Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Všechny jsme sdílely pocit nadřazenosti nad ostatními týmy, což byla asi jediná rozumná věc, co se s naší potupnou neodměnou dala dělat, a všechny jsme ještě chvíli truchlily pro bizona. Taky jsme toho nechtěly moc, stačil by jen jeden pidibizonek. Klidně i z půlky bysme se nažraly! Vůbec nemáme ponětí, k čemu to všechno bylo. Vůbec. Jestli se pak objeví někdy znovu, prostě ho chytnem a nepustíme, dokud nenavalí bizona. Uculila jsem se znovu na svou společnost a přikývla na Sheyina slova. "Taky bysem se nebránila něco sežrat," potvrdila jsem a zadívala se na Cynthii. Třeba bizona bych si dala, si tak řikám. Vlastně mě trápil prázdný žaludek už před nějakou dobou, ale v rámci zápalu na to nebyl čas. Páč kdo by taky žral předtím, než má dostat za odměnu bizona, že jo. "Ryby zní v pohodě! Není to bizon, ale..." zalapala jsem po dechu. Už se musím dostat přes toho podělanýho bizona. Prostě tu není. Konec. Hotovo. Nebudu se s tim patlat celý svůj život jen proto, že mi nějaká koule nedala bizon- "Ryby jsou lepší! Hmmm, ryby... nejlepší jídlo, co mě teď napadá! Poňuchňám si zuby jejich kostma, to bude- to bude lahoda," pokusila jsem se znít co nejveseleji a nejšťastněji, jak jen jsem dokázala, ale stejně tam z nepochopitelného důvodu pořád krapet znělo zoufalství. Pitomej bizon, zatrucovala jsem si ještě jednou pro sebe, než jsem se usmála ještě o něco křečovitěji. "Ale ta blátivá jezírka jsou fajn nápad!" odsouhlasila jsem Sheye a tázavě se zadívala na Cynthii. To ona tu dostala do hlavy kokosem, takže jsem rozhodně nikam nechtěla jít bez ní. Částečně proto, že jsem se od ní nikdy nechtěla hnout, vzhledem k tomu, že to byla láska mého života, a taky částečně proto, že potřebovala patřičný medický dohled.

Cítila jsem, jak se mi tvoří sliny. Úplně všude. Měla jsem v nich plný krk. Pod jazykem se jich schovávala taky tuna. A jediný důvod, proč nebyly i v mých očích, bylo, že ty už byly k prasknutí narvané očekáváním, že dostaneme bizona. Když jsme si o něj tak hezky poprosily, nadšeně jsem pootevřela zasliněnou tlamu, když se náš pan Koule rozhodl rozpovídat o naší odměně, a téměř okamžitě ji zase zavřela. "Žádnej- bizon?" se staženýma ušima jsem se zadívala na svůj tým. Jako jo, sice jsem měla najednou ze sebe skvělý pocit, ale tím tak ta odměna hasla. "P-p-p-prr! Počkej chviličku!" zahulákala jsem za koulí, která se během několika okamžiků vytratila kamsi do háje i se sklem, ale nebylo to nic platné. "Takže žádnej bizon!" vydechla jsem zaraženě a s nevěřícným pohledem sledovala prázdnou oblohu. Jen tak! On se na nás úplně vykašlal! Tohle má bejt odměna? Že jsme nejlepší? To už tu všichni přece víme! My chtěly bizona, do háje!
Uraženě jsem se mračila směrem nahoru, pro případ, že by se orbík ještě připlazil prosit o další sklo. Což neudělal. "Ani nevíme, k čemu mu to sklo bylo," zamumlala jsem nakonec a zklamaně zavrtěla hlavou. "Si určitě toho bizona nechal pro sebe, když viděl, jaký dobračky jsme," nemohla jsem si odpustit poznámku a s uznáním na své společnice přikývla, než jsem jim konečně věnovala zazubení. "Jsme nejlepší! Vyhrály jsme! Drým týmmmmm!" vyjekla jsem šťastně a něžně se bokem otřela o Cynthii, kterou už snad tolik nebolela hlava z kokosu. Pitomej kokos! A všechno jsme to dělaly jen proto, aby nám pak frnknul i s bizonem! Zubila jsem se na Sheyu se Cynthií dál, i když jsem měla nutkání si pana Kouláka ještě vyhledat. Alespoň jsme byly zase spolu.

