Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Líbilo se mi, jak moc se o mě chtěl Whiskey starat. Možná bych mu měla říct, že umírám. Třeba by... třeba by plakal. Nebo mne litoval! Nebo- nebo mi řekl nějaké jeho tajemství! „Víš, Ilenie, ve skutečnosti-“ Co by mohl mít za tajemství? Skrývá něco? Něcoooo... tajemného? zkoumavě jsem ho přejížděla pohledem a už už se chystala svalit se na zem v posmrtných křečích, ale sníh, proti kterému jsme v průběhu našich cest zapomněli protestovat, byl náhle nějak mokrý, tudíž by byl mokrý i můj mrtvý kožich, a to se mi nechtělo. „Jsem v pohodě,“ rázně jsem přikývla a usmála se tak, jak nejpohodovitěji jsem dokázala. Na bok jsem se už neopovážila podívat, protože pak by se Whiskey dovtípil, že mu lžu. Ale ne tak moc! Cítím se v pohodě, tak co. Je to v pohodě. Přimhouřila jsem oči a přikývla ještě jednou, tentokrát hlavně kvůli sobě.
Zeptala jsem se ho, totiž, nezeptala, ale znělo to jako otázka, na jeho smečku. Určitě bude úplně jiná, než ta naše. Budou tam... budou tam mít menší úkryt, ale... ale budou fajn. A nebudou mít náš strom. Nikdo nemá náš strom. Sklopila jsem pohled ke svým tlapkám. Strom, kde zemřel Argo. Strom, kde málem zemřel Starling. Strom, kde jsem všechno zkazila. Prázdnota, kterou jsem cítila po návratu z mlhy, se ke mně znovu začala vracet. Je to moje vina. Nestarala jsem se o ně. Můžu za to já. Zpozorněla jsem až potom, co do mě Whiskey šťouchnul. Nešikovně jsem se na něj usmála a vydala se za ním. Asi si nemůžu hrát na chuděru zrovna teď, co?„A jak moc nedaleko to je? Jednou tam určitě za tebou budu muset trefit! Víš, já bych mohla být líná, kdyby to bylo moc daleko, a pak...“ dramaticky jsem se odmlčela. „Už nikdy bych znovu nespatřila přítele svého,“ zašeptala jsem strašidelně a se smrtelně vážným výrazem očekávala Whiskeyho reakci.

// Ohnivé jezero

Mé pocity vůči Whiskeymu jsem rychle ukryla, když se Athame rozhodla plácat něco o tom, že je můj přítel, a že bude naše vlčata strašit. Stydlivě jsem bleskla pohledem stranou. Borůvka vypatlaná. To nemohla být zticha? Nemohla, já nevím, mluvit o ovoci? Nemohla- cokoliv. Pitomka. S Whiskeym přece nejsme přátelé. A nemáme vlčata! „My spolu-“ chtěla jsem zaprotestovat, jenže cosi se v Athame odpraštilo a ona se rozhodla, že prostě odejde. „Fajn. Měj se,“ zamručela jsem a začala se věnovat Whiskeymu. Vypadal tak... hezky. Totiž zmateně! opravila jsem sama sebe a rázně přikývla.
Spokojeně jsem se ušklíbla, když se mě zeptal, jestli jsem v pořádku. Určitě vypadám drsně. Hodně drsně! šťastně jsem se zazubila a hned na to si odkašlala, abych neztrácela svou profesionalitu. „No...“ odkašlala jsem si znovu, „Ona... já myslela, že si to chce vyříkat, tak jsem šla, jenže ona se rozhodla se mlátit. Fakt! Já si nezačala, Whiskey,“ zavrtěla jsem hlavou, abych ho ujistila o své zpochybnitelné nevinnosti. „Má nějaký problém s ovocem. Myslím. Ale to je jendo. Prostě... bylo to děsný! Vypadalo to, že umře. Teda, já možná taky, ale ne moc. Já jí dala ránu do hlavy a-“ uvědomila jsem si, že mezi zraněním Athame a její plackovitostí, bylo ještě mé zranění. Ale to není tak důležitý, ne? podívala jsem se zkoumavě na svůj bok a snažila se nedýchat bolestivě. „Jsem v poho,“ usmála jsem se a poskočila si, abych mu to ještě lépe dokázala. „Takže...“ soustředěně jsem si ho prohlížela. Měla jsem ráda jeho očka. V naší smečce je měli sice úplně všichni, ale ty jeho byly... přátelské. Nemusím na něj být zlá! „Smečka?“ šťouchla jsem do něj tlapkou a znovu poposkočila vedle něj. Těšila jsem se, až poznám jeho domov. Nejradši bych ho donutila ihned vyrazit, ale to by mohlo být pěkně trapný, vzhledem k tomu, co předtím řekla pitomka Athame.

