Gallirea - Příspěvky uživatele

Zem se třásla a vzduch byl podivně těžký. Zvláštní a nepřirozené. Ani Iška nevěděla co dělat. Jen se tiskla k Sinéad, zatímco vlastním tělem kryla Krůliho. Sopka v dáli se kabonila a vypouštěla do ovzduší hrozivě vyhlížející černý oblak. Šedivka se otřásla, zatímco rudý pohled plný děsu jezdil po kraji. Jedno bylo jasné – musela Krůliho i Sinéad dostat co nejdál do potencionálního nebezpečí. To bylo teď prioritou. Ale přesto se nedali do pohybu rovnou.
„Neboj, Krůli. Tohle je pořád mnohem lepší než nasupěná máti,“ pokusila se Iška o vtip, ale sama si vůbec nebyla jistá pravdivostí tohoto tvrzení. Ale! Alespoň se museli pokusit myslet pozitivně. Málo. Maličko. Ale naštěstí nad tím nemuseli dumat dlouho. Byli totiž vyrušeni Alastorem, jeho světélkujícími obrázky a Hlasem, který byl… docela drsný. Šedivá vlčice se zdráhala se k nově příchozímu úplně hnát, ale vítala ho s úsměvem, jako kteréhokoliv jiného člena rodiny. Jendou byl Nemův partner, tak to taky tak mělo zůstat.
„Partner, ano – dobrý uvádět to na pravou míru. Jasně. Zapomenula jsem to slovo.“ To byla stoprocentní pravda, ale na Išce bylo přeci jen něco zvláštního. Možná jak pohledem nervózně těkla směrem k druhému páru rudých očí? Rychle to přešlo. Na každý pád. „Prostě je strejda Alastor taky rodina, to je důležitý,“ vytasila se hrdě se svým prohlášením a hrdě pozdvihla bradu. „Mimochodem – Iskerka. Ne to na S,“ mrkla směrem k Alastorovi a trochu povytáhla obočí, ale víc to nerozváděla. Už takhle dlužila Krůlimu i Sinéad vysvětlení. Ale jejich důvěrnou chvilku vyrušil Hlas, tedy pěkně držkatý tchoř, který se velmi nevybíravě pustil do vlčete před nimi. Alastor naštěstí velmi rychle zasáhl a tchoře zahnal, což ale vyvrcholilo v trochu komplikovaný moment se starostí o Crowleyho slovník. Ale Iška se jen zasmála a vlče velkou tlapou popostrčila před sebe: „zapamatuj si to slovo, Krůli. Hajzl. Taky důležitý.“ Výuka byla nezbytná – hlavně pokud šlo o slovník. „Ale nic se neboj, Ale. Má taky vštěpovaný slušný chování k rodině a všem strýčkům a tetkám,“ mrkla vlka, který se je pozvolna snažil opustit. Před tím ale ještě polaškoval se synovcem, což Išce vyčarovalo úsměv na tváři, než přitancovala k Sinéad, aby se mohla nenápadně opřít o její rameno s letmým povzdechem: „roste tak rychle. A měj se, Alastore! Vyřídim Nemovi cos říkal, až se doplácáme domu. Prcek ještě musí hodně poznat!“ to všechno v opojení THC, které se vypařovala hnědému příbuznému z kožichu. Geniální? Určitě. Minimálně sjetá Iška se smála.

Šedá vlčice postávala v hloučku, zatímco se opravdu strachovala o dobro svého milovaného synovce. Koukala na něj stále ještě z výšky a celá starostlivá očekávala, jestli se trošičku uklidní. Ale protože byl Crowley úplně nejlepší vlče na celé planetě. A pak tu byla Sinéad, která se bravurně zhostila role té nejlepší tety pod sluncem. Navrch toho, že už tak byla Iščinou nejlepší kamarádkou. Jako by svět byl zase v rovnováze! Ovšem nebyla by to Gallirea, kdyby se něco nemělo šeredně zvrhnout, že? O tom ovšem šedá vlčice zatím neměla potuchy. Nevědomky svou vlastní pozornost odváděla k cuchtám a Sinéad žertům a poučkám.
„Jak pravil náš Sid,“ nechala se slyšet, zatímco významně přikyvovala moudrému proslovu. Vlastně úplně všem, protože cokoliv její společníci vypustili z úst bylo více než pravda, ale ještě geniální. Třeba Krůliho dotaz na fakt, jestli z něj bude uhánění cuket dělat zelináře nebo něco na ten způsob Išku opravdu, ale opravdu pobavilo. „Jsi prostě zlato, Krůli, ale zatím budem chránit zadek my tobě, jasnačka? Třeba až na nás vlítne tvoje nasupěná pani matka,“ zahihňala se Iška škodolibě. Byla by i v konverzaci pokračovala, neboť považovala za důležité prcka edukovat ohledně jejich rodinné historie, ale byla přerušena.
První se otřásla zem a ona velmi neelegantně zavrávorala. Až se u toho kousla do jazyku. Přiskočila v první možnou chvíli ke Krůlimu se Sinéad, ale zjevný důvod, proč by se zem měla otřásat zatím neodhalila. Snad jen: je to kouř co stoupá ze Sopky? Tázala se sama sebe. Ale místo odpovědi k ní dolehlo jen jméno, které již velmi dlouho neslyšela. Celá se naježila a pohledem okamžitě blýskla k nově příchozí osobě. Poznala ho hned a ve známce přátelského gesta, třebaže poměrně odměřeného oproti zametání, kterým doprovázela prakticky jakoukoliv reakci na Krůliho a Sinéad. Naježené chlupy ale převažovaly – to to proklaté, zapomenuté jméno.
„Alastore!“ přivítala vlka a kousek přistoupila, ale byla obezřetná a opatrně se rozhlížela. Zem byla zvláštně neklidná. Začínala si všímat podivného napětí, které tu viselo ve vzduchu. Ale hnědý vlk s barevnými odznaky na ni naštěstí neupozorňoval. Ihned přešel k věci a šedivka zvědavě naklonila hlavu ke straně. Krátce ale přikývla, než promluvila: „Krůli, tohle je Alastor. Alastore – Krůli po mé pravici a Sinéad po levici.“ Chtěla přislíbit bratrovu nakládači své služby, ale výchova škvrněte byla o chlup důležitější. „Alastor je taky z Asgaarské smečky, že? Je to přítel strejdy Nemesise, což z něj taky dělá strejdu,“ doplnila krátce, než se otočila na svého pana švagra, očka s podivným leskem. Byla si jistá, že touhle informací udělá prtěti radost, zatímco odvede jeho pozornost od zesnulé Elisy. A to si ani nevšimla chlupaté koule za krkem hnědého. „Určitě mu povím že jsi v pořádku,“ broukla přátelsky, očividně nervózní z těch podivných otřesů. Ale ač se snažila, jak se snažila, najednou si přišla podivně lehká. Jako by ji nic netížilo a vlastně ani nikdy nemohlo. Zapomenula na své trable, na fakt, že ji Alastor oslovil špatným jménem i na veverku za jeho krkem, podobně jako na skutečnost, že se jí země pod nohama klepala jak levnej vibrátor. Najendou bylo dobře. Rudý pohled blýsknul po Krůlim a náhle po Sinéad a spolu s tím přišla nezvladatelná touha vlčici znovu zabořit obličej do krku. To by bylo neskutečné. Z kožíšku ihned vyskočily radostné, mírně zhulené jiskry.