// Díky za akci! ^^ Cítím se jako lepší člověk, když jsme to dotáhly na papouščí ostrov :D
A prosím do síly :3

// Medvědí jezírka

Cynthie se přidala do naší soutěže taky, a šlo jí to doopravdy dobře. Teda, ne nějak super dobře na to, vzhledem k tomu, jak prohlásila, že je mistr, ale celkově to ušlo. Její snažení bylo upřímně roztomilé. "Ó, mistře! O tolika vyhnutých vločkách se mi ani nesnilo!" povzdechla jsem s tlapou přiloženou na čele a hned na to cvakla zubama po několika lehkých bílých obětech, abych dokázala svou vlastní profesionalitu. Tiše jsem se zachichotala a škádlivě se na Cynthii usmála, než jsem plynule přešla do drcení Sheyi. "Jo, fakt?! Jo?! Já jich chytim ještě víc než nejvíc!" zahulákala jsem a stoupla si na špičky, snad abych dosáhla na padající sníh rychleji než Sheya, což zase tak těžké nebylo, protože jsem ji přesahovala minimálně o hlavu. A Cynthii taky. Aw, ona je vlastně docela pidi, uculila jsem se na svou polovičku a snažila se u toho nevypadat příliš dojatě, Tahle konkurence je na pohodičku.
Byla bych určitě schopná pochytat těch vloček ještě víc, abych dokázala svou dominanci v téhle soutěži, jenže... to bychom se nesměly blížit k našemu původnímu cíli. Ne teda, že by pan Koulák jakkoliv netrpělivě přešlapoval na místě nebo tak něco. Ale já k němu fakt potřebovala jít a donést to sklo. A dostat bizona. Nesmíme zapomenout na bizona. Chcem bizona. Nejdem pryč bez bizona. Bizon. Bizon, mhouřila jsem oči a soustředila se na naši odměnu, ale nakonec to bylo prd platné. Jakmile jsem vkročila do blízkosti koule, byla jsem jako beránek. "Máme je všechny! Tady!" vykníkla jsem nadšeně a kývnula směrem k poslednímu sklu.

// Rozkvetlé louky (přes Řeku Mahtaë - sever)

Líbilo se mi, že jsme společně vyvinuly skvělou, i když trochu primitivní, strategii, jak si zajistit, že něco dostaneme. "Jo. A nebo může jedna z nás vzít skla do bezpečí, a zbytek ho zmlátí. Nemůže být tvrdší než kokos, ne?" zadrkotala jsem mezi zuby a už se skoro začala smiřovat s tím, že krapet násilí bude potřeba. Ta koule se fakt nic moc k nějakýmu extra pokecu neměla. Sotva jsme z ní někdy dostaly, kam sakra jít. Takže s odměnou se asi taky nepředře. Jestli toho bizona navíc hodí někam do tajtrlíkova, někam tradá mezi lachtany nebo do nějaký ďuzny nebo tak něco... výhružně jsem si protáhla krk. Sice byla kosa, my utahané z běhání odsud posud, ale... stejně. Společně ho dáme jak nic.
Byla jsem docela připravená se celý zbytek cesty tvářit super naštvaně, že by i kakabus záviděl, ale to by tu s námi nesměla být Sheya. Aww, uculila jsem se na Cynthii, jak to rodiče podle všeho dělali, když měli dobrý vztah a jejich potomek dělal hezké věci, těžko říct. Trochu mě z téhle chvíle, kdy Sheya sbírala sníh do tlamy, i zahřálo u srdce. Což nebylo zrovna snadné, když kolem nás mrznula celá jezera. "Fajn! Určitě jich chytim víc!" vyzvala jsem Sheyu s radostným mávnutím ocasu a zběsile doširoka otevřela tlamu. Moc jsem nyní neviděla na cestu, jak jsem měla čenich nasměrovaný k obloze, a nohy se mi motaly první přes druhou a zadní přes přední, ale alespoň se mi nechtělo vraždit. Zatím.

