Gallirea - Příspěvky uživatele

Iška byla specifické stvoření. Chytrá, když se to hodilo a velmi natvrdlá kdykoliv bylo pro změnu potřeba to. Ale teď nebyla ani jedno. Prostě jen stála a velmi tupě zírala na Parsifala s jeho novinkami. Popravdě – neměla sebemenší ponětí, jak zareagovat. Na Etneyho neměla skoro žádné vzpomínky a když už, nebyla si zcela jistá jejich pozitivitou. Ji se alespoň nepokusil zardousit v horách. Pohledem automaticky střelila k Sionnovi, který byl taky u vytržení. Možná i proto se neptala na onoho paroháče, nechtěla ještě víc rozrývat stříbrného strasti. Prostě jen postávala před vlky a tiše čekala na okénko, které by jí poskytlo šanci k úprku. A kdyby se neobjevilo, byla prostě připravená si ho vytvořit. Když však Sinéad naznačila pozitivitu nových přírůstků ve smečce, hodila po ní vážným pohledem. Smrtelně vážným, který doprovodilo významné zavrtění hlavy. Tahle vlčata byla velký špatný.
„Hele, víte vy co? My vás tu necháme si hezky špekulovat o vlčatech, zatímco Sinéad ukážu les. To není uplně nápad k zahození, co?“ vystřelila Iskierka náhle a jako když čertík z krabičky u toho poskočila. Debata začínala být temnější, Sionn byl rozčílenější, zmatenější a zdálo se, že i Parsifal nebyl zrovna ve své kůži. „Vy to tu proberete a Parsi si s náma pak klidně muže zajít vyčistit hlavu. Co vy na to? Kdyby bylo třeba, stačí zavolat a my doběhnem jak posila, armáda spásy,“ žertovala, ale na odpověď o moc déle nečekala. Pošťouchla Sinéad k pohybu a ve stejnou chvíli se již vzdalovala do ústranní. Kde je ani Sionn, ani nikdo jiný nemohl slyšet a kde si mohly všechno pořádně vysvětlit.

~ Sinéad
„Fíha, to ses tu objevila v tu nejhorší možnou chvíli,“ zasmála se Iška, jakmile byly s druhou rudookou samy a doopravdy z doslechu. Konečně? Srdéčko jí poskočilo, stejně jako několik jisker vyskočilo ze šedého kožichu na chladnou, mokrou zem. Protože ale nechtěla, aby si Žaneta její slova vyložila špatně, rozpovídala se raději o konfliktu, který tu teď visel ve vzduchu: „Sionn a Etney sou totiž mí bráchové a maj spolu docela dost velký spory. Sionn je prostřední, Etňák nejstarší. Dost se odehrálo ještě dřív, než sem se vůbec narodila, ale co já tak vim, tak šlo snad i o život. Chraň nás všechny jakákoliv síla, co tam nad náma visí, jestli ty caparti sou po jejich otčisku. Matku neznam na její obhajobu.“ Její rty opustil zvláštní smích, který byl ale možná více nervózní, než cokoliv jiného. Rozrušeně navíc máchala ocasem, jako to měla ve zvyku její vlastní matka. Okoukala snad ono gesto? Možná. Důležité však bylo, že se se Sinéad vzdalovaly od kohokoliv, kdo tu mohl v okolí zrovna pobývat. Mladší ze dvojice je vedla k úkrytu na severu území.
„Zatím mi můžeš povědět, jak ses dostala z tý zpropadený sněhový bouřky! Já tam seděla na kameni jak ropucha s čekala, jestli se to jako uráčí přejít? A uráčilo. Ale pak sem se docela dlouho motala po kraji a nechtělo se mi moc domu. Potkala jsem starou známou, Tasu, a s ní pak brouzdala krajem. Borka docela zapáchala, ale ukázala mi pár super míst. Ty ses měla?“ rychlé vysvětlení doplňoval přátelský úsměv a ouška zvědavě nastražená vpřed. Svou nervozitu z nových přírůstků v rodině však Iška nedokázala skrývat. A eskalovalo to velmi závratným a raketovým způsobem, když zaslechla dříve zmíněného bratra, jak v dáli cukruje na nějakou tu havěť. Vlčice ihned zastavila na místě a šlehla jedním nasupěným pohedem daným směrem.
„To sou voni,“ špitla tiše, ne zcela připravená setkat se se synovci a neteřemi. Alespoň ne přímo. „Odklidíme se někam stranou, nebo si želáš poznat i zbytek mojí rodinky? Mužem tu droboť trochu zkazit. Naučit je plivat otci pod nohy a nebo dělat bordel v úkrytu, huh? Třeba budou talentovaný, když je naučíš jako první slovo nějakou sprosťárnu, třeba dostanou metál. Nebo přes tlamu,“ ušklíbla se. Slova ovšem pronášela již v obratu. Nebyla si úplně jistá, že se má k seznamování. Zamířila proto k Siccumským jeskyním oklikou, která nezahrnovala Etneyho mečení na ty nechutné uzlíčky neštěstí.

Iška seděla a pozorně poslouchala, co měl Blitík na srdci. Její bok se přitom lehce opíral o Sinéad, co seděla hned vedle ní. Šedá to ovšem zcela ignorovala, protože ji zajímaly novinky. Na chvilku potlačily ony motýlky, co se jí třepotali v útrobách. Mrholení navíc konečně uhasil požár, co řádil v její šedočerné srsti. Sionn nevypadal zcela nadšený, ale taky to byl její velký bráška, co nesl zodpovědnost za celou smečku a plno vlků, takže měl na ramenou sakra těžký kříž. Chápala, že novinky ho mohly znervózňovat a kdyby se jen odhodlala zvednout od její kamarádky, přistoupila by blíž a dloubnula do něj nosem. Takhle si musel vystačit s povzbudivým úsměvem na její tváři. A to ani nevěděla, co se vůbec stalo za dobu její nepřítomnosti. Taky zvědavě nakrčila obočí, když Parsifal zmínil nějakého paroháče. Jeho vyprávění o brzkém odchodu raději ignorovala, protože nechtěla přijít o zlatavého vlčka, což by sice nepřiznala nahlas, ale tak co. Jednou byl Asgaarský, tak taky musel počítat s tím, že za sebou nechá nějaké otisky na duších ostatních. To mu asi v tom jeho řádu někdo zapomenul sdělit. Náladu si tím ovšem slečna nenechala kazit. Kdeže – raději si poposedla a dál vyčkávala ono úžasnéhé info, které mělo velmi záhy doletět k jejím uším.
„O Eule a Michiko vím,“ přitakala krátce a lehce přikývla na srozuměnou, načež její pohled střelil k Sinéad. „Eule jsem našla v močálech a dotáhla ji sem, pak ti ji ukážu. Vypadala docela v pohodě, mohly jsme ji poskytnout nějakou základní průpravu o životě Strážkyň Skalních lučin,“ zahihňala se tiše a tak, aby tím nerušila rozhovor svého pana bratra s poslíčkem Blitíčkem. Její uši však náhle polochtala další, mnohem méně milejší informace.
„Etney a Lucy se rozmnožili?“ zahučela bez sebemenšího náznaku radosti, nebo snad jakékoliv pozitivní emoce, když se prudce otočila. Pravdou bylo, že ani jednoho moc dobře neznala. Ale to málo docela stačilo? Pořád si pamatovala Sionnovu ránu za krkem, kterou mu uštědřil právě jeho veleslavný pan bratr. Zmateně pak střelila pohledem k černým očím Sionnovým: „to jim někdo dovolil?“ Zmatek, podivná úzkost a nečekaná zášť se střídaly v jejím nitru. Kdo ví, proč ji informace o bratrových ratolestech tak popudila. Ale něco jí na tom připadalo špatné. Bratr jí nikdy nepřišel jako rodinný typ. Byl totiž docela vypatlanej, tak snad se to u Života a Smrti nepřeneslo na ta fakančata.

