Gallirea - Příspěvky uživatele

"Pff, podivína?" ušklebila jsem se na Starlinga a významně si ho začala od hlavy k tlapkám prohlížet. "Že bys zrovna ty byl podivín?" uchechtla jsem se a šťouchla do něj. Jenže to asi nebylo úplně to, co můj bratr pořeboval. Šmarja. To si o sobě pro jednou o sobě nemůžeš myslet něco pěknýho? Nebo prostě jen chceš, abych ti to říkala já? Ach jo. Uculila jsem se na něj a opatrně se k němu přitiskla hlavou. "Jsi nejlepší, abys věděl!" opřela jsem se o něj tělem a klidně se uvelebila. "Jakože, fakt! Já si fakt myslím, že jsi nejlepší!" rázně jsem přikývla a konečně přestala zírat fascinovaně na sníh. "A tohle tvoje místo?" zeptala jsem se dramaticky a máchla hlavou, abych tak zachytila celé naše širé okolí, "báječný!" V rámci možností báječný. Jakože... není zlý. "Není zlý," zašeptala jsem mu to do ucha a trošku přimhouřila oči. "Jakože- maliliLILIlinkato to není zlý. No fakt! Určitě to není nudný! Koukej se na to, jsou tu stromy a..." přikousla jsem svůj jazyk, jak jsem se soustředěně snažila nalézt další hezké věci na tomhle jeho lesíku. "A koukej!" vyskočila jsem akčně na všechny čtyři a postavila se hrdě přímo před něj. "Jseš tu! Takže co má jako bejt, jestli je tohle místo nudný? Jsi tu! A já jsem tu! A spolu, totiž, jak jsme tu spolu, tak je to nenudný, a všechno ostatní se může jít bodnout!" Povzbudivě jsem na něj přikývla a znovu ducla hned vedle něj. "Se z toho tvého sebevědomí picnu," zabručela jsem a hlavu zachumlala do srsti na jeho krku. "Proč jseš takovej?" zeptala jsem se ne zrovna konkrétně a odmítala promluvit, dokud se mi nedostane naprosto konkrétní odpovědi.

// Západní Galvatar

Nevědomky jsem přikyvovala na jeho zbytečně sáhodlouhé pojednání o tom, proč jsou všechna roční období k ničemu, a pokračovala v ignoraci plynule až do té doby, než konečně vyřkl něco zajímavého. "Jsme tu? Super!" zazubila jsem se na něj a ihned se ve mně probudil mnohem větší zájem. Prohlížela jsem si pečlivě každý kousek, aby si byl Starling jistý, že na jeho oblíbeném místě mi hodně záleží. Super, super. Takže zatím to je... les, co... nevypadá vůbec speciálně. Dobrá práce, Starlingu. Alespoň ses snažil. Nebo že by tu bylo něco... přimhouřila jsem oči a snažila se si všimnout jediného detailu, který by naznačoval, že tohle místo je špica, ne. Je to jen strom. Trochu zklamaně jsem se na něj usmála a pro zachování rodinné pohody ani necekla o tom, že nechápu, na základě čeho je zrovna tohle místo jemu zaslíbené. "Opravdu to tady moc zajímavě nevypadá, Starlingu," zoufale jsem přikývla a snažila se stále znít jako někdo, komu tohle místo rozhodně moc zajímavé připadá. "Svítí tu mech?!" vyprskla jsem na konci jeho proslovu a nebyla si úplně jistá, co dělat. "Proč by tu proboha svítil mech? K čemu?! 'Dyť mech není světluška. A světluška není žádnej mech! Proč- cože- jak-" zuřivě jsem se rozhlížela, abych našla jediný kousek toho zeleného bastarada, co se vymyká přírodnímu systému, ale vzhledem k tomu, kolik bylo všude sněhu, byla má snaha naprosto zbytečná.
Naštěstí Starling stihnul odvést téma kamsi jinam, konkrétně k jeho vzpomínkovému stromu. Jo, to je fakt super, žes místo hledání vysedával pod stromem a snil o blbostech. Paráda. Fakt díky. Zabručela jsem si v duchu a pokusila se se na něj usmát. Nechtěla jsem mu kazit náladu. A ani jsem nemusela, když ji on zlepšil mně. "Ty se se mnou opravdu rád bavíš? I když jsem, však víš... hnusačka?" zeptala jsem se zvědavě a posadila se vedle něj. "To je divný," špitla jsem ještě obdivně a pak už jen zírala na sníh, jako kdybych skrz něj mohla vidět všechen ten Starlingův mech.

