Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Já se nezbavím tebe, vlezdoprdelisto, zamračila jsem se nad první částí Lothielova prohlášení. Dost se mě dotklo, že sám sebe vnímal jako oběť, když jediný, kdo tu trpěl, jsem byla já. Kdybys uhnul, tak máme oba klid. Tak mi tu přestaň cpát, že se mě nezbavíš, když je to všecko tvoje vina. Já chtěla klid. A nezbavím se tě já. Ne ty mě. Blbečku. Téměř jsem plánovala odejít, ale vzhledem k tomu, že můj geniální společník mi položil otázku a asi by se zbláznil neslušností, kdybych mu neodpověděla, sedla jsem si jen uraženě na zadek a zopakovala zásadní část jeho věty. "Jedla? Chm..." Žrala jsem pořádně tak... tak... před zimou? Možná? Nechtěla jsem na sobě dát znát nejistotu, takže jsem začala mručet, abych svého společníka alespoň nějak zaměstnala. Co jsem vůbec naposledy žrala? Velký kulový. Chcípám hlady. "Žrala jsem tak před celou věčností," oznámila jsem nakonec a s úšklebkem se zaměřila na Lothielovo břicho. "A jak tak koukám, tady tvůj kámoš je na tom dost podobně." Neodpustila jsem si drobné posměšné uchechtnutí. Byla jsem opravdu ráda, že jsem nebyla ta první, které tu takhle ostudně zakručelo v žaludku. Kdyby se to stalo mně, Lothiel by se podělal radostí.
"Takže jo, super. Parádička. Něco podnikneme," prohlásila jsem a začala se s velkými drahotami škrábat na nohy, které si docela zvykly na pohodlí země. "Jen teda, nevim, jestli sis toho všiml, ale kromě týhle bílý břečky nikde nic není. Budem rádi, když najdem chcíplotinu nebo-" přerušila jsem svůj proslov a začala větřit. Kdo to je? Nastražila jsem uši a překvapeně se podívala na Lothiela, který sice nevypadal, že by mu něco jako přítomnost cizince mohla dojít, ale nehodlala jsem svého jediného spojence podceňovat.

Když se po na můj vkus příliš dlouhé odmlce uráčil taky představit, překvapeně jsem zamrkala. Lothiel, zopakovala jsem si pro případ, že by se mě někdy někdo zeptal, koho by měl zabít. Lothiel. To zní jako... nervózně jsem zatnula zuby. Zní to jako... jako... eh... močál? Mám mu říct, že to zní jako močál? Jako hovínko! Jako... jako ksicht vlka, co se před zimou utopil v jezeru, ale ještě teď jeho chcíplotina plave naložená v-"Vlastně to není špatný," uzavřela jsem nakonec naštvaně. Vadilo mi, že jsem byla příliš blbá na to, abych mu odvětila něco, co by ho srovnalo. A nejsem blbá. Jen potřebuju čas.
Nyní, když měl cizinec své jméno, se všechno opět začalo neuvěřitelně táhnout. A hádám, že teď už nevypadneš, co? Tak dík. Otráveně jsem sledovala jeho přitroublý obličej, co se ani trochu neobtěžoval nám čekání na porážku toho druhého zpříjemnit. Jeho jedovatě zelené oči mi přímo připomínaly, jak to vypadá, když vlk šlápne do jeleních zvratek. "A co nám ta tvá slušnost radí teď?" zašeptala jsem, aniž bych dobře zvládla svůj tón. To, co mělo vyznít naprosto znuděně, znělo jako vrchol zvědavosti. Sakra, zamračila jsem se a začala radši zírat na sníh, protože to bylo to nejlepší, co se v mém okolí nacházelo.