Jak bylo možné, že se vždy den tak rychle otočil? Bylo to snad tou vybranou a naprosto úžasnou společností? Možná. Iška si tím rozhodně jistá byla, protože v každou volnou chvilku si vděčně uvědomovala, jak je tady s Krůlim a Sinéad ráda. Nehledě na to, že kdykoliv se ke starší vlčici přitočila, žaludek jí dělal přemety a tiše se jí pokoušel vytrhnout z dutiny břišní. Při tom všem cítila podivný tlak v krku a taky jí strašně hřála líčka. Ale navzdory faktu, že to na jednu stranu bylo nepříjemné a šedivka si přišla moc zranitelná, pokoušela se provokovat momenty, kdy se mohla k Sinéad přicpat zas o něco blíž a nenápadně se jí dotknout, nebo jen přičichnout k jejímu kožíšku, který měl tak specifickou vůni. Ty okamžiky totiž doprovázelo podivné mravenčení a většinou také sprška jisker, které si až do teď nevšimla. Zrádný to kožich.
„Nene, tehdy duha nebyla,“ přitakala okamžitě po tom, co prozřela do reality ze svého hlubokého zadumání. „V zimě duhy nebejvaj, jestli se nepletu,“ doplnila pak ještě, ale byla to nepodstatná poznámka, neboť téma jejich rozhovoru se postupně ubíralo poněkud jinačím směrem. Krůli spustil o škudlení a o moci, do čehož chtěla Iška nejprve zasáhnout, jenomže byla předběhnuta svou starší kolegyní. Její slova byla ve své podstatě správná, což Iška podpořila úsměvem a přikývnutím. Cesta je teď vedla mezi jezerem a Jedlovým pásem, ale pomalu se začínala stáčet blíže k lesům. Přeci jen chtěli jít na západ.
„S mocí je to složitý, Krůli. O tom by ti ale měl asi povídat někdo, jako třeba děda Arc. Jestli je v okolí někdo mocný, tak je to rozhodně on. Můžem to tady vobejít a pak se vrátit, abys s nim vo tom hodil řeč. I když si myslim, že tvoje moc momentálně spočívá v těch zlatejch očích. Uhnal bys kdekterou cuchtu, to ti povídám,“ zahihňala se trochu dětinsky, když se rozpovídala. Sama se ale do tohohle tématu moc potápět nechtěla. Nesdílela úplně prckovo ideály, protože tak nějak chápala, že s mocí přichází zodpovědnost. A o tu fakt nestála. Bylo na jiných, aby mu takové věci vysvětlila. A nikdo to nemohl udělat líp, než její vlastní otec. Byl moudrý. Odbyla proto tu kroutící se žížalu se slovy: „jasný, ty prcku jedna“ a chtěla nad tím máchnou tlapou, jenže si trochu naběhla. A myšlenkové pochody černého vlčete se začaly ubírat nečekaným a na prvním místě nechtěným směrem. A ona zahlédla, jak se v těch zlatých očích na konci dlouhého monologu plného otázek hrozivě zalesklo. Slzy? Jenom ne slzy. Iskierka se zarazila a vyschlo jí v krku, ihned zastavila a svou pozornost plně věnovala svému svěřenci.
„Hej, hej, v klídku, žížalo,“ vydrala nakonec přes stažené hrdlo. Tentokrát to byl ale jiný pocit, než když ji jímala nervozita v blízkosti Sinéad. Krůliho smutný pohled tetu vykolejil a najednou sama nevěděla, jestli se taky nerozbrečí. Možná se nepletla, když před okamžením říkala něco o tom, jak si zlatým pohledem omotá kolem drápku každou cuchtu. Minimálně tetku si totiž omotal zcela dokoale. Ono taky nebylo tajemstvím, že Iška ze všeho nejraději měla svoji rodinu. Přisunula se k vlčeti a tlapkou si ho přitáhla k sobě. „Neboj se, Krůli, babička tě určitě má moc ráda, i když teď už tu není s námi,“ vzdechla měkce, zatímco tápala. Najít slova najednou bylo těžší než kdykoliv jindy. „Jmenovala se Elisa a byla to moje máma, stejně jako tvého táty. A byla sakra úžasná, každej v kraji se jí fakt hrozně bál,“ žmoulala ze sebe ve snaze odvést vlčkovu pozornost od toho ošklivého. „Fakt – hrozně drsná. Vono se to vobčas tak stane, že starší vlci musí odejít a nechat nás tu. Ale sem si naprosto jistá, že nad náma drží vochrannou tlapku. Protože jak jinak by se mně a Sinéad přepletl pod nohy tak bombastickej malej parťák, jako seš ty?“ s těmi slovy se k vlčkovi sklonila a znovu mu jazykem pořádně rozčepýřila čupřinu mezi ušisky. „Žádný strachy, jasný? Babička tě fakt zbožňuje. A děda taky. Když budeš chtít, mužu ti pak doma ukázat, kde babička spí. A děda ti pak určitě poví, jak byla drsná a jak uměla nakopat prdel úplně každýmu.“ Sama doufala, že ještě víc nerozhnípe vlčkovo raněné srdéčko. Překvapovalo ji, jak moc vnímavý byl. Neskutečný. Nakonec se ale pokusila o úsměv a zahnala tak poslední náznaky nějakého strachu a rozpaků. Chtěla ještě něco říct, něco o tom, že ho nebude milovat každý, hlavně jestli bude zlobit podobně, jako zlobí jeho úžasný tetky. Ale spolkla to a jen čekala, jestli se vlček trochu uklidní.

