Gallirea - Příspěvky uživatele

Chvilka sebekritiky byla pryč. Iška se vydrápala na nohy a oklepala se, zatímco Tasa se protahovala. I ona se trochu rozpovídala o své rodině a pojďme si přiznat pravdu – nikde to nebylo perfektní. Všichni měli svoje černý ovce. Jestli tou Asgaarskou měla být ona, nebo snad Awney, to bylo ve hvězdách. Možná to byl někdo úplně, ale úplně jiný. Teď ovšem nebyl čas na dohady o neduzích různých pokrevních linií. Vasa byla ready vyrazit na cestu a Iška nechtěla zůstat pozadu, navzdory jejímu knedlíku v krku.
„Jop, myslím, že sme odpočívaly dost. Nemůžeme se prostě jenom kopat do zadku a čekat, že se všechny práce udělá za nás, co?“ nadhodila do pléna a v očích se jí blýsklo. „Máš nějaký plány?“ s pozdviženým obočím vyčkávala na odpověď, i když nohy jí pomalu nesly směrem k úbočí onoho úkrytu. Zvědavě vykoukla ven, zatímco tlapky ji svrběly marnou nedočkavostí. Kam je asi cesta zavede? Potkají další ubohé vlče, které budou moct pošikanovat? Bylo tolik, ale tolik možností! Anebo prostě jen mohly táhnout krajinou, zažívat dobrodružství a –. Eh. Išce na moment zatrnulo. Doopravdy. To přeci plánovaly se Sinéad, která zmizela z ničeho nic. A která teď byla neznámo kde a neznámo s kým. V išce trochu zatrnulo a píchlo ji u srdéčka. Co to bylo za divný pocit, který ji provázel? Tak divně hřejivý a příjemný, ale stejně otravný, jako ono škrábání v krku. Zavrtěla hlavou a bezmyšlenkovitě kvákla první věc, která ji vůbec napadla:
„Nemo,“ odvětila poslušně. „Eh, bratr je Nemo,“ vysvětlila dodatečně, než se pokřiveným úsměvem vykročila z pohodlí jejich útočiště. Vstříc tajícímu sněhu a dalším nechutným věcem, které signalizovaly začátek jara. No zkrátka hnus, velebnosti.

// Aina přes Neprobádaný les

„Takovýhle vlčata by vůbec neměla ve smečce co dělat – kdo se má o toulavý smrdy vůbec starat. Nějaká přirozená eliminace taky musí fungovat, no ne?“ Souhlasila šedá vlčice záhy a po Elisy vzoru máchla rozhořčeně ocasem. Bylo to až nepřirozený, kolik parchantů se tu vždy zničehož nic objevilo bez matky nebo otce. A co očekávalo, že se všichni seběhnou kolem nich a postaraj se. Alespoň že Parsi nebyl takovej prašivej blbeček, ale že se uměla starat a že makal sám. „Bych hanbou radši chcípla, než abych nutila ostatní se o mě takhle starat,“ jenže temná myšlenka najednou vytěsnila všechny ostatní z Iščina podvědomí. Vzpomenula si na svou matku, jak se k ní zběsile hnala a jak po ní chtěla mlíčko, když už dávno, pradávno měla žrát maso jak se sluší a patří. Celá se ošila a do tváří se jí nahrnula krev. Její rozpaky naštěstí tmavá srst neprozradila. Pohled ovšem ano. Úplně ztuhnula a na okamžik prostě vypnula. Trvalo to až příliš dlouho, než se otřepala a vrátila se do normálního stavu vnímání svého okolí.
„No do háje,“ upustila pod vousky a reflexivně škubla hlavou, zatímco pevně svírala víčka. „Nesnášim vzpomínky na svoje vlastní časy jako parchanta, možná bych radši hanbou měla chcípnout a byl by klid.“ Zavrčela. Tasa zatím dopověděla o své sestře, nad čím Iška zkusila máchnout tlapkou. Jistý stupeň studu na ní ovšem stále byl znát: „To seš dobrá, takhle hmatat sestře v zelí. Já bych se na to ani nevyflákla. Brácha nosí v zadku beztak zapíchlou šišku, vobčas se sama sebe ptam, jestli vůbec sme příbuzný. Myslím, že se chcíplej už narodil. Tam někde vevnitř – víš jak. Kdybych si z něj udělala srandu, nevim jak by to vzal. I když sme spolu v létě docela dost prožili – to je zase pravda.“ Vzpomínky se Išce doslova splašily. „Možná bych za nim pak měla zajít. Dochází mi, že vo něm vlastně vůbec nic nevim. Jakej ty máš vztah se sestrou? Taky si každá hrabete na svým?“

