Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Chtěla jsem utéct. Chtěla jsem vzít všechno, co jsem v našem vztahu kdy pokazila, a odnést si to s sebou. A zároveň jsem se nezmohla na nic jiného, než se přiblížit ke své já-nevím-jestli-partnerce-přítelkyni-nebo-někomu-kdo-by-mě-měl-nenávidět-kyni a zůstat tam stát. Slibovat věci, které stejně zase pokazím. Jenže když se mě dotkla, všechny mé obavy zmizely. S úlevou jsem se zahihňala a přitiskla své čelo na to její. Cítila jsem se o tolik lépe, když jsem se znovu mohla přitisknout k ní, cítit její vůni jara, cítit, jak mne hřeje. Jak ze mě její blízkost dělá něco lepšího.
"Oh ano, náramně dokonalý, už dávno," potvrdila jsem jí šeptem, spokojená s tou drobnou chvílí, co jsme po tak dlouhé době mohly prožít. I když jsem se musela téměř nutit, na moment jsem se odtáhla, jen abych se mohla pyšně narovnat. "Jsme perfektní!" oznámila jsem jí a začala si rádoby zamyšleně prohlížet své drápy. Ještě jsem se i chvíli hrdě čepýřila, a pak vystartovala vpřed, na Cynthii. "Ale na to otravování vzduchu jsi rozhodně měla reagovat jinak, když dovolíš!" vykřikla jsem a se smíchem se pokusila svou partnerku, která – i když já měla tak rok wellness pobyt – rozhodně byla momentálně o dost silnější než já, a pokusila se ji povalit na zem. "Měla jsi třeba říct: ne, má drahá! Tvůj dech vždy tak voní, že bys mě nikdy neotrávila! Tvůj dech je jak rozkvetlá louka! Jako nebeský palouček! Nikdy bys mou přítomnost neotravovala, vzduch kolem mne naopak rozkvétá, když jsi poblíž! Nebo- nebo já nevim, 'dyť nesmrdim!" se smíchem jsem se rádoby pobouřeně snažila povalit svou partnerku a v jednu chvíli skoro měla chuť narvat její čumák kamsi do mé tlamy, aby pocítila, jak takový nebeský palouček vypadá v praxi, ale nakonec jsem se uskromnila jen s co nejniternějším výdechem jejím směrem. "Chyběla jsem tiiiii?" vydechla jsem jí do tváře a u toho se culila, jak jen to šlo.

Na Cynthiina slova, že to podělala i ona, jsem jen prudce zavrtěla hlavou. "Ty za nic nemůžeš," stála jsem si za svým a nesnesla pohled na Cynthii, která chtěla svést vinu na sebe, jako kdyby to byla snad její chyba, že jsem spala a opustila všechno, na čem by mi mělo záležet. "Jestli jsem se nevzbudila během megakouře, asi bys mě taky neprobudila," dodala jsem ještě a znovu zavrtěla hlavou.
Víc jsem říkat nechtěla, protože jsem cítila, že na tom nezáleží. Všechno jsem pokazila a, ať už bych řekla cokoliv, Cynthie by mi nikdy pořádně nevěřila. Omlouvala by se mi nakonec ona. Za to, jaká jsem já. Musíme od sebe pryč. Zaslouží si někoho lepšího. Už... toho je dost. Mě je dost. A ona neříká ne, páč... páč... dlouze jsem na ni upřela pohled, když řekla, že nechce, abych kamkoliv chodila. Že to můžeme napravit. Jestli to se mnou chceš ještě zkusit, zaznělo mi hlavou a mé vnitřnosti se roztřásly. Já si to přála. Hrozně moc jsem si přála, abychom mohly vzít to, co jsme se Cynthií měly, a v klidu v tom pokračovat, jako kdyby se nic nestalo. Ale... jak dlouho by to asi trvalo, než bych zas něco pokazila? Než bysem jí znovu zlomila srdce, jen tak, páč očividně můžu. Jak dlouho to se mnou ještě vydrží, než si uvědomí, že ji to ničí? Zničila jsem ji teď. Zničila jsem jí reputaci předtim. Doslova jsem jí rozpadla smečku, páč můj sobeckej, sebestřednej zadek nevydržel neflákat se. Zalapala jsem po dechu a téměř zavrtěla hlavou, ale nedokázala jsem to. Věděla jsem, že jsme toho prožily příliš na to, abych jen tak odešla. Se všemi vzpomínkami na to, jak jsme kopaly zadky. Jak jsme teatrálně předstíraly, že jsme někdo jiný. Jak jsem jí šikanovala vlče, ze kterého se brzy stala téměř společná dcera. Jak se o mě starala, když zasáhl blesk. Co jsem kdy já udělala pro ní? stáhla jsem uši a opatrným krokem se i přes výčitky vydala vstříc fialovým očím. Co jsem kdy já udělala pro ní? Všechno to je, že Cynthie udělala něco pěknýho, a já to zvorala. Co jsem kdy pro ní udělala? "Znamenáš... toho pro mě... tak moc, Cynthie. Mohla... bych dál otravovat vzduch kolem... tebe, prosím?" hlesla jsem a zadívala se kamsi na její čelo, jak jsem měla strach s ní navázat pravý oční kontakt. Dělám to zas. Už zase jí drtím život na kousíčky. "Budu lepší," špitla jsem ještě a jednou na to přikývla, jako kdyby to mělo garantovat, že svůj velkolepý slib splním.

