Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Cítím tu Velkého Gatsbyho?! >:3

Ty jsi nějaká chytrá, zabručela jsem v duchu a nechápala, proč se s ní vůbec obtěžuju bavit. Nebo proč se s ní vůbec bavím vážně. Možná, že se praštila tehdy tak silně, že se z ní stala moudrost sama! Nebo byla taková vždycky. Otravná a rádoby chytrá. Jasně. Tak já ti ukážu, co je to moudrost! Odhodlaně jsem se narovnala a pootevřela tlamu, aby z ní vyšla má duchaplná a duchapřítomná odpověď. „Jo, ty vzpomínky fakt tahaj,“ řekla jsem s nepopsatelnou moudrostí, „Je to děsný. Vždycky ti to, co chceš, nějak uteče, pak to chceš dohnat znovu...“ Zavrtěla jsem hlavou a odkašlala si, aby Athame nabyla pocitu, že mě vlastní vědomosti téměř zadusily. „Je to jako... no, děsný, no,“ uzavřela jsem nakonec a radši se protáhla, aby má společnice tušila, že i když možná nejsem taková vypatlaná chytrolínka, jako je ona, pořád jsem v dobrém fyzickém stavu. Alespoň něco.
Jenže ani předvádění mého fyzického stavu nakonec nedopadlo, poněvadž jsem se zadrhla, když vyslovila to slovo na m. Zaryla jsem drápy do země a začala prudce vrtět hlavou. „Cože? Vody? Oh, ne. Tady nikdo nemluvil o m. Nikdo, abys věděla! Já- pf, m. Hah. Ani mi nestojí za to, abych to slovo vyslovila celé, páč je to takový zbytečný. Totálně zbytečný! A navíc jsem ani nemluvila o vodě, ale o... o hodách! Nechceš si něco ulovit?“ Ze svého ztuhlého stavu jsem náhle vyskočila na všechny čtyři. „Já bych si něco ulovila. Hody, hody jsou super. Najíme se. Mám hlad. Výborně, ty taky. Totiž, ty taky? Já- výborně,“ rozeběhla jsem se do vody a hledala rybu, která by mě mohla ochránit před trapnou konverzací.

Možná narazila na nějaké neznámé ovoce. Nebo někoho, kdo s ní s tím ovocem machroval. To by byla fakt krása. Věnovala jsem své společnici drobný úsměv, aby odtušila, že si ji ráda poslechnu. I kdyby se ti cokoliv špatného, zasloužila by sis to. Nemáš být hnusná na ostatní. Jsi hnusačka a tak... se ti něco hnusného stalo. Tak už to chodí. Odolala jsem tendenci rázně přikývnout a radši se dál tvářila naslouchavě.
A pak, znenadání, Athame otevřela svou tlamu a rozpovídala se. Whoah. Tak spala. No a co? Občas je to noční můra, občas něco, co by se ti líbilo mít ve skutečnosti. Ale je to jen sen! Probudíš se, je den. Co by mohla- Slyšela jsem bolest z jejího hlasu. Ono... ji to fakt bolí. Vypoulila jsem na ni překvapeně oči. Osud ji okradl. Potrestali ji. Ona... „To je mi líto,“ řekla jsem a náhle mé ležení nebylo už tak pohodlné. Vlastně nebylo ani útulné. Nebylo nic. Skvělý. Mé srdce se pro tebe roztává, Athame. Protočila jsem nad sebou očima a poté dlouze vydechla. „Osud tě okradl... o smečku?“ zeptala jsem se a i když jsem to vůbec neměla v plánu, chtěla jsem, aby tentokrát můj upřímný smutek vyzněl. Ale mně to není líto. Jdi se boudnout, Athame. Mně. To. Není. Líto. Snažila jsem se sama sebe přesvědčit, zatímco jsem přikyvovala na každé její slovo dlouho potom, co mluvit přestala.
Nepamatuje si na mě a... není úplně jiná? zkoumavě jsem si ji prohlížela a nakonec naposledy přikývla. „Fajn. Tak... začneme od znova! Nasbíráme si všechny ty vzpomínky znovu. Jako vodu, když má někdo-“ otřásla jsem se a prudce zavrtěla hlavou. Dořekni to. Proč to nedořekneš? Whiskey říkal, že je to v pohodě. „Magii vody,“ zašeptala jsem ustrašeně a instinktivně přitiskla uši k hlavě.

