Gallirea - Příspěvky uživatele

// Vyhlídka přes Středozemní propadlinu

Co se rozpoutalo nad jejich hlavami, to Iskerka ještě nikdy před tím neviděla. A možná to nebylo úplně od věci, že se uchýlili do nížiny. Právě včas. Taky by je mohl sejmout blesk, nebo něco podobnýho. Jako nejvyšší ze skupiny by pravděpodobně přímý zásah schytala Iška, ale to se paradoxně pořád jevilo jako lepší scénář, než vysvětlovat Lucy s Etnym, kdeže to maj jednoho parchanta. I když pravdou bylo, že by aspoň konečně zase zčernal, jak by zuhelnatěl. Ale pochybnost, že by jí poděkovali za znovu očernění chcíplého smrada byla docela na místě.
„Neboj, Krůli. Vyperem tě a budeš vonět jak zatracený sedmikrásky,“ uchechtla se za chůze, jak se jí ninja-synovec bimbal pod bradou. Vydával podivný pazvuky a máchal tlapama jak blbeček, ale byl na něj vlastně docela roztomilej, takže mu teta prominula. Raději dala prostor své společnici, aby mohla obohatit znalosti nejen růžového prcka, ale též Išky samotné. Zvědavě nakrčila obočí a se zájmem a ušima nastraženýma vpřed se po své kamarádce ohlédla. Vlastně až do dnešního rána tyhle základní věci o své spolupachatelce netušila, což jí do žaludku usadilo podivný kámen. Ten se ale rozplynul – vždyť Sinéad ani neznala její rodné jméno. To zavržené, které moc připomínalo její minulost, problémy dospívání a které hlavně křičelo a ukazovalo na rudou sochu nad hrobem její matky.
„Zní to skvěle. Jako místo, co bych chtěla vidět. Ale víte vy co? Já byla až ZA mořem, ha!“ zahlásila, když se nad tím kusem informace pyšně načepýřila, jako páv, co mu narostl nový vohon. „S Bráchou – teda strejcem Nemesisem –, Krůli strejda je něco jako teta, ale je mnohem míň skvělej a úžasnej,“ chtěla se rozpovídat, ale musela doplnit jednu velmi důležitou informaci, kterou SInéad zapomenula. „No na každej pád: vylezli sme na takovej divnej vor a pak jsme pluli přes moře až na místo, kde řvali ptáci a kde byl podivný ostrov a odkud si taky Nemesis přitáhnul tu barevnou vránu,“ vysvětlovala s plnou tlamou, no, vlčete. „Ale tak když už se jeden na klacku muže plavit přes moře, třeba je i reálné, abych vás mohla kopnout kožichem,“ implikovala, jakmile položila vlče zase na zem. Měla pro to dva důležité důvody. První – nechtěl bejt tlustej. Druhej – Iška totiž náhle zaletěla po čumáku do vysoké trávy. A jakmile znovu vykoukla, držela v tlamě zakousnutou myš. Nic moc úlovek, ale pro Krůliho první trénink zcela nezbytný. Byli navíc již téměř u toho pověstného jezera, kde se měl vlček vyprat.
„Ha! Koukej, Krůli. Na tomhle tě všechno naučíme. I když možná se taky první nadlábneš. Nesmíš nám přece padnout hlady, že?“ po krátké úvaze prakticky vzato za pochodu hrdá teda předala vlčkovi ulovenou kořist a podstrčila mu ji k tlapkám. „Dej si, jinak nebudeš mít sílu na další vejlet. Navíc – ještě večer tohle budeš umět sám! Tohle je místo, ech, no, tý bílý věci, cos chlemtal do teď. Prostě jídlo. DOSPĚLÁCKÝ.“ dloubla do vlčka pyšně tlapkou a očka jí zasvítila, jak vycenila zuby v zářivém úsměvu. „Že jo, můj věrný Side?“ usmála se i na svou společnici, v žaludku zas ten divný, lechtavý pocit a jiskry v kožichu. „A taky na čáry máry fuk potřebuješ sakra sílu,“ mrkla náhle směrem ke svému svěřenci. To bylo sakra důležité! Prozatím ale ještě nebyli na místě, takže počkala až jak se Krůli vypořádá s myší – jestli ji vezme se sebou, nebo zdali ji sežvýká na první dobrou – a vyrazila na poslední úsek jejich cesty. Tedy posledních pár metrů, než je měl uvítat tichý břeh zrcadlové plochy, jež svírala chladnou pěstí zuřící bouře.

