Gallirea - Příspěvky uživatele

„Smrt sice životy bere, ale nenechává si je.“ Laxnost, se kterou ta slova vlčice prohodila, byla přeci jen krapet zarážející. Třebaže v jejím konkrétním případě to bylo vlastně smysluplné. Iskierka nikdy nebyla kterak citlivá a teď, kvůli cizím parchantům, rozhodně nechtěla být. „Můžeš to na každý pád zkusit, asi bych se i přidala. Ale dám pracku do ohně za to, že tam rozhodně nebude.“ Všichni přeci už potkali Smrt. Představa, že by se vlčice s někým chtěla zahazovat déle, než bylo jen nezbytně nutné, byla docela komická. Ne, Smrt rozhodně o mrtvé nepečovala.
Šedá ležela na boku a očima přejížděla vlčata, která, měla plné zobáčky keců.
„Jestli Zurri není tvoje teta–páč já její teta sem–, můžeš se prosím pěkně odporoučet zpátky mámě pod vocas ty Zeste Jalový,“ šňafla po Zestovi s jiskrou v oku. Nebylo to vysloveně nepříjemné, ale jestli měl její tón mít hravé zabarvení, taky se úplně netrefila. Pak ale protočila oči v sloup: byla všechna mláďata tak příšerně nesnesitelná? Cukalo jí oko už před tím, u princezny se ale neudržela a bezradně zvrátila hlavu k obloze.
„Ne. Nejsem princezna–bože to je nějaká Etneye přízeň tihle smradi?“ otočila se zpět na mladší vlčici. On byl snad jedinej široko daleko takhle ujetej ne tituly. Nebo hůř: nebyl jedinej.

Počasí se umoudřilo a Iška se tak mohla konečně svobodně nadechnou bez strachu, že bude muset křísit nějaký zpropadený vlčata, kterým z tlamy nevzešlo kloudnýho slova (dozajista mimo těch nevděčných). Zurri na druhou stranu byla více než vděčná, že se jich tmavá vlčice ujala a dovedla je do tepla. Magie už nebylo třeba, ale stejně nad vlčaty ohnivá koule pořád plápolala. Šedá teď ležela v prachu pískovcového kopce a poklidně si olizovala tlapky na kterých ulpíval prach, zatímco potěr byl pořád naprdlý pro něco tak malicherného, jako byla záchrana životů. Pche. Nevděk.
„Iskierka Agerosnká,“ představila se vlčatům krátce a přejela je nevlídným pohledem. Byl i Crowley takový, když byl malý? Nebo byl prostě Crowley tak lehce přizkažený od samýho začátku a její moudra tak jen dopadala na úrodnou půdu? S těmahle žádná sranda nebyla. Pak ale blýskla pohledem k Zurii a v jinak přísných očích se zalesklo něco trochu něžnějšího. Ostatně Zurri byla Crowleyho rodina a tím pádem patřila i k Išce: „buďte tu jak dlouho bude třeba.“ Strohá věta bez špetky náznaku, že by snad Zurri svou přítomností někoho obtěžovala.
Na otázku týkající se Crowleyho jen přikývla. Sama se divila, že tu už neobšlapoval jako natěšené štěně. Ale zjevně se s druhou půlkou smečky minuli. Navíc v lese viselo i několik cizích a neznámých pachů, možná dělali trochu produktivnější věci?
Zestovo remcání přelétla jen pohledem a chvilku zvažovala, že by mu vysvětlilo jak to s tetama chodí, ale rozhodla se do výchovy cizích mláďat nerýpat pařátkem. Ještě by to dopadlo jako s Crowleym a jejím zaflusaným bráškou.
„Smrt by si nějakýho Tatara nenechala. Jestli ten váš Tatar někde je, pravděpodobně ho má Život. Nebo už visí mámě na struku.“ No fakt. Jak někdo mohl pojmenovat vlče Tatar? A vůbec: copak by si někoho takovýho Smrt nechala? Rudé zraky sjely směrem, kde se les rozbíhal do kopce a kde pozvolna přecházel v pás jedlí.

