Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Řeka Mahtaë

Rozzuřeně jsem se řítila pryč od Athame, čistě proto, abych toho více stihla a mohla se k ní ještě rozzuřeněji vrátit. Kloboučníci, Starling, kloboučníci, Athame. Kloboučníci. Starling. Athame. Starling! Kloboučníci a Athame. Athame půjde rozhodně poslední. Blbka. Funěla jsem si pod čumákem, dokud jsem si neuvědomila, s kým mám tu čest. Vlčice, která stála opodál a ani si mě neobtěžovala všimnout (což jsem částečně pochopila vzhledem ke své momentální horší viditelnosti), se zrovna rozhodla šikanovat nějakého zakrslého kostlivce. Dej mu. Nandej mu to, hnusákovi! A já to pak nandám tobě! Zahihňala jsem a rozeběhla se přímo na ni. Na její klobouk. „Sežeru tě!“ zařvala jsem a vyskočila po ní, jenže díky své duchovitosti jsem proklouzla skrz svou – nyní již určitě tušící – oponentku. Překvapeně jsem se sebrala ze země a prohlédla si ji. Sice měla pořád ten nechutný klobouk, ale taky byla tak nějak ztuhlá, takže to bylo vlastně jedno. A máš to, holka. „Máš fakt hnusnej klóbrc,“ oznámila jsem jí povýšenecky a pro jistotu se ohlédla po kostlivcích, kteří se pomalu dávali dohromady. „Řekla bych ti o něm víc, jen...“ nejistě jsem začala hledat únikovou cestu. Tudy ne. Podél řeky taky ne. Na druhou stranu, u pithame alespoň nebyli kostlivci. Takže... fajn. „Jen je fakt hnusnej!“ vyprskla jsem zbrkle a rozeběhla se zpátky tam, odkud jsem přišla.

// Kaleo
// Řeka Mahtaë

// Neprobádaný les (přes Východní Galvatar)

Zhluboka jsem se nadechla, jako kdybych se znovu dala dohromady. Jsem v pohodě. Zopakovala jsem si a podívala se na své tlapy, které vlastně v pohodě nebyly, protože byly stále ještě průhledné, ale rozhodně to bylo víc v pohodě, než být rozfoukaná po celém lese kvůli takové bandičce nablýskaných kostiček. Blbka. Starling utekl, srab. Až ho najdu, tak... zavrtěla jsem mírně hlavou. Zakourtím mu krkem! Že se nestydí! To si říká brácha? Vybodnout se na mě... znovu. Se na něj taky můžu vybodnout! Uraženě jsem se posadila na zem, ale ani jsem si nemohla užít dostatečné trucování, protože mé průhledné tělo bylo tak nějak... k ničemu. Tohle je úplně na hlavu! Jsem duch. A jdu po vlcích s klobouky! Pitomé čarodějné klobouky. Oni- oni kouzlí. Všechny je potrestám. A pak potrestám ještě Starlinga! Nebo potrestám pár klobouků a... pak Starlinga! A pak zase pár klobouků! Vstala jsem na všechny čtyři a zavrčela na protější břeh řeky, na kterém jsem si všimla Athame, blbky, co se ani nerozhodla odejít z místa. „Athame! Hej, Athame! Jsem duch a přišla jsem tě strašit! Chcípneš, slyšíš mě?!“ zahulákala jsem na ni a konečně měla alespoň trošku radost z toho, co způsobila pitomá oranžová koule. „Přijdu si pro tebe. I pro toho tvého zrzounka,“ zabručela jsem se škodolibým úsměvem a vydala se dál, abych zničila pár kloboučníků.