Starling samozřejmě mé sněhové opovržení vůbec nesdílel a ještě k tomu přidal menší ódu na ten nechutný poprašek. Pro jeho štěstí se ale sám označil za podivína, takže jsem to nemusela dělat já. Tak je hodnej. „Ty jsi byl dycky podivín,“ zazubila jsem se na něj a jemně ho šťouchla do tlapy. „Takže tvoje obl-“ ani jsem svou otázku nedokončila, když mi tu samou položil on. „Nevim. Jaro? Ten sníh je pryč a je klid. A není vedro! Ale léto taky ujde. Ale jinak je to na nic,“ zavrtěla jsem mírně hlavou, jako kdyby se zima mohla o mém nesouhlasu doslechnout a podle něj také přestat existovat. „A co ty, podivíne? Máš nejradši zimu? Nebo jsi alespoň tentokrát normální?“ vyzývavě jsem se na něj zašklebila a rázně se vydala před ním. To ale nevydrželo moc dlouho, protože jsem nevěděla, kam to vůbec jdeme. S porážkou jsem se zastavila a zařadila se zpět ke svému bratrovi.
„Tamhle?“ zopakovala jsem po něm a zašilhala do dáli. Zatím to vypadá jako obyčejnej les, ale dobře. Natočila jsem zmateně hlavu do strany a s decentní zvědavostí se vydala jeho směrem.

// Ageronský les

// Řeka Kierb

Otráveně jsem sledovala Starlingův zadek, jak se společně s ocasem spokojeně natřásá a hraje si na největšího průvodce na světě. Tvoje místečko je naprosto jasně na opačné straně planety, amtére! Ještě před chvílí jsme sebejistě mířili úplně opačným směrem. Protočila jsem nad jeho úsměvem oči. „Jestli bude sněžit, tak bude sněžit, no,“ zabručela jsem smířeně a pokusila se o podobný úsměv, jako nosil on, aby si nemohl ztěžovat nebo zase fňukat. „Máš vůbec rád sníh? Já ho nesnášim. Je bílej, studenej a... pak je všechno nudný! Nepřipadá ti to tak? Prostě... je tu spousta barev a tvarů a... pak si sem nakráčí nějakej ztuhlej vodní tentononc a myslí si, že ho budem mít rádi, když bude všude. Jakože úpe všude! Bílá země. Bílý stromy. I křoví! Bílý všechno, takže nepoznáš pořádně, kde jseš. Takhle jsem právě přišla, když byl sníh. A vůbec jsem nevěděla, co se to sakra děje, páč bylo všude bílo. A on si stejně myslí, že bysme ho snad mohli mít rádi. Blbeček natvrdlej,“ odfrkla jsem si a důležitě se na Starlinga podívala, aby mi sdělil jeho názor. Samozřejmě, pouze v případě, že by se mnou souhlasil.