Šedo černá vlčice ležela na zemi a v jejich příjemném teple a smrádku odpočívala, dokud to jen šlo. Přeci jen dostala od osudu pořádnou podpásovku s tou zatracenou nemocí, která ji vyřadila z dobrýho fungování na docela dost dlouho. Muselo to být několik dnů, co šikanovaly to trapácký vlče z Borůvky a co se jim přitížilo. Nakrčila čumák při vzpomínce na tu vochechuli a flunfru.
„Myslíš, že slečna dokonalá z BoRŮvKovÉ sMEčkY už dorazida domu a vyžvanila na nás, že dostala na prdel?“ uchechtla se při vzpomínce, zatímco si šůrovala tlapku, na které se držel nějaký bordýlek. Sice mohla začít prdět, ale kožich chtěla stále držet v pintlich stavu. Byla Asgaarská, ne jen tak někdo. „Ale jinak dobrý, jen mě pořád hrozdn připitoměle škrábe v krku. Jak kdybych sežrala šišku nebo tak něco,“ dodala v odpověď. Ouška jí ovšem vystřelila v před a během okamiku je následoval i pohled. Vasa se rozpovídala o pozdvižení v Asgaaru. V první řadě se vlčice zhrozila, jestli nemyslí Elisu. Pak se ovšem karta obrátila a na obličeji se šedé dámě urodil opravdový úsměv. Doopravy! Začala se smát a následně řehtat jako kobyla. Hýkavý zvuk nápadně připomínal smích Sinéad, od které ho nevědomky oposlouchala.
„Ses nám vydělala pod rohožku?“ smála se bujaře. „No to mě picni, ale víš ty co? Rohožku tam vopravdu máme – takovej podivín, co nevim jak se jmenuje. Sam tam je ho někde cejtit jak chrní pod keřem. Ani bych se nedivila, kdyby mu někdo lupnul bobek do pelechu,“ zasmála se zle a pohledem krátce loupnula k otvoru ve skále. Třeba by nebylo na škodu se hnědému do jeho pelechu vyvenčit. Možná by zvednul zadek a nebyl jen jako vobyč bludička, co se jim plouží mezi stromy.

Iskierka seděla ve středu zubatého ústí tohoto úkrytu a sledovala okolní kraj. Neměla úplně zaječí úmysly. A rozhodně neměla v plánu střihat se brodit hlubokým sněhem vstříc jejímu domovu, kde na ni čekaly jen nepřijemné vzpomínky a slzavý údolí. Navzdory puchu, který se z druhého šedého kožichu linul si ve Vase Iška vybudovala poměrnou oporu. Jistě – pomyslnou. Ale toulat se s touhle vlčicí po okolí přeci jen byla jedna z těch příjemnějších částí jejího života, který se teď valil nezadržitelně z útesu. Od té chvíle, co Elisa naposledy vydechla. Zavrtěla hlavou, aby dostala ony vzpomínky ze své mysli. Ucho jí však cuklo vzad, když zaslechla velmi táhlý, avšak tichý prd. Pobaveně se ušklíbla pohled okamžitě střelila směrem ke svý společnici.
„A taky lepší jeden prd, než bolavej břuch,“ přitakala na nevyslovený pozdrav a lehce zamáchala oháňkou. Jen vychování ji drželo na uzdě. Hříšné pokušení začít prdět taky se pozvolna stupňovalo. Třeba by taky upustila páru, ne? Na poslední chvíli si to ale rozmyslela a vyskočila na tlapky, aby se mohla vrátit vedle své společnice. Věrně se pak složila jen kousek od ní a přejela ji pohledem. „Cejtíš se líp?“ nadhodila na oko přátelsky a přejela ji pohledem od hlavy až k patě. Vypadala hrozně, ale to byl asi defaultní stav. A dokud prděla, asi to znamenalo, že jí slouží zažívání – to bylo znakem dobrého zdraví. Na oplátku ji ovšem Vasa zaskočila velmi zvláštní otázkou. Nebo tedy – nebylo na ní nic zvláštního. Jen Iška se snažila ji pokud možno vyhejbat. Hlavně po Elisy odchodu. Pohledem ovšem neuhnula a nikterak nevyjádřila vlastní nervozitu. Kdeže. Místo toho jen přizdvihla bradu a pousmála se. „Z Asgaaru,“ vypustila stroze.

