Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Mnohem víc ti dlužím omluvu já :( Moc mě to mrzí T-T

Kdo by to žral? Takhle červený být jídlo nemá, ne? Je to takový... nebezpečně vypadající a- Trhla jsem sebou, když jsem zaslechla rámus jen několik kroků ode mne. „Co to-“ hodlala jsem doříct svou otázku, jenže právě v tu chvíli se přede mnou zjevila odpověď. Zlomyslně jsem se zašklebila na vlčici, která tak nešikovně přistála poblíž. „Koukám, že ti to na stromech moc nejde,“ zasmála jsem se jejímu neštěstí a užívala si, jak vlčice, která shodou okolností zasmradila mé klidné místo, rádoby okamžitě a bojovně vstává. Holka, ty už máš pár let za sebou, co? Ještě chvilku jsem se hihňala jejímu výrazu, který mě snad každou chvílí měl obvinit z toho, že neschopnost vlčice je má vina. Jo, jasně. Jako kdybych nebyla starostlivá kolemjdoucí! Přestala jsem s úsměvy a šklebením, dokud ho ještě bylo přijatelné množství, a zatvářila se velmi smutně. „Jsi v pohodě? Nenatloukla sis moc? Snad ti to neudělalo nic s hlavou!“ Zkoumavě jsem si ji prohlížela, abych dala najevo, jak moc starostlivá jsem. S hlavou, jo. Jasně. Protože tu má určo v pohodě. Jasně.

// Šakalí pahorkatina

Jestli je Izar tuhej, mohla bych zas najít Athame. Stejně si zasloužila mnohem horší věc, než aby přišla o kamarádku. Měla přijít... já nevim. O ten hnusnej kožich! Ale na tom už asi začal pracovat někdo přede mnou. Škodolibě jsem se usmála nad představou Athaminy popálené kůže. Ten někdo asi dost dobře věděl, co dělá. Hlavně, jestli k nim taky přikráčela a začala otravovat vzduch. Zhluboka jsem se nadechla, abych Athame na dálku dala vědět, že tady to, na rozdíl od ní, nesmrdí. Jenomže to tu smrdělo. Sice ne jako Athame, a to se muselo ocenit, ale... i tak. Další? Už zase? Přimhouřila jsem oči a otráveně zkoumala krajinu. Všude jen divný stromy. A na nich tyhle divný- zavrtěla jsem hlavou, abych se mohla lépe soustředit. Ten někdo může být kdekoliv a sledovat mě. Kouká na mě, jak koukám na bobule. A ještě se mu to určitě líbí! Zvrácený hnusák! Podezřívavě jsem sledovala každou větvi a každý kmen, ale bylo to k ničemu.
Asi tak k ničemu, jako jsou tyhle divný bobule. Vrátila jsem se k tmavě červeným kulatověcem, které úpěnlivě prosily o mou pozornost. To se žere? Zvědavě jsem se natáhla k nejbližší kouli a olízla ji. Cosi hladkého přejelo po mém jazyku, ale jinak to bylo, jak jsem předpokládala, úplně k ničemu. To se určo nežere. Povzdechla jsem si a vyčerpaně si sedla. Třeba mě ten blbeček ještě dožene.

// Promiň, Ashe, chtěla bych zase chvilku hrát trošku aktivněji T-T
// Křišťálový lesík

Sice se mnou šel dobrý vkus, ale Izar se nějak opozdil. Ztratil se? A to chce jako založit smečku? S takhle vypatlaným smyslem pro orientaci? Nevěřícně jsem se ohlédla za rameno a zítrala tam ještě nějakou dobu, abych Izara pomocí svého zraku vysvobodila z bloudění. Stejně je to amatér. Pan povýšený. Jakože- jo, sice neměl rád Athame, což bylo fajn, ale jinak... jinak neměl vlastně rád ještě spoustu vypatlaných vlků a měl stejný názor na spravedlnost, ale... ale jinak to byl pěkný blbeček. Jakože ne tak moc. Možná trošku. Ale jinak... odfrkla jsem si a vrátila se pohledem zpět před svůj čumák. Nafoukanec jeden. Že si prej založí smečku. Jo, jasně. Zrovna on má co kecat do jiných. Fakt to byl amatér. Ne moc velký, ale stejně. Zamračila jsem se a rovnou se ještě rozhlédla kolem sebe. Tentokrát všemi směry, abych zakryla, že jsem se předtím starala o takového vypatlance, jako byl Izar. Byl? Určitě tam někde pošel v křoví. Možná ho něco dostalo. Ale to by se mu asi úplně stát nemělo, on... nebyl zas tak špatnej. „Izare?“ zamručela jsem, aby se neřeklo, že jsem ho nehledala. „Nafoukanče Izare?“ zopakovala jsem a během toho se už pomalu rozešla dál. Tak Izar je asi vyřízenej, no.