Na jednu stranu jsem chtěla být navždy vedle Cynthie, ale na tu druhou, která nyní převládala, jsem si přála být kdekoliv jinde. Potupně vysvětlovat něco, co vysvětlit nešlo, nebyla moje parketa. Nevěděla jsem, proč se to stalo, proč jsem to udělala. Proč jsem spala tak dlouho, že jsem přežila v tom houští další zimu, aniž by mě cokoliv vyrušilo. Aniž bych se já snažila probudit. S povzdechem jsem zavrtěla hlavou, když Cynthie prohlásila, že myslela, že jsem mrtvá. Nevěděla jsem, jestli má cenu jí říkat, že to tak v podstatě bylo, jen ne oficiálně. "Na žádný dým si nepamatuju, já-" zdvihla jsem hlavu a zadívala se jí do fialových očí, které jsem kdysi měla taky, "Já jsem fakt jen spala. A podělala úplně všechno, co podělat jde." Zadívala jsem se kamsi před sebe, abych na svou... společnici nezírala tak moc. Možná, že by bylo lepší, kdybysem řekla něco špatně. Už naposledy. Tohle nikdy nenapravím, tak- nebylo by lepší se rozloučit tak, že ke mně nebude nic cítit? Třeba už ke mně nic necítí. I tak. Není teď nejlepší nápad, abysme se rozloučily ve zlym? V tak špatnym, že na mě nebude chtít vzpomínat. A dostane se přes to. A bude líp. Na to, jak jsem se před pár momenty cítila loudavě a uplakaně, jsem nyní byla naprosto prázdná. Zastavená v čase. Jen slupka, ve které nic není. A která potřebuje něco říct, aby zase cítila.
Zamumlala jsem, že mi Cynthie bude chybět, a uzavřela se. Zalezla jsem si čumákem pod své tlapy a nechtěla dál vnímat svět. Potřebovala jsem potrestat sama sebe za to, jak špatná partnerka jsem byla. A osvobodit svým sebestředným přístupem Cynthii, aby se měla lépe. Beze mě. Tak už jdi. Jdi za Sheyou. Jdi za Islin. Jdi někam pryč. Se mnou být nechceš. Prosim. V mysli jsem se ji dál snažila odehnat, když jsem cítila, jak se nepohnula z místa. Nejsem dobrý nápad. A měly jsme to obě vědět už dávno. Tak proč prostě- trhla jsem sebou, když se zeptala, jestli odcházím. Musím to říct? Musím říct něco takhle hnusnýho přímo, aby ode mě odešla? Nebyla jsem dost silná na to, abych ji odehnala. Takže co, bude dál trpět v mý společnosti, dokud jí oficiálně nezlomím srdce tak moc, že neumře? stáhla jsem uši a provinile znovu zavrtěla hlavou. "Já ti už nechci ubližovat," zašeptala jsem, téměř neslyšně, a zdvihla hlavu ze svého improvizovaného úkrytu.

