Příspěvky uživatele

< návrat zpět

"Na prd," odsouhlasila jsem Sheye a nehodlala se s tématikou mého otce nadále zaobírat. Navíc, do naší konverzace přispěla i Cynthia, která sice nepoužila přímo slovní spojení "Na prd", ale rozhodně tak její otec vyzněl. Oni jsou snad úplně všichni tátové tupci. Možná, že všichni samci jsou tupci. Zamračila jsem se, čímž jsem chtěla vyjádřit svůj vztek vůči Legendy otci, který to u mě měl od nynějška spočítané. A nebo se taky může jít bodnout. Naštěstí jsem otcovské problémky nemusela už vícekrát řešit, protože Cynthia je svým velkolepým proslovem rázem vyřešila. Nebudeme bulet. Tadá. Už je všechno v pohodě. Křečovitě jsem se na ni usmála, aby si snad nemyslela, že přišla o svou nemesis, a rovnou se i narovnala, připravená vyrazit na ten její směšný lov. Když pak ještě Sheya zmínila vycházející Slunce, šokovaně jsem na Legendu vypoulila oči. "Tys to dokázala, Legendo! Zachránila jsi můj den! Díky ti!" Málem jsem se na ni samou vděčností vrhla, fakt. Jenže v tom mi bránila myšlenka na náš lov. Náš. Jo, jasně. Náš. Jedinej, kdo tu něco bude lovit, budu já. A všechny tři to víme. Máme tu vlče, postižáka a mě. To by mě fakt zajímalo, kdo odvede všechnu práci. Ne že bych byla špatný lovec, ale rozhodně se mi ulevilo, když Cynthia dodala, že by se lovily ryby. "Paráda," zabručela jsem, aby se neřeklo, že jsem změkla jako ona, a líně se postavila na všechny čtyři. Pořád jsem v nohou cítila ty nechutné schody. Nenápadně jsem se rozhlédla, abych mohla určit, kudy se vydat, ale vůbec jsem neměla tušení, kde to jsem. Takže žádné machrování. Zklamaně jsem zůstala se zavřenou tlamou a znovu nechala Cynthii, aby nás odvedla rovnou do háje.

Zničila jsem vlče. Provinile jsem zírala na své tlapy, které se nemohly rozhodnout, zda utéct, nebo přijít blíže. Zničila jsem Sheyu. Ublížila jsem někomu, kdo za nic nemůže. Nic špatného neudělala. A já... Připadalo mi, že se s každou myšlenkou zmenšuji. Ublížila jsem jí. Jak špatná jsem já? Ale... nevěděla jsem to. Jak jsem mohla vědět, že... Pohled na rozklepané vlče zastavil všechny mé výmluvy a pokusy o sebeospravedlnění. Nebyla jsem si jistá, jestli slyším všechno, ale to, co jsem slyšela, bohatě stačilo. Neměla otce. Neměla matku. Neměla smečku. Má Cynthii. Jenom Cynthii. A já přijdu a... Prudce jsem trhla hlavou, ale stále poslouchala rozhovor vlčic. Legenda byla vlastně skvělá osobnost, která se dokázala postarat i o naprosto ztracené vlče. Chlácholila ji. Byla jí oporou. A možná částečně očekávala můj výsměch, který nemohl přijít. Měla bych se usmířit se Starlingem? Najít ho a... přijmout jeho omluvu? 'Dycky utekl. Možná bysme taky mohli být... rodina? Aspoň bych dala prostor Sheye. A Cynthii. Musej mě mít dost. Já sebe mám dost.
Nejistě jsem přešlápla na místě, zatímco jsem sama sebe přesvědčovala k odchodu, ale jakési gesto od Cynthie mi naznačilo, že nemám odcházet. Co víc, měla bych přijít k nim. Mírně jsem na to zavrtěla hlavou a zůstávala na svém místě. Ještě pár momentů. Tak... jo, přikývla jsem nakonec na vlčici, i když mi už nejspíš nevěnovala pozornost, a velmi kradmo se přidala do její skupinky. "Mrzí mě to, Sheyo, tohle sis nezasloužila," zašeptala jsem a omluvně se na vlče zadívala. Pokazila jsem jí život. "Ale Cynthia bude skvělá máma. Bude mít i za tátu! Tím jsem si jistá. A smečku... na smečku není nikdy pozdě!" pokusila jsem se ze sebe vyloudit pár povzbudivých slov, i když to nebyla zrovna má parketa, a přidala k tomu křečovitě zubatý úsměv. Měla bych říct ještě něco? Nebo jsem to ještě víc pokazila? Spíš než vlčice jsem sledovala oblohu. Svítá. Konečně. "Můj táta byl taky na prd," zabručela jsem nakonec svůj příspěvek do diskuze a dokonce se přestala i podivně usmívat. Byl na prd a může se jít bodnout.