Zase se schylovalo ke konci dne. Jak to bylo možné? Vždyť chtěli do východu slunce být u vody? Ne že by na tom moc záleželo – hlavně, že si mohli užívat počínajícího léta na vrcholu vyhlídky, kde příjemně foukalo i navzdory nepříjemnému parnu všude kolem. Iška by byla v nížinách nešťastná. Zdědila po matce hustý kožich, který zkrátka nebyl žádným darem, pokud šlo o horké, letní dny. Navíc se musela skoro až červenat, když její milý synoveček prohlásil, že má ty nejlepší tety na světě! Ještě aby ne, mladej, ještě aby ne.
„Jen by si Sid měla přestat vymýšlet výmluvy. Celou zimu beztak chrápala v brdlohu a teď to shazuje na ty její prťavý hnátičky!“ zahihňala se Šedivka kysele, kožíšek znovu plný jiskřiček, podobně jako rudé oči. „Takže si dávej bacha, Krůli. Jestli totiž budeš málo zlobit a moc se flákat, nebo budeš NEDEJSMRTI něco jako hodnej, tak budeš mít pupek, že ho budeš tahat po zemi. A to jakože nechceš. Jasnačka?“ apelovala na vlče s vážnou tváří, když mu přednášela své životní učení. „Ale neboj, zatím máš, narozdíl od Sid, vopravdu malý hnáty. Takže tebe ještě nosit budem, ať toho vidíš pokud možno co nejvíc.“ A na důkaz svých slov se sklonila k vlčeti a chňapla ho za kůži za krkem. Bylo načase vyrazit a krafat o jižanech mohli taky cestou, nebo už s vypraným škřetem. A tak vyrazila zase z kopce. Ale tentokrát na druhou stranu – směrem na sever. Kde se v údolí klikatil škleb středozemní propadliny a ještě dál pak čněla nad horizontem sopka, podobně jako nekonečné lesy za hranicí tohoto magického světa.
„Teta Sid je totiž z dobrýho rodu. To se pozná,“ přednášela za chůze, zatímco přátelsky a zaručeně nechtěně ometala jmenované vlčici oháňku o frňák. „Je pro každou srandu, nebojí se vyvádět výtržnosti. Na to musí mít krev, víš? I když ne každej je tak dobrej, jako jsme my tři,“ povídala, třebaže si šlapala na jazyk, jak vlčka nesla z kopce. „Třeba muj brácha, jakože tvuj táta – teda fotr, s tim není vůbec žádná legrace. Asi nemá tak dobrou krev. Třeba přeskočila generaci, nebo něco,“ instruovala vlče, ale raději zmlkla, když se zase Sinéad rozhodla vysvětlit, jak je to s tou prdelí. A Krůli se toho statečně chytil, což přinutilo o mnoho větší vlčici k hrdému úsměvu.
„Prdel už umíš. Fotr je táta. Žlutej hnus je ta věc, co nám teď svítí do očí. Jinak tomu řikaj slunce, sluníčko, ale žlutej hnus zní líp, nemyslíš? Slunce je pro mimina,“ sypala pepř do Krůliho rodícího se slovníku. „A blbost je to, co tu melete. Nemužu vás přece kopnout kožichem, ne?“ kabonila se zase na oko, když jí Žaneta vyprávěla o svém zážitku. „Ale tak víte vy co? Mužem něco vyzkoušet, ať dojdem k tomu zpropadenýmu jezeru. Třeba sem nějaký super vobdařený dítě, když sem nejmladší,“ zahihňala se. Vlastně ani nevěděla, že nejmladší skřítek z celého rodu jí celou tu dobu visel pod bradou. „A není rozbitá, Krůli. Každej máme jiný magický síly. Vyperem tě a všechno ti vo tom povíme,“ slíbila nakonec, než je pohltily protahující se stíny okolních lesů.

// Východní Galtavar přes Středozemní propadlinu

// Hlásím Světlušku :>

1. západ slunce
2. les
3. slunce
4. černá
5. orel
6. levá
7. B
8. B
9. E
10. A
11. C
12. E
13. E
14. F
15. A

Výsledek: ZMIJOZEL
Věta: Víš, některé rodiny si o sobě myslí, že jsou lepší než ostatní, protože jsou "čistokrevné".

Nahoře na kopci bylo dobře, i když už se slunce sneslo za obzor a uložilo se ke spánku. Místo něj na scénu vystoupily tisíce hvězd, které se konečně rozhodly poukázat zpoza tmavé stěny mraků. Tu rozehnal prudký vítr, který se zároveň opíral do trojice tmavých kožichů, co toho večera na vyhlídce spřádaly rozhovory. Išce se očka rudě třpytila ve stříbrném svitu úplňku, když pyšně sledovala Krůliho, jež zrovna plazil jazyk na nic netušící, spící nížiny. Z něj ještě něco bude, pomyslela si radostně.
„Přesně tak, Krůli. Přesně tak. Jen jim to hezky vokaž, zač je toho loket. Ale nikdy nesmíš zapomínat, že máš taky dvě super duper úžasňácký tetky, který tě naučej pro život všechno potřebný. Tak ne abys pak zanevřel na nás, prcku. I když teta Sid neumí chodit do kopce a potřebovala by na to nejlíp ošku,“ zahihňala se v závěru své chvály a na druhou vlčici rošťácky vyplázla jazyk. Nic jí neuteklo. A žádný takový. Stačilo, že museli tahat Krůliho jak kabelku, aby ho nebolely nožky. Jeho jedinou výhodou bylo, že měl pořád dvě kila i s tím šutrem v držce a byl skladnej jak čivava. „Ale jinak má Sid pravdu – je to kousek. Nad ránem sme tam. Vopláchneš si zádel – což fakt nebolí – a pak mužem začít s nějakejma těma nezbytnostma. Prdel je jen základ!“ zahlásila vlčice velmi prostě a hrdě při tom vytasila hruď. To by taky bylo, aby její svěřenec neuměl pořádně prskat a nadávat. Nejlíp těm ubožákum vedle v Borůvce. Mohl by třeba nadělat alfě pod polštář, jo. To by bylo teprve něco. S těma jeho zlatejma vočima by mu to beztak bezesporu prošlo. „A jinak věř svojí tetě, Krůli. Ještě chvilku tě budem tahat, ale až ti naroste pupek a budeš o dost větší, tak pak si budeš hezky capat sám. Jakýpak copak,“ objasnila s úsměvem na tváři, který ale vzápětí zmrznul. V kožichu jí začaly poskakovat jiskřičky, které prtě bezesporu zajímaly. Nebo ne? Neb prcek zapadnul přes zadek přímo do nejbližšího křoví. Ten průs-švih byl, že křoví bylo na srázu. Hodně, hodně vostrém srázu a mimo zorné pole pyšných tetek. Iška vyskočila úplně stejně jako Sinéad a už se chtěla hnát za svým svěřencem, srdce v kalhotách a před očima jasnou vidinu, jak Lucy obřadně nabodá její hlavu na kůl jako výstrahu všem. Ale k jejich štěstí vlče opravdu zastavilo a krom ještě víc zadělaného kožichu se jevilo nedotčené. Zasténala šedivá, jak jí spadl kámen ze srdce. Hlavu přitom dramaticky opřela Žanetě o rameno.
„U všech chcíplejch veverek, Krůli! Není ti nic?“ vyzvídala hned, jak se prtě škrábalo nahoru. Ale očividně nebylo, protože ho zajímalo jen jedno. Vlčice nakrčila čenich. „Fuj, skrčku. Nemam breberky. Ty maj jen tuláci a zablešenci z jihu,“ brblala uraženě, neb se jí křivé obvinění patřičně dotklo. Záchrana ovšem nebyla nijak daleko, i když chvilku přemítala nad tím, že jestli si o ní Krůli bude myslet tak zlý věci, zapíchne ho do toho křoví osobně znova. „A o jaký prdě to mluvíš? To sou jenom jiskry. Skáčou mi z kožichu, když mám radost. Nemyslim si, že by ti daly ránu.“