//Edit: Fretky, všude fretky, 3 květy získávají ty fretky

Vzdá to. Vzdá to. Vzdá to, opakovala jsem si ta slova neustále dokola, abych se ujistila, že svůj drahocenný čas nemrhám. Jaké příjemné překvapení tedy bylo, když se to opravdu vyplnilo. Vzdal to! Zaradovala jsem se, jakmile můj společník otevřel tlamu a vydal z ní jeho křiváckým hlasem první slovo. Je to slušnost. Zdá se mi to, nebo je na tu jeho slušnost nějak upnutej? Nemá na to nějakou úchylku? Zkoumavě jsem si ho prohlížela. Mohl by to být úchyl. Rozhodně. Jinak by nebyl takhle... slizáckej. "Šmankote," zabručela jsem nakonec co nejnezaujatěji, "ono to mluví?"
Líně jsem se posadila a trochu si protáhla ztuhlý krk. Slušnej úchyl. Co já se s nim vůbec zahazuju? Mám na lepší. Prej slušnost. To on se celou dobu chová jak nevychovanec. Já jen přišla. A on se z toho může hnedka picnout, tak co chce za slušnost? "Tak promiň," pokračovala jsem v docela uraženém mumlání, "když na tom tak lpíš, můžeš mi říct svý jméno." A já se z něj samou slušností poto. Blbečku. Jseš mi totálně ukradenej. "Já jsem Ilenie, kdyby tě to nějak bralo," dodala jsem, aby se neřeklo. Sice ze mě opadlo to nadšení z vlčat, co jsem prožívala před pár momenty, ale to ještě neznamenalo, že nevyjdu ani trošku slušnému úchylovi vstříc.

No taaaak, nech se! Určitě tě to zajímá, ne? Určitě! Prosím. Nebuď trapnej. Pohniii. Vymáčkni seee. Řekni tooo! Nebudeš přece tak ubohejjj. Tak to řekniiii. Mračila jsem se na vlka, který nepobral ani dost rozumu na to, aby mi slušně odpověděl. Je totiž úplně vypatlanej. Hraje si na kdo ví jakýho génia, ale pak- vypatlanec. "Opravdu? To není možný!" No taaaaak! Blbečkuuuuu! Zeptej se, co není možný! Proč je ti to úplně ukradený? Má snad vředy nebo co? Nechtěla jsem dát najevo, jak moc mi záleží na tom, aby mi můj nechtěný společník odpověděl, ale připadalo mi, že se mi mé decentní chování bortí pod tlapama. A docela rychle. Měla bych aspoň vymyslet co teda není možný, když tak debilně kouká. "Ty jsi doopravdy..." pomalu jsem ze sebe dostávala velkolepý a velmi šokující objev, zatímco jsem na zrzka zamyšleně zírala. Doopravdy jsi... eeh. Co mu mám asi tak říct? Blbečkovi. Neumí se vymáčknout. Amatér. Má to vůbec cenu? Otráveně jsem si lehla těsně vedle něj, abych ho dokázala rušit alespoň nějak. "Tak si to třeba sežer," zabručela jsem a přivřela oči. Stejně to vzdá.

Na mého kolegu vůbec nic nezabíralo. Nezáleželo na tom, jak moc jsem se snažila mu dopřát fyzický kontakt, jak moc jsem z něj chtěla vypáčit, co je zač. Nic nefungovalo a jediný úspěch, co jsem zaznamenala, byl, že jsem neskončila znovu na zemi. A i to je velký pokrok. V duchu jsem se zaradovala a dál se culila na cizince, i když mu nějak zdřevěněl jazyk. Teda, nejprve mne nazval cizí fuchtlí, ale hned nato jaksi zaklapl. "Copak, došla ti slova?" uchechtla jsem se mému směšnému společníkovi. "To je v pohodě, maňásku, nemusíš se vůbec stydět!" rádoby starostlivě jsem ho ujistila a položila hlavu na tlapy. Blbeček. Jestli si myslí, že mi na něm jakkoli záleží, tak se šeredně plete. Šereda. Proč s ním vůbec zahazuju čas? Jo, jasně. Už vím! Můj společník je chodící ztráta času. Znuděně jsem zívla, abych Zrzečkovi naznačila, že jeho humor se zlepšuje, a zvažovala, jestli bych pořád ještě mohla odejít. Asi ne. Pak by si připadal, že vyhrál. Machříček jeden. Musím tu zůstat, dokud nevypadne on. A možná ho otravovat ještě chvíli potom a předhazovat mu... ach jo. Sledovala jsem, jak pomalu se pohybují mraky na obloze. Tohle bude trvat celou věčnost. Proč to prostě nevzdáš? Padej. Odejdi. Je to takhle lehký. Prosím. Probodávala jsem zrzka pohledem a když jsem si uvědomila, že má myšlenková manipulace nepomůže, změnila jsem strategii. "Počkat, to nemyslíš vážně!" vypískla jsem šokovaně a začala odmítavě vrtět hlavou. Tak aspoň mluv, otrapo.

