Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Mé zahanbení pokračovalo, hlavně kvůli tomu, že se Starling rozhodl povyprávět o svých dobrodružstívch. Jo? Takže má pořád zábavnější život, než ho mám já? Pěkný, fakt. Nespokojeně jsem se na něj mračila a i když projevil známky starosti, nedokázal ve mně probudit jinou emoci, než byl vztek. „Paráda, takže ses tu nenudil? Já tou dobou asi ještě řešila, co udělat s-“ přerušila jsem se. Ne, když je tu Cynthia. Sladce jsem se na naši nejdražší přítelkyni usmála, jako odměnu za to, že konečně oznámila svůj odchod. „Propáníčka! Jsi si tím jistá? Budeš nám moc chybět! Tak pac a pusu,“ zašklebila jsem se na ni a dál už jí nevěnovala jediný pohled. Koneckonců, nezasloužila si ho.
Když byla vlčice dostatečně daleko, opatrně jsem se ke Starlingovi přiblížila. Proč je vlastně tak hodnej? Po celé věčnosti, kdy jsem byla sama, bylo těžké věřit tomu, že někdo jako on vůbec existuje. A třeba není. Třeba je hnusnej, ale dobře se přetvařuje. Sledovala jsem jeho oči, nebo spíš, jeho zdravé oko. Ale je to můj bratr. A vždycky byl. „Starlingu?“ zašeptala jsem o dost něžněji, než bych zašeptala za celou dobu, co jsme se znovu setkali, a přitulila se k jeho srsti. Schovala se do ní. Jsme rodina. On je jediná rodina, co mám. Voněl jako matka. Voněl jako poklidné návštěvy dubu. „Ty... nemáš Arga a já nemám...“ přerušila jsem se. Netušila jsem, jak mu něco takového říct hned potom, co jsem na něj byla zbytečně krutá. Zavrtěla jsem prudce hlavou a zabořila se ještě hlouběji do jediného domova, který jsem měla. „Mamku,“ špitla jsem a doufala, že všemu porozumí tak, abych nemusela nic víc vysvětlovat.

Doopravdy jsem se snažila předstírat, že mne Starlingova ne-zrovna-pohodovitost příliš nezajímá, jenže když mi odpověděl, nedokázala jsem neprojevit emoce. „To mě mrzí,“ vypískla jsem a konec věty se alespoň malinko pokusila proměnit v bručení, ale vzhledem k tomu, jak empaticky jsem zírala na jeho oko, to stejně nebylo potřeba. Oko. Kdy se mu to vůbec stalo? Byla jsem u toho? Jasně. Ta noc, kdy Argo... „Zapomněla jsem,“ špitla jsem a provinile pozorovala své tlapy. Jsem blbka. A ještě ho tu zesměšňuju před Cynthií. Super. Jsem taková- Překvapeně jsem vyslechla jeho konstatování o mých jizvách. Vždyť žádný nemám! Jak jako jizvy? Na moment jsem se zmateně prohlížela, než jsem si všimnula škrábanců na mé noze. Starling tvrdil, že ten, s kým jsem se bila, musel skončit ještě hůř, a já bych ho ráda nechala si to myslet, obzvlášť, když jsme tu měli legendární publikum, ale nemohla jsem mu lhát. „Vlastně to byla oponentka a dopadla celkem v pohodě. Líp než já, jestli se ptáš na tohle. Zmlátila mě, páč spadla ze stromu,“ pokusila jsem se zkrátit celý příběh, abychom nezabíhali do takových zbytečných drobností jako třeba ta, že jsem se oné vlčici nejspíš neměla posmívat.
Jenže vlk se nikdy neponaučí, takže jsem se s radostí posmívala i Legendě, která si to svým způsobem nechala líbit. Jejich příběh o parybě v propadlině byl... matoucí. Sebevražední krtci? Jak jako sebevražední krtci? Věděla jsem, že pokud Cynthiino srdce pláče, je čas na to, abych zareagovala podobně sarkasticky, jenže záležitost s krtky sebevražedníky mi moc nedovolila hledat vhodnou odpověď. „Šmankote!“ hlesla jsem. To bylo tak to jediné, čeho jsem byla schopná. Sebevražední krtci? Cože? „Já být krtek a mít tu čest s tebou, tak to taky zabalím,“ oznámila jsem nakonec a byla docela spokojená se svou (byť poněkud opožděnou) odpovědí. Doufala jsem, že alespoň Starling mi to celé vysvětlí o něco schopněji, než jak to nedokázala naše Legenda. Jen jsem moudře přikyvovala a přidala dokonce i úsměv, když se Starling zmínil o domlácenosti. „Jestli vy jste byli domlácení slušně, tak tady Legenda tak, že to nikdo nikdy neviděl! Nemám pravdu, Legendo?“ uculila jsem se na svou společnici a hned na to se vrátila ke Starlingovu vyprávění, aby Cynthia věděla, že mě nezajímá její reakce. Jak jako než na tu dýni? Svraštila jsem svůj obličej a nebyla si jistá, jak tu otázku míní. Ubránila jsem se dalším nepotřebným zmatkům a radši začala formulovat tu nejjednodušší odpověď. „Nevim,“ zamručela jsem a zahanbeně utekla zrakem kamsi zpátky do lesíku.