// sopka Fëlga'Taratar přes Ainu

Že byl Krůli geniální vlče nebylo vlastně žádné tajemství. Ale až tak geniální? Jak rostl, byl víc a víc super. Nejen že mu to pálilo, ale taky uměl velmi suverénně říct, co si zrovna myslí. Vážně. A jeho názory byly jako zlato v písku. Už snad někdy kráčelo po Gallirei bystřejší vlče? Jeho neuhasínající elán byl závidění hodný. Hlavně když přišel s opravdu bezkonkurenčním vysvětlením, proč Sinéad nikdy nenašla poklad na konci duhy. V šedé vlčici trochu hrklo. Dávalo to smysl. Tak moc! Rudý pohled proto zabrousil na prcka u nohou její společnice a chopila se jí touha ho poplácat po zádech pořádnou silou. Zasloužil by si všechny pochvaly na světe! I tahle úvaha byl důvod, proč si Iška nevšimla zvláštního lesku v Žanety očích, zatímco se utápěla v sentimentu. Ostatně možná by si toho nevšimla ani tak, protože byla občas poměrně natvrdlá. S její myšlenkou byla ale musela souhlasit. Dávalo to smysl. I když by Išky reakce možná byla trochu dětinská, nemohla by popírat, že přítomnost Sinéad a Krůliho v jejím životě zaplnila pomyslné díry v jejím srdci. Nebo by si to alespoň myslela, zatímco by zatloukala a zatloukala.
„Mrcha proklatá,“ zabrblala nohatá dáma, která se do teď topila v pýše při uvědomění, že duha se jim vytrácí. „Příště míň krafání a víc akce,“ ušklíbla se a zamáchala oháňkou. Pak se ale trochu zarazila: „ale Sinéad, vždyť my jsme přece na podzim se Selkií a Leopardem našli poklad! V těch hnusných tunelech tam! Pamatuješ si to?“ vypíchla Iška náhle. Sama na ono dobrodružství málem zapomenula, ale naštěstí jí to prcek připomenul. „A nic tam nesmrdělo. Byla tam jen kopa kamení a tak. Teda jakože přesně takovýho, co má ráda Smrt.“ Přesně za něj pak Iška ve staré zřícenině koupila zajíce v pytli. Krom těch jisker v kožichu si nebyla moc jistá, čim ji vlastně bohyně obdarovala. Jestli vůbec něčím.
„Sid má pravdu,“ opáčila Iška směrem k vlčeti, když se konverzace znovu stočila. „Je to jen obchod. Pomoc to není. Smrt je zlá a nedá se jí věřit. Nedivila bych se, kdyby uměla smrtelníkům i ublížit. Ale nemusíš si tím teď lámat hlavinu, páč my tě s tetou Sinéad nedáme,“ ušklíbla se přátelsky a udělila prckovi oslizlý polibek přímo na čelo. Až mu rozcuchala čupřinu mezi ušisky. Ale protože byl prcek chytrý, zapřísahal se, což šedou tetu uspokojilo. Nechtěla riskovat, že by se mu něco mohlo přihodit. Ale ten moment uplynul jako voda a už si to capali dolů z kopce a podél smradlavého potoka až na planiny u velkého jezera, zatímco se Crowley houpal Išce z tlamy jako pytel brambor. Kreatura Išku ovšem řádně pobavila a bylo dobře vidět, jak jí celou dobu cukají koutky.
Vlče bylo postaveno na všechny čtyři, jakmile se konečně dostali přes smrdutý potok. Byl už řádně velký a těžký, takže si i samotná Iskierka musela trochu vydechnout.
„Teda, takový škvrně a vůbec se nezdáš!“ popíchla ho něžně, než se nenápadně přitočila k Sinéad, aby jí mohla obličej teatrálním způsobem zabořit do husté srsti na krku: „ono to roste! Co nevidět už bude moct na výlety bez svých superúžasných tet,“ zaúpěla na oko, ale pak se odtáhla (v břiše aspoň tunu motýlů) a zářivě se ušklíbla: „každý se rodí s jednou magií, kterou pak ovládá! Elisa – teda tvoje babička – říkala, že to tak je. Podle té magie se ti pak zabarví oči! Ale nejhorší jsou prý ti vlci, kteří barevné duhovky nemají. Ti prý ovládají nejvíce magií. I když si tim nejsem až tak jistá, páč tvůj děda Arcanus určitě ovládá snad všechny magie co sou, ale oči má bílé. Ne zlaté,“ jala se Iška do přednesu dalšího poučného monologu, zatímco pomalu vyrazila po pláni. V hlavě se jí ale rodil plán, jak naučit Krůliho aspoň trochu lovit. Však věk na to měl. Nesměl zaostávat za jeho sourozenci.

// Iška souhlasí a na lov půjde více než ráda! I se synovečkem. A jinak se časově přizpůsobím, jen na začátku srpna budu asi týden v Rumunsku, kde nebudu mít šanci nic moc smolit. Takže buď červenec, nebo jak říkala Meiný – po 21. srpnu.