Zrzečkovi se zřejmě líbilo, když jsem byla na zemi. Jinak jsem si nedokázala vysvětlit, že mě už podruhé během naší konverzace strčil. Ale pořád to nemá na Zlatíčko. Ta měla mnohem pevnější stisk a- Snažila jsem se vlkovi nedělat příliš velkou radost svým sápáním po dechu. Rozhodně to byl drsňák, to jsem musela uznat. Ani jsem totiž nečekala, že by byl doopravdy schopný ublížit někomu takovému, jako jsem já. Ale stalo se. Usmála jsem se na něj a cítila, jak se jeho váha snaží dostat skrz můj hrudník. Ale aby toho utrpení nebylo málo, začal ještě žvatlat nějaký rádoby výhružný proslov. To víš, že jo. Naprosto jo. Ale takhle by to už asi stačilo. Prudce jsem sebou škubla a zadníma kopla Zrzečka do břicha. Jakmile ztratil rovnováhu, vyškrábala jsem se zpod jeho ne už tolik drsného sevření, a vítězoslavně se postavila vedle něj. "Opravdu si vážím-" hodlala jsem mu vyjádřit svůj vděk, ale bylo to těžké, protože mé plíce docela lačnily po okolním vzduchu. "Opravdu si vážím tvé velectěné lekce, ale myslím, že si to udělám po svým. Takže mi ty laskavě řekni, co se ti tak strašnýho stalo, že se chováš jako naprostej magor." Moc hezkej magor. Magor otec tří vlčat. Elegantně jsem se posadila a nehodlala na sobě dát znát známky toho, že mi i taková drobnůstka, jako jsou dvě povalení na zem, dala zabrat. Chtěla jsem se jen nažrat, proboha. Nic víc. To je to tak těžký?

Možná jsem tu chvíli měla využít, dokud jsem měla alespoň příležitost se k uchu toho nanicovatého hošánka dostat. Během dalšího okamžiku jsem se totiž už málem válela na zemi. Tak fajn, tak možná jen tři. Ale i tři je dost. A půjde to. Nějak se to zařídí. "Achich ouvej," povzdechla jsem si, zatímco jsem se snažila dramaticky vydrápat na nohy, jen abych si mohla znovu sednout. "Hele, asi jsme začali špatně," prohlásila jsem a znovu se na něj líbezně usmála. Nevzdám to. Budu s ním mít rodinu. Mnohem lepší, než... a vůbec. Jdi se bodnout, Starlingu. "Nech mě to napravit, prosím," uklonila jsem se mu a veledůležitě si odkašlala. Dokonce jsem po odkašlání nechala ještě pauzu, během které mohl snad Zrzeček nabýt naděje, že mu dám klid. Nebo že snad budu držet hubu tak, jak si on přeje. Ale prd. Blbečku. "Ty asi nemáš moc kamarádů, co?" s uculením jsem se ho zeptala, když skončil moment ticha. "Já jen, že vypadáš jako pořádnej bručoun. Ale taky to může bejt tím, že ses narodil," rádoby zamyšleně jsem na něj přikývla a doufala, že ho stále ještě štvu. Aspoň někdo vůči mně něco cítí, víš, Starlingu? "Šmankote!" vypískla jsem a začala zběsile vrtět hlavou. "Co jsem to já husa hloupá právě řekla! Že ses narodil! Taková hloupost! Myslela jsem tím, že ses narodil fakt blbě! Tvou mamku asi vinit nebudu. Určitě udělala to nejlepší, co mohla, a utekla, když to ještě šlo. Musels to mít fakt těžký," s politováním jsem si povzdechla a začala se protahovat. Nenápadně jsem přitom dávala výhled na svůj zadek, který byl podle mě dostatečně svůdný na to, aby siho Zrzeček všimnul a rozhodl se, že chce mít vlčata, co takový zadek zdědí.