Parsiho, který se zjevil odnikud Iška úspěšně ignorovala, až dokud ho nezačali vnímat a oslovovat druzí. Než k tomu ovšem došlo, její plnou pozornost měli Sionn spolu se Sinéad. Oba žertovali a panovala u jejich malého shledání poměrně příjemná atmosféra. Hlavně když malá sestra visela bráškovi za krkem a hravě ho tahala za ucho, když si jí dobíral.
„Tady máš respekt, brácha,“ smála se svým nakřáplým hlasem prskající šedivka, zatímco znovu bráchovi chňapala po uchu, nebo ho lehce tahala za hustou srst na krku. Jizvy, kterou tam někde hluboko pod bílou srstí zanechal Etney si nevšímala. Vzdala se ale ve chvíli, kdy si Sinéad rozbila čenich o chladnou zem. Jistě si dovedete představit výsměch, který následoval – samozřejmě ovšem pouze v přátelském duchu.
„Bacha, Žaneto. Nebo budeš plivat jehličí ještě na podzim,“ hihňala se. Konečně se svezla Sionnovi ze zas a přistoupila k vlčici, aby do ní hravě drkla zadkem. Rychle si ale přisedla vedle své menší přítelkyně a se zájmem poslouchala, kdeže to přišla o duši. Zatvářila se proto na okamžik vážně, když slavnostně zdvihala tlapku k nebi a zavírala oči, aby mohla na svou čest přísahat. „Duše nebo ne, slibuju, že kdyby chtěla pláchnout, dotáhnu ji za ucho zase zpátky,“ ušklíbla se kysele a ihned na vlčici po svém boku vyplázla jazyk. Po Sinéad poznámce o ráně se ovšem nestihla ani zmateně pozeptat, cože to myslela. Sama ránu necítila a jelikož své magie neuměla ovládat, nemohla to ani vysvětlit. Jenže přišel Parsifal, který se jim hluboce klonil a trochu rušil onu veselou atmosféru. Ale ta kdeže – pořád ho viděla docela ráda.
„Parci!“ usmála se zeširoka. „Takže si nakonec opravdu zůstal u nás?“ vyzvídala. Naposledy mluvil o nějakém tom jeho sesterstvu smrdutých veverek a chtěl se tam vracet. Ale zjevně zůstal, což Išku poměrně těšilo, i když moc nevěděla proč. Asi ten pocit, že tu mají alespoň trochu stabilní komunitu a domov. Jenže Parsi zjevně nepřišel jen tak, což upoutalo Iskierky pozornost a se zájmem naklonila hlavu ke straně. Co to asi mělo znamenat? Co se stalo v úkrytu? Seděla teď vedle Sinéad a poslouchala, docela zvědavá. V plném očekávání, co bude dál.
„Moc nás nenapínej, Parsi, musim Žanetě ukázat, jak to u nás chodí,“ pokusila se zalaškovat s vlčkem, který se jí chtě-nechtě prostě dostal pod kůži. Syčák jeden.

Slunce znovu zapadlo, ale světlo z Asgaarského hvozdu nezmizelo. Kdeže. Šedivé stále lítaly jiskry z kožichu, jak byla nadšená z nedávných novinek. Však věděla, že může bratrovi věřit! Všechno se najednou zdálo mnohem lepší, než když před pár dny přišla. Sionn byl ten nejúžasnější velký brácha, kterého by si mohla přát. Nemo byl takový malý – velký brácha, kterej byl ale v závěru taky ten nejlepší. Nechtěla navíc shazovat jeho důležitost, protože doopravdy byl důležitou součástí jejího života – třebaže teď hlídat s panem švagrem vlčata a neměl čas poznat její přítelkyni. A teď tu navíc měla právě Žanetu! Svojí úplně nejvíc nejlepší kamarádku, protože jinak nedokázala popsat ty motýlky v břiše, které její přítomnost způsobovala. Culila se jako měsíček na hnoji, zatímco visela bráchovi za krkem. Mluvila sice o tom, že koutky cukají jemu, jenže ona byla hlavní aktér téhle šarády: koutky tlamy měla vytažené v takový úsměv, že jí až bolely tváře. Ale jí to nevadilo. Nemělo cenu dělat, že není nadšená, neboť byla.
Když konečně pustila Sionna po docela dlouhé době v objetí, téměř okamžitě jí za krkem přistála Sinéad v podobném aktu. Výskala asi tak, jak původně chtěla šedivá vlčice se světélkujícím kožichem. Jenže její hlas byl hrubší a proto se raději jen prostě smála a máchala oháňkou, jako smyslů zbavená. Málem se jí navíc div nepodlomila kolena. Ne snad váhou menší vlčice, nýbrž tou zvláštní, mrazivou senzací, která jí přejela po páteři. Až se jí z toho naježila srst za ušima.
„Hehe,“ zahihňala se bratrovi v odpověď, když zhodnotil Žanety příchod do Asgaaru jako troufalý, po tváři jí tancoval veselý škleb: „Určitě nebudeš litovat, Žaneta je fajn a pro každou srandu!“ Byla to jednoznačná pravda, co mladší sestra vyprávěla sourozenci, zatímco se hravě pokoušela jmenovanou vlčici vyklepat ze svých ramen. Jiskřičky teď neřádily nejen v jejím kožíšku, ale též v rudých očích. A ty zasvítily ještě mnohem víc, když Sionn Sinéad přivítal do rodiny. Bylo jen otázkou, jak Iška dokázala udržet své pocity na uzdě. Doopravdy neměla ponětí, ale přiznejme si, že jí ohánka málem upadla. V té radosti navíc Sinéad mohla ucítit lehkou ránu, jak ji Iskierkou ne zcela zvládnutá magie při doteku kopla do čumáku.
„Všechno si povíme!“ přitakala vzápětí, když vlčice seskočila, aby začala radostně kroužit mezi stromy. A Iška se přidala, poskakujíc jako horská koza, či snad nemotorné hříbě. Dlouhé nohy neovládala tak obratně, jak by mohli jiní. Ale to nevadilo. Jí nikoliv. Zastavila až po chvíli, aby ještě znovu přitancovala k Sionnovi a sevřela většího vlka v přátelském objetí. „Děkuju!“ hihňala se vesele.