// Remízek rváčů

„Jasně, že se vznášíš,“ zavrčela jsem na Athame, která se tak spokojeně opírala o můj zdravý bok, zatímco ten druhý úpěl bolestí, „já jsem taky v sedmým nebi.“ Možná bych se mohla ještě vrátit a nechat ji tam. Nic by nepoznala, takže... by mi nic nevyčítala, ne? toužebně jsem naposledy mrkla na chlupatý lesík, který jsme pozvolna – podle Athame vznášenlivě – opouštěly. Whiskey. Musím jít za Whiskeym. On jí řekne věci a já... překvapeně jsem vypoulila oči. Já ho nechci vidět, pche. Proč bych ho jako potřebovala chtít vidět? rychle jsem se zamračila, aby snad Whiskey, který byl zatím v nedohlednu, nepoznal, že bych ho chtěla vidět. „Jsi pěkná spátomanice, to víš, že jo. Ale víš, že si za to můžeš sama, hruštičko, že jo?“ nevěděla jsem, jak se ohledně své společnice cítit. Teď, když to v hlavě neměla v pořádku, byla mnohem lepší, když to neměla v hlavě v pořádku předtím. Připadalo mi to vlastně celkem roztomilé a, byť jsem si byla téměř jistá, že se nenávidíme, jsem o ni měla starost. Na druhou stranu její projevy byly dost vyčerpávající. Jak jakože spátomanice? snažila jsem se zbytečně pochopit svou nenáviděnou polovičku. Nemělo to cenu. Měla jsem ji tam nechat jako placku. Všem by tak bylo líp! Mně. A ona... zkoumavě jsem si ji prohlížela. „Bude to v poho, Whiskey ví věci!“ povzbudila jsem vlčici, která byla přesvědčená o tom, že létá. Jasně. A já jsem vzduch.
Naštěstí naše cesta netrvala tak dlouhou věčnost, jakou jsem očekávala, a brzy jsme se naším kulhavým tempem ocitly poblíž mého přítele. Přítele. Nedovolil ti, abys mu tak říkala! „Whiskey!“ vykřikla jsem nadšeně a rozeběhla se k němu, aniž bych si všímala, jak je na tom stabilita slečny ochlemtané borůvky. „Whiskey,“ šťastně jsem se na něj uculila a přejela mu hlavou po jeho krku. Byla jsem ráda, že ho vidím. On neodešel! Počkal tady! Zůstal, abychom mohli být zase spolu. Počkal na mě! nadšeně jsem se zubila a vdechovala jeho vůni. Nejsme ani přátelé, vyděšeně jsem od něj uskočila a rozhodla se, že budu předstírat, že pomáhám své původně plackovité známé. „Totiž, Whiskey,“ snažila jsem se znít nezaujatě, „Moc ráda tě vidím! Tohle je-“ Pohlédla jsem na hromádku pomatenosti vedle mne. „Athame. Praštila se do hlav- já ji praštila do hlavy a... ona teď...“ ustoupila jsem od ní zpět k Whiskeymu, jako kdyby mě mohla nakazit. „Je praštěná,“ špitla jsem mu a doufala, že mne vidí rád stejně, jako já jeho.

