Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Líbilo se mi, že Cynthie prohlásila, že mě miluje ještě víc, jako kdyby to byla nějaká soutěž. A já vyhrávám! Zazubila jsem se na ni a rázně přikývla, tak moc, že se celý svět otřásl. "A já tebe ještě nejvíííc," zabublala jsem v kaluži a možná se omylem i párkrát nadechla, než mě Cynthie chrabře zachránila. "Čauky... mňauky!" dostala jsem ze sebe a s chichotáním na Cynthii zírala. Ta teda zírala taky, jen na... "Dás'ně?" zopakovala jsem s podivným přízvukem a přimhouřila oči. No jo. Dásně. Dáááásněěěěěěěěěěěě. Dás-NĚ. Co nejvíc jsem ohla rty a vycenila zuby, aby si můj růžovoučký materiál mohla má partnerka prohlédnout. Ale to už bylo růžovoučké úplně všechno! I bobr. Nezmiňoval tu někdo před chvílí bobra?
Zmateně jsem se otočila za cizím hlasem, který... "Bobře!" fascinovaně jsem vydechla a po čtyřech se připlazila až k čtyřem černým nohám našeho bobra. Plazím se tu jako had! Ssss! Ssss! To je dobře, když je má Cynthia ráda! "Ty si chceš hrát, bobře? Bobře bobříčku!" uculila jsem se na něj a ze všech sil se snažila, aby se svět přestal točit, abych mohla najít ty jeho obří bobří zuby, ale ono nic. "Bobří- kolotoč," dostala jsem ze sebe a na moment dostala takovou závrať, že mi připadalo jako nejlepší prostě jen praštit hlavou o zem. "Vezmi mě s sebou na kolotoč! Umím dělat hada! Sss sss! Bobřeeeee!" Je kouzelnej, musí být. Jiní bobři přece nejsou černí. Tenhle bude nějaký... speciální. Zvědavě jsem přičuchla k bobří tlapě a uchechtla se. "Cynthie, voní jako bahno! Bahnivý bobr kolotoč," radostně jsem zamumlala a zavřela oči. To je teda moc pěkný. Jsou tu bobři! Kdo by to čekal! Byla jsem z téhle situace celá nadšená! Byla tu Cynthie, která teda se mnou chodila, Sheya, která si chtěla hrát s bobrem, co tu byl taky. A pak jsem tu byla já! A já si chtěla taky hrát! "Bobřeeee! Zahrajeme si na drbání bobra! Nech mě tě podrbaaaat! Jsem úplná drbnodrbno-drbrndrndr- drbačka!" Květiny kolem mě musely usnout, poněvadž už se vůbec nekroutily, jen občas zamávaly nějakým lístkem, abych věděla, že mě stále sledují, ale jinak ani ň. Heheh, ň, zachichotala jsem se pro sebe a nemotorně se od bobra zase obrátila, abych se po zemi mohla hadovitě plazit k Cynthii. "Cynthieeeee! Mám tu bobra, co si chce hrááááát!" zavolala jsem na vlčici, která se ztratila v květinách, a vesele se rozplácla zpátky do kaluže.

