Gallirea - Příspěvky uživatele

// Narrské vršky přes řeku Tenebrae

Kroky Išku nesly podél řeky, která se zdála divočejší a divočejší. Tál sníh a končila zima – bylo to jen přirozené. Ne? Dlouhé nohy vlčici nesly dál a dál na sever, až se rozlehlé louky změnily v močál. Vždy tak páchnoucí, vždy tak hnusný. Ach. Nesnášela tohle místo, stejně jako zarostlý les, co ležel západním směrem odtud. Znechuceným pohledem si vlčice přejížděla okolí a mračila se na krajinu, která tady byla ještě ponurejší, než za normálního a celkem přívětivého počasí. Vítr ohýbal staré stromy, které v močále sem tam vyčnívaly nad okolní porost. A zrovna v tu chvilku se k potrhaným uším donesl podivný zvuk. Skoro jako meluzína, která se točí nad krajem a teskně vyje na okolní svět. Iskierka zpozorněla a krátce se zaposlouchala. Zdálo se jí to?
Kdeže. Netrvalo to dlouho a slabý hlásek spolu se sladkým pachem se donesl až k ní. Někde tady bylo zatoulané mladé. Přes krk jí pořád visela liščí kůže a Tasa nebyla daleko za ní. „Slyšíš to?“ vyzvídala hned a pohledem pozorně přejížděla okolí. Nikde nic neviděla – alespoň ne prve. Ale bylo jí jasnké, kdo se tady v okolí ukrývá ve vysoké, suché trávě. „Kde seš, parchantě?“ houkla do éteru a zastavila, aby slyšela případnou odpověď. Popošla pak dalších pár kroků, načež před sebou velmi záhy zahlédla ono vlče – prťavé. Neskutečně prťavé, ale zatraceně roztomilé, jak to jen vlčata uměla.
„Co seš zač?“ osopila se na něj už z dálky a trochu se zamračila, „tohle není místo pro potěr a případy jako seš ty. Kde ses tu vzala?“ nakráčela by přímo za vlčetem, ale dělila je jedna z hlubších tůní, které močál hyzdila jako šeredná, zející rána. „Počkej tam, prcku,“ zafrkala rozhořčeně, než se začala rozhlížet, aby nalezla nějakou alespoň trochu pevnou stezku směrem k parchantěti. Alespoň že byla Tasa nažraná a ona na šikanu neměla náladu.

// Středozemní pláň přes řeku Tenebrae

Šedá vlčice následovala Tasu s podivnou melancholickou náladou, která ji lehce dusila. Neměla úplně tu nejlepší náladu, ale co s tím, že? Možná do nového dne vykročila špatnou nohou? Znaveně se protáhla, když je uvítaly zlatavé kopce a čekal je výstup tam nahoru. V ten okamžik ji ale Tasa zarazila a šedá zůstala překvapeně koukat. Neměla beztak námitky a proto zůstala bez ceknutí sedět v místě, kde se zastavila. Kývnutím vyprovodila svou současnou společnici a trochu si povzdechla, když zmizela z dohledu. Jestli jí o samotě zas jednou nebylo líp? Proč se hnala domů, kde na ni čekaly ty dlouhé xichty její rodiny. Smutné a zničené a pokřivené traumaty? Ach ano – protože se o ni třeba možná mohl někdo bát. Chtěla si dělat falešné naděje, že ji doopravdy někdo očekával.
Na náladě nepřidávalo Išce ani to hnusné počasí, které řádilo nad krajem. Naštěstí se shodou okolností ocitla v alespoň přiměřeném závětří, jinak ji ale okolní kraj děsil. Přicházelo jaro – aleluja? Trochu znechuceně si odplivla, ale to už u ní znovu stála Tasa a na něco se ptala.
„Seš docela rychlá,“ pokývala hlavou a pokusila se o přátelský úšklebek. „Nikdo tu nechcípnul, ale jestli si potkala Života, dávalo by to smysl.“ Dál své myšlenky nerozváděla, očekávala, že se Tasa bude čertit nebo tak něco že Bohové neexistujou a podobný blbiny. Bez debat proto vyskočila na nohy, když jí bylo oznámeno, že se vlčici odvede domu. „Pro mě za mě, jestli to tak chceš.“ Odkývala jí rozkaz a následovala vlčici zase dolů a pryč od Narrských vršků. Brzy je měly uvítat močály, kam se Išce moc nechtělo, ale co už. Nechtěla se se starší vlčicí přít.