// Středozemka

// Dlouhá řeka (přes Vodopády)

Už jsem se upřímně zase viděla na ostrově, kde bychom třeba, pro změnu, neumrzly a nevyhladověly. "Je to spiknutí!" špitla jsem, když se Cynthie podivovala, že ještě není podzim, a se zamračením sledovala sníh pod námi. "Určitě se tu zas něco stalo. Třeba nějakej děsně zlej králík, co chce jen zimu, a ukradl slunce, aby všichni vyhladověli a nikdo ho nesežral," teoretizovala jsem s přimhouřenýma očima a čas od času zavrtěla hlavou. Nevyhladověl by pak taky? zalapala jsem po dechu, než mi došlo, jaká je odpověď. "Ten děsně zlej králík si určitě udělal zásoby a je ve svym podzemním úkrytu, zatímco my si tu mrznem," zašeptala jsem s vypoulenýma očima a zadívala se na svou partnerku. Normálně by to znělo jako nepravděpoodbné vysvětlení, jenže... tady to takhle prostě fungovalo. Vlk si buď zvyknul, nebo ležel pod drnem.
A nenormálnost všeho místního potvrdilo i to, že jsme klidně mohly bydlet v bizonovi. Zazubila jsem se na Cynthii a už se nadechovala k dalšímu rozvíjení našeho nového bejváku, ale... to by Sheya nesměla vyřknout zásadní otázku. "No jo," zahuhlala jsem a můj výraz znovu trochu zvážnil, "Já úplně zapomněla na to, že se tady ničemu nedá věřit." Třeba má jen úchylku na svá sklíčka a prostě nám jen nedá bizona, ne? Třeba nám dá pocit vítězství a přátelství a tak. To by asi stačilo? Mně asi stačí vědět, že jsme nejlepší, ale... jako, jestli kvůli tomu shoří svět, kvůli nějakým sklům, tak je to v háji. "Jo, jakmile to bude vypadat blbě, berem si skla zpátky. Možná mu nedáme to další, dokud nám neukáže bizona," potvrdila jsem Sheye a uznale se na ni pousmála. Byla jsem hrdá, že dokáže takhle předpokládat průšvihy.

// Medvědí jezírka (přes Řeku Mahtaë - sever)

// Papouščí ostrov (přes Západní úkryt)

Spokojeně jsem se uculila, když Cynthie s Sheyou odsouhlasily, že bychom se mohly vrátit a místo prozkoumat, a naposledy se přes tunel zadívala zpátky na prosluněný ostrov. "Uděláme z toho naši drým týmovou základnu! Minimálně nějakou náhradní!" zahulákala jsem nadšeně do ozvěny jeskyně a konečně se otočila vpřed, dost včas na to, abych nenarazila do kamenného rampouchu, co mi rostl v cestě. Strávit zimu v teple by bylo boží. Budeme se jen flákat a mít se pěkně. Pro změnu. Poprvý v životě. Instinktivně jsem stáhla hlavu blíž ke svému krku, jak se k nám začala blížit zima krutého zbytku světa. "Tak tohle mi nechybělo," zatřásla jsem se a zavrtěla zcela odmítavě hlavou, když nás na druhé straně jeskyně přivítal první sníh. Nebylo ho extra moc, zatím. Ale pořád to stačilo dost na to, aby se do něj zvládla tlapa ponořit, aby otravně studil, a abych jeho přítomností byla upřímně znepokojená. Výtečný. Prohonily jsme se za sklem a teď nemáme, kde přežít zimu. Jestli ten ostrov bude nějakej divnej, tak... oklepala jsem se a rezignovaně vydechla obláček mrznoucího vzduchu, co na moment zahřál na čumáku, než se vytratil kamsi k noční obloze.
"Vezmem bizona a stěhujem se?" navrhla jsem s co nejméně otevřenou tlamou, aby mi nezmrzly zuby, a přátelsky se na náš tým uculila. "Můžem v něm bydlet, než se oteplí," procedila jsem mezi zuby a tiše se uchechtla. Představa toho, že bychom tam společně hospodařily, uvnitř bizona, mi zněla mnohem lépe, než že bych musela strávit několik dalších okamžiků na tomhle sněhu. Alespoň po řece se nám přecházelo lépe.