Táhlý odpočinek se nakonec rozplynul, ačkoliv Išce zas tak dlouhý nepřišel. Spíše úplně naopak. Neustále buzení ji otravovalo. Chtěla spát a nevědět o svém bolavém těle, o žádných trablích tohoto světa. Spánek býval tak milostivý – kdy všechno pominulo, když ji zahltila ona temnota. Jenže její vědomí bylo velmi náhle vyprdnuto zpátky do její tělesné schránky. Ucítila náraz a nadskočila. Pak jí ale velmi rychle došlo, že nikdy neupadla. Ne, jen se s cuknutím probudila a celá vykulená teď zírala na krajinu kolem sebe. Přítmí jí mátlo, ale ústím jeskyně sem právě procházely sluneční paprsky z venku táhnul čerstvý vzduch. Zamžourala a trochu si promnula oči. Jak dlouho tu ležely? Mohly to být minuty, stejně dobře jako několik dnů. Rozhlédla se a rudý pohled okamžitě sklouznul na Tasy kožich, který se rytmicky zdvihal opodál. Iška lehce zamáchala ocasem a trochu si odkašlala. V krku ji pořád pálilo, ale zmizela zimnice a horečka, takže se okamžitě cítila líp.
„Zdravíčko,“ oslovila svou společnici tiše. Nechtěla ji probudit, kdyby se jí náhodou její bdění jen zdálo, ale zároveň na sebe upozornila pro případ, že si jí Vasa nevšimla. Vyhoupla se ovšem vzápětí na všechny čtyři a začala se protahovat na všechny možné způsoby. Tlapky jednu po druhé, krk, záda. Praskalo v ní jak ve starém žebřiňáku, ale o to líp se cítila, jakmile svou rozcvičku dokončila. No jestli tohle nebyla absolutní krása, že? Nepakovala se zatím nikam daleko, jen vykoukla na krajinu, která se nacházela před úkrytem a zůstala na ni pozorně koukat. Vzduch vevnitř byl ovšem stále velmi teplý od magie, kterou Iška ze spaní použila.

Tma, světlo, tma, světlo. Mdloby a mrákoty. Horečka, zimnice. Nebo možná naopak? Jako by na tom sešlo. Prostě jí bylo doopravdy špatně a nedokázala se s tím nějak statečně poprat, jak původně doufala. V nemoci zkrátka každá tvrďák potřeboval teplý pelíšek a nějakou ňamku do žaludku. Ale tu tady s Vasou neměly. Jediná trochu pozitivní věc byla, že magie v jejím nitru konečně povolila. Teplo z Išky těla začalo sálat všude kolem. Dokonce i na Tasy smradlavý zadek. Dál Išky moc nedosáhla. Navíc neměla sílu se v tomhle stavu táhnout někam blíž vedle své nemocné společnice. Ale i teplo na zadku bylo lepší, než zhola a vůbec nic, ne? Síla magie však kolísala spolu s tím, jak Iskierka usínala a znovu se budila. To asi ani jednu z šedých dam nebylo ideální. Možná, že právě tohle byla chvíle, kdy se Iskierce zastesklo po teplém, smečkovém úkrytu. Jenže vzpomínky na Elisu, které vyvstávaly v jejím podvědomí jako velmi živé sny v jejím blouznění – ty ji znovu přiváděly zpátky na zem. S vděkem se pak tiskla k holé zemi. Dokud se nemusela vracet domů a dělat jakože nic, jakože se nic nestalo – pak bylo dobře. Možná, že někdy v tom zmatku si lehce posteskla a trochu vysíleně kníkla. Sama si to ovšem neuvědomovala. Nemohla. Zmateně sebou zmítala, pak zase ležela. Pevně tiskla oči k sobě a třásla se jako drahý pes. Navíc cukala oušky. Ale nemohla nic. Neměla sil. Dokola a dokola se tyhle stavy točily a vyváděly zesláblou vlčici z malátných stavů. A ona se nemohla bránit. Odevzdaně trpěla všechny výmysly svého těla, zatímco čekala na úsvit alespoň trochu lepších časů. Že by jaro bylo za dveřmi? Vzduch příjemně voněl a vítr vál teplý. Třebas byly blíž, než se mohlo zdát.

