Gallirea - Příspěvky uživatele

|loterie 5|

Nastala tma, která byla v úplném kontrastu s tou nepřirozenou bílou tmou všude kolem. Tohle totiž byla ta tma, jakou každý znal od prvního okamžiku, co přišel na svět. Ta temnota. To zvláštní noční ticho. Jenže ona nebyla noc. Ne tak úplně, ne? Co se to dělo a proč byla vlčice tak zvláštně lehká?
Iskierka sama nic netušila, ale pravdou bylo, že právě ležela v bezvědomí. Na hlavu jí spadla ohromná větev, která jí uštědřila prvotřídního vypínáka. Takového, že se nestihla ani nadát. Přepadla po hubě dopředu a uvolnila tak ze svého sevření cizí vlče, které dostalo šanci a rozhodně nelenilo. Kdyby Iška byla při smyslech, hned by po něm skočila a pravděpodobně ho zakousla. Možná i vypnutá doufala, že to samé učiní Tasa. Větev ovšem přetáhla i druhou vlčici. Jestli tedy tahle situace měla být k něčemu, nezbývalo než doufat, že si alespoň malá Night Sea konečně uvědomí své pochybění a hrůznou pravdu – že tenhle svět už není bezpečný pro malá vlčátka, co mají toulavé tlapky. Hlavně ne v zimě.
Trvalo to docela dlouho, než se Iskierka začala ze svého bezvědomí s mručivými zvuky probouzet. Nechápala co se děje, ale cítila doopravdy silnou a palčivou bolest oblasti týla. Z tlamy jí tekly sliny a slabý pramínek krve vytékal z její srsti za uchem, kde ji slabý proutek šlehnul.
„No u sta šakalů,“ zaskuhrala, jakmile nadzvedla hlavu z prašanu. Dezorientovaná, vidění rozostřené. Jen Vasy pach ji upozorňoval na přítomnost někoho jiného a chlad pod břichem zase na nepřítomnost jejího spratka na hraní. „Do háje,“ zavrčela si pod vousy, jakmile jí došly všechny souvislosti. Nešlo ovšem poznat, zda-li těmi slovy komentuje úprk toho parchanta, či snad velikost větve, která ležela mezi ní a šedym kožichem její současné společnice.
„Seš dobrá?“ broukla tak nějak ze zvyku a pohledem střelila po druhé vlčici, zatímco se velmi malátně pokoušela postavit. Nohy se jí ovšem pletly, jako by slezla z kolotoče. Že by snad lehčí třes mozku?

|loterie 4|

Ten zvláštní pocit potěšení, které zalévalo olejem žár v Išky hrudi, byl opojivý. Očka jí jiskřila, div se netřásla a z rozevřené tlamy jí ukápla slina na obličej toho hnusného podsvinčete, které tu držela svým ocelovým sevřením a které zrovna něco pískalo o smečce. Šedivá vlčice se uchechtla, ale přerušila ji Vasa, která se začala smát na celé kolo. Rudý pohled se okamžitě stočil k ní a na šedé, zjizvené tváři se objevil děsivý škleb, který měl ale být původně přátelský.
„Ty tohle podsvinče znáš?“ zasmála se vlčice chraplavě a přitlačila na vlčici, aby vyzkoušela jestli umí i pískat. Celou vahou svého těla tlačila na její krk a rameno. Cítila odpor tkání, i jak se odrostlé vlče pokoušelo bránit. „Slyšíš to, bastardě? Nemáš domov. Máma s tátou na tebe kašlou. Nikdo tě nechce. Však aspoň bude o hladovej krk míň, alfa nám poděkuje“ promluvila Iskierka medovým hlasem. „Až s tebou skoncuju a tvoje bílý kosti přikreje sníh, nikdo je nebude hledat, slyšíš?“ hučela pořád do vlčete, ale nakonec se vždy otočila na Vasu, která vylučovala podivné zvuky jak svým hrdlem, tak i druhým koncem trávicího ústrojí. Zdálo se, že je fakt spokojená.
„Nerušila bych tě, ale všimla sem si že tě tady tohle podsvinče prudí. Ten mečák se nes po větru jak zběsilej, tak sem si řekla: proč trochu nepomoct starý známý, že? Nebo jí alespoň zpestřit pozdní odpoledne,“ rozpustile se uculila a zamáchala oháňkou, načež ale znovu pevně zaryla drápy do těla pod sebou. Levá zadní se jí přitom sklouznula po těle té křehké princezničky a zanechala po sobě táhlý a hluboký šrám na stehně. Nejdřív se to zdálo jako omyl, ale pohled ve vlčice tváři tvrdil něco jiného. Své činy ovšem nekomentovala.
„Promiň že sem v létě tak zmizla, potkala sem nějaký nevyřízený záležitosti, ale pořád mužem dohnat co sme nestihly,“ nadhodila přátelsky, načež velmi prudce čapla neznámé vlče za kůži na krku a pevně stiskla. Tlamu jí okamžitě zalila kovová pachuť krve. Ale i přes její snahu šlo o čistou ránu, která v husté srsti nemohla být vidět. Silou ovšem vlčici přizvedla, načež s ní praštila o sněhem pokrytou zem. „Našla si perfektní hračku, ta je někde odtud? Chceš se taky angažovat?“ prohodila ležérně a k překvapení všech si na vlče lehla. Zavalila ji svou vahou, zatímco jí tlapou stále držela hrdlo. Doopravdy jako by držela pískací hračku, či snad kost, se kterou si hodlala pohrávat při hovoru s její společnicí.