// Třešňový háj

Ukázalo se, že Izar narazil ve vytváření smečky na spoustu překážek. Ukňučený pitomeček. Nejprve zabije medvěda a pak se nemůže dostat přes primitivní problém? Amatér. Nejprve machruje, dělá ze sebe kdo ví koho a pak- s politováním jsem zavrtěla hlavou. „Ale to je přeci strašné! Víš, vlka, který je věrný a nevypatlaný, to není jen tak, to neseženeš nějak lehce,“ nenápadně jsem se k němu naklonila. Já jsem věrný a nevypatalný vlk! Vezmi si mě! „To vhodný území najdem, neboj! Můžeme chodit, hledat listnáče a... nějak to určo dopadne. A třeba cestou potkáme i pár nevypatlanců, kteří by se hodili do party!“ povzbudivě jsem se na něj zazubila a vyskočila na všechny čtyři. Zvláštní bylo, že jsem věděla, že bych se za své nadšení měla stydět, ale... mít nevypatlanou smečku by bylo fajn! Bylo by to super! Všude by byli jen chytří vlci, slušňáci, kteří- oni neexistujou. Nikdo takovej není. Žádní pitomí nevypatlanci nejsou. Zklamaně jsem si prohlédla vlastní tlapky. Všichni jsme tu vypatlanci. A žádná smečka to nezmění. Zpozorněla jsem, až když mi došlo, že mě Izar vlastně během chválení urazil. „Hele!“ vypískla jsem dost dotčeně, „Jak jako divný oči? Ta barva je jen přechodné řešení, abys věděl. Musím zapadnout s blbečky. Takže za to nemůžu, abys věděl!“ Rázně jsem se na něj zamračila a trošku své oči přimhouřila, aby z nich viděl méně divnosti. „Ale jako jo, vkus mám v poho,“ pousmála jsem se na něj a rozhlédla se po okolí. Tohle místo mu teda nestačí, jo? Je fakt, že nevypatlaná aliance by ses sem všela dost blbě. Nebo možná vůbec. Takže... „Půjdem tamtudy?“ zeptala jsem se a společně se svým dobrým kusem se tam rovnou vydala.

// Omlouvám se, že jsi musela tak dlouho čekat :c Tady máš shitty post, který byl sepsaný z posledních sil T-T
// Šakalí pahorkatina

„Listnáč zní fajn. Taky mi jehličí leze na nervy,“ přitakala jsem mu a ihned se věnovala naslouchání jeho monologu o názvu smečky. „Chm, co takhle... aliance? Stříbrná aliance?“ zkusila jsem taky, aby se neřeklo, že svému společníkovi vůbec nepomáhám. „Rozhodně ne smečka, to už je fakt okoukaný. A jen to dokazuje nedostatek představivosti. 'Tahle smečka se bude jmenovat smečka!' Jo, jasně. Blbečci,“ ke konci své promluvy jsem si ještě naštvaně odfrkla. Nikdy mě ani nenapadlo, jak moc amatérské názvy smeček jsou. Izar, na druhou stranu, působil jako naprostý profesionál, který věděl, jak správně smečkovat.
„Nebyla by pitomá kvůli pitomcům? To by- bylo super. A myslíš si, že by to fakt šlo? Že seženeš dost vlků, kteří nejsou vypatlaní?“ přimhouřila jsem podezřívavě oči. Nepotkala jsem snad nikoho, kdo by tu nebyl alespoň decentně vypatlaný. Všichni jsou pitomí. Otráveně jsem protočila oči při vzpomínce na Whiskeyho. Taky to byl pitomeček. Prostě se na mě vybodl. „Odpusť, Izare, jen... myslím, že je to dost naivní myšlenka. Chci říct-“ zkusila jsem alespoň trochu ubrat na naštvanosti vůči pitomosti ostatních, „Něco takového dokázat, to je... neuvěřitelné.“ Povzdechla jsem si a svalila se podle jeho vzoru. „Na druhou stranu, ty jsi taky neuvěřitelný. Takže věřím, že když si něco umaneš, tak se ti to určo podaří,“ přikývla jsem a s pohledem plným obdivu si ho znovu začala prohlížet. Fakt vypadá jako někdo, kdo by vedl smečku. Stříbrnou, ale nestříbrnou. A nejmenovala by se smečka. To by byla fakt pěkná trapárna, kdyby jo. Ale... stejně v ní budou pitomci. Je někdo, kdo pitomý není? „A co ti vlastně v založení smečky brání?“ řekla jsem a zatvářila se adekvátně vážně. Páč zakládání smečky, která nemá být pitomá, musí být fakt děs.