// Ellisino údolí přes Asgaar

Krůli byl poslušný společník a vděčné vlče, čehož si Iška náramně cenila. Vlček se nebránil zakázanému výletu, ani žádné skopičině, kterou společně s druhou tetou chytře vykoumaly. Jistě – měl ještě velký mezery, jako třeba házení kamenů místo šišek, nebo snad místy pořád růžový kožich. Ten si ale bral déšť, který se pomalu snášel z nebes, zatímco vlčice v doprovodu Sinéad – už jen její přítomnost teď v šedivce vyvolávala ty divné pocity, jako když vás šlehne kopřiva – a milého synovce Krůliho, Krůlence, Skřítěte. Jak bylo jen libo, protože se zdálo, že vlče se opravdu ničemu nebrání. A fascinace, se kterou sledovalo kraj byla téměř až nakažlivá. Sama Iška si nepamatovala, jestli v těhle místech Gallirei vůbec někdy byla. A tak si je prohlížela s takovým vlčecím nadšením i ona sama, jak krok střídal krok.
„Side, pospěš si!“ houkla s plnou pusou na svou přítelkyni, když se už pozvolna blížily k vrcholu. Kvetlo tu všemožné horské harampádí včetně levandule a vřesu a nějakých divných, nízkých keříků, které vlčice neměla zájmem znát. Ostatně: fuj kytky. Naštěstí Žaneta hrdinsky zachránila onu záležitost s lízáním se a i se zhostila té plácací hry, kterou chvíli hráli. Povím vám ale, že Išku nějáká chuť na hraní na honěnou v tomhle svahu velmi, velmi, velmi rychle přešla. Pěkně funěla, když položila Krůliho na samém vrcholku na tlapky, aby se mohl vesele začít rozhlížet po okolí.
„No koukni na tu krásu, to je míst k objevování a lumpárnam, hm?“ zasípala, třebaže se snažila znít jako ta nejvíc krutopřísně hustá tetka. Pyšně se pak otočila za Sinéad a hrdě vypjala hruď. Ale moc hrdě teda nevypadala, neb sotva popadala dech. „Fujtajxl hnus jalovej,“ zahudrovala, když si konečně dřepla na zadek. Chtěla Krůlimu co nejvíc povědět – kde co je a kde co najdou a kde koho mužou, no, s prominutím vysírat. Jenže ot by nejdřív musela popadnout ten dech, žejo? A tak chvíli jen věrně sípala, než konečně mohla rozhodit tlapkou. A poukázat na svět kolem nich:
„Tak teď čuč, Krůli. Tohle je Gallirea. Místo našeho působiště. Jsou tu další smečky, jedna ubožejší než druhá a žádná nemá na Asgaar. Pak tu sou všude nějaký blbečci usoplený, co si budou myslet, že jsou lepší než ty – no pochop hned teď, že prostě nejsou a nebudou. A pak je tu spoustu míst, který mužem všechny objevovat. S tebou začnem asi u otho velkýho jezera, vidíš ho támhle vzadu?“ zatímco mluvila, ukazovala tlapkou na velký flák lesklé země, který se nacházel za Borůvkovým lesem a velkými, severními planinami. „Tam tě vyperem do čista, že budeš zářit jak hvězdička. Napijem se po tomhle pitomym vejšlapu a chvilku dáchnem. A pak vymyslíme, co za volovinu tě naučíme dál, jasný?“ Při těch slovech plácla vlčka po zádech. Silněji než před tím, ale ne moc na to, aby mu ublížila. Rychle si ale tlapu začala utírat o přilehlé křoví, protože byl vlček pořád ještě od bláta a růžových sajrajtů. „Nějaký nárhy, můj věrný Side?“ otočila se pak s lesklým úsměvem a jiskrami v očích i kožichu na svou podlou společnici. Jak jí to s trochu zmoklým kožíškem jen slušelo!