|loterie 3|

// řeka Kiërb | do not mind me, nic osobního, jen zhrzená Iška, která se vzbudila a vybrala si násilí ♥

V lese bylo mnohem lépe. Vlčice kráčela přikrčená, ale kožíšek celý obalený tím dotěrným sněhem ji stejně zajišťoval dostatečnou kamufláž. A to i na světlém podkladu. Nebyla zrovna obratná, nebo zkušená lovkyně a taky byla jako slon v porcelánu, ale jako by to vůbec mohlo vadit, když kolem řádil naprosto šílený orkán, který ohýbal vrzající stromy a oslepoval prakticky každou duši, co se vůbec odvážila vystrčit čenich z útrob úkrytu. Ona sama neměla ponětí, kde přesně se nachází – nepoznávala okolní zem. Zmateně se rozhlížela, zatímco krutýma očima prohledávala terén kolem sebe. Jednu duši. Jedinou duši, kterou by si mohla vzít a utišit krvavou obětinou svůj hněv. A přesně v tu chvilku k ní vítr donesl kvílivý hlásek. Byl slabý – nejprve si myslela, že k ní promlouvá její vlastní svědomí. Pak se ovšem napomenula, protože to by se musela hanbou propadnout. Její svědomí neznělo jak potrefený podsvinče. Zhrzeně si odplivla a hnusně se ušklíbla. Oči ovšem sledovaly vzdálený obzor, odkud vítr přinášel ten mečivý hlas. Cíl nalezla.
Doplížit se ke dvojici nebylo pro takového hromotluka vůbec lehké. Nebo by alespoň nebylo, kdyby doopravdy neřádila šílená bouře. Zvuk byl utlumený. Čerstvý prašan nekřupal pod nohama tolik, jako by činil jasní sníh tající. Vrzání stromů a praskání větví spolu s kvílením větru jí tvořilo dokonalou kulisu, spolu se sněhem, který jí tam venku na Ještěří lučině zahalil bílým hávem. Stalo se tak, že ze svého úkrytu opodál právě sledovala nic netušící vlčice. Mladší z nich byla celkem držkatá – to ona pískala jak prasklej balónek, ze kterýho unikal vzduch. A druhá z nich? Iška se zarazila jen na moment. Byla to Vasa. Povídala si s tím podsvinčetem, což mladší šedivku zarazilo. Rychle si ovšem rozvzpomenula na jejich poslední setkání. Měly jsme nalézt vlče a pak ho zabít, jak sladké a příhodné. A teď tu byly. O mnoho dní později. O mnoho mil dál. A přeci! Byla tu Vasa, byla tu Iška a bylo tu i to vlče, které mektalo sáhodlouhé monology. Přes ten vítr vlčice nedokázala rozpoznat strukturu jejich dialogu, ale jako by na tom záleželo. Kostky byly vrženy.
Jako pokaždé, když šedá vlčice vyrazila na lov, se vše odehrávalo nečekaně rychle. Připlížila se dost blízko a když si byla sama sebou jistá, vyrazila ze své skrýše. Skrze závěje se valila jako lavina a hora svalů – to bylo asi jediné, co vlastně byla. Rozhořčená, rozčílená, vzteklá – rudé oči planoucí a zuby divoce vyceněné. Mířila přímo na Night Sea. A její cesta našla svůj cíl. Skočila po nevinné vlčici s takovou silou, že ji až svou vahou strhla na zem. Divoce vrčela, kožich jí jiskřil a pravděpodobně vlčici uštědřila i elektrickou ránu, zatímco vzduch kolem nich se pomalu zahříval. Jak rychle to jen šlo se převalila nad nebohou cizinku a opřela do ní celou svou váhu, zatímco jí zuby cvakly těsně vedle čenichu. Až teď si uvědomovala svou sílu v porovnání s vlčicí pod ní. Svaly měla napnuté a plnou sovu silou, stejně jako vahou, ji držela přišpendlenou k zemi.
„Tak co ty malý podsvinče,“ zavrčela hrdelně, oči divoce jiskřící. Zatlačila na tělo pod sebou. Cítila odpor šlach a svalů, stejně jako vaziva, které držely celé tělo pohromadě. „Proč bych ti teď neměla urvat xicht, hm?“ zasyčela jedovatě, ale svůj pohled rychle stočila k Vase, po které hodila přátelským úšklebkem: „Du pozdě, ale přece. Jak se ti daří? Ta tlapka teď vypadá dost dobře,“ pronesla ležérně, jako by zrovna tlapami netlačila na krk absolutně cizího vlčete, které jí neudělalo vůbec nic. Bylo už sice odrostlé, ale velikostí se Asgaarské princezničce nemohlo rovnat. Natož pak silou.