Moje partnerka, střihla jsem ušima a překvapeně pootevřela tlamu. A já řekla hodně času. Páč jsem blbka. Ale- ale kdo měl vědět, že to ví? "Ne, tvoje partnerka!" hekla jsem ve stejné době, co Cynthie potvrdila, že jsme spolu strávily hodně času. Provinile jsem se zadívala na zem, když dodala, že jsme k tomu strávily i hodně času od sebe, a pomalu přikývla. "Mrzí mě to," hlesla jsem a zadívala se na Cynthii a na následky toho, jak moc jsem jí ublížila. Původně jsem to chtěla svést na to, jak to tady celé funguje, ale doopravdy jsem si pamatovala jen to, že jsem děsně dlouho spala. A za to asi vždycky budu zodpovědná jen já. Tak hrozně moc mě to mrzí, se staženýma ušima jsem si ji nervózně prohlížela a čekala na to, co bude dál. Nevěděla jsem, jak se rozhodnout, když poblíž byla Islin. Měla bysem- měla bysem ji prostě obejmout. Jenže- není to nevhodný? A nebo bysem to prostě měla udělat hned teď, abysem dokázala, že pro mě znamená hodně? Nebo naopak mám vydržet, páč se ukáže, že k sobě... nepat- S překvapeným pohledem jsem se obrátila na Islin, která oznámila, že si půjde něco ulovit. Já narušila něco mnohem důležitějšího, že jo? tázavě jsem se otočila na moment na Cynthii, než jsem se vrátila k její sestře. "Ne- Můžeš zůstat, doopravdy, my už nebudem probírat-" snažila jsem se ji rychlostně přemluvit, aby tu byla se svou sestrou, ale vůbec mi to nešlo. Nechtěla jsem už víckrát Cynthii ublížit, a stejně, cokoliv jsem udělala, vedlo ke stejnému výsledku. "Promiň, že jsem ji vyhnala," řekla jsem nakonec směrem ke Cynthii a znovu se zadívala na své tlapy. Protože mám očividně talent na ničení věcí. "Takys mi moc chyběla, já... moc nevim, co se stalo? A proč- proč jsme se tak dlouho neviděly? Spala jsem děsně dlouho. Pak jsem tě hned- hned po těch dvaceti letech, šla hledat, narazila jsem na Tayne, co tvrdila, že zase zachraňuješ svět, a došly jsme k nějakýmu portálu u Smrti, až na to, že už tam nebyl a..." zavrtěla jsem hlavou. Cítila jsem, jak můj hlas zní ubrečeně a naříkavě, a nechtěla jsem svou možná-asi-spíš bývalou partnerku emočně vydírat. Asi už bylo dost věcí, co jsem jí provedla. "Budeš mi chybět," zamumlala jsem nakonec a kompletně zabořila hlavu do tlap.

Kdybych věděla, že se stačí chvíli válet na zemi jako neschopný červíček a naříkat u toho, asi bych se do toho pustila dříve. Mé melodrama nemuselo trvat dlouho a brzy se poblíž ozvaly dvoje kroky, přičemž jedny z nich zněly velmi povědomě. Mohla by... nastražila jsem uši a rychle si obličej, který momentálně přímo hořel, do tlap. Sice jsem se nestihla úplně reprezentativně narovnat, nebo snad dát do pořádku, ale... na tom asi až tak nezáleželo.
Zbrkle jsem vstala, když vyslovila mé jméno, a konečně se na ni mohla podívat. Stála tam, kousek ode mě, a nevěřícně na mě koukala. Ale nevypadá naštvaně? To by bylo fajn? zalapala jsem po dechu a cítila, jak se všechno ve mně zastavilo. "Cynthie," hlesla jsem a nejistě přešlápla na místě. Potřebovala jsem k ní. Chtěla jsem k ní. Co nejblíže. Přitisknout se a cítit její srst, jak mne šimrá v čumáku. Cítit její vůni, která připomínala příchod opravdového jara, i se svým aprílovým počasím. Chtěla jsem cítit ji. Jenže na to bysem nesměla být pipka, co tak století spala, že jo, stáhla jsem uši a provinile se na ni zazubila. "Je to... vskutku zázrak, ale žiju, má drahá přítelkyně," zamumlala jsem, tak trochu nepřesvědčená, jestli se zrovna tento moment hodí k předstírání, že jsme paničky žijící ve vytříbené společnosti, ale... asi už bylo stejně pozdě. Páč mě by zabilo říct, jak se cítím, že jo. Jsme se nějakou dobu neviděly, boohoo, nebudeme z toho dělat dramíčko. Proč taky, že jo. Dyť je normální se na někoho úplně vybodnout a zničit mu srdce. Znovu jsem zalapala po dechu a konečně se jí zadívala do jejích fialových očí. "Po velmi vydatnym šlofíku. Já- mrzí- oml-" zhluboka jsem se nadechla a zavrtěla hlavou, "Je mi to děsně moc líto." Víc jsem ani říct nedokázala, ne teď, když jsme byly ve společnosti ještě další vlčice. Stejně jsem všechno zničila, tak proč bysme měly ztrácet čas tím, že se se mnou vůbec budem zahazovat. "Já jsem Ilenie, jsem..." pokusila jsem se představit, ale během okamžiku jsem musela hodit váhavý pohled na Cynthii. Jsem vlčice, co možná měla vztah s tvou ségrou? Jsem jen známá? Jsem ex? To by bylo děsný. Ex... A můžu říct něco jako: "Čauky, sice jsem o tobě nikdy moc neslyšela, sestro Cynthie, ale tvá ségra je lesba a je taková kvůli mě"? Nebo "Možná si teda moc věřim, ale rozhodně lesbila se mnou a bylo to to nejlepší, co se mi kdy stalo"? Co takhle: "Taky spolu máme adoptivní dceru"? S nejistotou jsem se obrátila zpátky na Islin a pokusila se o úsměv. "Se Cynthií strávila hodně času," dokončila jsem nakonec se zkrouceným čelem, protože jsem sama nebyla s takovým nazváním věcí spokojená. A chtěla bysem, aby to tak bylo i dál, zadívala jsem se znovu na moment na Cynthii, než jsem zabodla pohled do země.