Nikdy bych to Athame neprozradila, ale celkem se mi ulevilo, když jsem byla svědkem přeměnění jejího skupenství z plackovitého do normálně-stojícího-a-fungujícího. Nebo to tak alespoň vypadalo, dokud nezačala mluvit. Protočila jsem oči. „Chceš poradit? Ty chceš poradit. To jsi to nemohla říct rovnou? Muselas nejdřív- proč- to je tak těžký se zeptat? Na věc.“ Zavrtěla jsem dramaticky hlavou, aby si uvědomila, jak příšernou strategii zvolila. Ona asi nebude zrovna nejmoudřejší, co? Asi vyrůstala v chudém prostředí. Nejdřív to ovoce, a teď... je to nějaká nespolečenská porucha? „Co se ti vybaví, když se řekne „Matka“?“ zamručela jsem, protože mi to připadalo jako vhodný způsob, jak náš test její neschopnosti fungovat ve společnosti zahájit. Jenže přibližně v tu chvíli se má společnice zhroutila. Doslova.
Povzdechla jsem si nad tím, jak její krátká neplackovitost vzala za své. „Podívej se, nebeská prázdnoto mrazničkovská,“ začala jsem drsně, aby si nebyla jistá, že se s ní hodlám bavit, „nevím věci. Ale... v klidu. Jo? Prostě...“ opatrně jsem do ní šťouchla packou a cítila se, jako kdybych se právě dotkla mrtvoly. „Whiskey ti pomůže! On ví věci! A určitě potřebuješ jen odpočinek, takže...“ nachytala jsem se, jak se na ni přátelsky usmívám, a ihned se začala zase mračit. Takže se můžeš jít bodnout, páč žádný kámošky nejsme. A proč by ti Whiskey pomáhal, hm? S dalším dlouhým povzdechem jsem ji z boku podepřela a doufala, že se uprostřed našeho pochodu nerozhodne znovu vyjadřovat své názory na ovoce. „Bude to dobrý jak malina...“ pokusila jsem se ji povzbudit, i když mi to přišlo dost nefér, protože to Athame byla ta, co si začala, „neboj.“ Pousmála jsem, ale jen aby se neřeklo, ne proto, aby si Athame řekla, že ji mám ráda, a pomalým tempem se s ní vydala zpět za Whiskeym.

// Ronherský potok

Athame vypadala dost zmateně. Přemýšlí nad dalším ovocem? Chudák, téměř s politováním jsem zavrtěla hlavou a chtěla jí vyjádřit svou soustrast, jenže Athame vypadala tak mimo, že by to asi nemělo cenu. „Brusinky, jahody, ostružiny...“ snažila jsem se nenápadně pomoct jí a její omezené slovní zásobě, co se ovoce týče, jenže Athame... cože. Má drahá společnice se rozeběhla a skočila do prázdna. „Jsi v poho, jablko?“ překvapeně jsem koukala na ochechuli rozpláclou na zemi a snažila se příliš nesmát, protože mě z toho bolelo žebro. Žebro. My se vlastně pereme! vítězoslavně jsem se zazubila a vyřítila se k placaté Athame. Ale to je pitomý, když nechce vstát, zamračila jsem se nad její zubožeností a sedla si vedle ní. „Nestačilo ti to? Chci říct... je z tebe placka! To není zdravý, víš o tom, že jo?“ zavrtěla jsem na souhlas nezdravosti hlavou a ohlédla se směrem, odkud jsme přišly. Chudák Whiskey. Snad tam čeká! Co když tam nečeká! panicky jsem znovu vyskočila na nohy a už zase měla v žebru tu tupou bolest. Fakt díky, Athame. „Chceš... nějak pomoct?“ zvědavě jsem se jí zeptala a snažila se tím zakrýt svou paniku. „Nebo... mně je to vlastně jedno. Úplně ukradený,“ zamručela jsem, ale stejně jsem radši zůstala u ovocně vychudlé vlčice, pro případ, že by se neodplackovala.