Bitva, která se v Ellisině údolí strhla byla krvavá, děsivá a mělo se o ní psát v legendách dalších tisíc let. Nebo to taky byl naprostý chaos, při kterém šišky létaly vzduchem, Iška se motala jako připitomělá a hamtala si na tlapy, zatímco se pokoušela nepoplést si šišku s o něco méně růžovým Krůlim. Byl dost malý na to, aby se proletěl vzduchem alespoň ty pěkné dva metry, byl-li by zaměněn. A v zápalu boje by jistě mohla něco pomotat, ne? Ale opravdu se snažila. Dokonce dávala pozor, aby neposlala dardu prckovi a jemnou zase Sinéad. Musela však krátce zakročit, když si začal prcek ládovat do huby šutr.
„Kámen ne! Vokamžitě to vyflusni, Krůli. Fuj je to!“ hulákala na vlče a pro jistotu po něm ještě poslala další šišku. Sice minula, ale snad se jí povedlo škvrně rozptýlit dostatečně, takže kámen zůstal kamenem a nebyl vržen ani po jedné z nich. Přesně v tu chvilku ovšem jedna dobře mířené přisvištěla od Sinéad Išce mezi očka. Až sebou cukla a chvilku se jí zatmělo před očima. Teda – ona to taková řacha nebyla, možná by i viděla, kdyby otevřela oči. Jenže taky byla trošku slečinka žejo. A musela Sinéad vrátit její dobrotu menším divadlem. „Mé oči, ach!“ zaúpěla dramaticky. Jenže když rozevřela víčka, zjistila velmi nepříjemný fakt – pršelo. A jí teď pár kapek opravdu spadlo do očí. Znovu ucukla hlavou, až si z toho sedla na zadek. No hnus, velebnosti. „Sakra,“ zaklela krátce, zatímco jí utíkala diskuze mezi Krůlim a Sidem. Ouško jí ale tím směrem střelilo právě ve chvíli, kdy znovu diskutovali praní. Z růžového slona v porcelánu se pomalu stával tmavě zbarvený vlček. Konečně.
„Pudem na vejlet, ať voprší,“ zavelela tmavá vlčice, zatímco si tlapou stále ještě mnula oči. Nic příjemného, řeknu vám. Možná i proto se tak lekla, když do ní Žaneta vrazila. Musela to být Žaneta. Její kožíšek krásně voněl po kopřivách (krom toho že do ní vrazil dospělák, ne ta chodící koule chlupů). A možná právě ta vůně byla zdrojem toho podivného chvění, co šedé vlčici projíždělo tělem pokaždé, když se přiblížila. To dávalo smysl, ne? Voněla po kopřivách, tak musela trochu štípat. I když jestli měla tenhle podivný pocit, který chladil a zároveň hřál, k něčemu přirovnat, sotva by sáhla poté hezky vonící, ale netykavé květině. Nebo spíš rostlině. Naštěstí z toho vlčice rychle vybrousila s nástřelem další hry. A Iška, která konečně neviděla dvojmo, se okamžitě chytla té koniny. Vystřelila po Krůlim a dříve než se nadál, už ho držela za kůži na krku.
„A mám tě!“ zajásala, když ho jako trofej pozdvihla ze země. Zajisté opatrně, jako by to asi udělala Lucy. Nechtěla jejich drobného komplice nikterak poškodit. „Dem na vejlet, vážění!“ hudrovala s plnou pusou, zatímco i s Krůlim v tlamě přiskočila k potácející se Žanetě. „Plácni tetu Sida, aby měla babu. Hezky po zadku!“ huhlala, zatímco postrkovala nesené vlče blíž k tetky zádeli. Stačilo natáhnout tlapku a plácnout. Což bylo dvouúčelové. Zaprvé! Předal babu. Zadruhé! Měl se naučit, jak plácat vlčice po pozadích, jako správná lotr. S Krůlim v tlamě proto Iška vyrazila pryč z Ellisina údolí, kde byla voda hnusná a zamířila směrem k více či méně známému kopci. Nikdo na ně zatím nevlítnul, takže vlček jistě nebyl postrádán. Alespoň zatím. Beztak déšť musel smývat jejich stopy. A hrát na babu mohli i cestou.

// Vyhlídka přes Asgaarský hvozd

Vysvitlo slunko. Třeba že si velmi drze svítilo na oblaka a odmítalo se ukázat, zatímco se z oblohy snášel úplně první kapky deště. Iška k ocelově zbarvené pustině nad jejich hlavami vzhlédla s opovržením. Jak se sakra sluníčko opovažovalo, když chtěly vyprat to růžové mládě, které teď zas připomínalo retardovanou disko kouli. Stačilo by ho zaháknout na větev a mohl být ozdobou leckterý párty. Té představě se Iška usmála, ale byla rychle přivolána zpátky na zem, když Krůli něco vyzvídal.
„Jasně že je máma hodná. Každá máma je hodná,“ zalhala se lstivým úsměvem. „Ale jenom na tebe a tvoje sourozence. Nám by mohla pěkně naflákat tlamy, že jsme tě vzaly na výlet bez dovolení. To je totiž zakázaný, víš?“ Na to konkrétní slovo pečlivě uložila všechen důraz. „Jenže co je zakázaný, je taky z pravidla největší sranda,“ dodala pak s úsměvem a mrkla na svou společnici. Obě o tom jistě věděly svoje. „Takže teta Sid má pravdu,“ podpořila Žanety lekci a důležitě přikývla. Ve výchově musely být důsledné, ale také jednotné. Což nebylo tak těžký – cílem bylo Krůliho pokud možno co nejvíc zkazit. Naštěstí bylo vlče snad zrozeno ke každé špatnosti, takže se chytalo úplně, ale úplně všeho. „Jasně že budeš dobrej, už seš dobrej!“ Aby jeden pohledal dalšího tvora, který od šedivky někdy obdržel tolika chvály. Těžko by se dalo na někoho drápkem ukázat! Bohužel se však ukázalo, že i Krůli měl své slabiny. To hlavně ve chvíli, kdy se velká část bláta z jeho tmavé tlapy rozpleskla Išce o hrudník. Až to čvachtlo. To musely dopilovat. Možná i proto se Iška jen hluboce nadechla a ušetřila malé vlče výchovného kázání o hysterii. Kdeže.
„Tak, Krůli! A tady vidíš, že se dá házet nejen šiškama, ale taky blátem a všemožnýma odpornostma!“ vysvětlila pyšně, zatímco natáhla tlapu k synovci a řádně ho poplácala po zádech. „Můžeš tak pozlobit úplně kohokoliv. Šiška pinkne, jak si za chvilku zkusíš, zatímco bláto pleskne a pak už nejde z kožichu dolu!“ Taková moudra by mělo znát každé vlče – žádný blbosti o tom kdo je ve smečce kdo. Na to si každej přijde sám, když dostane od dědy alfáka lepáka, že se mu nemá montovat do snídaně. Ale kde a jak zlobit a ideálně čím? To byla nutná škola pro takovýho záprtka. A že se učil rychle, protože velmi záhy Išce proletěla nad hlavou šiška. Až sebou cukla, protože jí nečekala tak vysoko. Zdálo se, že měl tady Růženka fakt docela sílu a mušku. Sinéad se naštěstí hned chytila téhle voloviny, takže vzduchem záhy proletěla další šiška. A další, která zasáhla Sineád přesně do šumáku. Ta patřila Išce. Jasně, že se dala zlanařit k takové legraci! A aby ne! Byla by úplně pitomá, kdyby se nezapojila do bitvy!
„Bitva!“ zahulákala nadšeně, zatímco na svých chůdách vyrazila vstříc nějaké ze šišek, které tu zahlédla ležet na zemi. Byla ovšem snadný terč a proto bylo více než pravděpodobné, že ji taky záhy něco zasáhne.