// Zubří vysočina

Byla jsem blbá, když jsem se znovu jak retard vydala za Sheyou, i když mi Cynthie právě řekla to, co řekla. Má mě ráda, přihlouple jsem se usmála a nějak extra si nebyla jistá, jak s tou informací dál vynaložit. Tak to víme. A... a co dál? Eh. Tak daleko jsem to nepromyslela. Stále poněkud v šoku jsem zírala před sebe a jak zombie šla dál dopředu, kamsi za Krásou. "Takže..." hlesla jsem, aniž bych tušila, jak má věta bude pokračovat. Takže se tě můžu dotýkat? Můžu vedle tebe spát? Můžu... můžu ti olíznout spánek? Můžu o tobě říkat hezký věci? Můžu být... šťastná. Usmála jsem se a nejistě, s nejvyšší opatrností, přitiskla svou hlavu k té její. Bylo to... zvláštní. Cítila jsem se, jako kdybych stále dělala něco zakázaného, ale zároveň... je to krásný. Mohla bysem takhle vydržet už navždy! Chodit přilepená na Cynthii. Životní cíl. Užívala jsem si její teplo a něžně jí olízla spánek. Páni! Ze všech sil jsem se snažila tvářit klidně, ale pravdou bylo, že jsem momentálně byla definice adrenalinu. Nikdy jsem nic takového, jako dotýkání se, nevedla, natož s vlčicí. Ale... i když jsem se cítila částečně provinile, všechno to bylo správně. "Mám tě ráda," zopakovala jsem a konečně se od své přítelkyně odlepila. Znělo to moc hezky! Mít někoho rád zatím vypadalo moc fajn, obzvlášť, když to bylo opětované.
Jenže ten někdo, alespoň v mém případě, měl závazek, co si pořád chtěl hrát na honěnou a olizovat cizí věci. "Sheyo!" starostlivě jsem vyhrkla a chtěla ji zastavit, jenže... už bylo pozdě. Nepotácí se nějak? ušklíbla jsem se na ni a klidným krokem došla až k těm jejím kamínkům, jejichž degustaci nám Krása doporučovala. Je sjetá, že jo? Podezíravě jsem si ji prohlížela, jak poskakuje a částečně tancuje mezi květinami, a nepatrně se jí pohihňávala. Určitě to nebyl správný rodičovský postup, ale byla jsem ráda, že se může naše vlče takhle v klidu odvázat. A co bysme byly za rodiče, kdybysme ji v tom nechaly samotnou. S přihlouplým úsměvem jsem utrhla tlamou dvě houbičky a jednu slavnostně položila před Cynthii. "Můžeš to brát jako after party po tvých narozkách," zazubila jsem se na ni a houbičku znovu popostrčila, aby i tak nádherně zodpovědné vlčici, jako je Legenda, došlo, že si má dát do čumáku. S nadšením jsem svou houbičku zhltla a opravdu, během okamžiku jsem se mohla spokojeně přidat k pohupování a kroucení se a vznášení se k Sheye. "Musíš si dáááát!" zahulákala jsem a cítila, jak se můj hlas vlní ve vzduchu. Všechno se tu vlnilo. Byly tu samé květiny, které tancovaly podle toho, jak jsem já chodila, občas se nahly dopředu, občas dozadu... a některé létaly až do nebe. "Pánečku," fascinovaně jsem hlesla a s vyplazeným jazykem se zřítila na zem, abych mohla lépe pozorovat květiny létavky. Občas byly modré, stejně jako obloha, a občas se zase zbarvily do růžové, ze které se pak všechny změnily na růže, které pak byly najednou zase žlutohnědé a- a pak najednou všechny spadly, aby udělaly prostor hvězdám. "Pršššíííí!" zahalekala jsem a začala se v trávě, která sahala do výšky stromů, převalovat, dokud se všechny trsy nerozmazaly a nenabyly všech barev duhy. Duhová tráva! Nasbírám Cynthii kytkuuuu! S ďábelským plánem jsem se zhoupla znovu na všechny čtyři a dopotácela se k nejbližšímu stéblu trávy, které mi připadalo ze všech nejduhovější. "Ahoj kytičko," pozdravila jsem ten jeden vyhýbavý tentononc a několikrát po něm cvakla zubama, než se mi konečně povedlo nějakou trávu nabrat. Ještěěěě, pobídla jsem se a velmi nešikovně dohopkala k dalšímu slibně vyhlížejícímu stéblu. A znovuuuu!
Nakonec jsem úspěšně měla tlamu narvanou duhovou trávou, se kterou jsem se okamžitě vydala k Cynthii. Ta teda byla taky úplně všude, ale její kožíšek zůstal stále stejný, takže jsem ho mohla spolehlivě rozpoznat od sytě rudých kamenů. Vesele jsem kolem své přítelkyně začala kroužit, dokud se všechno neroztočilo, a pak na ni začala z tlamy postupně všechnu tu duhovou trávu uvolňovat. "Já s tebou chodíííím!" oznámila jsem jí, stále plná blaha, a jakmile došla tráva, chystala jsem se ji i olíznout, totiž, ne trávu, ale Cynthii, jenže to úplně nešlo, protože... Nemůžu. Zamířit. A soustředit se bylo tak těžké! "Někdo by měl říct Sheye, že s tebou chodím!" uvědomila jsem si a přitrouble se vydala k béžovce, která se teď hotově válela v kaluži, která kolem ní bublala, jako kdyby to snad byla zmenšenina moře. "Ahoj, kapitáne!" vykřikla jsem a poslušně zasalutovala, jenže to se nějak nepovedlo, poněvadž místo na čelo jsem si položila tlapu jen na oko a to mě tak zmátlo, že jsem spadla přímo vedle vlčete. "Víš, jak jsem ti říkala o těch žížal- žížalečkách?" škytla jsem a následně se mlsně olízla, protože se mi z tlamy dostalo pár slin, které připomínalo chuť houbiček, "Tak s tím si už nemusíš dělat starosti! Chodím s Thiou!" Opravdu to znělo moc hezky. Tak hezky, že se všechna stébla začala kroutit do srdíček. "Miluji tě, Cynthieeee!" křikla jsem ještě, než jsem samým vyčerpáním zabořila čumák do kaluže.