Byla stále ještě noc, když Iška konečně nalezla svou přítelkyni, ale navzdory její ponurosti nebyla temná. Šedý kožich žhnul do všech stran, jak z něj radostí vyskakovala jiskra za jiskrou. A aby ne. Sinéad viděla s takovou upřímnou radostí, až z toho měla motýlky v břiše. Podle toho taky poznala, že Žaneta určitě musí být její opravdová a nejlepší kamarádka, ne? Protože když viděla kohokoliv jiného, žádné takové podivné třepotání necítila. Zkrátka – Iška zářila. Velmi doslovně. Sionn zatím vypadal poměrně přátelsky a proto na chvilku upíchla pohled do jeho tmavých očí, které se v temnotě zdály ještě černější. Nebylo na nich ovšem nic děsivého – tohle byl prostě Sionn. Její velký brácha. Definice bezpečí.
„Hele jo, držim se rodiny. Moc sourozenců v jednom lese,“ ušklíbla se na oko uraženě a taky na bílého vyplázla špičku jazyka, zatímco si velmi nevytříbeně dřepla vedle Sinéad na zadek. Pak jí ale pohled sjel do červených očích a brada padla. „Nová členka?“ zopakovala nevěřícně, zatímco oháňka už startovala se strany na stranu a kmitala přibližně rychlostí světla. „To vážně?“ vyzvídala nevěřícně, motýlky v břiše, očka na vrch hlavy a jiskry všude kolem sebe. Teprve teď se projevovala pravá tvář magie, když vypadala jako zatracená prskavka. Pak ovšem zavrtěla hlavou a překvapeně naklonila hlavu ke straně. Proč by se měla zlobit? Chvilku nechápala a musela v tom nadšení přemýšlet.
„Jasně, že se nezlobím! Co blbneš! Zatoulaly sme se! Jsem ráda, že se vidíme a žes tý bouřce natrhla zádel! To je jediný podstatný,“ ušklíbla se a natáhla tlapku, aby mohla svou přítelkyni dloubnout do ramene s divokým úsměvem v tváři. Než se ale stihla nadát, už zase hopkala k Sionnovi, který ji stále o něco maličko převyšoval. Byl to ovšem decentní rozdíl, který lehce zaniklo ve chvíli, kdy mu Iška hupla za krk a opřela se o něj velmi přátelským, hravým způsobem.
„Sjoneeee, jasně že je to oficiální, žejo? Netaháš mě za nos? Že ne? Že to myslíš vážně?“ hučela do brášky jako ta malá sestra, kterou byla. Tady si na nic moc nemusela hrát. Se svou rodinou mohla být přátelská a otevřená. Oni nebyli cizí a zbyteční. A Sinéad byla teď členem jejich rodiny, i když o tom vlastně ani nemusela vědět. Iška jí adoptovala. „Že si Sinéad můžeme nechat tady? Mám jí ráda! A ty určitě taky, páč vidim jak ti cukaj koutky.“

Obejít hranice na chůdách, kterým Iška říkala nohy nebylo vůbec obtížné. Jenže nebyla sama a musela často čekat na vlčata. Michiko byla maličká – roztomile se batolila a byla prostě rozkošná. To byl asi její hlavní úděl. Hnus. Eule byla větší, nožky měla delší a proto se v terénu Asgaaru pohybovala trochu jistěji. I tak ji ovšem Iskierka sledovala ostřížím pohledem a dávala pozor, aby se někde nezatoulala. Třebas hormony, že si vlče tak hlídala? Ale nemusela mít vůbec žádné obavy, neboť pan švagr se velmi ochotně držel v pozadí a hlídal tu jejich adoptivní drobotinu, která se nachomýtla vlastně jen omylem. Přeci jen se však Iška na krátký okamžik trhla od té slimáčí skupinky a spolu se sebou strhla i hnědé vlče, které vyjádřilo rozpaky a možná i trošek obav?
„Nic se neboj,“ mrkla na Eule, když je nikdo jiný nemohl slyšet. „Ona se osmělí. Možná se trochu bojí, páč sme tu všichni dost velký. Taky ses mě nejdřív bála,“ uchechtla se, zatímco se drbala o strom a záhy do vlčete přátelsky rycla ramenem. Ne vší silou, ale i tak to nebylo úplně lehké dloubnutí a mohly se jí mírně zamotat nohy. „Pardon,“ ušklíbla se vlčice, která nedokázala pořádně ovládat svou sílu, zatímco je kroky nesly zase o něco blíž ke skupince. Jak se zdálo, Michiko se nakonec přeci jen rozhodla osmělit a zaplést rozhovory se sůvětem. Alastor vedle toho pravděpodobně ochořel nějakou horečkou, neboť začal podivně žbleptat takové přisládlé pitominy. Iška naklonila hlavu ke straně a zůstala na šváru nevěřícně koukat; komentářů se ovšem raději zdržela a vrátila se k předešlému tématu:
„Smrt není rozhodně nic milýho, spíš je to docela stará důra. Ale dostala kamínky a asi se dost činila, páč mně se ty jiskry líběj,“ uchechtla se rozpustile. Její nadšení prskavý kožíšek jen podpořil. Záhy ovšem zmizelo, neboť Nemesis se ptal na cizince. Trochu se zarděla a rozpačitě prohrábla suché listí, co po zimě ještě pořád tlelo na zemi, jak se tak pomalu vlekla napříč rodným hvozdem. „To není žádnej cizinec. Je to Sinéad, moje kamarádka,“ vysvětlila opatrně. „Chtěla jsem se za ní vydat, ale zase jsem nechtěla hned opouštět vás, když sme se kdo ví jak dlouho neviděli, víš jak. Je toho hodně novýho, hošani,“ ušklíbla se na bratra s Alastorem a trochu na ně vycenila zuby v zářivém úsměvu. „Ale asi tam zaběhnu, Sionn to nějak zdržuje,“ broukla trochu nervózně a ohlédla se směrem, kde tušila onen střet. Pořád ovšem nechtěla úplně utíkat, dokud jí to její společnost neschválila. Byla dlouho pryč a teď se rozpačitě kroutila jak žížala, když znovu myslela na Sinéad. Plamínek v jejím nitru sebou divoce cloumal a podivně jí pálil žaludek. Jenže to vábení nemohlo být o nic silnější, než když mezi stromy zaslechla živoucí rozhovor dvou důvěrně známých hlasů. Přiblížili se doopravdy tak blízko? V očkách se jí zalesklo a kožíšek znovu ožil. „Však vy mi to prominete, žejo? Hned sem zpátky, Eule, poslouchej Ala!“ zazubila se na svou dosavadní společnost i nevlastní droboť, než zmizela v nejbližším křoví. Ach, ano. Mířila přímo za bratrem a Žanetou. Bohužel… i Iskierka vlastnila magii neviditelnost, kterou ovšem absolutně neovládala. Na rozdíl od staršího bratra. V tom nadšení jí problikával nejen kožich všude různě po těle, ale zároveň z ní létaly jiskry na metr okolo.