// Suri, nevšimla jsem si, že jsem na řadě T-T

Fascinovaně jsem poslouchala každé jeho slovo a snažila se ho příliš nepřerušovat, poněvadž mi něco naznačovalo, že by se z toho nejspíš picnul. Stříbrná krev? Nebolí to? přimhouřila jsem na moment oči v zamyšlení a hned nato se vrátila k tupému usmívání a obdivujícímu zírání. „Izarova smečka!“ vydechla jsem nakonec s tou největší porcí údivu, jakou jsem momentálně byla schopná naservírovat, a trochu k tomu pootevřela tlamu, aby bylo to, jak to vnímám jako neuvěřitelné, uvěřitelné. „A já bych tam fakt mohla? I když nemám stříbrnou krev? Ale kdybys měl smečku jen ze stříbrné krve, tak by to mohlo být trapný. A to nechceš. Takže se můžeš spolehnout, že bych v tvé smečce byla,“ škodolibě jsem se pousmála nad představou, že taková pitomka, jako byla (a je) Athame, by se asi neprobojovala na naše území. „A určo by si nic žblekotat nedovolili. Podle mě by se tě báli. A mě taky. Teda, ne tak, jako tebe, já nezlikvidovala jezevce, ale i tak bych řekla, že nejsem marná. Ani by nežbleptli, páč jinak...“ Svým způsobem v téhle konverzaci s Izarem byla spousta příjemných věcí. Teda, nepřipadalo mi, že by byl nějak extrémně příjemný Izar, ale bylo dost možné, že se ve skutečnosti snažil o to samé, co já. Poučit ostatní. Změnit je. Blbečky. „Bída,“ máchla jsem rázně ocasem a chvilku to slovo ještě převalovala v tlamě, protože se rozhodně dostávalo do seznamu mých nejoblíbenějších. „Kde by sis tu smečku udělal? Jak by se jmenovala? A byla by taky pitomá?” Několikrát jsem na něj zamrkala, aby si byl jistý, že můj zájem stále neztratil. „Většina smeček je pěkně pitomá,“ zabručela jsem si spíš pro sebe a nepřestávala se culit na svého stříbrokrvného společníka.

Malinko jsem se uchichtla, když Izar prohlásil, že to, co jsem udělala, je vlastně správné. „Ale nech toho,“ zahihňala jsem se a zlomyslně se ušklebila na Athame, které byl sotva vidět její bahnitý zadek. „O mně?“ překvapeně jsem po něm zopakovala a přimhouřila oči. „Já jsem... vlastně děsně nezajímavá,“ uvědomila jsem si a téměř se propadla hanbou, protože zatímco Izar byl II. a z mocného rodu, já byla jen... já. „Fakt. Nejsem z mocného rodu. Jsem spíš z rodu, který- eh. Radši bych se o nich nebavila, poněvadž- to je jedno. Už jsou pryč. Všichni. Ale chtěla bych být dobrá. V něčem. V čemkoli. Chtěla bych... spravedlnost. Aby hnusáci, jako je Athame, dostali svoje. Aby všechno bylo fér. Ale jinak... co já vím. Nechci do nějaký smečky nebo tak, to určitě ne. Spíš... já nevím. Vlastně je mi to jedno. Jen... procházím. Víš? Nejsem důležitá na to, abych měla plány,“ rázně jsem přikývla, abych ukončila svůj nezajímavý proslov o mém nezajímavém životě. „Ale... co ty? Prosím, pověz mi o sobě!“ žadonivě jsem na něj upřela svůj pohled a nehodala uhnout. „Bojoval jsi s medvědem! Zachránil sestru! Udělal jsi ještě něco... chrabrého?“ začala jsem ho pomalu obcházet, snad abych na něm našla známky jeho chrabrosti a mohla si z nich poskládat celý příběh. „Ó, jsi tak statečný!“ vydechla jsem dramaticky a hluboce se zahleděla do jeho žlutých očí. „Jak ty to jen děláš,“ špitla jsem s údivem a odvrátila zrak na své tlapky.

