teatrálně u toho máchala tlapkami, protože co jinýho taky mohla dělat, když už měla dýni hotovou. Možná ztrácet dál čas s tím prckem, kterej měl plnou papuli otázek a sotva dokázal držet jazyk za zuby? Jako by mu ovšem mohla něco vyčítat. Byla jako malá podobně nesnesitelná a podobně otravná a vůbec: fuj. Nesnášela ony vzpomínky. Nedalo se s nimi smířit. Nedaly se zapomenout. Prostě tu byly a ona si vždy přišla zrazená svým egem, když jí vytanuly na mysli. Nevědomky si odfrkla.
„Jo, jo. Pan Oránžák je děsně super. A však si teď říkal že nevíš o kouzlech. Tak co škemráš o magii?“ houkla na prcka zmateně a s povytaženým obočím. Nebránila se ovšem odpovědi. „Protože sem fakt marná dcera svý matky, tak zatím ovládám pěkný kuloví. Taky proto sem teď zdrhla zase z domova. Abych posbírala zkušenosti a nebyla úplný kopyto.“ Jenže než se vlčice stihla znovu rozkoukat ze svého krátkého zamyšlení, Star si to štrádoval někam do háje. I s jeho dýní.
„No super,“ zahudrovala, ale nehnala se dál za ním. Nebyl její problém, i když byl docela šikanovatelnej. Jestli měl umřít, tak ať si pojde. Ona tomu konec konců přihlížet nemusí. A proto se šedá dáma vydala na druhou stranu, aniž by se ohlídla po malém vlčeti s jeho dýní, nebo po zamračeném výtvoru její zpropadené neschopnosti. Co si vůbec myslela. Dlabala dýně místo toho, aby doopravdy něco dělala. Byla fakt marná.

