Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Jako kdyby mi snad i vlk chtěl vecpat, že se chovám jak kravka, jednal se mnou tak slušně, jak jen to šlo. No a co, že s tebou nezacházim v rukavičkách, do háje. Svět je takovej. Tohle není žádnej karneval. Zahoď masku a nehraj si na svatouška, zamračila jsem se ještě o něco více a odmítavě zavrtěla hlavou. Jestli si chtěl hrát na hrdinu před svým synáčkem, na mě to určitě nezapůsobilo. Ještě aby jo, ty jo. Opětovala jsem mu jeho rádoby chladný pohled v jeho správné formě, takže stačilo jen čekat, jestli se třeba pan Pírko a Pírko junior nepodělají strachy, ale... on se namísto toho zeptal na radu, jako kdyby se vůbec nic nedělo. Sluníčkář, protočila jsem očima a zhluboka si opět povzdychla. Pořád jsem si částečně uvědomovala, že mi tím dává šanci se chovat, co já vím, jako dobrá duše, ale... já neměla zrovna tendenci takových nabídek a možností využívat. "Vypadám jako někdo, kdo by vám chtěl pomoci?" zabrblala jsem a sklouzla pohledem na jeho břímě, které zatím ani nedutalo. Kdepak je máma? Zdrhla? Sheya být takhle prťavá, tak pořád mluví. Ale Sheya je taky úplně jiný vlče, že jo. "Ale ok. Neřeš. Ten tvůj Sarmumanskej- Samru- Samur- tamten les, tušim, že..." přimhouřila jsem oči, jako že si doopravdy zoufale snažím vzpomenout na to, kde ten jejich nevyslovitelný les, ve kterém jsem nikdy v životě nebyla, vůbec leží. "Jo, ten vyhořel," prohlásila jsem nakonec a pokrčila rameny. "Je to na prd, když se zbavíš svý smečky, co? Ah, můžu ti jen závidět," pokývala jsem rádoby soucitně hlavou a s drobným úšklebkem, který se mi rýsoval v pravém koutku, probodla očima Pírka. Ještě něco na srdci, charito?

// Středozemka (přes Náhorní plošinu)

Trochu jsem si přála, aby se ten magor vrátil. Aby si přímo řekl o to, abych ho dodělala. Vecpala bych mu jeho ocas až do huby, debilovi. 'Sem mu nic neudělala, tak vo co mu jako asi tak šlo, hm? Tady už není nikdo normální, nebo... jako co. Tyvole, nejprve Červenka s jejími moudry, zatímco se jak mrtvola krčí mezi šutráky, a pak tenhle milovník Mývalů. Se z toho asi- Byla jsem připravena v hlavě dokončit, co se z toho asi, ale to by se mi nesměl do čenichu vetřít pach dalších dvou vlků, kteří se brzy zjevili přímo přede mnou. Hahhaha, tady se jeden nenudí, že? Zabilo by mě, kdybysem aspoň na deset minut byla sama. S křečovitým úsměvem jsem pomalu vydechla, tak, aby na tu dálku onen nic neříkající povzdech neutekl ani mým novým společníkům, a zadívala se přímo na ně. Fakt doufám, že prostě půjdete pryč. Někam do háje, co já vim. Prostě pokračujte v chůzi, jo? Tohle je moje místo. Zabráno. Jdi pryč a vem si i svý děcko. Ježiši. Znechuceně jsem koukala, jak vlče se svým tatíkem či co mají svou idylku. Už stačilo přidat jen dojemnou hudbu a bylo by to, ale... místo ní jsem přišla já, takže... Pff. "Hele! Nechcete si povídat o svých pocitech jinde?" zahulákala jsem na ně a znepokojeně pohodila párkrát ocasem do strany. Jo, přesně tohle jsem chtěla. Řvát na další magory, co se jen tak potulujou v lese, do kterýho jsem zrovna vlezla. Do háje. Kdo je tu magor teď, co? Nejsitě jsem přešlápla a konečně od dvojice odvrátila pohled. Od doby, co jsme se tak trochu mou vinou pohádaly se Cynthií, to se mnou šlo z kopce. Chovám se jak největší pipina, povzdechla jsem si a vrátila se s novým zamračením pohledem k vlkům.

