Gallirea - Příspěvky uživatele

Potupa. Absolutní potupa. To bylo první, co se Iskierky tak nějak dotklo po tom, co jim vlčice prozradila správnou odpověď. I Sinéad si toho všimla, ale neprozradila svou kamarádku, což Išku upřímně potěšilo. V nestřeženém okamžiku po ní hodila lehkým úsměvem díků. Jinak si ovšem přišla úplně vypatlaná. Ani nedokázala nějak pořádně vnímat okolní dění. Postřehla fakt, že se začali formovat do skupinek, ale dost dobře zvládala jen postávat a případně přikyvovat, kdyby ji někdo oslovil. Elisa by se jistě hanbou propadla, kdyby na ní viděla. Dost možná by se tlapkou praštila mezi oči a radši by se odporoučela jinam, než aby koukala na hanbu, kterou jí tu její nejmladší dcera právě vyšmikla.
„Heh, dobře, možná to je dobrej nápad se rozdělit a pak se tu zase sejít,“ přitakala po lehkém zatřepání hlavou, kdy konečně jakž takž posbírala svoje raněný ego a jala se aspoň trochu fungovat. Pohledem přitom střelila po Sinéad, která si přifařila k ní. I Selkie se zjevně chtěla přidat do party, ale zarazila se. Zjevně pochopila to jednoduché gesto, takže si věrně stoupla vedle Leonarda, kterého si šedivka opatrně přeměřila pohledem. Vypadal taky docela ostříleně, ne že ne, ale nemělo cenu se v tom nějak šťourat. Hlavní bylo, že se Sinéad držely spolu. Střelila proto po vlčici pohledem a lehce přikývla.
„Fajn, pudem vlevo. A kdyby vám pod prdkama hořel nějakej problém, nezapomeňte vřískat, ať vám přiběhnem zachránit oháňky, prdky,“ broukla žertovně ve snaze zachránit své chvilkové mlčení a spiklenecky na Lea se Selkií mrkla. Pak už nemělo smysl na nic dalšího čekat. „dem, Žanet,“ pobídla svou společnici a s hlavou hrdě vztyčenou zmizela v temné chodbě vedoucí doleva. Neměla sebemenší ponětí, kam cesta před nimi vede, ale ať už to bylo kamkoliv, chtěla tomu čelit s důstojností. A nekrčit se v rohu jako ustrašený vlče.
„Seš dobrá?“ otočila se na svojí společnici tiše, jakmile se dostaly dosti daleko a pravděpodobně z doslechu. Viděla jen sotva její obrys, ale po čichu si byla jistá, že je to Sinéad. „Pardon že sem to neuhádla, vůbec mě Asgaar nenapad,“ odfkla si neurčitě, aniž by to byla opravdová omluva. „A z mýho dlouhýho xichtu si mimochodem nic nedělej, nemam tohle místo ráda, ale taky nějak už nevěřim že by to tu bylo nebezpečný.“

Iskierka popravdě nevěděla, jestli být nadšená z dobrodružství, za kterým se Sinéad vyrazily, nebo nervózní z těch divných hádanek a ještě divnějších, příjemně vonících individuí. Pořád se tak roztržitě ošívala a ohlížela, třebaže se ze všech sil snažila působit uvolněně a tak v pohodě, jak jeden to v rámci možností šlo. Nebyla si touhle situací ovšem vůbec jistá – asi jako na o tom divném ostrově za mořem, kde se na ně vrhli ti divní ptáci. Z nervozity a podivného rozpoložení vlčici až začaly za krkem vstávat chlupy. Nebylo to ale strachy – to se statická elektřina pozvolna uvolňovala z jejího těla a kdyby se jí někdo dotknul v daný okamžik, jistě by schytal do čumáku pořádnou elektrickou šlupu. A protože Shireen o této svojí síle vůbec neměla ponětí, ani si toho divného jevu nevšimla.
„Maucta, Leo, říkej mi Jiskra“ prohodila jakoby nezaujatě, aniž by ovšem narušila jejich šarádu, než zalezla do úzkého tunelu. Na čele starostlivou vrásku. Ta ale zmizela, když jí oslovila Žaneta – její nejvěrnější společnice –, kterou obdarovala opravdovým a nefalšovaným úsměvem. „Jsem si v těhle místech nejistá. Kdykoliv se něco šeredně zku-, eh, zkonilo, vždycky se mi to stalo tady.“ A aby podpořila ta slova, hodila po temné a chladné stěně velmi nenávistným pohledem. „Ale upřímně doufam, že výjimka potvrzuje pravidlo a že tohle bude v pohodě dobrodružství,“ doplnila obratem, protože ji zaštípalo svědomí. Nechtěla Sinéad děsit a tak. Selkie slova pak už neřešila – proti vlčici neměla nic, dokonce se zdála fajnová, ač trochu zpomalená. Ale její zkušenosti jí bránily ve slepé důvěře v bezproblémové a nevinné dobrodružství. A navíc: Vlče? Neublíží? Išce velmi rychle vytanula na mysli ta nejsladší vzpomínka ze všech – jak se jako ani ne roční nedochůdče zahryzla Sunstorm do hrdla a pokoušela se jí zardousit. Trochu se pousmála a přikývla směrem k Selkii: „Asi máš pravdu, měla bych se uvolnit.“
Ale jak by to asi mohlo jít, když sotva to dořekla, cesta je dovedla do další jeskyně. Tentokrát cestu střežila zlatavá vlčice s vlídným pohledem. A jistě že další hádankou. Roztrhaná ouška vystřelila vpřed. Když tušila, že pravděpodobně půjde o otázku z geografie Gallireiské, trochu se uklidnila. Musela se ovšem hodně soustředit na ony verše. Záhy se ukázalo, že Sinéad spolu se Selkií obě mířily podobným směrem. Bohužel ovšem ani ony nebyly v Gallirei tak zběhlé, jak by bylo třeba. Tuhle otázku by jistě měla Shireen rozlousknout – však byla rodákem. Jenže co si ze svých zběsilých cest pamatovala? Pořád se motala jen v takovém zlatém středu týhle země.
„Eh, souhlasím se svými společníky,“ přitakala tiše, „vypadá to na les mezi dvěma řekami… Jenže takových tu je,“ tiché povzdechnutí následovala docela dlouhá odmlka. Mátlo ji ono nebezpečí. O žádném přece nevěděla. „Napadají mě asi jen dva lesy, co sou takhle mezi rameny řek. Jeden je pod sopkou a druhej u toho červenýho jezera tam dole na jihu. Ale nevim co kolem nich teče, ani co je tam za nebezpečí. Leda teda ta sopka.“ Pravdou bylo, že Iskierka podél Neprobádaného lesa procházela před pár dny spolu se Sinéad. O existenci sopky věděla díky její. matce. Ale že by bylo něco na jihu? Kdyby byla trochu víc zkušená, jistě by věděla o existenci středozemní propadliny, která by se nabízela jako další nebezpečí. Prozatím ale musela všem stačit takto strohá odpověď. Navíc Selkie teorie byla taky správná. Rudý pohled plný očekávání padl na Leonarda, který poslední mohl zachránit jejich velectěné zadky.