// Maharské močály přes Říční eso

To vlče bylo tak blbý, že Iskierku pomalu přestávalo bavit poslouchat ty jeho hlody. Dokonce ji napadlo, že by ho mohla kopnout někam na kraj lesa a pak velmi, velmi, velmi rychle prchnout. Po francouzsku. Chtěla ovšem taky vidět jak si poradí s dlabáním dýní, které tu kolem rostly. Prohlížela si se zájmem ony přírodní úkazy, které nikdy před tím neviděla a které v ní vyvolávaly podivné pocity. Jak mohla příroda vytvořit něco tak velkého? A zároveň docela hezkého? Líbila se jí ta sytá barva, třebaže váhala, než do jedné z těch věcí dloubla packou. Přeci jen takhle barevné srandy bývaly tak trochu toxické. Ale ne že by se zdálo, že Starovi jejich obsah nějak škodí. Možná napadaly mozkové buňky, které tenhle vlček neměl. Pak by jistě proti jejich toxinům byl přirozeně imunní. Jenže nehledě na všechno ostatní – ono to docela vypadalo jako legrace, i když do toho zapojoval chytrý kecy. Okamžitě protočila očka v sloup a znaveně vydechla.
„Sež nějakej chytrej, smrade. Copak si ale ještě neslyšel že Gallirea je sakra plná kouzel, prcku? Čumíš, co? Dá se tu dělat cokoliv a kousek odtud bydlí jeden velkej polobůh. Takže možná tam nějakou myš fakt vyhrabeš. On totiž umí přivést vlky zpátky k životu a kouzlit jako pravej šumachr.“ Vysvětlovala to polopatě, zatímco se pokoušela vykoumat jak se do jedné z těch kulatých věcí dostat. I Star si poradil a to měl v hlavě doslova-. Víte co. A protože ona byla přece mnohem šikovnější a silnější, práce jí šla od tlapky taky rychleji. Zatím měla čas pořád poslouchat to jeho pitomé tlachání, které ji odvádělo dál od práce. Bílý smrad poukazoval na nějaké siluety v dáli. A protože Iška byla pozorná, velmi rychle si jich povšimla. Musela si však věnec odhrnout z očí, protože jí trochu sjel.
„To? To jsou zubatci,“ začala hned improvizovat. „Vypadaj fakt nevinný, ale jsou to krvelačný bestie co tě rozsápou na cimpr campr, když se jim zrovna zachce. Teď jsou v klidu. Asi sou nažraný. Ale viděla sem co uměj a hochu – to fakt nechceš žažít. Asi protože moc vlků incident s nima nepřežilo. Jsou to nejděsivější zvířata co znam. Maj v tlamě zuby, ale všechny jsou špičatý jako špičáky. Víš co je špičák?“ ihned demonstrativně poukazovala na vyceněné špičáky, které se jí v tlamě zdravě leskly. „Ale jak řikám, od nás jsou dost daleko. Tak bych se moc nebála. Ty borce na druhý straně louky pravděpodobně sejmou dřív.“ Celý ten smyšlený strašidelný příběh vyprávěla tak ležérně, jak jen se dalo. Jako by to byla opravdová součást života na Gallirei a jako by takoví tvorové opravdu žili. Iskierka se však v podstatě věci soustředila hlavně na svou dýni. Přisunula ji nedaleko Stara, jenže měla větší tlapy a vše jí šlo lépe. Oddělila čepičku od zbytku těla a dužinu z koule dostala poměrně efektivně jen několika ledabylými tahy mohutné tlapy. Několikrát se však k úkonu musela vrátit, protože na rozdíl od toho zatraceného prcka nebyla vůbec tak pečlivá. V závěru proto končila ještě později než on. Sice s čistou prací a rozhodně míň špinavá, ale po delší době. No jo. Kdo pospíchá… Mezitím k ní vlček přiskákal, aby jí ukázal ten jeho šeredně roztomilý výtvor. Protočila oči, když se postavila, aby se mohla k té odpornosti přiblížit.
„To přece není vůbec děsivý a hnusný a pokřivený, musí se víc mračit! Hele!“ už chtěla zasáhnout, ale rozmyslela si to v poslední chvíli. Nakonec natáhla tlapku k vlastnímu výtvoru a jala se do něj vyrývat zamračený a kyselý obličej, který dosti připomínal ten její po většinu času. Zakabonila se nad tím ještě víc, když dělala dýni zamračené obočí. Ale co si budem! Nevypadalo to vůbec špatně. Správně děsivé.
„Víš ty co? Škoda že v tom něco nehoří. To by bylo fakt epes rádes. Vrhalo by to dobrej stín. Asi náhodou neumíš ovládat oheň co? Pochybuju. Já taky ne. Proto sem tady. Ale nemam žádný jetý a pošahaný kytky pro života, aby mi ten had trochu přilepšil,“ vysvětlila vlčeti. Pochybovala o tom, že ji pochopí. Ale to nebyl tak docela její problém. Byla poměrně spokojená s faktem že teď po většinu práce držel zobák a taky že jí neříkal teto. Isky ušlo. Nebylo to nejlepší. Ale ušlo to. S jejím starým jménem ty přezdívky tak jednoduché nebyly. To byla prostě Shireen a čau. Ale jako Iskierka měla tolik možností. Potkala několik vlků a každý to jméno komolil jinak. Nikdo si ho pořádně nepamatoval – to bylo něco. Inkognito hezky. „Proč si to vůbec pojmenovával. Stejně jsme tu kouli zabili,“ utrousila najedou. „Kdybych tě taky vykuchala, jak jsem původbě měla v plánu – děkuj tý voranžový kouli –, tak bys už jméno nepotřeboval. Normálně bys chcípnul. A tahle věc taky teď umře. Jako když utrhneš kytku. Leda bys jí ještě vodnesl Životovi na verandu. Ten ji možná zachrání. Je na květinky docela jetej,“ vysvětlila krátce. Možná se ale Starovi právě snažila zachránit život. Věděla, že jakmile ji tohle přestane bavit, bude jejím hlavním cílem mu nějak ublížit. Kdyby se záprtek odbelhal za bohem, měl ještě šanci. Podobně jako Parsifal, kterýho mechem porostlej poustevník vytáhnul z tý největší šlamastiky. Určitě by si teda nenechala kecat do díla a nepojala by tohle tupče za svého sourozenec – nějaká šance ale byla. Že by v ní Život probudil trochu soucitu s fellow syrotkem.

// Narrské vršky přes říční Eso

Krok střídal krok. Iskierka pospíchala z dosahu poloboha, protože měla obavu že znovu zasáhne a znovu jí znemožní pochroumat krovky malého a nevinného vlčka. Ach ano. Byl tak naivní, že nic nezpochybňoval. Povídal si s ní, dával jí dárky a když nabídla dobrodružství, věrně ji následoval jako nemocné štěňátko. Plameny v jejím hrudníku hořely touhou. Touhou po zlu. Po krvi. Kde se v ní bral takový zapal to vlastně ani netušila, ale pokaždé ho proměnila v uvěřitelný úsměv, když zastavila, aby ji vlček doběhnul. Potřebovala ho unavit. Ale taky ho nechtěla ztratit. I přes řeku mu z toho důvodu pomohla! To potřeboval, ne? Kdykoliv si ovšem byla jistá tím, že je její obličej mimo Starovo zorné pole – tak se totiž ten jouda představil –, následoval hrozivý úšklebek. Jako když se démon v hororovém příběhu směje své oběti. Pavouk, který hledí na mouchu třepotající se v síti z pavučin. Tak si vlčice přišla.
„Honem, pospíchej!“ nabádalo ho k rychlejší chůzi, „na krk ti taky něco seženem,“ třebas oprátku z tvých vlastních střev. Nevyslovené myšlenky a věty přiváděly vlčici k šílenství. Ale osud jí znovu nepřála. Když totiž zamířili podél Jezevčího lesa na severovýchod, uvítala je zvláštní podívaná. Na Zubří vysočině rostlo spousty podivných, oranžových tentononc. Jedno větší než druhé. A protože je Iška nikdy před tím neviděla, zastavila a začala si ty věci prohlížet. Zvláštní, hodně zvláštní. Co to je a co je uvnitř?
„Hej, Stare, ty myšky se určitě ukryly do těch oranžových koulí. Musíš je vydlabat, aby ses k nim dostal,“ pobídla z ničeho nic vlče. Beztak bylo zapálené pro práci a ona si nechtěla špinit tlapky. „A jsem Iskierka, žádná teta,“ opravila ho hned, zatímco chcíplou myš položila před sebe.