Pláč vlka jsem neměla šanci uslyšet přes zběsilý tlukot vlastního srdce, který přehlušoval vše v okolí. Veškeré chrčení, veškerý boj o život, který příšel tak náhle. Vše bylo němé v porovnání s adrenalinem, který pumpoval mé srdce. Sevřela jsem zuby ještě o něco silněji, když se vlk pokusil vymanit, a nechala krev, kterou mi servíroval takřka na stříbrném podnose, aby mi stékala po tlamě na bílý sníh. Teplá polévala mou světlou srst a teprve její kapky, co se dotkly chladného sněhu, se opovážily přijmout teplotu mrtvého vlka. I když se tedy Mýval vysvobodil s velkou daní z mého sevření, cítila jsem se jako vítěz. Měla jsem na to ostatně i důkaz, třeba zrovna ten kousek kůže, který byl třeba vyplivnout, aby se mi nelepil na krví svlažené patro. Když uprostřed krvácení prohlásil, že je znovu na řadě, hravě jsem se na něj zazubila. "Pojď," povzbudila jsem ho a párkrát máchla ocasem. Tělo mne začínalo pálit a jizvy, které tady Mýval způsobil, se začínaly ozývat, ale nehodlala jsem si dát pokoj, dokud vlk nebude ležet na zemi. Stejně to byl on, kdo si tu začal. Já se ho normálně zeptala na příbuzenstvo a on...
Ve vlastní aroganci jsem téměř zmeškala příležitost vyhnout se jeho dalšímu útoku. Mířil mi na zadní na rozklepanou kostřičku poměrně velkou rychlostí a už nebyl čas, abych se mu vyhnula bez pádu. Neuhnula jsem tedy úplně a nepatrnými kroky se posunula jen maličko stranou, za to se ale do jeho cesty připletla má tlapa, která mu mířila přímo do obličeje. Retarde, vycenila jsem na něj tesáky a zhluboka se nadechla. Bolest mi připomínala, že bych tuhle záležitost už chtěla mít za sebou. "Čas to ukončit," zašeptala jsem zadýchaně, zatímco jsem kolem vlka pomalu kroužila. Prohlížela jsem si ho. Jeho pocuchanou srst, která nyní na pár místech nabírala zářivě červeného přelivu, jeho ksicht, který kromě mývala připomínal ještě kdejaké hárání vlčice nepečující o své mezinoží.
Ale čím více jsem na něj koukala, tím víc mi bylo z jeho existence mizerně. Krucinál, zavrčela jsem si pro sebe, zatímco se má mysl nemohla rozhodnout, zda je správné vlka zabíjet. Samozřejmě, že to bylo správné, vzhledem k tomu, že si začal, a že byl nebezpečím pro společnost, ale... Jak by tohle asi vzala Cynthie? My jen kopem zadky, nemůžu... Bleskla jsem pohledem po vlkovi. Ku*va, procedila jsem mezi zuby a rádoby ležérně pokrčila bolestivými rameny. "Příště buď hodnej. Relaxuj, nebo tak něco," zasýpala jsem a s nezájmem od vlka odsotupila. I po několika dalších krocích, které vedly neznámo kam, jsem ho pořád chtěla částečně zabít. Na druhou stranu... Kopu jen zadky. S povzdechem jsem se přestala obracet, jestli mě snad ten pošuk nepronásleduje, a vydala se dál.

// Les ztracených duší (přes Náhorní plošinu)