Ještě chvilku jsem svým společníkům věnovala úsměvy, aby se neřeklo, že si neuvědomuji jejich podíl na našem úspěchu, ale jakmile zmizel poslední kousek jídla, vrátila jsem se zpět k normálnímu chování. Souhlasně jsem zamručela, když Legenda prohlásila, že to šlo lehce. Pitomý na tom je, že to šlo lehce hlavně díky ní. Ale to se nesmí dozvědět. „Dalo se to,“ prohlásila jsem a nenápadně sklouzla pohledem ke Starlingovi. Dalo se to, až na to napětí, co způsobil. Co to mělo být? Proč... proč tak mrkal? „Jsi v pohodě?“ zeptala jsem se a snažila se netvářit příliš zaujatě. Starling vypadal překvapivě nejistě sám sebou. Kdysi s ním byla větší sranda. Teď se sebou nechá zametat jak největší blbeček. Fakt je docela... slaboch. A já si myslela, že se vrátí. Že... co já vím, mě ochrání. Mě. On. Se zklamáním jsem se na něj usmála a radši mu už nevěnovala další pozornost.
Hlavně, že mám žrádlo. Vlastně, klidně bych už mohla odejít a nechat ty dva, ať si tu švitoří po svém. Zamyšleně jsem si lehla a protáhla nohy, stále unavené od věčného pobíhání za takovými neschopáky, jako byla má hnusačka s kloboukem bez klobouku. A o čem se to vůbec bavěj? S decentním zájmem jsem se zaposlouchala do otázky, kterou zrovna Starling položil Cynthii. V propadlině s velkou parybou? Moment jsem strávila ujišťováním se, že jsem dobře slyšela, a hned poté propukla ve smích. „Fakt, Legendo? Rochnila ses v nějaký propadlině s parybou? Jestlipak to z tebe nedělá pěknou pablbku,“ zašklebila jsem se na ni a hned na to i na Starlinga, pro případ, že by snad můj příspěvek do diskuze považoval za humorný. Ne? Bylo to směšný. Nebo ne? Něco mi naznačovalo, že se Starling smát nebude, a tak jsem radši přidala ještě jednu drobnou otázku. „Cože?“ zmateně jsem vypoulila oči a střídala zírání na bratra a na Legendu.

