Příspěvky uživatele

< návrat zpět

"Náno pitomá?!" vykřikla jsem, když se hnědák začal ošívat výmluvami a nadávkami. "Já jsem nána pitomá? Ty tady tuhle chudinku mlátíš, ale já jsem nána pitomá? Tak koukej, ty-" ohlédla jsem se na vlčici, která se z nějakého nepochopitelného důvodu usmívala, zatímco hlásala, že... Na Duncana se nesahá? Jak jako nesahá? Chudák holka, úplně ji vymlel. "To je v pohod-" Chtěla jsem vlčici ubezpečit, že její tyran byl zkrocen, jenže ono to tak úplně v pohodě nebylo. Během okamžiku jsem se omráčená ocitla rozvalená ve vodě a sotva vnímala, co se děje. Takže Duncan, jo? A tohle je, proč se na něj nesahá? Je to... šmejd. A použil na mě... použil na mě... Nyní byl mokrý i můj obličej. Chm. To je divný. Topim se? Já se asi topim, zahihňala jsem se a mžourala na tajemnou siluetu nad sebou. To bude ryba. Jsem ve vodě. Měla bysem odplavat! Nedokázala jsem se přestat chichotat. Ty rybí ploutve legračně lechtaly. A pak společně s jejich stínem odpluly. "Počkej!" vyhrkla jsem a pokusila se narovnat, jenže všechno se tak nějak motalo. "Počkej, počkej, počkynky... počkej..." brblala jsem a snažila se zaměřit na toho připitomělého Duncana, co ublížil vlčici a mně. Tohle je určitě nějaká jeho další magie! Že se nestydí. Používat je. Je prokletý a... ještě se tím chlubí. A používá to proti ostatním! Srab. "Srabe," zabručela jsem k hnědé skvrně, která byla nějak obohacená o další její odstíny, a pokoušela se nemotorně vyškrábat z vody. Tohle mu nedaruju. Nedaruju mu nic. Jen... jen to teď na chvilku... převezme tamta. Spokojeně jsem se uculila a rozplácla se alespoň půlkou těla, co zvládla svůj úkol, na břeh, se zadkem stále ponořeným v jezeře.

// Náhorní plošina (přes Středozemku)
// Snad nevadí, když se přidám

Tušila jsem, že někudy tudy se šlo k Whiskeyho smečce. K jeho pitomé smečce plné patolízalů, co je ani nezajímá, že maj návštěvu. Ale nebudu vinit je, že jo. Všechno to pokazil Whiskey. Byla jsem odhodlaná ho ztrestat. Netušila jsem, jak bych to mohla udělat, a byla příliš zaneprázdněná nadáváním, abych si našla čas nějaký způsob vymyslet. Vypatlanec. Prostě mě nechal. "Promiň, tohle je má smečka, tak táhni! A dík za doprovod, mimochodem!" Představila jsem si jeho tlamu, jak se nadšeně usmívá, když mi to říká. Jako kdyby se nic nedělo. Jako kdyby o nic nešlo. Prostě se na mě vybodl. On- Jenže jsem úplně k jeho smečce nedošla. Z nějakého mně nepochopitelného důvodu tu místo jeho blbého borůvkového lesa stáli dva vlci a jezero. "Výborný," zabručela jsem a už se chystala odejít, jenže to by vlčice nesměla být na pokraji rozbrečení se.
"Hej!" vykikla jsem a rozešla se přímo k vlkům. Jsou páreček? Nebo on je jen další blbeček. "Hej, nech ji bejt!" zavrčela jsem na vlka a postavila se ochranářsky vedle hnědé vlčice, která měla přes oko solidní jizvu. "To ti udělal von?" zeptala jsem se a nespouštěla oči z hnědáka. Tohle bude snad ještě větší vypatlanec. Jestli ji jen tak mlátí... a pak se ještě koupe, jako kdyby nic. Prostě jí jednu ubalil a pak se čvachtá. Vrčela jsem a došlo mi, že nechci čekat na vysvětlení. Už jsem čekala sakra dost. A to stačilo. Vyskočila jsem přímo po vlkovi a zakousla se mu do ucha. Ten bastard si zasloužil, aby pocítil bolest. Mlátil ji. Mlátil ji a je to hajzl. Hajzl jako všichni. "To se nedělá," zašeptala jsem mu do již nyní krvácejícího ucha a líbezně se usmála. Šmejde.