// Maharské močály přes řeku Tenebrae

Tasa měla svoje názory, Iška zase svoje. Ale to bylo dobře. Tak to mělo být. Tak život fungoval a to bylo fajn. A tak si šedivá dál hleděla svého, hrála si s kostí a obratně z ní dolovala morek. Kůže lišky jí teď ležela podél boku, ale k čemu to bylo? Nejraději by kůži nějak zpracovala, ale popravdě neměla ponětí jak. Proto si musela vystačit s tím, že to zkrátka nějak uschne. Někdy. Muselo, ne? Raději svou pozornost teda obrátila zpět na Tasu, která zjevně jejich způsobem života opovrhovala. A možná nebylo divu? Určitě si prošla svým – dost jistě horšími zážitky než jaké měla Iskierka sama. Išce se prakticky nikdy nic nestalo. Nikdo jí neublížil, neznala hlad. Povzdechla si a ouška držela pozorně natočená směrem k druhé šedé dámě.
„Jo, jsem pro,“ přitakala svolně a lehce přikývla. Výšlap na kopec nebyl špatný, i když k Životovi vlastně ani nechtěla. Měla pár kytek, které by za něco mohla směnit, jenže teď prostě potřebovala hlavně domů. Nebo spíš chtěla domu. Vidět, že je vše v pořádku a tak. Sourozence, rodinu, otce. Vyskočila na nohy a protáhla se, při čemž se ohnula pro kůži a hodila si je elegantním způsobem přes ramena. „Tak veď. Chci si ohřát zadek, je zima že by jeden zdech.“ A s těmi slovy vykročila vpřed. Natěšená na vidinu teplého místa k odpočinku a odhodlaná dorazit pak domů co nejdříve dohnala krkající Tasu. Ignorovala sladký pach, který se linul z močálů a který patřil zatoulanému vlčeti, které posléze měla potkat. Raději prostě jen soustředila svou pozornost před sebe.

// Narrské vršky přes řeku Tenebrae

S Išky přičiněním teď mrtvá liška ležela Tase u nohou a její oči pomalu ztrácely původní leskl. Bylo divný zprostit života psovitou šelmu, ale na druhou stranu – od lišky k vlčeti už jenom krok. I šedivá vlčice si utřela z tlamy zbytky krve, která jí odkapávala z pysků. Nevědomky jí teď pohled sjížděl k Asgaaru, k jejímu rodišti a domovu. Už byla pryč dlouho a vzpomínka na Elisu nebolela tolik, jako když ve spěchu utekla. Povzdechla si a přidala se ke druhé vlčici. Ale na rozdíl od Tasy se ihned nedala do jídla. Kdeže – přistoupila ke zdechlině a ještě začerstva jí začala stahovat kůži z těla. Šlo to obtížně, ale s trochou cviku se to vlčici povedlo. Zůstala tak celkem oškubanou liščí kožešinou, ze které stále visel chundelatý ocas. Odložila ji stranou, než si konečně rozhodla uzmout i trochu toho masa pro sebe. Mělo trochu zvláštní pachuť, ale nebylo nijak špatné. A proto z hladu, a taky trochu na povzbuzení své vůle vlčice chroupala tak dlouho, dokud nebyla uspokojena. Zbyla po ní jen jedna ze silnějších kostí, pravděpodobně stehenní, se kterou si teď hrála a pokoušela se dostat k lahodnému morku v jejím středu.
„Možná bych se měla vrátit,“ pokývala nezaujatě hlavou, když se jí onu kost konečně podařilo rozlomit a teď lovila ono kýžené zlato z jejích útrob. „Ale víš ty co – nechceš jít se mnou? Ohřeješ si zadek v úkrytu, trochu se zakulatíš,“ ušklíbla se přátelsky na úkor Tasy šlachovitého zevnějšku. Pohled jí znovu sjížděl k domovu a lehce zamáchala ocáskem. Z kožichu jí při tom vyskakovaly jiskřičky štěstí a nos jí dráždila nová vůně, jež se linula z močálu.