|loterie 2|

// kopce Tary přes Ještěří lučinu

Cesta to byla absolutně šílená. Neskutečný. Nepopsatelný. Hnus, velebnosti. Rudooká slečna se přikrčená drala skrze hustou bouři a mhouřila víčka, jak ji do obličeje šlehal ledový vítr a husté sněžení. Vánice! Bílá tma, chcete-li. Takový mráz snad nezažila ani loni, ne? Vzpomněla si na promočenou Selkii, která pátrala po řece. Jestli se teď bude koupat, pravděpodobně velmi rychle zdechne. Umrzne jak ryba v tůni, nebo blbá myš, co se nezahrabala dost hluboko pod zem a v létě si dost nevystlal hnízdečko. Její srdéčko bude zpomalovat a zpomalovat, než se úplně zastaví a její tělo zůstane chladným. Oči ztratí jas. Ale jestli se odpakovala do Asgaaru, jak jí bylo doporučeno – no to už bylo na její vlastní nebezpečí. Popravdě ovšem Šedivka očekávala, že jestli se do jmenovaného hvozdu doopravdy odprdelila, možná z nich už byly spolusmečkovnice. Kolegyně. Protočila by oči k nebesům, ale to by jí asi zmrzla víčka, nebo by je ostré sněhové vločky doslova vymetly z důlků. Pohled tedy absolutně vyřadila ze svého repertoáru smyslů, stejně jako čich a sluch a oslepená se drala vpřed.
Na řeku Kiërb narazila prakticky náhodou. Ve stínu stromů kolem ní se navíc bouře trochu uklidnila a ona si mohla z kožíšku oklepat přebytečný sníh. Odfrkla si, ale neměla zatím dostát klidu. Musela se ukrýt v lese. Ale necítila se dobře – právě naopak. Zbavená smyslů a hnaná jen svou primitivní touhou utišit svůj hněv tedy ubrala své kroky ke stínu lesa. Byla jako lovec. Připravená zlomit vaz první obětině, která se jí připlete do cesty. Nějakému ubohému zajíci, srně. Jakémukoliv nebožákovi, který by mohl odsrat její rozčílení. Vztek ze ztrát, kterými prošla, ze svých problémů, které držela hluboko v sobě. Hořkost na jejím jazyk byla skoro až citelná, neboť málem začala slintat z toho děsivého rozpoložení svých smyslů. Zavrčela, naježená a divoká. Nespoutaná jako plamen, který jí plál v hrudi.

// Východní hvozd

|loterie 1|

Uběhlo hodně času. Iška vystrčila hlavu ze závěje a zmateně zírala všude kolem sebe. Počasí to bylo naprosto nesnesitelné a ona skrze zamrzlé řasy jen toužebně hleděla do míst, kde se jí ztratila Sinéad. Trochu zakňourala a znovu zastrčila palici pod sněhovou zátku, která ji na několik dnů uvěznila v onom tunýlku. Už toho měla sakra dost! Znechuceně se převalila ve svém skromném dopěti a uzmula do tlamy trochu toho sněhu, který pak rozžužlala, aby zahnala žízeň. Kam jen zmizela Sinéad? Proč se nevrátila? Vlastě ani nevěděla jak se to stalo. V jednu chvilku si hrály, ve druhou slyšela jen vzdálené volání a pak bylo ticho. Dlouho bloudila mezi prokletými kopci, jenže zapadla do díry na začátku té proklaté bouřky a v ní taky sakra dlouho zůstala. Přišla si jako lemra a znovu své myšlenky nasměrovala k Elise. Píchlo jí u srdce a pohoršeně nakrčila čumáček, tak jako to vídala u své mámy. Stejně jako její oblíbené máchání ocasem.
„Co to se mnou zase je,“ zavrčela si pod vousy a nenávistným pohledem střelila k světlu, které prosvítalo skrze sněhovou závěj nad její hlavou. „Nemužu se hroutit jen protože se něco takovýho stane, nejsem žádná sralbotka bez kousku důstojnosti, ne? Máma se musí v hrobě obracet!“ vyskočila na nohy tak prudce, až si skoro všechen sníh shodila za krk, kdyby narušila křehký strop nad svou hlavou neuváženým pohybem. Peptalk ovšem zabíral a šedá vlčice znovu sbírala vůli, stejně jako v ní rostl ten pekelný plamen, který teď dlouho držela pod pokličkou.
„Proč se mám bránit sama sobě? Proč bych prostě jednou nemohla popustit uzdu tý vatře?“ zahuhlala tiše, načež pohled sklopila ke svému hrudníku. Cítila pálení, jak se všechny potlačované emoce začínaly drát ven. Kožíšek jí zajiskřil a srst se naježila. Magie elektřiny konala své dílo. Přišel čas si taky trochu užít.
Z nory Iška vyskočila do sílící bouře s nečekaným zapálením a velmi rozmrzele se zaksichtila, načež ovšem sklopila hlavu a uši a zcela na slepo se vypravila přes zmrzlou pláň. Její dobrodružství znovu začínalo. Se Sinéad i bez ní.