// Pardon za nekvalitní post, nějak... jsem retard T-T

Zpomalila jsem. Nemělo cenu to nijak hrotit. Je to celý na něm. Úplně celý. Nejistě jsem pozorovala scénu před sebou. To postižené zvíře běželo před Cynthií, zatímco Starling na něj svůdně mrkal. Počkat, cože. Co to dělá? On na něj fakt mrká? O co mu zase jde? Je snad pošahanej? Co plánuje, umrkat ho k smrti? Povzdechla jsem si a pootevřela tlamu, abych svého neschopného bratra přiměřeně seřvala. Co si myslí? Blbeček. Mrk mrk, jsem lovec? Co to má sakra- S úlevou jsem sledovala Cynthii, která stále nevzdávala pronásledování kořisti. Díkybohu za ni. Kdyby tu nebyla, tak prostě pojdem. Je skvělé, že nás takhle jistí. To udělala doopravdy chytře. Možná bych jí pak měla poděk- prudce jsem zavrtěla hlavou a zamrkala podobně nepřirozeně, jako to dělal před chvilkou Starling. Nikdo jako Cynthia se chválit nebude. Ne mnou. Ne dneska. Nikdy! S novým vztekem jsem se rozeběhla za oběma společníky. Myslí si, že jí budu vděčná nebo co? Že padnu na zem a budu jí líbat tlapy? Není žádná spasitelka! Není žádná spasitelka a- chtěla jsem vymyslet co nejvíce argumentů pro to, proč je celkově má Legenda jen špatná a neschopná, ale nakonec jsem došla k závěru, že tohle vymýšlení může ještě několik momentů počkat. „Starlingu!“ vypískla jsem šťastně a vrhla se do zvířete, které se mu nějakým podezřelým zázrakem povedlo ulovit. „Dwbwá pwácze,“ oznámila jsem mu mezi mlaskáním, zatímco jsem z kořisti trhala další kousky masa. „Nwčwkala jwm, žw sw ti two powedw,“ dodala jsem, aniž bych si uvědomovala, že by ho to mohlo nějak ranit, a spokojeně pokračovala ve žrádle. Ještě štěstí, že to nakonec zvládl. Jinak by to udělala Cynthia a... to by se snad ani nedalo žrát. Její sliny na mém žrádle? Hnus. Odfrkla jsem si a konečně odstoupila od mrtvého zvířete. „Dejte si,“ špitla jsem a pokusila se o úsměv. To bylo koneckonců o dost jednodušší, když už můj žaludek nezel prázdnotou.

Ne asi, Legendo. Co takhle jít úplně jiným směrem? Potichu jsem přikývla na Cynthiina slova. Hraje si na chytrou, ale že by něco zázračnýho udělala, to ne. Plížila jsem se hned za ní a doufala, že vlčice prudce nezastaví. Ňňň, jsem Cynthia, sežrala jsem všechnu moudrost a díky mně sežereme i tamtoho hošánka, páč jsem navrhla, ať mu nadběhneme. Bojovala jsem s tendencí na vlčici zavrčet. Jsem tu uvíznutá se dvěma retardy. Pokoušela jsem se si tuhle myšlenku opakovat tak, jak klidně to jen šlo. Se dvěma retardy. Dvěma neužitečnýma úplně vypatlanýma retardy! Zhluboka jsem se nadechla. Dvěma... retardy. S jistotou jsem věděla, že tohle je nyní můj nezvratný osud. Mezitím jsme se dostaly do dostatečné vzdálenosti od toho... co to vůbec je? Přimhouřila jsem oči a snažila se na to skrze mé odborné pozorování přijít. Malý... medvěd? Černobílý medvěd. Medvídě? Rozplácnuté medvídě. Stejně by samo nepřežilo. Děláme mu laskavost. Vidíš, Starlingu? Laskavost. Byť otrávená, nehodlala jsem z kořisti spustit oči. Ať už to bylo cokoliv, pravděpodobně to netrpělo přílišným postřehem, protože zatím vůbec nezaregistrovalo naši přítomnost. Možná bysme mohly dojít až k němu a sežrat ho tam. To by Cynthia čuměla. Škodolibě jsem se usmála a už už se téměř narovnala, abych se vydala vstříc poklidnému stravování živé kořisti. Jenže pak by tu byl Starling úplně k ničemu. Jako vždy.
Obrátila jsem se pomalu na svou společnici a přikývla. Teď. Odsud můžebe nadbíhat. Ještě pár chvil jsem čekala. Mám jí to říct ještě nějak? Jako třeba: 'Byla bys tak laskavá a vydala se na lov, ó Legendo?' nebo snad 'Omlouvám se za vyrušení, ale myslíš si, že-' Už jen představa toho, jak bych u černé vlčice musela žadonit, mne rozzlobila natolik, že jsem jednoduše vyběhla. Vyřítila jsem se z křoví a vydala se přímo za zvířetem, které vydalo vyplašený zvuk a vydalo se na útěk přesně tam, kam jsme očekávaly. „Starlingu!“ vykřikla jsem, aby věděl, že nyní je na řadě on. Nepodělej to.