// Náhorní plošina

V jednu chvíli jsem ještě dávala pozor. Hromadili se tu vlci a ta oranžová koule si pořád poblikávala po svém. Super, tak jsme se pobavili a... už je čas jít. Je tu dost vlků, kteří si s tím poradí. Já- zastavila jsem se uprostřed pohybu, když se mi do čumáku dostal povědomý pach. Starling. Překvapeně jsem vypoulila oči a otočila se za hlasem, který vyslovil mé jméno. „Starlingu,“ vydechla jsem a nebyla si příliš jistá, jak na něj reagovat. Vybodl se na nás. Utekl. A teď má čas na pozorování oranžových koulí? Místo toho, aby se zajímal, co se stalo s jeho rodinou, si tu chodí po světě s kámoškami. Zavrčela jsem a nadechovala se, abych mu všechno vyčetla, jenže právě v tu chvíli se celé mé tělo začalo nějak... vlnět. Natahovalo se, zmenšovalo, dělalo spoustu věcí, které kdysi nedělalo. A stejně tak těla ostatních. Vyděšeně jsem chtěla vykřiknout jméno mého bratra, ale nemělo to smysl. To, že přibírám, asi úplně nezastaví.
A pak vše ustalo. Co to? Prohlížela jsem si nechápavě vlastní tlapky, které se rozhodly napůl zmizet. To je tu běžný, že jo. To je to, co oranžový koule dělaj. To si snad dělaj srandu! I když se nic nedělo s mým tělem, věděla jsem, že se něco děje stále, tentokrát v mé hlavě. Vlci s kloboukem. Nenávidím ty vypatlané vlky s kloboukem. To je horší než Athame. Vypatlanci. Všechny je... zmasakruju. Pobaveně jsem se usmála na Starlinga a doufala, že cítí to samé. A ty klobouky je přinutíme sežrat. „Co kdybychom-“ Chtěla jsem bratrovi vysvětlit, že by bylo super, kdybychom spolupracovali, jenže to už se začali blížit vlci bez kůží, kteří nejspíš nenáviděli průhledné vlky, takže se můj bratr rozhodl statečně utéct. „Zrádče! Už zase!“ vyprskla jsem za jeho utíkajícím zadkem a několik okamžiků stála zoufale na místě. Můžu s nima bojovat, když ani nemají kůži? Vždyť... to nejde, ne? Ucouvla jsem o několik kroků. Najdu Starlinga. A nebo vlky s kloboukem. A všechny je sežeru.
Naštvaně jsem vyběhla tam, kam nejspíš běžel Starling.

// Řeka Mahtaë (přes Východní Galvatar)

// Přes Velké vlčí jezero, od něj už je i v sekci "Přesunout se" přímý přechod

Edit ~Sav: Ďakujem za objasnenie. Avšak pri prechodoch treba zmieniť v zátvorke alebo nejako, skrz aké územie sem vlastne vlk šiel.

// Řeka Mahtaë (sever)

Naštvaně jsem doběhla až do lesa, který konečně působil dojmem, že by se v něm dalo skrýt před vším tím oblohovitým hnusem. Bájo. Snad to Athame a jejího nápadníka taky trkne, že by asi měli zdrhat. A když ne, tak... jejich škoda. Se stane, no. Vydechla jsem si a vyčerpaně se posadila. Poslední dny toho na mne bylo příliš. Nejprve jsem dostala nakládačku, pak jsem potkala Athame, kterou touhle dobou snad už vytáhla ta věc na nebi a... Co je zas tohle? Nechtěla jsem přiznat, že se mi děje další příšernost, ale všechno tomu napovídalo. Les, ve kterém jsem se ocitla, byl sám o sobě nepovedený, ale aby to stačilo, něco v něm nesedělo. To už jako nefouká? vzhlédla jsem nahoru, kde se stále ohýbaly stromy, ale zvuk větru už ustal. Trhla jsem sebou, když jsem poprvé slyšela zvuk, který foukání nahradil. „Už ne. Fakt už ne. To si snad děláš-“ zavrtěla jsem hlavou a ve vlastním politování se svalila na zem. Ne. Tady je něco špatně. Co tu sakra dělám. Proč tu jsem. To tu nemůže být něco normálního? Nebo někdo? Všichni jsou vypatlaní a... měla jsem být s Izarem. Izar nebyl alespoň blbec, nevysával věci ze země a... nebučel? Vážně tu něco bučí? Nastražila jsem uši a se znechucením si vyslechla další „Boooo“. Bylo hluboké a zlověstné. Děsivé. A třeba ho vydává nějaká postižená sova. Je noc. Proč by to nemohla být sova, ha? Pomalu se ve mně probouzela zvědavost. V celém lese jsem nikoho jiného necítila, takže bylo jen na mně, abych tu záhadu rozluštila.
Na oko otráveně jsem se vydala hlouběji do lesa za tím sovím pazvukem. Boooo. Boooo. To víš že jo. Tě slyším. Sílil. Koukala jsem po stromech, jestli neuvidím tu rozbitou sovu, co takhle bučí, ale... nic. „Booooo! Booooo!“ parodovala jsem sovu a občas se jí i vysmála, než se mezi temnými stromy něco objevilo. Vyděšeně jsem se tím směrem ohlédla, ale věc byla pryč. A pak byla zpátky. A znovu zmizela. „Oranžová bučící koule?“ hotově jsem se posadila na zadek a prohlížela si tu podivnou situaci před sebou. Na tohle nemám. Už fakt ne.