Oh můj Živote, proletělo vlčici hlavou. Tohle muselo bejt tak tupý vlče, že si ani neuvědomovalo absolutní blízkost toho nejnebezpečnějšího predátora, kterého mohlo ve volné přírodě potkat. Jenže on jí místo toho vyklábosil všechno. Dokonce jí nabídnul i tu retardovanou myš. Ušklíbla se a v očích jí znovu zajiskřilo.
„Ale, nepovídej,“ utrousila kysele a znovu do vlčka strčila mohutnou tlapou. Tentokrát ještě větší silou, kterou navíc neuměla zrovna dvakrát moc ovládat. Ale štvalo ji, že se ji ten malej krypl nebál. Třeba kdyby trochu přitlačila. Přišlápla. Něco někde zakřupalo… Při těch zlomyslných představách jí nabíhala husí kůže a vzpomínala na páchnoucí Tasu. Té by se tenhle kryplík určitě moc líbil. Sklonila se k němu ještě blíž, její dech ho musel lochtat na líčkách. Obnažené tesáky u jeho ouška se hravě leskly.
„Copak bys řekl na nějaký dobrodružství, hm? Jmenuju se Iskierka. A za tvojí alfou tě klidně dovedu. Není to odtud daleko a jsme dobré kamarádky kamarádky,“ lhala s líbezným a falešným úsměvem na tváři, který ale naivní parchantě nemohlo prokouknout. „A třeba ti cestou taky uděláme červenou korunku, co ty na to?“ jestli Stara měla čekat korunka, byla by jen a pouze z jeho vlastních orgánů nad bezvládným a drobým tělíčkem. Ale protože si Iška chtěla hrát, nejprve by si s ním mohla užít i trochu legrace, ne? Jako když kožka uloví myš. Tohle byl moment kdy se ani nesnažila působit přátelsky. Snažila se prtě zastrašit. Rozhodit. Jenže byl tak tupej, že to prostě nebyl s to pochopit. Jak něco takovýho mohlo spatřit světlo světa? Těžko soudit.
„Pojď! Znám jedno super místo, kde by se ti určitě moc líbilo!“ pobídla ho rozpustile a pro jistotu si vzala i tu myšku, kterou jí ubožáček nabízel. „Je tam hodně myší který můžeš svojí Mapli ulovit! Možná tam na tebe už čeká!“ a protože Iška byla setsakramentská potvora, nasadila velmi hbité tempo. Myš držela v zubech za ocas, ale nejednou zaprskala, když ji chladnoucí tělíčko praštilo do brady. Hnus fialovej. Páchla jako ten parchant, kterej ji pravděpodobně celou vocumlal. Ale to byla ochotná přetrpět. Hlavně jestli měly jeho kosti za pár chvil sloužit jako její hračky.
„Pojď, honem! Pospíchej!“ Pobízela ho ustavičně, zatímco ho vedla někam do dáli. Pryč od Sarumenu a vstříc nebezpečí, které vydávala za rozkošné dobrodružství. Nesměla mu dát čas na rozmyšlenou.