// Rozkvetlé louky (přes Vodopády)

Štvalo mě, že má polovička musí nést následky za blbý kokos, co si spadl docela nevhod z palmy, a jediné, co mě uklidňovalo, bylo, že se plnohodnotně téhle zpropadené kouli pomstíme. S úšklebkem jsem spokojeně zamávala ocasem, když se můj plán s využitím tvrdé, hrubé a týmové síly dále rozvíjel, a párkrát na slova svých společnic i pokývala. "Nějakej kámen by mohl pomoct, to je fajn nápad!" schválila jsem Sheye a Cynthii zcela rozzářeně a pustila se do okamžitého hledání nějakých ideálních kamenů na drcení ořechů. Během okamžiku jsem měla pár kandidátů, co byly napůl schované v písku, jako kdyby je čekal nějaký brutální osud, před kterým se tu schovávali. Zkoumavě jsem koukala na každý z nich, prohlížela si každý jejich detail, dokud mi jeden nepřišel hoden naší drtivé činnosti. Ty! zazubila jsem se a sevřela ho jemně mezi zuby. "Tswo twenhle?" zahuhlala jsem přes něj na zbytek drým týmu, jestli ho schvalují, a jako někoho, kdo se alespoň mohl stát zájemcem o místo drtiče kokosů, ho položila k našemu malému sklovitému problému.
Spolčenými silami jsme se pak pokoušely házet kokos na náš vyvolený kámen, hned několikrát, čistě pro jistotu. To se nedělalo úplně dobře, protože něco tak obrovského, jako byl kokos, se do tlamy vešlo jen špatně. Natož pak vrhalo s co největší silou. Natož pak na specifický kámen, do kterého jsme se rádoby chtěly trefit. "Možná je na čase vymyslet nějakej náhradní plá-" pustila jsem se do mumlání a nadechovala se i k nějaké té stížnosti, jenže to by se kokos nesměl vzdát. "Pěkný, drým týme!" zaradovala jsem se a vesele se na Cynthii a Sheyu uculila. "V podstatě už jsme vyhrály!" mlaskla jsem a vítězoslavně si prohlížela naši poslední kořist. Bylo to sklo jako každé jiné, trochu barevné, ale rozhodně nevypadající jako něco, co přinese našemu světu zkázu. Nebo něco, kvůli čemu by měl někdo vyletět do vzduchu nebo balit lachtany, hm. Pokrčila jsem v duchu rameny a zadívala se zpátky na pevninu, kam jsme se musely vrátit. Nevypadalo to tam nejlépe, ale co už. Na nás čekalo sladké vítězství. "Pak to tu teda ještě prozkoumáme?" zeptala jsem se a pomalu po boku své jediné rodiny vyrazila směrem do tunelu.

// Dlouhá řeka (přes Západní úkryt)

Během okamžiku se strom třepotal jako při zimní vánici, která pravděpodobně na pevnině taky panovala, a tak netrvalo dlouho, než kokos sletěl. "Poz-" vyhekla jsem, ale dříve, než jsem zvládla naformulovat svou skvělou a obohacující radu, plod zasáhl Cynthii do hlavy tak moc, že něco zadunělo. Těžko říct, jestli její hlava, nebo kokos. "Jsi v pohodě!" kníkla jsem a starostlivě si Cynthii prohlížela, jako kdyby jí každou chvíli měl z takového zážitku vyrašit roh. "To byla děsná rána," zamumlala jsem a opatrně se otřela o její líci. "A ten blbeček se ani neobtěžoval rozbít!" zavrčela jsem na kokos, který neměl, co mi mlátit do partnerky, a se zamračeným výrazem si ho prohlížela. Za to určitě může ten Kouloň taky, takhle po nás házet bordel. Měla jsem hroznou chuť kokos nakopnout, aby se odkutálel někam do háje, jenže to se bohužel neshodovalo s naší týmovou strategií, které docela záleželo na tom, jestli získá sklo v něm.
Jenže jak ho asi tak vydolujem, když síla nefunguje, hm? Spadnul z takový vejšky a je bez jedinýho škrábnutí. Mračila jsem se na sklo v kokosu a vrtěla hlavou. Ale kokos hleděl zpátky, jak na něm byly tři divné tečky, co nikam nevedly. "Ty díry by mohly být slabší, snad. Tak... víc hrubý síly?" tázavě jsem se natočila na své společnice a zpátky na urážející kokos. Štvalo mě, že si tu může beztrestně existovat, když takhle sejmul tu, na které mi záleželo úplně nejvíc na světě.