„Počkej, takže... my stavíme most?“ poněkud zmateně jsem koukala na jeho konání. Působilo to tak, že se snaží vymyslet, co to most je. Problém byl v tom, že to ho nezastavilo. Prostě začal znovu mávat končetinami a bojovat. Proti stromu. „Pověz, spanilý listnatče, kde ten, jenž most jméno nese, ukrývá své tajemství!“ pral se se stromem hlava nehlava (což byl taky problém, vzhledem k tomu, že ani jeden z nich hlavu neměl) a hodlal z něj vydolovat veškeré informace. „Pokud bych mohla něco říct-“ pokusila jsem se ho nenápadně zastavit, avšak neúspěšně. „Podívej, nemáme na to celý den!“ pošeptal Nabušenec tomu nebohému stromu a znělo to dost vydíravě. „Promluv, nebo božskou kápni!“ praštil do něj znovu, a tentokrát jsem se divila, že se strom ihned nerozletěl na všechny strany. „Pomoc!“ Pilina? pozorovala jsem nechápavě věc, která tak potřebovala pomoct a která se opatrně snášela ze stromu. Padala. „Padá!“ polekaně jsem k ní přiskočila a nechala ji jemně dopadnout na mou hlavu. „Pff, je to jen to, jak se tomu říká, list,“ prohlásil otráveně Nabušenec a vrátil se ke své mlátičské aktivitě. „Promiň? Považuješ mne za list? Páč já, já jsem Pilinka Darinka!“ povýšeně zakňučel údajný list a elegantně ze mne seskočil na zem. Pilinka Darinka byla stejně divná jako Nabušenec. Prapodivná. Pakliže Nabušenec měl nabušené ruce, pak Darinka měla nohy profesionální modelky. „Posilování není hezké,“ pousmála se nad svou moderností a křivkami Pilinka Darinka a své nohy rozkročila, abychom se nad nimi mohli pousmívat taky. „Potřebujete pomoct s tím vaším chvostem?“ pokývla směrem k místu, kde měl stát most. Původně. Podle ní bylo ale potřeba chvostu. Pilinka Darinka nečekala na naši odezvu a začala dupat do země. „Polezte ven, podzemníčci chovstníčci,“ pošeptala poměrně přijatelnou větu svým krásným nohám a zabořila hlavu (totiž vlastně horní část těla) do země.

Prosím o 160 oblázků a... to je všechno c:
Děkuji

Bylo zvláštní někoho uhodit. Na moment jsem se dokonce Athame chtěla omluvit! Jenže pak mě nazvala ochlemtanou borůvkou a mě ta omlouvací nálada nějak přešla. „Ochlemtaná borůvko?“ naklonila jsem zmateně hlavu do strany, „Máš nějaký problém s ovocem? Můj otec je malina, já borůvka...“ Přimhouřila jsem na ni zamyšleně oči. Ta s ním musí mít nějaký traumatický zážitek. Možná jako malá snědla nějakou zkaženou bobuli a pak se z toho- vyprskla jsem smíchy. A přestala dávat pozor. Nemohla jsem se zbavit jisté nevhodné představy Athame, která nyní tak urputně nenáviděla ovoce. „Prosím, řekni, že máš jen alergii,“ nedokázala jsem se přestat hihňat. Snad má alergii. Jestli má trauma z toho, tak- Nejspíš bylo chybou považovat náš souboj za ukončený, poněvadž Athame se náhle rozhodla vrazit mi hlavu do břicha. Překvapeně jsem zapotácela a spadla na bok. Až na to, že jsem to nečekala, se to zdálo v pohodě. Vyskočila jsem zpět na všechny čtyři a zjistila, že jsem se mýlila. Totiž, nevěděla jsem, jak pravdivá byla má teorie o traumatickém dětství, ale rozhodně nebyla pravda, že všechno bylo „v pohodě“. Cítila jsem tupou bolest pod žebrem, která mi zakazovala dělat prudké pohyby. „Jsi v jednom ohni,“ sykla jsem a věnovala speciální úsměv její přední noze. Ochechule blbá pitomá.