// Velké vlčí jezero přes Severní Galtavar

Ta chamrať si tam něco špitala snad v naději, že je Iška neuslyší. Kdyby jim od rypáku neplandaly nudle až na zem, nechala by je tam. Ale šlo o Zurri a pro tu měla slabé místečko. Ostatně i proto teď vcházeli do přítmí lesa a po zatím nenápadné stezce, která směřovala přímo do Stříbrné nory. Šedivá věděla, že tam bude svítit sluníčko mezi stromy a že se tam nejrychleji zahřejí. Kdyby sluníčko nepomáhalo, jistě by pomohla i ohnivá koule nebo něco dalšího. Smradi přitom furt patlali něco o Smrti. Protočila oči. Ještě, že už byli skoro na místě. Cesta to opravdu nebyla daleká. Ale to ani do Staré zříceniny. Dlouho si pohrávala s myšlenkou, že se za bohyní vypraví. Možná měl tohle být impulz?
Zesta položila na pískovou, jehličím pokrytou, zem na vrcholku kopce, kde se nenápadně rýsoval vchod do úkrytu.
„Kdybych byla smrt, rozkousnu tě vejpůl a žádnej prášek z tebe nebude. Tak si dřepni na sluníčko, než ti seženu nějakou baštu.“ Byla rázná jako vždycky, ale na zem ho pokládala jemně a taky se už letmo rozhlížela, jestli tu nemají nějaké kožešiny. Ohnivá koule rázem vzplála nedaleko vlčete. Ona se zatím otočila po Zurri a té druhé cácoře.
„To je náš les,“ zamručela v odpověď, ale spíš ji zajímala jiná věc: „čí sou?“ Jiné dění v lese zatím ignorovala.

Počasí, třebaže už nemrzlo a sníh byl pryč, pořád nebylo přející k úzdravě tech prcků, kteří se přirozeně báli a kteří byli unavení jistě nejen z nemoci, ale taky po dlouhé cestě. Chápala to a s vlčetem v zubech teď pomalu směřovala směrem k Ageronu, který naštěstí zůstával na dohled. Doufala, že jim cesta nezabere tolik času, ale přizpůsobovala se tempem vlčici, která musela být snad víc unavená než vlčata. Raději nic neříkala, kde se vzala a odkud přišli, to mohli řešit v bezpečí domova. Hlavně nechtěla vlče pokládat, kdyby náhodou snad Zest vydoloval ze svého malého tělíčka nějakou poslední špetku energie a pokusil se utéct.
A tak šla pomalu dopředu a držela se při Zurri, aby mladší vlčici mohla přinejhorším v nemoci pomoci se stabilitou, nebo s tím druhým vlčetem. Nevěděla ani jak se jmenují a odkud se vzali. Byla to vlčata Zurri? Byla to nová asgaarská vlčata, kterým Zurri pomáhala? Tolik otázek, na odpovědi ovšem musela trpělivě vyčkat.

// Ageronský les přes Severní Galtavar

Lylwelin | Duben | 3/10

Nedělala si ze zlaté kdejakou hlavu. I když jejímu jezevci vyhrožovala, pravděpodobně to byla stejná tlučhuba, jako už tolik před ní. Další pohled k ní proto nesměřovala. Tohle byla převážně Popílkova šlamastika a ten se celý načepýřený nevzdával z potyčky. Možná si až moc dobře uvědomoval fakt, že kdyby vylezl Iskierce na záda, mohla by zlatou dámu skrze vodní hladinu složit k zemi jedním trochu silnějším elektrickým výbojem. To byla jedna z mála výhod tohohle vešmi a blechami prolezlého místa.
„Píchala by tě do zadku,“ zasyčel jezevec v odpověď a přiznejme si, že pravděpodobně použil tu peprnější variantu posledního podstatného jména. Tu variantu ženského rodu… víme? Super. Z něj žádná kožešina nebude a nevypadal tou výhrůžkou zastrašený.
„Ts, ts, ts,“ upozornila na sebe klidně Iška, která rudý pohled odtrhla od vodní hladiny a sjela jím k jezevci. „Takhle neodejde, když si jí budeš pořád všímat,“ vysvětlila mu tiše. Její hlas byl zas jednou medový, ale oči zlé. Teprve až když ji cizinka oslovila k ní zvedla chladné zraky. Následoval úsměv tak sladký, že by se za něj nemusela stydět kdejaká tuctová tupka a hlava natočená ke straně: „první pokus se nikdy docela nepovede,“ notovala jemně. Popílek na to nic neříkal. Za ty roku už věděl, jak šedá fungovala ve společnosti cizích a že byla taková jeho medvědí máma, která by ho nenechala v průšvihu.