// Medvědí řeka

Vypatlaná. Vypatlaná. Vrátím se a... zakroutím jí krkem. Bude prosit. Bude doufat, že už mě znovu nepotká. A nepotká, páč bude tuhá. S pobavením jsem se uchichtla vlastnímu vtipu a bolestně si to pochodovala dál proti proudu. Tuhá a pod zemí. Sežerou ji červi. Až s ní skončím, tak ani nebudou mít, co by sežrali! Spokojeně jsem přikývla na představu rozkládajícího se zbytečku mého Zlatíčka. „Těš se, blbko. Máš se na co těš-“ Prudký náraz větru přerušil můj proslov směřovaný na vlčici, která byla kdo ví jak daleko. „Co to sakra...“ zavrčela jsem a s námahou se znovu postavila na všechny čtyři. Přímo nade mnou se objevila taková šedá točenice, která... Zamrkala jsem a snažila se pochopit, co se děje. Stromy, které stály podél řeky, se k té šedotině nápadně nakláněly. Všechno se k ní naklánělo. Má srst se k ní nakláněla. „Co to sakra...“ mhouřila jsem oči do šedotiny, abych ji pochopila. V tom šedém cosi bylo něco více. Stromy?! Proč jsou v tom stromy?! vyděšeně jsem ucouvla. „Sakra!“ vypískla jsem a zmateně se rozhlížela kolem. Nedaleko mne se váleli dva vlci, jako kdyby se nad námi zrovna nevznášel vzduch zabiják. „Hele, nechci vás rušit, jo, ale tohle- Athame?!“ rozzuřeně jsem se zamračila na vlčici, která tak vesele oblizovala svého zrzavého kumpána. To si snad děláš srandu. Děláš si srandu! Zavrtěla jsem hlavou a nebyla si jistá, jestli mám víc zírat na vzduch, nebo na to, že má Athame někdo rád. „To je jedno, poraďte si,“ zabručela jsem a co nejrychleji se rozeběhla pryč.

// Neprobádaný les

// řeka Midiam

Omráčená jsem se nechala nést řekou, až jsem skončila na břehu jezera. Co to... sakra? Unaveně jsem zamrkala a pozorovala nebe nad sebou, které se barvilo do šedé barvy. Co to... bylo? Větev? „Vypatl--aná,“ dostala jsem ze sebe a uvědomila si, jak super by bylo, kdybych se neválela v té mokré vodě. Blížila se zima, takže na koupel nebyl zrovna nejvhodnější okamžik. Dobře. S povzdechem jsem se otočila na břicho, aby se mi lépe vstávalo. Celé mé tělo bylo nějak... neohrabané. Všechno, co dokázalo, bylo bolet. Pitomá Zlatíčko. Chcípni. Zanadávala jsem si, zatímco jsem jednu svou tlapu pomalu natahovala před sebe. Snažila jsem se nesyčet bolestí, pro případ, že by to má milá zlatá kámoška ještě mohla slyšet, ale občas se tomu nedalo ubránit. Zavrčela jsem a natáhla i druhou přední. Fajn. V pohodě. To půjde. S nevýslovnou opatrností jsem se začala sápat na všechny čtyři. Jasně. Takhle dojdu do bezpečí. Schovám se předtím, co se blíží. Bude to v pohodě. Pak najdu tu mrchu a... ušklíbla jsem se. Rozhodně se mi nelíbilo, jak naše bitka skončila. Zatím.