Nehodlala jsem z Izara spouštět pohled a líbezně se hihňat, když mi lichotil, ale nějak to nešlo, protože Athame se rozhodla, že nám naprosto zničí atmosféru. Nejprve rozsekala svou nechutnou řeč na náhodná slova, a pak najednou začala ječet. „To jsem já, no, Ilenie,“ přikývla jsem na její oznámení o tom, že jsem Ilenie, poněvadž na tom nebylo nic, co bych mohla zamítnout. Horší bylo označení fracka. A skunka. A... hada? Tak si vyber, šmarja. Nevinně jsem se pousmála na Izara, jako kdyby tam Athame vůbec nebyla. „S tou chátrou jsi měl pravdu,“ zašeptala jsem a obrátila se znovu na svou bahnitě ošklivou společnici. „Byla to děsná švanda! Jsem ráda, že jsem s tebou mohla strávit čas. Fakt! Snad už chápeš, jak moc vypatlaná jsi. Nezasloužíš si kamarády,“ zamračila jsem se na ni a ani se nepohnula, když se začala nebezpečně blížit. Jsme na ni dva a- Fascinovaně jsem vypoulila oči na Izara, když se uprostřed takto vyhrocené situace rozvyprávěl o medvědovi, kterého tak profesionálně zahnal. Kecá! Určitě kecá. Machruje. Ale třeba je na tom něco pravda! Vždyť to ucho má takový... nenápadně jsem mu sklouzla pohledem na jeho levé ucho, ožužlaný. Dramaticky jsem zatajila dech a vítězoslavně se na Athame zašklebila. „Tak to slyšíš, Bahnice! Izar II. porazil medvěda a zachránil svou sestru a-“ přerušila jsem se, když se Athame rozvášnila ohledně mého pořadníku vlků, které zradím. „Jááá?“ aniž bych si byla příliš jistá koho, zmateně jsem se zeptala a zatvářila se ihned na to uraženě. „Tohle nebyla zrada, ale přátelská pomoc!“ (// je toto rok 1968 pro Rusáky?) nenápadně jsem se přisunula k Izarovi, aby mne před rozjetou Athame případně spasil. „Copak to nechápeš? Měla bys mi poděkovat!“ zavrtěla jsem odmítavě hlavou a už se chystala znovu nadechnout, abych jí dala další důvod, proč jsem lepší než ona, ale vypadalo to, že už tenhle argument Athame vyřídil, poněvadž se vydala na odchod.
Trochu nechápavě jsem sledovala její hnusný zadek, jak se vrtí v dálce, a poté konečně vrátila všechnu svou pozornost tam, kam patřila. Komu patřila. „A kde jsme to skončili my?“ zamrkala jsem a lehla si na zem, abych působila co nejuvolněněji. „Opravdu chceš znát něco o mně?“ provinile jsem se podívala na vlastní tlapky. Ale sire Izare II. z mocného rodu, já jsem přece úplně chátrovitá! Co mu asi řeknu? Ha? Ahoj, jsem Ilenie a tohle je má oblíbená barva? Který vypatlanec by něco takovýho řekl. „Ona... Bahnice trochu hysterčí. Ale ve skutečnosti tomu bylo tak, že mne poprvé napadla. Ne jako tebe a tvou sestru medvěd, ale slovně. Pokojně jsem ležela v teple,“ Společně s Whiskeym, který se na mě taky vybodl. Amatér. „Byl to pokojný den jako stvořený pro pokojné ležení. A pak přišla ona. Přiřítila se a začala na mne křičet, co si myslím, že dělám.“ Vrtěla jsem hlavou a doufala, že se dočkám politování. „Odpověděla jsem jí tak trefně, jak jsem mohla, tedy, že netuším, proč na mne takto huláká a co si myslí, že dělá ona,“ pokračovala jsem ve vysvětlování, „a to ji urazilo. Zaútočila na mne. Já vím, že není medvědem, ale stále-“ naznačila jsem, jak velká zranění na těle a na duši mi ta zrůda, co mi nadává do zrůd, způsobila. „Tehdy jsem ji porazila. A ona zapomněla. Jedno uhození do hlavy a- nevěděla nic. Utekla. Teprve nedávno jsem ji znovu potkala a,“ mírně jsem přikývla a věnovala svému o dost příjemnějšímu společníkovi úsměv, „řekla jsem si, že by bylo dobré ji ranit. Zasloužila si to. Nebo... ne?“ Se zájmem jsem si prohlížela Izara, který se zatím jevil jako velmi statečný a sebekontrolující jedinec.