// řeka Kiërb přes Neprobádaný les

Jak se vlčice dopleskala spolu s Vasou do onoho úkrytu, to si vlastně vůbec nepamatovala. Cesta to byla pravděpodobně svízelná, hlavně s tím hnusným knedlíkem v krku a horou tajícího sněhu všude kolem, ale nakonec se jí doopravdy podařilo sebou plácnout na prochladlou zem. Vasa taky drkotala zuby a vypadala podivně zkroušeně, ale navzdory jejímu smradu byla jediným zdrojem tepla široko daleko.
„N-neumím to,“ odpověděla Iška ve chvíli, kdy se její nohy natáhly a ona si oddechla. Vzápětí se ovšem schoulila do klubíčka, jako by byla znovu malé vlče. Po zádech jí přejel mráz a krátce se zachvěla, srst za krkem se jí naježila. „A-ale můžu zkusit ohřát vzduch, jen musíš blíž,“ zafrfňala s náhle plným nosem, který si ne zrovna taktně utřela to tlapky. Nebyla pořádně schopná určit, kde se nacházejí, ani ji nezajímalo, co je kolem. Dokonce ani mizející pach Sinéad si vůbec nepřipouštěla, tak moc jí bylo špatně. Jen ležela na chladné zemi a snažila se soustředit na magii dřímající v jejím nitru, která se ovšem odmítala probudit. Asi se jí při té nemoci moc nechtělo – a kdo by se divil. Iskierky tělo bylo doopravdy oslabené, od momentu, kdy si lehla a kdy se schoulila do klubíčka, pomalu začala klimbat. Jestli se Vasa přitulila nebo ne, to jí bylo jedno. Přes ucpaný nos by jí stejně necítila. A protože potřebovala odpočívat, nebojovala se svou únavou. Spánek to ovšem nebyl nijak příjemný. Trhaný, neuspokojivý. Ale byl to odpočinek a v tuhle chvíli Iška prostě nebyla vybíravá.

Počasí se zhoršovalo, podobně jako pocit v Iskierky krku. Pořád jí v něm nepříjemně pálilo a škrábalo a kdo víc co všechno. Zkoušela si odkašlat, trochu ulevit tomu dráždění, jenže to nešlo. Prostě se musela smířit s tím, že je zjevně trochu nemocná. Asi poprvé v životě? O to hnusnější to bylo a o to spíš se s oním faktem nechtěla za žádnou cenu smířit. Nevrle mrskala ocasem a mhouřila oči, zatímco znovu pila z rozmrzající řeky. Že by se pomalu začínalo blížit jaro? Krátce se rozhlédla. Z nebe padal hustý sníh, který byl ovšem podivně těžký. Stejně jako všechen sníh kolem. Už to nebyla ta nadýchaná pokrývka, ve které se dalo dovádět. Teď lepil a těžce lnul k zemskému povrchu.
„No super,“ odfrkla si a krátce protočila očima. Léto a jaro měla ráda, ale taky to znamenalo ten odpornej přechod na blátě. Špínu až za ušima – no zkrátka nikdy nebylo o co stát. Raději se proto otočila na svou společnici, která, jak vidno, byla podobně nemocná, jako Iskierka sama. „Asi běž první, nemyslim si, že jsem tam někdy byla. Natož pak v zimě,“ přiznala, zatímco jí z tlamy odkapávala dál voda. A oči se jí nemocně leskly. I na ni došla únava, která se jí sápala žílami a nutila ji k okamžitému odpočinku. Jenže teď odpočívat nemohla, kdeže. A proto jen pobídla svou společnici lehkým pokynutím hlavy a dost výmluvným, no, pohybem vpřed. Zkrátka vykročila podél řeky, která vedla k velkému jezeru.
„Tudy?“ otázala se pro jistotu, ale podvědomě tušila, že jde dobře. Nezdržovala se proto. Vasa ji jistě nenechá dlouho před sebou. Bylo i v jejím zájmu, aby se tu nemotaly jako krávy, ale byly v teple vůbec co možná nejdřív.