// Náhorní plošina

Sníh tál a lepil se na tlapky. Byla to pěkná srágora a hnus, jenže Iška moc neměla na vybranou. Jiná cesta k těm kopcům nebyla. Alespoň že v noci se řádně ochladilo sněhem pokrytá pláň znovu přimrzla. Bylo to příjemnější pro chůzi. Na druhou stranu – teď se kuličky ledu a sněhu lepily Išce na nohy a tvořily na nich takové nevzhledné a hnusné koule, co jí nepříjemně tahaly za chloupky. Automaticky začala našlapovat jako čáp, ale nemělo to pražádný význam. Byla zkrátka odsouzena k mrazivému utrpení.
„Nechci bejt doma. Každá rodinka musí mít černou vovci. U nás sem ta černá vovce já, řekla bych a ani trochu mi to nevadí. I když bych se tam pak někdy mohla ukázat – že ještě dejchám a nenatahla sem někde brka,“ zamyslela se nahlas. To by asi nebylo na škodu. Chudák nevěděla o kolik drama ve své nepřítomnosti přišla. A tak šla nevědomky dál, aniž by se ohlížela na rodný les a krveprolití, které se v něm právě odehrávalo. No jo – když hořela Borůvka, viděli to všichni. Kouř se nesl nad krajem a Smrt s jeho pomocí zasévala hrůzu všude na obzoru. Fiérovo utrpení v Asgaaru ale patřilo jen několika málo očím. Šedivá vlčice teď radši upnula svůj pohled na Tasu, která se přikrčila. Potrhaná ouška hbitě vystřelila vpřed a kostrbatá čapí chůze se změnila na tichý krok. Zatím neviděla, nebo necítila co přesně upoutalo Tasy pozornost, ale jejímu úsudku věřila. A doopravdy! Tasa vyskočila vpřed a v tu ránu visela zakousnutá v nějakém zviřátku. Ovšem až přespříliš pozdě si Iška dala dvě a dvě dohromady: nebyla to totiž ani lasička a ani kuna. Ten pach znala šedá vlčice dobře, lišek žilo v zelených norách hodně. A třebaže byla menší než vzrostlá vlčice, pořád uměla být taková liška sakra nebezpečná. Jak se Iška lekla, vyskočilo jí z kožíšku několik jisker, ale nevšimla si jich. Hnala se hned překvapené Tase na pomoc. Skočila do svíjejícího se chumlu dvou vlčic a se svou býčí silou se zahlodla do ryšavé srsti běsnící šelmy. Železitá chuť krve jí okamžitě zalila chuťové pohárky a její zorničky se zúžily. Prvotní rozpaky ohledně společného původu s druhou psovitou šelmou byly ta tam. Vlčice dravě škubala hlavou tak dlouho, dokud krev v krkavicích na liščím krku nepřestala proudit.

// Dlouhá řeka přes řeku Mahtaë (jih)

Iška poslušně následovala Tasu pryč od koryta Dlouhé řeky, stejně jako přes tu širokou, kterou musely přeskákat na druhou stranu. Jakmile je ale tlapky donesly na ty ohromné jižní pláně, přebrala iniciativu a začala jim razit cestu vysokou závějí. Sníh tu byl hluboký a Iška byla vyšší i silnější, takže mokrou závějí procházela snáze. A Tasa zatím měla čas vyprávět jí o místě, které docela dobře znala. Ouška za chůze držela otočená vzad, aby dobře slyšela, přesto se na druhou vlčici lehce otočila, aby krátce navázala oční kontakt a mohla přikývnout:
„To místo znám, tam by doopravdy mohlo bejt teplo,“ souhlasila nadšeně a oháňka jí zamávala za zadkem, až s ní pleskla Tasu přes čumák. Ale možná to taky byla pomsta za to, jak se šedá vlčice oklepala a zašpinila tak Asgaarské šedivce srst. Raději ale přeci jen přidala do kroku, aby Tasu nenapadlo jí po ocásku chňapat. Po ocásku ne-e, to bylo citlivé místečko.
„Jo, je to támhle,“ odvedla nakonec raději diskuzi směrem k Asgaaru, jehož koruny se pomalu zdvihaly na sever od nich. Ukrývala je ovšem černočerná tma, která znovu zahalila Gallireu svým závojem. „Za tím jezerem co smrdí po medvědech a za skalisky kde žijí šakali,“ vysvětlila věcně. Nemělo cenu skrývat svůj původ – každý ho mohl cítit, i když slabě. Přeci jen však spolkla tu část, ve které dominovali její rodiče. Že byla dcerou alf, to nebylo vůbec podstatné.

// Středozemní pláň

// Ageronský les

Cesta vlčice vedla dál od vodopádů, někam do údolí a kde se z hor valil sílící proud Dlouhé řeky. Iška na tu nespoutanou sílu hleděla s údivem, protože ačkoliv ji vlci s vodní magií přišli jako slaboši, příroda ji nepřestávala přesvědčovat o tom, že voda doopravdy je silný element. Nervózně si odkašlala, když jí pod tlapkou odjel kamínek a ona se maličko sklouzla. Na moment ztuhla a zůstala zírat, zatímco z kožichu jí vyskočila jiskra. Nevšimla si toho, neboť byla sám voják v poli, zatímco Išky pozornost na sebe upoutala Tasa.
„Dobrá rada nad zlato, co?“ uchechtla se, neboť vlčice byla otočená zády a nemohla tak vidět zoufalství v tváři její společnice, když jí ujížděla tlapka ze svahu a kdy si myslela, že umírá. Na celou asi desetinu sekundy, samozřejmě. Naštěstí se u onoho tématu nezdržely nikterak dlouho a potrhaná ouška vystřelila vpřed. Tasa se rozpovídala, což bylo poněkud nezvyklé, ale byla to příjemná změna.
„Víš ty co? Chtělo by to nějakej teplej a suchej flek, kde si ohřejem koudele,“ ušklíbla se a lechce zamáchala oháňkou ve vzduchu. Zaprvé – vidina nějakého suchého místa jí dělala dobře na bolavý krk, třebaže to mohlo znít opravdu dost komicky. Zadruhé – konečně opouštěly koryto divoké řeky, která se v těchto místech vlévala do většího a silnějšího proudu řeky Mahtaë. Konečně, pomyslela si Iška radostně a nedbala na Tasu, která si máchala zadek v ledové vodě. Přeskákala po kamení jako koza, aby se záhy ocitla na druhém břehu řeky. Tam, kde se rozléhají velké pláně, které teď byly pokryté vysokou pokrývkou sněhu.