Nejen, že neuhnul, ale ještě se rozhodl otravovat vzduch. Překvapeně jsem na cizince vypoulila oči. "Jooo, fakt?!" utrousila jsem, aniž bych pořádně tušila, co říct dál. Pravdou bylo, že mě jeho pohotovost docela zaskočila. S tímhle, Starlingu. To budeš čubrnět. Takových pět vlčat. Možná šest. A sežerou tě. "Jémine, tak to promiň, zlatíčko, mrzí mě, že jsem se dotkla tvých křehkých citečků. Nechceš pofoukat bebí?" sladce jsem se na něj uculila a poposedla si blíže k němu, abych mu nahradila onu mateřskou lásku, kterou mu jeho matka nemohla dopřát, protože ho opustila kvůli jeho beznadějnosti. Protože tady by se asi všichni posrali, kdyby byl chvilku klid, co? Jen chvilku, sakra. "Copak se ti dneska přihodilo, chudáčku? Povídej, prosím," škemravě jsem na něj zírala a tvářila se, že mě předem celý jeho život neskonale mrzí. Vlastně ani netuším, o co se snažím. Ale chci mít vlčata a vecpat je Starlingovi do ksichtu. Tak to prostě bude. A hotovo. Může se jít bodnout, blbec. "Taky se na tebe vysral brácha, co?" soucitně jsem položila svou hlavu na jeho krk. "Tak to mě mrzí," zašeptala jsem a říkala si, jestli je už správná chvíle na laškovné kousání jeho ucha.

// Ageronský les

Snažila jsem se alespoň trochu předstírat, že jsem nad věcí. Občas jsem si kopla do hroudy sněhu a doufala, že se v něm ukrývá hlava mého bratra, ale byla jsem nad věcí. Vyřídíme si to. Klídeček. Pohodička. Vyřídíme si to jako rodina. Jestli mu vůbec "Rodina" něco říká. Prostě se zdechnul. Odešel. Jako kdyby nic. Jako kdybych mu byla úplně u- "Hej ty!" rozkřikla jsem se na vlka, který se rozhodl se poflakovat v mé cestě. Ono nejde nepotkat nějakého tajtrlíka na každém rohu, co? Co si vůbec myslí? Hnusák. Prostě si tu bude pochodovat a- a- a co jako. Se z něj mám posadit na zadek, když mi překáží? Hrdě jsem došla až k němu a opravdu se rázně posadila. "Koukej se, zrzečku. Mám blbej den. Překážíš. Co takhle, kdybys neřekl nic vypatlanýho a... co já vim, přesvědčil mě o svým ilnetektu?" Vůbec mi nezáleželo na tom, že vlk je naprostý cizinec. Nezáleželo mi na tom, co bude dál. Vlastně bych s tímhle ozembouchem mohla mít vlčata a vecpat je Starlingovi do ksichtu. On bude má rodina, ha!

Nevěděla jsem, že jsem usnula, dokud jsem se neprobudila. "Cože?" rozespale jsem zamručela a začala se rozhlížet po nechutně zasněženém okolí. Co tu sakra dělám. A sama, jako nějaká nenáviděná a všemi zapomenutá- Starling! "Starlingu?" rozkřikla jsem se do širého okolí, i když už nyní mi cosi napovídalo, že můj bratr mne opět zklamal. "Výborný. Fakt výborný," zabručela jsem a ani se nehodlala obtěžovat volat na svého bratra znovu. Odešel. Prostě si odešel. Jako kdyby nic. Odkráčel si, jako kdyby se sakra nechumelilo. Jen tak. Blbeček. Pitomec. Prostě mě tu nechal. Vztekle jsem ze sebe otřásla sníh a postavila se na vratké nohy. "Ilenie, my jsme rodina! Já bych tě přeci nikdy neopustil, propána, 'dyť jsem tvůj nejlepšejší bratříček! Budeme navždycky navždycinky spolu!" rozzlobeně jsem imitovala jeho hlas a snažila se mluvit co nejvýš, abych ho mohla alespoň na dálku urazit. "Tak si běž, blbečku! Nepotřebuju tě! Jdi si za tou tvou... tou tvou..." Ona to není úplně jeho partnerka, ne? Ono to jen vypadá, že by mohla bejt, ale není. Stejně je to nějaká vochechule. Uraženě jsem si odfrkla. Jestli ho ještě někdy potkám, zmlátím ho. Ale teď... Důležitě jsem se podívala na své břicho. Byl čas sehnat něco k snědku, než bude pozdě.