Moje poučení o žížalkách se nesetkalo zrovna s takovým ohlasem, s jakým jsem očekávala. Sheya vypadala naprosto zděšeně a Cynthie... Cynthie mě seřvala tak moc, že jsem se instinktivně přikrčila a sklopila uši. Ani už nezáleželo na tom, jestli z našich hádek vyšla Legenda jako vítěz a já jako poražený. Záleželo jen na tom, aby se všechno napravilo. Můj táta byl vadnej. A má mamka... taky. Pozorovala jsem černou vlčici, ze které stále sálal její vztek, a nedokázala ji nevnímat jako vlastního otce. Byla rozzuřená. Připravená mi ublížit. Nenávidět mě. "Omlouvám se," špitla jsem a podívala se na Sheyu, která rozklepaná couvala pryč. To jsem posrala. Totálně. Pohled na Sheyu bolel. A má slova zase musela bolet ji. Jak jako že ji Cynthia vlastně našla? To se moc nestává, ne? Že prostě vlk jde a najde takhle prťavý vlče. Rodiče se na ni vybodli? Nebo se fakt prostě ztratila? Nebo nic neví, páč byla fakt malá? "Nevěděla jsem, že má nějaký problémy s..." snažila jsem se ze sebe dostat alespoň vlastní ospravedlnění, ale nemělo to cenu. Rozbila jsem Sheyu. Jsem kráva. Bezohledná kráva. Sama jsem od vlčic ustoupila a už se ani neopovažovala se na ně podívat. Neměla jsem právo ani ceknout. Ale neměla jsem právo ani odejít, protože to by kradlo pozornost vlčeti, které si ji plně zasloužilo. Jsem zrůda.

Našla jsi ji, znalecky jsem přikývla a tak trochu nevědomky našpulila tlamu do soustředěného semknutí. "Vidím, že jsi své srdce dala na dobrou..." odsuzovačně jsem se podívala na Sheyu. Mohla být blbější, ale to rozhodně nemusí být Legendy zásluha. "Věc," uzavřela jsem decentně znechuceně a rozhodně se nehodlala omlouvat za to, že nazývám vlčata jejich pravými jmény. Když se pak Cynthie ještě pustila do vychvalování Sheyi do nebes, jen jsem protočila očima. Bezva, jo? Vlčata nejsou bezva. A Sheya rozhodně není bezva. Je to zátěž. Lepí se na tebe, žere tvé jídlo, brzdí tě. Ale fajn, užij si pocitu štěstí, ty chodící charito. V klidu si dál dokazuj, že jseš lepší než já.
Otráveně jsem si našla další nemočkovitou kaluž, zatímco se Cynthie a její báječná bezva chráněnkyně tiskly u jedné malé k sobě. Voda byla příjemně studená, osvěžující, hlavně potom, co jsme vyšly tolik připitomělých schodů. Jenže doušky vody ve mně moc dlouho nezůstaly, protože všechny byly během okamžiku vyprsknuty do vzduchu. Cože?! Překvapeně jsem zírala na Sheyu, která se rozhodla zacházet do žížalkovitých detailů, kam se ani mně příliš nechtělo. A vůbec, kde sebrala nějakou žížalku? Tak tomu děcka říkaj? Žížalka? Dírka je asi v pohodě, to beru, ale... žížalka? Naštěstí se vysvětlování ujala Cynthie, jen... vynechala ty traumatické části, které tedy z pochopitelných důvodů stále zůstávaly na mně. "I ty jsi vznikla z pitomýho spojení žížalky a dírky, Sheyo! Tatínek měl žížalku a narval ji do maminky! A Cynthia tak vznikla taky. Jooo... škoda, že se vlci trefěj tak často," povzdechla jsem si a na Sheyu se sladce usmála. "A víš, jak probíhá takovej porod? Je to dost krvavý. Vlčice děsně zloustne, páč najednou jsou v ní další tři vlčata! A víc! Šest, sedm! Umíš si to představit? Máš v sobě živý věci! Za nějakou dobu se tam začnou vrtět a kopat! A chtěj ven! Štěstí, že se neroděj s pořádnýma drápama, jinak by mamce rozdrásali břicho! Jo, a víš, že se pak naroděj tou dírkou? Je dost prťavá, co? No, tak během porodu se rozevře! Občas z ní vyjdou všechna ta vlčata najednou! A všude teče krev! Nebo, nebo se občas stane, že ve vlčici ta vlčata zůstanou a dál rostou. A pak to fakt hodně bolí, když se tou dírkou roční vlk snaží dostat ven!" Někde uprostřed svého vysvětlování jsem se nad Sheyou začala děsivě tyčit a má slova zněla čím dál tím naléhavěji. Cynthie mě sežere zaživa. "A proto by sis jejich žížalky neměla nechat líbit," uzavřela jsem docela otráveně a znovu se poklidně posadila do bezpečné vzdálenosti. Tak takovej to je pocit, poučovat ostatní.