//Sionn se Sinéad, ale pravděpodobně druhé skupince stále na doslech.

„ŽANETO!“ zahulákala už z dálky, jak se vlčice řítila směrem za svou přítelkyní jako smyslů zbavená a kožichem plným jisker, které hopkaly kolem jako blešky. K tomu všemu napůl neviditelná. Proletěla kolem Sionna s úsměvem na tváři a ani nezpomalila, když mu jak to slůně hamtla na tlapku. Nohy si mohla zpřerážet, když brzdila vedle o poznání menší vlčice. Zubila se jako smyslů zbavená a chvilku nevěděla, co se sebou samou radostí, než svou kamarádku konečně obejmula pořádným medvědím obětím. Konečně pořádně viditelná. „Promiň že sem nepřišla hned! Myslela jsem, že Sionn si s tebou poradí, ale asi je ostejchavej nebo tak něco,“ huhlala vesele, když se konečně odtáhla. „Nezlobil tě? Sionne tohle je Sinéad! Moje kamarádka,“ otočila se na bratra a samou radostí jen létala pohledem z šedého kožichu zpět na stříbrný. „Tohle je můj prostřední brácha, asi se znáte? Krafete tu spolu celou věnčnost! A pardon, přišla jsem teprve před nedávnem a chtěla sem taky trochu pokecat se švárou a druhým bráškou,“ doplnila ještě, tentokrát trochu zdráhavě, zatímco klopila pohled a tlapkou opět rozpačitě prohrábla zeminu. Že by i s Jiskrou cloumaly jarní hormony? Vše bylo možné. „Co tu řešíte?“ naklonila pak hlavu zvědavě ke straně, jako by se zrovna nechovala jako nevycválané vlče, které ze vší radosti přišlo o veškerou soudnost.

Konečně se trochu oteplovalo. Lehký vánek čechral šedou srst a vyčesával z ní další a další jiskry, které nezbedně poskakovaly všude kolem a chvilku tancovaly ve vzduchu, než jednou pro vždy zmizely. Iška se jich sem tam lekla, ale pořád to považovala za projev té podivné magie, kterou pozorovaly spolu se Sinéad v kopcích Tary. Oklepala se, aby se jen další jiskry vznesly do vzduchu. A jí to vykouzlilo úsměv na tváři. Pohled pak sklopila zpátky na bratra s jeho přítelem, které obdarovala ještě dalším zářivým šklebem, ale pak se trochu stáhla. Viděla tu bílou prachovku, kterou Alastor sundal ze svých zad. Klepala se jako smyslů zbavená. Pohledem blýskla po Eule. Obávala se, že téhle koule chlupů na hraní moc neužije, ale i tak strakaté vlče znovu dloubla čenichem s povzbudivým úsměvem.
„Třeba se osmělí, když se představíte?“ pousmála se lehce. Srdce jí ale drásalo vědomí, že nechává Sinéad čekat. Nejednou se ohlédla a netrpělivě přešlápla, jak Sionn s její kamarádkou stále ještě nešli. Málem až přehlédla Parsifala, který si sem přikvapil s rybou. Ihned začala vrtět oháňkou a jala se ho pozdravit! Rychle se však obrátil a znovu odešel. To nevadilo. I tak ho pozdravila a vyprovodila pohledem, než znovu pohlédla na zvědavého Alastora.
„Nevím,“ zazubila se. „Ale líbí se mi to! Moc!“ zavrněla spokojeně, což ještě podporovalo magii, která jí tancovala v kožíšku. „Ale děje se to, co jsem byla naposledy u smrti,“ broukla zmateně a na moment zastavila. Málem totiž zakopla o Eule. Hodila po ní omluvný úsměv, překročila ji a začala se točit znovu. Až jí něco došlo.
„Měli bychom označkovat území,“ prohodila náhle a zarazila se v půli kroku. „Půjdeme spolu, nebo to mám udělat?“ pozeptala se, ale to už pomalu pobízela Eule k pohybu: „Ty půjdeš se mnou – aspoň se tu porozhlédneš.“ A Iška navíc chtěla vidět, jestli se tu někde doopravdy vyskytuje Sinéad. Bohužel vyrazila za svou přítelkyní až moc pozdě. Krok sun krok se vlekla po hranici, dost pomalu na to, aby ji stíhal každý, kdo se toužil přidat mohl také zapojit do akce. A že Iška po Elisy vzoru brala značkování okolí velmi zodpovědně. Obcházela vyčichlé hranice a co keřík, to si za ním přičupla na bobek, aby zanechala pachovou stopu. Také se vytrvale otírala o stromy a spokojeně si užívala čerstvý vzduch, který jí hladil kožíšek. Když se ohlédla na stopu, kterou za sebou nechávala, musela se pousmát. Drsná kůra stromů teď nesla chomáče šedivých chlupů, které pouštěl její kožich. Sem tam zapomínala na trojúhelník bílé srsti, který jí zdobil zátylek a proto se nejprve lekla, když chomáček světlých chlupů zahlédla. Rychle se však uklidnila a překvapení v jejích očích vystřídalo uvolnění a pochopení.
Obejít celé hranice vlčici trvalo. Hlavně když nepospíchala, aby ji každý stíhal. Včetně Michiko, která oproti Eule byla opravdovým miminkem. A Iška nebyla v pozici, kdy by droboť mohla hanit, nebo kritizovat. Hrozilo, že by si kdokoliv z jejích starších bratrů vzpomenul na její trapné začátky a nechutná, slizká slova. Raději si proto hanila práce, než aby se soustředila na přilehlé okolí.