Snažila jsem se předstírat, že poeticky pozoruju třpyt měsíce na hladině jezera. Naše místo. Odolala jsem ušklíbnutí a radši jen vykouzlila na své tváři ten nejhlubočejší výraz, jaký jsem dokázala, ať už to znamenalo cokoliv. „Měly jsme toho mnoho,“ pohrála jsem si se svým úsměvem, aby vypadal, jako že jsem si právě na něco fakt hezkýho vzpomněla. Třeba na to, jak jsi na mě začala řvát. Prostě jen tak, jako kdyby se nechumelilo. Vtipný je, že tou dobou se ještě chumelilo, ty- „Ani nevím, co z našich zážitků bych mohla vybrat,“ Třeba to, jak jsem tě praštila příliš silně do hlavy? Nebo to už si pletu jab'ka s hruškama? jemně jsem se zahihňala a po dlouhé době si připadala celkem elegantně. Sice to bylo předstírané, ale Athame tomu věřila, tak proč to nějak hrotit? Ta elegance byla alespoň poloviční a... i to se počítalo. „Tak třeba toto jezero...“ pomalu a s citem, teda, jen jako, jsem začala vyprávění o našem přátelství. „Kdysi bylo bezvýznamné. Pro mne. Pro tebe. Pokud si vzpomínám, přála ses pouze napít, nic víc. Voda je v životě vlka tak nepodstatná,“ zavrtěla jsem lehce hlavou a věnovala další významný pohled jezeru, „Ani nevím, jak se to stalo, ale...“ Rozhodla jsem se zkusit překročit další hranici a nepatrně si k ní přisednout. Smrdíš. Fakt nevím, jak se to stalo. Prostě se to stalo! „Cosi nás spojilo. Víš, nikdy jsme spolu moc nenamluvily. Všechno... jako kdyby mezi námi bylo ve vzduchu.“ Třeba tvůj smrad. Hodně tvého smradu. Na moment jsem se odmlčela, aby i Athame mohla vycítit tu atmosféru, kterou jsem si mezi námi právě vymyslela. „Mlčely jsme, ale...“ povzdechla jsem si, aby to vyznělo fakt nostalgicky, „I ticho má význam. Nemyslíš?“ Pohodlně jsem se uvelebila na zem, abych vypadala co nejsebejistěji. Tentokrát jsem se k Athame už ale nehodlala přibližovat. „A co ty, Athame? Co se tedy stalo? Chceš-li to probrat. Vždy jsem k tobě byla otevřená, nezapomínej,“ starostlivě jsem naklonila hlavu na stranu a poté se znovu věnovala svému lážo-plážo polehu.

Když jsem se konečně odvrátila od jezera, zjistila jsem, že tam kouká i má společnice. Dokonce mi jí bylo chvilku i líto. Něco hezkého? Ucukla jsem pohledem zpět k jezeru. To mi povídej. Pitomej Whiskey s jeho pitomým lesem plným pitomých borůvek. Pitomý hezký věci. Ani jsem se nehodlala příliš urazit za to, že mě označila za opak hezkého, prostě... jsem jí chápala. Na moment. A pak bylo vše pryč. „Ale my taky měly něco hezkého!“ dramaticky jsem na ni hleděla a předstírala, že vím, o čem mluvím. „To, co jsme měly my, bylo krásné. Nevzpomínáš si, Athame?“ vypoulila jsem na ni oči a téměř přitiskla svůj čumák na ten její. „Nevzpomínáš si? Tady. My dvě. Kamarádky!“ Poslední slovo jsem rozkřikla téměř po celé hladině jezera, snad aby to pochopil i někdo tak zpomalený, jako Athame. „Hluboce mne mrzí, že zmizelo cosi hezkého,“ začala jsem opatrně svou větu, i když ta hloubka dosahovala sotva dna kaluže, „ale...“ Fascinovaně jsem jí zírala do očí. „Chápu. Nevzpomínáš si,“ otočila jsem se k ní zády a nechala ji na pár chvil o samotě, aby si uvědomila, co špatného udělala našemu vztahu. Jak mě zapomněla? Mě? Je praštěná. Ale to ji neomlouvá, ne? Co si jako myslí. Zapomenout na mě, když tu nikoho jiného neznám. Fakt pěkný. „Tohle bylo naše místo,“ zašeptala jsem a ze všech sil se snažila potlačit smích.