// Ostrá skaliska

Cynthia upřímně nebyla zrovna nejlepší učitelka na světě, ale stejně ty její poučky byly poměrně zajímavé. Poměrně. Rozhodně to bylo lepší, než co běžně pouštěla z tlamy. A pak, když jsem přestala dávat pozor a spokojeně se věnovala kamenům, mi udělala tu úžasnou nabídku, abych ji něco přiučila. Skvělý. Tohle jsem si dycky přála. Cynthie mě chce. Boží. Opětovala jsem její teatrální výstup a ještě přidala prohnutí v zádech a decentní válení se po zemi, aby bylo jasné, jak mi puká srdce. "Ne, to ne, má drahá!" zavrtěla jsem prudce hlavou a napřáhla po ní tlapu tak prudce, že nakonec přistála přímo na jedné z jejích. "Patří ti celé mé srdce. Jsem jen tvoje!" úpěla jsem a svíjela se po zemi. "Lásko," špitla jsem a rádoby laškovně se ji pokusila kousnout do ucha. Nebo aspoň do toho, co z něj zbývalo. Sežer si to, Cynthie. Odskočila jsem od ní a šla znovu svým tempem, jako kdyby se nic nestalo.
Když se Cynthia pustila do krátkého kurzu sebeobrany, fascinovaně jsem na ni zírala. "Ale Cynthie!" vykřikla jsem a vypoulila na ni oči, "Takovou tě neznám." Zavrtěla jsem trošku hlavou a přidala se k jejímu šklebení. "Nesmíš je šetřit, Sheyo," přitakala jsem a svým způsobem doufala, že nějaký úchyl, třeba Lothiel, tuhle malou vlčici potká. Bude čumět na drát, úchylák. Sheya ho zakousne a nepustí, bude prosit o- Rychle jsem básnění o vlčeti Cynthie zastavila, protože mi to připadalo naprosto nepřípustné. Ona je nepřípustná, blbka. Takže to netrvalo dlouho a vrátila jsem se k mračení a protestantskému poskakování laňky, aby si Legenda nemyslela, že jsme snad kamarádky.
Celkem pohodlně jsem se posadila, když Cynthia dovykládala o poznávání moček, a málem začala pít ze stejné kaluže, ale tak nějak mne znechucovala představa Legendy jazyka. Trochu jsem nakrčila čumák a nechala černou vlčici, ať hezky všechno vychlemtá. Třeba to bude další močka. "A jak jsi vůbec přišla k týhle zátěži?" nadhodila jsem otázku a velmi rázně ukázala tlapou na vlče. Pochybuju, že by potřebovala něco přiučit, jestli porodila tohle. Nebo možná... právě proto se potřebuje něco přiučit? Aby se to znovu nestalo, heheh. No, pozdě.

Když se mi Cynthia snažila rozmluvit, že nikdo už dávno nekouká na čumák a obličej, nějak se jí to nepovedlo, protože její poučný výklad nakonec vedl k závěru, že záleží na tom, co má vlk v čumáku. Možná myslela hlavu, ale je nějaká pomatená. Určitě jí ještě bolej nohy z těch schodů, heheh. "Dyť řikám, že tvůj čumák je hnusnej," zaprotestovala jsem a dotčeně si odfrkla, protože k mému ničení se přidalo i to pitomé vlče. A Legenda se cítí drsně? Jo? Je v přesile, hnusačka. "Jo, těm, co jsou fakt hnusný, to smrdí, ale jinak... to poznáš podle takový značky na srsti. Já je mám na noze, víš? Proto jsem tě odkopla, myslela jsem si, že mě chceš taky oblízat a oblejzat. A ty..." nakrčila jsem se k ní a zkoumavě si ji prohlížela. "Proboha!" vyhrkla jsem a s jistou dramatičností se odtáhla. "To pod okem! To je značka sex-appealu!" vyděšeně jsem zavrtěla hlavou a znovu soucitně pokývala. "Budeš to mít těžký. A nikdo ti do hlavy nic strkat nebude. Ale do té dírky, co máš pod zadkem, tam jo. A nebude to příjemný, to ti teda povim. Když budeš mít štěstí, bude jen jeden! A třeba na tebe bude brát ohled, ale jinak... šmarja. Panečku. A tvůj sex-appeal je ke všemu tak silnej. To budeš mít ještě horší. Měla by sis dávat bacha. Takhle... se možná nedožiješ zejtřka." Konec jsem už zašeptala, i když to moc nemělo cenu, protože Sheya... vypadala až neobvykle děsně. Poznámku Cynthie o tom, jestli bych ji něco nemohla přiučit, jsem jen razantně odmítla. "S vlčicema nepeču," odsekla jsem a zvědavě koukala na vlče, které každou chvíli muselo hodit šavli.
Totiž, minimálně do té doby, než odběhla za keřík a... Jasně. Tak to jsem nečekala. Nakrčila jsem na moment čumák a snažila se nedýchat, ale jakmile se podobný výraz objevil i na tváři Cynthie, neubránila jsem se dalšímu milému uculení. Ona je fakt asi po ní. Frajerka. Bohužel Sheya svou nehodu přežila, takže žádné intimní chvilky se Cynthií nemohly nastat. Místo toho jsem byla osočena z toho, jak je možné, že tu nejsou žádní otroci s vodou. "Koukej, malá," začala jsem a možná znovu podvědomě zadržela dech, "Nikdo tu o otrocích nemluvil. Nikdo vodu nepřinese, chápeš? Oni nechtěj sloužit tobě. Oni chtěj, abys jim posloužila ty. A ne vodou. Chá-peš?" důrazně jsem vypoulila oči a hned nato se obrátila na Cynthii, která ze sebe udělala hlavní organizátorku naší skupiny. Naší? Mě se nikdo na nic neptal. Nechci s nima bejt. I tak jsem ale černou vlčici následovala, samozřejmě společně s drobným utahováním z jejího kulhání. "Voproti tobě jsem rozhodně svůdná a rozhodně laňka," povzbudila jsem ji a klidně si vedle rozbité Cynthie poskočila. Na to, že byla noc, byl vlastně moc hezký den.