// Jedlový pás (přes Severní Galtavar)

Páč panička něco podělá a hned potřebuje novou životní náplň, hm? kopla jsem si do sebe, aby mi cesta kamsi do háje lépe ubíhala, a mírně zavrtěla hlavou. Vlastně jsem ani moc netušila, jak se cítit. Od doby, co jsme přišli o matku, mi nepřipadalo, že bych se nějak zvlášť zajímala o vlky, co byli kolem mě. Obzvlášť ne o své bratry, kteří se vždy starali jen o sebe navzájem. A teď jsem jediné dvě vlčice, na kterých mi kdy záleželo, ztratila. Páč jsem úplně pitomá, že jo. Kdo taky normální usne na kdo ví jakou věčnost. Za tu dobu určitě někdo stihl porodit. Možná dvakrát. S podrážděním jsem se zamračila a posadila se ke břehu jezera. Dost daleko od jeho hladiny, abych se nemusela dívat na svůj obličej, ale dost blízko na to, aby se to dalo klasifikovat jako téměř příjemný posed u vody.
Protože já nevim, asi je mi ukradený, že o někoho přijdu. Asi je mi ukradený, jak se cítěj. Prostě jdu a spim, a... přijdu úplně o všecko, jen tak, protože očividně můžu, stáhla jsem uši a cítila, jak se mi pokrčené čelo prohlubuje až kamsi do lebky. Páč to jsem já. Mě by totiž zabilo, kdybysem se měla starat o ty, na kterých mi snad záleží! Něco pro ně udělat. Nebo jim vecpat, že je mám ráda. Nebo aspoň neusnout od zimy do zimy! Neeee, vztekle jsem se svalila k zemi a položila si hlavu na přední. Chvíli jsem takhle vydržela, nehnutě, jen s čím dál větším tlakem svého vlastního mračení, než se celý obličej konečně uvolnil. Jsem tak na prd partnerka, polkla jsem a nechala náhle vytvořené slzy, aby si tekly po srsti.

Mně to může být úúúplně fuk, zopakovala jsem si pro sebe, protože mi to rozhodně fuk i bylo, a s tichým odfrknutím obrátila pohled na Tayne. A co, jako? Mám říct ještě něco? Se tu budu snažit dělat šašlika, aby ona zůstala. Nebo co mám dělat? Prosit? Nabídnout nějaké supr čupr téma na další pokecíček! Nebo- nebo na co čeká? probodávala jsem ji pohledem, zatímco mezi námi narůstalo ticho. "Jak jako odhaduj-" vyhrkla jsem, když Tayne konečně něco řekla, ale zavrtěla hlavou. Tohle mi taky může být úplně ukradený. Nikoho přemlouvat nebudu. A jestli vypadám, že její společnost vysloveně nechci, tak ji asi jen tak nepřesvědčim, že tomu tak není. Nebo tak něco. "Jak myslíš, měj se fajn. Dík za ochotu se zabít pro svět!" zahulákala jsem ještě za ní, než byla úplně pryč.
Takže tak, oddechla jsem si znovu a líně se protáhla. Teď tady můžu ležet a čekat, než umřu, páč stejně nic moc jinýho dělat nemůžu. Zastřihala jsem znaveně ušima a zadívala se na své pochmurné okolí. Slunce, který se stejně celý den moc neobtěžovalo ukázat, už oficiálně zapadalo kamsi za stromy, které nyní všude rozthaaly své temné stíny. Idylka, mlaskla jsem si pro sebe a znepokojeně se otřásla. Možná půjdu chcípnout nakonec i jinam. Nebo najít novej, naprosto úchvatnej smysl života. "Hurá," zamručela jsem si pro sebe a líně se vydala na cestu. Rozhodně nebylo, kam bych měla spěchat.