// Zubří vysočina přes říční Eso

// Středozemní pláň přes řeku Tenebrae

Bylo dopoledne. Iskierce nebyla ani zima, ani vedro. Přišlo jí to všechno tak akorát. Kráčela nyní pomaleji, na hlavě svou rudou korunu a v očích velmi, velmi, velmi přísný výraz. Mračila se. Byla unavená životem a potřeobala si do něčeho kopnout. Původně to byl Parsifal, ale ten dobrák Život jí nakázal se k němu chovat slušně. I z toho důvodu střelila pohledem k vrcholku těch zrádných kopců, aby následně vztekle nakopla kamínek na zemi. A ten se odkutálel. Gravitace spolu s hybností a spoustou dalších fyzikálních sil ho hnala z kopce. Vlastně úplně zapomenula jak vysoko se během chvilky stihla vydrápat. Dlouhé nohy jí značně zesílily, takže na nich byla jistější. A taky si přišla mnohem schopnější. Škodolibě se pousmála. Pak ale něco upoutalo její pozornost. Byl to záblesk bílé barvy o pár etáží níž. Automaticky se přikrčila a zorničky se jí zúžily v tenké čárky. Bylo to vlče. Pár metrů pod ní a příhodně zády k vlčici sedělo vlče. Nebo možná mladý vlk? Jistě nebyl větší než urostlá asgaarská princeznička, ale už to nebylo ani měsíční parchantě. Ale to přeci neznamenalo, že by ho nemohla trochu pošikanovat? Nebo alespoň vyděsit.
A tak začal lov. Shireen se velmi opatrně dala do pohybu. Nebyla úplně zdatnou lovkyní, ale snažila se. A pomalu, krok sun krok se i se svou korunou šinula k němu. A netrvalo to ani nikterak dlouho, když byla skoro na dosah. A protože byla už dámou a nikoliv praštěným vlčetem, vystoupila ze stínů ve kterých se schovávala s velmi temným výrazem v tváři.
„Nazdar, parchaně,“ pozdravila hlubokým hlasem a se zlomyslným výrazem v tváři. Oči se jí zle leskly. Zrcadlilo se v nich vše zlé a ošklivé, co si nosila v duši a co potlačovala ve svém nitru. A co hůř – byly to oči její matky. Jen chladnější. Bez zbytku nějakých pocitů. Cizí vlče jí nemohlo být víc jedno. I z toho důvodu nastoupila přímo k němu a začala okolo něj kroužit jako lítá saň. Byl její kořistí. Mláďátkem, které se hodlala uzmout jeho rodičům.
„Kde máš mámu, prcku. Snad tu nejseš sám se svojí velkou kořístí?“ poukázala na myš a silnou tlapou do vlčete dloubnula, oči přitom držela přimhouřené a srst na krku se jí silně naježila. Působila jako divá šelma, která si přišla pochutnat na naivním a hloupém vlčeti, které se neumělo držet doma. Jackpot. A tak tu rudá královna stála se svou korunou, nakláněla se blíž a blíž k prckovi a s jiskřičkami v očích a teplem sálajícím z jeho těla sledovala uzlíček neštěstí před sebou

// Kamenná pláž přes Náhorní plošinu

Cestovat po velkých pláních nebylo nijak náročné. Sice se tu sotva dalo dýchat vlivem toho hnusného vzduchu všude kolem, ale cesta šedivé vlčici ubíhala poměrně rychle. Krajina se měnila když míjela Křišťálový lesík, Medvědí jezero a posléze když se její kroky stočily mírně k jihu, kde leželo Ohnivé jezero stále tak zářivě rudé barvy. Pousmála se vzpomínkám, které se k těmto místům pojily. Byl tu Kessel. Kessel který zmizel jakmile se dozvěděl o Elise. Povzdechla si. Snad starý vlk nalezl nějaký úkryt před zimou? To by mohl, ne? Bylo tu plno smeček. Třeba nalezl úkryt u nějakých svých přátel – whoa! Iskierka se ihned zarazila. Proč ji zajímalo jak se má Kessel? Byl to jen starej vlk co jí dělal doprovod. A pak prchnul, jakmile se mu něco trochu nelíbilo. Jenže ač se snažila jak chtěla, nedokázala se přimět starého vlka nemít ráda. Možná protože na ní byl hodný, i když byla jaká byla. Povzdechla si. Byl prostě dobrou duší. Ale to neznamenalo, že by ho vytáhla z nouze! To rozhodně ne.
A tak si to Iskierka štrádovala po pláních svižným tempem, zatímco se snažila přesvědčit sama sebe o faktu, že se jí starý vlk nedostal pod kůži a nestal se takovým rádoby přítelem. A okolí se zatím měnilo. Pozvolna Ohnivé jezero vystřídal mlhou zalitý Sarumen a v dáli za ním se už vesele leskly zlaté kopce. A proto Iskierka přidala do kroku. Nespěchala k Životu. Ale pospíchala k checkpointu, který jí byl v tomhle bláznivém světě majákem.

//Narrské vršky přes řeku Tenebrae

// Dlouhá řeka přes řeku Mahtaë (jih)

Jenže Išce se domů nechtělo. Zastavila u širokého koryta mohutné řeky a dlouze se zahleděla k dalekým lesům Asgaarským. Koruny jejich stromů zůstávaly jejím očím ukryty dálavou, ale ona si byla jistá směrem. Byl to sever. Jak jí to řekla máma. Hořký pocit bolesti najendou sevřel její hrdlo a ona pevně stisknula víčka k sobě. To byl přesně ten okamžik, kdy si uvědomila že není schopná se vrátit domů. Ne teď hned. Po tváři vlčici pohladil lehký vánek páchnoucí po dýmu. Ještě před chvilkou ji ta vůně těšila. Teď ji znovu běhal mráz po zádech a připadala podivně prázdná. Skoro až mrtvolně. Jenže ona byla živá a zdravá, třebaže teď její duše byla zjizvená podobně jako její tváře a ramena. Jenže na to se nemohla soustředit. Potřebovala se ihned dát do pohybu, aby nezačala upadat do depresí. A proto se po kamenné pláži vydala směrem k velkým pláním a na východ. K místům kde bydlel Život. Překročila proto řeku ve vhodném místě, hlavu plnou válečných flashbacků na léto a ten šťastnej čas kdy ještě nevěděla o mámě a zamířila dál. Trochu ji těšilo, že ji ukryla vysoká tráva. Stébla hladila její boky a konejšila její duši. Přiváděla ji na jiné myšlenky. A to bylo dobře. Nekoukala proto vlevo ani vpravo, když si to šinula přímo za nosem a k jedinému bodu, kterým si tu byla stoprocentně jistá. A tím byly Narrské vešky.