// řeka Kiërb přes Ještěří lučinu

Iška chrchlala a dávila se, ale u toho se dozajista nepřestávala smát. Ocas jí smetal ze strany na stranu jak kdyby byla nějakej voříšek pitomej a očka vesele zářila při té příležitosti, že tak krásně vypekla svou drahou kamarádku Žanetu, která-, eh? Iška se začala rozhlížet, protože Žaneta jako by najednou zmizela z povrchu zemského. Co to?
„Sinéad?“ volala vlčice a zmateně se rozhlížela, vždyť ji slyšela se chechat, neni to minutka. Jenže jak Iška vykročila, rázem pochopila, co se její společnici stalo. Ze závěje přímo před hnědou vlčicí trčel ocas. Sníh zjevně zakryl ustí některé z nor. „Ahá!“ zapředla vlčice spiklenecky a zamáchala znovu oháňkou, zatímco s respektem opatrně kroužila kolem otvoru v zemi. „Snad naše úchvatná Žaneta nepřehlédla takovou lehce nepřehlédnutelnou díru v zemi, co?“ smích v ní bublal, jak se pokoušela ho potlačovat v zápalu hry. A protože byla lovec a válečník, připravila se číhavě přímo před Žanetu. Ze sněhu si uplácávala sněhovou kouli, kterou by po kamarádce mohla vrhnout přesně ve vteřině, kdy vystrčí hlavu nad závěj.
„No pojď, Žanetko, jen pojď blíž. Jiskra ti neublíží, Jiskra je kamarádka,“ a jestli se ptáte, zda byla blbá – jasně že ne. Chtěla, aby si Sinéad myslela, že na ní šedá něco chystá. Proto ji lákala k sobě zpěvavou melodií a medovým hláskem. Jen teda ještě k tomu? Hlas měla doopravdy příjemný, ale zpívání jí moc nešlo. Nedržela rytmus a sem tam jí to ujelo. Ale tak nemůže být přeci každý dokonalý ve všem, ne? Stačilo že byla jak liška mazaná a podšitá. Očka jí při tom dovádění vesele zářila a zapomenula na všechny minulé trable. Teď byla důležitá jen Sinéad, kterou nepřestávala laškovně vábit blíž a blíž: „Pojď, Žanetko, jen pojď ke mně blíž.“

Ledová spršk, která přistála Išce v xichtu jí div nevlítla nosem až plic, jak se prve lekla. Zakuckala se, ale ještě než dokašlala, už měla rozjeté přední tlapy, hrudník přitisklý k zemi a zadek zvedlý k nebesům, jak rychle zapadla do přátelského postoje. Oháňka jí přitom divoce lítala ze strany na stranu. „Já ti dam, megero zatracená,“ chechtala se hned a tlapkou máchla tak, aby zdrhající kolegyni zasáhla. „ŽANETO, MAZEJ ZPÁTKY,“ volala, když minula a nuceně vyrazila za svou kamarádkou znovu do kopce. Poněkolikáté už to bylo značně náročné, ale vlčici hnal adrenalin, jak chtěla přítelkyni oplatit ledovou sprchu. „Bude ti to prd platný, že tady už není mlha, až s tebou skoncuju! Budeš mít sníh až za ušima! Jen počkej!“ hravé a přátelské výhrůžky jistě nemyslela špatně. Naopak – šlo stále jen o hru, která jí začínala víc a víc bavit. Mohla by se tu s šedivou vlčicí točit dokola klidně celej den a kdyby ji z toho neboleli tlapičky, asi by to i vydržela. Teď ale začínala bejt sakra zadýchaná. Vděčně by proto padla na bok, když se konečně dohnala nahoru. Jenže ne-e. Musela si vyřídit plány s tou zatracenou kozou, která se jí pořád chechtala. Bezmyšlenkovitě po vlčici v hravém manýru skočila a strhla ji ze svahu spolu se svou sloní maličkostí. Pořád se smála jako natvrdlá, ale vůbec jí to nevadilo. Jen opatrně druhou vlčici objímala tlapkama, aby jí nezdrhla. Prvotní plán bylo vymáchat jí čumák ve sněhu, ale Karma byla už tradičně o krok napřed, takže sníh nalétal do rypáku leda tak Išce samotné. Když byla proto pod kopce jejich společná krasojízda ukončena, vyskočila na nohy a prskala jak blbá zase jenom ona. O to horší bylo, že se nemohla přestat smát, takže většinu sněhu zase vdechla zpátky. Musela to bezesporu být úchvatná podívaná, když Asgaarská princezna vykašlávala za neslavného hekání a hýkavého smíchu sníh z nosu a tlamy, ale aspoň bylo čemu se smát.