Vůně domova šedou vlčici laskala po líčku a vykouzlila jí na tváři přívětivý úsměv, který jí ihned dodával trochu milejšího vzezření. Možná i proto na ní Eule teď trošku víc dala? Třebaže její primární touhou bylo se seznámit s tím dalším vlčetem, což Iška docela dobře chápala. S ní žádná pořádná sranda nebyla a spolu si droboť mohla hrát dle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Jenže její úsměv vymizel, když se na ní Sionn osočil, že si vymýšlí. Ihned se zamračila a v očích se jí zalesklo.
„Když řikam, že se nic nestalo, tak se taky nic nestalo. Jestli se Nemesis zlobí na mě, pak ať mi to řekne. Já jsem s ním v pohodě,“ její hlas až nebezpečně připomínal ten Elisy, když se čertila. „Mysli si co chceš.“ Ale protože nechtěla dál kalit vodu, raději svou pozornost obrátila na nadšenou Eule. Celá jejich skupinka se pozvolna dala do pohybu a jelikož nebylo v jejím zájmu stát se rodinnou brzdou, pokynula vlčeti, aby ji následovalo. „Pojď, najdeme Michiko, třeba si budete rozumět“ usmála se hravě a zamáchala za chůze oháňkou. Po lese se pohybovala s jistotou a dlouhé nohy ji nesly mezi stromy vpřed, zatímco hlavu nesla vysoce vztyčenou. Mířili k Siccumským jeskyním, to bez sebemenších pochybností, ale neměla moc tušení, kdo nebo co tam na ně čeká, neb sem tam její myšlenky utíkaly někam trochu jinam. Byla proto lehce napnutá a zvědavá, dokud nezaslechla ony hlasy. Vlče jí asi bylo celkem fuk, ale Alastorův kožíšek zahlédla doopravdy ráda. Zelené klikyháky, co mu lemovaly obličej se k němu doopravdy hodily. A když teď pozorovala Nema, který se k dvojici hnal obzvlášť s nadšením, musela uznat, že i jemu změna na kožíšku nakonec docela sekla. Protočila oči v sloup nad svou povrchností a trochu si odfrkla, ale přeci jen cítila, jak jí v hrudi hřeje onen plamen. A tentokrát nepálil, ani neštípal. Byla naopak docela nadšená z faktu, že jsou všichni spolu a na chvilku taky vypadají jako celkem normální a šťastná rodinka.
„Ale!“ vítala ho už z dálky a vesele kmitala ocasem ze strany na stranu. Nehnala se ale k němu, aby Eule měla v případě záchvatu studu nějakou oporu v zádech. Na zádech hnědého vlka se totiž choulila světla kulička štěstí – no hnus velebnosti. Ale jestli z ní měla Eule mít radost, tak proč ne, žejo? Hnědou slečnu proto Iška lehce popostrčila před sebe. „To bude Michiko, tak se práskej seznámit. Ale opatrně, je fakt hodně maličká,“ pobídla hnědé vlče a až se sama zarazila nad tím, jak moc zněla jako její máma. Ugh. Oklepala se a trochu vyplázla jazyk, jak byla sama sebou znechucená. Snad s ní neflákalo jaro? Možná jo, protože jí srdce spadlo až na špičku ocasu, když se nad lesem rozeznělo vytí. Ten hýkavý hlas ihned poznala a byla v těžkém pokušení zavýt vlčici na pozdrav, ale to už se Sinéad vstříc třepal Sionn. Ani nestihla nic říct. No jasně – velkej brácha. Iška si proto přidřepla Eule za záda, připravená se co nevidět zdejchnout jako pára nad hrncem.
„Hele, pánové,“ prohlásila po docela dlouhé chvíli mlčení. Chtěla se zdejchnout, jenže pak jí vyschlo v krku a něco ji zarazilo. Sklopila pohled: „Jak jste se měli? Daří se vám dobře?“ vyzvídala s taktním zájmem a v kožíšku jí znovu tancovaly žhavé jiskřičky, které jinak létají jen od prskavek. Rozhodla se zatím neopouštět Nema s Alastorem. Věřila v Sionnův dobrý úsudek a i fakt, že Sinéad sem nepřišla náhodou. Nechtěla navíc zase běžet jinam, když teď mohla strávit alespoň trochu času se starším bráškou a jeho … novou rodinkou?

Že by se jí to zdálo a nebylo to celé až tak tragické? Sionn sice nebyl zcela pozitivní a asi zapomenul jak se usmívat, když Nemesis začal mluvit o nějakém dalším vlčátku, ale Iška celkem spokojeně blýskla pohledem k malé droboti, co tu pořád byla s nimi. Na její původní otázku jí zapomenula odpovědět, ale zjevně to nebylo až tak tragické – Sionn, jak se na staršího brášku slušelo a patřilo, měl prostě odpověď na vše.
„Vidíš, Eule? Jsou tu vlčata, tak si s nima pak můžeš jít klidně hrát,“ mrkla na prtě spiklenecky a oháňka se jí letmo zhoupla podél nohou. Hlas přitom instinktivně zvýšila, aby před hnědou slečnou zakryla Sionnova slova o nevrátivších se rodičích. Ani její máma se neměla vrátit, jenže pro znalost toho zoufalství možná chtěla ušetřit jiné tvory toho samého traumatu. Pak ale šedivce něco došlo a potrhaná ouška vystřelila v před. Pozornost opět odvedla zcela jinam.
„Alastor říkáš? Dlouho jsem ho neviděla! Jak se má a už spolu chodíte?“ jako by jí někdo vlil novou krev do žil zcela ožila a kožíšek plný neposedných jisker se rozzářil. Skákaly nadšením do všech směrů a bylo jen dobře, že bylo hnusně a mokro. Ještě by Asgaar chytnul skutečně. Ale zpět k tématu: stal se snad Alastor členem jejich smečky? Doopravdy se ta domněnka záhy potvrdila a Išky kožíšek ožil o to víc. Na tvář jí vyskočil úsměv. „To je fajn! Alastor není špatnej týpek a zachránil mi tenkrát v horách zadek solidním způsobem, toho schvaluju. Dobrá volba,“ prohodila laškovně a zavlnila na Nema obočím. Nějaká zášť byla hned zapomenuta, protože tohle byly dobré zprávy, na které se Iška těšila. Nebyl to tu konec konců jen úplný depressoland! Aleluja!
„Parsiho znam. Přemotivovanej, ale docela fajn. Taky schvaluju. Klidně i na hraní,“ poslední větu měkce zašeptala Eule do ouška a spiklenecky se pousmála. Třeba si mohli štěstí v tomhle světě najít alespoň jinačí, když jí Sinéad spolu s počínajícím zakoukáním odnesla sněhová bouře. A vskutku! Nemesis společně s Alastorem byli opravdoví partneři. Lišácky se usmála: „brácha, ty kanče,“ zapředla. Jen přítomnost Eule jí zabránila se zeptat, který z nich je nahoře a kdo zase dole. To a možná fakt, že jí ta představa přišla v obou případech neúnosná. Jenže pak se do toho vložil Sionn a jeho všetečné otázky. Blýskla po druhém bratrovi pohledem, ani stopa po předešlém neštěstí, a nahodila lišácký úsměv.
„O ničem nevim. Viděli sme se naposled tady, ale jestli má nějakej problém, muže mi to říct,“ zatímco pohled znovu klouzal zpět k Nemovi. Všechny pocity méněcennosti ji opustily ve chvíli, kdy měla kam směřovat svůj zápal. Znovu si přišla komfortně. A jestli mělo její dvojče nějaké námitky, s tím tak nějak nemohla nic dělat?