No přiznejme si, že Iskierka nebyla úplně nadšená ze situace, do které se připletla. Pokud by to byly jen ona se Sinéad, byla by opravdu nadšená a asi by si to užívala víc. Teď tu ale byla Selkie, která byla zhruba tak inteligentní jako Zrůdička sama. A ten divnej, co zjevně sežral Šalamounovo hovno. Nechtěla však na sobě přílišně dávat znát své rozhořčení nad společností, se kterou se tu zasekla. Hodila proto po Selkii jedním spikleneckým mrknutím a po neznámém tulákovi s pindíkem zase vřelý úsměv – je ovšem pravdou, že úsměv byl pravděpodobně spíš jízlivý, než opravdu miloučký.
„Seš dobrej, žes to tak rozlousknul,“ přidala se k Sinéad téměř okamžitě. Ta totiž vypadala upřímně nadšeně a jestli mohla žíhaná vlčice být s takovým vagabundem spokojená, mohla pravděpodobně i šedivá asgaarská princeznička. Hlavně když jim zajistil postup dál na tomhle podivném dobrodružství, jež je mělo vést neznámým směrem do útrob země. Pořád si tím Iška nebyla jistá, ale co naplat? Neprotestovala proto a jen se s napůl hraným nadšením vypravila za Sinéad. A pro jistotu předběhla i Selkii, aby se mohla držet svojí kamarádky, která teď tunelem kráčela první.
„Dík, pinďo,“ houkla ještě po vlčeti, když zrovna míjela bílý kožich jejich třetí společnice. Dál se však po vlčeti, ani hádance neotáčela. Zanechalo v ní však velmi nepotřebný pocit jakési nadbytečnosti. Odin se jí cpal do zelí. Sinéad byla její kamarádka. Tak ať si milost pán dá sakra voraz.
„Selkie, nevěř všem podivnejm bytostem, co tady potkáme,“ broukla chladným hlasem k vlčici jdoucí za ní, „nabulíkují ti co jen budeš chtít slyšet, aby tě dostali na sakra nebezpečný a vodporný místa.“ Rudý pohled při těch slovech ovšem pevně visel na kožíšku Sinéad. Ne že by Žanetu nechtěla nechat jít první – ale trochu se bála, aby neskočila do nějaké podobné nástrahy. „A tohle místo je kurňa zrádný.“