// Východní úkryt přes Neprobádaný les

|loterie 12|

// Východní hvozd

Cesta k řece, která se klikatila v údolí byla příjemná. Z kopce a ukrytá pod korunami stromů, takže sněhu tu nebylo přehršel, jako by mohlo být jinde. I tak se ale dlouhonohá vlčice dost bořila, když se prodírala závějemi a razila tak cestu nejen sobě, nýbrž i její nové společnici. Že svá jména vzájemně komolily, to nebylo podstatné. Nevábně vonící vlčice ale v závěru nebyla tak špatnou společností. Opovrhovala totiž vrchnostmi zhruba podobným způsobem, jako Iška sama. Co ovšem bylo horší – bolest v krku se velmi prudce zhoršovala. Svírala mladé hrdlo a bránila mu v povídání. Proto, když vlčice doopravdy nemusela, raději se rozhodla uchýlit ke kývání, či případnému vrtění hlavou. A na Vasy další slova bohatě postačil pohled. Otočila se přes rameno a a povytáhla obočí. Smečka v lese, co je plný mechu? Má snad i ona nějaké trable se zákonem? jako vyhnanec klanů se vlčice nezdála. Ale zdání často klamalo, co?
„Beru na vědomí. Smečce se vyhnem, napijem se a hurá do jeskyně. Tam si zahřejem zadky a bude trochu líp,“ odpověděla tak stručně, jak jen dokázala a lehce při těch slovech přikývla. Myšlenka na smečku poblíž ale vlčici trochu zajímala. Co to asi bylo za uskupení jedinců? Co dělali tak daleko na severu. Byla to ta smečka, o které mluvila Elisa? Ta u sopky?
Myšlenky vlčici provázely docela dlouho – pomáhaly se jí odprosit od bolesti i cesty, která byla docela namáhavá pro nemocí zmožené tělo. Ale Iskierka se nevzdávala. To nebyl její styl. A nezastavila, dokud se neocitly na břehu řeky, ve které voda líně plynula. Naštěstí nebyla zamrzlá, takže nemusely riskovat máčení si tlap a tancovat po křehkém ledu. Přišly ovšem včas, neboť tenhle vodní masiv se dost možná zamrznout i chystal. A Iška nehodlala čekat na nic. Vstoupila na zamrzlý kraj, který sice zapraskal, ale váhu jejího těla unesl bez problému. Popošla tedy o další kousek, dokud se neocitla na kraji samého toku a hltavě začala pít. Voda měla zvláštní chuť, ale nebyla vysloveně nechutná, jako v Tenebrae. Ušlo to.