Jenže vlk si chtěl pořád hrát. Sykla jsem bolestí, když mne kopnul do hrudníku, ale chtěla jsem se na jeho těle udržet. Zůstat na něm jako ta největší zátěž, jakou kdy zažil. Vysmívat se mu, dokud by se nerozplakal. Pro jednou v životě vyhrát. Ale na to byl vlk pode mnou příliš slizký. Jeho odkopnutí jsem ustála, ale když se zakousl do mé tlapy, okamžitě jsem se sesunula k zemi. Svině, zavrčela jsem na něj a vztekle si prohlížela jeho stále krvavý ksicht. Co je to vůbec za psychouše, vole. Jen mu něco řeknu a von se pustí do vraždění, nebo... rychle jsem těkla pohledem po krvácející tlapě a docela barvitě si dokázala představit, jak podobně to muselo vypadat na mém krku. Svině. Je to svině. Z hrdla se mi ozvalo další výhružné zavrčení. Nemohla jsem dopustit, aby si na mě dovolovala další kostřička. S opovržením jsem sledovala bledé oči, jejich stříbrné nitky, co svazovaly v jejich středu černou díru. S každým důkladnějším pohledem, s každým novým zábleskem šedé, jsem měla chuť mu je vydrápat. Kypěla ve mně nenávist. Odpor ke všemu, co se poslední dobou stalo. A vlk přede mnou za to možná nemohl, ale rozhodně si osobně řekl o to, aby si za to něco odpykal. Svině.
V momentu, který jsem považovala za nejvíce překvapující, jsem se vyřítila k němu. Nenáviděla jsem ho. Nenáviděla jsem fakt, že jsem rudější než on, kdo má celý ksicht nemytý od posledního žrádla. Kápni božskou, svině. Zakousla jsem se vlkovi do krku, jako kdybych sama lovila nějakou srnku, a stiskla. Pořádně. Chtěla jsem cítit jeho krev a slyšet jeho pláč.

Jak se ukázalo, tady polochcíplý mýval dokázal být ještě lichotník. Teda, aspoň na chvíli. Dříve, než jsem totiž stihla říct cokoliv, třeba, já nevím, poslat ho do háje, tak se ten magor rozeběhl a vrazil mi do ramene. Náhlý náraz mne znejistil a musela jsem nepatrně popošlápnout, abych získala zpět rovnováhu, nemluvě o tupé bolesti, která se v rameni okamžitě začala ozývat. Ale i moje balance byly k ničemu, poněvadž vlk, mrštný jako ryba na suchu, se mi začal drápat po krku. Tak to ne, vycenila jsem na něj zuby a jediným trhnutím, které zahrnovalo, že mi bolestivě sjel drápy po kůži, ho ze sebe odstrčila. Leda ho*no, zavrčela jsem a vrátila mývalovi útok.
Technicky vzato jsem jednala v sebeobraně, když jsem po něm skočila a svalila ho k zemi. Na to, jak si začínal, byl docela roztomilá kostřička, co zmohla skoro prd, takže to ani nebylo tak těžké. Kdo by řekl, že vražděním medvědů získá vlk svalovou hmotu, huh? Zazubila jsem se a vítězoslavně se tlapama opřela vlkovi o hrudník. Užívala jsem si tlak, který jsem na něj měla, a mohla jsem jen čekat, až se pode mnou začne kroutit jako bídný červ. Nejlepší na tom všem ale bylo, že jsem konečně měla zase možnost říct něco, co by ho naprosto nas*alo. "Co takhle, kdyby sis šel hrát s někým, komu stačíš, hm? Žádné novorozeně nemělo časík?" zeptala jsem se s velmi upřímně a naprosto důvěryhodně smutnýma očima, ze kterých přímo vyzařovala lístost nad vlkovou existencí. Mohla bysem ho zabít a ulehčit vesmíru práci.

Čím déle jsem na něj s hraným, a vlastně i tajně upřímným, zaujetím zírala, tím ošklivěji přerostlý mýval vypadal. Kromě toho, že vypadal jako kdyby právě spadnul z útesu na další útes, měl ještě docela pobryndaný ksicht od krve, což na jeho vizáži ani trochu nepřidávalo. Totální sexouš. Třeba na to skočíme, já budu mít vlčata a vecpu je Cynthii do tváře, odfrkla jsem si a zcela znaveně se zadívala vlkovi do očí. Samozřejmě, že mu připadala jako skvělá odpověď, aby se hnedka pustil do mně. Jsem vtipná? Jo. K zulíbání. Kopa smíchu. Hahaha. "Co je to se všema, že po mně chtěj sebereflexi?" zamručela jsem a nepatrně zavrtěla hlavou. Všimla jsem si, že se vlk chystá ke kdo ví čemu, ale nedokázala jsem si představit, že by byl někdo takový kretén, aby hned po pozdravu zabíjel. Takže to byl spíš nějaký machýrek, co nemohl odolat flexení. Ale ono je to vlastně fuk, ne? Zazubila jsem se a zcela líně se začala protahovat, snad abych i vlkovi vecpala, že je mi u zadele. Nebo jsem ho chtěla provokovat? Těžko říct. Chtěla jsem na něco vlítnout a bylo mi úplně ukradené, o co přesně se mělo jednat. "Víš, že máš tady takovej malej ďobek?" zeptala jsem se ještě nakonec a tlapou si ukázala na celý obličej. Debile. Máma tě neučila hygieně?