// Západní Galvatar (přes řeku Mahtaë)

Dobře. Nebyla jsem si úplně jistá, co právě cítím. Jsem ublížená? Nakrčila jsem při takovém slově znechuceně čumák. Nejsem. Já nejsem ublížená. Naprosto. Je mi to vlastně... Přímo v mé hlavě se objevila vzpomínka na to, jak jsme se s Orionem bavili o horách. O jezerech. O stromech. A pak ta čerstvá, ve které jsem téměř celý den čekala, až se vrátí. Úplně ukradený. Nejsem ublížená! Zavrčela jsem a prudce prašila tlapou do země, která se o mé pocity nemohla zajímat méně. Je mi ukradený. Je... stejný jako ostatní. Jako Whiskey. Jako Starling. Všichni jsou stejný. Jsem jim ukradená. Chtěli mě jen využít, a když se pobavili, tak... šmejdi. Nikdy jim na mě nezáleželo. Jsem jim u ocasu. A všichni jsou takoví. Ať už potkám kohokoli, bude to úplně, ale úplně stejnej případ. K ničemu. Šmejd. Hajzl. Cenila jsem zuby do temné noci a doufala, že už nikdy nikoho nepotkám. Nikdy. To, co mi udělal... udělal to špatné vlčici, hošánek. Já nejsem ublížená. Jsem... jsem naštvaná. Vrátím mu to. Až ho příště potkám... až potkám kohokoli z jemu podobných, nebudu se na nic ptát. Ne. Byla jsem příliš hodná. Nechala jsem ho, aby mi... ublížil. A pokazil to. Hodně moc si to pokazil. Já... Narovnala jsem se. Ho dostanu. Bastarda. Ale nejprve... Vzpomněla jsem si na seznam, co jsem si už nějakou dobu přichystávala, a s pokřiveným úsměvem, který měl zakrýt podivnou bolest, co jsem cítila, pokračovala v cestě. Whiskey. Ten se na mě vybodl jako první.

// Ohnivé jezero (přes Středozemku)

Doopravdy jsem si myslela, že se s Orionem sblížíme a jednou budeme třeba i přátelé, protože zatím neprokazoval žádné známky vypatlanectví. Jenže tyhle myšlenky mě docela rychle přešly, stejně jako se Orion rozhodl nejít za mnou. Zastavila jsem se a otočila se směrem k horám, které jsme téměř přátelsky scházeli. O co mu jde? Přimhouřila jsem oči a snažila se ve změti kamenů najít šedivého vlka, kterému jsem dala přednost před Lothielem. Třeba... se jen někam... zatoulal? Ha? Co? Hledal zrovna... něco a... našel to. A... přijde každou chvílí, zoufale jsem se pousmála a posadila se. Jasně, že přijde. Asi jsem na něj byla příliš rychlá. Přece... přece by se na mě jen tak nevybodl, ne? Proč by to asi dělal? Prostě... se zatoulal. Ano. Zatoulal se a... každou chvílí... Byla jsem strašně hloupá a začínala jsem si to uvědomovat. "No tak..." povzbudila jsem Oriona, který mne s nejvyšší pravděpodobností nemohl slyšet, protože byl taky s nejvyšší pravděpodobností už dávno pryč. Jsem pitomá. Naprosto. Blbka. Jak jsem mu mohla naletět? Hrál si tu na nováčka, ale jen proto, aby... "Prosím," špitla jsem a úpěnlivě pozorovala hory nadále, i když mi nad hlavou už svítily hvězdy. On nepřijde, co? Deset... rozhodla jsem se dát Orionovi poslední chvilku, během které by se mohl objevit a zachránit svou pověst. Zachránit... mě, protože jsem si znovu myslela, že přede mnou někdo neuteče. Devět. Jenže on nikde. Osm. A já si opravdu celou tu dobu myslela, že bychom... možná... Sedm. Mohli být kamarádi. Nebo známí. Šest. Dala jsem mu přednost před Lothielem a byla na něj hodná. Pět. Protože mi připadalo, že si to zaslouží. Že poprvé v životě se potkám s hodným vlkem. Čtyři. Kterého není třeba potrestat. Tři... V srdci jsem cítila takové podivné bodnutí a do čumáku se mi začal linout smrad zklamání. Dva... A Orion nepřicházel. Jedna a půl... Zoufale jsem si ho přála vidět. Přála jsem si, aby teď, uprostřed noci, vyběhl přímo přede mne a řekl, že se omlouvá, protože ho něco zdrželo. Jedna... Cokoliv.
Noc byla zase o něco studenější. Dobře... postavila jsem se na všechny čtyři a vydala se pryč od hor, které se mi vysmívaly.