|loterie 11|

Šedá vlčice seděla na zadku a čím dál tím víc si přišla divně. Ten knedlík, co měla v krku, jako by rostl a víc a víc tlačil na její dýchací trubku. To nebylo normální. Kdyby vlastní tlapu s palcem v opozici a byla toho její tlapa fyziologicky možná, sevřela by si hrdlo a přejížděla si po něm. Jenže to nešlo a tak se zmohla jen na divný odkašlávání. Co to?
„Ehg,“ vydala nejprve podivný zvuk, který se dost připodobňoval těm divnostem, co vycházely z Vasy. Třeba nakonec byly nemocný obě? Začínalo to tak vypadat. „Smečku na jihu moc neznam, ale dam na tebe,“ přitakala trochu sípavě a zachrčela. A sotva tak udělala, její společnice potvrdila tu zvláštní domněnku. Doopravdy cítily stejnou věc.
„Egh, hnus. Taky bych si už někde vohřála zadek, jen takhle mrznout na random místě neni úplně sen,“ a na dvojité potrhnutí svého tvrzení pěknou, tlustou, rudou čárou se rozkašlala, aby se pokusila dostat tu věc ze svého krku. Jenže to nešlo. Musela se spokojit s chraptěním a trochou toho ticha, protože mluvit se jí najednou vlastně vůbec nechtělo. „Dam na tebe,“ zopakovala proto jen a protože se Vasa sama začala zvedat, i ona tak učinila, třebaže teď doopravdy byla rudá až na prdce. Vždyť ona moc dobře věděla, proč ji vlci netankujou, i když se zatím bála to vyslovit nahlas. I když třebas by se tu nějaký švarný mládenec mohl objevit a trochu změnit její náhled na věc. Silně o tom však pochybovala.
„No když je co proto, takový neznam,“ odfrkla si trochu dotčeně, aniž by zdůrazňovala fakt, že nejblíž k někomu takovýmu měla Sinéad, na kterou teď vzpomínala víc, než by bylo vůbec třeba. „Mužem to probrat víc, ale poď se napít a najít nějaký teplejší místo. Tady je zima, že by jeden zdech,“ pobídla vlčici radši a bez navázání očního kontaktu si to na random zamířila k údolí řeki Kiërb.

// řeka Kiërb

|loterie 10|

Zjevně se jejich názor na vlky se zlatýma očima rozcházel, ale Išce to nevadilo. Mohla mít pravdu jak jedna, tak druhá a nemusely to vlastně vůbec nikdy zjistit. Nebo neměly pravdu ani jedna. Ale i v takovém případě jim pravda měla zřejmě zůstat zakryta. Život tak totiž fungoval. I z toho důvodu na Vasy argumenty Iška jen lehce máchla tlapkou a nechala to být. Dohady byly prostě nemístný a marný.
„To není vůbec špatnej nápad, někam se uklidit,“ přitakala raději a v očích se jí zalesklo. Jenže kam, že? Plahočit se do neznáma skrze tohle počasí bylo rozhodně horší, než prostě jen dřepit na zadku mezi stromy a čekat, až se to přežene. „Slota, že by ani psa nevyhnal,“ frkla si a protočila oči k temný obloze. „Možná by nebylo od věci počkat do ráda a pak se případně porozhlídnout po okolí. Na jihu by mohlo bejt o něco lepší, když tam i v létě bejvá teplo.“ Návrh přišel tak nějak sám z vlčice nitra, ale zdál se opodstatněný nějakou dávnější zkušeností. Pokrčila by nad tím rameny, ale nechtěla vypadat jakože komunikuje sama se sebou jak ten magor. A pokud šlo o toulání se, to už byla o něco víc zajímavá debata.
„Asi by si tim každej měl protáhnout rypák, co?“ vyzvídala hned. Docela dávalo smysl, že by pak měla zkušenosti a taky trochu okusila svět na vlastní pěst. Na druhou stranu – co by tomu řekla rodina? Dokud se jen toulala, ale měla domov, tak nějak si mohli být jistí jejím návratem. Co by ale řekl otec, nebo snad dokonce Sionn? Určitě by jí nepochválili. Ale čas na přemýšlení skončil právě ve chvíli, kdy vasa znovu otevřela tlamu:
„C-cože myslíš?“ zakoktala se, i když tak nějak tušila na jaké štrejchání vlčice proti ní naráží. Na to, o čem jí říkala před necelým rokem Elisa. Zakabonila se znechuceně nakrčila nos, následovalo nervózní máchnutí ocasem. „Proč bych to dělala, je to nechutný a, no. Eh-,“ zakoktala se. Neměla argumenty, kterými by omluvila absolutní nechuť po vlčí společnosti. Jakože – vlčí jako samčí. Popravdě – nejblíž jejímu emocionálnímu naplnění bylo toulání se společně se Sinéad, která jí teď tak trochu chyběla. Kde jí asi byl konec?