// Zarostlý les

Po všem, co jsem ze sebe dostala, bylo zvláštní vůbec nad čímkoliv přemýšlet. A vůbec, bylo zvláštní dělat úplně cokoliv. Teď to ví. Ví o mně, že se jí- že se mi líbí. S napětím jsem zírala na své tlapy, co šly naprosto na autopilota, a snažila se upínat svou pozornost na každý Cynthiin nádech, pro případ, že by cokoliv řekla. A taky řekla, jen... mi toho vlastně moc neřeklo. Jak jako, že je divná taky. Přimhouřila jsem oči a nenápadně po vlčici po mém boku bleskla pohledem. Nechce, abysem šla do pryč, říká, že je divná taky, nebo že divná nejsem. Co si z toho mám sakra asi tak vyvodit? Já nejsem žádný čitatel myšlenek či co. Jak mám vědět, co tím myslí? Zmateně jsem zavrtěla hlavou. Jako že to cítí stejně? To chce říct? Že ona mě taky... to ne. To asi těžko. Jak by asi mohla. Prostě mě chce jen uchlácholit, ale... asi nebudem úplně kámošky. Nebo jo? Kámošila by se se mnou? Ne. To těžko. "A," začala jsem, zatímco se mi pořád nepovedlo úplně uklidnit vyšilování, se kterým jsem stejně nic dělat nemohla, "jak to s náma bude... teď?" Byla to retardovaná otázka, co položit, ale někdo to udělat musel. A vzhledem k tomu, že Cynthie klidně mohla cítit velký kulový, musela jsem ten někdo být já.
Jenže to bychom nesměly předstírat, že hrajeme se Sheyou na honěnou. Samozřejmě, že se nás naše- Cynthiino. Není moje. Jsme sotva kámošky. Vlče rozeběhlo znovu do háje a ani nás nenechalo si nic vyříkat. "No jo, no jo," zahulákala jsem rádoby hotově a párkrát i nahlas zafuněla, abych Sheye naznačila, že se na to utíkání už může vybodnout. Prosím. Moc pěkně prosím. Příště už stůj.

// Elpole!