Má nezaujatost se změnila v hodně-nenápadné-ale-nejspíš-nepřehlédnutelné překvapení, když Athame prohlásila, že jde o to, aby ze mě vlastně nadělala sekanou. „A proto ses musela tvářit, že jdeme na výlet? Tse, tse, tse,“ zklamaně jsem zavrtěla hlavou. Nehodlala jsem té profesionálce na pečovatelství vysvětlovat, jak to v našem úkrytu bylo doopravdy. „Hele, a co že tě tak zajímá má výchova? Jsi do ní nějak zapálená,“ švihla jsem ocasem a významně upřela pohled na její spáleninu. „Šmankote, přijmi mou nejhlubší omluvu, já nechtěla,“ s rádoby udiveným výrazem jsem od ní o kousek couvla. Mám vůbec šanci? Jakože... o kolik je silnější? Jestli má tu spáleninu, tak si asi něčím prošla. Pff, kdybych měla taky nějaké zranění, tak si to ani nezkusí. Tváří se jak bůhvíco a pak se ukáže, že má fakt leptavé sliny. Slintavka pitomá. Líbilo se mi, že jsem věděla, co se děje, na druhou stranu bych ale byla mnohem klidnější, kdyby se to vůbec nestalo. Nebo vlastně... na tom nezáleželo. „Děkuji za tvou vřelou nabídku, maličká, ale-“ vylekaně jsem zpozorovala, jak se ke mně Athame řítí a rozevírá tlamu. Ti dám fretku! Pokusila jsem se uhnout, a to tak, že jsem nejprve uskočila jejím zubům (dalo by se říci, že úspěšně, vzhledem k tomu, že mi připadalo, že jen pročísly mé chlupy, čímž se vlastně Athamina úchylka na chlupy potvrdila), a ihned na to využila situace, že její hlava je tak nízko, a vrhla se jí tlapou po očích.

// Ronherský potok
// Jsem domluvená s Athame c:
// A sázím 1 opál výsměchu, muhahah!

I když jsem byla přímo za jejím zadkem (a to nebylo nic příjemného), má milá Athame se rozhodla hulákat na lesy a nazývat mne oslintaným čímsi. „Jsem ti v patách, drahá,“ uculila jsem se na ni a pomalu ji obešla. „Mimochodem, víš, že jediný, kdo je tu oslintanec, jseš ty? Uvědomuješ si to, že jo? Nemáš leptavý sliny? Páč to, jak si pořád slintáš na tlapu... nemáš tu ozdůbku z toho, drahoušku?“ rádoby starostlivě jsem na ni zamrkala a nepřestávala být v pohybu. Dělala jsem opatrné krůčky a snažila se zorientovat na tom vypatlaném místě, kam mne místní vypatlankyně tak velkoryse pozvala. Stromy. Až na tuhle placku jsou všude stromy. Nechutný stromy plný nechutných chlupů. Překvapeně jsem na svou polovičku vypoulila oči. Snad to není její úkryt? Možná sbírá chlupy. Neříkala mi fretko? Nechce moje chlupy? Proč by to dělala. To je pitomý, ne? Jenže ona je pitomá, protočila jsem očima. Doopravdy jsem příliš nevěděla, co od tohohle strašidla v lese vypelichanců očekávat. „O co jde?“ zeptala jsem se, dle mého názoru, drsně temným hlasem, a tvářila se, že se ptám zbytečně, protože je mi to vlastně úplně ukradené.

Šmarja, to si nedá chvíli pokoj? Ne, ona musí otravovat. Já na ni byla slušná, doopravdy! To ona si sem přihopkala a rozhodla se, že nám všem zkazí den, otráveně jsem vzhlédla k obloze, abych zjistila, že ten den se naštěstí chýlí ke konci. Kéž kdyby se chýlila ke konci i ona, vypatlanice mazlanice. Mračila jsem se na její návrh. Něco mi napovídalo, že se asi nebude jednat o procházku. „Fajn,“ zabručela jsem a tázavě se ohlédla na Whiskeyho. „Asi budeme hned zpátky. Můžeš tu počkat, já- poradím si, jo?“ mile jsem se na něj uculila. Alespoň někdo je tu normální. „Radši bych tě neznala, Athame,“ sykla jsem mezi zuby a konečně se otočila zpět k ní. Věnovala jsem jí podobné uculení, jako Whiskeymu, jenže tohle naprosto jasně říkalo, že Athame je nesnesitelná osina v zadku. Ne že bych někdy osinu v zadku měla. Mluvě o zadku, přesně ten jsem měla náhle před svým obličejem. A ještě ke všemu náležel Athame. Naprázdno jsem vedle něj kousla. „Máš ošklivý zadek. Ne, počkej, teď... nejsem si jistá. Není to tvůj obličej?“ rádoby udiveně jsem koukala na její zadek a dávala si velkou práci s tím, abych se taky rádoby nepozvracela. „Zatím ahoj,“ špitla jsem směrem k Whiskeymu a rozeběhla se za nakroucenou zadthame.