Iskierka postávala v hloučku, ale rudýma očima jezdila po krajině a nespokojeně se na ni mračila. Tohle místo neměla ráda. Právě i proto se jí ani trochu nelíbilo, že je sem něco znovu vábí. Mohl to být chyták podobný tomu prvnímu. Anebo je to úplně nevinné a magie prosté cosi. Nic závadného, nic nebezpečného. Ta myšlenka ovšem byla z pochopitelných důvodů zcela úsměvná. Na Gallirei se nikdy, vůbec nikdy, věci neděly jen tak a bez důvodu. Zdejší božské entity přinášely civilistům rády trable. Asi si tak obohacovaly své nudné životy, které trávily zalezlé v prohnilých slujích a starých dómech. Protočila panenky v sloup, než se znovu zadívala na Sinéad se Selkii.
„Přesně tak, Zrůdička,“ přihodila další polínko do vatry nejistoty bílé vlčice, „je to prohnilá ohyzdnost, která kráčí po tomhle světě pod jménem Sunstorm. Snaží se všem vetřít do přízně, ale pak, když to nejméně čekáš, ti hupsne na záda a pokusí se ti zlomit vaz! Je šeredně strakatá, ale na své tělesné schránce nosí spoustu jizev. Z bílého ucha jí ale kus chybí – tak ji zaručeně poznáš i v davu.“ Nejdříve to Iška považovala za malichernost. Dělat zlé jméno někomu, jako byla Sunstorm se mohlo zdát prostou ztrátou času. Nakonec to ale mohlo být i jejím posláním. Jak by se asi Zrůdička musela tvářit, kdyby viděla kolika duším už o ní řekla. Kolik duší se jí musí bát. Šedivá si mnula tlapky a oheň v její hrudi vesele, možná i zlomyslně, praskal. Mezitím se však Sinéad začala cpát do jedné z méně prostorných jeskyní. To rudému pohledu Asgaarské slečny neuniklo. Přesto jej však byla nucena odvrátit. Proč? Nějaký vypečený cizinec se zlatou srstí si to nakráčel přímo k nim. Byl poměrně slušný a celkem slušně rostlý, ale přesto ho vlčice přejížděla pohledem plným neuspokojení. Taky to dala najevo trochu ležérním mlasknutím a máchnutím huňaté oháňky.
„Což vo to – domov si mužeš najít i někde tady v těch dírách. Ale jesli myslíš jakože smečku, tak ty si tu maj ve zvyku vybírat,“ již při těch slovech ale soukala hlavu do nory. Její pozornost plně třímala ve svých tlapách Sinéad. A Selkie. Která se neohroženě vrhla do úzkého a temného tunelu chvilku před Shireen. Ta tak dostala úchvatnou příležitost pobýt s cizincem pár letmých chvilek sama. Nastavila mu však záda – neměla úplně a zcela v úmyslu se jeho přítomností trápit. „Však jak to řekla tadyhle Žaneta – my toho víme,“ broukla ještě, než úplně zmizela.
K jejímu překvapení na konci té chodbičky nebyla temná jeskyně. Kdepak. Byla tu útulná nora, ve které sedělo nějaké prašivé vlče – pravděpodobně původce toho sladkého pachu – a zrovna se na Žanetu pokoušelo machrovat nějakou povídačkou. Její obsah šedým a potrhaným uším neunikl, musela se však soustředit, aby to vůbec napoprvé pochopila. Moje sestřička malinká je? Huh? Naklonila nechápavě hlavu na stranu a uhnula chlupatým zadkem Odinovi, aby se případně taky mohl dostat dovnitř. Třeba není jenom hezkej, ale taky mu to pálí?
„Počkej, pinďo, počkej. Cože se točí a je žhavý a cožeto?“ zahuhlala zmateně, ačkoliv jí to v hlavě jakože šrotovalo. „Jediná horká věc co lítá sem a tam dokola kolem Gallirei je slunce, ne?“ svou odpovědí si ovšem nebyla ani za drápek jistá. Ale to zjevně nikdo z nich, tak proč tam něco nestřelit. A navíc – šlo o poklad. Nadšený pohled proto vyhledal druhý pár zlatých očí, ve kterých tajemně jiskřil.

// Ještěří lučina

Když se trojice doploužila ze Skalních lučin k těm podivným kopcům, Iška dávno tu sladkou vůni také cítila. Nos měla nakrčený a obočí stažené, ale ouška držela zvědavě natočená vpřed a okolí prohledávala poměrně zvídavým pohledem. Osten nejistoty však bodal hluboko v jejím nitru. To tady se poznala se Zrůdičkou a tady k ji k ní osud připoutal na několik dlouhých dnů. Byl to pěknej oser, no co si budeme. Tenkrát tu ovšem byla sama, neměla za zády, respektive před sebou, svou úžasnou parťačku Žanetu, která se neohroženě drala vpřed a hrnula se za dobrodružstvím. Ostatně jako by dámy měly na výběr. Ta vůně byla tak vábivá, že se jí prostě nedalo vzdorovat. Možná by si Iskierka i trochu uslintla, kdyby se nedržela na uzdě a nekráčela s hlavou vysoko vztyčenou.
„Já doufám původ svého jména objasňovat nepotřebuji?“ prohodila na oko povýšeně, zatímco znovu pohledem zabruslila ke své původní společnici, „ačkoliv cením výkladu tvého půvabného jména, cizinko.“ Med, který Selkii mazala okolo tlamy mohl být stejně tak neškodný, jako jed. Však kdo Išku znal, věděl že hrála své karty tak, aby jí přinesly jen štěstí. Alespoň že Sinéad byla v její přítomnosti v absolutním bezpečí – byla moc cennou výjimkou, než aby Iskierka chtěla riskovat její ztrátu. To prosím ne – není třeba. I dobrých padouchů je ve světě třeba. Trochu nervózně šedá mrskla ocasem, aby ze sebe strhnula zbytky rozpaků.
„Nemám tato místa ráda. Právě tady jsem v jarních měsících potkala Zrůdičku,“ pronesla poměrně vážně a hluboký pohled upřela k západu. „Žaneta ví, o koho se jedná – přízrak zdejších zemí. Strakatou vlčici s roztrženým uchem a tím nejpodlejším charakterem, který jsem jaktěživ viděla.“ Dramatické entrée nabývalo na intenzitě, „jenže tohle není její pach. Snad se sem nedostal další z jejího druhu. Nějaká podobně nebezpečná osoba by musela býti eliminována.“ Temné poselství však přehlušil Selkie nadšený hlas a Sinéad svítící oči. Ach jistě. Zázraky. Vydaly se je s Žanetou hledat, než potkaly tenhle malý flekatý uzlíček neštěstí. I Iskerka proto náhle nasadila veselý výraz a oháňku konečně zdvihla nad tělo, aby s ní vesele zamávala: „určitě to nebude nic tak vážného a půjde doopravdy jen o dobrý zázrak. Takových je tu plno! Třeba nás ten pach dovede k pokladu, nebo něco takového!“ Shireen nadšení ovšem nebylo ničím víc, než maskou. Doopravdy měla strach, že se tu stane něco tak podivného, jako co se stalo tenkrát na jaře. To bylo bezesporu děsivé.