Iška se návratu domů docela dlouze vyhýbala a teď když tu seděla, pod korunami stromů, které nazývala svým domovem, nepřicházela ta očekávaná úleva, po které prahla. Třeba by si toho všimla dřív, nebýt vlčete, které vláčela sebou. Kdyby dávala pozor, ještě by se stihla včas otočit a najít sílu se nevracet. Možná už nikdy. Protože co na ni čekalo teď? Její slovník nebyl vytříbený, její chování bylo sem tam povrchní, ale svou rodinu měla ráda. A teď, když tu seděla naproti svému dvojčeti spolu se starším bratrem, připadala si nechutně prázdně. Žertovala o jejich dlouhých xichtech a šiškách v pozadí. Smála se a zlehčovala jejich současné situaci. A možná to tak bylo lepší. Když všechna její pouta, která patřila k tomuhle místu byla pohozena. Nerada by je zpřetrhala, vždyť to ani nešlo. Krev, která jí proudila v žilách byla krví vlků před ní. A přeci si za poslední půl rok nepřišla tak odmítnutá, jako když její pohled spočinul na očích Nemesise. Sionn na druhou stranu vypadal, že její žertíky koupil a začal něco mekotat. Hlas mu zhrubnul a dokonce si pamatoval její nové jméno. Body k dobru? Ale Nemesis tu jen stál a zíral, jako by přitancoval ten nejhorší póvl široko daleko. Přátelský úsměv z její tváře velmi rychle vymizel a zůstala jen nepříjemná grimasa, která mohla velmi blízce připomínat Elisu.
„Říkala, že hledá svojí smečku,“ prohodila najednou velmi odtažitým způsobem. „A že spadla z nebe. Třeba ste světa znalejší a víte, kde se tu vyloupla,“ uzavřela kapitolu na téma Eule a vyskočila na všechny čtyři, mimické svaly ztuhlé a uvnitř sebe podivný žár. Všechny nadšené jiskřičky z jejího kožíšku vymizely a žár náhle pohasnul. Bratr jí nabízel ať zůstane, ale tlapky i srdce jí radily k opaku. Cítila mravenčení, které jí sžíralo zevnitř. Možná, že kdyby se na patě otočila a prostě prchla a nikdy se nevrátila, udělala by líp. Třeba Awnay měla dobrý důvody k tomu, aby přesně tohle udělala. Jenže navzdory hříšnému pokušení jen zaslechla, jak z jejího hrdla vychází: „proč ne.“ Ta slova pronesla při pohledu do černých očí Sionnových. Na Nemesise teď ani nepohlédla. V životě jí nikdo nebyl tak cizí, jako její rodina právě v tuhle chvíli. Byla pryč skoro půl roku, možná déle. Nečekala fanfáry, ale ten ztracenej prašivec co někde chytnul plíseň, protože měl kožich divně flekatej mohl aspoň ceknout. „Bombastická serepetička na krku,“ prohodila směrem ke staršímu z bratrů, „a ty máš dobrej vohoz. Život ti lupnul novej kabát? Starej se nelíbil?“ lhala s hořkostí na jazyku a kdyby mohla, metelila by po něm plameny i blesky. Ale pokusila se aspoň trochu polichotit. Dokonce i navázala oční kontakt, ze kterého jí přejel mráz po zádech.