// Oprava

// Narrské kopce

Pečlivě jsem následovala svého průvodce, i když to působilo dojmem, že ani on sám moc netuší, kam kráčí. Klasika. Hraje si na chytrýho a pak tohle. Ani už se nedivim. Zarazila jsem se ale nad jeho otázkou. Jestli to cítím taky? Co jako? Smrdí? Smrdí tu něco? Párkrát jsem se rozhlédla, ale jediný zdroj zápachu by mohl být jedině Starling, což mi, byť to byl trochu otrava, nepřipadalo moc pravděpodobné. Avšak měl pravdu. Na oranžové půdě kopců jsem se cítila poněkud... jinak. Zpomalila jsem, abych si ten pocit vychutnala. Nejprve to působilo jako příjemná závrať. A hned nato... „Starlingu?“ uculila jsem se a pohledem začala hledat svého bratra. „Starlingu?“ starostlivě, ale stále s úsměvem, jsem zrychlila. Kampak se poděl? Vždyť já ho mám moc ráda! Koukala jsem všude kolem. Ne proto, že bych si snad myslela, že se Starling ukrývá v křoví, nebo snad pod nějakým z oranžových kamenů, ale všechny tyto objekty byly najednou příliš fascinující. A hezký. Je tu moc hezky. Až najdu Starlinga, mohla bych mu říct, že tohle je mý oblíbený místo a už bychom nemuseli hledat. Pak bychom tu mohli zůstat navždy a co já vim. Třeba založit smečku! Když ji tak chce, tak proč mu to přání nesplnit! Nebo bysme tu byli jen my dva. Spolu. Jako rodina. Je to tu fakt pěkný. Bylo by to naše pěkný místo. To Starlingovo místo nemůže být zas tak pěkný v porovnání s tímhle. Tohle je nádhera, zasněně jsem zírala na všechnu tu oranžovou a nehodlala vnímat nic jiného. Dokud mne tedy někdo nepřerušil.
„Ilenie,“ ozvalo se kdesi za mnou. Věděla jsem, že původcem onoho medového hlasu není Starling, ale to nevadilo. Nevadilo ani to, že někdo o tomhle místě věděl. Koneckonců, bylo by sobecké si tohle místo nechat pouze pro sebe. Ohlédla jsem se za vlkem, který vyslovil mé jméno. Stál tam, jako kdyby nic, bílo-fialový a krásný. „Známe se? Neviděl jsi... Starlinga?“ zeptala jsem se a nebyla schopná se po bratrovi porozhlédnout, protože na mne cizí vlk působil příliš zajímavě na to, abych od něj jen na moment odvrátila svůj pohled. „Obávám se, že osobně mne neznáš. Jsem Život,“ vlk se přívětivě usmál a já i z té vzdálenosti několika kroků mohla cítit teplo, které z něj sálalo. „Život,“ zopakovala jsem pomalu a vyhřívala se ve všech těch nádherných pocitech, které jsem z něj cítila. Byl okouzlující.
Vlk, jako kdyby tušil, že nejspíš nenamluvím mnoho, se rozmluvil dál: „Ano, Život. Plním vlkům přání.“ Plní přání? Jak to dokáže? Je zázračný? Samozřejmě, že je zázračný, když je takhle hodný, uzavřela jsem svůj skromný myšlenkový pochod a nepřestávala se culit. „Panečku,“ vydala jsem ze sebe, aby se neřeklo, že jsem nic neřekla. „Děkuji ti. I Starlingovi, kterého hledáš, jsem před chvílí jedno splnil. Ty si pro sebe nic nepřeješ?“ zeptal se mne a pomalu kolem mne začal kroužit. „Ty jsi mu splnil přání? To je od tebe hezký,“ oznámila jsem mu, jen abych se vyhnula přemýšlení nad svými přáními. Jediné, co mi nyní dávalo smysl, bylo zde zůstat. A proč vlastně ne? „Mohla bych tu zůstat s tebou?“ otočila jsem se k Životu, který zrovna zkoumal jizvy na mé přední noze. „Prosím?“ dodala jsem a nedokázala si ani na moment představit, že bych odsud kdy musela odejít. „To je moje přání! Prosím, splníš mi ho?“ prosbeně jsem na něj mrkala, dokud mi Život nevěnoval šťastné přitakání.
„Zajisté. Za tvou společnost budu velmi vděčný. Avšak, nepřála by sis ještě něco? Vím, že ještě po cestě sem tě něco trápilo.“ Konec věty jako kdyby ke mne donesl jen vánek. Trápí? přimhouřila jsem nepatrně oči, jak jsem se pokoušela soustředit se na něco jiného, než je radost. Jak by mě mohlo něco trápit? Mě? A tady? Pff, blbost! Mě snad nikdy nic netrápilo! zahihňala jsem se nad svou bezstarostností, dokud se v mé hlavě nezjevilo jméno. Starling. Málem jsme se po cestě pohádali. Kvůli těm věcem. Kvůli- „Vlastně... Mohl bys mě zbavit,“ přikrčila jsem se k němu, pro případ, že by se někdo vynořil za horizontem kopce a rozhodnul se, že mne za ono slovo potrestá, „m-agie?“ Prosím. Já ji nechci. Je to stejně jen prokletí. Život mlčel a bylo na něm vidět, že se snaží přijít na způsob, jak ke mně promluvit. Takže si přeju hloupost, zklamaně jsem se zadívala na své tlapky. Nezbavím se toho. Nikdy. Prostě to jednou mám a-„Ilenie,“ oslovil mne nakonec vlk, „Já věci dávám. Nemohu ti nic sebrat. Magie, navíc, je dar. Neměla bys ji považovat za prokletí.“ Smířeně jsem přikývla na jeho odpověď a nevěděla, co si dál počnout. Nezbavím se jí. Bude mě navždy pronásledovat. Prokletí. Smůla. Věci. „Ale,“ Život začal rozvádět svůj proslov a dodal mi jedním slovem naději, jenže pak se znovu odmlčel.
„Ale?“ netrpělivě jsem zopakovala jeho slovo. Ale co? Prosím! „Ale mohu zařídit, aby to vypadalo, jako že žádnou magii nemáš,“ uzavřel nakonec Život a věnoval mi rozpačitý úsměv. „Není to zrovna běžné přání, ale-“ „Jo, prosím!“ vypískla jsem a znovu byla plná nadšení. „Moc by mi to pomohlo, Živote. Fakt. Jestli bys to mohl udělat, tak-“ zadrhla jsem se a radši se posadila na zem. Budu normální! Úplně běžná! A v pohodě! Natěšeně jsem několikrát příkývla a zasněně se zadívala kamsi do dálky. Nikdo mi za to neublíží. Nikdo. Nenajdou mě. Nepřijou na to, že jsem jedna z divných. Budu v bezpečí. A Starling- „Starling,“ uvědomila jsem si nahlas a mé snění tím bylo rázem ukončeno. „Živote, já-“ chtěla jsem mu slíbit, že se vrátím. Že ho tu nenechám samotného a že tu budeme spolu, ale on nejspíš všemu rozuměl ještě dříve, než jsem to vyslovila.„A jsi si tím jistá?“ věnoval mi tázavý pohled a já se začala cítit šíleně provinile. Mám tu zůstat i tak? Že by si Starling poradil? Ale- ale on je takový amatér, že musím být s ním! Musíme být spolu. Nemůžu ho ztratit, když jsme se sotva našli. Ale tady je tak hezky! Ale Starling. Proč tu nezůstal? Mohli jsme tu být spolu! „Já bych ale fakt měla jít,“ smutně jsem přiznala a nedokázala se na Života podívat, protože jsem si byla jistá, že se právě tváří velmi smutně. „V pořádku. Běž za ním. A vrať se.“ Život mi pohlédl přímo do očí. „Díky,“ špitla jsem a vydala se zpět dolů, za Starlingem.