// Erinyjský les

Hl... hal... hl... snažila jsem se nějak vzpomenout si na slovo, které vystihovalo tu prázdnotu v žaludku, co jsem cítila. Starlingovy starosti nyní byly poněkud vedlejší, protože jsem si s ním o nich stejně nemohla popovídat. "Úkryt?" natočila jsem překvapeně hlavu do strany. To je zas co? Nějakej... úkryt. Já ho přece neto. Netamto. "Žádnej úkryt! Nebo co," odsekla jsem a zůstala sedět na svém místě, aby bylo naprosto zřejmé, že jakýkoliv přesun odmítám. "Já jsem to... taková... to. Tady," prohlásila jsem a radši se koukala kamkoli, kde nebyl můj bratr. Něco není v tom... v... pohodě. Není. Ale jak to asi to, otento, že jo. Zamračila jsem se na všudypřítomné vrstvy sněhu. Když jsme se... to... s... s... patřili! Naposledy, tak to bylo ještě takový jako že jo, ale teď... Zavrtěla jsem mírně hlavou a chtěla dál uvažovat nad tím, jak se vše zhoršilo, ale nebyl na to moc čas, protože ho všechen zabrala nechtěná návštěva.
"Hej!" zavolala jsem ne zrovna přátelsky na vlčici, co se k nám blížila a tak nějak si pro sebe vrčela. "Ty tam! Co si jako... to... to..." zoufale jsem se podívala na svého bratra, aby mi v tom okřikování pomohl. "Myslíš!" dokončila jsem triumfálně a nenápadně kývla na Starlinga, aby se kdykoliv přidal, protože má slovní zásoba se začala tenčit. "Ty... to... vochechule napařená," zabručela jsem si pro sebe a nehodlala cizí vlčici ani na moment spustit z očí.

Když jsem předváděla svého decentně amatérského bratra, neočekávala jsem, že mne bude taktéž imitovat. A že mne urazí. "Hele! Chceš tím..." zadrhla jsem se. Jak se tomu sakra- to... tamto... ta věc. Věcovitá. Zaúpěla jsem nahlas a poodsadila si od Starlinga, jak jen to šlo, aniž bych zároveň přišla o jeho tělesné teplo. "To," uzavřela jsem a uraženě se od něj otočila. "Abys věděl, jseš pěknej-" chtěla jsem mu zanadávat, ale vůbec mi slova, která bych jindy použila během mžiku oka, nešla na jazyk. "Krucinál! Co to zas je, tohlencto?! Jsi pěkněj... pěknej! Víš co tim... co tim... myslim! Jo! Myslim tím, že jsi pěknej- jakože pěknej- ughhhh!" rozzlobeně jsem položila hlavu na zem. "Nejseš pěknej, to ti asi... šlo. Ušlo! Přede... došlo! To ti došlo. Ale jseš teda pěknej- pěknej-" poulila jsem na něj oči a má mysl byla naprosto prázdná. A kdyby to řekl on, tak ho asi... pře to. No. Přetontamtuju. "To je fík," prohlásila jsem nakonec a vstala na nohy, jako kdyby se nic nedělo, i když se toho dělo nějak moc a mě to nějak moc štvalo.
"Neu- argh. Neu... jak to bylo. U... prostě-" vzhlédla jsem k nebi. Tohle je tak strašně... to... to... Zavrtěla jsem hlavou a věnovala Starlingovi další nenávistný pohled, protože ať už se dělo cokoliv, s jistou pravděpodobností to klidně mohla být jeho vina. "Prostě mám- mám h... hl... u- bina?" nejistě jsem přimhouřila oči a zase se vyčerpaně posadila. Co to sakra je.