Iška pozorně poslouchala výmluvy jejich parťáků, zatímco naoko souhlasně přikyvovala. Jistě, jistě. Rozhodně nebyli unavení. Vytažená kůže nad jejím obočím, která mohla pomyslně nahrazovat obočí, teď mluvila za vše. Nevěřila Krůlimu se Sinéad ani slovo, ale protože se rozhodla taktně mlčet a dál si z nich nedělat legrácky, uzavřela to celé jen rozumným přikývnutím.
„No jistě, jak by totiž tací úchvatní hrdinové a světoběžci mohli být unavení z prostého kopce, žejo?“ zahihňala se, zatímco jí oháňka za zády smýkala z boku na bok. Až se s ní mlátila do hýždí. Debata však záhy změnila směr. A šedivá vlčice se zájmem poslouchala něco o duze a o jejím konci a dobrodružství, které tam na ně mohlo čekat. Společně s pokladem. Takové příběhy neznala. Nikdo jí je nevyprávěl. Možná protože v Asgaaru se vyprávěly příběhy jiné, nebo vůbec žádné a protože je neměl kdo vyprávět. Blýskla při tom pohledem na vlčka po své pravici, aby ho pořádně přejela pohledem. Alespoň on měl tetu, která by mu takové věci povídala. Mohl rozvíjet svou fantazii, znát příběhy a mohl snít. Išky sny se během posledních dvou let sprostě smrskly. Jako by zemřely. Co se nejvíc připodobňovalo snění byl čas strávený se Sinéad, o tom nebyla žádná. A teď i s Crowleym, který byl řádný konik a šprýmař. Dobrák každým coulem, to bylo jasné. Šedá trochu rozpačitě stáhla uší k týlu a na moment přestala poslouchat, aby dala průchod svým myšlenkám. Pohled přitom stočila k rudým očím své přítelkyně a srdce v ní znovu podivným způsobem poskočilo. Bylo to tak podivné. Vyrušila ji však další živá diskuze a její zamyšlený pohled sjel vypíchnutým směrem. Okamžitě ztuhla, když se její oči setkaly s tím podivným stavením, které ji do teď strašilo ve snech. Automaticky se naježila.
„Jo,“ vzdechla, „to je místo, kde žije Smrt.“ Její hlas byl prach prostý jakékoliv řádné emoce, ale respekt z ní přímo sršel. „To není místo pro takové dobré vlčky, jako jsi ty, Krůli,“ pronesla chladně. „Byla jsem tam jednou. Nevíš, kde je nahoře a kde zase dole. Je sprostá a zlá a nebojí se jednomu skočit po krku.“ Při těch slovech jí tlapka automaticky vyletěla k hrdlu. „Ale dává vlkům magie. Výměnou za nějaké to drahé kamení. Třeba by obdarovala i tebe, když jí něco přineseš,“ prohodila již trochu klidněji, když pohledem znova sjela do těch ohromných zlatých očí, které její synovec vlastnil. Jistě by s nimi dokázal uhranout úplně kohokoliv. Možná i samotnou Smrt. Nakonec se ale Iška ještě jednou zakabonila, když si vlčka tlapkou přitáhla o něco blíž. „Aspoň poprvé tam ale nechoď sám, Krůli. Je to zlé místo. Řekni mně, nebo tetě Sinéad. Nebo komukoliv, komu budeš věřit. Ale chodit tam sám je prachsprostý bláznovství, to mi věř.“ Žila pořád ve vzpomínce na vlastní matku, jak ji blízkost Staré zříceniny rozhodila. A třebaže promlouvala ke Krůlimu, jeden výrazný a významný pohled střelila i po Sinéad. Platila pro ni stejná... žádost. Protože Iška si byla zcela vědoma jediným – než nechat jednoho nebo druhého jít čelit Smrti samotné, stokrát raději půjde s nimi. Aby je případně mohla ochránit. Tak velký její strach zase nebyl.
Temný moment naštěstí záhy pominul. A nezahnalo jej nic jiného, než cecky a prdele. Ach, jak byl Crowley nadaný. Až musela pyšná tetička zatlačit jednu slzičku pýchy. Dokonce vyskočila, aby se ujala svého zaslouženého vedení, ale přesně v ten okamžik sebou Krůli praštil do prachu a začal se valit z kopce. Nebýt Sinéad, mohli by ho taky chytat zase až u Velkého jezera. I Iška k jeho záchraně přiskočila a pěkně nahlas v úleku vykřikla jeho jméno, ale naštěstí se nic zlého nestalo. Přeci jen ho však obezřetně čapla za kůži za krkem.
„Dolu ti ještě pomužu, jasan?“ zasmála se pod fousky, „ale zbytek cesty už kvapíš sám, páč se pěkně proneseš. Rosteš jako z vody, už-ne-škvrně.“ To byla čistá pravda. Černý vlček vytáhnul za poslední dny pořádně. Ale to bylo jedině dobře. Alespoň byl víc připravený na nějaké to dobrodružství. Mohli jít konečně někomu nakopat zadek.

// Západní Galtavar přes Ainu

// Neprobádaný les

Jiskra hopkala po kamenech s lehkostí. Silné nohy jí poskytoval dost elánu pro pohyb v kopci a možná byla na špatně schůdný terén tak trochu zvyklá z domova. Nebo prostě jen sklízela plody své vypočítavé taktiky, kdy prostě nechávala ty dva jantary se uhnat vlastními silami, přičemž jí stačilo je prostě v klídku dohnat. A to nebylo vůbec těžké, neboť Krůli ještě byl docela zaprclý na takové výšlapy po úbočích sopek, zatímco Sinéad nestihla ani pořádně vyrůst. Iška se při vzpomínce na její tmavý kožich a rudé oči pousmála a její úsměv se ještě rozšířil, když zaslechla některé nevybrané citoslovce a hekání, jak kdyby před ní šplhal na skálu stoletý stařík. Ale to byli jen Sinéad s Crowleym, jak jako lokomotivy hnali vpřed. Zaslepení ambicemi a kdo ví čím. Třeba tohle bude pro Krůliho cenná lekce? napadlo ji, když se úkosem pousmála. Vystoupila teď se stínů lesa a zřícenou dvojici viděla těsně před sebou. V očích se jí blýskalo, jak se přibližovala.
„Ach, ne! Co to vidí oči mé?“ teatrálně protahovala, zatímco řada bělostných zubů se blýskala ve lstivém úsměvu. „Snad nejste unavení?“ zahalekala, ale viděla jen Žanety nataženou tlapu ukazující na barevný oblouk v údolí pod nimi. Mrskla ocasem a trochu přidala. Doklusala k Sidovi s Krůlim svěží, jen trochu, opravdu mírně, zadýchaná.
„To je duha, Krůli,“ vysvětlila hned místo zafuňené Sinéad. „Nevim jak vzniká ani z čeho je. Ale vypadá to hezky,“ vysvětlila spokojeně. „Možná nám ukazuje, že dem vobrácně a ženem se zbytečně do kopce, než abychom se plácali tam dolela a kalili tam vody,“ jako ďábel našeptávala Krůlimu do ouška a očka jí při tom jiskřila. Stejně jako kožich. „Občas se totiž vyplatí jít pomalejš a nehnat se jak zplašený poledne do neznáma. Pak nám totiž mužou chybět síly, víš, prtě?“ vysvětlila a na oko láskyplně do vlčete drcla nosem. Ne, že by jí zrovna šlo nějak výrazně projevovat emoce. Spíš jen tak impulzivně dělala věci, co jí zrovna přišly správné. Ale jedno bylo víc než jasný. Kdyby na to došlo, stoupla by si mezi Krůliho a sedmihlavou saň, kdyby ho měla ochránit. Na rozdíl od mnohých byl tenhle prcek, společně s tím odrostlým jezevcem co fuňěl a dupal jak ježek, rodina. Jo. I Sinéad teď byla rodina. Víc Iška nikdy neměla mít a tady nahoře, na tom kopci si byla jistá faktem, že pro tyhle dva by hory přenášela a vlezla klidně do chřtánu pekla.
„Tak co? Pudem trochu pozlobit obyvatele Gallireiské? Natrhnout pár prdelí a zasít strach do nějakých srdcí?“ zahihňala se dětinsky, ale znělo to jako super zábava. A Krůli se měl ještě hodně co učit.