// Kamenné pole

Sheya, zopakovala jsem si a náramně se usmívala, zatímco ta slavná Sheya vyplašeně pobíhala, než jí došlo, že si z ní dělám jen srandu. "Jáá? Ne! Blbost," překvapeně jsem zavrtěla hlavou a málem začala odpřísahávat na všechno možné, že bych si z malé Cynthie nikdy neutahovala, ale úplně to nemělo cenu, protože tu všude překážela Cynthie větší. O dost větší. Holka, je zázrak, že se s tímhle zadkem ještě dokážeš zvednout ze země.
Když si mě Legenda začala dobírat za to, jak se na mne Ayshi lepila, snažila jsem se ze všech sil zakrýt vztek, který ve mně úspěšně vyprovokovávala. Nesmím jí udělat tu radost. Nesmim, sakra! Uculila jsem se na ni, když se rozbásnila o tom, že přitahuji hodně atraktivní nápadnice. "To mi pověz ty," zabručela jsem a se hraným znechucením se od Legendy poposedla. "Je to prokletí, být pěkná. Musím ti říct, že ses narodila šťastná. S tím čumákem, co máš, můžeš zůstat v klidu. A tvý okolí taky," soucitně jsem pokývala hlavou a se svou odpovědí byla vcelku spokojená, i když bych mohla dodat poznámky jako "A vypadáš jako hadr" nebo "Tvůj ksicht připomíná bažinu", ale na to nebyl úplně čas, protože se do toho vecpala Sheya. Kterej retard by takhle vůbec pojmenoval svý vlče? Jo. Aha. Jasně. "Sex-appeal, drahoušku?" zopakovala jsem co nejlíbeznějším hlasem a podívala se na Cynthii, která onu otázku zopakovala jako malý fakan. "Ále, ráda to vysvětlím i tobě, má drahá husičko," usmála jsem se na tu černou pohromu vedle mne a pustila se do vysvětlování: "Sex-appeal je, když jseš na roztrhání. Jseš přitažlivá. Ale ne jakože jen pěkná, nebo tak. Nejen, že se líbíš. Vlk nebo vlčice tě chtěj tak moc, že tě pronásledujou. Lepí se na tebe. Nejraději by tě olizovali celý den. A pak, když už si myslíš, že to neskončí, tak se ukáže, že jseš na omylu, páč oni vytáhnou svý nádobíčko a proklouznou do tebe, jako by se nechumelilo! A chtěj tě tak moc, že- že-" Nějak mi můj proslov ujel a zvrtl se v podivný popis toho, co jsem nikdy nedělala a ani neměla moc ponětí, jak se dělá. Naštěstí má neznalost nemohla být odhalena, protože Sheya začala zelenat. "Vyblij to," povzbudila jsem ji a poplácala ji tlapou po zádech. "Jo, takovej je život. Taky tě to brzy čeká," prohlásila jsem ještě odbornicky a vzdala svou snahu o soucit s vlčetem. "Tohle sis přála?" oplatila jsem Cynthii dotaz s podobnou nevinností. Sežer si to! A máš to!

// Omg, úplně jsem se v tom ztratila a teď nevím, jestli je Ilenia ta, kdo říká "Nádhero", nebo jestli má říkat "Legendo" a už to nějakou dobu mrvím ._. Pardon! :D :D