// Asgaarský hvozd

S novým adoptovaným případem se otvíraly v Išky životě nepřeberné možnosti. Dříve nepoznané, vonící novotou – bylo jich prostě opravdu mnoho. A hlavní bylo, že ani nemusely pospíchat. Měly tolik času, kolik si jen mohly přát. Lítá a rozzuřená Lucy se odnikud nepřihnala a jim nehořely oháňky, jak jí z očí sršely blesky.
„Jasně! Teda Sid a teta Iška!“ podpořila ratolest za chůze a hrdě zamáchala oháňkou, nad jejich prvním úspěchem. Ha! Třeba Krůli nebyl tak marnej, i když měl totálně marný jméno. Musela ovšem uznat, že byl dost dobrej – tlapky ho statečně nesly dál a kolébal se jen z nutnosti. Ani nepípnul, že by byl utahaný a neprotestoval, aby ho někdo šmejkal na zádech. Iška se jako pyšná teta usmívala na jejich svěřence a rudá očka žhnula. Tímhle tempem se ocitly o té ošklivé tůně prakticky hned. Škoda jen, že se docela ochladilo. Kopnout ho do studený vody bylo krajně nemístný. Ještě by to nastydlo a pak by s tim nebyla legrace.
„Hele, s tim pranim počkáme do rána. Ať nejseš nemocnej, to by pak s tebou nebyla vůbec žádná sranda, rozumíš, Krůli?“ Starší vlčice se rozhodně otočila na své dva společníky. I Žaneta se velmi hrdě a se ctí chopila své role super stylové tety. Chválila zrovna tmavého, teda, vlastně růžového caparta jak hezky hází šišky. Iška si se zájmem přisedla.
„Sem nevěděla, že seš takhle DOBREJ! Musíš nám všechno říkat, my ti pak řeknem co je dobrý, a co zase špatný,“ tato slova doprovodil velmi významný a vše říkající pohled poslaný k druhým rudým očím, které se zlatě třpytily v západu slunce. Išce přejel mráz po zádech a znovu pocítila tu divnou touhu, zabořit Sinéad hlavu do kožíšku. Rychle ucukla pohledem na růžový vlče a kysele se ušklíbla: „Tak hele, Krůli, tady máš šišku a ukaž nám, jak seš dobrej. Tref mě!“ pobídla Iška synovce a znovu vypnula hruď. Tentokrát jako jasný terč.

Bylo to vlče s poměrně mizerným původem. To vysvětlovalo vše. Muselo. Chudinka malá růžová za to ale přece nemohla. Jak by mohla? Nevybral si, že se narodil, no, Etňákovi. Ale Iška, jako ta správná teta seslaná z hůry, se nad ním smilovala, usmála se a rozhodla zachránit nebohého tvorečka před takovým ponižujícím osudem. Jenže úsměv jí z tváře zmizel, když vlček znovu promluvil. Snad nebyl úplně blbej, ale prostě jen malej. Teta Sid se naštěstí dala do vysvětlování dřív, než se Iška vzdala veškeré své naděje.
„Přesně tak, teta Iška,“ přitakala a velevýznamně si přiložila tlapku na prsa. S vytaženým obočím si pak znova poslechla o tom barevném bum, co zasvinilo tomuhle pardovi tmavý kožíšek. „Tak hele ty barevný bum, uděláme prací bum a vyčistíme tě od toho sajrajtu, jasnačka?“ pohledem však už sjížděla na Sinéad. „Jenže kam s nim? Nechci načuřit Etňáka s Lucy, že jim taháme parchantě z lesa. Kus odtud je tůňka, ale ta je pěkně hnusná,“ zamyslela se nahlas. Nakonec jim ale asi nic jiného nezbývalo, hlavně když se blížila noc a její černočerná tma. „Tak pojďte za mnou,“ pobídla dvojici a otočila se k území, které vlčík sotva opustil. Ale mohli si tak ověřit dvě věci – jestli ho budou rodiče postrádat a zdali je prcek stavěný na dlouhé tůry. No – v tomhle rozměru dost pravděpodobně zatím ne, ale cílem veškerého úspěchu bylo zaučit ho k lotrovinám od malého věku. S čím Sinéad pomalu začínala a Iška po ní taky vrhla velmi, velmi, velmi pyšným pohledem. Až zas ucítila ty motýlky v břiše a podivné teplo na prsou.
„Skvěle! Tak nám pak ukážeš jak hustej seš a potrénuješ si házení šiškama. A pak tě třeba naučíme, jak se loví ty myši, protože to každej malej chlapák musí umět!“ znělo to krásně, ale vysvtávala otázka, kde asi mužou sakra sehnat myš? Znamenalo to, že zatímco jedna bude Krůliho učit trefovat terč, druhá poleze po křoví a bude lovit zvířátka pro vlče na hraní? No – uvidí se. Iška proto s úsměvem vykročila velmi pomalým tempem směrem k Ellisinu údolí, které se ukrývalo při severní hranici. „A capej hezky po svých, škvrně, ať vidíme jak si drsnej!“