„Milá Žaneto,“ oslovila Iška svou kamarádku pod kopcem s lehkou úklonou, „já mám výhradně geniální nápady, má drahá společnice,“ polichotila šedivka trochu svému egu a pyšně se zazubila nacelej širej svět. Byl to opravdu dobrý nápad, když se teď oklepávala. Klouzalo to bravurně, byla to legrace a s každou jízdou jako by ze sebe dostala trochu tý temnoty, která se jim snažila dostat pod kůži tam dole. Aleluja. A navíc byl pryč všechen ten ohavnej dým.
„Ani mi nemluv, jak je tohle parádní. Čerstvej vzduch, kterej je opravdu čerstvej? To tu dlouho nebylo, jeden aby byl za takový zbytečnosti pomalu vděčněj,“ funila vlčice cestou do kopce, zatímco se snažila pokračovat v konverzaci. Dělalo se tak ovšem velmi obtížně, když jí každá jízda div nesmazala paměť. Adrenalin jí proudil žilami a vítr bral myšlenky z hlavy. Konečně nějaká zábava, která neobnášela nic zbytečně nebezpečného, otravný debílky, nebo Zrůdičku. Nahoře na kopci Iška počkala na svou stoupenkyni, zatímco se vesele culila. Už se nemohla dočkat, až sebou znovu práskne na bok a sveze se dolů, ale ve dvou to byla prostě sranda.
„Dámy první, pěkně prosim,“ pobídla drahou Žanetu a pokynula jí uctivě tlapkou, načež se zatvářila velmi důstojně a počkala, než se vlčice rozhodne vyrazit. Ulehla do stopy těsně po ní a nutno říct, že s každou jízdou se hnaly dolů o něco rychleji. To jak uklouzaly takové pseudokorýtko, ve kterém se díky tření ze sněhu stával led. Neskutečná jízda! Lhát vám nebudu. Vlčice si to užívala a pokaždé se smála tak, až jí jazyk plandal z koutku úst a z kožichu létaly jiskry. Byl to fakt cvakot, jak svištěla za Sinéad. A ještě větší cvakot to byl, když do vlčice před sebou narazila. Byla větší a těžší, takže se pohybovala z kopce o něco rychleji a pod ním zastavila až o zadek svojí společnice. Zmateně při nárazu hekla, ale když si to uvědomila, hned se sbírala za serenády rozpačitých omluv: „Bože, pardon, to sem fakt nechtěla. Dobrý?“ sondovala okamžitě, i když z ní pořád čišelo to nadšení z další jízdy po sněhu.

Vlčice se válela ve sněhu jak dlouhá tak široká, ale vlastně jí to bylo úplně jedno. Mrazivé počasí jí laskalo líčka a štípalo do tlapek, jenže vše bylo lepší než ty hnusné a temné chodby tam hooodně hluboko pod zemí. Chudák Selkie, pomyslela si vlčice, ale rázem zapudila vzpomínky na bílou slečnu. Kdyby s nimi chtěl jít, jistě by mohla. A tak se šedivá ráčila soustředit hlavně na své problémy a oči plné slz, které přivolalo zářivé denní světlo.
„Svoboda a slunce zář a čerstvej vzduch! Jako by nikdy na světe sakra nebylo líp,“ broukla vlčice a zazmítala oháňkou, když se konečně dostala zpátky na nohy a oklepala ze svého těla sníh. Zdálo se, že vypadly na světlo boží přesně v tu nejkrásnější možnou chvíli. Hlavně když už neviděla rozmazaně a tlapkou si vytřela oči do sucha. Stály někde v kopcích a pokojně si mohly užívat blížící se noc. Iška se znovu protáhla a pohledem vyhledala pár rudých očí, který ji teď všude provázel. Svévolně zamáchala oháňkou a spiklenecky se uculila.
„Co si užít trochu legrace, když už jsme venku? Sice chci prchnout jak rychle to pude, ale prve si můžem trochu svést šunky.“ A jestli Sinéad nechápala co myslí, ihned se jala ilustrovat svůj návrh. Plácla sebou na bok a gravitala se jala pracovat. Vlčice se dala do pohybu a rychlostí blesku si to svištěla pod kopec, kde následně zastavila. Dobrých sto metrů pod Sinéad.
„Je to legrace!“ hulákala, když se sápala na nohy a poskakovala podobně jako ta koza, ke které se přirovnala druhá vlčice jen o pár řádků výš. Hned se hnala zpátky do kopce a než se vlčice stihla spustit z kopce znovu dolů, už byla dlouhonohá vlčice po jejím boku. „Co na to říkáš? Jedeš se mnou?“ byl to návrh, který ovšem nesnesl odmítnutí. A na důkaz svých slov sebou Iška znovu plácla na bok a ve své úvodní stopě už se zase s větrem o závod vezla z kopce dolů. Gravitace zkrátka je krásnou věcí.

Cesta se vlekla. Ale i když to utíkalo setsakramentsky pomalu, přeci jen se musely blížit východu. Jediným problémem bylo, že byly pěkne otlučené. Iška měla odřený rypák až hanba, Sinéad si zase poskočila, načež se ozvalo jen tupé zadunění a druhé šedé na záda spadlo trochu hlíny. Prostě žádná sranda, jen pomalé posouvání se vpřed navzdory válečným zraněním.
„Dobrý?“ vyzvídala hnedle šedivka, když se Sinéad praštila. „Nejsem zrovna léčitel, ale bouli bych ti na světle i vymáčknout zvládla,“ zasmála se napůl spiklenecky, napůl prostě proto, že jí bavilo jak zoufalé obě dvě byly. Vlci zjevně nebyli bytostmi uzpůsobenými k potloukání se v prohnilých podzemních chodbách. „Leopard byl beztak tak blbej, že by bezpochyby i blbě hořel,“ opřela se šedivá ještě naposledy do vlka, jehož jméo bylo stejně tak falešné, jako jeho charakter. „Hlavně že je pryč, špinit si s nim tlapky by beztak bylo úplně k ničemu.“ A zrovna v tu chvilku, kdy vlčice dořekla ona slova, tak se do jejího těla opřel poryv čerstvého vzduchu. Okamžitě ožila a div nezavýskla. Poskok si ovšem rozmyslela, neboť nechtěla dopadnout jako její kolegyně.
„Honem, natáhni krok!“ pobídla ji bez rozmyslu a sama tak učinila v cuku letu. Nemohly být daleko. Rozhodně ne, když se teď do nich dal chladný a kousavý vítr, který musel být z venku. Voněl totiž pro mraze a sněhu. S každým krokem se Iška pohybovala rychleji, snad aby předehnala právě vítr sám. A když jí do očí konečně padlo trochu toho zářivého světla, neubránila se nadšenému zavřísknutí. Vystřelila z jeskyní prakticky bez rozmyslu a jakmile vyletěla, nohy se jí sklouznuly. Za tu dobu napadal všude kolem sníh a ona na to nebyla připravená. Tlapky se jí rozjely a ona z díry v zemi a oslepená tolikou světla zahučela přímo do příkopu, kam se svezla po břiše. Nic to ovšem neměnilo na faktu, že se smálala. Oči jí slzely a držela víčka pevně semknutá, ale byla doopravdy šťastná. Fakt že ano! „Konečně světlo! DÍKY, ŽIVOTE!“