// Kamenná pláž (přes Náhorní plošinu)

To depkaření mi moc dlouho nevydrželo, vzhledem k tomu, že pořád část mě věřila, že jsem se zachovala správně. Zcela nepochybně. Vlk jednou chce vypadnout ze smečky, co mu vůbec nevychází vstříc, a tohle se z toho vyklube, do háje. Jsem chtěla jen kapku svobody a míň utírání zadku Sunstorm, ježiši. Chci toho snad tak moc? Ten les je plnej divných medvědů s kůlama v prde*i a jiných debžotů, tak co bysme tam ještě kdy lezly. Proč se prostě nemůžem starat jen o sebe. Proč musíme dávat pusinku na dobrou noc Sunstorm a shánět jídlo pro ty, co na to úplně se*- "Ou," hlesla jsem překvapeně a s přimhouřenýma očima sledovala na horizontu vlka v kostýmu mývala, jak zuřivě huláká jak na lesy, až na to, že se teda rozhodl pro pláň. "Je to země plná magorů," povzdechla jsem si pro sebe s rádoby udiveným výrazem a, čistě z nedostatku pudu sebezáchovy, se vydala přímo k němu.
Nebyla jsem si zrovna jistá, jestli jsem mu rozuměla správně, ale... tady jizvovitému mývalovi stejně přeskočilo, takže jsem si nejspíš mohla říkat, co se mi zachtělo. "To mluvíš na svou babičku?" nadhodila jsem a rádoby s upřímným zaujatým výrazem ho dál sledovala. Zajímalo mě, na co bude křičet tentokrát, doopravdy jo. Babička se musí otáčet v hrobě.

// Změna přechodu na Středozemku ^^

Loterie 26

Podle všeho má nabídka vlčici zněla vlemi, velmi lákavě, téměř až neodolatelně. "Fajn," procedila jsem skrz zuby, než jsem si rovnou i dlouze zívla, aby vlčice věděla, že ona taky není zrovna skvělá společnice. Z nějakého mně nepochopitelného důvodu se červenka pustila do vyčítavého monologu, že jsem cvok se zápalem plic a tak vůbec. Báječný. Najednou z ní bude guru mýho života, do háje. "Gratuluju, že se o sebe postaráš. Hádám, že proto se zrovna teď krčíš mezi dvěma šutrákama, namísto toho, aby ses schovala ve fakt skutečným úkrytu svý fakt skutečný smečky. Jen směle do toho, samostatná jednotko," zamumlala jsem a odvrátila se od červenky směrem k řece. Doopravdy nebylo zrovna nejlepší počasí na to, aby si vlčice hrála na nějakého drsňáka. I když jsem to byla já. A co jako. Nikam se schovávat nepujdu. Jestli jim na mně záleží, tak si pro mě dojdou. A i tak tam nehodlám chodit. Blbej smečkovej úkryt, blbá smečka, blbá... blbá Cynthie. Cosi na vlastních myšlenkách mne mrazilo. A přesně jsem věděla co. Ale nechtěla jsem si to přiznat. Ještě ne. Nebo možná... Já jsem blbá. Cynthie... se jen chtěla postarat o Sheyu. Na okamžik jsem zatoužila jen melancholicky zírat na proudící řeku, ale... to by za mnou pořád nesměla strašit rudá noční můra, že jo. Báječný. Zhluboka jsem se nadechla, abych rudou poslala naposledy do háje, ale z mé tlamy nic nevycházelo. Nemohlo. Já bysem měla jít do háje. Poraženecky jsem přikývla a beze slova se vydala depkařit někam jinam. Supr dupr.