// Remízek rváčů

Zubila jsem se, i když se ta cizinka vytasila s jejími výchovnými radami a kdovíjakým neprofesionálním zkoumáním mého rodu. Občas jsem na ni jen vypoulila udiveně oči, aby se neřeklo, že se nezapojuji do jejího – naprosto pitomýho, mimochodem – monologu. A přitom ona mou zmínku o tom, aby šla pryč, úplně odignorovala! Kde je spravedlnost, tse! odfrkla jsem si, když její slavný proslov skončil otázkami ohledně mé smečky. Že zrovna ona nemá na práci nic lepšího, fakt. „Koukej, ty jedna vypelichaná ochechule,“ začala jsem zase svůj – mnohem lepší a méně pitomější – proslov, i když se mi ve skutečnosti její kožich fakt líbil, „cením si tvých rad, doopravdy. A tvého věšteckého umu taky, no fakt! Jsi talent!“ Mračila jsem se na ni, jak jen jsem mohla, a snažila se nerozesmát. Kdyby otec smrděl po zkvašených malinách, bylo by to to nejlepší, co kdy udělal. Hah. „Co takhle!“ vykřikla jsem svůj přátelsky míněný návrh, „bys šla dělat profesionální poradkyni? Myslím, že by ti ta práce šla! A my bychom za to byli rádi, doopravdy.“ Několikrát jsem za tímto návrhem ještě přikývla, aby si byla jistá, že jsme s Whiskeym přející vlci. „A když tě tak zajímá moje rodové pozadí a tak vůbec, tak teda pěkně poslouchej, ty jedna vypatlaná vypatlanice zmatlanice: jsem z mocné Borůvkové smečky! Přesně tak, z té Borůvkové smečky! Děláš, jako kdybys někdy slyšela o nějaké jiné. Je jen jedna! A je tu nejlepší! Zrovna jsme tady s mým parťákem,“ ohlédla jsem se na Whiskeyho, jako kdyby tady bylo víc vlků a bylo potřeba zdůraznit mého parťáka, „prozkoumávali území. Plánujeme expanzi, obří! Takže, já nevím, jak ty, ale já jsem dost užitečná. Ty paraziťátko. Odpočívali jsme po namáhavé práci. Na to vlci mají právo, takže se, prosím, jdi bodnout. A víš, že jsi možná na území smečky? Kdo ví, kam se brzy bude ta naše BORŮVKOVÁ smečka rozpínat! Jen počkej!“ hrdě jsem přikývla a začala se pyšně rozhlížet po celém kraji. „Nebudeš mít, kam bys utekla,“ pousmála jsem se škodolibě a vrátila se pohledem zpět k té hnidě. Pořád jsem ani moc nechápala, o co jí šlo. Ahoj, jsem pipka od vedle, přišla jsem vás otravovat a tvrdit, že otravujete vy mě! Ň ň ň ň ň! O co jí sakra jde? „Ale... je mi líto, že dobří vlci umírají, jo?“ dodala jsem nakonec, poněvadž mi pomalu docházelo, co je problém té otrapky. „Ale to neznamená, že když jsi někoho ztratila, že musíš být hnusná na ostatní. To fakt není potřeba,“ zavrtěla jsem mírně hlavou. Každý někoho ztratil. A nikdo kvůli tomu nepobíhá po okolí a neřve na ostatní, že je to snad i jejich vina. „Jsem Ilenia, mimochodem,“ pousmála jsem se na ni o něco přátelštěji. Zkusím to? Ona asi nebude úplně marná, ne? Třeba jí jen přeskočilo. To se stává.