"Frajerka po tobě," zopakovala jsem bez jakéhokoliv zabarvení hlasu a pokusila se znalecky přikývnout, ale při pohledu na ty dvě – Cynthia v podobě přežvýkaného a pokousaného hadru a její vlče funící sílou hurikánu – se nešlo ubránit výbuchu smíchu. Dlouho ale mé chechtání netrvalo, protože Legenda a Legenda junior pro sebe měly pocity, které nešlo neocenit. "Aww," zaúpěla jsem a co nejokatěji se uculila. "Vy jšte špolu tak šlaďoušké! K zulíbání, fakt! Dostanu taky pusinku, Legendo?" Nastavila jsem svůj čumák směrem k černé vlčici, aby k němu měla co nejlepší přístup, ale protože jsem ji znala, stále jsem částečně očekávala, že místo olíznutí mi na něm přistane leda tak drápanec. Což je vlastně lepší, než kdyby mě olízla. Eh. Na to tu jsou jiní experti, zamračila jsem se do vzduchu, aby Ayshi věděla, že to ona je ten expert, a že jí to rozhodně nehodlám jen tak prominout.
Když se malá Cynthie a Cynthie začaly bavit o králících a o traumatických zkušenostech, bylo mi to vlastně úplně ukradené, takže jsem jen poslouchala a občas se spokojeně usmála, hlavně v ty nejméně vhodné chvíle. Třeba když Cynthiina výchova zdánlivě selhala. Je po něm. Prostě jen tak. Chcípl. Měj se. Čauky. Když mi došlo, že bych se do traumatizování ale mohla zapojit i já, chopila jsem se své šance. Takže když vlče začalo vyprávět o sestře, které vypadaly zuby, zděšeně jsem na ni vypoulila oči. "To ty jsi ta sestra!" vyhrkla jsem a prudce se od ní odvrátila. "Myslíš si, že jseš ta pravá, ale nejsi! V hlavě jsi sestra!" křičela jsem a už už se chystala do pečlivého prohlížení hlavy vlčete, abych vyzkoumala, jestli třeba do týdne neumře, ale Legenda to celé musela překazit z blbými kecy na Ayshi.
Zakřenila jsem se na ni podobně, jako ona na mě, a pokusila se tak napodobit její ošklivý obličej. "Nemůžu za to, že mám takovej sex-appeal," vysvětlila jsem a mírně pokrčila rameny, jedním, tím, které měla Cynthia poraněné, o něco důrazněji, aby to mohla případně považovat jako provokaci.

Neměla jsem ani náladu na to, abych se Ayshinýmu olizování bránila. "Jo, bylo to fakt bájo," odsouhlasila jsem jí a byla vděčná za to, že se ze schodů ještě nevynořila Cynthia. Jednou jí to omrzí. A pak to bude v pohodě. Prostě... nějak znormální. Nebo tak něco. Vyčerpaně jsem si prohlížela nadšený obličej mé rádoby nejlepší kamarádky, která se culila, jako kdyby žádný králík, žádní mutanti a žádné medvídě... jako kdyby nic z toho nikdy nebylo. Nebo je tak pitomá, že na to už zapomněla. A pak, stejně tak rychle, jak se hnědá vlčice do mého života vecpala, zase zmizela. Jak jako že se pro mě vrátíš? Probodla jsem její plazivou chůzi pohledem. "Tak se teda měj taky hezky, no," zabručela jsem a sklouzla očima zpět ke schodům, ze kterých se už ozývalo funění vlčete Nádhery. Prostě se na mě vybodla. I ona. Je úplně vypatlaná, ale i tak se na mě vykašlala. Jako kdyby nic.
Mírně jsem zavrtěla hlavou a snažila se nahodit na svůj obličej co nejuvolněnější výraz, protože se blížila i velemocná Cynthie osobně. Vybodla se na mě. Už jsem si připravovala nějakou hezkou poznámku o jejím nehezkém vzhledu, ale když projevila tak hlasité starosti, musela jsem své peprné a pohotové poznámky přesunout trochu jiným směrem. "Víc než ty, babi!" zahulákala jsem a líně se protáhla, abych naznačila, že tu na ně čekám už celou věčnost. Totiž, vlastně nečekám, protože jsou mi naprosto ukradené. "Asi ti pojde vlče," oznámila jsem jí a nezaujatě kývla hlavou směrem k béžové hromádce, která se hlasitostí téměř vyrovnala své matce, což na to, že na rozdíl od ní nic neříkala, ale funěla, bylo dost smutné.

// Děkuji moc za akci :3 Bylo super, jak rychle to šlo! ^^ A taky to mělo fajn atmošku
A omlouvám se všem, že píšu až dneska :c Nečekala jsem, že budete čekat T-T