Lylwelin | Duben | 2/10

Objevila se ze stínů ve chvíli, kdy se z nebe s rozbřeskem začínaly z ocelově zabarvené oblohy snášet první kapky deště. Iskierka si stále máchala nohy v ledové vodě a nějak se k interakci neměla. Jestli byla zvědavá, zjevně byla dost stará na to, aby je oslovila sama. Bohužel takové emocionální vyspělosti její plyšák ještě nedospěl. Byl v klidu, dokud byl příliš zabraný do vykašlávání vody z jezera po Išky posledním vtípečku. Ale potom…
„Hej,“ osopil se na nově příchozí vlčici, samo sebou v bezpečné vzdálenosti, „jestli si přišla prudit jako ten nabubřelec před chvilkou, tak tam zase hoď zpátečku.“ Jak bylo vidno, nikdo neměl toho dne stát mezi jezevcem a jeho slibovanou rybou. A Iška se zatím zmohla na jediný letmý pohled, než svou pozornost zase vrátila k vodní hladině.
„Jestli budeš ječet, žádnou nechytnu.“ Její hlas byl spíš jen brouknutí. Klidný a mírný, což byla od prvního pohledu maska, kterou si ani nezkoušela pořádně nasadit. Bylo jasné, že ani jedno z toho není.

Lylwelin | Duben | 1/10

Zase tohle místo, kde to všude táhlo na sto honů kožichy těch kteří tu prošli před ní. O kus dál smrděla nějaká kytka, kde si dva zrzci vočuchávali zadky ve křoví a ona procházela okolo pohoršená tou nevytříbenou partou blbců, která se tu zase slejzala.
„My sme tu taky,“ hodnotil jezevec její myšlenky na základě znechuceného výrazu v tváři, ale vysloužil si jen opravdu přísné zamračení:
„Sme tu pro tvýho pstruha, můžeme se zase hezky votočit.“ Hrozba se mohla zdát jakkoliv skutečná, ale Popílek se netvářil nijak pohoršeně. Byl sebevědomý, protože mu vlčice toho slibovaného kapříka nebo jiného rybáka dlužila už sakra dlouho. A taky se zařekla, že mu ho dneska opatří ať to stojí, co to stojí. Potutelně se zachichotal a přidal do kroku, takže byl u břehu první. Tlapky si ale máčet moc nechtěl. Vlčice byla odvážnější a popošla až do vody, takže jí chladná kapalina omývala útlé kotníky.
„Vidíš, kolik je tu všude vlčat?“ Jezevec přikývnul, zatímco pil. „Tak si představ, kolik z nich se do tý vody vyčůralo.“ Nemusela se otáčet. Prskání bylo slyšet dosti hlasitě. Potutelně se usmála. Teď mu toho pstruha opatří zcela určitě.

Vlčata byla vždycky úplně vedle, ale tohle jim šedivka nezazlívala, jak se tak nad tou bandou nešťastníků skláněla s hřejivou ohnivou koulí. Teplo sálalo všude kolem a sluneční paprsky, které konečně začaly lámat kouzlo zimy, mu teď nemalou mírou pomáhaly. Ta trojice drkotala zuby a byli zmrzlí jako sobolí bobky. Co ovšem Išku překvapilo, byla identita starší vlčice.
„Zurri,“ odpověděla trochu klidněji, třebaže strach z její tváře tak docela nevymizel. Nechat umrznout Krůliho kamarádku i s–dost možná jejími–vlčaty nebyl úplně super začátek nového roku. Intenzita ohnivé koule nabývala na síle a velmi brzy kolem nich bylo docela horko. Najednou byla sebevědomější, co se tak týkalo jejich okamžitého osudu. Naštěstí ti prcci nebyli vůbec velicí a celí usoplení nebylo složité je zapakovat. „Zvládneš vzít jednoho?“ ignorovala vrčení těch popletených pacholků. „Vezmu vás do tepla.“ Na odpověď ale příliš dlouho nečekala. Jedno z vlčat ji označilo za Smrt. Ušklíbla se.
„Nech si zdát, smrade.“ A víc už Zest ani říct nemohl, protože ho čapla do zubů a vytáhla od Zurri. Agesron nebyl daleko a jestli se měli pořádně zahřát, museli jít s ní. Tam se mohli najíst a odpočinout si. Tady byli moc na ráně.
„Co moje ryba?“ dožadoval se jezevec, ale zlý pohled a zavrčení mu bylo dostatečnou odpovědí. Zaúpěl a už si to štrádoval napřed. Iška ale přeci zůstala na místě. Kdyby snad náhodou Zurri potřebovala podepřít.