Starling mne nebavil. Jeho výmluvy a lži mne nebavily. Neskutečně mě štval. Víc, než mne kdy štvala Athame. Nevyjde mu to. Kecá. Kecá a myslí si, že mu to sežeru. Nadechla jsem se, abych mu znovu zopakovala, jaký neschopný vlk je, ale jeho otázka všechny mé záměry překazila. Co mu na to mám říct? Mamka je mrtvá! Je mrtvá, chápeš? A Auron se vrátil do smečky. A já jsem sama, protože ses na mě vybodl. Je mrtvá. A ty ses ani neobtěžoval si to zjistit. Proč bych ti to měla říkat já? Proč se radši nezeptáš Ar- uvědomila jsem si, jak hloupé by bylo mu něco takového říct. Jak zlé. „Co ti je do toho,“ odseknula jsem a rozhodla se, že tímhle je prozatím naše rodinná konverzace u konce.
Místo toho jsem se začala plně věnovat mé legendární společnici. „Ale zajisté, má nebohá Legendo,“ přikývla jsem a dokonce ustoupila, jako kdyby tím mohla získat lepší přístup k zazáření. To víš, že jo. Jen si zazař, hvězdičko. Poslušně jsem se plížila za ní, přesně tak, jak si velectěná vlčice přála. „Kašlem na chození, Starlingu. Mám toho dost. Čím dřív se nažerem, tím líp,“ zamručela jsem potichu na svého bratra a následovala vlčici dál do lesa. Pitomej Straling. Myslí si, že to zachrání. Že to napraví. Jasně. Sjela jsem pohledem na černou vlčici přede mnou. A pak je tu tahle. Jednou jsem jí urazila klobouk a ona mě teď bude otravovat do konce života. Začala jsem se místo zírání na svou společnost radši věnovat svému okolí, čistě proto, že legenda byla stále pěkná hnusačka. Ne že by byla hnusná, ale... proboha. Je otravná. Hnusačka. A pak je tu Starling. Pitomeček. Prostě se na všechny vykašle. Určitě mu naženem kořist, on ji chytí a... uteče s ní. Nechá nás tu chcípnout hlady. Jen tak. Protože si myslel, že nám tím dělá laskavost. A tadyhle Cynthia z toho bude mít ještě radost, protože je úplně- mé myšlenky přerušil jakýsi ne zrovna příjemný zvuk. To dělá ona? „Nemůžeš o sobě mluvit někdy jindy?“ sykla jsem na vlčici přede mnou. Sebestředná pipko. Bojujem tu o život, jestli ti to nedošlo. Jenže chrochtání nepřestávalo. Lezla mi na nervy. Paní veledůležitá nemůže na chvilku sklapnout, co? Byla jsem téměř perfektně připravená ji okřiknout, má tlama byla pootevřená a jen čekala, až vymyslím dostatečně dobrou urážku, ale nakonec i z tohoto plánu sešlo. Spatřila jsem zvíře, které onen zvuk vydává. „Psst,“ špitla jsem směrem k Legendně a pohledem ukázala na podlouhlou kouli. Oooh, nažerem se!