// Náhorní plošina (přes řeku Mahtaë)

Netušila som, ako je toto možné, ale behom chvíle som sa zjavila kdesi... "V háji," prehlásila som s istou dávkou znechutenie a prehlížala si rozkvetnutý hájok. Bol ružový, ako by sa nechumelilo, a nějako divne to v ňom zapachalo. Pekne slaďoušsky. "A pritom nejvietšie slaďouš si tu ty!" zazubila som sa na Lothiela, ktorý sa tu z nejakého divneho dôvodu zjavil priemo prede mnou a najspieš taktiež netušil, čo sa deje. "Vitaj v háji, Lothiel! Máme tu ružovú a tenhle divnej smrádek. Dlúho sme sa nevideli, mimochodem! Čo si medzitiem delal? Čo? Čvachtal si sa v bahnie? Páč presne tako i smrdieš a-" zastavila som svôj proslov, pretože mi pripadalo, že na Lothielovi niečo nesedie. Vlastne bolo všie v poriadku. Viace než v poriadku! Lothiel nesmrdel, ako mi pôvodne pripadalo, nie. On vonel. Naprosto nebesky. "Lothiel," zašeptala som v okúzlenie a lehla si pred nej na chrb. Chcela som, aby ma vlastnil. Aby ma chcel vlastniť! "Neviem, ako mi to predtiem mohlo ujieť, ale! Ty si... ty si..." Dokonalý! Perfektný! Šarmantný! Preboha, ako dlouho má tie svaly? Musí s nimi všechny poraziť! Každeho, kto si o to rieka! A zmlátie ho do také kuličky, také, čo sa nehýbe, ale vypadá- vypadá- fascinovane som na neho zierala. Všude spievali vtáci, ale ja som si bola istá, že ve skutečnosti premlúvají Lothiela, aby ke mne pristúpil. Celé to ich cvrlikanie bolo pouhé maskovanie ich chtieče po našem kontaktu. Pusu! Pusu! Pusu! Boli vlastne docela otravní, ale chcela som im vyhovet. "Vieš, Lothiel," začala som, zatial čo som dalej ležela na zemi, a to tak, ako svodne som len mohla, "Premýšlela som nad... námi. Vieš? Nad tým, čo my dva znamenáme. Čo pre mňa ty znamenáš." Pusu! Pusu! Pusu! Pusu! Hlúpí vtáci. Zavrčola som na nie, aby ma už konečne neprerušovali, a pokusila sa zaujmúť eště o niečo svúdnejšie pózu. "A došla som k zaveru, že..."
Z nejakého nepochopitelneho dôvodu sice vtáci sklapnuli, ale namiesto nich sa okolo nás roztančily kvietiny. Ich kviety sa nám hyhňaly, tím som si byla istá. A sledovaly nás! Chcely naše duše. "Chtejí naše duše, Lothiel! Ony- neprejí naší láske! Vieš, že to, čo medzi sebú máme, je láska? To je fuk. Ale- ty kviety!" Ružová sa behom momentu zmenila v červenú. Preboha, to je naše krv. Krv z našich duší! Zmatene som vyskočila na všechny čtyrie a začala hlavú strkat do sveho nič netušiaceho milenca.Za chvílu naše duše vykrvácají! "Musíme utecť, Lothiel!" vykrikla som eště, keby to mému milovanému vypatlancovi náhodou nedošlo, a rozebehla sa vstriec obrovske zelene kaluži.