// Středozemní pláň přes Náhorní plošinu

// Zakrvácený les přes Úzkou rokli

Iskierka vystřelila s korunou na hlavě z toho místa jako neřízená střela. Kašlala jako blbá a vztekle prskala, zatímco jí z očí tekly horké slzy, že ani na cestu pořádně neviděla. Tak. Retardovanej. Nápad. Ale měla boží rudou korunu z podzimního listí, která jí ladila k rudým očím a podrývala její majestátnost. Alespoň v to mladá vlčice doufala, co si budeme. A abych jí dopřála trochu toho sebevědomí – byla to pravda. Zjizvená, ale upravená a s načechraným zimním kožíškem v barvách tepané oceli vypadala jako bohyně. Nefalšovaná. Jenže to nikdo nedokázal ocenit. Protože tu nikdo nebyl. V tom zmatku, jak si to tak pelášila ze Zakrváceného lesíka musela šedivého minout. Buď v houštinách, nebo přes ty všechny slzy a kašel. Nepříjemné pocity tlumily její smysly a znesnadňovaly jí pohyb. Jaké bylo tedy její překvapení, když pocítila dotek chladné vody. Zastavila u dlouhé řeky a zmateně se ošila. Až sem ji zavedly tlapky? Začala si protírat oči, aby o něco lépe viděla, jenže to trvalo hojnou chvilku, než se jí cornea uklidnila. A ten kašel? No hrůza. Hltavě se napila v první chvíli, kdy se jí dech trochu uklidnil a pocítila okamžitou úlevu. Přeci jen však váhala, než se vydala po proudu řeky směrem k Mahtaë. Odtamtud znala bezpečně cestu domů.

// Kamenná pláž přes řeku Mahtaë (jih)

// Dlouhá řeka přes Úzkou rokli

Nedalo se tu pořádně dýchat. Všechno bylo zahalené hustým dýmem a ten vlčici dráždil v krku. Znesnadňoval jí jen prosté bytí tam. Ale ona se nechtěla otočit. Ne hned. Mhouřila oči a dál si to štrádovala zarostlým krajem, ve kterém by bylo složité se pohybovat i za jasného dne. Natož v téhle příšerné mlze, nebo spíše dýmu. Možná to tedy bylo spíš o štěstí, než o čemkoliv jiném, když se vlčice doplácala právě do zakrváceného lesíku. Pozorně sledovala cestu, kterou přišla a sem tam chytře zlomila větvičku, aby ji případně nalezla v nouzi. Musela se ovšem pořádně soustředit, aby nevynechala na žádném kritickém místě. A že jich tu bylo. Dým houstnul mezi stromy a nechával ji v ranním světle oslepenou a s očima plnýma hořkých slz. Místo, na které se přichomýtla ji ovšem zaujalo natolik, že se rozhodla chvilku zdržet. A možná si odtud i něco vzít domů. Protože proč by ne. V těsném obrazci, který by možná připomínal kruh, ale to byl jen a pouze hrubý odhad, se tu krčilo několik prastarých dubů. Skláněly se nad Iskierkou a ona je velkýma očima skrze ten dým pozorovala. Podzim jim koruny zabarvil rudou barvou, což bylo nezvyklé. I v Asgaaru měli takové staré duby. Ale ani jeden z nich nebyl červený. Navíc ta podivná rostlina, jež se plazila po jejich trupech, ta ve vlčici zanechávala zvláštní pocit. Možná byla prostým parazitem, ale její přítomnost vlčici hladila po duši. Tmavě rudá barva a dým – to bylo přesně to, co šedivka hledala. A třebaže nebyla zcela fanouškem suvenýrů a sentimentu, rozhodla se si kousek tohoto lesa odvést sebou. Velmi opatrně proto přistoupila blíže k prastarým stromům, vyhlédla si tenkou větývku a tu pak strhnula. Šlo to lehce. Byla dosti dlouhá a pružná, takže ji vlčice chvilku vláčela sebou jako mrtvé tělo hada. Rychle si ale všimla, že by se jí úlovek zničil. Zakabonila se a spolu se zakašláním se jí z krku vydralo zavrčení. Nebo možná zachrčení. Na každý pád strávila několik dalších minut prostým přemýšlením, jak s tou větví naložit. A dostavilo se jí poměrně jednoduché řešení. Vzpomněla si na bratra, který jí přitáhnul s tou divnou žíhanou vlčicí věneček na hlavu. Jenže jak věneček vyrobit? Byla sama a neměla tak docela šikovné tlapky. Jejím jediným štěstím byl holý fakt, že nebyla úplně blbá. A tak se dala ro práce. Prvně si utrhla několik dalších větví břečťanu, který začala zaplétat. Šlo to těžce. Kašlala, oči jí slzely a sotva na svůj projekt viděla. Nebyla ale žádné slabko a tak během několika desítek minut měla základ svého věnce. Při práci se ale některé z větývek olámaly a listí na něm nebylo tolik, kolik by si jen mohla přát. Naštěstí se to dalo velmi snadno napravit. Rudých listů, které se snášely z barevných korun nad její hlavou tu bylo více než dost. Pár tahy proto vlčice zasadila do věnce ty nejkrásnější z nich a voalá! Koruna byla hotová. Nasadila si ji na hlavou pyšně a s pocitem zadostiučinění. Její tíha byla zarážející, ovšem to nebylo špatně. Výtvor to byl bytelný – neklouzal, seděl jí na uších a pravděpodobně i vypadal pěkně. Iška byla spokojená. A protože se jí už velmi těžce dýchalo, zamířila si to rovnou tam, kde nechala bratra. Sice menší oklikou, ale poradila si. Hlavně že koruna zůstala na svém místě a listí v ní zasázené se ani nepohnulo. Byla pyšná. A práce odvedla její pozornost od zklamání, kterým se stal její výkon u matčina hrobu. Teď bylo načase si zlepšit náladu šikanou nějakýho malýho parchanta.