// Asheee, prosím, nemusíš spěchat s odpovědí, dostanu se k netu až někdy devátého T-T

Zahihňala jsem se, když vlk prohlásil, že chujovina se hodí spíš k Athame. To je kompliment, ne? Ha! To koukáš, Athame, co? Povýšenecky jsem se na svou společnici zašklebila. Jsi chujovina! Slyšelas? Chujovina! A já ne! „Děkuji ti, Izare II. z mocného rodu...“ přimhouřila jsem oči. Z mocného rodu eeeeh... mocný rod... jak to říkal? Mocný rod... Pasínů? Pasaplínů! Salsasplínů? Asůlmlýnů? A- „Z nejmocnějšího rodu!“ uzavřela jsem nakonec a ještě přidala hluboké poklonění, aby si Izar uvědomil, jak moc si jeho původu cením. A Athame je jen chujovina z rodu chujovského! Ha! Věnovala jsem mu další rádoby okouzlené zahihňání, když se přede mnou Izar uklonil. To asi moc často nedělá, co? Další kompliment! Možná. Ne. Spíš ne. Ale trošku! Ne. „Mé jméno jest Ilenie. Nejsem z mocného rodu, ale...“ trochu jsem se přikrčila. Cítila jsem, jak mne pohltil stud. Proč taky nemůžu být odněkud z mocnorodu? Se se mnou nebude bavit. Jsem jen špína! Řekne si, že jsem jen chátra a pak si řekne, že jsem taky chujovina! „Ale není to zas tak špatný, no fakt!“ vypískla jsem nakonec a snažila se tvářit co nejpřesvědčivěji. „Mohlo být hůř. Jako třeba tady u Athame!“ kývla jsem hlavou směrem k té hnědé břečce, která mi poslední dny dělala společnost. „Představ si, Izare II., že tadyhle Athame...“ trochu jsem se k němu přiblížila, jako kdybych mu chtěla říct nějaké pikantní tajemství, „Je z rodu, který nikdy neviděl ovoce. Nikdy! Má z toho trauma.“ Několikrát jsem pobouřeně zavrtěla hlavou. Možná kvůli tomu ovoci je tak pitomá. Pěkně pitomě pitomá! „Ale bavme se radši o něčem hezkém,“ odvrátila jsem od Athame pohled, jako kdyby mne mohla ušpinit, a začala se plně věnovat Izarovi. „O někom hezkém. Povídej mi o sobě, prosím,“ prosebně jsem na něj vypoulila oči a nehodlala z něj spustit pohled.

Když jsem se znovu ohlédla na Athame, překvapeně jsem vypoulila oči. Oni jsou tu ti hnusáci už dva? Zavrtěla jsem zoufale hlavou a prohlížela si toho druhého, kterého jsem si doposud nevšimla. Že by mi byl tak ukradenej, že se zjevil až teď? Nebo nás sledoval. Ale pořád je mi ukradenej, předstírala jsem, že jsou mi oba hnědáci fakt jedno, a jen nenápadně poslouchala, o čem se baví. U Athame mě ani nijak nešokovalo, že všechny urážela, ale u nového vlka to byla novinka. Whoah, takže je to doopravdy hnusák! spokojeně jsem se ušklíbla. Ale já to napravím! Všichni budou dobří. Nakonec. Poučí se. „Totálně šeredná,“ přitakala jsem na jeho slova a tvářila se znalecky. A máš to, Athame! Šeredo! rázně jsem přikývla a téměř se na svého kolegu v nesnášení Athame usmála, ale nějak mi ztuhl výraz, když se s urážkami pustil do mne. „Jak jako nemoc!“ vypískla jsem a zavřela oči, jen aby víc nenarážel na tu věc na m. Pitomé fialové oči. Dám je pryč! Nějak. Jdou dát nebolestivě pryč oči? Ale není to nemoc! Ale kdyby to byla nemoc, uzdravím se a- dlouze jsem vydechla, když všechnu svou pozornost znovu začal věnovat Athame. Opatrně jsem otevřela oči, abych zjistila, že se věnují té rozžvýkáné kytce.
„Jsou to strašný chujoviny! Děsný, fakt!“ několikrát jsem přikývla, aby věděl, že s ním naprosto souhlasím, a ladně se rozešla směrem k němu. Určitě to vypadá dobře! Neodolatelně! Občas jsem ladně švihla ocasem, abych vypadala fakt elegantně a ne jako šereda Athame. „Ale ty, jak tak koukám,“ pomalu jsem ho obrkoužila a dávala si pozor na to, aby můj hlas zněl alespoň jako napodobenina něčeho sladkého, „žádnou chujovinu nemáš.“ Leda tak v hlavě. „Víš, já-“ zatvářila jsem se nervózně a mírně se přiklonila k jeho krku, „bych chtěla být tvá chujovina.“ Ani nemám ponětí, co to slovo je. A Athame určitě taky ne. Zas tak chytrá není. Vlastně je úplně debilní. Přikrčila jsem se, aby si uvědomil, jak velkou moc nade mnou má, a vrhla pohled plný opovržení po své bažinaté známé.