Počasí se začínalo zlepšovat. Mraky se trhaly, déšť ustupoval a zdálo se, že se zase blíží relativně hezký den. To Išce hrálo do karet, protože měli v plánu nemalá dobrodružství. A co víc! Mohli se vydat na ten plánovaný lov! Ale to by ti dva jelimani nesměli začít plánovat závod na nejvyšší kopec široko daleko. Šedivka měla naštěstí dost rozumu na to, aby mohla s klidem zahlásit: „pudu poslední a budu sbírat padlé.“ Na její tváři přitom tancoval lišácký úsměv, který slibně naznačoval že padlí jistě budou. „Krůli už je beztak dost velkej, takže to jistě vyšlápne sám. Má dlouhý hnátičky, co ho vynesou až do oblak a –“ a nestihla větu dokončit, protože se Sinéad ihned dravě hnala k hoře. Iška svěsila ouška i koutky. No jasně, povzdechla si v duchu, tímhle tempem budu padlý sbírat na prvních sto metrech. Jediné překvapení mělo být, jestli první odpadne najetá Sid, nebo Krůli, který toho zatím pořád tolik nenacapkal.
I Iška vyskočila na nohy, ale za poplašenou dvojicí těch nadržených, ambiciózních ušoplesků se vydala trochu pomalejším tempem. Ostatně tu nebyl kolem zrovna přátelský terén. Ne pro takové postrachy, kteří se vydali tím nejvyšším možným tempem směrem k vrcholu sopky Fëlga’Tarátar. Iška si ale výšlap docela užívala. Hlavně ve chvílích, kdy zahlédla dva upocené a zafuněné zadky, jak se perou s kopcem před ní. Několikrát zastavila a rozhlédla se po okolí. Její pohled tak upoutal barevný prh, který se táhnul přes jihozápadní horizont. Přesně tam, kam následně měly směřovat jejich kroky. Krůli duhu jistě ještě nikdy neviděl a taky se rozhodla, že mu ji nahoře bude muset ukázat. Teda za předpokladu, že vlčka cestou neklepne mrtvice.

// sopka Fëlga‘Tarátar

// Velké vlčí jezero přes Měsíční rašeliniště

Dostat se až sem zabralo prakticky celé ráno a když se konečně ukryli v přítmí neznámého lesa, který se příhodně jmenoval Neprobádaný. Iška vydechla a hned se oklepala, ale jako jejím kumpánům, i šedivé dámě tancoval na tváři divoký úsměv. Voda jí z kožichu stékala v pramíncích a odkapávala z jednotlivých cárů srsti. Zmoklá jako slepice, ale naprosto spokojená hned přitancovala k Žanetě a v zápalu dravé radosti vlčici skočila za krk, zatímco ji hravě tahala za ucho. Tělem jí znovu projela vlna elektrizujícího vzrušení a v očích se podivně zalesklo. A pak seskočila. Aby neprotahovala svému tělo tu podivné fyzické trápení, které vyvolávala blízkost druhé tmavé vlčice. Buď blízkost, nebo naopak dálka. Jako by nebylo ani jedno dobře. Iška to moc nechápala a proto svou pozornost přesměrovala k synovečkovi, který se zdatně držel jejich o poznání dlouhých nohou.
„Rozteš jako z vody,“ pochválila vlče a hrdě ho poplácala tlapkou po zádech. „Ještě chvilku a Sida nám úplně přerosteš.“ Na důkaz svého hraného dojetí popotáhla a velmi dramaticky svěsila koutky v nešťastné grimase. „Ach, Side! Dítě nám odrůstá,“ zaúpěla bolestně, než se znovu čtverácky zazubila, hlavu sklánějíc na úroveň Krůliho samého. „Ale to znamená, že můžem vyrazit na pořádný dobrodružství! Pojď k nám, Side můj milý! Jen pojď. Mám plán! Vím, co budeme dělat!“ zavelela krátce, hlavu opět vztyčenou. Narovnaná jako správný vojevůdce předstoupila před svou družinu. „Vážení! Půjdeme tam nahoru. A odtamtud se podíváme po Gallirei. Načež! Se vyprávíme na cestu kolem nám známého světa! Hezky od západu na přání věrné členky sněmu Asgaarských toulavých pracek. Nějaké námitky?“ hrdě přednesla návrh skromnému zasedání. A v tu chvíli si byla jistá jednou velmi důležitou věcí. Na rozdíl od ní nebude mít Krůli na nic dětství. Nebude se mámě plazit kolem pracek a skuhrat o mlíko jak nějaká násoska. A nebude kvůli tomu mít prakticky až do dospělosti deprese. Ne. Krůli uvidí do dospělosti každej krajíc, který mu Gallirea může nabídnout a všechny ty kousky mu pak budou ležet u tlapek. A někde po cestě by taky Iška mohla přijít na to, proč chová k Sinéad tak zvláštní pocity a co vlastně znamenají.