// řeka Midiam | Eule, vítej v Asgaaru, lepší to nebude

„Vypovídá to třeba o tom, že jste oba vlezdoprdelky a votrapové?“ Ach. Ano. Malá sestra byla na scéně. Vedla Eule z močálů a od řeky právě do jejího domovského lesa a jestli to nebyla náhoda, že jí první do cesty přitancovali právě straší bratří. Depressoland, chcete-li. Vypadali tak akorát na to, že maj šišky zaražený v prdelkách oba.
Jenže nebudeme předbíhat. Pořád tu byla Eule, které Tasa dýchala na záda. Třebaže se trhla a u Midiam zmizela někde v křoví, její duch zůstával. Jakási aura, ze které běhal mráz po zádech. I Išce a to byla sakra silná na svůj věk. Svaly pod šedým kožíškem byly silné a pevné, třebaže pořád působila jako šlachovité dítko a nikoliv hrdá dcera své ještě silnější matky.
„Musíme tudy, jestli se nechceš kodrcat přes celý tohle pošahaný údolí,“ broukla Iška v momentě, kdy spočinula na druhý straně rozvodněný řeky. Neohlížela se. Ani ona vodu dvakrát moc nemusela a o to víc teď, když jí bylo přehnaně moc. Odporoost to jaro, fakt. „Ale žádný strachy, trochu povyrosteš, narostou ti pořádný tlapy a budeš hopkat jednim skokem klidně přec celou tu vodpornou řeku,“ pošťouchla svého svěřence nejen slovy povzbuzení, ale též nosem. Protože Sůvě hopkalo před ní, muselo zákonitě jako první spočinout i na druhé straně. Její další slova se však k uším vlčete nedonesla dřív, nežli se konečně daly do pohybu.
„Z Tasy si hlavu nedělej,“ začala klidně, jakmile se chopila vedení. Oční kontakt nenavázala, neb rudý pohled šmejdil po okolí a pátral po známé cestičce, která vedla domů. Ukrývala se v křovinách na okraji lesního podrostu, ale vedla přímo do srdce lesa. Tenkrát tudy šla s matkou. „Je divná, je jetá, ale myslim si že na její vkus si už docela odrostlá. Má plnou hubu keců a skutek beztak utek, ale dle jejích slov jsou nejlepší sotva měsíční caparti. Navíc – když budeš hrát její hru, třeba si tě oblíbí.“ Teprve teď pohlédla na drobotinu po svém boku, nebo snad v závěsu? Zastavila, aby ji vlče doběhlo. „Ještě měsíc nebo dva a budeš úplně z obliga. A navíc sis jistě mohla všimnout, že se jí do Asgaaru moc nechtělo, tam budeš v bezpečí. U nás nejsou žádný pošuci, co by žrali mladý, chytneš od nich možná depresi. A jak tak čmuchám, za chvilku poznáš moje neslavný bratry – dlouhý xichty.“ V nose ji totiž lechtal známý pach. Nemesis spolu se Sionnem doopravdy nebyli daleko a proto Iška natáhla krok, aby byli brzo na dohled. Uvítala je onou neslavnou, úvodní větou těchto řádků a sedla si někam mezi stromy, aby je mohla důležitě pozorovat z dálky. Naposledy je viděla, když oplakávali matku a nechtěla znovu zabředávat do těchto vod. Vytáhla proto z kapsy svou oblíbenou masku nedotknutelné asgaarské prinezny a zatvářila se důležitě. Liščí kůži přitom nechala sklouznout ke svým tlapkám.
„Koukam, že ste si polepšili, blbečci,“ uchechtla se a pak se lehce ohlídla na Eule. „Vedu vam návštěvu. Tohle je Eule a našla sem ji v močálech, i když jí teda radši řikám sůvě nebo smrádě. Celkem načichla, ale s trochou vaší lásky jistě muže načichnou po vás, no neber to,“ mluvila jak mluvila, ale čistě výjimečně se snažila bejt aspoň trochu milá. Snažila. Nešlo jí to. Ale snažila se a v hloubi duše byla opravdu ráda, že sourozence vidí. Sice to neřekla, ale práskly jí jiskry, které začaly hopkat z jejího kožíšku. „Hledá bydlení a já zas vás – pravidelná kontrola životních funkcí musí bejt. Jak je vam jistě známo, sem jediná osoba – co je zároveň rodinnej příslušník – široko daleko s kompetencí, neboť se mi u zadku neplandá žádný zbytečný nádobíčko navíc. Všechno dobrý? Viděli sme se, mužu zas jít smrdět jinam a stavit se v létě, nebo vam to tu bez mamky padá na hlavu a potřebujete dámskej dozor?“

// Maharské močály

Třebaže Iška byla vždycky nevrlá a protivná, v poslední době se tak nějak uměla vcítit do vlčete bez mámy. Možná protože byla vlče bez mámy? Nebyly jí ještě ani dva roky. Za chůze si odfrkla a tlapkou odkopla kus sněhu, který jí ležel u nohou. Tasa trochu frflala, ale Iška se jen ušklíbla a přátelsky do ní drkla zadkem.
„Co ten dlouhej xicht, madam, bude jaro a pěkně, ohřejem si zadky,“ ušklíbla se, ale dávala si doopravdy dobrý pozor, aby se držela mezi Tasou a velmi podezřívavou a opatrnou Eule, po které znovu střelila pohledem. Taky měla otázku, ale Iška tlapkou naznačila, aby nemluvila tak nahlas. Pak na vlče spiklenecky mrkl. „Pak ti všechno povím,“ zahihňala se a zamáchala oháňkou. Počasí se horšilo a nepřímo úměrně tomu rostla Išky dobrá nálada. Hlavně protože koruny Asgaarského hvozdu jim z dálky mávaly na pozdrav. Stačilo jen překročit rozbouřenou Midiam. No jo – to mohl být zjara trochu problém?
„Plave ti to?“ ptala se hned malého vlčete se šibalským leskem v očích a z košíku jí při tom vyskočila jiskra. „A co tobě? Deš teda s náma? Nebo si potáhneš po svém? Iskierku si domu dotáhla a přes řeku se kvůli tomu s náma tahnout nemusíš. Ještě když je takhle rozbouřená,“ vlčice pohled směřovala na Tasu, ale při tom zadkem postrčila vlče před sebe. „Ale ráda tě zas uvidim, jestli se ti fakt nece. Mužem v létě podniknout nějakou prasečinku, hm?“ nadhodila přátelsky, ale už se otáčela. Domu se nakonec docela těšila, tak se tu nechtěla zdržovat připitomělým loučením.
„Hopkej po kamenech, špunte,“ popostrčila vlče před sebou, načež velmi, velmi, velmi tiše dodala: „Jinak ti na záda bude dýchat Tasa, věř mi a hopkej po kamenech, jako by ti šlo o život,“ pobídla vlče znova. Na druhé straně na ně beztak čekal domov, sladký domov.

// Asgaarský hvozd | Eule, jestli máš chuť a čas psát, klidně přeskoč Tasu. Tady se od nás oddělí.

Vlče bylo nedůvěřivé, což bylo správně. Hlavně s Tasou prakticky na dosah. Jenže Išku začínala jeho nedůvěra silně popouzet, protože mu přišla z dobrý vůle zachránit zadek a ono místo toho ještě skuhralo, že se mu jako moc nechce, nebo tak něco. Až jí z kožichu začaly vyskakovat jiskry, jak navztekaná začínala být. Protočila oči v sloup, když na ni něco zahalekala Tasa, která byla připravená vyrazit směrem k Asgaaru. A Iška vlastně taky. Div už si nenakročila k otočce, když se hnědý smrádek rozhodl souhlasit.
„No vidíš jak to de,“ kývla lehce hlavou, než vlčeti ukázala záda. „Tak se drž tak, abych stála mezi tebou a Tasou za každejch okolností. A pořádně natáhni krok, protože ta druhá šedivá vypadá docela nevrle – nechcem ji přece štvát ještě víc, ne?“ ale třebaže pobízela vlče k rychlejšímu tempu, nesnažila se mu utéct. Právě naopak – nasadila poměrně klidné tempo, které mohlo vlče bez problémů zvládat bez sebevětší námahy. A Tasy se nebála. Sice uměla remcat, ale nebyla blbá, aby se s někým vrhala do krvavých sporů jen kvůli jednomu ušmudlanýmu potratovi.
„Hele ty, sůvě,“ otočila se po chvilce Iška na vlče, které se teď pokoušela vyvést ze zrádného močálu, „docela ti to kváká, žábo, tak mi pověz – kde ses tu vzala? Přece si nespadla z nebe přímo doprostřed tak hnusnýho místa. Vykopli tě za moc vostrej jazýček?“ vyzvídala šedivá, která krátce zastavila, neboť došly k tase. „Zatím nežrat, až jestli se bráchove dohodnou, jestli jí pomůžou,“ pronesla jistým hlasem. „Beztak máš plnej pupek, ještě bys přišla o tu boží, kostnatou vizáž,“ doplnila se šklebem, když Tase chválila kožíšek. A pak už na nic nečekala – spoléhala na vůli vlčete, že se postaví vždy tak, jak mu prve poradila. Asgaar beztak nebyl daleko, neměli před sebou dlouhou cestu.