Cynthia? snažila jsem se zakrýt své překvapení. „Tak to sedí,“ zamumlala jsem si spíš pro sebe, i když se mi její jméno vlastně celkem líbilo. Rozhodně znělo přijatelně vznešeně. Možná proto, že se podobalo s Ilenií. Cynthia. Ilenia. Skoro to samý. Ale mý je lepší. Maličko. Mamka měla lepší vkus. Ve všem tom sebestředném proslovu černé vlčice jsem se myšlenkami vrátila zpět do minulosti. Mamka. Stáhla jsem uši stejně, jako je stáhl Starling. Kdyby viděla, jak se k němu chovám... byla by smutná? Styděla by se. A... mlčela by. Omlouvám se. Cítila jsem, jak se všechna má hrdost vytrácí, zatímco můj žaludek vydával ne zrovna společenské zvuky. Mám hlad. A jediné, co dělám, je nenávidění bratra. Jsem... Nádhero? Zpozorněla jsem. „Mé velectěné jméno je Ilenia, ty legendo,“ zamračila jsem se na ni, jako kdyby to měla vědět už dávno, vzhledem k tomu, že je tak legendární, a hned na to se zamračila i na Starlinga. Ty víš, že jsi utekl. Stále jsem se na něj zlobila. Přála jsem si, aby se cítil špatně za to, že se mě tam nechal. Znovu. „Takže to je to, co děláš? Odháníš ostatní? A když jsi nás opustil poprvý, tak jsi taky odháněl ostatní? Nejsi srab a pitomec k tomu, ale- ale- proč jsi to udělal? To sis fakt myslel, že nám tím děláš laskavost?“ Jak bys tímhle mohl někomu udělat laskavost? Občas jsem se neubránila zavrčení. To, jak se tvářil, jako kdyby za nic nemohl, mne nutilo neopouštět svůj vztek. „Fajn,“ odsekla jsem Cynthie, která se ptala, jestli umíme lovit. „Fajn, něco sežereme. Proč bychom se taky nenažrali, že jo, když jsme všichni tak pracně utíkali před vším možným. A zachraňovali, abych to řekla správně, že jo.“ Dělali laskavosti. Nedokázala jsem mu odpustit. Věděla jsem, že si to přál, ale nedokázala jsem to. Ještě ne. Nezaslouží si to. Dělá ze sebe oběť, ale může si za to sám! Zhluboka jsem se nadechla, aby byl můj vztek opět přehlušen hladem. Nejdřív se nažerem. Hádat se můžeme pak.
„Uděláme to takhle, Starlingu. Já a tady legenda,“ významně jsem se podívala na vlčici a doufala, že je v lovu stejně ne zrovna dobrá, jako jsem v něm já, „ti něco naženeme a... ty to nějak vyřešíš. Snad tentokrát nezdrhneš.“ Pokusila jsem se usmát a přeměnit celou větu v drobný žert, ale všichni jsme si pravděpodobně uvědomovali, že v mém hlase je stále agrese. „A co ty, Cynthblije? Líbí se ti tenhle plán, nebo bys radši žrala bahno?“ zeptala jsem se už s trochu lehčím hlasem své kolegyně, kterou jsem si proti vlastní vůli pomalu začala oblibovat.

// ... nikdo tu ten post od Newlina neviděl. :D :D

// To je Newlinova záležitost, neboj, Aset, vím o tom ^^

// Tmavé smrčiny (přes Kaňon řeky)

Jenže tu žrádlo nebylo. Nebylo tu nic, jen jeden známý pach. Starling? Super. Tak ho teda dáme pryč ze seznamu. Pomalu, abych neplýtvala poslední energii, jsem se ke svému bratrovi vydala. „Starlingu!“ vypískla jsem a nevěděla, jak se ohledně něj cítit. Ráda ho vidím. Ale jinak? Zradil mě! Mohli jsme proti kloboukům bojovat spolu! A jemu to bylo ukradený. Já jsem mu byla ukradená. Nadechla jsem se, abych mu všechno vyčetla, ale můj nadcházející proslov už stihla přerušit černá nyní bezkloboukovitá vlčice, které jsem se nedopatřením nedokázala zbavit. „Ňňň, to se jen tak nevidí!“ zopakovala jsem výsměšně její slova, „Ty se taky jen tak nevidíš! To svět ještě neviděl, tohleto.“ Odkašlala jsem si a nebyla si mezi dvěma vlky jistá, kdo mě ztrapní víc. „Uh, Starlingu? Tohle je moje nová kamarádka. Je černá, před chvilkou nosila klobouk, co jí alespoň zakrýval její hnusnej ksicht, a myslím, že říkala něco o tom, že má ráda bahno. Každej jsme nějakej, no.“ Hlavně ona. Ona je fakt případ. Obrátila jsem se na vlčici, o které jsem neměla ani tušení, jak se jmenuje, a pousmála se. Tady máš tu tvou slušnost, holka. „A, kamarádko, tohle je Starling. Můj bratr, který se proměnil v ducha a úplně se na mě vykašlal,“ mírně jsem během svého vysvětlování zavrčela, ale nepřestávala se usmívat. „Byla bys tak hodná a řekla mu svý jméno? Pamatuji si tě jako hnusačku s kloboukem a... no... to už není úplně přesný, když už nemáš klobouk,“ vysvětlila jsem jí co nejprecizněji a nejslušněji, jak jen jsem dokázala a jak to ti její bohové mohli kdy vidět. Pitomej Starling. Zavrčela jsem znova při uvědomění si, že ten zrádce je hned vedle mě. „Zradil jsi mě, uvědomuješ si to vůbec? Neviděli jsme se celou věčnost a ty... ty's mě tam prostě nechal! Jen tak! A pak tu sama musím čelit takovým... “ nenápadně jsem pohledem ukázala na vlčici. „Případům,“ zašeptala jsem a nepřestávala se na svého bratra mračit.
To tu fakt nikdo není vypatlanej? Co jsem komu udělala? Ha? S povzdechnutím jsem se začala rozhlížet. „Asi nemáš náhodou něco k žrádlu, co?“ zabručela jsem a uraženě se usadila. Tohle bude na dýl.