// VVJ (přes Severní Galtavar)

Hluboce jsem povzdechla a souhlasně zabručela: "Pochopitelně, že si to tam přikráčel zmatený Život." Nějak jsem neměla místní polobohy či co v lásce ani předtím, ale teď mě už upřímně štvalo, že si hráli na něco tak důležitého, když nechávali všude jen bordel a s ničím nikdy nepomohli. Přirozeně, odfrkla jsem si znechuceně a s nastraženýma ušima dál sledovala Tayne, která povídala o vlčici s naprosto praštěným jménem. "Počkej, já se ztrácim, takže... abysme si to ujasnily, tak... Smrt vás popadla a poslala někam na druhou stranu světa, kde jste si pokecaly s velmi zmateným Životem, a do toho tam byla vlčice, co se jmenovala- co si říkala Světluška a ta nařkla Sheyu, že zaútočila na Gallitentononc?" zamrkala jsem přehnaně dramaticky, aby si Tayne uvědomila, jak neuvěřitelně to zní, a zavrtěla nepatrně hlavou. Jak já to tu miluju. "Taky si musim vymyslet něco takhle prďáckýho místo svýho jména," zamumlala jsem nakonec a škodolibě se zazubila. "Třeba veverka. Ropucha! Ropucha zní náramně," odsouhlasila jsem si znalecky s tichým smíchem k tomu a tázavě se na Tayne zadívala. Takže... to by bylo? Sheya je pravděpodobně v pohodě, páč jediný nebezpečí byla tadyhle Masařka, co je úplně, ale úplně vymaštěná? Určitě nemá dostatečný motorický schopnosti, aby jí ublížila. A Cynthia se zase zbytečně stresuje. Ale- ale mně to může být fuk, nakonec, že jo. "Takže tak," dodala jsem nakonec do místa, kde mi přišlo, že je trapné ticho, a znovu si dlouze povzdechla.

Připadala jsem si směšně. Trochu úrovně do toho, ne? Zas taková troska nejseš, paninko, otráveně jsem si dál pohrávala s trsem, převalovala jednotlivé výrostky trávy ze strany na stranu, a nemohla se od téhle činnosti odtrhnout. Umírala jsem zvědavostí, co všechno Tayne ještě ví, a bylo fakt náročné předstírat, že je mi ukradený, když mluví o, já nevím, mojí partnerce a vlčici, kterou beru za vlastní dceru? Bůhů, tak se třeba picni. Stejně už to dávno tvý děcko není. A Cynthie není tvoje- "Huh," vydechla jsem na znamení toho, že jsem se obtěžovala poslechnout si Tayninu odpověď, zatímco se mi srdce rozklepalo. Jak jako, že ztratila! Nemůže se cítit zodpovědně za Sheyu, už je velká, může, kam chce. Nemůže za ní pořád běhat. Je to v pohodě. Chudák, ještě se bude cítit provinile. Sheya je v pohodě, je to velká holka, co po mámě ráda kope zadky, nic se jí stát nemohlo. Že jo? Jo, co taky jinýho, zhluboka jsem se nadechla a nenápadně zaraženě zamrkala, zatímco jsem se narychlo snažila přijít na důvod, proč by mi mělo trvat věky odpovědět, když je pro mě Sheya důležitá jako prd na druhé straně pláně. "Pardon, nechala jsem se unést přemejšlením nad útokem na Gallitentononcku," zamumlala jsem a přimhouřila oči, jako kdybych snad Tayne vyzývala, ať si zkusí tomu nevěřit. "Každopádně, Sheya je fakt dost velká a jen tak se neztratí. Není to žádný děcko, postará se o sebe. Vždycky," odvětila jsem se sebevědomým úsměvem, který byl pro jednou skutečný. Byla jsem hrdá na to, jak jsme Sheyu vychovaly. Hlavně teda Cynthie, ale já určitě taky nějaký pidipodíl měla. "Pokud po ní teda nejde tlupa nedvděčnejch debilů, co maj pocit, že může za konec světa, teda," dodala jsem a líně se protáhla. "Cynthie se vůbec nezmínila, kde Sheyu viděla naposled? A proč že by mohla za útok na Gallitentnononc?" zeptala jsem se s upřímným zájmem, který jsem nestihla přetvořit v něco jiného. "Jsem upřímně zvědavá," vydechla jsem ještě tak ironicky, jak to jen šlo. Fakt. Náramně.