// Řeka Mahtaë (sever)

// Třešňový háj

Pohybovala jsem se pomalu. Opírala se o každý strom. Snažila se nevnímat ostrou bolest, která protínala mé tělo a bránila mi ve vnímání svého okolí. Dobře. Jako kdyby v šoku jsem se nedokázala zbavit slova, které znamenalo mou porážku. Dobře. Stromů, mé jediné podpory, ubývalo. Byly stále dál od sebe, až jsem se musela rozloučit i s posledním a dostat se k řece. Dobře. Smířeně jsem se posadila vedle proudu a zdvihla hlavu k nebi, které se stihlo zbarvit do výhružné šedé. Teprve nyní jsem si uvědomila, že se mi držela špatná rovnováha nejen kvůli vlastním zraněním, ale také kvůli větru, který nabíral na síle a ohýbal k zemi stromy za mnou. Dobře. Seděla jsem a nevěděla, jak reagovat na vlastní porážku. Pokud přijde... zima, tak... Věděla jsem, že jsem příliš slabá na to, abych přežila. Dobře.
Můj zrak se pomalu obrátil na útvar na obloze, který se tvořil z větru a neustále se zvětšoval. Co... to je? Je to... přimhouřila jsem oči a snažila se pohlédnout skrz téměř neviditelný jev.
Jenže pak se ten jev začal přibližovat. Bylo to podlouhlé a... zpomaleně jsem se pokusila pokrčit, ale bylo příliš pozdě. Větev stromu ze sousedního háje už byla příliš blízko na to, abych stihla uhnout. Prudce mne uhodila do těla, které se jen odevzdaně svalilo do řeky a nechalo se nést proudem. Dobře.

// Medvědí řeka

Ležela jsem a jediné, čím jsem dokázala bezbolestně pohnout, byl můj pohled. Upírala jsem ho všechen k vlčici nade mnou. Je tohle... vše... chno? Teď... prostě... chcípnu. Pojdu a... všem to bude... ukradený. Stejně jsem tu... k ničemu. Sledovala jsem oči vítězky. Snažila se porozumět jejím pocitům. Touha po pomstě. Je tam touha zabít? Vyděšeně jsem pozorovala její zlost. Její vztek. Její tlamu, která se postupně otevírala a... Tlak opustil můj krk a já se mohla zhluboka nadechnout. Uvědomovala jsem si, jak slabě musím působit, zatímco se snažím polapit všechen ztracený vzduch, ale na tom nezáleželo. Vedl mne instinkt a o čest jsem přišla už dávno. Přerývavě jsem se nadechovala a dál nespouštěla oči ze zlatavé vlčice.
Zmiz. Její hlas jsem slyšela, ale byl příliš vzdálený. Zmateně jsem na ni vypoulila oči a pomalu se začala hrabat na nohy. Takže... jí mám udělat tu radost a... Unaveně jsem se svalila ke kmenu stromu. Mé tělo nebylo schopné držet rovnováhu. Zmizet. Utéct. Nadechla jsem se, abych zaprotestovala, ale při každém nádechu mne pálilo téměř zasáhnuté hrdlo. Dobře. Smířeně jsem přikývla na její slova a odvrátila od ní zrak. Dobře, zopakovala jsem si pro sebe a pokusila se sebrat dost síly na to, abych udělala několik dalších kroků, pryč od vlčice, které mne málem připravila o život.