Slunce se přehouplo přes horizont, ale nic se neměnilo. Vzduch pořád odporně páchnul a vše bylo takové nijaké a nudné. Alespoň že situace se začínala vyvíjet poněkud zábavně. Šedivka si pozorně prohlížela jak Selikie, tak Sinéad. Druhá zmiňovaná velmi obratně přistoupila na Išky hru. Bylo to tak hladké a plynulé, že by jí nejradši vykřičela do obličeje jak je boží parťák a jestli si ji jakože může nechat. Ale to nešlo, protože bílá vlčice je poslušně sledovala a s napnutými slechy čekala na jejich další lži.
„Nic se nemusíš obávat,“ přitakala Iskierka klidně a spiklenecky na Selkii mrkla, aspoň to byla pravda. Nechtěla úplně křivit chlupy na těle někomu, s kým mohla bejt sranda. No nebylo by to zbytečný? A navíc by si to pak možná pokroutila i Sinéad, což by taky bylo poměrně kontraproduktivní. „Nejsme kult brutálních fanatiků, nýbrž jen strážkyně čistoty tohoto svatého místa, kde prorok Kessael poprvé vstoupil do zdejších zemí a kde prvně kázal svá slova míru,“ pronesla tak vážně, jak jen šla a hrdě při tom vytyčila bradičku vpřed. Měla však co dělat, aby se nezačala chechtat jako osel. Sakra – prorok Kessael? To jak jí napadlo? Ale věděla, že Sinéad ví o koho se jedná a že její vtip pochopí. Opatrně po ní zašilhala očkem, ale nechtěla moc navazovat oční kontakt. Pak by možná svůj smích nedokázala ukočírovat už vůbec a prostě by se rozřehtala jako střelená.
„O tajemstvích se nemluví jen tak s někým. Jinak by nebyla tajná. Stejně jako o živlech – trochu se kroť, divoká dámo. Musíme si nejdřív proklepnout s kým že to máme tu čest. Jak už jsem říkala – nejsme kult, ale sofistiková společnost strážců –,“ byla by povídala dál, ale Sinéad se najednou začala chovat divně. A bílá spolu s ní. Větřily a snažily se něco vyčenichat, ač vlastně ani jedna nepromluvila o tom co cítí. Shireen se zamračila, ale neřekla ani slova. Žanetě věřila, i když se neznaly dlouho. Už teď to byla její kamarádka, i když by to nahlas rozhodně nepřiznala. A proto, když druhá rudooká vyskočila, i ona se dala do pohybu.
„Ach – ano. Musíme opustit toto místo, než ho znesvětíme svými pachy více, než už je. Musí zůstat čisté.“ A s těmi slovy následovala svou parťačku, i když sama nic necítila a byla z toho trochu znepokojená. Protože prostě hellou? O co šlo a co tu smrdělo jinak, než už tak páchnoucí vzduch? 5ekne jí to někdo?

// kopce Tary

// Pardon ;-;

Počasí bylo pod psa. Fakt že jo. Hnus prvotřídní. Foukalo a vzduch páchnul a všechno bylo takové nijaké. Až na Išky společnost, která byla opravdu vybraná. Dvojice vlčic postávala před bílou cizinkou s mokrou srstí. Byla pod drobnohledem dvou párů rudých očí. A ty jí propalovaly do duše i husté srsti díru. Hlavně pohled Iskierky, který byl podobně divoký, jako kdykoliv před tím. Hlavně když Sinéad přistoupila na její hru. Nebylo to naprosto dechberoucí?
„Přesně tak – tajemství Skalních lučin by nemělo být narušováno jen tak nějakou tulačkou,“ přihodila hned za Sinéad a přimhouřila víčka, jak se zaměřila na modrá kukadla. „Povídej, holka – proč narušuješ jejich čistotu. Však jasně že tu nesmrdí žádný vlci, když to tu dnem i nocí střežíme, oka nezamhouříme a každou nečistou duši vyháníme,“ zaúpěla pak teatrálně svou lež. „A nekoktej, holka, nekoktej, my nekoušem,“ zasmála se na očko přátelsky a spiklenecky zašilhala po Sinéad. Pak se zarazila: „ale taky ani neslintáme, utři si to.“
Vlčice zatím začala baštit všechno, co jí naservírovaly. To nebylo špatně. Iška si to užívala, ale bylo pravdou že i postřehla její potenciál pro možná dobrodružství. Nechtěla však předbíhat úvahám. „Těší nás, Selkie. Jsme Žaneta a Jisrka, vybrané ze Skalních lučin a osvícené Životem a Smrtí – těší nás. Klaníme se. Je nám ctí. Hayata'lua.“ A k tomu, aby se neřeklo, Iška vyšvihla nádhernou poklonu, že by se za ní ani před mámou nestyděla. A to bylo co říct. A zatímco mluvila, Selkie si žvatlala něco sama pro sebe. Nebylo to moc podstatné, ale Shireen přeci poslouchala. A ouško poslušně držela natočené jejím směrem.
„To víš, řeka je kus támhle,“ pohodila hlavou směrem ke Kiërb, „ale proč bys chtěla opouštět naši vytříbenou společnost? Hlavně když ti můžem povědět o živlech tohohle světa.“ A při tom rychlým pohledem vyhledala druhý rudý zrak. Chytneš se toho? téměř křičely její oči. A víte, co na tom všem bylo úplně nejlepší? Věděla, že se Sinéad chytne. Věřila jí. No nebylo to dokonalý?

// Velké vlčí jezero přes řeku Kiërb | pardon, pardon, pardon, pardon, jsem fakt ostuda