// Náhorní plošina přes řeku Mahtaë (jih)

Išku pomalu opouštěl šok a strach, takže se začínala vracet zpět ke svému podlému a nevděčnému já. Při tom přemítala nad tím, co jí vlastně bohyně řekla. Chtěla, aby trýznila co nejvíc duší všude kolem. To se opravdu zdálo jako dobrý nápad, ne že ne. Něco, co by mohla splnit. Lehce se pousmála, když se teda ráčila probrat ze svého rozčarování a pohledem znovu sjela na nevěřící Tasu. Hádat se s ní ale určitě nemělo cenu. Zkušenosti jistě mluvily proti ní. A tak nad tím prostě jen máchla tlapkou, načež se poslušně zařadila za šedé zádel a vykračovala si za ní. Tasy pocit byl správný, pořád podvědomě trochu chvátala, ale vždy, když se dostala moc do popředí se zase poslušně zařadila zpět.
„Na jihu by taky mohlo bejt zjara teplejc. Třeba tam bude míň týhle srajdy, takže se nám líp pude a zvěř vyleze z nor, aby si mohla uždíbnout trochu tý zeleně,“ nadhodila vlčice spokojeně, načež lehce zamáchala oháňkou. To by bylo doopravdy pozitivní! Mnohem víc, než tenhle sajrajt tady v severních částech světa. Bez debat proto nasadila lehkej úsměv, když si tak kráčely dál k jihu. Z mysli přitom ustavičně vytěsňovala šum vody, který se linul od Vodopádů. To místo si moc silně asociovala s Elisou a jedním z jejich posledních výletů. Nechtěla na matku vzpomínat. Znovu by vzlykala a už se před šedou vlčicí ztrapnila dost. Přišel čas taky se trochu pochlapit a nebejt jen ukníkaná plačka.
„Hele, už si toho určitě prošla hrozně moc, kde to tady vokolo máš nejdradši?“ zeptala se po dlouhé chvíli lezavého ticha na takovou nenucenou a vskutku neutrální otázku. I Tasa, která nebyla zrovna výřečná musela mít svůj oblíbenej flek. A Iška viděla z Gallirei pořád solidní prd. Tak třeba by jí druhá poradila, kde to je taky hezký.

// Dlouhá řeka

// Jedlový pás

Iška zastavila celá hotová až v úkrytu vysokých korun Ageronu. Zastavila na malém prostranství mezi stromy, kam dopadalo odpolední slunce. Zhluboka dýchala, jak se snažila popadnout dech. Tasy hlas se k ní ještě donesl, ale až do teď na druhou šedou nečekala. Kdeže. Byla ráda, že se konečně mohla svobodně nadechnout a nebát se těch stínů v Jedlovém páse.
„Fuj,“ odkašlala si znaveně, hlavu sklopenou a uši sklopené. Velmi záhy se k ní donesly i blížící se kroky a Vasy remcání. Tedy – vlastně Tasy. „Promiň, asi sem tě prvě blbě slyšela a nějak se to táhlo,“ vychrlila ze sebe Iška, zatímco pořád celá zmatená a jalová postávala kousek od druhé vlčice. „Tohle byl teda pěknej hnus, když ta věc mluvila, její hlas mi rezonoval až v morku kostí,“ s tím, jak byla otřesená a zaskočená snad ani Tasa nemohla zpochybňovat pravdu jejích zážitků. „Sem mě už podruhý nikdo nedostane,“ přidupla si rozhodně a konečně se oklepala, aby tak uhladila svou naježenou srst. Teprve teď k ní začaly doléhat pachy a zvuky okolí. Teprve teď konečně cítila tíhu svého těla tak, jak na ni byla zvyklá. Nebylo ani moc těžké, ani nepřirozeně lehké – přesně takové, jaké mělo po těch letech být. A to bylo dobrým znamením. Vlčice proto blýskla po druhé pohledem, když se začala sbírat.
„Eh, takže pudem někam sehnat něco k žrádlu?“ nadhodila, zatímco rozpačitě prohrabávala tlapkou sníh před sebou. Ocenila by, kdyby Tasa o tomhle s nikým nemluvila. Na druhou stranu – kdyby jo, sotva by jí to mohla zazlívat. Zaprvé – byla sakra trapná, zadruhé – asi neměly stejně žádné společné známé, což Išce přeci jen dodávalo jistoty, že se nic zlého nestalo a ani nestane. Mohla jít v klidu zevlit dál a dělat, jako by si právě nenadělala do kalhot jak to nejtupější vlče široko daleko.