Mordecai | Březen | 4/10

Slunce se vyhouplo přes obzor a jaro se dostavilo. To Iskierce radost dozajista udělalo. Co jí radost nepřinášelo byl ten otrapa, který se zjevně rozhodl jí i s Popílkem prudit. Možná to bylo v jeho nátuře, možná byl jen totálně tupej a prostě nedokázal ve vlcích pořádně číst, ale to se jí nepozdávalo. Hlavně protože své další činy mířil přesně tak, aby si do vlčici a jejího společníka pokud možno co nejvíce kopnul. Jezevec stál naježený opodál, ale naštěstí jeho pohled zachytila dřív, takže dokázala mírným pokývnutím uklidnit jeho rapla. Ještě aby tak tomu blbečkovi dali přesně to, co chtěl. Tche.
Rudý pohled nonšalantně přejel zpět za druhým vlkem a hlavu hravě naklonila ke straně. Pídil se po jejích způsobech.
„Škoda,“ opáčila hned na ty breberky a pohled zase vrátila k vodě. Akorát včas, aby jen přistihla Popílka, jak se jí usadil jako věrný pes na přední tlapky. Škoda, že tu nebyla Sinéad. Žaneta s Jiskrou by mu jistě ukázaly. Ale teď tu byla jen Jiskra. „Učili, ale nač jimi plýtvat na zobáky, co se neumí ani představit, když už tu musí smrdět.“ Nehnula ani brvou, jen ležela dál s hlavou vztyčenou a koukala na klidnou vodu. Udržet se v klidu, to byl cíl. A pak ho pořádně kopnout až se otočí.

| Mordecai | Březen | 3/10

Pořád se tvářila klidně, ale nepřístupnost z ní sálala víc než cokoliv jiného. Pohledem si toho cizince přeměřila docela rychle, třebaže, na rozdíl od něj, se nepokoušela začíst nikterak hluboko do jeho povahy, do jeho pohybů, do všech těch věcí pod pokličkou. Byl jí prostě úplně jedno. Mohl by klidně nosit svatozář a být tím nejdobrotivějším andělíčkem co kdy svět poznal, nebo být vyvrhelem, kterého ani samo peklo nechtělo. Oboje měla na párku. V Popílkovi ten cizinec dozajista probudil mnohem víc zvědavosti, takže jeho slídění ho v dalších chvilkách přivedlo podstatně blíž, než byl prve. Očka jako korálky pískového vlka nepřestávaly sledovat dlouho po tom, co šedivá své rudé zraky odvrátila zpět ke klidné hladině. Slyšela ten povědomý zvuk, jak zadek kecnul do písku v těsném závěsu doprovázený drápy, kterak rytmicky projíždějí srstí. Drbal se. Odpovědí na jeho vlezlou otázku naštěstí nemusela ztrácet dech, neboť se jí chopil Popílek.
„Hele ty prašivino,“ zaburácel jezevec rozhořčeně, jak ho krátké tlapky nesly blíž k narušiteli jejich klidu, „jestli máš blechy nebo nějaký jiný breberky, tak si to práskej hezky do háje. Na svrabem prolezlý tuláky tu nejsme zvědaví.“
Rudé zraky se k němu krátce otočily.
„Slyšel si,“ opáčila stejně medovým hlasem.