Ayshi bez zubů byla nově má oblíbená Ayshi. Zaraženě postávala ve dveřích a já nemohla být spokojenější, protože aspoň na chvíli utichly její kecy o objímání, radosti a nejlepších kamarádkách. Navíc, vlčeti Nádhery se nějakým zázračným způsobem povedlo vysvobodit Slunce, a Nádheře se pro změnu povedlo vysvobodit nás. Samozřejmě s okatou pompézností, která nikoho nezajímala. "Jsem ti nadosmrti zavázána, Nádhero! Pociť můj vděk!" narovnala jsem se a rovnou svou úklonu díku spojila s protahováním ztuhlého těla, jehož existenci jsem si pomalu začínala znovu uvědomovat. Proč tak kouká? Chce, abysem jí ještě líbala tlapy či co? Se může jít bodnout. Zvládly bysme to bez ní. Tuplem. "Ayshi, nechceš tady Ušatce taky poděkovat? Co takhle ji obejmout!" nadšeně jsem do své hnědé společnice strčila čumákem, hezky tak, aby si i pako jako ona bylo jisté, na koho to má samou radostí skočit.
Bylo mi trošku líto, že naše skupinka neměla žádné ztráty, protože třeba bez pána Nic-jsem-neudělal-ale-jsem-na-to-hrdý bychom se báječně obešly. Mohly jsme ho nechat v tý kleci a s králíkem si poradit jinak. Chcípáček. Bohužel moc nebyl čas na litování, protože ze dveří, které se tu prostě objevily, co já vím, mohlo za ně to vlče, se vyřítila armáda mutantů, která se pak vlastně nevyřítila, protože se všichni rozpadli. Fajn. Odfrkla jsem si, ale stále nebylo vyhráno, protože podobně se nad námi začal řítit strop. Skvělý. Takže... "Schody!" vyhrkla jsem a rozeběhla se po nich vzhůru, zpátky na pěkný, netemný povrch zemský. Snažila jsem se za každou cenu působit dojmem, že tímto samostatně odcházím z našeho dobrodružství, ale pravdou bylo, že jsem párkrát přibrzdila, jen abych se ujistila, že to Cynthie s jejím vlčetem a Ayshi přežijí. Ale tamten vlk fakt nemusel. Fakt ne.
Když jsem se po velkovýšlapu vynořila zpátky na zemi, bylo to docela zklamání. Čekala jsem trochu lepší přivítání pro hrdiny. Zrazeně jsem se svalila na zem, přímo před schody, abych měla skvělý výhled na ufuněné ksichty ostatních.

Spolupracovala jsem s retardy a začínalo mi to doopravdy lézt na nervy. S Ayshi se nám díky mně povedlo alespoň zabránit tomu, aby se sem cpali další mutanti, ale to by nebyla Ayshi, aby to nezmrvila zase jinak. Na moment se tvářila soustředěně a pak... "Tohle jsi rozhodně v plánu neměla," zabručela jsem, když se řetězy kolem nás semkly ještě víc. Skvělý. Fakt skvělý. Co udělá dál? Půjde se objímat se Sluncem? Kdy už tohle skončí! Nezbývalo mi nic moc jiného, než jen stát ve dveřích a být živým štítem pro druhé. Tohle jsem si fakt 'dycinky přála. Jen čumět, jak ostatní selhávaj v záchraně světa, a stát ve dveřích. Miluju. Držela jsem se na místě tak pevně, jak jen to šlo, protože mi něco noapovídalo, že Ayshi se tahle aktivita líbit nebude. Buď pro jednou zodpovědná a stůj, blbko. Zaúpěla jsem a tlamou se nathála po černých brýlích, co se povalovaly blízko od nás. "Awshi, kdwyž bwudež hwodná, dwstanwš bwýl, jw?" zamumlala jsem a, aniž bych zpochybňovala vlastní způsob výchovy, jsem brýle Ayshi rovnou nasadila, protože v tlamě mi dost překážely.
To už chytili pana chytrého, co měl plnou tlamu keců. "Ale copak, ochočil si tě králíček?" uculila jsem se na něj, zatímco ho králík soukal do nějaké hnusně vyhlížející klece. Ať už byl hnusně černý vlk kdokoliv, zasloužil si to. Mnohem víc jsem fandila Nádheře, která, vybavená novýma ušima, vypadala lépe než kdy jindy. "Dej mu!" podpořila jsem ji a skoro i radostí mávla ocasem, ale rychle jsem si to rozmyslela. "Jestli na to teda máš," dodala jsem, aby si Nádhera nějak extra nevěřila, a z nudy si nasadila brýle taky. Nikdy jsem se necítila tak neužitečně. Budu tady, kdyby to náhodou někoho zajímalo.

// Pardon, dřív to nešlo :c A ten post taky není kvalitka, ale... prostě pardon! T-T