// Ježčí mýtina

// Ježčí mýtina

Starling se spokojeně culil, jako kdyby utekl úplně všemu, co jsem mu právě řekla. Jo? Fakt? Naštvaně jsem napodobila jeho culení a ladnou procházkovou chůzi. To víš, že jo! Taky si to užívám. Nějaká procházka za pitomou sestrou Života. Parádička. Můj bratr se tváří, jako že neexistuju. A víš ty co? Je mi to šumák! Páč- páč- přimhouřila jsem oči, jak jsem se snažila vymyslet vhodné odůvodnění pro mou lhostejnost, jenže to vůbec nepomáhalo.
Nepomáhalo ani to, že se Starling zase o něčem rozbásnil. Jo, takže když mluvím já, je ti to jedno, ale jakmile máš ty něco na srdci, tak je v pohodě mi to vecpat do ksichtu? Poznává to tu, haleluja! Chce snad pochvalu? Gratuluji ti, brácho, trefíš domů! Do toho místa, kvůli kterému ses na mě vybodl. Už víš? Sledovala jsem, jak si s úsměvem hraje na průvodce, a nepatrně toužila ho zakousnout. Blbečku. Pan průvodce. Jasně. A proto jdeme úplně opačným směrem, než jsme šli včera, ale zároveň stejným směrem, jako předevčírem. Skvělý. Možná bych měla zůstat na místě a počkat, než se uráčí rozhodnout, kam to vlastně jdem.

// Západní Galvatar

// Vrchol Narrských kopců

Ještě několik dlouhých chvil jsem se usmívala, ale jakmile jsem naposledy došlápla na oranžovou půdu, úsměv se vytratil a s ním i dobrá nálada. Navíc se Starling rozpovídal, takže všechny ty věci, co jsem mu chtěla říct na kopcích, odešly. Jediné, co zůstalo, bylo jeho zbytečné žbleptání. „Víš, že je smutný, že netrefíš domů, že jo?“ ujistila jsem se s přimhouřenýma očima, ale hned na to se na něj zazubila. Opět pro případ, že by se mi znovu zhroutil. Fakt vlk pořádně ani nic nemůže říct. Chtěla jsem si ho dobírat ještě více, jenže zpráva o tom, že má Život sestru, byla celkem zajímavá, takže jsem dobírání odložila na dobu neurčitou. Smrt? To je fakt super jméno. Se jim rodiče pomstili, nebo co? Nebo to nejsou obyčejný vlci? Asi nejsou, když dávaj všechno možný, co? Ale to je fuk. Stejně je to pošahaný jméno. A- „Říkal jsi kamarádku?“ s neskrývanou zvědavostí jsem si ho začala prohlížet a když se tvářil, jako kdyby se nic nedělo, tak i důmyslně mrkat. „Tak kamarádku...“ ušklebila jsem se a ještě jednou mrkla. Ale Starling, jako kdyby mu to všechno ušlo, prostě pokračoval v cestě. Amatér, zabručela jsem si pro sebe a se stejným ušklebkem ho následovala.

// Řeka Kierb (podél hranic Maharu)