Velmi nápadně jsem obrátila oči v sloup, aby si Athame uvědomila svou neuvěřitelnost. „Jak jako kdo jsem?“ otevřela jsem tlamu dokořán, aby poznala, jak moc jsem z toho šokována. „Ty... ty nevíš?“ hlasitě jsem povzdechla a dramaticky se zřítila na zem. „Jsem přece Il-“ přerušila jsem své dramatično a vyskočila zpět na nohy. Takže ona fakt neví? Ona se fakt praštila! Ona- zašklebila jsem se a zhluboka se nadechla. „Říkala jsem Il? Jsem Binelie! Vzpomínáš? Binelie!“ rychle jsem začala přikyvovat a vyslechla si její trapný poznámky o mé údajné trapnosti. „Věř mi, zlato, že nechceš, abych vysmahla. Zapomněla jsi, to se přeci stává. Ale- takto mi ubližovat?“ zatvářila jsem se raněně a opatrně se k ní přiblížila. „Uznávám, byl to hloupý způsob, jak tě pozdravit. Ale kdysi se ti to líbilo. Copak si nevzpomínáš?“ ublíženě jsem jí hleděla přímo do očí. „Binelie. Nevzpomínáš si?“ zahleděla jsem se na jezero, které se rozkládalo před námi, jako kdyby to ve mně vzbuzovalo nějakou dojemnou vzpomínku a občas povzdechla. „Ach, Athame, co se ti jen stalo,“ povzdechla jsem si a zavrtěla hlavou, zatímco jsem nespouštěla oči z jezera. Je fakt praštěná! Praštěná Athame!

Ani mě příliš nepřekvapilo, že Athame oznámení o tom, že smrdí, vzbudilo. Úpěnlivě jsem se snažila nehihňat se za bavlanem, který mě jako jediný chránil před její všudypřítomnou otravností. Jen je divný, že ji nevzbudil její smrad! vyprskla jsem smíchy a válela se zoufale na zemi. By se vzbudila a byla jako: „Oh ne, smrdím! Z toho neusnu!“ zhluboka jsem se nadechla, abych se mohla znovu utajit. Třeba si mě nevšimne. Smraďoška, vyprskla jsem znovu a nemohla přestat. Smradlavka Athame! Vzbudila se vlastním smradem! Ona- odkašlala jsem si a přestala ve svém smícho-válení po zemi. „Zdravím,“ zabručela jsem a narovnala se. „Já to nebyla. Fakt. Kdo byl co? Žádnýho Ukažáka neznám,“ zamručela jsem a přejela ji vážným pohledem. Vypadá ještě hůř, než když jsme se viděly naposledy. A to je co říct. „Kdože cože? Hele. To je fuk,“ mávla jsem ocasem, aby bylo jasný, že je mi to úplně ukradený, protože ohledně Athaminých záležitostí jsem se tak cítila vždycky. „Co se ti stalo?“ natočila jsem radši hlavu do strany a zkoumavě si ji prohlížela. Už nevypadá praštěně. Mám jí to říct? To je celkem lichotka. Teda, pro ni, ušklíbla jsem se na moment zlomyslně a hned na to se zase zatvářila, že mě její život doopravdy zajímá.