Fakt se na všechno můžu vybodnout, zase si tu lehnout a spát, dokud nechcípnu, znuděně jsem sledovala zem u nedaleké jedle, co přímo vyzývala k tomu, abych tam natáhla bačkory. Ani ne nějak melodramaticky, prostě bych se jen přestala snažit přežívat. Hotovo. Líně jsem obrátila zrak zpátky k Tayne, se kterou jsem se snažila vést konverzaci, aniž bych se snažila vést konverzaci. A přesto mě děsila představa, že se odebere pryč a já budu úplně sama. Sama samotinká. Aby ses z toho nepicla. Ťuťu ňuňu, kdo mě teď pohladí po hlavince? V duchu jsem zesměšňovala sama sebe, zatímco mé srdce splašeně mlátilo o můj hrudník. Nemám, co dál. Nemám nic. Cynthie je pryč. A já fakt nevim, na co se dál soustředit, když- trhla jsem sebou a překvapeně na Tanye, která se opodál posadila, zamrkala. "Sheya?" zopakovala jsem po ní a cítila, jak se mi v tlamě rozlévá podivný třas. Oh, kdo, Sheya? To je jen moje dítě, pff. Pročpak se ptáš? Ty snad nemáš adoptované vlče, které kdysi našla tvoje partnerka, těsně předtím, než zjistila, že spolu lesbíte? Taky se ti to předevčírem stalo? No jo, klasika! Polkla jsem a zaměřila svůj zrak přímo do Tayniných očí, tělo jsem držela pevně narovnané. A co mám asi tak říct, do háje? Že nevim? Že jsem ji neviděla věčnost, páč jsem prostě jednou usnula a pak nějak vypadla z existence, takže teď je jí tak 15 a válí se nad hrobem, zatímco já se na ni úplně vybodla? A že jsem nikdy nebyla její máma, páč její máma je mnohem lepší, milejší, a celkově nejlepší osobnost, co kdy vlk může potkat, ale shodou okolností mi pravděpodobně dá kopačky? Dala kopačky? "Sheya je jedno vlče, teď už mladá vlčice. Párkrát zachránila všem v okolí zadek," řekla jsem nakonec co nejneutrálněji a rovnou u toho i nezaujatě pokrčila rameny, aby to působilo věrohodně. "Proč se ptáš?" prohodila jsem rádoby bez zájmu a začala si nejistě pohrávat s trsem trávy u své tlapy.