Plahočily se temnými chodbami a iška měla už úplně vošoupanej čumák, jak sem tam v přítmí do něčeho napálila. Nesla se tedy nad jejich hlavami peprná šaráda nejrůznějších nadávek, za který by se ani Norox nemusel stydět. Nu což. Beztak je nikdo jinej neslyšel.
„Mohli nám krom toho pokladu přikopnout ještě nějakou supr čupr svítilnu,“ posteskla si zoufalá vlčice zrovna ve chvilku, kdy si tlapkou mnula znovu naraženej nos. Když jej olízla, cítila na jazyku i stopy krve. „Se na to vyprdnu, nevidíš o něco líp než já?“ otočila se na Sinéad trochu zoufale a s prověšeným obočím. Jo kdyby tu byla Elisa a její ohnivá koule. Nebo kdyby aspoň ona uměla onu ohnivou kouli používat. Heh? „Jak udeří jaro, šmahám trhat kytky pro života, abych uměla aspoň trochu líp svojí magii ovládat,“ broukla si ještě pod vousy, než se znovu vydala na cestu. Naštěstí doopravdy zvolily dobře, neboť se záhy doplácaly do lehce osvětleného, přesto však stále tmavého, otevřeného prostoru. Tady před tím byla ukrytá ta černá vlčice, ne?
„Tady sme byly,“ konstatovala vlčice. „A odtud vedla jenom jedna cesta, ne? Však sme prakticky celou dobu furt šly jenom rovně, až na tu první odbočku. Ale cestička z oblázků je sakra dobrej nápad, jen na nás asi moc high-up, nebo tak něco,“ zasmála se lehkovážně jejich vlastní blbosti a trochu si odfrkla, jak ji prach polechtal v nozdrách. Nemělo cenu se zdržovat, vlčice proto zamířila směrem, kde si pamatovala chodbu. A doopravdy tam byla. Pomalu tedy zaplula do jejího přítmí. Vzduch se pomalu oteploval, takže asi šly správně. A doopravdy se brzy vylouply v další z chodeb, kde na ně čekala zlatá vlčice a kde se rozdělili se Selkií a Leopardem.
„Heh, super. Odtud už to bude jenom kousek,“ zajásala šedivka a zamáchala ocasem, když se otáčela na Sinéad, kterou cítila kousek za sebou. Hlavně že se konečně posouvaly pryč. A s nadějí i velmi záhy daleko od tohohle místa. Bylo snad prokletý, nebo něco?

Iška byla pěkně rozlámaná ze své záchranné akce a když se Sinéad nedívala, všemožně se nakrucovala a protahovala, aby se zbavila nepřijemného pocitu bolesti. Všehovšudy ale hýbat nohama mohla, nekulhala a když pominula menší diskomfort v pravé zadní tlapce, byla zcela fit. TOP. Oklepala se tedy a přátelsky se na svou kamarádku zazubila. Byla tak ráda, že mají tohle z krku, že by pomalu na svůj díl pokladu zapomenula. Její pohled ovšem nesledoval jen Žanetu – rotoval mezi všemi a pokaždé když padl na Leoparda, ošklivě se zakabonil. Ale vlk si to zasloužil. Vypadal sakra nedůvěryhodně.
„Hlavně jestli si v pořádku,“ broukla směrem k Sinéad, ale podivně ledovým pohledem stále sledovala hnědého vlka. Naštěstí se měl k odchodu. A Iška odmítala se jím dál zaobírat. Přifařila se k Žanetě, aby si vzala svojí část pokladu a i s ní nasměrovala svou pozornost směrem ven. Měli jediný úkol. A ona ho sakra odmítala zkonit.
„Hej, Selkie, seš celkem dobrá. Já se teď plánuju zdejchnout, ale kdyby ti přes zimu mrznul moc zadek, kousek na západ odtud je Asgaarskej hvozd. Když řekneš že tě poslala Iskerka, tak tě určitě nechaj si ohřát zadek,“ promluvila šedivá k jejich soudobé společnici ve chvíli, kdy se Leo vytratil. Jemu ať pytlík v zimě klidně drhne o závěje, ale Selkie vypadala jako docela přátelská vlčice. „Leda bys jako chtěla jít s náma?“ navrhla ještě světlé vlčici, ale popravdě doufala, že teď bude moct chvilku zůstat jen sama se Sinéad a probrat co se stalo a tak. Pokud s ní tedy Sinéad bude chtít jít? A protože její činy pobrala jako nevyslovené ano, neb se začala sápat někam úplně špatně. Iška protočila rudé panenky v sloup a svou kamarádku jemně praštila ocasem přes plece.
„Tudy, prosim tebe,“ pobídla ji a nosem postrčila směrem ke správný cestě. Tedy tý chodbě, odkud přišly spolu. Pořád si byla docela jistá tím, že to nebylo tak komplikovaný. Snad.
„Byla to dlouhá chodba a pak byla ta místnost s tmavou vlčicí, ne?“ zeptala se pro jistotu, zatímco kráčela za Sinéad, zcela nevědoma toho, jestli za nimi je, nebo naopak není Selkie.