// Narrské kopce

Pečlivě jsem následovala svého průvodce, i když to působilo dojmem, že ani on sám moc netuší, kam kráčí. Zarazila jsem se ale nad jeho otázkou. Jestli to cítím taky? Co jako? Smrdí? Smrdí tu něco? Párkrát jsem se rozhlédla, ale jediný zdroj zápachu by mohl být jedině Starling, což mi, byť to byl trochu otrava, nepřipadalo moc pravděpodobné. Avšak měl pravdu. Na oranžové půdě kopců jsem se cítila poněkud... jinak. Zpomalila jsem, abych si ten pocit vychutnala. Nejprve to působilo jako příjemná závrať. A hned nato... „Starlingu?“ uculila jsem se a pohledem začala hledat svého bratra. „Starlingu?“ starostlivě, ale stále s úsměvem, jsem zrychlila. Kampak se poděl? Vždyť já ho mám moc ráda! Koukala jsem všude kolem. Ne proto, že bych si snad myslela, že se Starling ukrývá v křoví, nebo snad pod nějakým z oranžových kamenů, ale všechny tyto objekty byly najednou příliš fascinující. A hezký. Je tu moc hezky. Až najdu Starlinga, mohla bych mu říct, že tohle je mý oblíbený místo a už bychom nemuseli hledat. Pak bychom tu mohli zůstat navždy a- „Ilenie,“ ozvalo se kdesi za mnou. Věděla jsem, že původcem onoho medového hlasu není Starling, ale to nevadilo. Ohlédla jsem se za vlkem, který vyslovil mé jméno. Stál tam, jako kdyby nic, bílo-fialový a krásný. „Známe se? Neviděl jsi... Starlinga?“ zeptala jsem se a nebyla schopná se po bratrovi porozhlédnout, protože mně cizí vlk působil příliš zajímavě na to, abych od něj jen na moment odvrátila svůj pohled. „Obávám se, že osobně mne neznáš. Jsem Život,“ vlk se přívětivě usmál a já i z té vzdálenosti několika kroků mohla cítit teplo, které z něj sálalo. „Život,“ zopakovala jsem pomalu a vyhřívala se ve všech těch nádherných pocitech, které jsem z něj cítila.
Vlk, jako kdyby tušil, že nejspíš nenamluvím mnoho, se rozmluvil dál: „Ano, Život. Plním vlkům přání.“ Plní přání? Jak to dokáže? Je zázračný? Samozřejmě, že je zázračný, když je takhle hodný, uzavřela jsem svůj skromný myšlenkový pochod a nepřestávala se culit. Děkuji ti. I Starlingovi, kterého hledáš, jsem před chvílí jedno splnil. Ty si pro sebe nic nepřeješ?“ zeptal se mne a pomalu kolem mne začal kroužit. „Ty jsi mu splnil přání? To je od tebe hezký,“ oznámila jsem mu, jen abych se vyhnula přemýšlení nad svými přáními. Jediné, co mi nyní dávalo smysl, bylo zde zůstat. A proč vlastně ne? „Mohla bych tu zůstat s tebou?“ otočila jsem se k Životu, který zrovna zkoumal jizvy na mé přední noze. „Prosím?“ dodala jsem a Život mi věnoval šťastné přitakání. „Zajisté. Za tvou společnost budu velmi vděčný. Avšak, nepřála by sis ještě něco? Vím, že ještě po cestě sem tě něco trápilo.“ Konec věty jako kdyby ke mne donesl jen vánek. Trápí? přimhouřila jsem nepatrně oči, jak jsem se pokoušela soustředit se na něco jiného, než je radost. Málem jsme se po cestě pohádali. Kvůli těm věcem. Kvůli- „Mohl bys mě zbavit,“ přikrčila jsem se k němu, pro případ, že by se někdo vynořil za horizontem kopce a rozhodnul se, že mne za ono slovo potrestá, „m-agie?“ Prosím. Já ji nechci. Je to stejně jen prokletí. Život mlčel a bylo na něm vidět, že se snaží přijít na způsob, jak ke mně promluvit. Takže si přeji hloupost, zklamaně jsem se zadívala na své tlapky. „Ilenie,“ oslovil mne nakonec vlk, „Já věci dávám. Nemohu ti nic sebrat. Magie, navíc, je dar. Neměla bys ji považovat za prokletí.“ Smířeně jsem přikývla na jeho odpověď a nevěděla, co si dál počnout. Nezbavím se jí. Bude mě navždy pronásledovat. „Ale,“ Život začal rozvádět svůj proslov a dodal mi jedním slovem naději, jenže pak se znovu odmlčel. „Ale?“ netrpělivě jsem zopakovala jeho slovo. Ale co? Prosím! „Ale mohu zařídit, aby to vypadalo, jako že žádnou magii nemáš,“ uzavřel nakonec Život a věnoval mi rozpačitý úsměv. „Není to zrovna běžné přání, ale-“ „Jo, prosím!“ vypískla jsem a znovu byla plná nadšení. „Moc by mi to pomohlo, Živote. Fakt. Jestli bys to mohl udělat, tak-“ zadrhla jsem se a radši se posadila na zem. Budu normální! Natěšeně jsem několikrát příkývla a zasněně se zadívala kamsi do dálky. Nikdo mi za to neublíží. Nikdo. Nenajdou mě. Nepřijou na to, že jsem jedna z divných. Budu v bezpečí. A Starling- „Starling,“ uvědomila jsem si nahlas a mé snění tím bylo rázem ukončeno. „Živote, já-“ chtěla jsem mu slíbit, že se vrátím. Že ho tu nenechám samotného a že tu budeme spolu, ale on nejspíš všemu rozuměl ještě dříve, než jsem to vyslovila. „V pořádku. Běž za ním. A vrať se.“ Život mi pohlédl přímo do očí. „Díky,“ špitla jsem a vydala se zpět dolů, za Starlingem.