// Moc se omlouvám, že to tak trvalo T-T

Vyděšeně jsem se koukala na Pithame. „Jak to myslíš, posednutá?“ rozhlédla jsem se na obě strany, abych se ujistila, že ty blbosti plácá o mně, „Já?“ Jak jako posednutá smrtí! Jakou smrtí? Já jsem smrt! Ne. Jsem tuhá! To neznamená smrt. Jsem úplně v pohodě! Uraženě jsem se na ni zamračila, když jsem si uvědomila, že to myslí jako legraci. „Jestli ta kytka má svítit, tak je nějaká pitomá. Stejně jako ty. Úplně k ničemu,“ popadla jsem do tlamy květinu, která se válela poblíž místa, kde jsem se pro změnu válela já, a začala ji rozkousávat. Svítivý kytky. No jasně. Soustředěně jsem přežvykovala. To není zas tak špatný. Žrát by se to dalo. Je to taková vlažná chuť, taková... zarazila jsem se. Ona ji měla v tlamě, že jo? Jak by mi ji tam dala. Jasně, že ji měla v tlamě! Znechuceně jsem vyplivla kytku a ani se neobtěžovala nemířit jinam, než na svou vypatlanou společnici. Cosi, co už vůbec nepřipomínalo květinu, skončilo u Athaminých nohou, a já měla dost času na to (nebo jsem si spíš ten čas udělala), abych zpracovala všechny Athaminy kecy. „Takže je to moje vina!“ vyprskla jsem po chvilce ticha. „Sveď to na mě! Jasně, v pohodě, to víš, že jo. Jasnačka. Vždyť já chcípla sama od sebe! Je to tvoje vina,“ rázně jsem přikývla a prohlížela si její hnusný ksicht. „Proč ses vůbec narodila, hm? Kdo se tě o takovou pitomost prosil, 'sim tě,“ zavrtěla jsem s politováním hlavou a odvrátila svůj pohled jinam, aby si Athame uvědomila, jak moc ukradená mi je.

Měla jsem tu smůlu, že jsem umřela úplně zbytečně. Proč si z toho nic nedělá? Co si jako myslí! Já tu umřela! Kvůli jejímu smradu. Jen a jen kvůli jejímu smradu! A jí je to úplně ukradený. Ona má snad ještě radost! Toužila jsem projevit svůj údiv a to, jak mne zasáhl Athamin nevděk, ale jelikož jsem byla mrtvá, nebyl na to nějak čas. Jediné, co mi zbývalo, bylo ležet na zemi a vyslechnout si slavnostní řeč, kterou nade mnou ta mrcha vedla. Jdi se bodnout, Athame! Přijdu tě strašit! Blbko, zamručela jsem si v duchu a cítila, jak mi koutek cuká do úšklebku. Co si počneš? Co kdyby ti došlo, že smrdíš! Co kdyby ti došlo, že to, že jsem mrtvá, je tvoje chyba, a začala se starat o svou hygienu! Trochu vymáchat tlamu a, co já vím, zbavit se svýho kožichu, páč ten už zachránit asi fakt nepůjde! A taky bys mohla- Vztekle jsem vyprskla, když mi nečekaně hlína přistála přímo do obličeje, ale přinutila jsem se udržet oči zavřené. Jsem mrtvá. Tuhá. Hlína je mi ukradená. Jo, a já jsem asi ukradená Athame, páč takhle se s mrtvými nezachází. Ona je asi fakt úplně vypatlaná, chudák. Hlasitě jsem vydechla čumákem, jen abych se zbavila smítka, které mne legračně lechtalo, ale jakmile jsem to udělala, přistála na mě dvě další. „Tak a dost!“ vyhrkla jsem, prudce vstala na nohy, a ještě prudčeji skočila na pohřební službu Athame. „Já ti dám! Nejprv smrdíš, pak z tebe chcípnu, a tobě- ty-“ rozzlobeně jsem ji povalila na zem a prohlížela si její výraz. „Tobě je to úplně jedno!“ uzavřela jsem nakonec svou bolestivou rozpravu a slezla ze své společnice. „Abys věděla, tak smrdíš tak moc, že jsem tuhá, i když nejsem. Totiž. Umřela jsem a pak jsem ožila, ale neožila jsem, a to jen kvůli tomu tvýmu smradu! Jsem znova umřela. Cítím to v kostech. Fakt,“ rázně jsem si sedla na zadek a očekávala, že se Athame třeba omluví za škodu, kterou mému mrtvému tělu způsobila.