Nést na zádech vlka a půl nebylo úplně zrovna ízy. Co si budem. Iška ale přesto nepociťovala takovou únavu, kterou prve očekávala. Co to? Že by za dobu svého bezúčelného pobíhání po Galli sem a tam a zase zpátky opravdu trochu zesílila? Pyšně se vyprsila a raději ignorovala Selkiino kvákání. Drž zobák, hvězdo. Tunel ste si vy ubožáci vybrali sami, jestli se sakra nepletu, a nepletla. Už aby byly se Sinéad pryč. Tyhle kecy jí přestávaly bavit. Chtěla prásknout bičem do koní a zmizet někde v dáli. Poklad nebo ne. A tak tam jen stála a přemýšlela, zatímco každej něco breptal a řešil naprostý zbytečnosti, který neměly sebemenší opodstatnění. Hlavně být pryč. A to se mohlo jevit jako docela reálný cíl, neboť vlčici přivedl k vědomí hlas její kamarádky. Zastříhala ušima, když vzhlédla k temnému stropu. Sinéad neviděla, ale poklad tam dle všeho byl – věřila jí. Nechala Selkii seskočit a ucouvla, aby byla v bezpečné vzdálenosti, kdyby náhodou mělo něco padat. A začalo. Sinéad byla doopravdy tak hodná, že se s nimi všemi chtěla podělit. Iška podvědomě zamávala ocáskem a pousmála se na svoji parťačku, pak ale spěšně střelila bokem po Leovi.
„Hlavně aby nám tady jemnost pán nechtěl zdrhnout s cizí částí kořisti,“ zabrblala vlčice jeho směrem. Chudáček si zjevně neuvědomoval fakt, že kdyby se k pokladu dostala ona, v životě by o ní víc neslyšel. Pak by někde jen počkala na svojí šedou parťačku, se kterou by si poklad spravedlivě rozdělila. Hezky fifty:fifty. Ale s těma dvěma? Sotva. Selkie by si možná zasloužila křišťál za statečnost, ale Leopard? Jen čuměl jak se vykroutit z práce a zdrhnout s co největší částí kořisti. Beztak jako Iška. Na chvilku ji napadlo, že by zastoupila východ z jeskyně. Přeci jen by na to měla, narostla pořádně. Plány jí ale zhatila Sinéad, která se velmi neuváženě rozhodla skočit dolů z té římsy. Šedivka reagoval možná rychleji než chtěla, když skočila přímo pod druhou vlčici, aby zbrzdila její pád. Náraz to nebyl zrovna příjemný, ale jistě si vlčice nemohla ublížit. Možná tak Iška, když se svalila na chladnou zem s žuchnutím.
„Heh, si v pohodě?“ vyzvídala hned, jak se začala zvedat. Trošku pomlácená, ale pořád ready nabančit Leopardovi prdel, kdyby se chystal chovat nevhodně. Přeměřovala ho přísným pohledem. „Tak do toho, každej si vemte svuj díl.“