// Ellisino údolí

Prvotní ostýchavost vlče opouštěla. A nejen je. I Iška se začínala řádně zubit, zatímco sledovala růžové klubko před sebou, očka zářící a kožich plný jiskřiček. Pořád ležela na břiše, na zadku flek, jak do ní potěr vrazil a ocas rozkmitaný snad rychlostí světla. Nejednou s ním flákla Sinéad přes hnáty, když se moc přiblížila. Ale to nevadilo, protože obě sdílely to samé nadšení! Ukradly vlče! Hurá! Všechny nekalosti a možnosti teď vlčici vířily hlavou, zatímco se tupě culila na klubko chlupů před sebou. Zrovna se pokoušelo komolit nějaká slova do podoby vět. Zasmála se výsledku.
„Ale starou belu brácha, jak říkala, eh, Sid – tety. T-E-T-Y. TE-TY.“ Opakování je matka moudrosti, takže vlčice poctivě hláskovala a opakovala to slovo, aby si ho Krůli mohl uložit do paměti. Měl divný jméno, to bez debat. Ale nic lepšího se od jejího bratra asi očekávat nedalo, takže to přijala s lehkostí.
„Poslouchej, Krůli, chceš vidět něco hrozně super? Mužem tě vzít na vejlet, abys viděl co je tady kolem. Ale první ti musíme umejt zadek a kožich od toho vejcovýho sajrajru.“ Velmi rychle se vlčice vymrštila do své plné výšky, aby se porozhlédla. Věděla kudy k řece, ale tíživý pocit, že by ji výlet s tímhle prckem taky mohl stát oháňku na ni těžce doléhal. A tak popošla k vlčeti, aby si pořádně prohlédla všechny škody, co na něm růžový práček napáchal. I Sinéad se přiblížila, ale odolný a lepkavý růžový tentononc se jí přilepil na polštářky a teď nešel dolu. Kritickým okem asgaarským se zahleděla na vlčici před sebou.
„Musíme ho vyprat. To bude náš první úkol. Páč mu to sice sluší, ale taky je vidět snad až ze Starý zříceniny,“ pronesla pevným hlasem, pohled teď znovu upřený na Krůliho. „Pišišvore, co ty na to? Vykoupeš se a pak se třeba napiješ. Nebo naopak. Už tě máma s tátou něco naučili? Třeba lovit myši, nebo ještěrky? Anebo jak se nadává?“ při posledních, a jistě těch nejdůležitějších, slovech se Išce znovu zalesklo v očích. Krůli, který byl indikován k urychlené koupeli a následnému přejmenování, se stal jejich projektem a komplicem, i když o tom teď sotva mohl něco vědět.

Iška byla načuřená. Tvářičky měla lehce přifouknuté, jako kdyby znova byla malý parchant sama. Nevěděla, co přesně udělat a jak se vlčete zmocnit. Ne že by někdy po vlčatech prahla, ale tohle byla její krev a měla ty nejmarnější rodiče široko daleko, ne? Její cíl zachránit jedno z těch vlčat před jejich vlivem bylo jistě zcela pochopitelné, ne? Spása jeho cti – takový chrabrý úkol. Skoro hodný Parsifala. Oklepala se a natrucovaně si kecla na zadek, ale to už se její pohled střetnul s tím Sinéad. Její zamyšlení, které přešlo v nadšenou grimasu nejprve nepochopila. Až když ucítila lehký náraz do svého boku. Ohlédla se, aby vedle své zadní tlapky zahlédla velmi drobné vlče. Prvně ani nedokázala rozpoznat, jakou že to mělo pořádně barvu, protože jeho kožich byl úplně celý růžový a podivně se třpytil. No hnus? Pohledem nevěřícně zašilhala zpátky k Sinéad, než znovu sklouzl na vlče, které si začínalo uvědomovat svůj omyl. Třáslo se jako osika, navzdory přátelskému tónu, k jakému se Žaneta měla. Iška byla navíc pořád docela zmatená, než aby dokázala vyprodukovat nějakou smysluplnou reakci. Prostě jen tupě zírala na uzlíček neštěstí co jí zasvinil kožíšek. Celé tohle trvalo jen několik krátkých chvil, ale Iška jako by tu seděla celou věčnost. Jejich svěřenec byl perfektním subjektem! Nemohla věřit svému štěstí. Až teď se oháňka dala do lehkého pohybu, když se pomalu otočila vstříct neznámmu vlčeti. Chtěla se původně postavit, ale udělala přesný opak. Lehla si, aby na prcka koukala z podobné nížky.
„Tady Sinéad má pravdu!“ přitakala přátelským hlasem, „s náma je sranda. Ty seš od Etneyho a Lucy, žejo? Etňák je muj brácha. Víš co je brácha?“ jak jednou Iška jednala s tvorečkem vlastním její rodině, nebyla taková osina v zadku. Dobře – chtěla ho využít, ale taky to byl její příbuznej, tak se k němu nemohla chovat nijak hnusně, žejo! Lehce se pousmála a znovu zavrtěla oháňkou.
„Jsem Iskierka! A tohle je teta Žanet. Ty seš kterej? Etňák junior? Neklep se tak. Sme jedna smečka, kdyby se ti něco stalo, tvoje máma nám natrhne půlky,“ ušklíbla se vlčice s úsměvem. Při zmínce Lucy se trochu nadzvedla, ale načepýřenou vlčici nikde kolem neviděla, takže se znovu sklonila k jejich nejnovějšímu kámošovi z řad Asgaarských. „A co to máš na sobě za sajrajt? Máma ti neolízala zadek?“ nadhodila do pléna, trochu v očekávání panického úprku tmavého vlčka. Třeba si to rozmyslí a zdrhne mámě pod sukně. Rudý pohled se však krátce otočil a když potkal rudé duhovky Sinéad, zazářil. Z kožichu přitom Išce vyletělo hněd několik jisker. Máme parchanťě! Křičela ta očka plná nadšení. Odcizený, ale skoro vlastní!