|loterie 9|

Iška nechtěla odpovědi, ale Vasa jimi přesto střílela do davu jako zběsilá. Ale zdálo se, že jejich zkušenosti se trochu rozcházely. Možná o něco víc, než pouze trochu. Rudá očka sjela na šedou vlčici, co si hověla ve stínech noci a trochu zajiskřila. Kdo komu teď bořil vzdušný zámky? Iskierka si totiž byla docela jistá tím, že i vlci co maj oči čistě zlatý jsou schopný kouzel. Elisa jim nevěřila.
„Fakt to soudíš čistě podle vočí? Já teda nevím, jak se to vykládalo u vás, jo, ale mně vod kolíbky učili, že když má vlk zlatý voči, tak je na magie nadanější než ten, co je má barevný,“ vyslovila nakonec a zůstala na vlčici před sebou poměrně zaujatě koukat. Bylo zvláštní, že to každý bral jinak. Ona ale magickou krev měla. Stejně jako Etney. A Etney měl dost zaručeně sílu po jejich rodičích. Ale taky měl zlaté oči. Vlčice krátce sklopila oči k zemi a lehce si odfrkla. „Nemyslím si, že je to tak jednoduchý, jako – máš barevný oči, seš magič. Nemáš? Seš svobodnej od magií, sláva.“
Dál se diskuze začala ubírat ovšem zcela jiným směrem, což Išce vlastně vůbec nevadilo. Poslouchala se zájmem a taky se potutelně usmála, když Vasa vyslovila svojí nabídku. Byl to asi největší projev nějaké náklonosti, který z vlčice zatím vydolovala, pominu-li fakt, že jí Tasa zatím nezakroutila krkem.
„Možná to neni špatnej nápad, jen by bylo nejdřív zavhodno prozhlídnotu se, co se doma děje a jestli jim to tam bez mé maličkosti nepadá na hlavu. Ale to má dost svýho času. Takže ti ráda budu dělat společnost,“ přikývla a taky zavrtěla oháňkou, na znamení uzavřené dohody. A pokud šlo o zbytek smeček a pořádný alfy, k tomu neměla Iška moc co přihodit. Neměla osobní zkušenosti. Byla ovšem celkem přesvědčená o tom, že takovou smečku tady aby pohledal.
„No tak to abychom táhly o království vedle. Tady je to samej kouzelnej moula, co magii používá právě na to, aby se alfou stal,“ tím si vlčice jistá být mohla. V kraji magie totiž úroveň zkušeností s magickou silou byla mnohem lépe hodnocená, než hrubá síla píle.

|loterie 8|

Išku zarazil Vasy pohled na věc. Vážně si o ní myslela, že bude zabíjet nemagiče jedna báseň? Kysele se ušklíbla, protože ji šedá vlčice doopravdy přeceňovala. Pochmurně máchla tlapkou a očima pohlédla na tmavou oblohu.
„Seš dobrá, že mi takhle věříš. Ale co já vim kdo z nás je a není magič. A ne – nemusíš odpovídat, nechci z tebe tahat tipy. Spíš jenom chci poukázat na to, že jestli jako fakt sem magič, tak sakra neschopnej,“ zavrčela vlčice, ale drnčivý zvuk přešel ve smích. Posmívala se sama sobě? Jak jinak. Pak ale pohledem zabloudila k Tase, která zrovna zkoušela vypíchnout její hezký kožíšek a dobře živené tělo. Přestala se smát a pohrdavě si odfrkla.
„Máš pravdu, mam se kam vracet,“ odpověděla na nevyslovenou otázku a tlapou prohrábla světlý sníh před sebou. I v té zpropadené tmě bylo docela hezky vidět a ta věc před ní se hezky leskla. „Ale od jistý doby to není vono. Od jara sem se stavila jen jednou a vypadla sem hned, jak to bylo možný. Takže se docela divim, že ještě vypadam udržovaně,“ to byla dlouho potlačovaná pravda. Od momentu, kdy Iskierka zjistila tu pravdu o Elise se doma prakticky neukázala. Toulala se sem a tam a zase zpátky, jako stín a přízrak Gallirei. Zkoušela si vylít svou zlost na leckterou duši, motala se bez cíle po kraji a každou chvíli měnila společnost. Na tu narážku o bezproblémovosti jejího života se radši neupínala. Nechtěla se zase změnit v hromádku neštěstí co řve jen proto, že jí někdo zabil mámu. Raději svou pozornost pevně připoutala k Vasy zlatým očím, které se možná trochu změnily, když pronesla svá poslední slova. Šedá lehce přikývla.
„V zimě je to venku dost na buben, co?“ odfrkla si, „proč si nenajdeš nějaký místo? Nemyslim nutně smečku, ale třebas malou noru, kterou si zadejcháš?“ zeptala se, pokud možno něžně. Nechtěla úplně zabředávat do Vasy problémů. Beztak čekala, že ji už jen s touhle otázkou pošle k čertu, nebo ji nějak otočí proti ní. Pak se ale znovu uchechtla. „Možná bych to mohla udělat na prvnim místě já sama.“