// Ostružinová louka

Ne že by teda Oriona to běhání nějak extra sebralo, to ne, ale i tak byl celkem v pohodě. Přikývla jsem, když se zeptal, jestli si myslím, že je horový typ. "Tutově!" prohlásila jsem ještě, i když on už se dal do vysvětlování toho, že tak úplně horový typ není. "A jakej typ teda jseš?" zeptala jsem se a zvědavě si ho prohlížela, protože jestli ho hory opravdu nebraly, nemuseli jsme se zrovna na jednu trmácet. Ale to je fuk, stejně. Co bysme asi tak podnikli jinýho? Šli se koupat? Zamračila jsem se na mraky a první paprsky, co z nich prokukovaly. Rozhodně jsem jim nehodlala věřit.
Komu jsem ale věřit začínala, byl Orion. Hlavně tehdy, když prohlásil, že nemá nic připraveného, protože to naprosto sedělo na tempo jeho projevu. Trochu jsem se na něj zašklebila, ale jinak jsem jeho otázku brala naprosto vážně. "Strom?" zopakovala jsem a s přimhouřeným obočím se obrátila na louku pod námi. Fakt tam stál. Takový... ne zrovna extra. "Co se mi vybaví?" zeptala jsem se a nechala svou mysl pracovat. Samotný strom. Podobnej tomu, k jakýmu jsme jako vlčata chodili. Jak si tam Starling s Argem hráli a byli jsme jim úplně ukradený. A pak... zavrtěla jsem mírně hlavou. "Připomíná mi houbu!" vyhrkla jsem první lež, co mne napadla, a přesvědčivě přikyvovala. "Jo, houbu. Nevim proč, tak se neptej, ale je to totální houba. A neumim si představit, že bysem to byla já. To by bylo dost nudný," uzavřela jsem svůj proslov a s opovržením se od stromu odvrátila. "A co ty a ten strom?" zazubila jsem se na Oriho a vydala se náhodným směrem.

// Západní Galtavar

// Západní louky

"Pff, pastvu," zazubila jsem se a okamžitě nadšeně přikývla. Opravdu mi lichotilo, že na mne... jednou někdo nebyl hnusný. Možná si tu hnusotu šetří na pozdějc. Až mu budu věřit. Jo, to by se mu líbilo. Jenže já ti neskočim na špek, víš? Já takový jako jseš ty znám. Nejdřív jste hodný řečičky a pak zdrhente a zapomenete, že existuju. Jsem ti úplně ukradená, co? Podezřívavě jsem si ho prohlížela, zatímco se tu bezstarostně rozhlížel, jako kdyby mu louka patřila. Jako kdyby mu snad patřil celý svět. Chystala jsem se zavrčet, jenže z něj náhle vypadl dotaz, takže jsem se vrátila k usmívání a přikyvování. "Joooo..." zhluboka jsem se nadechla, ale vůbec netušila, co bych měla říct. Neměla jsem tušení, kam jsme mířili. "Tak různě. Povídej, co máš rád! Já tomu přizpůsobim výklad a vezmu tě někam, kde si budu myslet, že se ti to bude líbit," uculila jsem se na něj a bezmyšlenkovitě pokračovala po jeho boku. "Vypadáš... podle mě vypadáš jako někdo, kdo by chtěl do hor! Nejseš horovej typ? Co?" zvědavě jsem na něj vypoulila oči, abych z něj mohla odpověď vykoukat dříve, než mi ji poví, ale nijak úspěšný tento krok zrovna nebyl. "Já mám asi nejradši jezera, jenže teď... teď jsou jezera v háji," zabručela jsem zklamaně a pokračovala v cestě. Sice jsme byli na jiné louce, trochu výše postavené, ale bylo jen otázkou času, než se z ní stane stejná břečka jako z té předešlé. Možná už teď je pozdě. Až s touhle procházkou skončíme, budeme mít místo nohou bobky. "A teď se na něco zeptej ty!" povzbudivě jsem vykřikla a s hihňáním se rozeběhla pryč, protože nudného chození už bylo dost.