„Nah, nelam si s tim hlavu. To, že je tu tolik individuí ještě prakticky nic neznamená. Taky tu sou normální duše – evidentně,“ při těch slovech taky na svou společnici Iskierka pokojně mrkla a v očích jí znovu zajiskřilo. Byly na cestě už poměrně dlouho, ale tak aby někam pospíchaly! Mohly si třeba někde jen tak vykydnout zádele u cesty a trochu si užít té příjemné debaty. Protože minimálně Shireen sama si jí užívala až až. Po hodně dlouhé době byla opravdu nadšená a natěšená ze své společnosti.
„Kessel je super – nebojí se si zasvinit tlapky. Ale jinak jsem fakt potkala spíš různý divný borce. Byla tu třebas nějaká žíhaná typka, se kterou se po kraji proháněl brácha celý léto. Ale nějak se nebyla úplně schopná představit za tu dobu, takže vlastně ani nevim jestli je okey, nebo vadná jako ty ostatní. A ten malej šedivec vypadal jako pořádnej rošťák. Klidně bych se pro něj pak stavila a trochu ho tu někde po okolí jaksepatří zaškolila,“ zahihňala se rozpustile na Jerryho konto, načež zabrousila pohledem po okolí. Od řeky se dostaly na úplně nové území, které Iška nikdy před tím neviděla. Pozorně si ho prohlížela, zatímco si užívala trochu čerstvého vzduchu v poryvech nechutně páchnoucího dýmu. Nejednou nakrčila nos a kýchla si. Rychle se ovšem s kyselým úšklebem vždy otočila zpátky na Sinéad.
„Osinu? Zlato, zdejší tam maj každej dle mýho aspoň půl oháňky šípkovýho trní. MINIMÁLNĚ. V Asgaaru to tak není – a jo, odtama sem. Naše území je kousek odtud-.“ Ale sotva to Iška dořekla, nebo spíš ani nedořekla, instinktivně se přikrčila. Mezi skalisky zahlédla kus bílého kožichu. Pak velmi, ale velmi něžně drcla so Sinéad, aby náhodou tu osobu stojící nedaleko nich tak docela nepřehlédla. Na odpovídání a diskusi měly času dost. Že by jim ale nějaká bláhová duše vlezla přímo na ránu?
Ach ano – bez sebemenšího sporu mohly v přímém přenosu pozorovat nějakého dalšího tydýta v jeho přirozeném prostředí. Slintalo to, čepýřilo se to jako slepice před kohoutem a v oháňce to mělo kdejaký roští. Iskierka vedle bílo černé, nebo snad šedé, vlčice působila jako hotová královna. Hlavně se svou rudou korunou, kterou stále ještě nesundala. Očima vystřelila k zapomenuté ozdobě, se kterou se pokoušela vystrašit to škvrně Stara. Na tuhle slečinku přímo před nima by to asi nemuselo fungovat. Ale legraci si s ní taky mohly užít, no ne? Shodila proto obratně korunu z hlavy na její finální místo odpočinku, kde měla tlít přes zimu, než rudým pohledem vyhledala pohled podobně rudých očí. A pak vystoupila z místa svého úkrytu.
„No nazdar, zbloudilá duše,“ houkla na bílou vlčici, která tu plula mezi kameny jako ve snách, „co tě přivádí na tohle posvátné a poutní místo našeho kmene?“ Větší ptákovinu vymyslet nemohla, doufala však že se její společnice chopí příležitosti a pustí se do divadla spolu s ní. Konec konců byly úžasně sehraná dvojka. Co víc si přát? Iška zatím ladným krokem přitancovala až ke světlé neznámé, kterou doteď mohla sledovat jen z dálky. Zjevně si chtěla uhnat rýmu, protože se někde vykoupala a teď měla úplně mokrou srst. „Jestli si chceš přivodit zápal plic, támhle kousek je řeka. Jestli ne, doporučuju se už moc nečvachtat v tůních a potůčcích, neb začíná bejt celkem solidní kosa,“ prohodila na oko přátelsky, když dotancovala příhodně blízko. Ouška držela nastražená vpřed a nic nevypovídalo o jejím křivém charakteru. Pohled v její tváři byl přátelský a hustá zimní srst zakryla většinu jizev dlouhonohé dámy, která se přívětivě culila na cizinku před sebou.

// Erynijský les přes Západní Galtavar

Krok sun krok. Isierka tlapkala vesele po boku svojí společnice a živě se zuila, zatímco jí oháňka smýkala ze strany na stranu. Očka jí zářila a kdyby to šlo, lítaly by jí samým nadšením z kožíšku jiskry. To ale zatím nebylo úplně možné, takže se musela spokojit jen s poetickou jiskrou v rudých očích. Ale co – bylo zkrátka velmi dobře vidět, že se sakra baví.
„V tomhle je to fakt hrozná bída. Jediný opravdu neschopný parchanti jsou ty, co se sotva batolej. Dokud to šišlá, je to pořád dost neschopný nebo dobře ovlivnitelný. Ale každej druhej dědek tady je vlastně takovej malej polobůh nebo tak něco,“ dovysvětlila ještě s přátelským mrknutím. „A víš jak, nechci zdradit tvojí důvěru hned na první dobrou. Však sme ještě ani žádný pořádný dobrodružství neviděly. Ale dobrej tah s tim pinďou. Doufám že se jim ten lov povede, když jim tam bude hejkat nějakej žížalák z horní dolní. Beztak to určitě byla Borůvková smečka – totální banda neschopáků. Fakt by mě zajímalo, jakej ubožák tam tomu šéfuje,“ uchechtla se znovu, ale její kroky se zastavily. Došly až k tomu velkému jezeru, které tu dominovalo celé krajině. Jeho hladina se v temném večeru zrcadlově leskla, vzduch smrděl ohněm a bylo hnusně vedro. Co se sakra s tim světem zase dělo? Ale tak co – jestli měl skončit, aspoň měla Iška na těch posledních pár hodin fakt zatraceně boží společnost. A ne nafrněnýho Nema, kterej–. Vlčice nedokončila myšlenku, protože vyprskla smíchy.
„Šakalí lejno? To kde si slyšela?“ hihňala se vesele a vlastně i zahýkala podobně, jako se před tím smála Sinéad. „Ať už kdekoliv, rozhodně to sakra vystihuje většinu dobráků tady kolem. Kam vlezeš, tam na tebe někdo čumí jak puk nebo hlásá, že seš na území cizí smečky a ať se koukáš pakovat nebo něco. Teda od nás z Asgaaru bych taky všechny asi hnala, ale protože tam aspoň máme nějakou úroveň. Nebo si to jenom nalhávam? Ještě nikdo nevykopnul mýho mizernýho a nudnýho bratra.“ To byl docela pádný argument pro úpad hodnot v Asgaarské smečce, takže se vlčice zahihňala jako hyena, než vyrazila podél břehu onoho jezera někam do dáli. Zatím si ovšem prohlížela okolí, neboť tady ještě nikdy pořádně nebyla. Šla kolem s Elisou, ale to nebylo ončo. Víme jak.
„Podívej,“ prohodila pak ještě, když spolu s vlčicí míjely jedlový pás, „támhle v tom lese čumí něco nad stromy – tam bydlí Smrt. Můžem sebrat někde nějakýho skřeta a doprovodit ho tam – třeba by to mohla bejt legrace! Nedělam si moc naděje že potkáme ještě někoho tak super do party – víš jak.“