Správná odpověď. No vida. Pravdou ovšem bylo, že vlčice byla do jisté míry nervózní. Nebo sakra hodně nervózní. Další trapas by už její ego asi neuneslo a ona by se zhroutila jako pravá hysterka. Teď ale vesele zamáchala oháňkou a v očích se jí divoce zalesklo. Yes, baby, yes. Pohledem pak blýskla po Sinéad a tlama se jí roztáhla ve veselém úsměvu, až jí kožíšek znovu zajiskřil. Jenže toho si nevšímala, alespoň dokud nebyla druhou vlčicí upozorněna na onen podivný stav jejího bytí. Černá dáma zatím zmizela ve stínech, ale Iška zůstala koukat na svůj kožíšek, ve kterém v tu chvilku znovu proběhly jisrky. Polekaně vyvalila oči, ale rychle střelila pohledem po Sinéad.
„Whoa!“ zavýskla tiše, zatímco nevěděla jestli se radova, nebo bát. „Co to je?“ brumlala hned a nakrucovala se ze všech stran, aby ten úkaz viděla. „Nevim jestli je to hustý, nebo sakra děsivý,“ dodala ještě trochu zoufala a oklepala se. Jiskry se znovu neukázaly, ale ona si stejně nebyla vůbec jistá, jestli to jako je, nebo není dobře. „Radši pojďme,“ broukla obratně v odpověď a už se hnala s vyplašeným pohledem z téhle divné síně. Když odpověděly dobře, jen kývla místo díků k místům, kde stála ta cizinka a víc se na nic neptala. Prostě rychle pryč, než si to někdo ještě rozmyslí, žejo?
Šedivka zastavila až docela daleko, přesně ve chvíli, kdy se Sinéad rozhodla ptát na původ těhle tunelů. Při té představě vlčici přejel mráz po zádech a nervózně se klepala. „Víš, že se radši ani nechci ptát, nebo to snad zjišťovat? Přijde mi to sakra děsivý, protože co když tu to něco pořád ještě je? Fuj,“ znovu se dosti výřečně oklepala, než vyprodukovala podivnou grimasu, při které obnažila zuby. Než však stihla odvětit, ukázalo se, že natrefily na další prostranství. A v jeho středu zoufale hopkali Selkie a Leopard. Iška neochotně mrskla ocasem, ale hodila po nich zářivým úsměvem. Vždyť nemuseli vědět, co se s nima dělo. Hlavně že bez nich byli bezradní, že?
„Ale, ale, copak vy tady? Nevíte si bez nás rady?“ popíchla je, ale na tváři jí dávno tancoval přátelský úsměv a chvost to svým vrtěním jen podporoval. I Sinéad se hned jala řešit další z překážek, která tu před nimi stála. Ona se Selkií navrhovaly prakticky jedno. Leopard chtěl stavit schody, nad čímž šedivá Asgaarská princeznička jen máchla tlapkou. Dlouho mlčela a prohlížela si tu stěnu, která se zdála nezdolatelná. Pohledem blýskla po Sinéad a následně po bílé vlčici.
„Já souhlasím se Selkií a Žanetou, nahoru se jen tak nevydrápem a stavit schody, to tu taky můžem skejsnout na nějakej ten pátek. Poď, Leo. Nebuď slečinka. Chrabrá Žaneta nás tady nenechá,“ pobídla vlka a hned se přitočila blíž ke stěně, kde by se o ně mohla opřít Selkie a posléze i Sinéad. Kdyby vlčice navrhla, že by první šel pan gentleman, rozhodně by nebyla pro. Vlk byl nedůvěryhodný. Selkie se zatím jevila jako dost hloupá a naivní na to, aby je tu nenechala. A Sinéad Iška věřila, takže se s ní ve vedoucí pozici cítila bezpečně.
„Hlavně mě prostimtě nepodrápej ještě víc,“ zasmála se pak rádoby ledabyle směrem k Selkii, která jí měla tancovat po zádech. Jestli měla sbírat jizvy, chtěla aby stály za to. Ne aby se pojily k tak retardovaným situacím, jaká byla třebas tahle.

// MEGA VELKÝ PARDON

Iška docela dlouho přemýšlela, než se odhodlala k dalším slovům. Pravdou ovšem bylo, že na ní začala doléhat stísněná atmosféra tohoto místa. Kráčela proto ve společnosti Sinéad poměrně zamklá, dokud je tlapky nedonesly do další místnosti, kde se teprve osmělila k prvním slovům:
„Nevím co mi je, fakt pardon,“ zabrblala omluvně a na znamení důků lehce zamáchala oháňkou. „Seš fakt dobrá, dík,“ přihodila ještě krapet vděku a pokusila o skleslý úsměv. Zjevně jim opravdu nemělo hrozit nebezpečí. Ale co teď? Odpověděly kdo ví jak a čekalo je kdoví co. Iška ovšem v tu chvilku naskočila, jako by snad šlápla na ježka. Z ničeho nic se v temnotě po jejím boku ozval hlas. Naježila se jako jehelníček a hrdelně zavrčela, načež ovšem okamžitě ucouvla a sklopila uši i hlavu. Další z těch přízraků a další z hádanek. Možná ještě záludnější, než kdy před tím. Nebo snad cílila na to nejcitlivější místo? Snažily se jí tyhle přízraky mermomocí připomínat Elisu, kterou teď někde hluboko pod zemí žrali červi? Královnu bez koruny? Zavrtěla hlavou a zaposlouchala se do dalšího rébusu. Pohled pak rychle stočila k Sinéad. A nutno říct – byl sakra zoufalý. Ona neznala všechny magie. Ani Elisa neznala všechny magie. Táta jich měl hodně, ale co přesně? Vyděšeným pohledem střelila k černé vlčici se zářivým úsměvem, zatímco se snažila usilovně přemýšlet.
„Jak říká Sinéad,“ přidala se po chvilce a trochu se narovnala. „Oheň, voda, země a pak bude vzduch. Nebo vítr, jak je libo.“ To ještě dávalo docela smysl. Za tím přicházely myšlenky a předměty, které ovšem ani jedna z vlčic neuměla pojmenovat. „A nepatří k tomu takový to dělání přeludů? Jakože oblbneš ostatní. Plus se máma s bráchou umí zneviditelnit,“ dodala jakoby nic a odkašlala si, aby zamaskovala lehké zastření hlasu. O Elise rozhodně nerada mluvila, ale teď to muselo být. Pro jejich dobro. Z nervozity se jí přitom naježil kožíšek, jak se v něm zase usadily jiskry. Toho si ale nevšímala. Konec konců o magii elektřiny neměla ani ponětí. Pohledem znovu vyhledala Sinéad, řádně zoufalá. Co dál?