// Armanské hory

Uraženě jsem se od Lothiela odvrátila. "Sám jseš tráva, blbečku," zabručela jsem a podívala se na své tlapy. Vůbec to nebylo fér. Orion se patlal s nějakým hledáním stop, já ho v tom podpořila a prozkoumala je, a pak si tu Lothiel bude hrát na zachránce. Navíc, mířil k řece, což... se nezdálo úplně jako dobrý nápad, když řeka mířila k nám. "Eh," znechuceně jsem začala přešlapovat, jen aby se mi zředěné bahno příliš nedostalo na bílou srst.
Aby to bylo ještě o něco komplikovanější, Orion se rozhodl, že s Lothielem nebude souhlasit vůbec. Paráda. A já mám dělat co, rozpůlit se? Upřela jsem na Oriona podobně tázavý pohled, jako mi věnoval on. Alespoň se na mě podíval. Tenhle hotentot, bleskla jsem pohledem po odcházejícím Lothielovi, si hraje na spasitele, ale jsem mu úplně ukradená. Na druhou stranu, Orion... možná úplně netuší, kde je jídlo. I když to tvrdí. A Lothiel... Lothiel je větší piplák. Mé přemýšlení bylo rázem u konce a vítězovi jsem věnovala drobný úsměv. Lothiel měl asi fakt jen blbej den. Takhle mu bude líp. Ještě mi někdy poděkuje. "Věřím ti, Orione," prohlásila jsem a čvachtavou chůzí se dostala k boku svého, nově jediného společníka. "Ale tohle asi jen tak nepřestane," zamračila jsem se na nahnědlou vodu, ve které se máchaly naše tlapky. Měla jsem navíc podezření, že kdybychom tu stáli ještě o něco déle, začaly by tu plavat i trsy trávy. "Máš až takovej hlad? Úplně nechci riskovat, že se tu kvůli srnci utopíme. A navíc, ve dvou už takovou šanci nemáme," odfrkla jsem si a navázala s ním oční kontakt. "Vlastně nemáme žádnou šanci," dodala jsem a pokračovala ve svém mračení.
Když mi ale přišlo, že ho bylo už dost, rozhodla jsem se být zase o něco přívětivější: "Co takhle, kdysme se vydali někam výš? Chytneme si zajíce, poklábosíme, hodíme řeč, chápeš," uculila jsem se a okamžitě se rozešla, protože v té čvachtanici jsem už nehodalal stát ani minutu. "A když jseš nováček, mohla bysem tě tu provést!" zazubila jsem a mávla ocasem. Dál jsem se mu už vnucovat nechtěla, protože by mohl pojmout podezření, že mi záleží na jeho společnosti. A to rozhodně ne. Vůbec ne.

// Ostružinová louka

Když Lothiel s ironií prohlásil, že láskou hoří, sladce jsem se na něj uculila. "Protože seš teplej," uzavřela jsem naši diskuzi, aniž by mě zajímalo, jestli to náhodou neprotiřečí celému mému projevu. Teplej teplouš, ušklebila jsem se a začala si znovu hledět svého.
Louka byla sice stále ještě poněkud promáčená a pokrytá zbytky sněhu, ale jinak i na ní bylo poznat, že přichází jaro. A s jarem by mohlo přijít i žrádlo, že jo? Prosebně jsem zkontrolovala svůj žaludek, který na můj pomyslný dotaz souhlasně zakručel. Vyděšeně jsem se podívala na zrzka, jestli ten zvuk slyšel. Ten zvuk, za který jsem se mu nedávno smála. Štěstí, že se mu směju i za jiný věci. Jenže všechno, co jsme tak nějak dělali, bylo, že jsme jen stáli jak retardi na kraji louky. "Tohle nemá cenu, kašlem na to," zabručela jsem a chystala se rozejít dál, alespoň k nějakému jezeru, ve kterém by už mohly být ryby. Jenže právě v tomto okamžiku začal Orion pobíhat po celé louce a křičet o stopách. "Stopy?!" zvědavě jsem vykřikla a se zájmem se přiřítila k prvnímu otisku, u kterého se Orion zastavil. "Souhlas, tohle jsou jasný spárky," znalecky jsem přikývla a zírala do bláta. A fakt musí být čerstvá, pomyslela jsem si a s obdivem se na našeho šedivého společníka podívala. Vlastně není vůbec blbej, usmála jsem se pro sebe a znovu se narovnala, aby Lothiel neměl kecy o tom, že žeru hlínu. "Co si myslíš ty, zlatíčko?" obrátila jsem se na Lothiela, aby nestál neužitečný jak strom. Nezávisle na tom, jak blbý vlk to byl, stále nám mohl alespoň trochu pomoct.