// Dlouhá řeka přes Úzkou rokli

// Asgaarský hvozd přes řeku Mahtaë (jih)

Iskierka poklusem směřovala pryč z Asgaaru. Daleko od všech těch vzpomínek, daleko od matčina hrobu i vlastní neschopnosti. V obličeji měla zvláštní výraz plný odhodlání. Slyšela Nemesise, jak si to šine za ní, ale na bratra se neohlížela. Plně se soustředila na cestu před sebou, na vzduch ve svých plicích a na podivný zápach ve vzduchu, který jí vháněl slzy do očí a dráždil ji ke kašli. Nechuťárna prvního kalibru. Na obzoru se navíc vznášel podivný prstenec dýmu. Zastavila na pár krátkých chvilek, aby si onu podivnou mlhu v dáli prohlédla. Na východě se pomalu začínalo slunce blížit k obzoru, prozrazoval to slabý proužek světla. Ale byl tak tenký, že se mohl Iskierce možná i jen zdát. A protože vlčice nebyla sralbotka, rozhodla se ono začuzené místo zkontrolovat. A tak, aniž by znovu koukla na svého bratra, si to namířila směrem k dýmu.
„Hned sem zpátky, klidně tu počkej. Chci jen vidět co je to za bordel tam na kopci.“ To byla její poslední slova, než zmizela v křoví a strmém kopci, který ji od Dlouhé řeky vedl k tomu podivnému místu. Bála se? Ani trochu. Oheň v ní vyvolával pocit bezpečí, stejně jako rudá barva a kyselý pach dýmu. Spojovala si to všechno s matkou. S domovem. A proto přidala do kroku. Dlouhé nohy ji nesly s jistotou a vcelku hbitě, ač v poměru ke svému vzrůstu se pořád pohybovala poměrně pomalu. S přibývající silou již nebyla tak hbitá a obratná. Spíš by se připodobňovala k lehkému tanku. Ale což. Dokud byla dost silná na to, aby zvládla zavařit vrahovi své matky, do té doby byla spokojená.