// Řeka Kiërb
// Honěná 4/4

"Mám babuuuu!" zahulákala jsem decentně rozklepaným hlasem a pokusila se i o smích, který připomínal spíš nepovedený pláč. Chovám se jak malá. Ale co jí mám jako říct? Že jsem to myslela vážně, ale je to naprosto špatně? Že jsem si myslela, že je supr dupr nápad, když někomu, kdo není lesba, vecpu, co si o něm myslím? Co k němu cítím? Jo, jasně. Co mám sakra dělat? Provinile jsem sklopila uši a každý krok, kterým jsem zdrhala před Cynthiou, byť jsem měla babu já, se zkracoval. Musím to nějak vyřešit. Nějak... Zběsile jsem se ohlédla za sebe. Nějak... nějak. Polkla jsem a vzdala se. Nechala jsem své tělo, aby se zastavilo uprostřed lesa, a nechala Sheyu vyhrát naši babu. Co sakra budu dělat. Co jí mám říct? Myslela jsem to vážně, miluju tě, mimochodem. Ale to slovo je děsivý a stejně tak tyhle pocitky, co jsem nikdy necítila, a teď je cítím vůči vlčici, což je taky naprosto špatně, tak se nezlob a kašli na mě, prosím? Nebo mám říct, že jsem to vážně nemyslela, i když mi nikdy nebude věřit? Nebo mi bude věřit, ale raní ji to, protože ona- ne. To ne. Jediná divná jsem tu já. "Vzdávám se," zašeptala jsem a odevzdaně sklonila hlavu tak, aby mé oči nepotkaly nic jiného, než vyprahlou půdu. Nebudu malá. Fajn. Nebudu malá. Je to takhle lehoučký. Pohodička. Nebudu se chovat jako fakan a čelit tomu, co jsem totálně podělala. Jenže když na mou půdu vrhla Cynthie stín, všechna slova byla pryč. Má tlama byla prázdná a neschopná vyslovit cokoliv srozumitelného. "Cynthie," vydechla jsem a snažila se příliš nefunět, "já..." Jsem divná, jestli ti to ještě nedošlo. Nemohla jsem se ubránit pohledu do fialkových očí. "Vim, že je to divný, ale... myslela jsem si, že bys měla vědět, že..." dostala jsem ze sebe a cítila se jako špatný vtip. Nepovedenec. Nejprve magie a teď jsem na vlčice. Rodiče by byli pyšný. "S tebou fakt ráda trávim čas. Jakože... fakt ráda. A nechtěla bych, aby ses cítila nějak nuceně nebo tak, když jsem tu já ta postižená, ale... víš... já... jsem si říkala, že..." Do háje. "Tě mám ráda," vypustila jsem ze sebe ona důležitá slova a na moment, na kratičký moment, cítila úlevu. "Ale nechci tě do ničeho nutit. Je to divný. Špatný. A já tě nechci otravovat, páč mi na tobě fakt záleží. Takže jestli se na mě chceš vybodnout, tak..." snažila jsem se znít co nejdrsněji, i když se mé oči začaly plnit slzami. "Tak mě jen nech nějak dohrát tuhle blbou honěnou, abych viděla, jak nás Sheya rozseká, a půjdu... do pryč," dokončila jsem a čistě proto, abych Legendu nevystavila mé měkkotě, jsem se velmi pomalu rozešla za uhánějící Sheyou.

// Zubří vysočina

// Východní hvozd
// Honěná 3/4

Počkej přece. Slyšela jsem ji volat, ale nedokázala jsem ji poslechnout. Možná, že když jsem z tlamy vypustila to, co z ní vyšlo, byla jsem připravená na cokoliv, ale teď, když jsem byla znovu na útěku, nemohla jsem se zastavit. Nesměla jsem se zastavit. Ještě před pár momenty jsem byla nebojácná, ale nyní, nyní mne poháněl strach. Strach z odmítnutí. Z opovrhnutí. Z nenávisti. Z výsměchu. Ze všeho, co by mohlo znamenat, že o Cynthii přijdu. Nesmím. Nesmím. Nesmím. Funěla jsem a zoufale se pohybovala na hraně mezi zpomalováním, abych si z dálky vyslechla, co chce Legenda říct, a sprintováním, které by mě jednou mohlo spasit, kdybych běžela až do smrti. Počkej. Zavřela jsem oči a zastavila se. Fajn. Stojim. Co teď? Zírala jsem do řeky před sebou a doufala, že prostě zmizím. Že Cynthie zapomene, že tu se mnou má nevyřešený byznys, a prostě si půjde chytat Sheyu. Jako kdyby nic. Páč se taky nic nestalo, že jo. Heheh. Jen jsem nabídla vlčici svý pocitky, který nikoho nezajímaj. Do háje. Jsem taková blbka. Měla jsem... měla jsem počkat, až... co já vim. Až mě to přejde. Ne že by to mohlo přejít, ale co. Měla jsem sakra počkat. Do háje.
Za mnou se během okamžiku začaly ozývat zvuky, které oznamovaly, že se blíží vlčice, se kterou jsem se mohla nejspíš rovnou rozloučit. Do háje. Co to dělám. Co jsem to udělala. Sakra. Jsem taková- "Cynthie," špitla jsem a snažila se splašit svůj zběsilý dech, aby alespoň má poslední slova nezněla trapně, "Můžem... můžem spolu bejt jen kámošky. Totiž... já jsem... neřekla jsem..." Že tě miluju. Znělo to příliš děsivě. Příliš důležitě. Velice. Nepostradatelně. A já netušila, jestli tak mohu nazvat kamarádku, kterou brzy ztratím. Miluju tě. Neopovažovala jsem se jí podívat do očí. Podívat se na ni. Jakkoliv. Jako kdybych před ní mohla vypadat jak úchylák. Nesnáší mě. Řekne, že mě nesnáší. Vybodne se na mě. A já... nemůžu. "Oh, Sheya! No jo, Sheya. Jdu ji chytit!" vyhrkla jsem zbrkle jako panikařící hysterka a okamžitě se rozeběhla přes řeku. Nemůžu.