// Řeka Midiam
// Tak snad jsi alespoň získala pár vysněných šrámů :D :D Děkuji za hru! ^^ (a promiň, že se moc neumím rvát T-T)

Zlatíčko se do mne zaryla stejně, jako já do ní. Mrcho! Sykla jsem a snažila se hlavu dál tlačit k její, byť to znamenalo, že její drápy se zaryly ještě hlouběji do mého čumáku. Za to zaplatíš, mrcho. Chcípneš. Dostanu tě. Vrčela jsem a druhou tlapou vyrazila k zatím nedotčenému oku soupeřky. Minula jsem, protože ode mne Zlatíčko dokázala hlavu odtáhnout. Cosi teplého se začalo šířit v mé tlamě. Adrenalin mi nedovolil, abych se znechuceně vzdálila. Musím vyhrát! Rozzuřená z vlastního zmatku jsem sledovala svou společnici a snažila se vymyslet, co dál. Mé myšlení nebylo schopno jednat. Na rozum jsem cítila příliš mnoho bolesti. Mé tlapy se mi náhle zdály příliš pomalé na to, aby mne ubránily. Já byla příliš slabá na to, abych se ubránila. Musím vyhrát! Musííím vyhrááát... Mu... sím... vyh... rát... Rozpřáhla jsem se tlapou, tentokrát po tlapě Zlatíčka, ale bylo pozdě. Do sbírky bolesti se přidala ještě jedna ostrá, která prorazila místo těsně vedle mého hrdla. Vypoulila jsem na svou soupeřku oči a začala zoufale máchat tlapami, abych jí utržela alespoň jednu ránu, která by ji přinutila pustit sevření. Pusť... pu... sť. Pokoušela jsem se o obranu, ale všechno bylo příliš pomalé. Krev, kterou jsem ve své tlamě doposud ignorovala, nabyla na hořkosti. Docházel mi vzduch. Rozkašlala jsem se a cítila, jak mi kapky krve mé soupeřky tečou po spodku tlamy a barví mou srst do temné růžové. Pu... u... s... ť. Podívala jsem se na vlčici nade mnou a už ani nesebrala dost síly na to, abych se zatvářila nepřátelsky. Pr... o... sím.

Plötzlich war ich zufrieden wie niemals während meines Lebens. Ich konnte nicht sagen, wie es passiert hat, aber es war die Wahrheit. Die Sonne hat geschienen, die Vogeln haben gesungen und die Luft war sauber. Jetzt! Jetzt bin ich. Meine Existention. Ich liebe mein Leben! Ich liebe die heutige Version von mir! Ich liebe diesen Tag. Ich liebe diese Welt! Ich liebe- „Aber hallo, mein Liebchen!“ hat es irgendwoher erklungen. „Hallo, meine liebe Freundin!“ habe ich geantwotet, obwohl ich keine Idee hatte, wo oder wer meine liebe Freundin ist. „Da bin ich! O, meine süße Fräulein, ich habe eine Frage! Bitte, wäre es möglich, dass du...“ Wie ich das Geröchel dieser schönen Stimme habe, bin ich aufgesprungen und zwei Meter von meinem ehemaligen Platz habe ich mich verlegt. „Es- tut mir Leid,“ habe ich gesagt, wenn ïch gegenüber mich eine leidende Blume gesehen habe. „Ich habe dich nicht gesehen! Du bist so klein und ich- ich habe nicht gedacht, dass jemand da wachsen kann und- und“ Ich wollte mich bei die Blume entschuldigen, aber die Blume gab mir keine Chance. „Doch alles ist in Ordnung, Hübsche!“ hat die Blume gesagt in einer sehr ungemütlichen Stimme. „Hübsche?“ habe ich in einer Überraschung gefragt. Warum hat sie es gesagt? Warum lächelt sie? Ich war schon sicher, dass nichts in Ordnung ist. „Aber ja! Meine Hübsche! Ich meine... du bist meine Hübsche, stimmt? Möchtest du nicht meine Freundin sein? Möchtest du-“ In einem Augenblick habe ich verstanden, dass diese Blume keine Normale ist. Die Blume hat die ganze Zeit zwei Hände, mit deren hat sie mich jetzt ergriffen.
„Hilfe!“ habe ich in meinem vielleicht letzten Moment geschrien und hoffte, dass jemand die böse und blöde Blume toten wird.