// Stará zřícenina

Iška vystřelila ze staré zříceniny jako namazaná. Nohy jí kmitaly takovou rychlostí, že je skoro až nebylo znát. A ona rozhodně nehodlala brzdit nikde v blízkosti tohohle proklatýho místa. Jenže když se málem přerazila o svou společnici, přeci jen zůstala stát. Musela. Nechtěla vlčici přistát za krkem.
„U všech zaječích pracek! Vaso!“ vydechla zhrozeně, když na ni zůstala tupě zírat. „Poď, mizíme odtud, nebo si to ta megera rozmyslí a ještě nás dožene.“ Už byla zase v pohybu, před tím ale stihla starší vlčici lehce popostrčit čenichem. „Vůbec se nezdržuj, bylo to tam hrozný, debilní nápad lézt tam. Ta atmosféra tady? Voproti tý zřícenině procházka růžovym sadem, takže honem, honem pryč. Na jihu si seženem nějakej žvanec, ale tady nic dobrýho prostě nečeká,“ mlelaIskierka jako zaseklá gramofonová deska dokola a dokola, zatímco si to štrádovala pryč. A nechtěla se otáčet – to nepřipadalo v úvahu za žádných okolností. Jestli ji tedy šedá vlčice následovala, no, to bylo popravě fuk. Byla ochotná na ni počkat někde venku, ale prostě dost daleko odtud. Někde, kam ta ponurá atmosféra nedosáhla. Kde byl klid a mír a čerstvej vzduch, ne tak zatraceně těžký, dusivý a hnusný. Vlčice proto kmitala mezi jedlemi jako pominutá, až ji nejedna větev praštila do čenichu a píchla do tváře. Ale na nic nedbala. Hlavně být sakra pryč. Mířila přitom povědomě k jihu. Ne domů, ale zkrátka někam, kde Smrt nevládla ocelovou tlapkou. A doopravdy začaly velmi záhy jedle uhýbat a ustupovat vzrostlým stromům Agerosnkým. A Iška začala zpomalovat.