| Ivar | Březen | 2/10

Iskierka Asgaarská pořád ležela na břehu jezera a s hlavou pyšně vztyčenou sledovala klidné vlnky na hladině, které sem tam narušilo cáknutí, kterak se jezevec rozhodl slídit mezi kameny. S trochou štěstí možná nalezl nějaké škeble, nebo třeba raka. Cokoliv, co by alespoň krátkodobě utišilo jeho nehynoucí hlad. Rudé oči nespouštěla z vody a sebevědomě hleděla vpřed i ve chvíli, kdy zaslechla kroky, kterak se blíží po kamenném břehu. Jediný pohyb, který mohl naznačit, že o cizinci ví, bylo velmi nenápadné cuknutí ucha, které se instinktivně otočilo za zvukem. Teprve až když promluvil, následovalo pomalé stočení rudých duhovek a za nimi i celé hlavy. Výraz v její tváři byl více méně lhostejný. Rozhodně se netvářila na prvním místě agresivně, ale něco hlouběji pod tou maskou lhostejnosti napovídalo o stínu zlomyslnosti. Možná to byly ty jizvy a roztrhané uši? Přejížděla vlka pohledem dlouhé vteřiny po tom, co promluvil. Jako by ho hodnotila. Jako by se rozhodovala, jestli jí takový zobák za starosti stojí.
„Ne.“ Řekla pak prostě a pohled odvrátila zpátky k vodě, kde bylo vidět pár jasných, lesklých očí. To jezevec postřehl narušitele jejich klidu.

Březen | Mordecai 1/10

Vlčice tohle místo moc nemusela a tak moc dobře nechápala, jak se jí povedlo tady pro jednou znovu ztroskotat. Ležela na břehu, přední přes přední a hlavu hrdě vztyčenou, zatímco pohled upírala do dálky. Tak trochu doufala, že ji nikdo nebude příliš otravovat. Byla zjizvená a tvářila se tak přísně, jak jen to šlo. Ani kolem paběrkující jezevec tentokrát nedokázal obměkčit její tvrdé a přísné rysy.
Rudé oči slídily po obzoru, aniž by snad hnula brvou. Z dálky mohla připomínat sochu a známky života vykazoval jen kožich, ve kterém občasně poskočila jiskra, aby svým světlem krátce osvítila okolí a pak zase umřela. Iskierka byla jako bludička, která nechtěně vábila všechny k velmi nebezpečnému šedému kožíšku, který se rozhodl z pelechu toho dne vylézt levou hnátou napřed. Nevrle máchla ocasem, když se jezevec přiblížil blíž. A Popílek už moc dobře věděl, že to není dobré znamení. Vytratil se zpět k vodě, aby mezi kameny hledal něco k snědku.

// Severní Galtavar

„Podívej se támhle!“ zavelel známý hlásek zpoza šedého ucha. Jezevec napřáhl krátkou tlapičku aby poukázal na docela očividnou díru v ledové ploše. A to pořádnou. Vlčice sice přes rameno krátký pařátek neviděla, ale jako by na tom záleželo. Díru v ledu bylo jen velmi obtížné přehlédnout. Jezevec plný očekávání sklouznul vlčici ze zad a vyrazil vyšlapanou pěšinkou k jezeru. Iška ho sledovala s trochu nakrčeným nosem, ale výraz v její tváři se jevil být převážně pobavený. Neměla ryby ráda, ale co by pro toho svého plyšáka neudělala, že? Přece však rudé oči první sklouzly k podivnému útvaru, který se nacházel nedaleko jezerního břehu. Ve vzduchu smrděl mokrý pes. Protočila oči v sloup a už chtěla zamířit k vodní hladině, kožich plný jisker jí přitom vesele problikával, ale ta věc na břehu přeci jen uzmula i jezevcovu pozornost. Jak měl ve zvyku, přislídil blíž. A co v té věci našel, to ho teprve zarazilo.
Přední tlapky opřel na strukturu, kterou z větší části pokrýval sníh a která, jak se jevilo, poskytovala útočiště třem vlkům, kteří byli zmrzlí jak drozdi. Zaškrundalo mu v břiše, protože ta vlčata byla něčím, co by schroupat dokázal (čistě logisticky). Ale to by se Išce asi nelíbilo a on na mokrá podsvinčata chuť tak docela neměl, když měl už před očima vidinu lesklého pstružího boku.
„Strašně smrdíte,“ zakoulel černýma očima na vlčici. Vůbec si neuvědomoval vážnost celé situace. Narozdíl od Iskierky, která při smyslech zjevně ještě docela byla. Vlčici dlouhé nohy ke skupince smotané do klubka přinesly vzápětí. V jejím obličeji se hned po sobě vystřídalo několik výrazů: překvapení, zmatek a pak hluboké znepokojení. Nepamatovala se, že by vlčici kdykoliv viděla a její pach jí také nebyl povědomý. Ale od pohledu bylo jasné, že je ve velmi hlubokém průseru.
„Kurva,“ zaklela zcela instinktivně a polekaně přiskočila k blíž.
„A co můj pstruh?“ zahuhlal někde vzadu ublížený hlásek, ale ten musel jít chvilku stranou. Teplo v podobě ohnivé koule se ihned objevilo nad trojicí a začalo sálat do okolí. Zima ale byla pořád, vzduch se vlčici pod širákem nepodaří ohřát lusknutím prstů.