// Řeka Mahtaë (sever)

Pitomej Whiskey. Kráčela jsem hrdě pryč od rádoby kamaráda, který na mě vůbec neměl čas, a občas si do toho ještě dupla, aby fakt věděl, že jsem na něj naštvaná. Stejně si za to může sám. Je prostě pitomej. Pitomec jeden. Může si za to, že- „Uh,“ zabručela jsem zamyšleně, poněvadž jsem fakt netušila, za co by si mohl. Za to, že ho opouštím! Blbeček. Zavrtěla jsem mírně hlavou, mírně, ale přesto velmi odmítavě vůči mému kamarádovi. Měla jsem zůstat? Se šátkáčem, jasně. A co by bylo pak? Přece bych- „Gwh,“ prohlásila jsem místo všeho, co bych si mohla myslet. Ono to bylo tak nějak náročný. Chtěla jsem na Whiskeyho být naštvaná, ale zároveň to byl jediný vlk, kterého jsem tu znala. Jo, a pak je tu ještě Athame, šátkáč a spol. Jeden lepší než druhý. Možná, že Whiskey je tu jediný normální. Neměla bych štvát někoho, kdo je tu jediný! Nebude mě nenávidět? Já ho nenávidím! Ne. Ale je pitomej, fakt. Ale zase není tak špatnej. On jen prostě- Z toho, co mě praštilo, jsem zkřivila čumák. Zase ona? Dělá něco jiného, než že otravuje vzduch? „Ath-“ zastavila jsem se uprostřed křiku a nenápadně se vydala k hnědé vlčici. Když budu hodně potichu, nevšimne si mě. Prostě bude otravovat vzduch tady a... já... budu... pryč. Soustředěně jsem se pohybovala vpřed, krůček po krůčku. Zatínala jsem zuby a pozorovala, jak ta hnědá hrouda hnusu pomalu dýchá. A smrdí. Hah. Tiše jsem procházela těsně vedle ní. „Smrdíš!“ vykřikla jsem, protože jsem nemohla jinak, a přitiskla se za balvan, vedle kterého se rozhodla smrdět. Blbka.

// Borůvkáč

Cesta, kterou jsem za Whiskeyho společnosti téměř nevnímala, se teď zdála nekonečná. Ale měla jsem na výběr? Měla jsem tam snad zůstat? Stejně jsem mu tam k ničemu. Jakože totálně. Vyčerpaně jsem si odfrkla a vydechla tak poslední vůni boruvek. Co by na to asi řekla Athame, ušklíbla jsem se škodolibě a představovala si, jak hezké by ji bylo nikdy v životě nepotkat. Měla ovocný problém. Ona byla sama o sobě problém. A teď- rázně jsem se posadila a začala se rozhlížet po břehu řeky. Bylo tu ticho. Všude kolem mě. Páč Whiskey za mnou nepřijde. Ani mě nebude chtít vidět. Super. Ještě si bude myslet, že ho mám ráda. Mírně jsem zavrčela a naklonila se nad řeku. Proč bychom taky byli kamarádi. Se mnou. Je snad blbej? Proč by se kamarádíčkoval- „To je jedno,“ zabručela jsem a neohrabaně se zvedla na všechny čtyři. Proč by to taky jedno nebylo. Že jo. Whiskey sse může jít bodnout. Ani jsem se neopovažovala podívat směrem, kde byl jeho les. Ne. Nechtěla jsem, aby to vypadalo, jako že na něj čekám. Ať se jde bodnout, zamručela jsem ještě jednou a vydala se podél řeky přibližně tím směrem, kudy jsme předtím šli spolu.

// Medvědí jezero

Zlaté vajíčko letí po Whiskeym a trefuje ho do tlamy, aby přestal říkat hezké věci.
Stříbrné vajíčko letí po Winter, konkrétně po jejím uchu (a perfektně tak doplňuje její naušnici).
Oranžové vajíčko naposledy letí po Amnesii a trefuje ji přímo do oka.
Jedno modré vajíčko letí na Riveneth a, trochu neoriginálně, jí taky letí do oka.
Druhé modré vajíčko pak zasahuje Athame a... přímo do její spáleniny >:C
Jedno zelené vajíčko letí na Lucy, které perfektně potřísní její šátek. Druhé zelené vajíčko zasahuje Allairé, rovnou do jejího přívěsku. Poslední zelené vajíčko se pak odchýlilo z kurzu a zasáhlo Aseti do přední tlapky.
Dvě žlutá vajíčka zasahují Ashe přímo do očí... a stejně tak i druhá dvojice, která trefuje Awnay.