Jako moudrá svého rodu Iška dlouho polehávala na břehu jezera, zatímco se pokoušela vymyslet, kudy že se to společně s Žanerou a Krůlim vydají. Taky si všimla líbezného pohledu, který prďola střelil směrem k sopce. I šedivku zajímala, ne že ne. Možná o to víc, když Sinéad prohlásila, že by ráda prošla západní území Gallirei. Znělo to jako dobrý nápad, moc dobrý. Jen kdyby rudý pohled krátce nezabrzdil na věži staré zříceniny, kterou bylo vidět až sem. Otřásla se a nakrčila nos, plná odporu, srst lehce naježná. Co ale bylo horší, a to podstatně, byla bouřková mračna, jež se sbíhala na jihu. A kvapem si to mířila sem. Iška zareagovala pohotově, ale ani to je v závěru neuchránilo spršky. Nadýchaná temnota, která se zprvu mohla jevit jako nevinný deštík se přihnal s takovou vervou a rychlostí, že vlčice byla ráda, že vůbec stihla zavelet k odchodu. Čapla odrůstající vlče za flígr a postavila ho před sebe. Počkala jen tak dlouho, aby se Sinéad stihla přidat k jejich nonšalantnímu úprku směrem k nejbližšímu úkrytu. Jestli si to šedivá pamatovala správně, někde tam na severu se ukrýval skalní převis, který jí poskytl útočiště v zimě. Jí a Tase. Třeba za tu dobu už aspoň stihlo vysmrádnout a vyvětrat.
„Honem! Metel těma nožkama, Krůli“ pobízela prcka k pohybu, když pospíchala napříč plání, kožich již beztak úplně promočený od silného přívalového deště. Od kdy na Gallirei panovaly takové nečasy? Že by kormidlo nad počasím převzala sama Smrt? Vlčice se trochu naškorpeně kabonila, ale nehodlala v tom pokračovat moc dlouho. Konec konců musela ukrýt svou družinu, aby nevyráželi na daleké cesty v blbé náladě, hladoví a promočení. Stín lesa je naštěstí pohltil ochotně, třebaže cestou museli překonat nástrahy, jako bylo rašeliniště, nebo ústí Kiërb.

// Neprobádaný les přes Měsíční rašeliniště

Vodní bitva vyústila až v Išky zcela a úplně promáčený kožich. Nebylo to ovšem nic nepříjemného vzhledem k poměrně dusnému počasí posledních dnů. V noci sice přišla sprška, ale v závěru se to vlastně úplně v pohodě dalo zvládnout, ne? Krůli se hrdě pral za svou čest a snažil se pochopit všechny ta důležité věci, které mu vlčice tloukly do hlavy – a čest jemu! Byl opravdu vzorným studentem! A vstřebával všechna jejich slova jako žíznivá květina, na kterou dlouho nikdo nenaplival. Nemohl mít ani tušení, že se i zbytku jeho sourozenců dostává podobné výchovy. Jen pro tu nuznější a notně přiblblou a naivní část odvětví rodu. Na to si ovšem časem měl vlček přijít sám. Venku čekalo dobrodružství a legrace a plnu nuzáků k šikaně!
Nakonec bylo však jediné důležité, že se Krůli měl k boji a Žaneta zase ke každé pitomosti. Zrovna se největší vlčici z trojice pokoušeli společnými silami popravit – velmi sprostě utopit! Ale Iška svorně nechávala svého zabijáckého synovce zandat každou ránu. No nějak se přece učit musel! Bylo tu mělko, věděl, že voda se pije a nedýchá – zcela babyproofed prostředí. Všechno nakonec muselo skončit a proto i šedivka nakonec vyskočila na nohy, aby se oklepala.
„Fakt že jo,“ zavalila vlčice s divem, když její společnice poukazovala na jediné vlče široko daleko. „Je to náš Krůli!“ zasmála se, ocas teď divoce vlající do všech směrů. Až z něj cákala voda. Ty divné pocity v její hrudi pominuly společně s Žanety odchodem a mohu k tomu říct jen a pouze jedno: Krůli se mohl jak chtěl, ale žádné rande by nepřekazil. Aby Iška totiž pochopila své pocity a city, musel by jí někdo řádně nakopnout. Tak moc dutá ona slavná princeznička Asgaarská byla. Zatím se znavená vlčice s těžkým kožichem plným vody svalila na břeh. Počasí se kazilo a nevypadalo to jako vhodný den k dalšímu čvachtání se. To ale mohlo znamenat jen a pouze jedno! Mohli vyrazit na ono dobrodružství! Učit se o životě na Gallirei a užít si pořádné legace! Rudý pohled sjel směrem k druhému páru podobně červených očí:
„ty, Sinéad. Co myslíš že bude nejlepší místo, který Krůlimu ukážem teď?“ ušklíbla se vyzývavě, v kožíšku jiskry. „Vezmem to na západ, nebo proklepnem divokej jih plnej domorodců?“ Sama byla připravneá jít kamkoliv, ale bylo tu tolik věcí, které mohli podniknout, že z toho až šla hlava kolem. Vzpomínala navíc, kam ji před rokem vzala Elisa, když jí ukazovala zdejší okolí a jaké zkušenosti by sama mohla předat nové generaci. Čím zlejší, tím lepší. Ale zároveň aby hrály do karet Krůlimu samotnému. Po jmenovaném vlčkovi však nepřestávala házet očkem, aby ho neodnesla temná voda. To by nebylo fajne.