// Ježčí mýtina

✄ - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -
OBJEDNÁVKA (BLACK FRIDAY CENY):
B02 / na základní zlato-žlutou. Předpokládám, že bude stát nejnižší sazbu, takže 40

>> po slevě 16

V01/ síla / 4* >> 12

V01/ rychlost / 4* >> 12

V01/ vytrvalost / 3* >> 9 drahokamů, 2

+ 7

V01/ obratnost / 4* >> 12

V03/ Athame / síla / 1* >> 9

Odečte se tedy: 38

, 7

, 9

a 16(?)

V inventáři zatím zbyde: 1

, 24

, 280

, 22

a 16(?)

Převod na Newlina:
24

>> 19

280

>> 224

Inventář po nákupu: 1

, 22

a 16(?)

Děkuji!

// Ježčí mýtina

Starlinga celá ta věc na m šíleně rozhodila. Překvapeně jsem na něj na moment vypoulila oči, ale hned na to radši začala zírat někam na vrchol kopce, po kterém jsme se zrovna plahočili. Jako kdyby za to mohl jen on, co? Ne. Ty věci jsou prokletí. A vždycky budou. My jsme prokletý. A může si nadávat, jak jen chce, ale zůstane to tak. Stávaj se nám jen špatný věci, a to jen kvůli tomu, že máme mag- tohleto. No. Probodla jsem ho pohledem, až když prohlásil, že se o tom nechce hádat. Jo? Fakt? A proto jsi takhle vyjel? Tak se teda hádat nebudem! Fajn! Díky za řešení, amatére. Odfrkla jsem si a pokusila se o milý úsměv. „Nebudem se hádat,“ přikývla jsem a snažila se ještě několik momentů zakrýt své znechucení z toho, na jak chytrého si Starling hraje.
Štval mě. Mohl se chovat jako dobrý bratr, nebo jako někdo, kdo má alespoň radost z toho, že mě vidí, ale on si tak nějak jen žvatlal něco pro sebe a jestli jsem to pochopila dobře, neustále se jen chlubil o tom, jak to tu zná. Já ti taky nic necpu do obličeje, ty horo a řeko. Pane průvodče. Měla jsem chuť na něj zavrčet. Ještě před několika okamžiky se nepřestával omlouvat a nyní, nyní se rozhodl, že bude otravný. Zase. Ale je to můj bratr, uvědomila jsem si a usmála se na něj, když do mne drcnul bokem. Sice je to blbeček, ale... zazubila jsem se na něj. „Vůbec netušim, jaké místo by to mohlo být! Veďte mne, pane!“ vypískla jsem a rozeběhla se za ním na vrchol našeho kopce.

// Vrchol Narrských kopců

// Řeka Kierb (podél Maharu)

„Já to přece zvládnu!“ ohradila jsem se vůči jeho slovům, že by mi pomohl. Tentokrát jsem se od něj už neotáčela, pro případ, že by to znovu znamenalo, že mu tím ublížím. Měkkouš jeden. Mám ho ráda. „Díky. Ale fakt to zvládám, víš? Já... nikam nechci. I kdyby to bylo s tebou, tak... nechci cizí vlky. Nestojím o jejich pomoc. Pak mě jen budou pronásledovat, až budou něco chtít oni. A to není fér. Já nikomu nic dlužit nebudu,“ zamračila jsem se pro sebe. Jednou mi udělaj laskavost a pak už nedaj pokoj. To radši přes tu zimu chcípnu. „Ale děkuju,“ ujistila jsem ho znovu a dokonce se pokusila i o úsměv. Trošku s napětím jsem pozorovala jeho výraz. Hlavně nebreč. Nebreč.
Když žádná emocionální reakce nenastala, pokračovali jsme v celkem běžné konverzaci, dokud jsme nedošli k dalšímu příšernému tématu. K těm... věcem. Mračila jsem se na svého bratra, jako by se na něj mračila celá má smečka. Naše smečka. Z jeho slov jsem pochopila, jak moc se odcizil své minulosti. „Je to prokletí, Starlingu. Není to dobře. Viděl jsi někdy m- veverku? Viděl jsi někdy veverku, co by čarovala a dělala hokus pokus já nevim, s něčím? Viděl jsi někdy, aby něco takového dělal pták? A viděl jsi normální vlky z naší smečky, že by něco takovýho dělali? Nejsme normální. Není to přirozený. A jestli to je tady normální, tak...“ zavrtěla jsem zklamaně hlavou. „Sám jsi říkal, že se tu divný věci dějou pořád. Vzpomínáš na tu noc, kdy Argo...“ ohlédla jsem se kamsi za sebe, jen abych se ujistila, že nikdo neposlouchá větu, kterou nikdy v životě nedokončím. „Jsme prokletí, Starlingu. Tak to fakt je. Můžeš předstírat, že je to v pohodě, ale já se za to stydim a nechci o tom mluvit. Nechci, aby o tom mluvili ostatní. Není to nic pěknýho,“ uzavřela jsem nakonec a věnovala mu vážný pohled do jeho modrých očích. To nezdravé se na mě koukalo raněně. Tohle ti taky ta Věc udělala. Jsme prokletý.
Ještě chvíli jsem zírala před sebe a jen nevědomky šla kamsi za Starlingem. Ale je to jeho věc. Takže dokud o tom nebude neustále básnit, bude to v pohodě. Znovu jsem se na něj téměř usmála a přikývla na jeho slova o tom, že se mnou chce cestovat. „Já s tebou taky, ale...“ zkoumavě jsem ho pozorovala, zatímco se začal točit v kruzích téměř na místě, „tohle je tu taky běžný? Neboooo...“ Mhouřila jsem na něj oči, dokud se nevydal dál alespoň přijatelnou chůzí. To, že jsou barvy taky nějaké zvláštní, mne vůbec nezajímalo. Mou prioritou byl momentálně naprosto retardovaný Starling.