// Medvědí jezero

Poslouchala jsem Athamino kázání o tom, jaké kámošky jsme. Jasně. Jasně. Nejky holky do nepohody! A to, že jen tak chodíš okolo a řveš na mě, to je v pohodě. To je ta nepohoda! A my jsme kámošky. Si piš. Občas jsem nepřítomně přikývla, aby si má drahá nemyslela, že ji ignoruju. Jasně. Kámošky. Na Whiskeyho nemáš. Ten byl kámoš! To jako jo. Byli jsme spolu a- A i ten se na mě vybodl! Tak proč se taky nevybodneš, huh? Proč mě pronásleduješ? Si myslíš, že jsme kámošky? Já s tebou nikam nepůjdu! Jdi pryč! Stále jsem přikyvovala a ani mě příliš nezajímalo, že jsem na Athame naštvaná za něco, co jsem chtěla, aby udělala. Jsi pěknej vocas. Můj ocas! Chodíš za mnou, jako kdybys byla můj ocas. Ocase. Naposledy jsem přikývla, než jsem si uvědomila, co jsem právě schvália. „Shnilý borůvky?!“ vyhrkla jsem a šokovaně si svou společnici prohlížela. Ona se zase dostala k ovoci! Má s tím ovocem problém, nebo- „Ty taky smrdíš, si nemysli. A smrdíš jako... jakooo,“ zarazila jsem se. Jako co? Nemůžu říct další ovoce. Ještě bych ji zmátla, chuděrku. „Cože? Promiň, neslyším tě přes ten tvůj smrad! Já- už- nemohu dál- já- se- nejspíš se-“ začala jsem vydávat divné zvuky ze svého krku, „Dusím se! Tohle- je- můj- poslední- nádech- já- už-“ S vypláznutým jazykem jsem se rozvalila na zem. „Umírám,“ oznámila jsem nakonec velmi chraplavým hlasem, naposledy mrskla svým tělem a poté už zůstala nehybně ležet. A měla by sis to brát osobně, kámoško smraďoško.