Taky moc děkuji za zasáhnutí T-T
(A omlouvám se, Morfe, že ti přidělávám práci :c)

Bylo to matoucí. Zvládla jsem pochopit leda to, že někdo, kdo nebyl alfou, je alfou, že nikdo z ostatních není Whiskey a... taky, že nejspíš smrdím, protože všichni se najednou začali rozutíkávat. Jo. Jak taky jinak. Smečka, přimhouřila jsem oči a odolávala pokušení zavrtět hlavou. Smečka. Kdo vůbec něco takovýho vymyslel? Žít spolu a... já nevím. Má to být pěkný? Mělo to být pěkný? Že si všichni budou blízko a společně odkráčí do západu slunce, zatímco všechno bude slaďoučký a růžovoučký, snažila jsem se věnovat čemukoliv jinému než faktu, že všichni kolem mě jsou smutní a já jim to tak nějak kazím. To se stává. Kdybych byla smutná jako oni, tak by to nebylo fér. Nemůžu být smutná kvůli někomu, kdo... byl cizí. Sklopila jsem zrak k vlastním tlapkám. Nebo mám říct něco jako: „Upřímnou soustrast“? Ale nebylo by to upřímný. A kdyby to nebylo upřímný, tak to nemá cenu. Trapně jsem přešlápla. Podezřelý šátkáč odešel k podezřelé hadrářce. Bílá byla na odchodu, Whiskey šel k hnědému. Trapný, přešlápla jsem znovu a připadala si jako někdo, kdo přišel bez pozvánky. Zoufale jsem se usmála na svého kamaráda, který prohlásil, že jsem tu vítána. Nejsem. Všichni víme, že nejsem. Ne teď. Teď... doopravdy ne. „Díky, já-“ opatrně jsem couvla o pár krůčků. Trapný. Nepatřím sem. Nemůžu tu být, když... dělají tohle. Když mají jiné starosti. Když mě nepotřebují. A Whiskey... jemně jsem se na něj podívala. Whiskey potřebuje být v klidu. Potřebuje... rodinu. Ne mě. Já... „Půjdu,“ vypískla jsem a popostoupila dozadu o další drobnou vzdálenost. „Totiž. Měla bych jít. Víš- vy- neměla bych- prostě-“ Já nevím! Prostě-i mé myšlenky se mnou nehodlaly spolupracovat. „Uvidíme se,“ špitla jsem, přiskočila k němu, a něžně se přitiskla k jeho krku. „Měj se, Whiskey,“ zazubila jsem se a zatahala ho za ucho. Snad se ještě uvidíme. Někdy. Snad. Až zase napadne sníh. Třeba. Nešikovně jsem přitiskla na rozloučenou i vlkovi, ke kterému si Whiskey lehl, a rozeběhla se pryč z jejich lesa. Z jeho domova.