// Pokračování příště! ^^ Tadá? T-T Jsem ráda, že mě něco konečně dokopalo procvičit si psanou němčinu :D Děkuji

Vítězoslavně jsem se ušklebila, když pode mnou Zlatíčko bezmocně ležela. „Jejdamane, není ti to nep-“ Vítězství pominulo. Překvapeně jsem na ni vypoulila oči, zatímco její tesáky ryly hlouběji a hlouběji kousek od mého krku. Instinktivně jsem sebou trhla, chtěla se jí zbavit pomocí prudkého pohybu, ale Zlatíčko zůstala. Takže i když jsem já byla nad ní, veškerá moc patřila jen jí. Ze zoufalosti jsem křečovitě zaryla drápy do její hrudi, jen aby mě pustila. Ale nepustila. Aby toho nebylo dost, ještě se rozhodla, že to ona bude ta, co je nahoře. Tak to teda ne! Rozzuřeně jsem začala máchat tlapami. Zhebni! Vrčela jsem stejně výhružně, jako má společnice, takže jsme dohromady tvořily celkem nepohledný klubkovitý duet, který se pomalu barvil do ruda. „Až po tobě!“ zakřičela jsem na ni zpátky, zatímco se naše těla střídala ve věčném pádu. Tlapy byly neustále zaměstnané, stejně jako ty Zlatíčka. Nebyl čas na sténání nad tím, jak rány od ní bolí. Chcípni. Chcípni. Chcípni. Teprve po několika našich otočkách se mi naskytla příležitost udělat něco dalšího. Ucho mé soupeřky. Tak blízko mé tlamy si o to říkalo. Prosilo mě, abych mu ublížila. Prosilo mě, dokud nezmizelo v mé tlamě. Snažila jsem se dostat až k hlavě mé milé společnice. Měla bych ti ho sebrat i s kusem hlavy! Stiskla jsem ho mezi zuby a nepřestávala kousat a tahat, zatímco se jedna z mých tlap zaryla do jejího čumáku.

// Aah, vůbec jsem si nevšimla, že už jsi odepsala T-T Pardon T-T A Lyl je takové naše zlatíčko >:D

Syčení, které Zlatíčku uteklo, bylo náhle tím nejkrásnějším zvukem, co jsem doposud slyšela. Na ničem jiném nemohlo záležet více. Pouze na tom, že mé soupeřce byla způsobena bolest. Zasloužená. Příjemná. Krátká, ale dostatečná na to, aby způsobila změnu. Jakmile se má tlápa vrátila ke mně, nabírala jsem zpátky na moci. Tlak, co mě tlačil k zemi, povolil. Drápy, které mě svíraly, povolily. Svoboda. Zatímco vlčice začala vrávorat, vyskočila jsem na všechny čtyři a nehodlala ji spustit z očí. Krev, která jí náhle vytvořila slzu pod okem, mě přinutila se usmát. „Šmankote!“ vrátila jsem se ke své rádoby starostlivosti, čistě proto, jak to Zlatíčko vždy rozhodilo, „Tvá krása je pryč!“ A vždycky byla, co? No jo, není to vůbec pěkný. Jako ty. Přála jsem si s politováním zavrtět hlavou, ale na vysmívání nebylo dost času. Zranění, které jsem své kolegyni způsobila, nebylo dost těžké na to, aby ze mne udělalo vítězku. Nebo z ní mrtvolu. I když by to bylo fakt moc fajn. Rozeběhla jsem se ke Zlatíčku a během chvíle, co zbývala, než se k ní dostanu, mi v hlavě proběhl obraz toho, co ona udělala mně. Drápy v hrudi. Ilenia na zemi. Stejně jako ona, i já jsem po ní skočila a pokusila se ji povalit.