// Taky děkuji :D Nakonec to bylo moc fajn ^^ A... whoah. Takhle jsem si za Ilenii nikdy nezahrála :D

Přesně jak jsem očekávala, černá začala být otravná. Co by se taky od klobouka dalo čekat, že jo. Svět končí a jí záleží jen na... na čem vůbec? Tadyhle na ňoumovi? Otráveně jsem se obrátila na jejího partnera. Alespoň ty klobouky si mohli pořídit stejný. Na to se nedá koukat. Zpozorněla jsem, až když černokloboučnice řekla svou první moudrou větu. Proč se s nima vůbec zabývám? „Snažila jsem se vás zachránit,“ oznámila jsem jí s co největším klidem, jen aby se cítila špatně, že kvůli mé přítomnosti tak vyšiluje. „Ale je to marný, takže-“ chtěla jsem ji obeznámit s procedurou, kdy se na ně vybodnu a půjdu si dál po svých, protože jsou to jen další zbyteční ztracení připadi, ale vtom se přiřítila kostra a celý můj proces vzdělávání kloboučníků naprosto překazila. Během jedné chvilky jsem prostě přestala být. Zase. Jsem všude a zároveň... jak vůbec mluvím? „Hurá,“ zamručela jsem na její poznámku o tom, že spolu ještě nějaký čas strávíme. Jako kdybych se o něco takového prosila. Chtěla jsem proklít tu kostru, která tohle utrpení způsobila, ale bylo příliš pozdě, takže jsem vrátila všechen svůj zájem zpět k černokloboučnici. „PROMIŇ, CO JSI ŘÍKALA? OMEZIT CO? TY JSI OMEZENÁ!“ zahulákala jsem na ni a nejradši bych u toho předvedla i nějakou nahluchlou grimasu, avšak vzhledem k momentálním okolnostem to nebylo zrovna možné. Už jsem se nadechovala, abych svou novou kamarádku otravovala ještě více, ale předběhla mne. Jo. Jasně. Není to její partner? To víš, že jo. „Ale jasně... to je jasný. Jak by to taky mohl být tvůj partner! Pff, jasně, že spolu nejste. Ne. Vy rozhodně nejste partneři.“ Přála jsem si na ni zamrkat, ale kvůli kostici se to nepovedlo. Blbka. Proč neměla tu slušnost počkat? Musím vypadat jak hňupka! zaúpěla jsem v duchu // hahah, get it? >:D a byla alespoň na moment ráda, že vlastně neexistuji a nikdo nevidí, jak moc se mi nechce usmívat. „Není to tvůj nápadník, holka. Není!“ ujistila jsem ji a neviditelně si u toho čistě ze zvyku rázně přikývla. I když moc nebylo, čím by se dalo přikývnout. „Podívej se. Ty a tady tvůj nenápadník...“ hodlala jsem ji urazit, ale náhle se vše začalo klepat. Teda. To nic, co jsem neměla, se začalo klepat. Nic nedávalo smysl a... spokojeně jsem se zazubila. Existuju! Radostně jsem si prohlížela své neprůhledné tělo, jak vyřízeně sedí. A mám hlad, uvědomila jsem si a vrátila se k mračení. Zabíjela bych pro něco k žrádlu. „Když mě omluvíte, nepartneři,“ důležitě jsem je oslovila s posledními známkami vlka, který není na pokraji vyhladovění, „jdu nechcípnout hlady.“ Považovala jsem to za dostatečnou formu rozloučení a s jedním mávnutím ocasu se rozeběhla někam, kde by mohlo být žrádlo.