// Erynij

Orionovi sice bylo naprosto ukradené, že je to tu divné, ale to byla jeho chyba, ne moje. Jo, když se nechceš nechat varovat, je to tvůj problém. Jednou na to přijdeš. A budeš litovat, že jsi nechtěl vědět víc, páč hochu, tady je to fakt divný, odfrkla jsem si uraženě a zároveň se snažila tvářit nad věcí. A mě by teda jako mělo zajímat, že jsi ze severu, jo? Mně je to úplně fuk. Zeptala jsem se, ale je mi to fuk. "Aha," zabručela jsem na jeho informace, aby se neřeklo, ale jinak mi už docela začínal lézt krkem.
Naštěstí se do toho vecpal ještě Lothiel, který se zeptal, proč by měl žárlit. "To bys chtěl vědět?" vypoulila jsem na něj oči a sladce se usmála, "Proč bys měl žárlit? Tak já ti to povím!" Proč by měl žárlit, sakra? To jsem asi úplně eh... nedomyslela. Nežárlí. Jsem mu putna. Totálně. Je tu jen proto, aby se nažral. Nežárlí. Sakra. "Miluješ mě, přiznej si to," uzavřela jsem naši konverzaci po pár momentech nejistot, a začala se radši nezaujatě rozhlížet po okolí. Je fakt, že nás Orion zatáhl na louku, kam by normálně přišel nějaký ten jelen nebo daněk. Problém byl, že přesně tahle zvířata jsme neviděli celou zimu. "Třeba přijdou," zašeptala jsem a přikrčila se, aby bylo mým kolegům jasné, že já tu hodlám počkat.

Na Lothiela opravdu má slova zabrala. "Ale jdi ty!" překvapeně jsem se na něj otočila a tvářila se, jako kdybych si vůbec neuvědomovala, že Oriona jakkoliv chválím. "To já vůbec nechtěla! Snad nežárlíš?" zašeptala jsem mu do ucha a věnovala mu úšklebek. Jdi se bodnout, Lothieli. Vidíš? Jseš mi ukradenej! Zavrtěla jsem ještě jednou překvapeně hlavou, aby věděl, že tomu vůbec nerozumím, a hned nato se poslušně vydala za Orionem. Sice jsem si nebyla úplně jistá, jak se ohledně něj cítit, protože zatímco ještě před pár momenty působil jako retard, nyní se z něj stal rázný vůdce, ale na tom příliš nezáleželo. Ono je to celkově fuk. Jakože... není špatnej, jen... já nevim. Lepší než Lothiel, uzavřela jsem a doběhla šediváka dostatečně na to, abych mohla jít po jeho boku.
Třeba se takhle Lothiela zbavíme. To by od něj bylo moc hezký. Vypatlanec zrzavej. "A Orione? Ty seš teda ze severu? Nováček?" zvědavě jsem si ho prohlížela, a zároveň se snažila tvářit alespoň trošku znalecky, čistě jen proto, aby si nemyslel, že mu na nějakou jeho lež naletím. "Totiž... ono je to tady tak nějak..." nahnula jsem se k němu, jak jen to za chůze šlo, "divný." Ohlédla jsem se na zrzka, jestli za námi vůbec jde, ale rozhodně ne proto, že by mi na něm záleželo. "Je to tu divný," zopakovala jsem radši, a pokračovala v cestě.

// Západní louky

Lothiel nějak zmlkl a nehodlal se zapojovat do naší konverzace. On fakt žárlí, co? ušklebila jsem se a hned nato věnovala Orionovi pořádné uculení. I když jsem musela uznat, že na to, jak retardovaně před momentem působil, se nyní zdál jaksi... rozumně. Takže to žádnej šikulka není? Ach jo. Zas nic extra, zklamaně jsem si zabručela a už už hodlala přesměrovat svou pozornost znovu na Lothiela, ale přeci jen, líbilo se mi, že se nyní utápěl v žárlivosti. "Hodně vlků?" zopakovala jsem jeho otázku a rozhlédla se kolem, jako kdybych to snad podle našeho zalesněného okolí mohla posoudit. "Záleží na tom, co bereš jako hodně," začala jsem svou úvahu a konečně přestala s rozhlížením. "Já jich tu moc nepotkala, ale to taky může být kvůli tomu, že tady před Lothielem utíkaj. Ale kdysi jich tu byly tucty. A teď jsme teda možná poslední, co tu zůstali, páč ostatní chcípli hlady." Jistojistě. Povzbudivě jsem se na něj usmála a ani na moment se neotočila na Lothiela, o kterém sice padla zmínka, ale jen o málo podstatnější, než byla jeho existence.
"Když jsme u toho chcípání hlady," dodala jsem po chvilce ticha, "co takhle se jít nažrat? Ha?" Rychle jsem vyskočila na všechny čtyři, aby bylo jasné, že jsem odhodlaná ulovit cokoliv. Nebo sežrat cokoliv. Teda, kromě vlků. A vody. Voda se nežere. "A navíc!" vypískla jsem, zatímco jsem si uvědomila skvělou příležitost, jak Lothielovo utrpení ještě zvětšit, "vypadáš jako skvělej lovec! Vidím to na tvý postavě. Jseš statnej. Silnej..." Nebyla jsem si jistá, jestli nezacházím až příliš daleko, ale zároveň mi na tom ani nijak nezáleželo, takže jsem svou pochvalu zakončila olíznutím. Jo hochu, kéž kdybych na tom lovu ulovila tebe. Rádoby nevinně jsem se zachichotala a jen po očku se ohlédla na Lothiela, co na mého nového amanta říká.