// řeka Midiam

Tasa byla z představy, že sebou potáhnout nechtěný potěr, potěr poněkud otrávená, ale Iška jí ignorovala. I fakt, že slintala. Byla to místy hrozná drama queen, to se jí doopravdy muselo nechat. Střelila po ní přátelským úšklebkem a lehce zamáchala oháňkou na znamení, že chudý pocestný teď žrali a ať si nechaj zajít chuť. Tohle vlče propadlo Asgaaru, třebaže o tom zatím nevědělo a že vlastně ani nemuselo chtít, už bylo Asgaarské. Možná taky z toho prostého důvodu, že mělo zdravý pod sebezáchovy a docela mu to pálilo. Připochodovaly k němu dvě cizí a otrhané vlčice? Hned se mělo k úprku. Že se dalo docela lehce ukecat, to už byla věc druhá, ale Išce lichotilo, že jí to nakonec žralo, aniž by se musela snažit. Jistě – mohla vytáhnout onu kartu sladké, něžné vlčice se srdcem na tlapce, ale kdo ví. Třeba by to ta malá, oškubaná věc prokoukla.
„Jmenuju se Iskierka Asgaarská, jsem dcerou alf – Arcanuse a Elisy Asgaarských a zrovna mířím domů z lovu. Jestli si chceš doopravdy ohřát zadek ve smečkovém úkrytu, máš jedinečnou příležitost. Ale jestli ti to je proti gustu, klidně tu mužeš klepat kosu dál. Je mi to buřt. Pomoc ti nabízim beztak jenom z plezíru a protože tady s Tasou nemáme nic moc lepšího na práci,“ vysvětlila stručně, ale bez absolutního zájmu. Bylo to jen a pouze na té malé prďole, jestli jim bude věřit a pude s nima, nebo zda se rozhodne zůstat. „A Tasa tě nesežere, protože před chvilkou si to rozdala s touhle liškou a ta dostala pěkně přes čuměc, takže naše kamarádka šedivka má břicho plný k prasknutí,“ při těch slovech pohodila rameny, přes která se pořád vlnila ona chundelatá liščí kůže. Alespoň že bylo chladno, protože jinak by už asi solidně páchla. To by ji vlčice asi i radši v močálu nechala i spolu s tim pitomim vlčetem, co bylo pořád na vážkách.
„Žejo, Taso? Že ji necháš bejt? Teda aspoň dokud ji nedovedu k nám do lesa?“ otočila se na vlčici na druhé straně tůně. „Nebo s náma vůbec nepudeš a budeš odtud pokračovat jinam?“ pohled pak ale cuknul zpět na hnědou drobotinu: "Ono by se taky mohlo stát, že tě tu s Tasou necháme, ale až se naše cesty rozdělí, že se sem už vyhladovělá vrátí a najde tě tady samotnou a slabou – to bys taky nechtěla, že ne?"

Iška doopravdy často mluvila o tom, že by chtěla zabít vlče a jednou už dokonce nebyla ani tak daleko tomu činu samému, tak proč se jí taková nedůvěra teď zaryla pod kůži? Zůstala na usoplence na druhé straně jezírka čumet jako sůva a jen překvapeně mrkala. V její hlavě ovšem probíhal tichý boj. Bitva o její vlastní čest. Chtěla to vlče nechat svému osudu, když o pomoc Asgaarské princezničky nestálo? Nebo se s ním chtěla dohadovat, že ho doopravdy nechce zakousnout, protože je nažraná a protože míří domu? Sionn i jiný by měli pitomý otázky proč je celá zaflusaná od krve. Povzdechla si a trochu líp si přehodila liščí kůži přes ramena, načež vykročila po předpokládané cestě, co je mohla bezpečně dostat na druhý břeh.
„Kdybych tě chtěla sešrat, počkam si až vypadneš z močálů. Tady ti maximálně bude smrdět kožich,“ zahučela nevrle na droboť, která pomalu mířila pozpátku někam hlouběji do močálu. „A bejt tebou zastavim, nebo zalítneš někam do tůně a od tama tě lovit fakt nebudu. Kdo se s tim má crcat?“ pomalu se k vlčeti přibližovala, ale ne dost rychle na to, aby se vzdálenost mezi nimi nějak uzavírala, když ta vejtřaska vopelichaná měla tendenci brát roha. Ohlídla se po tase, která vypadala jak otrávenej oška. „Vydrž, čapnu potěr a mužem mazat do Asgaaru, když si pokecáš s otcem nebo bráchou, určitě si budeš moct ohřát zadek. Leda by ses snad bála Asgaarský alfy?“ na dálku na druhou šedou vyplázla jazyk, ale bylo to dost dobře vidět aj tak. Pak její pozornost ale opět upoutalo to vystrašený vlče, který se snažilo prchnout z jejího dosahu. Ať už pro jeho štěstí nebo neštěstí ale suchou nohou stanula na stejném břehu.
„Nechci. Tě. Sežrat,“ sekala slova, zatímco stála na místě. „Poď, vezmu tě k nám do smečky. Vohřeješ si zadek a třeba si cestou vzpomeneš na cestu domu, abys mohla táhnout zase zpátky. Navíc kdo by se s tebou lovil? Seš docela velká, tak natáhni krok a dem.“ Jestli si Eule přála záchranu, rozhodně přišla v tom nejméně vytříbeném možném balíčku. Iška ale výjimečně neměla křivý úmysly – možná si i chtěla trochu šplhnout doma, že není úplně bez citu a že taky umí zachránit vlče. Leda že by tahle třasořitka byla zcela nevídanou osinou v zadku, jako třeba ten nekňuba s dýněma. To by se pak musela přemoci a prostě jí jednu z milosti ťafnout.