Iška si nebyla jistá, kde ke Krůlimu s Žanetou přišly, ale jako by na tom záleželo. Protože z těch všech bratrových vlčat, co se k nim mohla přitoulat, se prosím pěkně přibatolilo to úplně nejlepší ze všech. Zaprvé – nebyl neschopnej. Zadruhé s ním byla fakt sranda a zatřetí, no, byl to prostě Krůli. Pán všeho zlého a jeho jasnost Asgaarská. Přeci jen se ale měl co učit a jeho vzdělání se stalo šedivé prioritou. Taky jí v očích jiskřilo, protože co opomenula vyjasnit ona, okamžitě doplňovala Sinéad. Znovu se v ní něco pohnulo. Zjevně to nebylo jen tmavé vlče, které si musela někde vysloužit. Škoda jen, že si taky nevysloužila právo Žanetě zabořit obličej do kožíšku. Jen při té představě jí totiž přejíždělo po zádech podivné mravenčení. Rychle proto odbočila zpět k synovečkovi, aby zaplašila nejen tu zimomřivost, ale i podivné horko v tváři.
„Klídek, Krůli. Musíš to brát hezky pomalu,“ uklidnila vlče a jeho monolog. „My tě se Sidem všechno naučíme, jasnačka? Ale nesmíš vohrnovat rypák nad každým, koho potkáš. Z toho pak lezou jenom problémy a žádná legrace,“ broukla se smíchem, zatímco máchala mokrou oháňkou. „Pak bys taky mohl dopadnout jak tvůj pan otec,“ pohrozila a při tom trochu vyvalila očka. Ne že by Etneye nějak dobře znala – asi nebyl na kamarádčovty s mladšíma sourozencema –, ale tak nějak si uvědomovala jeho postavení i fakt, že je to problémová sněhová vločka. „Máš skvělý předpoklady pro to, abys byl fakt dobrej. Ale nic se nesmí přehánět. Pak ti povím něco vo tvojí babičce. Babča byla máma tvýho fotra a moje a Sjona a Nema,“ vysvětlila jen krátce novej pojem, „a byla fakt krutopřísná. Nejvíc vobávaná vlčice v kraji. A naučila mě, že vlků ve smečce si musíš vážit. Protože nikdo nechce za parťáka imbecila, co si neváží nováčků a níž postavenejch vlků.“ Ale protože nechtěla zdržovat vodní bitvu o nic víc, utla svých pár slov o Elise a hierarchii a odložila je na pozdější části toho dne. Byla však odhodlaná Krůlimu náležitě vysvětlit, jak to chodí a nechodí a že ve smečce musí všichni držet při sobě. Vlci mimo Asgaar? Nuzáci. Ale kdo žil pod korunami asgaarských stromů byl automaticky něco jako vzdálený příbuzenstvo. Takový detaily se ale prcek ještě musel naučit. Aby nedopadnul jako velký alfák a vůdce smečky Fotr, který ale neměl tu potřebnou smečku. Žaneta při tom všem byla podivně ticho, což vyvrcholilo dalším krátkým pohledem, který jejím směrem šedivka poslala. Záhy však byla zrádně napadena neznámým černým vlčetem, které se tu vylouplo z podivného obláčku růžových třpytek.
„Ach ne!“ zaúpěla vlčice teatrálně, zatímco se čtverácky zubila, půl obličeje ukrytý za předpaženou tlapku. Jenže Krůlimu cákání moc nešlo. Vlastně skoro vůbec. Jen se tak podivně plácal jak ryba na suchu a–. Iška ani nedovedla dokončit myšlenku, když se najednou ocitla skoro celá ve vodě. Chlad se jí zakousnul do kožichu a trochu se nalokala, jak krátce zaryla rypák do písčitého jezerního dna. Rychle si však uvědomila, co se stalo a jako správná tetka a ještě lepší kamarádka zůstala ležet, aby ji mohlo vlče napadnout. Na oko se však vzpouzela, aby to záprtek neměl zas úplně jednoduché. Věc se ovšem měla tak, že jí po vahou drobné Sinéad bylo nečekaně dobře. Ten podivný pocit v jejím hrudníku, který ji sledoval již několik dní, jako by úplně explodoval. Škoda jen, že ho neuměla pojmenovat.

Byl to takový podivný den. Bylo dusno, ale sluníčko se moc k pořádné pranici nemělo. Vlastně se tak poplašeně ukrývalo za šedivá oblaka a jen sem tam zamrkalo skrze jejich oslabení. Ale Išce to nevadilo. Stála teď po lokty ve vodě a očekávala tu velkou bitvu, která se měla co nevidět započít. Teda – nejdřív by se ti dva, museli vykrafat. Jak Kelišová s Cecilkou. Jenže Krůli pokládal docela dobré otázky, až si hrdá tetka posteskla, že rostl hrozně rychle. Nemohla jeho dotaz nechat ležet ladem, ne? Byl tak naivní. Ještě se musel bobík zjistit tolik důležitých věcí, aby měl pohodlný život.
„Můj drahý Krůli, máš se toho ještě tolik co učit!“ povzdechla si vlčice s pokřiveným úsměvem. „Nemůžeš se každého cucáka hned zbavit, kdo by pak za tebe dělal špinavou práci? Je to jako hra, víš? Potkáš někoho nového, něco mu nabalamutíš a když dobře zahraješ svoje karty, nakonec bude skákat přesně tak, jak si ty pískáš. Časem poznáš, jestli vlk za něco stojí hned na první pohled,“ při těch slovech si vzpomenula na Zrůdičku a lehce se pousmála. Ach. Ještě se měl Krůli tolik co učit! Nepopsaný list. Rudým pohledem Iška připravená k boji vyhledala Žanetu. „Koukni třeba tady na Sinéad,“ poukázala krátce mokrou tlapkou, ze které odkapávala voda, „nenarodila se v Asgaaru, ale hned vidíš za co stojí a že prostě patří k nám. Do rodiny.“ Konec toho tvrzení šedivka doplnila opravdu milisekundovým úsměvem plným nepojmenované emoce. Rychle ho však vystřídal ten pravý lišácký škleb. Rudá očka zasvítila a kožich zajiskřil. „A pak sou jedinci, jako je tvůj pan fotr,“ posteskla si. „Je to rodina, ale sranda s nim neni,“ kníkla na oko dramaticky. „Přitom strejda Sjon je úplně v pohodě,“ pousmála se povzbudivě. „Ale neřikam, že je na fotrovi něco špatnýho,“ usmála se nakonec povzbudivě na posmutnělé vlče. „Nelam si ti hlavu. Jendou seš Asgaarský, tak taky Asgaarský zůstaneš! Se vším všudy. Jak by taky z našeho Krůliho mohl bejt někdo zklamanej? Však seš bombastickej, pinďo.“ Slova plná odhodlání a nečekané podpory doplnila mácháním oháňkou, ze které taky sršela voda. „A teď už konec krafání! Nechť bitva započne!“
A taky že započala. Žaneta se dala do boje se vší nutnou vervou. Takovou, že se Iška div nezakuckala vší tou vodou, která jí doputovala nejen ke kožichu, ale i k obličeji. Následoval hurónský smích a cákanec velkou tlapou, který osprchoval Sinéad nazpátek. Ale tenhle souboj titánů byl velmi rychle přerušen tichým kuckáním a vysokým, vlčecím hláskem, který se dožadoval dalších odpovědí. A obě tetky na hvízdnutí poslušně přihopkaly, když se prcek začal dávit. Naštěstí teta Sid měla jako vždy po tlapce příhodné vysvětlení. Išky pohled k ní sjel a vlčice znovu pocítila ten divný pocit v břiše. Proč byla druhá dáma tak rozkošně kouzelná, když vysvětlovala Krůlimu základy přežití v divočině? A proč to šedivku tak bralo? Žaludek jako by se jí snad pokoušel sežrat sám sebe.
„Voda se polyká. Jak to maso před tim. Uhasíš s ní žízeň. Ale dýchat nejde, ty kopyto,“ zasmála se největší vlčice z trojice a velkou tlapou poplácala prtě po zádech. A aby nebyla moc rozkošná, posledním plácnutím škvrně povalila na mělčině na bok. Z černého kožichu se na hadinu vznesl obláček růžovýho smetí a Iška ihned odskočila. „Ach ne! Side! Co to je za divný vlče? Kde je naše růžová prachovka Krůli?“ na oko hystericky se začala rozhlížet všude kolem. „Krůli! Kde seš ty růženko naše?“ při tom po vypraném vlčeti blýskla pohledem. Jako by jeden bůh vyzýval druhého na souboj. David a Goliáš. Doga a Čivava. Tak pojď, Krůli. Ukaž, že si vnuk svý babči, pobídla ho Iška uvnitř. Pokoř svou tetku.