Zoufale jsem dupala na místě a doufala, že s tím ze sebe setřesu všechnu magickou rybinu. Pryč! Prostě pryč! Nechci! „Sundej to ze mě!“ vypískla jsem znovu na svou společnici a a ni se příliš neobtěžovala si všimnout, že je indisponována, poněvadž se zrovna válí smíchy. Pryč! Fuj, fuj, f- Teprve když Athame začala zase plácat blbosti, uvědomila jsem si, o co jde. Uraženě jsem se na ni podívala. „Fakt vtipný,“ zabručela jsem a pomalu se vydala ke břehu. „Hahaha. Moc vtipný. Legrácky. Švanda. Fakt,“ s tím největším zamračením, které jsem dokázala, jsem si hotově sedla na břeh. Co jsem jí kdy udělala? Blbka. Si myslí, že je vtipná? Zrazeně jsem se podívala na svůj zadek, který nepříjemně studil. Já jsem mokrá? Jak se to- znovu jsem probodla pohledem svou podobně mokrou společnici. Pithame. Totální Pithame. S velmi hlasitým zasténáním jsem se rozvalila tak, abych vypadala, že mě ten mokrý zadek vůbec nežere. Jo, jasně. Všechno v pohodě. Se smějeme, ne? Blbko! Chtěla jsem na Athame zavrčet. Chtěla jsem ji možná i kousnout. Nebo znovu praštit do hlavy. Cokoli. Ona se... nesměje moc často, ne? Pousmála jsem se nad tím, jakou radost jí její vtip dělá. Nesmála se. Třeba se nikdy předtím nesmála. A teď...
„Neptej se mě na takový pitomosti,“ odsekla jsem jí namísto toho, abych dokončila svou myšlenku. To víš, že jo, ještě ti tu všechno vykecám. Tak určitě. Tudle nudle. „Ti na to neskočím. Nic jako mořští vlci s děly a co já vim- prostě nejsou! Nejsou a-“ zadrhla jsem se. Jasně. Si ze mě bude dělat pořád srandu. Ze mě! Blbka. „Víš ty co?“ dramaticky jsem vyskočila na všechny čtyři a velmi pomalu se znovu protáhla, aby bylo jasný, jak moc mi dala celá tahle Athamovská záležitost zabrat, „Jdi se bodnout.“ Rozešla jsem se směrem kamsi pryč od pitomého jezera plného pitomé Athame. „Jdu pryč,“ vysvětlila jsem ji ještě, aby se neřeklo, že nebyla obeznámena. Ale ona nepůjde za mnou! Ale má se jít bodnout, blbka. Ale budu sama. Já nechci být sama! Ale Athame je fakt pitomá. Jenže- „Pryč od vody, aby bylo jasno. Jdeš taky? Jakože, je mi to totálně fuk, fakt. Ale... půjdeš, ne?“ zeptala jsem se jakoby mimochodem, aby si nebyla jistá, jestli mi na ní záleží, a rozešla se kamsi pryč.

// Křišťálový lesík

Roztěkaně jsem pod hladinou hledala cokoli, co by se hýbalo. Kromě teda sebevědomí tady kolegyně, zamračeně jsem se na ni krátce obrátila a věnovala ji povzbudivý úsměv, to by si zasloužilo být na dně. Ne. Počkat. Její sebevědomí na dně není, tak proč bych ho lovila, když- Zavrtěla jsem zmateně hlavou a přiblížila se ještě blíže k hladině. To byl fak super nápad, chytat ryby takhle večer. Dramaticky jsem přivřela oči, aby se mi do nich nedostal odraz světla, který voda vrhala. Ten měsíc je všude! Pitomec, vyčítavě jsem se na něj koukla, aby si laskavě uvědomil, že ho tu nikdo nepotřebuje, a koukala jsem se na něj ještě nějakou chvíli, aby si to uvědomil fakt dobře. Pitoměsíc! zazubila jsem se radostí a už se nadechovala, abych svůj vtip řekla i Athame, ale pak mi došlo, že je to Athame, a že by mi odpověděla něco jako: „Uvědomuješ si, že jsem inteligentní? Já vím, že měsíc není pitoměsíc. Je to jen měsíc. Nejmenuje se pito.“ nebo: „Aha. Co prosím?“ Jdi se bodnout, Athame, zabručela jsem v duchu a konečně spatřila pod vodou něco, co by mohlo jít k jídlu. „Mám!“ vypískla jsem tiše, abych rybu nevyplašila, a sledovala tu šmouhu, jak se zmateně válí po dně. Určitě jsi zmatená z toho, co Athame pořád mele. No jo. Když ona je to ale Athame. S tím nic nenaděláš. S jistou dávkou politování jsem prudce strčila hlavu pod vodu a rychle chňapla rybu do zubů. „Mvám ji. Hwodwy můžwou zawčwít!“ chtěla jsem se na svou společnici hrdě usmát, aby věděla, kdo z nás dvou je naprosto neschopný v chytání ryb, jenže ona se jaksi... přibližovala. Přece mi nesežere mojí rybu? To jsou moje hody! Moje! nejistě jsem ucouvla a skrčila se, abych ochránila svou mrskající se kořist. Jenže Athame se nevzdávala. „Nwjdwi swi wlstw-“ Vyprskla jsem, když se v mém uchu ozval její šepot. „Cože?! Nene! Fuj! Fuj, fuj, fuj!“ vyděšeně jsem začala přešlapovat na místě a ani se příliš neobtěžovala si všímat, že můj úlovek mizí pod hladinou. „Sundej to ze mě! Rybina! Mám všude rybinu! Dej to pryč!“ pištěla jsem a nevěděla, co dělat dřív.