Držela jezevce silnou tlapou u sebe a nechávala ho vydýchat se z onoho šoku, kterým pro něj zjevně setkání s obludou bylo. Samotnou ji ta věc u nich v lese zaskočila, ale ani ve snu by ji nenapadlo, že se zrovna Popílek takhle poplaší. Poplácala ho po zádech, zatímco jí obličej pevně tiskl do šedé srsti. Nefňukla nebo něco. Ale dýchal přerývaně a zrychleně, zjevně ho to opravdu trápilo.
„No,“ dloubla do něj po docela dlouhé odmlce, „pojď. Dáme se k jezeru a ulovíme nějakou rybu nebo něco. Ať si trochu spravíš den, jasný?“ Jezevec se nejprve zatvářil trochu kriticky, ale vlčice po těch letech už věděla co na něj platí. Pustila tvorečka a ten se oklepal, aby ze sebe dostal nejen sníh, ale i zbytky stresu.
„Nějakou dobrou,“ zafuněl naoko nabubřele, ale bylo na něm pořád vidět, že není řádně ve své sassy kůži. Ikierka se jen zasmála a nechala plyšáka, aby se jí vydrápal za krk. I tentokrát Žužlíkovu typickou aktivitu přijal vděčně, což bylo jedním velkým červeným vykřičníkem. Protazím ho ovšem vlčice neřešila a skrze hustý sníh, který naštěstí začínal tát, si to namířila k zamrzlým břehům. S trochou štěstí se jim podaří do ledu udělat díru a ulovit pstruha nebo něco podobného.
„Jasně že bude dobrá, jiný ryby lovit neumim,“ opáčila žertovně a tiché zasmání se za jejím uchem pomohlo naznačit, že možná to není tak ztracené.

// Velké vlčí jezero 2/2

// Ageronský les

Stopa ji vyvedla až na pláň, která byla pořád tak nechutně zasypaná sněhem, jako všechno kolem. Bylo nadmíru těžké se v něm pohybovat i pro Išku, která měla nohy dlouhé jak týden před výplatou. Co teporve takový jezevec, který tahal vyžrané bříško po zemi i po rovině? Jak se ovšem ukázalo, jezevec doopravdy došel daleko. Musel nalézt nějakou vyšlapanou stezku, kterou vlčice v té bílé všude kolem zřejmě přehlédla. Jeho tmavý kožíšek však svítil i na pláních jako sluníčko.
„Popílku!“ volala na něj vlčice už z dálky, ale on jako by neslyšel. Běžel dopředu vší silou co měl (a té už moc nebylo, po cestě takovou závějí). I vlčice byla zadýchaná, když menšího společníka doběhla. „No tak počkej!“ hrábla po něm tlapkou, ale jezevec po ní v okamžení poplašeně seknul zuby. Zavrčela, ale uskočila. „Hoď se do klidu ty prachovko zatrace–!“ houkla na něj nedokončenou větu, zatímco sledovala vlastní krev, kterak ihned špiní sněhobílý sníh. A jak se jevilo, jezevec sebou vskutku trhnul. V jeho tváři se ale zrcadlila čirá hrůza. Vlčice na toho bojovného a zcela jistě poplašeného tvora koukala překvapená. Vůbec ji nenapadlo, že by tak bojovnou dušičku mohlo něco překvapit. Na druhou stranu i ona sama byla z té příšery značně perplex. Víc se nad tím nerozmýšlela, když dalším hrábnutím přitáhla jezevce k sobě do pevného objetí. I tvrdý dušičky občas potřebovaly trochu tý lásky.

// Velké vlčí jezero ½