// Narrské vršky

// Změna přechodu, za Starlingem na Jižní mýtinu (podél hranic Maharu) ^^

// Jezevčí les

Překvapeně jsem zamrkala, když se mi v zcela náhodný moment omluvil. „Cože?“ přimhouřila jsem na něj oči. Takže smysl pro humor taky nikde nezískal, co? „To byl přeci jen vtip, Starlingu! Vždyť to bylo jasný! Já vim moc dobře, že jsem brbla! Takže mi tak klidně říkej, je to úplně v pohodě!“ povzbudivě jsem na něj přikývla a spokojeně pochodovala za ním. Tak mu to teda budu všechno říkat rovnou, no. Chudák, je nějakej vynervovanej.
Sledovala jsem, jak si to sebejistě kráčí kamsi na oblíbené místo, které vůbec neznám. Musel tu být dýl. Nemůžeme tu být stejně dlouho! Fakt nemůžem! Vždyť já žádný takový místo nemám. I to houští, ve kterým jsme byli s Whiskeym, stálo za nic. Jak by tu mohlo být něco dobrýho? Whiskey taky nebyl moc dobrý. Musím ho najít a hezky si to s ním vyříkat, páč- páč- se na mě vykašlal. A já se vykašlu na něj! Ten bude koukat, blbeček. Až se znovu uvidíme, vecpu mu svý oblíbený místo a on se z toho picne! A to oblíbený místo bude... bude... zamračeně jsem sledovala své okolí. Zrovna jsme šli kolem docela přijatelné řeky, ale stejně jsem se nechtěla snížit k tomu, abych ji okamžitě považovala za své oblíbené místo. Navíc, Starling si pro sebe celou dobu něco žvatlal, takže jsem došla k závěru, že místo hledání oblíbeného místa radši budu na okamžik poslouchat. Přidat? párkrát jsem přikývla na jeho větu, i když jsem si nebyla úplně jistá, o čem mluvil. Ke smečce? On je nakonec smečkový typ? On, který se na nás vybodl? Na druhou stranu, naše smečka... zavrtěla jsem mírně hlavou. Měl právo se na nás vykašlat. Ale já... a přidat se? K nějakým neschopákům? Určitě jsou tam samí amatéři. Celkově je jich tu nějak moc. „Jsem ráda, že jsi našel nový domov,“ odpověděla jsem mu na celou tu záležitost a nehodlala to dál řešit. Alespoň ne nahlas. Jeho domov. Nepatřím tam. Jak bych taky mohla, když ještě před několika dny jsem nepatřila do jeho života. A teď se mám vecpat do cizí smečky? Usmála jsem se na něj, jen abych zakryla svou bezradnost, a doufala, že brzy změní téma.
A to se taky stalo. Dostali jsme se k bavení se o té divné zemi, ve které jsme se oba nacházeli. Vypoulila jsem na něj oči, když řekl ono zakázané slovo. „To přeci nesmíš! Neříkej to!“ vyprskla jsem na něj a přikrčila se, jako kdyby nás měl každou chvílí někdo napadnout za to, jak mluvíme. Je to hnus. Neexistuje. A ta věc! Ten- ten hnus tu není. Nesmí být. Zoufale jsem ho pozorovala, jak plánuje naši společnou výpravu. „Tohle ti nestačí?“ natočila jsem hlavu do strany, abych ho lépe pochopila. Vždyť někam jdeme! To mu nestačí? Proč ne? „Ale ráda bych, teda!“ dodala jsem, abych na něj nebyla příliš zlá, a pokračovala v jeho následování.