// Ještěří lučina přes řeku Kiërb

// Pardon, i zdánlivě nezdolnou Baki položil náběh na nějakou tu virózku pošahanou.

Než se připojily k onomu zvláštnímu poustevníkovi s jeho přehnaně namotivovaným učedníkem (i když jemu všechna čest – koledy se mu líbily!), poslouchala Iskierka svoji společnici s hlubokým zájmem. Zjevně měla taky nějaké ty zkušenosti ze života. Aby ne – vypadala o kousek starší, než byla Iška sama. Rozdíl zimy či dvou možná? Ale neměla takové ty puberťácké rysy úplně. A už jsem říkala, že byla moc pěkná? V každém případě na ní šedivá asgaarská princeznička visela pohledem plným upřímného nadšení a oháňka se jí sem tam zhoupla ze strany na stranu. Ale než mohla pořádně odpovědět, už byly v přítomnosti a seděly proti tomu zvláštnímu morousovi. Ani on zvídavému pohledu rudých očí neunikl, ale tentokrát to nebyl pohled zdaleka tak plný obdivu. Spíš si ho prohlížela velmi opatrně. Hrozil jim fackami a podobnými ohyzdnostmi. Fakt morous – co si budem. Ale dle jeho slov znal Arcanuse. Potrhaná ušiska okamžitě vystřelila z uvolněné polohy vpřed a v očích se mírně zalesklo. Copak nosim na čele vytetováno „narozeno v asgaaru – v případě nouze vrátit tatínkovi?“ a třebaže se kérka neukázala, místo ní se na jejím čele objevila hluboká vráska. Fakt nic moc.
„Tady moje kolegyně má pravdu, pane, malýmu se to líbí. Vypadá fakt nadšeně no hele ten úsměv. Však se přece zas tolik nestalo,“ oponovala šedivá s lehkým úsměvem, který ale měl do upřímnosti docela daleko. Doufala, že nepotkaj dalšího nabubřenýho páprdu. Jenže hele na to! Evidentně po Gallirei nic jinýho než páprdové a dědci nechodili. A jedinej Kessel měl z nich všech trochu elánu v žilách. „Každopádně dík za info!“ vyskočila znovu na nohy a trochu si nakročila před Sinéad, aby ji znemožnila tohohle dědulu doopravdy naštvat. Blýskla po ní přitom letým pohledem: s nakopanou řití nebude žádný dobrodružství, ale velkej průser, a protože Shireen dobře věděla, že vzhled může snadno klamat, začala lehce směřovat svou společnost dál na sever. „Užijte si lov nebo tak, my vás tu nebudem prudit a prolezem to tu až si odštrádujete zas do lesa. Tak čágo bélo, a ty prcku, se nauč do příště nějakou pořádně sprostou říkanku!“

Jakmile se vlčici podařilo svou společnost dotáhnout ze Sigyho doslechu, zhluboka si oddychla. „Kámo, dávej si bacha. Některý tyhle strejcove vypadaj na chcípnutí, ale sil maj že by sis na zadek sedla. Vypráskaj ti kožich, že tě doma nepoznaj,“ vysvětlila důvod svýho počínání. „Jestli si chcem na někoho vyskakovat, chce to nějakýho zelenáče. Víš jak – zajdu. Určitě tu někde nějakýho potkáme, capartů a mládeže je tu taky dost. Ale na tohohle dědulu kašlem. Ale aspoň vidíš, že jsem nelhala. Tady je to samej podivín a přírodní úkaz.“ To byla svatá pravda. A dovádělo to mladou dámu k šílenství, takže velmi teatrálně protočila očka v sloup a nakrčila u toho zhnuseně nos. A protože rychleji konala než přemýšlela, namířila si to pryč odtud. Někam na sever – páč to byl taky dobrej začátek. A taky protože k tomuhle lesu se začínaly pojit vzpomínky na mámu.

// VVJ přes Západní Galtavar

Henlo~ !
Akce bavila! Byly to ke konci trochu dostihy, ale povedlo se (a taky to k tomu tak docela patří, že)

. Byla to zábava, ale teď zas mažu zalézt k učebnicím, no

. Než tak ovšem učiním, ještě si jdu vyškemrat nějaké ty odměny!

Poprosím o
- 65 kamenů
- 65 květin
- 55 oblázků
- 55 mušlí
- 2 teleportační lístky
- 25% slevu ke Smrti
- 25% slevu k Životu
- aaaa magii elektřiny s 5 hvězdami

Přidáno!