Jak se den vůbec otočil v další, to Iskierka neměla ponětí. Možná protože v těchto hlubokých částech Asgaaru se zkrátka čas lámal jinak? Bylo to záhadou, která měla zůstat neobjasněna. A ona se ani nehodlala snažit. Jejím všehovšudy největším problémem bylo odolat pokušení a nezabořit Sinéad hlavu přímo do srsti na krku. Vždycky tak hezky voněla a vypadala tak načechraně? S šedou vlčicí mlátily jarní hormony a ona pociťovala v žaludku takové zvláštní třepotání pokaždé, když se na svou společnici podívala. I možná proto držela teď pohled raději sklopený na Elisin hrob, než aby rudým pohledem rejdila po kraji a riskovala střet s rudým pohledem své milé, ehh, teda… Kamarádky. Spása naštěstí přišla v pravou chvíli. Nemesis se vynořil v dálce mezi stromy a posílal ke dvojici Eule. Iška nastražila uši směrem k hnědému vlčeti a zamáchala oháňkou, ale nezvedla se.
„My o vlku!“ na krátkou chvíli si dovolila pohledem sjet ke své společnici. „To je Eule! A ten vlk co ji přivedl je Nemesis – ten brácha. Se šiškou.“ Poslední slova doplnila velmi tiše, aby je neslyšel nikdo. Opravdu nikdo jiný. Pozornost však od bratra a jejich adoptivního případa neodvrátila, takže výjimečně i vypadala nenápadně. Jenže Nemesis zmizel zhruba tak rychle, jako se objevil a zůstalo jen hnědé vlče.
„Eule! Tohle je Sinéad, moje kamarádka. Kvůli ní jsem musela odejít, ale nezapomenula sem na tebe, na život tamhle tý veverky,“ vyskočila vlčice na nohy konečně a lehce se usmála, než se obrátila zpět na svou dosavadní společnici a hrob před ní. „Myslim, že se jí tu líbí. A kdyby ne, věřim, že by nám tu les vypálila klidně im memoriam. Máma byla drsná. Budeš se divit, ale fakt i víc než já,“ kyselý, avšak přátelský škleb se znovu rozlil po šedých lících s tmavým, mateřským znaménkem ve tvaru obráceného písmene L.
„Dámy, dovolte mi obeznámit vás s plánem naší hry,“ odkašlala si Iška vesele, když se konečně nějak sčuchly s vlčetem, které zatím vytrvale mlčelo. Tím pádem nekladlo odpor a tím pádem nemohlo přeci jen tak být vynecháno z výletu. „Deme se seznámit s nějakým tím případem co sdílí jednu krev s bratrem, vytvoříme si mini komplice a uvidíme, co bude a nebude.“ Znělo to jednoduše. Jenže provedení mohlo být poněkud nepříjemnější.
~
Proplížit se lesem nebylo nic složitého. Absolutně nic. Alespoň ne pro Išku, která terén znala. Plížila se mezi stromy a vyhýbala se každému hlásku, který kde mohla zaslechnout. Sinéad čekala za svými zády. Nepochybovala, že ji její kamarádka zradí. Přesto však sem tam zastavila a počkala, až ji její oblíbené slůně dožene. A doopravdy se jim brzy naskytl pohled na vlčici, kterou Iška skoro neznala. A s ní byli nějací dva prcci. Znamenalo to, že polovinu těch věciček hlídal fotr a druhou matka? Možná. Iška však byla jako myška, když se pomalu motala mezi stromy. Zdálo se jí to, nebo jí nebylo ani slyšet? Nezdálo, s tím veškerým soustředěním se na zamaskování své přítomnosti totiž vlčice napůl mizela ve stínech. Magii nedokázala ovládat vědomě, takže tu z ní byla vidět jenom hlava, tu zas kus zádele. Všehovšudy ovšem v lesním přítmí zanikla celkem obstojně a co bylo hlavní – nebylo jí díky magii slyšet. Dostala se tak vlastně docela blízko ke trojici, která pomalu opouštěla Ellisino údolí. Ne na dosah, ale dost na to, aby byla slyšet. Jenže až teď si všimla něčeho, co před tím nepostřehla. Lucy si tu havěť nesla na zádech jak dvě usoplený veverky. Otočila se po Sinéad, která nemohla být nikde daleko za ní. Jestli s nimi šla Eule, to nemohla tušit už vůbec. Ale na každý pád teď nemohla vlče ani nikterak odlákat. A tak si s odfrknutím kecla na zadek ve křoví, ze kterého taky pěkně vztekle vykopla šišku, bukvici nebo něco na ten způsob – zkrátka jedinou věc, která mohla nějakým způsobem upozornit na její přítomnost před tím, než se otočila k návratu za sůvětem a Sinéad: „Tady nepochodíme,“ zafuněla načuřeně v okamžení, kdy je už Lucy nemohla slyšet.