Snažila jsem se pokývat na informaci, že ostatní Smrt porazili, co nejneutrálněji. Páč rozhodně nejsem zklamaná, že jsem u toho nebyla. Nebo na nervy, že jsem Cynthii u zadele. Křečovitě jsem se pousmála a dodala k tomu: "Tak to je fajn, že to takhle zmákli!" Větší radost jsem doopravdy mít nemohla. Představila jsem se vlčici, protože už toho nic moc jiného nezbývalo, a nemohla se zbavit pocitu, že by mi momentálně vyhovovalo někoho zmlátit, nebo si alespoň nerudně kopat do kamínku přes celé pole. Tayne, přikývla jsem znovu na její jméno a s povzdechnutím si sedla na zem. Tak to by bylo, no, prohlížela jsem si les, který v noci působil ještě o něco děsivěji a temněji, a netušila, co si počnout. Můžu najít Cynthii, která je teď někde kdesi a není na mě zvědavá, a zeptat se, jak se jí vede. To zní jako něco, co by všem udělalo náramnou radost. Očividně je na mě náramně zvědavá. Nebo bysem mohla... co já vim, najít Starlinga a zeptat se, jak se vede. Protože jsem tak zoufalá, že ještě budu dolejzat za bratříčkem. Nebo... nebo... stiskla jsem pevně rty. Pravdou bylo, že kromě Cynthie jsem tu neměla vůbec nikoho. "Já nevim, co upřímně dál, pro mě tady cesta asi končí. Si tu... zdřímnu nebo tak něco, je to fajn místo na lovení motýlků a tak," oznámila jsem nakonec Tayne a snažila se u toho tvářit co nejdrsněji. Nepotřebuju společnost. Nepotřebuju nic, ujistila jsem sama sebe a zase se zvedla na nohy. "Díky, žes byla ochotná tu umřít, Tayne," dodala jsem ještě, trochu s mumláním, protože jsem se necítila jako vyjadřování velkolepých díků, a přidala k tomu otázku na rozloučení: "Co teď čeká tebe?" Ne teda, že by mi na tom extra záleželo, zamračila jsem se nepatrně, aby si o sobě moc nemyslela, a s nenápadnou zvědavostí vyčkávala na odpověď.

// Západní Galtavar

Čím déle jsme šly, tím víc mi docházela zásadní věc. Při nejlepším chcípnu, opravila jsem se a hořce se sama sobě ušklebila. Vůbec jsem netušila, co mám za velkolepý plán. I když jsem na to ráda nadávala, bylo by mi jedno, i kdyby svět skončil. Chtěla jsem sem jít jen kvůli jedné jediné věci, a čím blíž jsem byla, tím víc jsem věděla, jak špatný nápad to je. A co když prostě už je dávno s někym jinym? Co když jsem prospala nějakej náš rozchod? Co když... já nevim. Já nevim, zhluboka jsem se nadechla a pro změnu se zase snažila, aby na mě má společnice nic nepoznala. Tu s sebou taky tahám nevim proč. Držim si ji za zadkem, jako kdyby na to, co si se Cynthií vyříkáme, bylo potřeba obecenstvo. Nebo fakt jdem zachraňovat svět, kterej... se zdá zase víc v pohodě? Protočila jsem očima a zastavila se. "Svět už je asi zase v pohodě, co?" konstatovala jsem a tázavě se zadívala na vlčici vedle sebe. "Rozhodně to nevypadá, že by to tu bylo... nějak extra v háji." A ani to nevypadá, že tady je Cynthie, polkla jsem a cítila, jak se mi po tlapách plazí chlad, zatímco můj čumák vdechoval její vytrácející se vůni. Prostě odešla, jinam. Někam, kde nebudu otravovat vzduch. "Takže... asi tak? Nebo je ten portál nějakej super tajnej?" zeptala jsem se a trochu se u toho zazubila, jako kdyby zrovna teď byl vhodný moment na žertování. "Jo, a jsem Ilenie, mimochodem," žbleptla jsem nervózně, než jsem se zakřenila ještě víc. Tohle je v háji.

// Velké vlčí jezero

Ne teda, že by se mi šlo extra lépe, když jsem vedle sebe měla vlčici, co byla ochotná umřít, jen tak. Výtečný. Jestli to přežiju, tak jí můžu někde hezky pohřbít a věnovat jí... já nevim, nějaký kytky nebo tak. "Bezejmenné vlčici, co obětovala svůj život u Smrti. Chybíš nám." I když, vono to je docela fér, když vona taky netuší, jak se jmenuju. A cpát jí to nehodlám, když vona si to taky syslí pro sebe. Celkově nějak zmlkla, ne? Na moment jsem se v panice musela obrátit, abych měla jistotu, že vlčice nevycouvala. Ah, tak dobrý, uculila jsem se na ni přeslazeně a otráveně si pro sebe zavrtěla hlavou. Bylo nádherný, jak se pláň už dál nezaplavovala lávou, ale mně stejně zrovna ejchuchu nebylo. "Nádherný, co? Nechcem tu zůstat na nějaké příjemné lážo plážo?" ucedila jsem zahořkle a snažila se ignorovat to, jak rychle bije mé srdce. Cynthie mě nechce vidět. Podělala jsem to. Nechce mě. Trhla jsem sebou a s křečovitým úsměvem se vydala směrem do lesa. Při nejhorším chcípnu.