Všechny další Lothielovy poznámky jsem hodlala ignorovat, protože jakmile jsem jen malinko reagovala, ihned se mohl picnout radostí. A to už ti nedopřeju, blbečku. Víš, kdo je teď zajímavej? "Orijon!" vykřikla jsem jméno šedivého vlka a nadšeně se na něj uculila. No není rozkošnej? Nechám si ho a budu se o něj starat! Kdopak nám po celé věčnosti řekl svoje jméno, no kdopak? Kdopak? Seženu mu nějaký jídlo a... a on mi bude dělat společnost! A občas ze sebe i něco vymáčkne! A- a budu ho chránit! Před takovýma, jako je Lothiel. Chudáček malej, kdyby tu byl sám, neubránil by se. Je to takovej chcípáček... Zasněně jsem se zahleděla kamsi za Oriona.
Z představ mne vyrušil až další Orionův dotaz, a i když to bylo přerušení nemilé, nedokázala jsem se na něj zlobit. Jezisinku. Jak dlouho si to asi musel v hlavě- v kebulce! Jak dlouho si tu musel v kebulce dávat dohromady? Místní, takový složitý slovo! Kdopak je šikovnej? Po uvědomění si, že stále dlužím odpověď, jsem prudce zavrtěla hlavou, abych se vrátilia zpět do reality. "Ano! Já... jsem... místní," prohlásila jsem co neklidněji a nejpomaleji jsem mohla, aby Orion mohl rozumět každému slovu. Snad ho to nevyplaší! To ano jsem možná neměla vykřiknout, ale... nejistě jsem se ohlédla na Lothiela, jak si s otázkou poradí on. Vlastně by nemusel, kdybych odpověděla za něj a ztrapnila ho na plný čáře! Natěšeně jsem se nadechla a pootevřela tlamu, ale stačil mi jeden další pohled na Oriona, aby mi došlo, že mám jít svému adoptivnímu hlupáčkovi příkladem.
Naprosto příkladově a vyváženě jsem tedy čekala, než ze sebe dostane další otázku. K zulíbání. "To... dala... to máš teda pravdu! Jsi... moc chytrý!" pochválila jsem ho a málem už se natáhla po jeho krku, abych ho odměnila pohlazením, ale v přítomnosti Lothiela, se kterým jsem ještě na začátku dne plánovala vlčata, mi to přišlo jako nespravedlivost.