// Zarostlý les

// Honěná 2/4
// VVJ (přes Galtavar)

Sheya s jejím naprosto příšerným načasováním se nakonec ukázala jako dar z nebes. Právě díky ní a její pitomé hře na babu jsem nemusela vůbec čelit vlastním pocitům a kulhavé Cynthii, jejíž nenávist a opovržení se na mě měly každou chvílí vyřítit. Cosi hulákala, ale já nebyla připravená pouslouchat. A taky poslouchat nebudu. Ne. Nic neslyším! Neslyším vůbec nic! E-e! Cože? Ne. Ne, já neslyším! Nemuset zrovna utíkat co nejrychleji, zakryla bych si před Legendinými slovy i uši. Zlobí se. Zlobí se na mě. Chce si mě podat? Zbije mě za to, že... a vůbec. Já jsem nic neřekla. Řekla jsem, jestli nechce bejt se mnou. To je celý. A kdyby si to nějak brala, tak můžu říct, že je lesba ona. Ale... Mírně jsem zavrtěla hlavou. Doba, kdy jsem dokázala černo-stříbrné vlčici ublížit, byla dávno pryč. Ale mám ji ráda. Zhluboka jsem se nadechla a nepatrně zpomalila. Ale co když mě teď nesnáší? Přece nechce mít za kámošku lesbu. A já... já nechci mít za kámošku někoho, kdo si myslí, že se mi líbí, když... se mi líbí. Nebo chci? Já... ji nechci mít za kámošku, sakra. Chci... Zmateně jsem vypoulila oči, když mi Krása začala radit, kam mám běžet. Asi vypadám po tom blesku fakt uboze. "Díkes, Sheyo! Ty to vezmi támhle!" vykřikla jsem a zoufale se na ni zazubila, zatímco jsem se snažila tvářit, jako že jsem rozhodně právě nechtěla získat srdce její adoptivní mamky. Do háje. Neměla bysem zdrhat. Měla bych... měla bych tomu čelit. Slyšet, že mě Cynthie nenávidí, vyléčit si srdíčko a... jít dál. Prostě takovýhle kecy. Ne utíkat jak... jak něco. Soustředěně jsem zaťala zuby a znovu své tempo o něco zpomalila.

// řeka Kiërb

// Honěná 1/4

Část mne doufala, že Cynthia mou prosbu odmítne, pošle mě do háje, že je zrovna zaneprázdněná, a já se budu moct v klidu vypořádat se svým zlomeným srdíčkem. Jenže ona se na mne jen v klidu podívala a... Klidně hned. Nervózně jsem přikývla a nepatrně přešlápla z jedné nohy na druhou, jako kdybych snad z téhle situace mohla odejít. Klidně hned. "Super," špitla jsem a zhluboka se nadechla. "Já... chtěla jsem ti říct, že..." Tohle je v háji. Tohle kámošky nedělaj. Chceš, aby byla tvá kámoška? Tak to sakra nedělej! Přijdeš o ni úplně. Ztratíš ji. Takhle s ní můžeš aspoň cestovat. Proboha. Najdi si normálního vlka a žij normální život. Nebal si kámošku. "Jsem ráda, jak spolu cestujem a tak, a..." dostávala jsem ze sebe a konečně si pomalu našla cestu až k Cynthiiným očím. Byly fialové, jako magie, kterou jsem ztratila, jen abych ji mohla znovu najít v ní. "Jakože, nechci, aby to znělo divně, ale říkala jsem si, že jestli nejseš s tím Meinem či co, nebo s Norim, nebo s vaším úchylným aflákem, tak... bys možná, fakt možná, možná bys..." Rozluč se s kámoškou. Báječný. Zahoď někoho, kdo tě snášel. Parádička. Dobrý. Pohoda. "Nechtěla být se mnou?" vydechla jsem ze sebe a ani se neopovažovala nasadit úsměv, dokud můj malý trapas nebyl u konce. Srdce mi bušilo jako o závod, neschopné zpomalit, a já jen cítila, jak se ve mně cítí ten podivný pocit, který jsem nechtěla označit za lásku, dokud Cynthia necítila to samé, strach, potupa a... Sakra. Vyjeveně jsem vypoulila oči, když se k nám přiřítila Krása ve své přirozené podobě: v podobě skázy. Zmateně jsem polkla a nevěděla, co dělat, protože to vypadalo, že vlče nikdy nezastaví. Prosím. Prosím. Jen se na chvilku zastav a hraj si v písku. Legenda se na mě vybodne a já půjdu. Ale kdybysem aspoň mohla slyšet její odpověď, tak- Mé žadonění bylo k ničemu. Poněvadž Sheyi potřeba hrát na honěnou byla nepřekonatelně silnější. Do háje. Ale vlastně... Mlčky jsem pohlédla na Cynthii, která teď měla babu. Můžu doslova zdrhnout. Už nikdy nebudu muset myslet na to, co si o mně myslí, páč hrajem na babu. Uteču. Nikdy mě nechytí. Bude to v pohodě. Já budu v pohodě. "Máš ji!" zopakovala jsem po Sheye a se smíchem, který byl dost křečovitý a značně přehraný, jsem se rozeběhla za vlčetem.