// Jedlový pás

// Západní Galtavar

Do háje, mručela jsem si pro sebe, zatímco jsme naprosto potupně musely jít ve vlastních stopách zpátky k jezeru, To je báječný. Stejně- stejně bysem tam jít neměla. Se tam přicpu, rozmlátíme Smrt, nebo spíš dostanem na budku a... co jako? Co se změní? Cynthie tam třeba ani nebude. Nebo bude, ale budu jí úplně ukradená, páč... Zhluboka jsem se nadechla a nepatrně zavrtěla hlavou. Páč jsem partnerka na prd. Dýchalo se mi při té představě špatně, jako kdybych se musela soustředit na každé zalapání po dechu, a žaludek mě táhl k zemi. Nebude mě chtít vidět. Musela jsem něco podělat. Musela jsem podělat to, že jsem potřebovala spát. Tak šíleně dlouho. To vůbec... do háje, cukla jsem sebou znovu a nejistě se rozhlédla kolem. U jezera jsme měly klid, ale doopravdy se mi moc nechtělo vracet ještě zpátky po řece, pro případ, že by náhodou láva nějakým zázrakem nezaplavila celý pás mezi námi a Smrtí.
Docela jsem ztratila přehled o čase. Stála jsem a zírala do vody, naprosto netušící, co si sakra počít, když mi došla zásadní věc. Dýchala jsem, aniž by mi hořely plíce. "Kouř," řekla jsem a nastražila uši, jako kdybych ten bordel ze sopky mohla i slyšet. "Je pryč," dodala jsem a tázavě se zadívala na vlčici. Že bysme tu fakt byly tak dlouho, že by si láva řekla: "Tak jo, tak já už toho nechám, hihihi, zůstanu tady a budu v klídku, páč proč ne, že jo?"? Přimhouřila jsem oči. Fakt budem tak pitomý a zkusíme to znovu? Prostě si nakráčíme do lávy, jako kdyby nic, a třeba to tentokrát vyjde? Povzdechla jsem si a trochu se otřepala. Tak asi jo, no, pokrčila jsem nakonec rameny a přikývla na vlčici. "Já tam asi půjdu zpátky a zkusím to znovu. Nějak to projít půjde. A jestli ne, tak bude láva nejspíš všude a stejně tu chcípnem," vysvětlila jsem stručně a začala se vydávat zpátky směrem, odkud jsme přišly, "Takže jestli se ti tam nechce, v pohodě, chápu to. Já to jen zkusím. Můžeš jít se mnou, jestli chceš." Upřímně jsem doufala, že se jí chtít bude, protože se mi nechtělo čelit lávě samotné, ale taky jsem si chtěla zachovat nějakou hrdinskou důstojnost a zvládnout to, i kdybych na to byla sama. I když jsem na to sama být ani náhodou nechtěla. No nic, vydechla jsem a bez jakéhokoliv otáčení se vydala zpět k lávě.

// Západní Galtavar

// Velké vlčí jezero

Tolik k zastavování, zamrkala jsem překvapeně na úplném kraji území, zatímco mě do obličeje praštila vlna vedra. Všude po pláni, kudy jsem se chtěla vydat, se valila láva. "Do háje," vydechla jsem a s pootevřenou tlamou zírala na pořád žhnoucí sliz, který oblepil úplně vše živé, co tu kdysi bylo. Zírala jsem samozřejmě jen v rámci možností, protože kouř, který tak mile tuhle apokalypsu doprovázel, se mi přátelsky zarýval do očí. "Víš ty co? Tady bysem se úplně nezastavovala," ušklebila jsem se na vlčici a nervózně se zasmála. Úplně se mi nelíbila představa, že jediná cesta za Cynthií je zablokovaná ohnivým koupálkem. Ale taky jsem netušila, jak to zařídit jinak. "Musíme hooodně zpátky," oznámila jsem vlčici a zklamaně zavrtěla hlavou. Ale to k dramatičnosti postávání na hranici lávy stačilo. Nechtělo se mi úplně umírat, nebo dát snad své náramné společnosti možnost umřít předčasně potřetí. "Zpátky k řece," zavelela jsem a velmi opatrně, abych nezakopla a se svým štěstím neskončila uprostřed lávy, se obrátila směrem, odkud jsme před chvílí přišly. Pudeme rychle po proudu a brzo tam budem, polkla jsem, částečně zděšená, a rychlým tempem se vydala zpět k jezeru.

// Velké vlčí jezero