Šokovaně jsem se na Lothiela podívala, když popřel mé počasovité sdělení, a místo něj radši předstíral, že o něj jevím zájem. Ty bastarde, tiše jsem na něj zavrčela, zatímco na nás cizinec jen zíral. "Ne, tady Lothiel kecá!" osočila jsem se a uraženě se od zrzka odvrátila, aby pochopil, jakou křivdu tímto zapříčinil. Ti dám návrhy. Tobě. Jasně. Jako kdyby o tebe někdo měl někdy zájem. "Bavíme se vo počasí. 'Dyť jsem to říkala! Pěkný, pěkný počasí," přikývla jsem a zadívala se do nebe, aby i cizinec, který zatím s jeho reakcemi působil dosti zpomaleně, pochopil, že tématem našeho rozhovoru nikdy nebyly nějaké mé návrhy. Možná je retardovanej a je mu to úplně ukradený. Šťastlivec. "Podívej se," zašeptala jsem a spiklenecky se k cizinci naklonila. Trochu jsem doufala, že se ke mně nakloní taky, ale on tak nějak stál jako prkno a nehodlal se mnou spolupracovat. Asi fakt bude retardovanej. Ale furt lepší, než tady Lothiel. Ušklebila jsem se na zrzavého vlka, kterého jsem takhle alespoň částečně vyloučila z kolektivu, a pokračovala ve své spiklenecké řeči: "Tady Lothiel, ten mě nechce, páč je teplej, víš? Víš, co to znamená teplej? Na kluky. Jo. Přesně tak. Na tebe." Sežer si to, Lothieli. Oddálila jsem se od šediváka a nespustila z něj ani na moment oči. Tvářila jsem se co nejvážněji, aby nabyl přesvědčení, že to, co jsem řekla, je hlavně mezi námi, a že mi hlavně záleží na jeho zdraví. A taky na tom, aby se Lothiel šel vycpat.
Právě tehdy šedivák poprvé otevřel tlamu. S nadějí jsem na něj upřela zrak. Doufala jsem, že vyřkne něco odsuzovačného. Něco, co by to Lothielovi pořádně nandalo. Jenže vzhledem k tomu, že náš nový přítelíček byl tak nějak pomalejší, položil místo toho otázku. Je tady všechno v pořádku? Já ti nevim, vypadá to, jako že je tady všechno v pořádku? Když je tu tenhle hotentot? Namísto zavrčení jsem si ale jen povzdechla. Jestli je retardovanej, tak za to nemůže. Lothiel ze sebe vypatlance udělal. Tenhle... ten je prostě jen... zaostalej. "V rámcích možnosti je to tu v pořádku," oznámila jsem mu a zatvářila se co nejpřívětivěji. "Promiň, že jsi nás potkal zrovna takhle, tady- tenhleten, je- no, to je jedno. Ale já jsem Ilenie. A ty jseš?" zeptala jsem se a usmívala se, co mi jen síly stačily. Hlavně, ať ho Lothiel nesežere, proboha.

Vlk? Očima jsem zírala na příchozího šedáka, který si to k nám kráčel, jako kdyby mu to tu snad patřilo. Oh, takže my tu teď máme nějakou sešlost nebo co? Chtěla jsem se jen nažrat, doopravdy. Chystala jsem se na nového příchozího něco zařvat, aby, pokud bychom měli jo štěstí, změnil směr, jenže místo toho jsem jen šokovaně civěla a poslušně poslouchala, co měl na srdci Lothiel. Nebude nutná, jo? Zkoumavě jsem ho probodla pohledem. Proč si sakra myslí, že nám jeden vlk navíc pomůže sehnat žrádlo? Akorát nám toho víc sežere. Pokud teda vůbec něco najdem. "Jseš padlej na hlavu? Pořád budem mít štěstí, když seženem chcíplotinu. Jak si jako představuješ, že bysme to udělali? Jen proto, že je nás víc, seženem víc žrádla? Nejsi tak trošku-" Sakra. Vyděšeně jsem na něj vypoulila oči, když mi došlo, že by se jeho slova dala pojmout i tak trošku jinak. Jako že... my... sežereme... Jeho nechutňácký úsměv mi v uvažování nad jinou možností zrovna nepomáhal. On ho chce fakt sežrat? Vlka? Jako taky mám hlad, ale... vlka? "Ne. Ne, ne, NE, ne, ne, ne! Nemysli na to! Jseš fakt magor? Tamto je vlk. My jsme vlci. Pojďme se nesežrat!" Nervózně jsem se zasmála a cítila, jak se mi všechny svaly napínají. Nemyslí to tak. Nemohl to tak myslet. Že ne? Nemyslel to tak. A jestli to tak myslel a- a ten druhej si to bude myslet taky, tak to znamená- začalo se mi dělat špatně. Já nebo on. Lothiel to má v klidu, ten prostě jednoho z nás sežere. A jestli ten druhej bude stejnej případ, jako tady Lothiel, tak- "Koukej, už jde k nám! Určitě je to nějakej fajn hošík a doufá, že potká příjemnou společnost!" pokusila jsem se vykřiknout co nejradostněji, jen abych zahnala představu slin, co se teď hnala úchylovi vedle mne do tlamy.
"No jo, no jo, ten bude fakt super!" konstatovala jsem a snažila se usmívat se co nejpřirozeněji. Získám si ho takhle na svou stranu? Sežere mě? Chce mě sežrat?! Možná, že kdybych to uhrála dobře, sežrali bychom my dva Lothiela. Teda. On by ho sežral a... já bych byla v klidu. Ne? Ne? "Ahoj, hromotluku! Zrovna tady rozjímáme o počasí! Pěkný, co?" zakřičela jsem, i když byl vlk už docela blízko. Dost blízko na to, abysme se tu všichni sežrali. Boží.