Když už si Cynthie sedla vedle mě, rovnou jsem se o ni něžně otřela. V podstatě jsem tu měla všechno, co jsem kdy potřebovala, a byla jsem připravená se přestěhovat. I když asi musíme sehnat ještě naše kámoše. Nebo- holek kámoše, přikývla jsem si pro sebe a užívala si, jak písek pro jednou hřeje a nepřipomíná tragický příchod zimy, co byl od nás moře daleko. A může si tam zůstat, uculila jsem se na pevninu, co přes mlhu a churavo na moři nebyla ani vidět. Ani trochu jsme si vzájemně nechyběly.
Nám tu nechybělo nic. Až na těch pár kamarádů, co nebyli moji. A poslední sklo. "No jo... Meinere," odsouhlasila jsem opožděně Sheye a snažila se přijít na to, který z těch tří koumáků nad kokosem to mohl být. Měli zelený ocas, což rozhodně nevypadalo tak dobře, a jeden vlk byl půlený. To mu taky udělal Koulák, nebo... přimhouřila jsem oči, než mi sklouzl pohled na vlčici, co vypadala jako poďobaná Sheya. Huh, to je- ohlédla jsem se za Sheyou, co se zasekla uprostřed věty, a zmateně se zadívala směrem, kam koukala. "To je divnej kokos tak akorát, to jo," zazubila jsem se nadšeně. Jak to vypadalo, skla tu bylo dost pro všechny. A naše bylo v kokosu na palmě, co rozhodně nepůsobila tak ďábelsky jako prdy vody. "Drým týme!" zareagovala jsem a spiklenecky se naklonila ke svým společnicím, "Navrhuju použít starou dobrou... hrubou... společnou sílu!" Párkrát jsem přikývla a zadívala se na naše svaly, které se jen tetelily, aby setřásly kokos... no... setřasem. "Prostě ho setřesem? Jak těžký to může být?" zadívala jsem se na plod na palmě a snažila se přijít na to, jestli je aspoň decentně zralý.

// Západní úkryt

Čím déle jsme šly do tmy, tím méně se mi zamlouval nápad Sheyi, že bychom tu měly klubovnu. Tady, kde nad námi pravděpodobně plavala kde jaká ryba nebo mořské něco, třeba lachtan, už bylo docela vlhko a ne zrovna extra útulno. I když by to bylo pořád fajn. A nikoho jsme v okolí nepotkaly, takže o tom málokdo ví. A bydlet někde spolu... zasněně jsem se uculila na svou rodinu. Možná bysme sem natáhly i toho buvolo-bizono-sváču a žily tu. A nikdo by nás tu neotravoval. A přežily bysme tu zimu, až do jara. A třeba ten ostrov bude pěkně teplej a můžem rovnou zůstat tam... Zastřihala jsem ušima a pootevřela tlamu. Můžem rovnou zůstat tam! Zazubila jsem se vítězoslavně a hrdě se narovnala. "Nebo můžem rovnou bydlet na tom ostrově, jestli to tam bude fajn! Tam nás určitě nikdo otravovat nebude, když tam je jen jedna cesta! Řeknem ji jen našim kámošům a-" zadrhla jsem se. Mé nadšení mělo jeden problém. My vlastně nemáme moc kámošů. Nebo jo? Zkoumavě jsem se zadívala na Cynthii a Sheyu, jako kdybych jim z obličeje mohla vyčíst, kolik tak takových vlků měly. Cynthie má Islin. A Sheya má svého... šibalsky jsem se na ni zazubila a znovu se zadívala vpřed. Teď asi nebyl zrovna nejlepší čas na vyptávání se na vnoučata, což byla upřímně věčná škoda. Ale alespoň se před námi rýsovala pláž.
Dezorientovaně jsem na moment zamrkala, jak jsem si musela zvykat na náhlé denní světlo, a zamžourala směrem ke skupině vlků. Dobrý, tak možná nebudem jediný, kdo bude bydlet na ostrově. Ale jinak je to tu obrovský! Pláž, písek, palmy, kokosy... A sklo! Nejistě jsem přešlápla, znepokojená z toho, že jsem svědkem schopnosti jiného týmu, a zavrtěla hlavou. Ten tým u lachtanů taky pak dostal vlastní sklo, že jo. Takže si tu jen sednem, posečkáme a... pohodička. "Tohle bude..." zazubila jsem se na Cynthii se Sheyou, zatímco jsem se trpělivě rozvalila v písku, "Lážo plážo."