// Ageronský les

// Jedlový pás

Jakmile se stíny natáhly všude kolem Išky, vlčice věděla, že je moc pozdě odejít. Vstoupila do Staré zříceniny s hranou odvahou, ale jakmile zmizela Tase z dohledu, schoulila se jako malé a neschopné vlče. Tíže té okolní atmosféry totiž udusila veškeré její odhodlání. Kráčela mezi kameny a okolo toho podivného zeleného plamene, zatímco si celé místo bedlivě prohlížela. V krku ji škrábalo čím dál tím víc a znovu se jí zvedala teplota. Mohla to být iluze, nebo snad halucinace, ale určitě to byla práce černé bohyně, která si již svou nebohou oběť prohlížela z nedalekého úkrytu. Jako stín se plížila za mladou vlčicí, čekaje na nejvhodnější chvíli k útoku. Nepozorná slečna se zatím dál rozhlížela po okolí. A nohy ji nesly dál a dál, až už nebylo kam. Zastavila aby se otočila, ale přesně v onen okamžik strnula jako zařezaná. Temná entita stála proti ní a děsivě žhnula. Podobně jako ten zelený plamen, který ji doprovázel. Bílé zuby žhnuly v děsivém úsměvu a prázdné oči se Išce propalovaly hluboko do duše. Pokusila se ucouvnout, ale zadkem narazila do zdi. Jak to bylo možné? Vždyť přeci prve nestála přímo u ní, ne? Smysly ji šálily a nahoře bylo najednou dole. Hlava se jí začala motat a málem sebou šlehla, jenže z posledních sil zabránila svým nohám, aby se rozjely.
„Huso hloupá,“ zasyčela bohyně proti ní tak děsivým hlasem, že se Iskierce naježila srst od zátylku až po ocas. Jako kočce. „Nemáš tady co dělat, nikdo o tebe nestojí, nikdo tě tu nechce. Jsi jen odporná špína, která měla dávno chcípnout hlady.“ Ten hlas se nesl okolím s takovou razancí, že ho Iška cítila až hluboko ve svých kostech. Připadala si lehká jako pírko a těžká jako balvan zároveň. Vznášela se nad zemí, i se propadala do hlubin pekelných. To všechno najednou. „Nemáš co dělat ve staré Zřícenině, nemáš co dělat tady, nemáš co dělat živá.“ Smrt se blížila a její drápy zvonily o chladnou, mramorovou zem. Strašně studila a zároveň Išku pálila. Nechápala co se děje, ale zjevně byla ztracená v čase a prostoru.
„Nejsem žádná špína!“ oponovala z plna hrdla, třebaže se snažila od té věci oddálit jak jen to šlo. A nemohla. Ta zeď ji naopak tlačila víc a víc před a na kluzké podlaze se tomu nemohla bránit.
„Jsi obyčejná špína a lůza. Královská rodina Asgaarská? Jste jen banda přivandrovalců a podvraťáků. Stejná náplava, jako kdokoliv jinej. Stejný vohyzdný šeredy, jako každej kým opovrhuješ! Jste tak ubozí, že Elisa raději skočila ze skály, než aby se na tu hanbu musela koukat.“ Iška sebou cukla, ale nenechala se rozhodit. Napůl se krčila v rohu, napůl se snažila té síle odolat a vlastně nevěděla, co dělat dál. Chtěla se bohyni postavit, jenže to nešlo. Pokaždé, když se pokusila vykročit vpřed a hrdě zdvihnout bradu, schoulila se ještě ve větším klubíčku. Jako by snad nedokázala své tělo zhola vůbec ovládat.
„Je mi jedno co říkáš,“ špitla tiše, ocas stažený mezi nohy a pohled sklopený. „Moje matka byla silná vlčice, která respektovala řád světa.“ V odpověď jí v uších zazněl chladný smích, který se jí znovu dostával až do morku kostí. A tam chladil a zábl, vyváděl vlčici z rovnováhy a ona se ještě víc choulila do sebe. Kdyby mohla, okamžitě by se scvrkla do nejmenší kuličky a raději zmizela. Tohle nebyl dobrý nápad. A moc dobře to věděla. Na rozdíl od Života byla Smrt nepřátelská a chladná.
„Šeredná zrůdo,“ zasyčela bohyně znovu. „Vypadni z mého domu a už se nikdy nevracej, nebo odtud nevyvázneš živá,“ nabídka východiska nebyla marná. Iška doopravdy skupinkou mezi sevřenými víčky zahlédla úzkou pěšinku, kterou by bohyni proklouzla mezi drápky. Byla ovšem dcerou Elisy a nehodlala odejít bez toho, pro co přišla. Nebo si to alespoň přála. Jazyk měla suchý a v krku ji škrábalo, že si myslela že již nikdy nepromluví. Chrapot se však z jejího hrdla doopravdy vydral:
„Ty víš proč jsem přišla a taky víš, že neodejdu dokud mi nesměníš kameny za větší sílu. Do té doby se odtud nehnu,“ kdyby mě to mělo stát život! Ta poslední slova nevyslovila, ale přeci zaznamenala v tváři té temné paní, že se k jejím uším donesly. Pousmála se – chladně, až tuhla krev v žilách – a lehce přikývla.
„Tenhle šváb po mně něco žádá? Ach ty hnusná, bláhová, nevděčná –,“ oslovení, které se doneslo k šedým, potrhaným uším mělo neznámý význam. Asgaarská ovšem tušila, že se jednalo o nějakou sprostou nadávku, která jí nebyla známa. „Ale budiž, dej mi svoje kameny. Pozorovala jsem tě a viděla, jak umíš trýznit nevinné, dobré duše. A to se mi líbí. Tak mi dej svoje kameny, třeba to bude k něčemu, až uvidím trpět další ubožáky pro své pobavení. Ale běda ti, jak mne zklameš, šeredo.“ Ta výhrůžka zůstala viset ve vzduchu a Iška si byla vědoma faktu, že jestli bohyni oklame. Mohla by se se zlou potázat. Přikývla přesto a konečně pocítila úlevu od té podivné síly, která ji nutila se krčit v koutu. Pozdvihla hlavu a nakročila si jednou tlapkou vpřed. Nebyla tak těžká, jako před chvílí. To bylo dobré znamení. A Smrt si zjevně vzala své drahé kamení, neboť teď stála opodál a hromadou lesklých věcí a oblázků se prohrabovala. Kde toho Iška nasbírala tolik, to neměla tušení. Jestli to ale černou paní potěšilo, budiž. Hlavně že jí se teď naskytla cesta vpřed. Cesta odtud. Proklouzla kolem temné dámy a natahovala krok jak jen to šlo. Po několika metrech ale zastavila. Ne snad protože by chtěla. Její nohy ztuhly a ona se křečovitě otočila na Bohyni, které nastavila záda.
„Pamatuj si, šeredo,“ oslovila ji Smrt, aniž by se její tlama pootevřela, nebo aniž by zdvihla pohled od lesklých darů, které Asgaarská přinesla, „jestli obelžeš samotnou smrt, potrestám tě. A nejen tebe, nýbrž i celou tvoji rodinu. Do jednoho je zabiju. I ty pachanty, co ještě nespatřili světlo světa. I tvého ubohého otce a všechny bratry. Všichni chcípnete tou nejhorší a nejkrutější smrtí. Všichni budete mrtví. A ty jako poslední. Uvidíš zdechnout každého jediného z nich.“ Jakmile dozněl ten chraplavý a hnusný hlas, pominulo i kouzlo, které vlčice snesla na její nevítanou návštěvu. A Iskierka odmítala dále ztrácet čas. Vystřelila vpřed jako namydlený blesk, že se jí div neprášilo za zadkem. Pospíchala jako smyslů zbavená vstříc Tase, zatímco jí v kostech stále zvonil ten ledový smích, třebaže nechala zříceninu hodně daleko za sebou.