// Východní hvozd (přes Galtavar)

Ani Cynthia se do záchrany Sheyi úplně nevrhala. Taky už je jí pořádnej kusanec! To už nejde utáhnout, do prčic. Bezradně jsem těkala pohledem mezi Legendou, které jsem málem odhalila své pocity, a Krásou, o kterou jsme mohly každou chvílí přijít. Sakra. Sakra! Dokud se Cynthie nepustila do dálkové výuky plavání. Proč je tak... pohotová? Obdivně jsem na ni zírala. Vše dokázala vysvětlit s takovým klidem, že... jsem to ani nedokázala pochopit. "Krása, Kráso!" zazubila jsem se na vlče a s o dost klidnějším srdcem se vydala zpět na pláž, zmožená, jako kdybych to byla já, kdo se málem utopil. "Tohle je fakt vo nervy," zabručela jsem a svalila se na písek, připravena obdivně pozorovat Cynthii z pláže, ježne ono ne. Ne, já totiž nemohla mít ani chvíli, abych si dala všechno v klidu dohromady, pořád se muselo něco dít. "Nečum!" napomenula jsem kraba a výhružně na něj zavrčela. Ale to by mě asi nejspíš musel pochopit. Blbeček. Co na tom jako nechápe? "Chci být sama, vodpal!" vysvětlila jsem mu znovu a rázně se od něj otočila hlavou, aby i jemu, narudlému magorovi, bylo nad slunce jasné, že o jeho přítomnost nestojím. Prosím. Do háje. Vydržela jsem takhle koukat docela dlouho, dokud... jsem si neuvědomila, že neslyším žádné kroky. Takže nevypadl, zmetek. Prudce jsem se na něj otočila a výhružně vypoulila oči. "Ty jseš ještě tady? Táhni si do vody, blbečku. Jdi si zaplavat se Sheyou. Nebo tak něco. Tohle je moje pláž. Kšá," pokusila jsem se ho popohnat tlapkou, ale má gesta, nebo snad i mé potřeby, byly krabovi úplně ukradené. Báječný. Protočila jsem očima a nepatrně se nad něj naklonila, abych ho do jezera za Sheyou odnesla v tlamě, ale... to jsem neměla dělat. Okamžitě jsem musela syknout bolestí, poněvadž krab se neobtěžoval mi naznačit, že on je tu ten namakaný. "Fajn," zavrčela jsem a naštvaně vstala znova na všechny čtyři. "Tak si tu pláž třeba sežer," prohlásila jsem a dramaticky odkráčela zpět ke své- to je fuk. Už je to fuk. "Mohla bych pak s tebou mluvit, prosím?" zašeptala jsem tak nenápadně, jak jen jsem mohla, a usmála se do svých tlap.