// Vodopády (přes Dlouhou řeku)

Spokojeně jsem se culila, jak mě čím dál tím víc šimrala v čumáku představa čerstvého buvola. Taky jsem ho rozhodně nikdy neochutnala, ale musel to být prostě jen lepší jelen. O dost lepší. A bez práce. No neber to, mlaskla jsem. A do toho bych mohla mít ještě nějakej pěknej šmuk, nějaký lesklý cinkátko. Nějakou vzácnost! Co by znamenala, že jsme nejlepší. A ještě bysme měly všechny stejnou, abysme ladily. Třeba něco... naklonila jsem zamyšleně hlavu na stranu a zadívala se na naše ocasy, které se sladěně při výpravě na papouščí ostrov sladěně vlnily. Něco fialovýho by bylo dost v pohodě, přikývla jsem nakonec s uznáním a rovnou se i nepatrně předklonila, protože před námi stála ona velkolepá díra, co nás měla odvést na ostrov. "Není možný, aby to vedlo přes moře, ne?" zamumlala jsem a zvědavě nakoukla dovnitř. Rozhodně to vypadalo jako dlouhá chodba do tmy, ale... jestli je zatopená, tak na to kašlem. Ohlédla jsem se starostlivě na Sheyu, u které jsem si vzpomněla, že vodu nemá úplně v lásce. Rozhodně na to kašlem.
"Takže výprava za posledním sklíčkem. Koho půjdem zachránit pak?" zazubila jsem se a vlezla do temnoty, kde nás očekávalo několik tuctů divných kamenů, co si rostly, jak se jim chtělo. Ony fakt rostou? fascinovaně jsem koukala na kameny, co si rostly ze země, nebo naopak padaly dolů, nebo dokonce spojovaly obě stěny jeskyně. Proč se vůbec snažim něco pochopit, že jo. Tady je všechno divný. Prostě divný šutry. To asi stačí. "Myslíte, že budem muset honit nějakého mega-papoucha?" zeptala jsem se a nepatrně se zazubila, když jeskyně odrazila můj hlas zpět. "UuUu, ozvěnaaa!" neubránila jsem se po chvíli dalšímu zazubení a se šťastným máváním ocasem se vyřítila vpřed.

// Papouščí ostrov

// Řeka Mahtaë (jih) (přes Rozkvetlé louky)

Nejistě jsem naklonila hlavu do strany, když Sheya prohlásila, že se ho můžeme zeptat. "Mám trochu obavy, jestli na to už nebude pozdě. Ale hádám, že se sklem toho nic moc ďábelskýho nevymyslí? Snad?" zavrtěla jsem hlavou a vydala kňučivý vysoký zvuk, co měl vyjádřit veškeré mé pochybnosti v jediném tónu. Ne fakt, co by s tím jako dělal? Usklí nás? Nechá bordel uprostřed louky? To nemůže být nic tak brutálního, že ne? Plus nás chce odměnit, takže... kdyby to byl fakt hnusák, tak nás prostě nějakým svým pošahaným způsobem přinutí tak jako tak. Tím, že nás motivuje, by to fakt mohl bejt nějakej dobrák od kosti, co má sice spoustu odměn na rozdávání, ale nemůže si vyrazit pro své poztrácené sklo, spokojila jsem se nakonec s vlastní teorií a uznale přikývla na ostatní. "Pff, nesahá to ani na tak prvních deset nejdivnějších," odsouhlasila jsem Cynthii a spokojeně se zazubila. Vlastně bylo fakt super, kolik jsme toho už přežily. I když se nám to tehdy nějak extra nelíbilo.
Od sestavování žebříčku nejdivnějších věcí, co jsme kdy prožily, jsem se radši vrátila k něčemu pěknému. Něčemu, co nás mohlo pohánět dál, motivovat nás až za horizont. I když my to teda nijak zvlášť nepotřebovaly, protože drým tým by vyhrál nezávisle na našem rozladění. Byly jsme nejlepší a nedalo se s tím nic dělat. Jako vždy. "Jooo, jídlooooo!" zahřměla jsem zasněně a několikrát intenzivně přikývla. "To by bylo fakt boží. Sežrala bysem i buvola, kdybych se nemusela patlat s lovem. Vlastně cokoliv. Spokojim se i s něčím menším... třeba... jelen? Zásoba jelenů?" prohodila jsem a pro kontrolu se zadívala na Sheyu a Cynthii, co by si daly ony. Od doby, co jsme nebyly ve smečce — kterou jsme, nutno dodat, vlastně stejně provozovaly samy — jsme nic moc velkého neměly. Jelen by se šikl. Nebo zajíc. Ale fakt hodně. Kopa zajíců! Cítila jsem, jak se mi žaludek zachvěl nad představou takovéhle odměny, a skoro už jsem ochutnávala dobré sousto v tlamě. Ale bylo fakt, že i ozdoba by vypadala docela pěkně. "Něco na znamení nadřazenosti beru vždycky! Třeba... já nevim, něco... kolem krku? Taky chci něco kolem krku. Znám někoho, komu něco kolem krku děsně sekne," zazubila jsem se a velmi okatě mrknula na Cynthii, aby si uvědomila, že ten někdo, komu to sekne, je Bonifác z Mrkáčové smečky. Miluju tě, uculila jsem se na ni, zatímco jsme všechny tři pokračovaly v cestě.