// Zakrvácený les přes Úzkou rokli

Znovu na zemi. Znovu tak bezradná. Zlomená a rozčílená vlastní neschopností se Iskierka to ráno válela v prachu a špíně mokré země, která jí byla domovem. Z očí jí už slzy netekly, ani nemohly. Ostatně znovu došly, jako už tolikrát před tím. Místo toho jen prudce dýchala a zrak pevně upínala na klacek zapíchnutý do země. Únava ji po delším odpočinku víceméně opustila. Zůstal jen hněv. Nezvládla to. Neměla sílu na to, aby dokázala onu větev zapálit. Byla marná. Úplně zbytečná. Z krku se jí vydralo děsivé zavrčení a drápy zatnula do země.
„Jsem úplně zbytečná,“ zabrumlala rozhořčeně, „nic neumím. Nejsem vůbec tak dobrá jako máma.“ Nemesise i s Parsifalem prakticky ignorovala, třebaže se k ní jeden z nich přitulil. Jak mohla být tak marná, sakra? Obočí měla svraštělé a pohled jejích očí byl zhola nenávistný. Jak by matka mohla být pyšná na tak ubohý paskvil, jakým bal ona? Byla slabá. Nedokázala přemoci ani Zrůdičku. Zrůdičku, která byla snad tím nejubožejším a nejnuznějším hnusem v tomhle zpropadeným vesmíru! Sotva by pak dokázala zastavit vlčici, která zabila její matku. Znovu zavrčela a vztekle mrskla ocasem. Slyšela vzdálené vytí jejího otce i Nemesisův hlas. Střelila po něm jedním ostrým pohledem a přeměřila si ho. Její dvojče tu bylo po jejím boku, což ji do jisté míry přeci jen těšilo. Pořád ale nedokázala přenést přes srdce fakt, že je takový slabko. Vyskočila na nohy.
„Ne. Pošlem za ním támhle pinďu. Já tu nedokážu jen tak smrdět a nic nedělat. Nedokázala jsem matce u hrbu zapálit ani blbou pochodeň. Jak bych tu mohla jen vyčkávat s taťkou za zadkem a čekat? HEY, PARSI!“ zabouřila z čista jasna, aby na sebe upoutala vlčkovu pozornost. „Půjdu se ještě projít a navštívit Smrt. Buď prosím tak dobrej a řekni někomu kam du,“ zahulákala. Nějak nečekala, že by ji ten malý hrdina poslal k čertu, takže se pak rovnou otočila na Nema a znovu si ho přeměřila pohledem. „Jestli chceš jít se mnou, budu ráda. Jestli ne, klidně si tu smrď se Sionnem a tátou a tou Sionna fuchtlí. Ale já chci jít za sílou. Jestli mám někdy sahat mámě jenom po kotníky, chce to dřinu. Teď dokážu h*vno. Sotva jsem dokázala zahřát vzduch kolem sebe a už se mi klátěj nohy. Na to fakt nemam nervy. Takže chci jít pošikanovat pár nebohých dušiček a pak za smrtí, aby mě udělal silnější nebo něco takovýho. Život mi pomoh. Ale nevim jak moc můžu spolejhat jenom na něj. Co ty na to? Natrhnem půlky pár ubožákum? Pudeš taky? Nebo tu chceš fňukat jako ten zbytek?“ Návrh plný odhodlání na bratra Iška vychrlila prakticky na jeden dech. Pak se ovšem zarazila a povytáhla obočí, jak že jí to řekl? Se picnul, ne? „Neříkej mi tak, to jméno umřelo spolu s mámou. Od teď jedině Iskierka,“ doplnila stroze, než se otočila na tlapce a zamířila si to ke hranici lesa. Chtěla vidět tátu. Chtěla si s ním pokecat a možná se i přitulit. Ale taky chtěla být silnější a víc jako máma. To byl její cíl. Kdyby jen seděla doma na zadku a čekala až si jí najde síla, nemusela by se nikdy dočkat. Přišel čas natrhnout zadek pár ubožáků a pocvičit si svoje nově nebité síly.

// Dlouhá řeka přes řeku Mahtaë (jih)

Byl to zvláštní čas, který Iška strávila u matčina hrobu. Zase jednou necítila ani zemi pod sebou, ani horký vzduch který jí pomalu plynul do plic. Přišla si paradoxně v bezpečí, protože teplo kolem ní jí připomínalo matku. Asociace jejího šedého kožichu spolu s ohněm a rudou barvou byla tak okamžitá, že se s tím zkrátka nedalo vůbec nic dělat. Bohužel to však znesnadňovalo i prachobyčejné bytí. Tak moc si přála, aby se tu nad ní zjevila a přislíbila, že bude všechno dobrý. Jenže to nešlo. A přeci pohotově vyskočila, když zaslechla blížící se kroky. Při pohledu na šedý kožich jí srdce vynechalo úder, jenže Elisa nevstala z mrtvých. Byl to jen Nemesis. Její starší bratr, který se s ní půlkou léta toulal napříč Gallireou. Překvapeně na něj zamrkala. Něco se na vlčkovi zdálo jiné, ale byla tak rozrušená, že sotva dokázala přemýšlet nad tím, jestli světlý nos měl odjakživa, či nikoliv. Krátký pohled do bratrových očí vlčici však prozradil, že o té hrozné události také ví. Ostatně co by tu jinak dělal, že? Nakročila k němu, ale zarazila se v půlce pohybu a znovu ucouvla. Byla dost velká na to, aby Nemovi skákala kolem krku a řešila s ním svá bebí. Sklopila tedy uši a jen mlčky zůstala zírat na truchlícího sourozence, který matce něco přinesl. Možná byl přeci jen lepší než ona, protože ona se neobtěžovala ani s tím. Ale to by přeci šlo napravit, ne? Jak by mohla pomoci uctít matčinu čest? Přeci činem. Pomníky ani květiny nebyly pro její matku. Ale kdyby se jí podařilo objevit svou magii, kdyby dokázala stvořit oheň, třeba by na ní matka byla v záhrobí pyšná. No ne? A tak, bez jakéhokoliv rozmyslu se Iskierka rozhodla jednat. Nohy jí nesly samotnou, když se otáčela k hrobu zády, aby někde ulovila větev, kterou se jí naštěstí velmi rychle podařilo jak ukořistit, tak zapíchnout do země vedle hrobu. Nebyla vysoká, ani nijak silná, ale pro začátek docela dobrý, ne? Shireen soustředěnost dosahovala toho nejvyššího možného bodu. Ignorovala bratra i zatoulané vlče, které tu stále stálo na stráži. Chtěla jen jedinou věc: zapálit ten klacek. Všechnu svou sílu vůle upínala na to jedno místo. Ale marně. Vzduch kolem se ohříval, ale to bylo jediné, co se dělo. Cítila energii jak víří napříč jejím tělem a pak se vytrácí. Ale nic víc se nedělo. Klacek byl pořád vlhký od posledních dešťů a rozhodně to nevypadalo, že by se chystal vznítit. Rozzuřená vlčice ze sebe vydrala hrdelní zavrčení a drápy zaryla do zeminy, zatímco vztekle máchala ocasem. Ale bez výsledku.
„No tak funguj, kryple!“ prskla si pod vousy, ale znovu se nic nestalo. Jen se jí rozechvěly nohy a ona byla záhy vlastním tělem zrazena. Padla k zemi, jako by ji někdo podkosil a zůstala ležet. Naštěstí teď po slzách nebylo ani památky a vystřídal je odhodlaný výraz. Chvilku si odpočinu a zkusím to znova. Musí to jít.