// řeka Mahtaë (jih) přes řeku Mahtaë (sever)

Krok střídal krok a šedivá vlčice se vesele culila. Společnost si náhle našla opravdu geniální a bavilo ji její povídání, i podivné hýkání, které sice tahalo za uši ale pořád bylo tak správně naladěné. Rudé oči šedivé vlčice jasně zářily a sama se smála. Ani nevěděla proč, ale šlo to samo. Možná to byl Sinéad důvtip? Jako by na tom ostatně záleželo.
„Tak pokud si měla štěstí, to máš dobrý. Já mám třebas retarda přímo v rodu. Bratr je hroznej tupec když na to přijde. Pořád vypadá jako by mu někdo hodně ubližoval. Jak kakabus. A takových je tu spousta. Ale největšího bacha si dávej na Zrůdičku. To je taková strakatá kreatura co pravděpodobně sežrala nějaký veselý kytky nebo tak něco, protože se furt směje jak postřelená, ale zároveň má o sobě hrozně vysoký mínění. Hnus ta borka.“ Protočila oči a zavrtěla hlavou, ale hned se zase vrátila k úsměvu. Nehodlala si s takovou mizernou blbkou kazit den. „Ale země zaslíbená to tady fakt není. Buď se tu dějou nějaký magický číčoviny, nebo tu chcíp pes. Nic mezi. Ale jak na to koukám tak má i Gallirea svoje světlý chvilky,“ doplnila bez pauzy hned za svou předešlou myšlenku. A Sinéad muselo být hned jasný že naráží na svou současnou společnost. Která měla ale zjevně zkušenosti s její další oblíbenou společností. Při zmínce toho jména okamžitě zpozorněla a ocas se jí rozkmital ze strany na stranu.
„Ty znáš Kekse? To je dobej borec! Prolezl se mnou Gallireu horem dolem a dokonce se mnou šplhal na tu nejvyšší horu tady!“ zavýskla nadšeně, ale její nadšení bylo kvapem uzemněno. „A taky mi zachránil zadek, když sem z tý hory pak spadla a on mě musel hledat dole.“ Vážná věc zazněla však s veselým podtónem v hlase. Mělo to ještě víc podrýt Shireen dobrodružnou náturu. Přece se nebojí žádných ptákovin, jako je vysoká hora nebo tak něco. A návrh na to, že by mohly spolu prohledat nějakou starou hrobku? „Kde si sakra byla celý léto tyjo! Jasně že sem hledat poklad nebo prolejzat starou hrobku!“ Iskierky pozornost skákala z bodu na bod, podobně jako ona nadšeně skákala od plánu k plánu. A protože konečně objevila doopravdy ÚŽASNOU společnost, nezaváhala ani na okamžik, když si to namířily k Smrkovému lesu.

Možná si toho měly povšimnou dřív. Měl je varovat silný pach smečky. Nebo prostě jen hlasy. Ale nadšená Jiskřička se vrátila nohama zpátky na zem až když si to Sinéad štrádovala za dvojicí vlků s koledou na rtech. Říkala něco o pozůstalosti a tak, ale šedá společnice jí nerozuměla. Byla jako na růžovém obláčku – tak nadšená pro dobrodružství. Odhodlaná. Až po chvilkové odmlce si uvědomila, o čem hnědošedá slečna před ní pravděpodobně mluvila. Ale bylo pozdě o tom pořádně přemýšlet, takže když zaslechla svoji novou přítelkyni, jak se vesele žene nočním lesem za žíhaným cizincem s jetou tlapkou a jeho potěrem, za veselého a zvonivého smíchu se vydala za ní:
„Já jsem malý koledníček, koledovat neumim, tak mi prosim něco dejte… Eh, ať tu dlouho nečumim,“ zanotovala vesele a s ocasem vysoko zdviženým se culila na vlky před sebou. „Anebo nevíš co se stalo s tou smečkou co tu kdysi žila? Není tu po nich nějaká mohyla, co mužem prozkoumat?“ přihodila rozpustile další kousek informací k Žanet otázkám. Od prvního pohledu však bylo snad poprvé za dobu její existence jasné, že nepřišla z žádnými nekalými úmysly. Ne dneska. Vlastně se jen přišly zeptat na cestu. Nebo tak něco.

// Středozemní pláň přes Náhorní plošinu

„No hej – to musela bejt sakra pruda. A jestli jako chceš říct jedno zdejší tajemství, tak tady těch krav je sakra dost. A taky bizonů a tak.“ Protočila oči v sloup, ale uchechtla se u toho a za poklusu odkopla kámen ze své cesty. Tlapky je nesly směrem k Mahtaë. A odtamtud možná ještě dál. A Iška byla nadšená. Opravdu nadšená. Sinéad byla veselá a upovídaná a celkově prostě od první minuty naprosto dokonalá společnice. Teda jasně – důvěřuj ale prověřuj a podobné blbosti. Ale co bylo takové nezávazné dobrodružství, žejo. Však to v tom slovním spojení přímo stálo! Nezávazné! Bez závazků. Podniknou nějakou lotrovinu, vytrolí pár staříků, objeví nějakou novou jeskyni a pak si každá půjdou po svém. Takový je plán. A tak ti Iskierka plánovala přijmout. A zatím co vlčice uvažovala o všemožném i nemožném, poslouchala nově objevenou známost a její zkušenosti s nějakým bizarním jedincem, jaké Gallirea nabízela.
„No vidíš, koukám že si sama už nějakýho bizona potkala. Takovejch tu je. Jeden retardovanější než druhej. Divně mluvěj, divně vypadaj. Nezbývá než si zvyknout. Pak je jeden fakt upřímně rád když potká někoho kdo nevypadá jako by měl v zadku včelu, nebo prostě jen neumírá s každym krokem. Věř mi. Je to tu fakt příšerný v některých věcech.“ To byl její upřímný názor, který se nebála sdílet. „Ale máme tu magie,“ navázala okamžitě, když vlčice zmínila Smrt. Musela ovšem zavrtět hlavou. „U Smrti jsem nebyla. Kdo ti o ní řekl? Ten lempl ze Sibiru? Je dost drsná, i moje máma se jí bojí. A ta se nelekne jen tak někoho,“ že o Elise mluví jako kdyby byla pořád tady si vlastně ani neuvědomila. Soustředila se na ty dobré věci. Asi. „Ale byla sem u Života. Bydlí na jihu a je docela v pohodě. A obchoduje s tebou když mu doneseš kytky, takže to není žádný drama. Ale Smrt, no… je hodně drsná prostě. Tím bych to shrnula,“ doplnila ještě. Zarazila se však v půli kroku a rozhlídla se. Poznávala tohle místo. A vzpomenula si na jednu hodně super věc!
„Hele! Kousek odtud sou vodopády a les, ve kterém kdysi prý byla jedna hrozně silná smečka. Co to tam prolézt? A počekovat jestli nenajdem nějaký pozůstalosti? Nebo něco cool prostě. Ty vodopády jsou super prostě samy o sobě.“ Ale když se rozkoukala, povšimla si Sinéad dál před sebou. Možná ani nezsatavila. Ale protože směřovala správným směrem, Iška ji prostě jen znovu následovala. Protože proč ne?