// Jedlový pás

Ta ponurá atmosféra, která se válela všude kolem a která jim ztěžovala existenci se dostávala Išce pod kůži. Jako ledový dráp se natahovala po jejím nitru a zarývala do něj své ledové drápy, až jí srdce divně poskakovalo v hrudi a těžce se jí dýchalo. Jenže ona nebyla slabko, aby se vzdávala a nečelila svému strachu. Zpoza stromů teď vyčuhovala na sídlo té temné bytosti a pokoušela se vykročit vpřed. Tasy poznámku o její mrtvé mámě zatím ignorovala. Pamatovala si dobře, když tu spolu procházely a nechtěla se na tu myšlenku moc upínat, protože by třeba riskovala slzy. A tvrdý holky nefňukaj. A už vůbec ne před pařezama, jakým byla Tasa.
„Smrt je zdejší bohyně, nebo tak něco. Nikdy sem ji neviděla. Ale asi to hodlám napravit, prej ti umí slecčím pomoct, když jí za to dáš nějaký ty šutre.“ Co na tom bylo pravdy, jestli teda vůbec nějaká, to Iška vlastně netušila. Rozhodla se ale zkusit své štěstí a vykročila vpřed. „Pudu se tam podívat. Jestli chcípnu tady, tak aspoň se ctí,“ prohodila tiše, když s elegancí sobě vlastní vyklouzla ze svého úkrytu a ladným krokem zamířila blíž k té tajuplné zřícenině. „Budu hned zpátky!“ otočila se ještě velmi krátce na svou společnici, než se rozklusala vstříc temnému stavení. Kdo, nebo co ho zde vybudovalo, to nikdo nemohl vědět. A nervozita v Išky hrudi se pouze stupňovala. Nemohla se ovšem za nic na světě otočit. To zkrátka nešlo. Byla na to moc velkou hrdopyškou.

// Stará Zřícenina

// Západní Galtavar

„Nebo,“ přitakala šedá vlčice s pokrčením ramen. Možná by se slušilo říct, že se smrti nebála. Jenže to nebyla pravda. Byly jen kousíček od jejího sídla a Iška už byla docela solidně vyklepaná, zatímco Tasa se zdála úplně v pohodě. Ale měla docela myné představy o fungování zdejších smeček. Šedivka se letmo pousmála, načež zavrtěla hlavou. „Jenže moje máma je dávno mrtvá,“ vypustila pravdu. Možná se jí to zdálo, ale jako by jí z ramen spolu s tím doznáním spadnul obrovskej balvan. Trochu se oklepala a rozhlédla se. Byl to zvláštní pocit, ale třeba přesně tohle potřebovala? Přiznat si jak se věci mají? No – tak či onak se s tímhle pocitem vrátila pohledem k Tase. „A s tim kolik mám sourozenců a že sem nejmladší zdědim maximálně keř tý rozhožky, až jednou vysmahne z našeho lesa.“ Kyselý úšklebek na její tváři neměl značit zhrzení. Beztak nestála o majetky. Byla spokojená tak, jak právě byla. I když jí po zádech přejížděl horem dolem mráz, když tu stáli Smrti na verandě a jen tak krafaly o všem možným i nemožným. Pozornost na sebe opět stáhla Tasa a její přátelské vrčení, které jí Iška oplatila letmým dloubancem nosu do zádele. „Bacha kam šlapeš, hvězdo. S tím jak to tu páchne bych se nedivila, kdyby tu pod listím nebyla sam tam nějaká další šiška. A jasně že je to tu divný, kousek vodtud bydlí Smrt. Ještě aby tu pobíhal jednorožec a zpívaly roje kolibříků,“ a tváři jí znovu tancoval pokřivený úšklebek, ale nervozita na ní přeci jen byla znát. „Chceš se jít podivat blíž? Můžeš jí taky nadělat pod rohožku,“ pobídla šedou vlčici a celkem rozhodně si to nakročila vpřed. Jestli tohle Vasa neodmítne, sakra, stoupne u Išky v ceně alespoň natřikrát.