|loterie 7|

Faktu, že Vase začal problikávat ocas si Iška vskutku nevšimla. A i kdyby jo, asi by si taky myslela jen něco o sněhu. Navzdory svému vědomí o magii neviditelnosti tomu nepřikládala váhu.
„Mužem někdo poblíž zakempit a počkat si na to, ale beztak sou tu všechny alfy takový slabka, že by nevyhodily vlče na sníh a mráz, byť je retardovaný.“ Odfrkla si trochu odměřeně a tlapou bez drápku si začala mnout oči. Pořád to nebylo ono a bolest jí cloumala tělem. Vystřelovala ze zátylku pokaždé, když se blbě pohla a kapky krve z poza jednoho z uší skrápěly bílou zem. Povšimla si toho, ale ledabylým pohybem jen zametla stopy po svém zranění. Zažila horší věci, než dostat přes čumák od blbýho stromu. Určitě magie země – pro slabochy.
„Vim že sem magič,“ přitakala vlčice neurčitým hlasem, aniž by na vlčici před sebou koukla. „Ale taky mě máma naučila, že se na magii nedá spolejhat. Dokud mužu, radši se držim hrubý síly, tu mi nikdo nevezme. Myslim že v tomhle to vidíme dost podobně,“ vyslovila troufale svou domněnku, načež pohlédla na vlčici před sebou, se kterou šili všichni čerti. „Mam nějakou čest, i když je pochroumaná a nebráni mi z rozčílení pokousat jedno tupý vlče.“ Dodala ještě s lehkým odfrknutím. Proč vlastně byla tak vytočená, že se do Night pustila? Jo – opustila ji Sinéad, umřela jí máma. Samý pěkný věci se děly od léta – ne že ne. Raději proto pohled znovu stočila na vlčici před sebou, čekajíc jestli se uklidní, nebo zda se ještě víc rozbouří. Zjevně ji to hodně štvalo.

|loterie 6|

Šedá vlčice proti Išce taky vypadala trochu potlučeně a měla všude sníh, alespoň ale nedostala takovou ránu, že to s ní šlehlo o zem. I proto se tmavší ze dvou vlčic kysele ušklíbla, když sledovala cestičku, kterou se to podsvinče odebralo někam do neznáma. Nebo teda vlastně ke hranicím Borůvkové smečky, což ale pro Iskierku bylo absolutně ztracené území.
„Jen se tam zastav, třeba nám pak někdo ztama ušetří práci a špinavej kožich,“ zabrblala kysela a pokusila se oklepat, jenže nohy měla stále vratké až hanba. Byla to zkrátka pořádná rána, že si ušetřila pronásledování té malé. Akorát by se zesměšnila, až by zaletěla po hlavě do další haldy sněhu. A to nechtěla, ne před Vasou, která si právě odplivla do sněhu. Šedá nad tím povytáhla obočí.
„Myslíš, že to byla nějaká magie, nebo jen absolutně debilní shoda náhod?“ zeptala se trochu tišeji a svůj pohled i plnou pozornost na vlčici obrátila. Pořád měla zorné pole rozostřené a vše se tak podivně točilo, ale s každým okamžikem se to více a více lepšilo. Nemělo cenu na sebe tlačit, stejně se na noc a natož pak v bouři nikam nechystala. Znovu sebou tedy práskla do sněhu, tentokrát ovšem dost daleko od té zrádné větve a s tím, že si zkontrolovala stav stromoví nad sebou. Což mohlo v závěru prd platné, větev ji mohla srazit tak jako tak. Kde což. Snad ji nepotká stejná smůla dvakrát za sebou.