// Jezevčí les (přes Kaňon řeky)

// řeka Tenebrae

Jakmile jsem viděla, že na tomhle území jsou vlci, začala jsem se svým proslovem. „Blíží se to!“ vykřikla jsem a sama se blížila k nim. „Blíží se to! Poslouchejte, dokud je čas! Tohle je konec! Konec!“ řvala jsem a ani si moc nevšímala, že ti, na které mluvím, nosí připitomělé klobouky. „Jestli s tím něco neuděláme, tak je konec. A to přece nechcete!“ zavrtěla jsem hlavou a s vypoulenýma očima plnýma konce světa na ně pohlédla. „Konec! Copak byste-“ uvědomila jsem si, že při očním kontaktu překáží hnusná kloboukovitá věc. Vážně? Copak tu není někdo jinej? Kdokoliv! Otráveně jsem oběma vlky proskočila. „Poslouchejte,“ pokračovala jsem, jako kdyby nic, „když to sundáte, pomůžete tím světu! Tak proč si ty klobouky sakra nesundáte? To by vás to zabilo?“ Významně jsem se podívala na černou vlčici, která vypadala docela rozumně. „Máš přece rozum!“ oslovila jsem ji a posadila se naproti ní. „Když to sundáš teď, nikomu se nic nestane. A tady tvůj nápadník taky! Dolů s tím! Prosím. Udělejte s tím něco!“ znechuceně jsem na moment odvrátila pohled, jen aby věděli, jak moc nevkusné věci na sobě mají. Já mít něco takovýho, tak se fakt zabiju. „Podívej se, kamarádko,“ vyměnila jsem znechucení za přívětivý úsměv. Na co má asi tak koukat? Vždyt se ani nehne! „To je fuk. Vím, že mě slyšíš. Takže sundej ten klobouk, nebo...“ nebo... Zastavila jsem se uprostřed vyhrožování. Nebo ti sežeru kámoše! Ne. Pitomý. Nebo... nebo si to odskáče? Nemůže skákat! Nemůže nic. Ani se nehne. Nebo... lehla jsem si. „Jak jsem řekla, to je fuk. Mám času dost a vy jste mi ukradení,“ oznámila jsem jim a zívnula si, aby věděli, že jsou ještě nudní. „Abyste věděli,“ dodala jsem, aby fakt věděli, a čekala, co za duchaplnou odpověď pro mě budou ty kloubočnické hrdličky najdou.

// Cynthia a Etney

// Ohnivé jezero (přes Kopretinovou louku)

Bojí se mě. Bojí. Bojí. Bojí. Šťastně jsem se culila a běh lovce změnila na něco, co bych mohla považovat za výchlubné kráčení alfy. Taky není, kam bych měla spěchat. Všichni nakonec utečou. Utíkaj už teď! Co bych s tím měla asi tak dělat, ha? Rozvrtěla jsem svou hlavu, abych dala najevo své politování. „Tse, tse, tse,“ dodala jsem a nepřestávala s vrtěním, cosi na tom pohybu ve mne vyvolávalo pocit profesionálnosti. Případi. Všechno to jsou případi! Možná, že jsou případi úplně všichni! Až na mě, teda. Já tu pracuju. A těch pár vlků, co mě rozfoukalo, se taky nefláká, ale jinak? Jinak jsou to všechno flákači. Někam zalezli a myslí si, že to přežijou. Jak jako přežijou? Co když tohle je konec? Konec světa! A jestli nikdo neporazí kloboučníky, tak... tak je nikdo neporazí a doopravdy bude konec! Vyděšeně jsem se narovnala v dalším náhlém uvědomění. Já jsem jedinej důvod, proč ještě není konec světa! Jedinej! Rozhlédla jsem se kolem sebe, abych zjistila, jestli na tohle úplně jasné tajemství přišel ještě někdo. Zjistila jsem, že jsem u řeky a že tu nikdo na nic nepřišel, protože tu nikdo nebyl. „Musím někoho najít a říct mu to,“ špitla jsem a ani se neptala na názor řeky. Vzhledem k tomu, že na mě závisel osud našeho světa, jsem neměla zrovna čas na vykecávání s někým, kdo celé dny jen teče. Nech to plavat, ušklebila jsem se na ni posměšně a nepřestávala ve své pouti. Tentokrát nejen za nastolením rovnováhy, ale také za rozšířením poselství.