// Velké houští

Loterie 25

Vlčice byla překvapivě schopná zodpovědět mé otázky, i když se ne zrovna dvakrát snažila vyhnout plácání blbostí a cpaní mi informací, co mi jsou u zadele. "Aha," zamručela jsem jen, když mě nazvala tučnou, a opovrhlivě si odfrkla. Leda prd. Mám svaly. Ale to slovo asi neznáš, když je tvý tělo v rámci snahy přežít spotřebovalo jako jakejkoliv jinej flák masa. "Je to fakt srdceryvný příběh, jsem ráda, že jseš někde doma, ale... tomu, že nejseš přátelská kopa, se nestačím divit," prohlásila jsem nakonec a s rádoby zděšeným gestem se na moment tlapou chytla za srdce, jež kvůli překvapení a šoku, které jsem zrovna prožívala, málem přestalo bít. Proč tady vůbec jsem. Proč se tu s tim patlám. Stejně musí už dávno tady červenka tušit, že jsem jen zoufalá kopa hnoje, co poletuje větrem, páč nemá, kam se vrátit. A nevrátím se. Nikdy. Už mě tam neuviděj. Jestli mě někdo bude hledat, tak... si bude muset poradit mimo blbý smečkový území. Unavená životem jsem se zadívala července do očí. Za náma běsnila sněhová bouře, ale co mi na tom záleželo, že jo. "Hele, jestli nechceš být tak spásně zachráněna, pujdu zase dál a nechám tě osudu. Nezní to fajn?" nabídla jsem nakonec a líně se postavila na všechny čtyři. Ne teda, že bych měla nějak extra naspěch, ale to je taky úplně fuk, že jo.

Loterie 24

Jak se tak ukázalo, Sheya nebyla jediným generátorem divných otázek v okolí. Tahle červenka to vzala na úplně nový level. Hárám? Pozdvihla jsem obočí a pobaveně se ušklebila. "Holka, zrovna s tvou barvou kožichu bych o hárání moc nemluvila," odpověděla jsem jí a pobaveně si prohlídla její srst. Doopravdy s trochou představivosti vypadala jako... no. Tentononc. A vůbec, jak jako, že jsem jedovatá? Jsem milá až na pěst. Sladká, že ze sebe dostanu cukrovku. Měla by mi děkovat, že jsem takový zlatíčko, do háje. "Nevim, na jakou psycholožku si tu hraješ, ale já jsem v pohodě. Teda, byla jsem, než mě tu někdo začal analyzovat," odvětila jsem jí a nepatrně zavrtěla hlavou. Fakt mi moc nedávalo smysl, co je do toho zrovna téhle vlčici. Nebyla náhodou v posledním tažení? Já chcípat, určitě se nezajímám, jak se někdo má. Každýmu někdo ublížil. Tak to je. Žádný překvápko. Co je mi do toho, co prožívaj ostatní.
Div jsem nad existencí vlčice nepovzdychla, ale... to už mě stihla zavalit další otázkou. Jak taky jinak, že jo. Protočila jsem očima a podrážděně přejela tlapou ve sněhu. Umí něco jinýho, než pokládat debilní dotazy? Šmarja. "Jen se vo sebe umim postarat, to je celý. Nepotřebuju smečku," prohlásila jsem a snažila se tvářit co nejneutrálněji, poněvadž jsem měla podezření, že kdybych dala najevo svůj vztek vůči Ragaru, vlčici by to akorát namotivovalo k nimrání se v mé křehké dušičce. "A co ty, že jseš takováhle kostřička? Nikde tě nevzali?" opětovala jsem jí dotaz, aby se snad neřeklo, že jsem neuctivá, a nepatrně se ušklebila. Počasí se za mými zády sice rapidně zhoršovalo, ale... mně by asi nějak extra umřít nevadilo.