// řeka Mahtaë
// Díky za hru ^^

// řeka Mahtaë

Cítila jsem, jak mi těžknou nohy. Ale proč? Vždyť prostě přijdeme, pozdravíme, Whiskey se přesvědčí, že je všechno v pohodě, a... jde se. Ne? Nebo... snažila jsem se nevnímat pach smečky, zůstane. Určitě zůstane. Proč by nezůstal, co? Aby chodil se mnou? Jo, jasně. A já- můžu zůstat? Zavrtěla jsem mírně hlavou. Vypadám jako někdo, kdo by měl zůstat? Jsem nepoužitelná. A smečka... smečka je na nic. Whiskey může zůstat, to jo, nemůžu mu do toho kecat, ale... já? Ne. Nikdy. To by asi úplně nešlo. Nemůžu- nepatřím- mé myšlenky byly přerušeny Whiskeyho slovy. „Já budu přece dycky poblíž,“ zabručela jsem a snažila se zakrýt ten divný pocit mezi nervozitou a potěšením, co se ve mně právě začal hromadit. „V pořádku,“ zopakovala jsem po něm tiše a nejistě se usmála. Třeba to bude v pořádku. Všechno bude v poho. Prostě přijdeme, Whiskey zůstane a nebo půjde se mnou, a já půjdu. Jednoduchý. Nebude se to nijak komplikovat. Jen se na chvilku zastavíme a... trhla jsem sebou, když se k mým ouškám dostalo Whiskeyho vytí. Není cesty zpátky. Hlasitě jsem naprázdno polkla a vydala se ve stopách svého kamaráda.
Připadala jsem si jako někdo, kdo... nezapadal. Připadalo mi, že na mě i ve Whiskeyho stínu dopadá příliš mnoho paprsků, příliš mnoho štípavého světla, které na mě upozorňuje. Všímejte si mě. Jasně. To je přesně to, co chci. Zoufale jsem sklopila uši, jen abych byla alespoň o ně méně viditelná. Bude to v pohodě. Přijdeme. Odejdeme. Smečka plná Whiskeyů. Jak těžký to může být. Prostě- byli jsme nebezpečně blízko dalších vlků. Sice jich na smečku bylo málo, ale pořád jich bylo dost na to, aby se rozhodli, že se jako Whiskeyové chovat nebudou. „Uh... zdravím?“ nešikovně jsem napodobila pozdrav svého společníka a zpoza jeho zad pozorovala celý děj. Ten vlk leží a... tamten má šátečky? Proč by měl šátečky. Není retardovaný mít šátečky? odolala jsem pokušení oznámit Whiskeymu, že se mi onen vlk nelíbí. Je tohle smečka hardů na těle? snažila jsem se zakrýt údiv, který jsem chovala vůči téměř dvojitou srstí opatřené vlčici. Ale ta se mi taky nelíbí! zakňučela jsem v duchu a přitom si na obličeji udržovala tuhý, křečovitý úsměv. Fakt hodná, Whiskey, doopravdy. Půjdeme už? usmívala jsem se a každý moment v přítomnosti cizinců mě bolel.

// Medvědí řeka

Čím víc Whiskey říkal, že se blížíme, tím méně veseleji se dalo kráčet. Udělám mu ostudu! Sežerou mě zaživa. Bude tam spousta Whiskeyů a všichni budou vypadat stejně. On je tam bude všechny znát a já budu k ničemu. Zapomene na mě! Zapomene, už na mě nikdy nebude myslet! chtěla jsem se chvíli dramaticky povalovat na zemi, jenže se mi nechtělo a nebyl na to úplně čas. Takže mi nezbývalo nic jiného, než znovu a znovu střídat nohy. Ne že by na tom, že mě zapomene, záleželo. Jsem mu ukradená a on mně. Takhle- takhle fungujeme, rázně jsem přikývla a začala znovu věnovat pozornost i svému okolí. „Jo jo,“ přitakala jsem a rozeběhla se ke břehu řeky za svým společníkem. Bylo zvláštní nepít a nebýt sama. Než teda přijdeme do jeho smečky. Potom... všechno bude asi jako při starém. Nehodlala jsem to přiznat ani sobě, ale cítila jsem zklamání. Představovala jsem si, že s Whiskeym budeme navždy chodit po světě a, já nevím, hledat jeho Honey, ale ne že Whiskey přijde a... zase odejde. A odejde navždy. Tiše jsem přikývla na jeho slova, že se jeho smečka blíží. Neměli bychom se už rozloučit? Budu tam k ničemu. Budu mu k ničemu. Odejdu a... bude nám líp, pousmála jsem se zoufale a po očku sledovala, že i on se necítí zrovna nejlépe. „Bude to super, neboj,“ zkusila jsem ho nějak uklidnit, i když mi to přišlo naprosto zbytečné. Něco s Whiskeym nebylo v pořádku a to něco má slova nedokázala změnit.
Pozorovala jsem ho. Sledovala. Chtěla jsem zjistit, jak mu pomoci. Jenže... pak mi Whiskey položil otázku. „Cože?“ vypískla jsem překvapeně a náhle nevěděla, kam se koukat, poněvadž úplně všude byl můj přítel a jeho zvědavý kukuč. „Já do tvojí smečky? Já- já do smečky?“ zeptala jsem se téměř se znechucením. Já do smečky! Vypadám snad jako někdo, kdo by mohl do smečky? Koho by někdo ve smečce chtěl? Vypadám jako někdo, kdo- připadalo mi, že Whiskeyho zvědavost se téměř mění v prosebnost. Protočila jsem očima. Super. Ještě nakonec skončím v další smečce. „Fajn,“ zamručela jsem a tupě pozorovala řeku, která by mohla vést do mého nového domova. Nikoho tam neznám. Nikoho tu neznám. Blbý nápad. „Oooh, borůvky!“ zkusila jsem se zahihňat, ale nebylo to opravdové. Necítila jsem se na hihňání. Spíš na nechození do smečky, nemluvení s alfami a nesledování toho, jak Whiskeyho vítá celá smečka plná přátel. Celkem to i bolí, uvědomila jsem si a zavrtěla hlavou. Je mi to jedno. Úplně totálně jedno. Ukradený. Smutně jsem znovu odsouhlasila oznámení, že se blížíme, a vydala se za Whiskeym. Hurá.