// Tmavé smrčiny

// Náhorní plošina (přes Středozemní pláň)

Když mi připadalo, že jsem uběhla dostatečnou vzdálenost, opatrně jsem se ohlédla. Byla jsem připravená vidět, jak se za mnou žene bílý vlk, perfektně nadechnutý a celý natěšený na to, až ze mě udělá vzduch. Jenže jsem nikoho nespatřila. Byla jsem v bezpečí. Není tu? Není tu! Ta vlčice asi byla líná. Pěkně líná. Nebere své poslání vůbec vážně! uchechtla jsem se a, byť velmi zadýchaná, vypjala svou hruď. Zatímco kostlivci si ze všeho dělali legraci, já tu odváděla těžkou práci. Nebo jsem jí za to nestála, uvědomila jsem si a hrdost se ihned změnila v ublíženost. Jak jako že jsem jí za to nestála? Jak se opovažuje si myslet, že jí můžu být ukradená? Určitě jsem hlavní duch! HLAVNÍ! Všichni ostatní jsou jak Starling a jeho kamarádky. Zbabělci. Ale já? Já se tu sakra snažím! Zamračila jsem se na krajinu, ze které jsem vyběhla, jako kdybych doufala, že se má rozzuřenost dostane až ke kostici do obličeje. Jestli za to nestojím já, tak už nikdo! Kdyby věděla, s kým má tu čest, tak možná radši uteče! Hodlala jsem pokračovat v trucování, než jsem si uvědomila, jak zněla má poslední myšlenka. Radši uteče... zopakovala jsem si ještě jednou její konec a vrátila se k jistému druhu spokojenosti. Utekla! Utekla, páč ví, s kým má tu čest. Ooh, to se jí vůbec nevidím. Já se vidět, tak taky zdrhám. Peláším!
Hrdě jsem natáhla nohu vpřed. Všichni se budou třást. Zajíčci jedni kloboukovití. Zazubila jsem se a vydala se, tentokrát už ne tak uspěchaným tempem, na další cestu.

// Řeka Tenebrae (přes Kopretinovou louku)

// Kamenná pláž

Jestli tu nikdo nebude, tak... snažila jsem se vymyslet validní výhružku, ale nešlo to moc dobře, protože poslední dny nebyly zrovna mentálně náročné. Je to prostý. Vidím klobouk, chytím ho. Nevidím klobouk, koukám, jestli někdo nevidí mě. Jednoduchý. Pořád se jen za něčím honit. Jak těžký to může být? Rozhlédla jsem se, jestli náhodou neuvidím nějakou milou průhlednou tvář, které bych mohla své pocity oznámit. Ne? Jasně. Proč by taky jo, že jo. Rádoby nevěřícně jsem zamrkala, když jsem si všimla dvou kloboučníků a k tomu ještě kámošku kostici. Super. Takže oni dělají alianci? Kdyby tohle viděl Izar, asi by se picnul. Aliance vypatlanců!
Přikrčila jsem se, aby mne nikdo ze trojice nezahlédl dříve, než se k nim dostanu. Musím je sejmout. Musím. Je. Sejmout. Pousmála jsem se pro sebe a plíživě se vydala vpřed. Je to jako hon na zajíce. Oni jsou zajíc. Vypatlaný ušák, který neví, že má zalézt do nory. Já jsem dravec. Chytím je. Chytím je a... soustředěně jsem přikousla svůj jazyk. Ty klobouky. Ty klobouky musí pryč. Jsem dravec a oni jsou kořist. Kořist z klobouku. Dostala jsem se do bezprostřední blízkosti a užívala si toho, že jsem byla stále nepostřehnutá. Nebo jsem se tak alespoň cítila. Nic netušící zajíčci. Ušklebila jsem se a vyskočila na všechny čtyři. „Zdravíčko!“ vypískla jsem a proskočila skrze oba kloboukovlky. Jakmile jsem dopadla hned vedle kostíka, neměla jsem zrovna moc času na dlouhý monolog, ani na oznámení, jak moc na nic klobouky jsou, a radši se okamžitě vydala pryč. Pá pá, zajíčci. Pousmála jsem se pro sebe a běžela, tak rychle, jak jen jsem mohla.

// Calum a Savior
// Ohnivé jezero (přes Středozemní pláň)