Loterie 23

Rudá byla asi decentně pomalejší, vzhledem k tomu, že jsem jí zrovna řekla, že jsem tu svým způsobem na humanitární misi, a ona se stejně zeptala, co tu dělám sama. Sedí si na uších, nebo... Přimhouřila jsem oči a probodla vlčici podezřívavým pohledem. To asi fakt myslí vážně, co? Protočila jsem očima a zhluboka si povzdychla, připravena s námahou znovu zopakovat celou tu větu, co už jsem jednou a zcela zřetelně řekla, ale... nakonec to nebylo třeba. Jak jako magii ohně. Vole. Mít ji, tak ze sebe bliju. A pak bysem možná někoho uškvařila. Ale jinak... jsem normální, bez magie, do háje. "Už jen má přítomnost léčí," odsekla jsem nakonec a nepatrně si na to přikývla. Rozhodně jsem tady července v posledním tažení nehodlala vysvětlovat, že magii nemám, protože je to blbost. Ale až na tohle se zdála celkem fajn, s těmi jejími dramatickými gesty a hrubostí mi připomínala někoho, na kom mi záleželo. Minulej čas. Záleželo. Teď už je to fuk. Soustřeď se.
Sladce jsem se na rudou zazubila, když prohlásila, že jsem k sežrání, a skoro jí věnovala i polichocené chichotání, ale... zase až takhle moc v náladě jsem nebyla. Co tu vůbec dělám. Mám balit vlky a cpát Cynthii, že jí nepotřebuju. Ne se tu bavit s její nepovedenou kopií. "Jako... vidim, že to žrádlo asi poptáváš. A láme mi to srdce, fakt jo, ale... kromě sněhu jsem viděla velký kulový," prohlásila jsem nakonec s občasným projevem citů a zadívala se na vystouplá žebra své společnice. Rozhodně jsem neměla náladu na to, abych někomu snad ještě lovila. Jestli jen zmíní, že potřebuje něco přinýst, aby zvedla zadek a šla dál, odcházim.

Loterie 22
// Já si na barvy moc nepotrpím :D Cokoliv vidíš ty ^^ Jen teda... spíš otázka: má Jenna tu ohnivou květinu jen tak viditelnou? :D

Takové štěstí, že bych narazila na mrtvolu, která by byla v momentální situaci asi dokonalým společníkem, jsem prostě mít nemohla. Ah, báječný, ona i mluví. Uculila jsem se ještě více, snad samým potěšením, a pokývala hlavou. Sice už nám trošku svítalo, ale proč ne. "Přenádherná," doplnila jsem ji a téměř s obdivem zakroutila hlavou, obklopena tou krásou, co se na světě dala najít. Nádherná noc, kosa jak prase, partnerka, co se na mě s radostí vybodne. Miluju svůj život. K mé smůle se vlčice ještě začala soukat ze svého balvanovitého úkrytu a různě se rovnat, což... bylo sice hezké a velmi jsem uvítala, že se mnou chce jednat takhle slušně, ale... ten výhled na žebra jsem nepotřebovala. V klidu si zas lehni, jestli to potřebuješ, stařenko. Jenže slušnost vlčice byla ta tam s její další otázkou. Ztratila? Škádlivě mi bleskly oči. Možná tohle bylo to, co jsem potřebovala. Mít souboj s naprostou cizinkou o tom, kdo bude koho šikanovat. "Já a ztratit? Ale kdéže, jen se oddávám laškovnému procházení. Je to zdravý pro plíce a takový blbosti. Ale vzhledem k tomu, že jsem starostlivá vlčice, ráda se zabývám hromádkami neštěstí a kostiček, co potkám po cestě," vysvětlila jsem jí se sladkým hláskem a spokojeně si do svého proslovu občas švihla ocasem. Možná by se mi líbila i nějaká rvačka. Tak co, červenko, dáš mi po hubě?