// Západní Galvatar (přes VVJ)

„Brblo?!“ rádoby zděšeně jsem vyhrkla a rázně otočila celou hlavu pryč od Starlinga, aby si byl vědom toho, jak moc jeho oslovení mohlo být urážlivé pro někoho, kdo rozhodně Brbla není. „Chm,“ odfrkla jsem si a rozhodla se, že chvilku stvárním roli vlčice, která nadosmrti nepromluví na svého bratra. Úplně navždy, abys věděl, oznámila jsem mu ještě v duchu, tak, aby mu to došlo, ale abych na něj nemusela mluvit. Mračila jsem se na něj, i když trošku jiným směrem, než kde Starling stál. Ještě abych se koukala přímo na tebe, co? To by se ti líbilo, ha?
Držela jsem rozzuřeno-kamenný výraz až do té doby, než změnil téma. Zvědavě jsem na něj vypoulila oči. „A je to pěkný místo? Já tu toho moc pěknýho zatím neviděla,“ zavrtěla jsem hlavou a pomalu se zvedla na nohy, aby to nevypadalo, jako že se těším, až mne tu Starling provede. „A od minulé zimy?“ ušklebila jsem se na něj, protože i on musel tušit, že mi tím nahrává na další škádlení. „Ty fakt rád trčíš na jednom místě, co?“ zahihňala jsem se a vydala se za ním. Chyběl mi. Fakt jo. Blbeček. Uculila jsem se na něj, i když mi pokládal další otázku, které jsem moc nerozuměla. „Na území čeho? Jakože tady?“ ujistila jsem se a přimhouřila oči. A jak mám jako vědět, že už jsem na tomhle území a ne na nějakým jiným? To je tady nějaká jasná hranice, u které si řeknu něco jako: „Ty jo, tohle je ta země zaslíbená, ta- ta“- Co je to za pitomý jméno? Zhluboka jsem se nadechla, aby mi všechno to přemýšlení nepřipadalo tak těžké. Fajn. Takže dejme tomu, že území tohohle čehosi... eh... dostala jsem se sem... po mamce. Když odešel Auron. Takže vlastně... chm. „Asi taky od minulý zimy? Ne! Dýl? Já fakt nevim. Šla jsem celkem dlouho sama a...“ znovu jsem zavrtěla hlavou. „Fakt netuším. Ale nic tady o tom nevim,“ přiznala jsem nakonec a znovu se na svého bratra usmála. „Co vy, pane Ustálenej? Jak dlouho tu jsi? A co jsi tu zažil?“ šťouchla jsem do něj celkem drsně tlapkou, abych z něj dostala úplně všechny informace. Ale jestli budeš machrovat, tak si tě podám.

// Řeka Kierb (přes Zarostlý les)

2. kategorie: 50 oblázků, 10 ametystů

Nenápadně se přidám k Duncanovi: neříkám, že jsem byla nejaktivnější, ale... určitě by mi připadalo efektivnější, kdyby se počítali i chycení nepřátelé na jedince T-T Nevím, co třeba přidat pátou kategorii, kdy by za každého uloveného dostal hráč nějaké drobné? Zajímalo by mne, kdo chytil nejvíce vlků T-T Nebo... tak. Je přeci hloupost hodnotit jen týmy. A hodnotit hráče jen podle toho, kolik napsali postů :/

Ale jinak to byla dobrá akce ^^ Děkuji za ni

Jakmile po mé srsti začaly téct jeho slzy, přála jsem si, aby mi neporozuměl. Nevěděla jsem, co více říct. Jak mu naznačit, že je vše v pořádku, když není. Omlouvám se. Omlouvám se. Cítila jsem se, jako kdybych znovu ztrácela rodinu. Nemůžeme na to myslet. Nesmíme se o tom bavit. Nesmíme. „Díky,“ zahuhňala jsem do jeho srsti a odtáhla se, aby viděl, že nijak nepláču. „Je to v pořádku, Starlingu. Bude,“ povzbudivě jsem se na něj usmála a jemně ho šťouchla čumákem. To mi tak sežere. Není blbej. Ví, že nic není v pořádku. A nic nebude. „Jestli nikam nejdeš, tak je škoda, že zůstaneš trčet tady,“ ušklebila jsem se na něj a doufala, že ho to alespoň trochu přinutí k úsměvu. „A já taky, samozřejmě!“ ujistila jsem ho ještě zbrkle, protože jsem si ne zrovna dobře uvědomila, jak špatně mohla má před pár momenty vyřčená věta vyznít. „Mám tě ráda,“ zabrblala jsem a znovu se zachumlala do jeho srsti. Teď si ještě bude myslet, že jsem nějakej měkkouš. „Amatére,“ dodala jsem polohlasem, aby se neřeklo, že jsem příliš hodná. Ale stále jsme museli oba s jistotou vědět, že to není myšleno vážně, vzhledem k tomu, že všechny mé rádoby drsné úmysly prozradilo hihňání. Bylo to zvláštní. Mít bratra. Nebýt sama.
Znovu jsem se od Starlinga odtáhla, když se zeptal, zda bych se znovu nechtěla vidět s mamkou a Argem. Vidět? Povídat si s nima? Jen tak? Zavrtěla jsem rázně hlavou. „Ty jsi má rodina. Chci se bavit jen s tebou,“ prohlásila jsem, posadila se naproti němu a snažila se ho příliš zkoumavě neprohlížet. Co se na něm vůbec stihlo změnit? Změnil se vůbec?