// Západní úkryt (přes Dlouhou řeku)

// Středozemka (přes Medvědí jezírka)

I když jsem se řítila vpřed, což mimochodem s mým tělem, co se brutálně rozpláclo po prdu vody, zrovna pohodlně nešlo, přišlo mi to celé zvláštní. Něco mi na tom nesedělo. Čím déle jsme od Kouláka byly, tím víc jsem si mohla dovolit o jeho velké, kouzelné moci pochybovat. "Stejně je to fakt divný. Třeba je to zvrhlík a dělá to jen proto, aby nás sledoval, jak běháme mezi lachtany, nebo jak se snažíme neshořet? Třeba se mu to líbí. Třeba to nikdy neskončí. Třeba je těch skel ještě tucet!" zapřemýšlela jsem nahlas a párkrát znepokojeně zavrtěla hlavou. Jako jo, dobrodrůžo a tak je fajn a všecko, ale já se fakt necítím na něco takovýho... neustále. Jaký další divný zvíře nám vecpe do cesty, hm? Zkroutila jsem zamyšleně čelo a snažila se vůbec vymyslet, jaká divná zvířata znám. Znala jsem jakž takž lachtany, tušila jsem, že papoušek je barevný pták, ale... abych si na něco vzpomněla sama? Ne moje parketa. Nějaký divný žáby nebo tak něco, usoudila jsem nakonec a celá nesvá si odfrkla.
Společnými silami jsme překročily řeku a pokračovaly dál, na severozápad (někdo předtím napsal špatně směr, whoopsie). "Co myslíte, že vůbec bude ta odměna, jestli ji budeme mít?" nadhodila jsem nakonec a zvědavě se na své společnice zazubila. Bylo by děsně super, kdyby to bylo jídlo. Jídlo by vlastně bylo fakt fajn.

// Vodopády (přes Rozkvetlé louky)

Chm, uznale jsem našpulila rty, když se Cynthie podělila o svou teorii, že sklíčka vytvoří skleněnou maxisvětelnou maxikouli, a zamyšleně zírala na naše dvě poletující skla. Zatím to rozhodně nevypadalo na nějakou kouli, a neuměla jsem si představit, že bychom to z těch pár zbývajícíh daly dohromady, ale... možná? "Třeba z toho vypadne nějaký vykutálený mimčo," prohodila jsem nakonec se zazubením a doufala, že to celou naši situaci, která byla zaviněná jen mou neschopností, sobeckostí a naprostým ignorantstvím, zcela zažene.
S natěšeným očekáváním jsem upírala oči na pana Kouláka a čekala, jak moc nás vychválí, že jsme mu přinesly předposlední třetinu, a on se dlouho neozýval. Tentokrát to ani moc nevadilo, když konečně přestalo to katastrofické počasí, co nás tu drtilo před chvílí. A nakonec se dokonce i vymáčknul. "Papouščí ostrov?" zastřihala jsem zvědavě ušima a tázavě se zadívala na své společnice. Neměla jsem vůbec tušení, kde by to mohlo být. Totiž, měla jsem matnou představu, že by třeba ostrov mohl být někde ve vodě a... dost nedostupný, protože... by byl ve vodě. Ale tím to haslo. Na rozdíl od mého odhodlání dostat poslední sklo. Doopravdy jsem chtěla, aby drým tým vyhrál, bavilo mě prozkoumávat tahle divná, polonebezpečná, polo-divnými-zvířaty-zaplavená místa. A jakmile nám kouloň řekl, že se máme vydat na severozápad, kde je tunel k ostrovu, bylo rozhodnuto. "Drým týmmmmm!" zahulákala jsem nadšeně a s decentně maniakálním smíchem se vyřítila vpřed. Vstříc tunelu a ostrovu. A hlavně poslednímu sklu.

// Řeka Mahtaë (jih) (přes Medvědí jezírka)