// Radši ti tam nechám prostor, nechci moc manipulovat a... řekla bych, že Lyl je o dost silnější, takže ji Ilenie asi jen tak nepovalí :D :D

Jasně, že je pitomá, ale... něco si myslet musí, ne? Zlatíčko jedno. Culila jsem se na ni až do chvíle, než mi na mou otázku odpověděla vrčením a- „Počkej, to myslíš-“ ztuhnula jsem, když jsem viděla, jak se na mě Zlatíčko řítí. Dříve, než jsem stihla cokoliv udělat, povalila mě má kolegyně na zem. Teď jí to přejde a bude to v klidu, jen si se mnou hraje a- vypískla jsem bolestí, zatímco se její zuby zakously do mého krku. Zoufale jsem se snažila ji ze sebe setřást, chtěla jsem se převrátit na bok, vstát, a získat tak zpátky stabilitu, ale nemohla jsem vůbec nic.
„P-pusť mě!“ zakřičela jsem na ni, ale Zlatíčko se mnou hodlala komunikovat jen skrze vrčení a jiné náznaky, které přibližovaly mou smrt. Byla těžká. Cítila jsem, jak se pod ní mé tělo propadá. Jak bezmocně leží, protože ona byla silnější. A já měla být ta neschopná, kterou ta silnější zabije. Rozmasakruje. Rozmačká. Poláme. Sní. Vymanit se z jejího sevření bylo nemožné. Dostat ji ze svého těla silou toho vlastního. Nemožné. Nejsem slabá. Nejsem slabá. Přežiju.
Jediné, co bylo svobodné, byly mé přední tlapy. Zbrkle jsem pravou z nich co největší silou zasáhla oko Zlatíčka. Pusť mě. Pusť mě. Pusť mě.

Jak se ukázalo, vlčice opravdu hlavu v pohodě neměla. Což se dalo očekávat. Snad už předtím, než spadla. Blbka. „Já a divadýlko?!“ zhrozeně jsem na ni vypoulila oči a v klidu seděla na místě, i když kolem mě kroužila jako dezorientovaná včela kolem květiny. Tady jsem, paní zablouzená! „Proč- jak- jak by sis o mě něco takového mohla myslet?! Já a- divadýlko? Já?“ Přestala jsem svou bloudící společnici pozorovat a zabodla pohled do země, aby si uvědomila, jak se mě celá tahle věc s divadýlkem dotkla. „Vůbec nemáš ponětí, kdo jsem! Jak jsi mě mohla takto snadno odsoudit? Ó, jak jsi mohla! Jen jsem- já- toužila jsem ti býti nápomocna v nouzi největší, a... ty! Ty mne odvděčíš se takovouto nesoudností!“ Není to náhodou trochu jinak? Nesoudcností! Nesudností. Nestudností! Místo dalšího přemýšlení jsem se radši rozhodla svalit se na zem a vyjádřit tak zranění, která ta pitomá vlčice rádoby způsobila. Proč, ty hnusná neschopná blbko, proč zrovna já? Vrtěla jsem hlavou a popírala tak jakoukoliv spojitost mezi mnou a divadýlkem.
Ale ani to nestačilo na to, aby se má kolegyně alespoň o trochu zklidnila. Dokud mi dává šanci? Si dělá srandu? Kdo si myslí, že je, že mi dává šanci? Co si o sobě jako myslí? Pomalu jsem se narovnala a věnovala jí líbezný úsměv. „Promiň za mou troufalost, zlatíčko, ale co si o sobě jako myslíš?“ Je stará a pitomá. Možná je prostě dementní. To se stává, když je někdo naživu déle, než by měl. Přátelsky jsem na ni mrkla, čistě proto, aby nemohla říct, že proti ní snad něco mám.