Bylo sice pěkný, že vlk souhlasil se hrou a zalezl si do cely, která se s ním zavřela, a taky bylo fajn, že se okovy bez jeho sevření alespoň trochu uvolnily, ale... fakt mě štvalo, že nikdo kromě mě a Ayshi není jak retard svázaný. A ještě jsme v nějakým pitomým poděsvětí. Povzdechla jsem si a mírně zavrtěla hlavou. Že se na to nevybodnu, fakt. "To vlče," zopakovala jsem a nemotorným pohybem se vyřítila vpřed, jenže... Ono by se všechno asi piclo, kdyby jednou šlo něco podle plánu, že jo? Strnule jsem se zastavila a věnovala Ayshi pohled, který ji nabádal k tomu, aby udělala to samé. Vlče, které bylo celá Nádhera, udělalo randál, který vyprovokoval ven desítku mutantů. Jako kdyby jeden nestačil. Nepatrně jsem se přikrčila a snažila se na postižené vlky nevrčet. Bude to v pohodě. Nebudem se hejbat. Nic se nestane. Pohodička. Kdybych měla možnost, dala bych Ayshi tlapu přes tlamu. Ať nic nepokazí. Prosím. Ať. nic. nepokazí.
Mutanti opět zalezli, ale zato se k nám přidala Nádhera samotná a nějaký slizák k tomu. "Jaká čest tě znovu spatřit!" vydechla jsem a černé vlčici se uklonila natolik, kolik mi okovy dovolily. Rozhodně to ale nebylo tolik, kolik by si Cynthia zasloužila. "Tak co teď, týme?" zazubila jsem se a ani nečekala příliš hodnotnou odpověď, ale činy našeho spratka mluvily samy za sebe. Je posedlá. Super. To tu ještě nebylo. "Eh... vlče? Kam to jako 'deš?" zamračila jsem se a Ayshi Neayshi ji začala pronásledovat. Kolem nás se pomalu dávali dohromady mutanti a my nedělali nic lepšího, než že jsme následovali novorozeně s nějakým rádoby kouzelným klíčem. K ještě kouzelnějším dvěřím, které se odemkly téměř samy. Skvělý. To rozhodně znamená něco dobrýho. Byla jsem hotová. Už toho bylo dost. Nechtělo se mi nikam. Stačil mi medvěd v cele a Ayshi na krku, nepotřebovala jsem pobíhat kolem a hrát si na hrdinku. Chtěla jsem spát. Koupat se v jezeře. Lézt po horách. Užívat si života. To je fuk. Chtěla jsem být kdekoliv jinde než v laboratoři doslova zaplněné Sluncem a králíkem. Králíkem, vyčerpaně jsem probodla ušáka očima. Velí tu tomu králík. Děláš si ze mě- Když začal i hulákat, doopravdy mě naštval. "Sklapni!" zařvala jsem na něj a prudce za námi zabouchla dveře, nebo se o to alespoň pokusila. Nemělo cenu, abychom se ho zrovna já a Ayshi snažily chytat, a tak jsem nás nechala stát ve dveřích jako živý štít. Přesně to jsem si dycky přála. Fakt.

// Excuse you, takže zvratky ti nepřipadají dost originální, Osude?! >:c

Vlk nám samozřejmě pouta nesundal. Nebylo se čemu divit, když Ayshi z mého útoku udělala mazlící seanci, do které se ten vypatlanec s radostí přidal. "Hele!" vyhrkla jsem, když nás začal ještě více tisknout k sobě, a zoufale se snažila se z jeho sevření vymanit, ale naprosto bezúspěšně. "Taky tě máme rády, fakt že jo!" Snažila jsem se ho přesvědčit, ale z mého krku vycházelo spíš chraplavé cosi. A aby toho nebylo málo, svět se nějak podivně rozmazal. Musíme ho dostat do tý pitomý klece. Ale to je dost těžký, když jsme takhle. Sakra. "Hrál sis někdy na schovávanou? Páč my bychom si s tebou moc rády zahrály. Jé, Ayshi, pověz! Taky by sis ráda zahrála na schovávanou?" Zalapala jsem po dechu a zoufale na svém obličeji vykouzlila rádoby veselý úsměv. "To my s vlky, co máme rády, hrajeme rády," zahihňala jsem se a skoro se i dostala ke křečovitému přikývnutí, kdyby nebylo těch zatracených řetězů úplně všude. Jestli to nevyjde, kopnu ho do koulí. Nebaví mě to. Fakt nebaví. "Co takhle, kdybys šel pikat! Chtělo by to nějaký klidný místo, třeba... tamhle! No jo, tam to bude v klidu! A my se ti tu schováme! Jo? A když nás najdeš, tak- tak nás budeš moct pořádně ztrestat!" slíbila jsem mu a s posledními pár nádechy ze sebe dostala další úsměv směrem k černě rozmazané skvrně. Snažila jsem se i naznačit, že by měl vlk pikat v kleci, ze které jsme se sotva dostaly, ale nejspíš to vypadalo jako předsmrtné křeče způsobené otlačeninami z okovů. Prosím, buď tak blbej a vezmi to. Prosím.
Ani už jsem se nehodlala dívat na Ayshi, které zatím asi nedošlo, v jakém nebezpečí jsme, a neustále se tetelila blahem. Blbka. Jak dokázala doteď přežít? Culila jsem se a zubila se na celé kolo, ale pravdou bylo, že jsem se pomalu začínala smiřovat se svou smrtí. Na medvídě, na vyhladovění v kleci, na udušení řetězy... ono to bylo vlastně už úplně jedno.