// Smrkový les přes řeku Mahtaë (sever)

Iskierka si prohlížela svojí společnost s neskrývanou libostí. Málo kdy jeden narazil na bytost, ze které vyzařovala ta správná energie. Ale to se šedivce zrovna poštěstilo, takže byla doopravdy nadšená, že vlčici potkala. Ocas jí na důkaz toho rozpustile létal ze strany na stranu. A kdo Išku znal, věděl, že to není jen tak, aby se pro něco (nebo někoho) nadchla. Ve vlčici, která se později představila jako Sinéad, však viděla jisté zalíbení. Možná protože z ní zkrátka sršel ten opravdu správný vibe. Ta jiskra, kterou ve své společnosti doposud šedá vlčice postrádala. A bylo to zpečetěno ve chvilku, kdy jí druhá slečna oponovala žertem o krávách. Neurazila se! Naopak! Obrátila vtip v další vtip. Kdyby se Iskierka neovládala, pravděpodobně by si rozpustila poskočila. Místo toho se však jen ještě víc ušklíbla v pobaveném úsměvu.
„Myslim, že přesně vim vo čem mluvíš,“ přitakala s lehce přimhouřenýma očima, zatímco její mínění o nové společnici stoupalo s každou uplynulou seknudou. „Ale běhat s vlastním druhem by pro pár chvil nemuselo bejt úplně od věci. Abys nezapomenula jak se třebas veje na měsíc.“ Oči znovu zajiskřily a zuby znovu blýskly v trochu křivém úsměvu. Tohle mohl být buď začátek něčeho mega super, nebo zatraceně ohromnýho průseru. Ale Iška byla ochotná přijmout oboje. Nebo třebas i kombinaci výchozích možností. Super průser, to by se jí setsakramentsky líbilo.
„Tak veď cestu, Sinéad,“ pobídla svou novou společnici a tlapkou jí galantně pokynula k pohybu. Šedá ovšem vůbec neváhala ztrácet čas a velmi hbitě vyrazila k východu. A šedá neodporovala, protože tohle musela zažít. Osud třeba nefungoval jen v blbejch kruzích? Třeba jí taky přál nějakou tu radost do života? Z úvah ji však vytrhnul příjemný hlas druhé rudooké. Zmateně za klusu naklonila hlavu ke straně.
„To je co to Sibíru?“ vyhrkla zmateně. „Kdepak, já se narodila v těhle krajích.“ Že kousek odtud, to zatím tajemná cizinka nemusela vědět. Na to bylo času dost. A Iška neměla ráda odkrývání tajemství.

// řeka Mahtaë (jih) přes Náhorní plošinu

Ukázalo se, že lovkyně keřů a pasačka kdoví čeho uměla mluvit. A dokonce ani nemektala jako většina těch nuzáků co tu trajdala po okolí. Kdeže. Kožíšek měla sice rozcuchaný od incidentu s křovím, ale jinak jí to docela slušelo. Hlavně když se oklepala a do vzduchu se vnesla její sladká vůně. A její pohled byl navíc podobně rudý, jako Išky samé. To byly automaticky body k dobru. Mít vlčice oči jako Zrůdička, byla by automaticky hozena do jednoho pytle s takovou nuzačkou a zauzlována v něm až do konce věků. Ale rudý oči? To už něco muselo znamenat. Iskierka proto pohodila hlavou a šibalsky se uculila, načež ležérně pokrčila rameny v odpověď. Nemusela všechno komentovat a vlčice si stejně myslela svoje. Pak ale začala blekotat něco o stádě.
„Ajaj, a co to bylo za stádo? Chceš pomoct hledat zbytek krav?“ K těm slovům přihodila rošťácký úšklebek, ale vrtění ocasem prozrazovalo, že to doopravdy nemyslela zle. Odpověď se ale přímo nabízela a Iskierka by nebyla sama sebou, kdyby jí nevyužila. „Nebo patříš k jiným býložravcům? Možná bizon?“ navrhla rozpustile a vyskočila na všechny čtyři, zatímco jí v očích jiskřilo snad ještě víc než před chvilkou.
„Jmenuju se Iskierka,“ nadhodila jen tak, „a jestli chceš, hledám nějakýho parťáka na nezávazný dobrodružství – nemáš volnej večer?“ zakřenila se a přistoupila trochu blíž k vlčici. Nejraději by vyrazila rovnou, protože něco uvnitř jí říkalo, že tahle neznámá bude sakra svolná k dobrodružství. Bylo to jako koukat se do trochu pokřivenýho zrcadla. Barvy neseděly a tak, ale jinak z dámy před ní sálalo podobné nadšení. Nebo se jí to snad zdálo? Vsugerovávala si něco, protože to tak chtěla vidět? Ať už to bylo jakkoliv, tohle byla dobrá příležitost si užít trochu legrace a nehodlala ji zahodit.