Loterie 21
// Řeka Mahtaë

Nebo si taky najdu jinou vlčici. Nějakou úplně trapnou, aby si Cynthie uvědomila, o koho svým sobeckým chováním přišla. Já se tu snažila každej den jak retard, abysem byla dokonalá polovička, a když chci jedinou věc, tak... tak to by se všichni podělali, kdyby bylo po mým, že jo. S cestou, jakou jsem podnikla, mi zatím nějak nestihlo dojít, že jsem onu hádku způsobila já, nebo, alespoň, že jsem něco špatně udělala já. Jsem si mohla myslet, že pro mě nikdy nic neudělaj. Nepatrně schoulená od zimy jsem šla dál, nebo spíš, brodila, vzhledem k tomu, jaké tuny sněhu se udržely i u stále tekoucí řeky. Té celkově asi bylo jedno, že jinak mrzne až praští. By se asi podělala, kdyby taky jednou udělala něco pro ostatní, odfrkla jsem si, hotová nad sobeckostí řeky a Cynthie, a dál pokračovala v dupání sněhem. Debilní počasí. Takhle rozhodně někoho, kdo by se mnou podváděl Cynthii, nenajdu. A to je její jediný štěstí, heh. Protočila jsem očima a už už se chystala najít si další věc na nakopnutí, jenže... uprostřed bílé krajiny u řeky jsem už nebyla sama. Do čumáku se mi dostal pach, který napovídal, že tu stále někdo je. Rychle jsem se rozhlédla, ale ani u jednoho z břehů nikdo nestál. Kromě bílé a odstínů černé tu nebylo nic. Až na cosi červeného mezi balvany. Báječný. Přesně na to mám náladu. Trosku, co si sem přišla chcípnout. Zrovna sem, do háje. Ještě se budu modlit, aby chtěla zachránit nebo tak něco, povzdechla jsem si a, i když jsem byla připravena odkráčet kamkoliv jinam, nějakým záhadným způsobem jsem se vydala přímo ke skrčenině. Za tohle se budu milovat. "Nazdárek," zabrblala jsem tak falešně sladce, jak to jen šlo, a líně se svalila u balvanovitého úkrytiště kostřičky. Bylo mi úplně fuk, jestli už náhodou byla ve stavu rozkladu. Stejně jsem neměla, kam jít dál.

Loterie 20
// Západní Galtavar

Stejně je mi takhle líp. Každý krok, co jsem udělala, mě bolel čím dál tím více. Ne proto, že by se mi kvůli naší hádce se Cynthií snad lámalo srdce, ale... Do háje, je fakt kosa. Probodla jsem pohledem bílou pokrývku, co, jak se zdálo, nehodlala zrovna jen tak odejít, a led, co zase schovával řeku, mi taky dělal neskutečnou radost. Neztrácet čas s řešením blbýho medvěda s kůlem v pr*eli a nezachraňovat Susntorm, co má zase v pr*eli hlavu, mám svůj vlastní úkryt, svoje vlastní pohodlí, a ostatní mi můžou vlízt na záda. Takhle je to jak pro dobrotu na žebrotu, do háje. Se tady snažím jak debil, aby každý byl spokojenej a měl kdovíjakej luxus, ale já z toho nakonec mám jen velký kulový. Už se mi ani nějak moc nechtělo očekávat, že se ke mně Cynthie vrátí. Že se vrátí i se Sheyou a... co já vím, že by bylo všechno jako dřív. Že bychom se znovu toulaly, jak by se nám chtělo, a nemusely bychom se u toho starat o smečku, která se nestará o nás. Ale na to by jim na mně nejdřív muselo záležet, že jo. Ale to by je asi moc bolelo srdíčko. By se asi podělaly, kdyby jednou něco bylo podle mě. Ale to neee. Jim je úplně ukradený, že bysem taky něco chtěla. A že to něco třeba není pojebaný pobyt ve smečce, která je vzornou ukázkou mámup*elismu. Kopla jsem si do drobné hrudky sněhu, jako kdyby mi snad mohlo její zdevastování pomoct od pocitu, že je celý svět proti mně, a rezignovaně zavrtěla hlavou. Se na to vybodnu. Najdu si nějakýho normálního vlka, třeba... já nevim, toho... toho, co šikanoval Ayshi. Ten působil jako hošánek na jedno brdo. Budu s nim přežívat mimo smečku a... co já vim, třeba přestanu být věčně nas*aná lesba.

// Kamenná pláž