Nenápadně jsem se pousmála, když mne Whiskey nazval statečnou. Prý jsem statečná! Ha! začala jsem se tvářit ještě drsněji a ještě měřitověji jsem si prohlížela svou sokyni. Nelíbila se mi. Teda, její kožíšek byl celkem fajn, ale to bylo tak všechno. Co má za problém? Skryla jsem údiv za další vrčení, protože má drahá kamarádka se rozhodla vypravovat ódu na své nohy. To si je fakt nemůže dát do tlamy? Nebylo by nám pak líp? „Tvé nohy toho poznaly mnohem víc? Bů, bů, tak to se omlouvám, Vaše veličenstvo,“ rádoby jsem se uklonila nad jejím majestátem a ihned vyskočila znovu do obranného postoje, „To je nám úplně ukradené. Ale víš, co by bylo fajn?“ Věnovala jsem jí ten nejfalšovanější úsměv a na moment byla zticha. Ti dám nevymáchanou tlamu, ti dám psa, ty pozérko, bručela jsem si pro sebe, aniž bych byla pevně přesvědčená o tom, co pozér znamená. Určitě něco hodně otravnýho. A to stačí. Bohatě. „Kdyby tvé ubohé nožičky poznaly odchod z tohohle místa a nechaly nás být,“ stále jsem se na ni culila a doufala, že brzy vypadne. Co si myslí, že dělá? Teda, ona si myslí, že přijde a zeptá se vlků, jako jsme my, co si myslíme, že děláme? A co si myslí, že dělá ona! „A taky nám tu moříš vzduch, takže...“ máchla jsem ocasem. „Já nevím, jak se to slušně říká? Táhni?“ zazubila jsem se na ni a snažila se přitom nedat Whiskeymu příliš najevo, že mne ta hra na to, kdo koho urazí víc, baví.

Ilenia si v bonusovém kole vydělala na 1 lístek, který bych ráda investovala do kola náhody. Děkuji c:

5/5

Můj dech se zpomaloval. Všechno se vlastně zpomalovalo. A já se snažila si zapamatovat každý nádech. Bude to pěkná vzpomínka, nervózně jsem se usmála a nastražila ouška, když se Whiskey pustil do jeho vyprávění. Bylo hezké slyšet jeho hlas. A slyšet tu věc v něm. Co to vůbec je? Štěstí? Spokojenost? Nostalgie? „Je mi líto, že jsi ji doteď neviděl,“ špitla jsem a přitiskla se k němu ještě blíže, snad abych ho uklidnila. I když jediný, kdo to potřebuje, jsem já. Ach jo. „Ale taky jsem moc ráda, že jsi nějakou kamarádku měl! To je fakt pěkný. Povídej, co jste s ní dělali? A co jsi všechno dělal na toulkách? Mé toulky byly na nic. Já- toulala jsem se původně s matkou a bratrem a pak- prostě... byly špatné, Whiskey. Povídej mi, prosím, cos prožil!“ šťastně jsem se na něj zazubila a nedočkavě si prohlížela jeho tlamu. Doopravdy mne moc zajímalo, co všechno s jeho kamarádkou prožil. Nebo jaké to vůbec je kamarádku mít. Měla jsem kamarádku? Mamku. A... to se asi nepočítá. Přimhouřila jsem zamyšleně oči. Mamku. Bratry. A jinak... nikoho? Asi jsem případ. „Mohla bych být taky tvoje-“ mou otázku, která byla celkem důležitá pro můj budoucí život navždy opuštěné vlčice, přerušilo šramocení. „Co to bylo?“ zeptala jsem se hloupě svého skoro-zeptaného-zda-souhlasí-přítele a pozorovala hnědou tečku, která se k nám nepříjemně přibližovala. Honey? tázavě jsem se ohlédla na svého společníka, ale ten nevypadal, že by byl s příchozí vlčicí obeznámen. Ostatně, ta vlčice všeobecně nevypadala obeznámeně, když na nás začala pokřikovat, co si myslíme, že děláme.
Co si myslí, že dělá ona? Bleskurychle jsem vyskočila na všechny čtyři a zaujala v rámci možností obranný postoj. „Myslíme, že se tomu říká ležení,“ vrčela jsem a tvářila se, že dokážu Whiskeyho ubránit, „Jestli to neznáš, tak chudáci tvé nohy. Ale...“ Zasekla jsem se a radši zavrčela ještě více, abych měla čas na rozmyšlenou. Ale co? Ale co? Odolala jsem pokušení ohlédnout se na Whiskeyho a zeptat se, co by mohla být nejlepší drsnozpětná vazba. „Snad ti upadnou a ty by sis je musela vzít do tlamy, abys je neztratila. A potom by tvá tlama byla zticha a neotravovala nás, jo!“ Rázně jsem přikývla a začala si vlčici nenápědně měřit pohledem.