Ayshi byla medvěd naprosto k ničemu. Brum, brum? Fakticky? To je rasistický. Kdybyh měla čas, rozhodně bych jí věnovala odsuzovačné zamračení, jenže to už jsme se řítily přímo vstříc medvíděti. Zastav! Co blbneš! Zastav! Snažila jsem se nás zabrzdit a nevyválet se přímo v té zubaté věci, ale Ayshi si řekla, že by bylo báječné, kdybychom na sobě měly vlčí krev. Paráda. Nenávidím tě. Prudce jsem zavřela oči, jak jsem ucítila lepkavou tekutinu na svém kožichu. To je nechutný. Proboha. Mám na sobě krev někoho jinýho. Zvedal se mi žaludek. Někoho mrtvýho. A Ayshi se v tom válí, jako kdyby se v tom vyžívala. To je tak moc- Naše ozubené medvídě zmizelo. Jen tak. Celou dobu působilo dojmem, že je tu zavřené s námi, ale teď se prostě rozhodlo zmizet. "Mohl se jen teleportovat za nás!" vyhrkla jsem a snažila se nás prudce otočit, což nebyla úplně lehká činnost, takže mé nohy se motaly do sebe, jako kdybych... byla Ayshi, protože ta chodila občas fakt děsně. Po nějaké době plné neomalených pohybů jsme mohly zjistit, že medvídě doopravdy zmizelo. A dveře z cely byly otevřené. Jenže místo medvíděte je tu tenhle vypatlanec, zavrčela jsem na vlka, který se rozhodl, že je nám hanba a že jsme narušitelky. Já se asi fakt pobliju. Bylo mi špatně. Ze vší té krve, ve které jsme se jen tak vyválely. Z naší krve. To je tak- Zoufale jsem se podívala na Ayshi, která si to, že je tak nějak hnědočervená úplně všude, snad i užívala.
A pak už se mi žaludek více zvedat nemohl. Pozvracela jsem se, přímo před nohy našeho vlka, a rozhodně jsem se za tu změť chlupů a natráveného masa nehodlala omlouvat. Eh. Sklouzla jsem od vlka pohledem za něj, na most, za kterým stálo to vlče, co mi tak moc chtělo zírat na nohu. "To vl-če!" dostala jsem ze sebe podivným hlasem, který se stále nechal udržet alespoň něco z mé potravy uvnitř mě, a černého vlka, zvratky nezvratky, jsem se pokusila povalit na zem, stejně, jako to předtím udělala Ayshi s medvídětem. "Sundej nám ty řetězy, parchante!" zakřičela jsem na něj a fakt trochu doufala, že to zabere, nezávisle na tom, jak moc mi teď smrdělo z tlamy.

Ukázalo se, že Ayshi je úplně na nic v lákání medvíďat. "Skvělý, Ayshi," zabručela – žádná souvislost s medívdětem – jsem na ni a prudce sebou cukla, jen abych ji nějak usměrnila a ona mi dala konečně pokoj. Nejlépe vlastní. Bez Ňunínků a Aysh. Jenže to se nestalo. Řetězy k sobě táhly ještě více a Ňunínek... se rozhodl být děsivý? Je to malý medvídě. Prej že nás zabije. Prd. "Tvoje máma smrdí," vyprskla jsem na něj a věnovala mu vítězoslavný úšklebek. Sežer si to, maličkej. Jenomže vlče nejspíš nesežralo pouze tato slova. Je celej od krve. Od... vlčí krve? Bože... Rychle jsem se začala rozhlížet. "Musíme vymyslet jinou cestu," pokusila jsem se zašeptat Ayshi, která rozhodně nic nevymyslí, ale informovaná zůstat mohla. Jsme tu uvězněný. Jak asi máme najít jinou cestu, sakra? A vůbec, co jsme komu udělaly? Nebo udělali? Je vedle nás někdo? To je fuk. Stejně už jsou chcíplý. A my... Nemělo to cenu. Mohla jsem se začít smiřovat s tím, že jsme v háji a že umřu s Ayshi po boku. No tak... no tak... kdybysme neměly ty podělaný řetězy, nějak by se to dalo, ale takhle... kruci. "Tvoje máma smrdí... stejně jako my!" zaradovala jsem se nakonec a začala rychle přikyvovat, protože to by v nejlepším případě mohlo vést k tomu, že by se Ňunínkovi z mého přikyvování zamotala hlava a nechal by nás být. "My jsme totiž medvědice! Se divim, žes nás nepoznal. Tady já jsem medvědice větší, jo, a tady má kámoška, medvědice Ayshi, je ta menší!" šťouchla jsem do hnědé vlčice, ať se chová více medvědsky, ať už to znamenalo cokoliv. "Vlastně jo, už chápu," dodala jsem a přestala přikyvovat, protože medvídě vůbec nemělo, čím tento pohyb vnímat, "Tys nás neviděl! No jo, tak to beru. Jasně, že smrdíme jinak, když nás po cestě napadlo tucet vlků! Smraďoši. Fakt děsný s nima. Ale my jsme medvědice, sakra! Copak jseš slepej?!" Prosím, buď úplně pitomej. Prosím. Zajímalo by mě, kolik medvíďat tu sakra maj. Ještě takovejch prťavejch. "Jak ses sem dostal, mladej?" zeptala jsem se a snažila se, když už ne tvářit, tak alespoň znít starostlivě. To je fakt vypatlaný, mít tu vězení a popravovat v něm vlky. Buď mám vězení, nebo mám popraviště, ne? To to sem jako chodí uklízet? To těžko. Ale proč se s tím patlali, když... vypatlanci.