Taky se hlásím ^^

O tolik horší. Snažila jsem se udržet ten nejnezaujatější výraz, co jsem dokázala nasadit, ale všechno se pokazilo, když mi Starling na mou rádo by nejnezaujatější otázku odpověděl. "Děkuju!" vypískla jsem a přitiskla se k němu. "Děkuju! Ty si tohle fakt myslíš? O mně? Tohle si o mně myslíš!" udiveně jsem zavrtěla hlavou. "Ale já přece nejsem- to. Víš co. Nejsem žádná hrdinka, já jen... jen prostě něco řeknu, aby se neřeklo. Já-" nehodlala jsem přiznat, jak moc mi tím, co řekl, zalichotil, "a vůbec!" Rozhodla jsem se, že mnohem strategičtější, než rozebírat do detailů mou osobnost, bude zaměřit se na tu Starlingovu. "Proč bys to jako chtěl? Nejseš takhle spokojenější? Přemejšlíš nad věcmi. To je přece pěkný, ne?" přimhouřila jsem na něj oči a snažila se z něj vykoukat, jestli je se sebou doopravdy tak nespokojený, jak tvrdí. "Podle mě ti jde, když jseš sám sebou, jako já bys byl úplně příšernej," přikývla jsem a v hlavě se mi zjevila představa Starlinga, který je já. Pff, to by mu ani neslušelo. Takhle je to mnohem lepší! Kdyby se ileniovitý Starling s někým bavil, jistě by z toho vznikla slušná katastrofa. "Hele! A co takhle!" ušklebila jsem se na něj co nejspiklenečtěji to jen šlo, "Co takhle kdybysme si to vyměnili? Ty jseš já a- já se budu chovat jako ty! Jak těžký to může bejt, ha?" s očekáváním jsem se na něj zahleděla a aniž bych si dělala starost s tím, jaký je bratrův názor, jsem se pustila do vžívání do role. Jako první jsem se přestala usmívat a dala si jednu tlapku na čelo. "Jmenuji se- Starling!" řekla jsem, jako kdybych byla na pokraji svých sil, a zároveň se ze všech sil snažila nehihňat.

Mračila jsem se na Starlinga téměř nepřetržitě a bez mrkání, jen abych z něj získala zásadní odpověď. A taky ano, jen... byla smutná, stejně jako můj bratr. Když s tebou to je těžký. Proč- proč bys- ach jo. Nenápadně jsem zakryla protočení panenek a rázně do něj šťouchla. "Tak se podívej, ty jedna hromádko neštěstí!" s vypoulenýma očima jsem mu koukala do očí a nehodlala a ni o kousek ucouvnout, "Nejseš žádnej podělanec! Víš, co jsi měl říct?" sledovala jsem jeho pohled a věděla, že netuší. A že se trápí a já bych měla přestat s křížovým výslechem, jenže na některé věci je prostě docela rychle pozdě. "Měls říct něco jako: 'Jak jako takovej? Kdo je u tebe takovej?' a nebo: 'Jsem to já! Pořád ten stejnej, nechápeš? To ty jsi natvrdlá!'" zavrtěla jsem odsuzovačně hlavou a znovu ji opřela, aby ji všechen ten pohyb neunavil. "Nic se s tebou nepodělalo, Starlingu. Copak jsi nedával pozor, když jsem říkala, že jseš nejlepší?" usmála jsem se na něj a ještě o něco se posunula blíže k němu. Nikdy bych mu to nepřiznala, ale jeho teplo mi připomínalo věc, kterou už jsem dlouho nepotkala. Domov. "Jsi nejlepší!" ujistila jsem ho ještě jednou a nebyla si úplně jistá, jak bych ho mohla ještě přemluvit. Být víc jako já. Jasně. Zrovna něco takovýho by z něj podělance určitě neudělalo. Blbeček. Copak neví, co je pro něj dobrý? Amatér. "Proč bys zrovna ode mě chtěl, abych tě učila?" zeptala jsem se jako kdyby na tom vůbec nezáleželo a já touhle konverzací jen zaplňovala trapné ticho. Proč zrovna já? Jsem... horší než on. O tolik horší.