„Malej spojenec? To zní sakra fajn. Mužem skrze něj infiltrovat tu povedenou rodinku a hatit jim všechny plány,“ zahihňala se šedivá vlčice rozpustile a v očkách jí zajiskřilo. Oháňku přitom držela vysoko vztyčenou, skoro jako válečný prapor, na tváři hrdý výraz. „A maj jich dost, taky pravda. Jeden sem a druhej tam, postrádat to nebudou. A taky bys měla poznat Eule. To je docela chytrá slečna, takový sovisko, sůvě. Možná by se taky dala zlanařit ke špatnostem, i když se v ní možná pletu,“ doplnila své tvrzení, zatímco vzpomínala na mladičkou vlčici z močálů. Zatím ji hlídali Nemesis a pan švagr. S novými přírůstky do rodiny se na každej pád otvíraly nevídané možnosti, jak potěru řádně a zle využít. Či ho snad zneužít? Všechny ty možnosti přiváděly Išku do stavu nepochopitelného nadšení. Taky sdílela spolu se Žanetou ono zasnění, ve kterém vlastně při veškerém plánování zcela zapomínala, že komplice nemají. Alespoň zatím. Raději se zpátky zazubila na Sinéad, a trochu do ní drkla, když se karta obrátila a daly se do řeči o něčem trochu jinačím.
„No to nevim, slečno,“ odfrkla si na oko důležitě. „Leda bys mi toho fleka chtěla zahřívat, to bych možná udělala výjimku,“ ušklíbla se, načež se oháňkou své kamarádce otřela o nos. I tenhle letmý dotek jí přiměl se mírně zachvět. Bylo opravdu dobře, že se našly! Tak jí chyběla! Taky si radostí poskočila a přidala trochu do kroku, aby pokryly co největší území za co nejkratší dobu. Bohužel ji shodou okolností tlapky nesly nebezpečně místům, kde věčně spala šedivá vlčice a královna zdejších hájů. Išce to došlo až moc pozdě a zastavila se na místě krátce po tom, co její přítelkyně začala vyzvídat. Rudý pohled potkal podobně rudé zorničky její přítelkyně, ale záhy sklouznul na podivně nakupenou hlínu, kterou už jednou zahlédla.
„Jo, sme velká rodina,“ pousmála se rozpačitě. Tentokrát ji slzy v očích nepálily a neměla chuť utéct. Možná ji sem Elisa dovedla schválně? Aby ji ukázala svou nejlepší kamarádku? Popošla ještě o něco blíž a posadila se k mohyle. „Táta je alfa,“ vysvětlila pak krátce a s lehkým úsměvem. „Arcanus. Je fakt super, uvidíš. Bude se ti moc líbit,“ prohodila s úsměvem a krátce zavrtěla oháňkou. „A máma spí tady.“ Její hlas se nesl s podivnou ozvěnou okolním tichem, ale nezněl nijak zničeně. Už ne. Elisina smrt vlče poznamenala, ale nemohla truchlit donekonečna. „Už je to nějakej ten den, ale pořád je tu bez ní divně prázdno,“ vysvětlila krátce a na svou společnici se znova usmála. Nechtěla před ní fňukat a taky se sakra držela, ale asi nemělo cenu Sinéad věšet bulíky na nos. Přišla by na to sama.

Iška byla stále trochu salty z toho všeho, co se právě dozvěděla a co se vzápětí potvrdilo. Proč by si ale měla kazit náladu bratrem, co jí byl prakticky vzato úplně cizí? Co si tak pamatovala, mluvili spolu pouze jednou jedinkrát a to na malou ségru bráška neměl moc času. Tak hlavně že má čas na hrst vlastních případů, že? Šedivka se proto nezdráhala a se šibalským úsměvem se pootočila přes rameno na Sinéad, která byla stále tak veselá. Srdíčko jí přitom v hrudníku udělalo přemet a hrdlo se stáhlo. Musela se nad tím svým nadšením trochu pozastavit, neboť trochu přesahovalo všechny známé meze, ne? Našly se po dlouhé době, paráda! Mohla by se zase hodit do klidu. Ale její tělo bylo v přítomnosti Žanety celé takové nějaké jalové a pomatené. Jako by řádně nefungovalo, jakmile se její tmavý kožich mihnul v dohledu.
„Mužem pak ukradnout jednoho fagana a trochu mu ukázat jak to tady chodí,“ ušklíbla se šibalsky, třebaže si nepřišla ani trochu drsná, nebo jakkoliv stylově. Uvědomovala si najednou, jak jí divně trčí srst za ušima a na zadku, taky jak má divně vratké nohy. Celé to bylo nějaké takové jeté. Raději proto ještě kousek popošla, až zastavila u samého ústí Siccumských jeskyní. Hrdě se vyprsila.
„Tak, tohle je moje rodná cimra,“ prohodila, zatímco koutky vytáhla tak vysoko, až odhalila zcela zubatý a lišácký úsměv. Oháňkou smetala ze strany na stranu a v očích jí jiskřilo. Kožich pro jednou zůstával klidný. „Tady si mužeš od teď válet šunky prakticky kdykoliv uznáš za vhodný. Ale bacha. Iskerka má svůj flek a krvavě ho brání,“ zalhala a přítelkyni drkla ramenem někam za lopatku. Užívala si to a tělem jí znovu projelo takový divný mravenčení, co jí bralo dech. Odkašlala si, načež dala své společnici prostor pro trochu toho povídání. A poslouchala se zájem, protože i Sinéad si toho na svých cestách užila sakra hodně. To bylo parádní. Ale nejvíc parádní bylo, když Išce vysvětlila, že přišla hledat ji. Oháňka se jí v prachu lesa rozlétla z boku na bok a nebyla k zadržení. Zostuzená slečna si ji až musela přišlápnout, aby už nevířila smetí všude kolem a nevypadala jako vypatlané mačo.
„Víš co? Vočíhnem les, terén a pak vyberem nějaký to vlče, co bude stát za to. Určitě je to dost velký na nějakou tu pořádnou neplechu,“ zahihňala se šibalsky a tiše, načež znovu vyskočila na nohy. Ani nevěděla, kdy přesně si sedla, ale teď na flákání se nebyl čas. Strážkyně skalních lučin měly sakra práci, což přivádělo Išky krev k varu. Na Sinéad nečekala. Věděla, že ji dožene. Byla si tím jistá asi tak, jakože každý ráno vyskočí slunce na oblohu a večer zase zapadne někam do svý díry. Mohly spolu zrovna obejít hranice a kouknout, kde co smrdí a kde co lítá.
„Jop, mám tři bratry. Všechny starší. Nemesise, co je z mýho vrhu. Prostřední je Sionn. A poslední je Etney, kterej má ještě ze svýho vrhu sestru Awnay. Jenže ta někam zmizela a zem se po ní slehla. Asi neustála to naše rodinný drama, co je téměř všudypřítomný,“ vysvětlila za chůze, ale moc si s tím hlavu netrápila. Ostatně na tu horší část ještě dojít mělo – na povídání o matce a otci.