// Borůvkáč
// Omlouvám se, že píšu až nyní, byla jsem nemocná T-T

// Středozemka

„Joo?“ vyzývavě jsem se na něj zazubila, zatímco jsem od něj pelášila pryč, „Tak to teda hodně štěstí! Budu naprosto nenalezitelná! Nenajdeš mě tak moc, až z toho budeš smutnej! Takže budeš smutnej dvojnásob!“ Radostně jsem běžela podél řeky a hledala místo, kam bych se mohla ukrýt. Všude je jen voda. V tom se schovává pěkně blbě, přimhouřila jsem na ni oči, snad aby ji to donutilo udělat mi nějaký pěkný úkryt, jenže ona na to nic. „A bude to!“ vykřikla jsem rázně hlasem, který měl napodobit ten mého přítele. A bude to a bude to, už jsem si připravovala vítězoslavnou řeč. Ano, Whiskey, jsi smutnej, páč jsem se schovala. A máš to! Ne, nemusíš mě obdivovat, jsem ztracená. Ztracení vlci se neobdivujou. Holt jsi mě nenašel, no. Jsem nejlepší! hihňala jsem se nad představou toho, jak Whiskey zmateně tápe po světě a hledá mě, mistra v nenalezenosti. Křoví! zpozorovala jsem nedaleko od místa, kde jsem se právě nacházela, přijatelné množství větviček a klacíků na to, abych se do nich schovala a nikdy se neodschovala. „Rozluč se s dobrou náladou, páč je čas truchlit!“ vypískla jsem a přidala na rychlosti. Zbýval mi jen malililinkatý pidimidikousilíneček na to, abych navždy zmizela z povrchu zemského, jenže pak... „Neeee!“ zaúpěla jsem, když mne cosi hnědobílého srazilo na zem. Do boku, který se ještě nevzpamatoval z Athame, vystřelila prudká bolest. „To snad neeee,“ zmítala jsem se pod Whiskeym jako ryba na suchu a občas máchla tlapkou, aby to vypadalo, že se hodlám bránit. „Jsem nalezena! No to snad- Whiskey nebude smutnej! Co si- co si jen počnu!“ rozhlížela jsem se v hrané bezradnosti na všechny strany, dokud jsem nezahlédla příhodnou kopu sněhu. Stejně jsem mokrá, tak co, ušklebila jsem se a rychle si přisunula tlapou onu hroudu blíž, pak ještě blíž, až nakonec skončila na mém obličeji. Studí! Strašně studí! Vylekaně jsem se ho na moment chtěla vzdát, zahodit a nikdy na sebe nedat, ale bylo pozdě. „V-díš? Swlhl s- pw mnw zwm!“ zahuhňala jsem téměř vítězně přes studivou vrstvu na mé hlavě. Jenže pak se tíha, která mne udržovala při zemi, zvedla. On si fakt myslí, že jsem zmizela? Odejde mě hledat! To snad ne! rychle jsem vyskočila na všechny čtyři. „Tadá? Jsem tady! Objevení Ilenie! Gratuluji, vyhrál jsi!“ uculila jsem se na něj a stále cítila jistý podíl na jeho výhře. Přikývla jsem na jeho pobídku, abychom šli dál, a vesele si to začala kráčet vedle něj.