// Aina

„Když potrýzníš dost duší, nezapomenou na tebe dokud sami nechcípnou,“ oponovala Iška s klidem v hlase, zatímco se sama brodila nechutnou a mokrou závějí, kterou zima zanechala napospas jaru a vysokým teplotám na pláních kolem velkého jezera. Tasy moudro ji nijak nevyvádělo z míry. V tomhle se jejich názory krapet rozcházely, ale to nevadilo. Neměla potřebu se dohadovat o nesmrtelnosti brouka, protože hluboko uvnitř věděla, že Tasy pravda je v závěru nevyhnutelná. Ani ona neznala žádný důležitý vlky, který pošli dávno před tím, než se podívala na tenhle svět. Teda až na Elisu, ta zajisté zanechala stopy nejen v Asgaaru, nýbrž i v celé Gallirei. Ale to nebylo teď podstatné.
„Hele klidně si mužem ulovit spolu, ale jestli tě mam nakrmit, tak marně čekáš u špatnýho pařezu. Fifty-fifty,“ vysvětlila okamžitě a přejela vlčici pohledem, aby spatřila jak si otírá nějaký svinstvo z tlapy. Jeden fakt musel čumět pod nohy. Dnešní mládež hodila bobek kdekoliv, kde je to zrovna napadlo. Ani za keřík si nezašli. No děs. „Maminka doslova chcípá strachy,“ prohodila kysele a dost neurčitě, zatímco obcházela šedou vlčici. Mířily do jedlového pásu a Iška dobře věděla co to znamená. Vzhlížela k tomu místu s neskrývaným údivem, ale taky respektem. „Víš vůbec kam deš?“ zeptala se bez okolků a sjela vlčici pohledem. Ne že by se návštěvě smrti bránila, ale, no. Měla možná trochu bláto v kalhotách, při té představě. Jenže taky to nemohla odkládat věčně, chtěla-li zesílit, ne?

// Jedlový pás

// Východní úkryt přes Neprobádaný les

Krok střídal krok. V tajícím sněhu to s knedlíkem v krku nešlo zrovna dobře, ale pořád Išku mohly vysvobodit její dlouhé, předlouhé nohy. Byla v závějích jak na chůdách. Skoro jako čáp v rybníce. To jí přeci jen usnadňovalo pohyb tou proklatou haldou bílého hnusu, který ležel všude kolem. Ale aby to jako nevypadalo, že zimu neměla ráda – nevadila jí. Tohle počasí ale začínalo přehnaně připomínat jaro. Možná, že někde na vzdálené větvi už dřepil nějakej vopelichanej čimčarára čim čim čim hnusnej fógl, co si vyřvával tu svojí otravnou jarní písničku. Iška protočila oči, když je cesta vedla ztichlým lesem až k nehorázně páchnoucímu potoku, přes kterej se musely dostat.
„Muj plán je nechcípnout někde v zapomnění,“ odpověděla s kyselým šklebem, když se ráčila sápat přes kamení u jižního ústí potoka. Smrděl jako Tasy prdy a ty šutry klouzaly jak blbý, ale dalo se to. Iška se nakonec dostala na druhou stranu týhle hnusný stoky se všema hnátama suchejma.
„Nemo je dobrej kluk, jen má tu šišku v řiťce, takže pořád čumí jak sůva. Ale co já vim. Dost dlouho sme se neviděli,“ ledabyle pokrčila rameny, jako by ji to vůbec netížilo. Což nebylo pravdou. Išce se po její rodině začínalo opravdu stýskat. Jak ale měla nakráčet jen tak domů? Chyběla jí máma, která tam na ní už nikdy neměla čekat. Nakopla hroudu sněhu před sebou, když čekala na Vasu, až se dostane až k ní. „Ne, s bráchou sme se narodili tady. Ne jako mnoho jinejch,“ odfrkla si trochu kysele, načež vykročila znovu vstříc dalším dobrodružstvím. „Co ty? Asi nejsi odtud, co?“ nadhodila služebně zkušenější vlčici za chůze.

// Západní Galtavar