// řeka Midiam

Iskierka se prodírala Asgaarem s vlčetem v zádech a nespokojeně se rozhlížela. Všechno páchlo a když si pokusila ze srsti očistit déšť, jež se snášel z nebes, chutnal podivně. Tak jakože kysele? Pokaždé nakrčila nos a divně se zašklebila, snad jako by se jí poštěstilo olíznout citrón. Reflexivně pak šklebila svou tvář. Mohla by najít Sionna a zeptat se co se to jako děje. Jenže k němu nedošla. Asi to tak bylo i lepší. Zhruba v tu chvíli, kdy vlček konečně promluvil, si povšimla zvláštního místa mezi stromy. Zarazila se, naklonila hlavu ke straně a zůstala jen tupě zírat na zvláštně načechranou půdu. Trvalo to jen pár vteřin, než jí došlo kam došla. Slzy jí vhrkly do očí bez sebemenšího zdržení a pomalu vydechla, jak se celá rozechvěla. Na Parsiho v ten okamžik ihned zapomenula, třebaže mu chtěla odpovědět, Život ví že chtěla. Její pozornost celou zcela uchvátil ten čerstvý hrob, který pomalu zakrývalo zlatavé listí ladně se snášející z korun prastarých dubů všude kolem. Takový byl Asgaar, tohle byl domov. A mokré listí tlející kolem mu dodávalo vůni tak typickou. Přesto se však tenhle pohled na hrob věčně spící vlčice zdál tak cizí. Nepřinášel Iskierce ten pocit bezpečí, který tu normálně nacházela. Doufala že navždy bude, ale jak asi mohla pociťovat klid v takovém strašném momentu?
Přistoupila k tomu místu velmi opatrně. Možná měla strach, že by ho poškodila. Nebo že svou přítomností už zcela zpečetí neodvratitelný fakt, že Elisa je mrtvá. Bála se dotknout kypré hlíny, protože co kdyby se udusala? Pak už by to nebyl čerstvý hrob, ale mohyla, kterou ba začal zarůstat les. Naprázdno polkla, když natáhla packu aby z těch míst odhrnula ten trošek zlatého listí.
„M-mami,“ zabrumlala tiše, uši sklopené a oči plné horkých slz. Brečela by takhle Elisa, kdyby se něco stalo třeba jí? Vždy matku vnímala jako silnou osobnost, ale neuměla si jí představit takhle slabošsky kropit zem tolika stříbrnými krůpějemi. A dřív než vlastně začala přemýšlet nad tím, co se děje, složila se k zemi. Do mokré trávy, na chladnou zem, mezi zlaté listí válející se kolem. Neunesla tíhu svého kříže. Rozvzlykala se nehledě na přihlížející a svět kolem. Schoulená do klubíčka a znovu tak zničená, jako v první moment kdy se o téhle nemilé novince dozvěděla. Proč to jen muselo být tak obtížné? Vlivem jejího rozhořčení kolem sebe pociťovala teplo. Její hněv ohříval vzduch a probouzel v ní sílu rudé krve, jež podědila po matce. Ale nic jiného se nestalo a vlčice to ve svém rozhořčení ani nebyla schopná pořádně zaznamenat. Chtěla jen strávit nějaký čas u místa Elisy posledního odpočinku a možná uctít její památku. Na ničem jiném nesešlo.