// řeka Mahtaë (sever)

// Ohnivé jezero

Snažila jsem se ignorovat Whiskeyho otázku, proč bych se mu schovávala. Stydlivě jsem pozorovala vzdalující se jezero a předstírala, že jsem ho vůbec neslyšela. Se mu přece schovávat nemusím. Jen- jen bych se mu schovala, aby koukal. To by teda koukal! Byl by šokován. A já bych se mu schovala, páč- páč, nevěděla jsem. Prostě jsem jen šla, snažila se nečervenat a vypadat, že jsem vůbec nic neslyšela.
Místo toho jsem se ho radši zeptala na to, jak se cítí. Mé podezření, že se najedl beze mě, ale rychle opadlo, poněvadž Whiskey prohlásil, že by se se mnou podělil. Nesměle jsem se uculila na zem pode mnou. Jsme přátelé! Jasně, že by se se mnou podělil. Je to samozřejmý, ne? „Ahoj, přítelkyně Ilen. Přítelkyně Ilen! Mám pro tebe jídlo, páč jsme kámoši!“ A my jsme kámoši! Přátelé! Nejlepší! šťastně jsem vypískla a nadšeně začala zírat na svého nejlepšího kamaráda navždy, ale ukázalo se, že to byl špatný nápad. I když tvrdil, že je kdo ví jak v pořádku, nelíbilo se mi to. „Snad to bude jen pocit,“ špitla jsem opatrně, protože jsem nebyla schopná ho konejšit tak dobře, jako on mě, „Uvidíš. Všechno tam bude v pořádku.“ Usmála jsem se na něj a rozhodla se, že je pomalu načase mu oplatit to šťouchnutí. „A navíc!“ rychle jsem k němu přiskočila a zatahala ho za ucho, „jsem se rozhodla se ti schovat právě teď! Koukej být smutnej a najít si mě!“ S hihňáním jsem vyběhla stranou od něj, aby to vypadalo, že se teda běžím navždy ukrýt a Whiskey bude trpět žalem.

// Medvědí řeka
// Určitě jsem to omylem nenapsala jako Newlin ˘^˘ :D

// Ronherský potok

Můj seriózně vážný výraz se rychle změnil v úsměv. Najde si mě! Páč jsme přátelé. Tohle přátelé dělají. Zubila jsem se na něj spokojeně, jako kdybychom už konečně našli ten poklad z naší výpravy. Až na to, že ten poklad je síla přátelství! Všechno působilo tak sladce. Dokonce i jezero, které je normálně... já nevím, jezerovité, náhle mělo téměř růžovou barvu. Ty jsi z něj taky celá růžová, co? Protočila jsem oči a vrátila se k mračení, abych Whiskeymu nenadělala příliš mnoho nadějí. Nebo snad sobě. „Schovám se ti! Pak mě nenajdeš a budeš smutnej,“ zamručela jsem a odvrátila od něj hlavu směrem k jezeru. Proč je tu tak narváno? Co si myslí, že dělaj? To jezero je fakt růžový? Všichni se přišli mrknout na růžový jezero! Jen my jdeme do smečky. Do smečky kdo-ví-kde, ale prej blízko. „Byl bys smutnej, kdybys mě nenašel, že jo?“ zvědavě jsem na něj vypoulila oči. Nebyl by smutnej. Proč by taky byl? Jsem jen... já. Jsem mu úplně ukradená! Jenže on teď ví, že on mi ukradenej není. Zvědavost se změnila v děs, který rychle nabral podobu obrany. „Totiž, je mi to jedno. Buď si smutnej, nebuď, já... já se ti schovám!“ vyhrkla jsem rychle a přikrčila se k zemi na ukázku toho, jak mě jednou nebude moct najít. „Slehne se po mně zem,“ prohlásila jsem odbornicky a tentokrát, i přes ten hnusný mokrý sníh, si na ni lehla. Sice si zem měla lehnout na mě, ale to byl už jen maličký detail.
Jenže něco na Whiskeym nehrálo. On teda celý nehrál, ale hlavně něco na něm. „A proč jsi jako polknul?“ prohlížela jsem si ho podezřívavě, „Jedl jsi snad beze mě?!“ Vykřikla jsem zděšením a doufala, že jsem dala dostatečně najevo zradu, kterou tímto jídelním činem způsobil. „Jsi v pořádku?“ špitla jsem už o něco starostlivěji a přistoupila k němu o něco blíže.

// Středozemka