// Východní Galtavar

Krůli byl dar z nebes. No fakt že jo. Každou ptákovinu, kterou Iška nebo Žaneta vypustily z tlam s takovou vervou opakoval, že to i šedou vlčici nutilo k širokému úsměvu od ucha k uchu. Snažila se u toho tvářit zle a drsně, ale pravdou prostě bylo, že se naprosto dmula pýchou.
„No to teda,“ ušklíbla se, zatímco čekala, až se prcek vypořádá s nějakým tím futrováním. Docela mu to šlo od tlapky a ani neprotestoval, že už nemusí viset mámě na cecku. Místo toho vesele chroustal čerstvou myš, kterou mu teta ulovila. Paráda. Odstaveno. Teď se nebudu muset vracet za jeho rodiči vlastně sakra dlouho. Išky úsměv se navíc ještě rozšířil, když Sinéad začala mluvit o malých plivancích padajících z nebe. Jak by se asi tvářil Etňák, kdyby slyšel, jakou výchovy jeho se jeho nejmladšímu dostává. Debata se však rychle stočila směrem k i Iščinu dobrodružství, což šedivou dámu těšilo. Dělalo jí dobře, když jí někdo hoňkal ego.
„No fakt! Na mou duši. Byla to taková kláda, na kterou jsme s Nemem a takovou divnou vlčicí vlezli a vezli jsme si zadky. Ale sem si jakože fakt jistá, že s VÁMA by to byla podstatně větší jízda!“ zapřísáhla se hned důležitě a tlapou si črtala kříž na svou vlastní hruď. Jakože aby to opravdu zdůraznila. „A myslím, že je to fakt dobrej nápad?“ otočila se prudce na Žanetu. „Krůli se aspoň pořádně otrká!“ zasmála se, zatímco jí ocas vesele vál ve větru. „A nemam, Krůli. Ale neboj. Uděláme si lepší vor, tamten byl beztak pro ubožáky, což my nejsme,“ zapřísáhla se znova, když si vlče dávící se myší přitáhla tlapkou trochu blíž, zatímco hleděla do neznámých dálek. Skoro je už viděla a malovala si naprosto úžasné dobrodružství. Jenže prcek vyrušil s dalšíma otázkama, které byly asi docela opodstatněné. Iška se zarazila a pohled krátce stočila k Sinéad, jako by snad hledala pomoc. Jenže Sinéad jí asi pomoct nemohla? Vlastně nevěděla co říct, takže se na chvilku zasekla při pátrání po vhodných slovech, zatímco sledovala zlatá očka mlaskajícího prcka.
„Uf, no. Jo. To jsou moji bráchové. Stejně jako tvuj starej fotr. Ale se Sjonem a Nemem je podstatně větší sranda,“ ujistila ho, zatímco pořád pátrala po nějaké vhodné výmluvě. Napůl všude kolem, napůl v rudých očích Sinéad. „Ehm, vlastně strejda Sjon musel, no, musel zajít za tetou Sidem. Aby chudinka mohla u nás zůstat, víš?“ vyhrkla najednou při uvědomění si dění posledních dnů. „A taky tvůj slavný fotřík zapomenul zmínit, že se jaksi stihnul rozmnožit. Takže o tobě strejdové dlouho nevěděli! Ani já. Ale my jsme tvoje ultimátní tetky, takže jsme si poradily a našly tě. Ha!“ spokojená se završením svého vysvětlení se celá vyprsila, jak nechávala vlčka dožvýkat. Zároveň taky nechala prostor pro vysvětlení hrdé tetě číslo dva. Teda jedna. Sinéad byla pro Išku vždycky číslo jedna. Teda. Co? Ehm. Nad svým myšlenkovým pochodem se zarazila samotná Šedivka a nervózně se zarděla, když jí pohled znovu sjel k rudým očím. A možná i proto raději vyskočila na nohy, aby se konečně dokodrcali k tomu pitomému jezeru, na které beztak skoro civěli celou dobu. To už musel Crowley zvládnou po svých. Ale fakt to nebylo daleko. Cestu vysokou trávou mu navíc Iška prorazila.
„Hleď, prtě!“ zavelela hrdě, jakmile se octli na samém břehu jezera. Fakt. Sotva pět minut svižnější chůze! Iška se rdě ohlídla na vlče, které bylo pořád růžové a špinavé, ale zas o trochu větší. Hrůza, jak pinďa svištěl do výšky. I když vlastně to pořád byla nížka. Ale to bylo beztak fuk. Šedá vlčice počkala na své společníky na kamenné pláži, než se několika dlouhými kroky přenesla až do průzračné vody, kde se celá naježila. „Tak pojďte! Vyperem Krůliho!“ zasmála se, zcela připravená první zmáčet celou Žanetu, než se pustí do koupání drobného tajtrlíka.

// k Velkému Vlčímu jezeru, neb někdo je tydýt a zapomenul dopsat přechod rovnou :)))