"To já přece vim," zaprotestovala jsem, když Cynthie prohlásila, že měla narozeniny už zjara, a stydlivě pohlédla na své tlapy. Takže je nakonec mladší než já. Eh. Trapas. Cítim se jak její máma, když tu mám říkat pohádky. A přitom bysem chtěla- "Tak teda pohádku, fajn," usmála jsem se hravě a bez nějakého zvláštního přemýšlení došla až nad Legendu, která se stále nevinně válela po zádech v písku. Tvářila jsem se, jako že je naprosto normální, takhle se tyčit nad vlčicí, a nepatrně ji přejíždět pohledem. Páč já jsem normální. Páč se jí nechci zrovna dotýkat a cítit její teplo. Páč nemám tendenci se na ni rozplácnout a nikdy ji nepustit, že jo. Její jemnou srst. Ji... Zasněně jsem jí zírala do očí, které byly nejspíš to nejvzácnější na celém světě a na okamžik, na drobný okamžíček, jsem si uvědomila, co všechno pro mne přítomnost Cynthie znamená, připravena se zeptat, jak se ona cítí ohledně mne. Protože kní cítím něco, co... jsem nikdy necítila. A asi by to měla vědět. Kámošky si říkají všechno, ne? Tak... proč bysme si nemohly pokecat o tomhle? Nějak... jakože... "Legendo?" zašeptala jsem a nepatrně se naklonila k jejímu uchu, zašeptat něco, co jsem nikdy nesměla vyřknout. "Co si myslíš o..." I když jsem byla už rozhodnutá, bylo stále těžké ta slova říct nahlas. Odhalit se. Ukázat, co cítím, abych riskovala, že Cynthie necítí to samé. Ale třeba jo. Měly jsme spolu pár momentů, který... nebyly úplně normální, ne? "N-" zájmeno jsem nemohla dokončit. Muselo počkat na později. "Sheyo!" vyhrkla jsem a, jak elegantně to jen šlo, se rozeběhla do vody za Krásou, která se z nějakého nepochopitelného důvodu pustila do potápění. "Ty ryby už chytat nemusíš!" křikla jsem na ni a jen zmateně zírala pod hladinu, snažíce se zahlédnout béžové vlče. Proč zrovna teď, sakra. "Sheyooo?" zavolala jsem znovu a zoufale se podívala na Cynthii. Každou chvíli se vynoří, nebo ne? Jen... loví. Není tam nějak dlouho? A pak bylo všechno jasné. Obzvlášť, když se Krása vynořila, s jasným naznačením, že nemůže plavat. Sakra. Sakra. Nejistě jsem popostoupila dál do vody, ale věděla jsem, že nemohu udělat více. Sakra!

// Organizace #3

Líbilo se mi, jakým tónem řekla "cokoliv", jako kdyby to bylo jen mezi námi. Třeba nejsem samotná, co se cítí- nijak. Páč se nijak necítím. Klídeček. Kroť hormony. Nikdo... nic... nijak. Je to kámoška. Možná. Spíš ani to ne. Možná, že tě pořád nenávidí. Ale to ti může být ukradený. Ty jseš jí taky ukradená. "Pohádku?" zopakovala jsem po ní a s drobným úsměvem na moment zapomněla, že jsou kolem nás další vlci, kteří se místo dělání toho, co jsem jim řekla, nejspíš jen tetelili blahem z toho, kdy se my dvě začneme cicmat. Což si nejspíš uvědomila i Legenda, když mi zadala ještě druhý úkol. Spolehni se, přikývla jsem a pohledem probodla Noriho, který mě měl sice za sluníčko, ale on pro mne vypadal jako hadříček. A já na tom asi nejsem o moc líp. "Nori? Až tu všechno připravíš a ulovíš a zazpíváš, jdi se bodnout!" vykřikla jsem na něj a jako vlče upřela pohled na svou... společnici, čekajíce na pořádnou pochvalu. Jakmile jsem si to ale uvědomila, okamžitě jsem koukala kamkoliv jinam. "Tak teda, pohádku!" zopakovala jsem a nervózně zabořila pohled do země. Proč zrovna pohádku? To je... divný. Proč by ona chtěla něco takovýho slyšet? Ona, která na pohádky nevěří? Možná, že... mi tím chce ukázat její vnitřní já? Jako že... dokáže být i sladká a hravá? A... jde jí to, sakra. Zavrtěla jsem mírně hlavou a nevěřícně zamrkala, jako kdyby to bordel v mé hlavě snad někdy mohlo vyhostit.
Cítila jsem na sobě její pohled plný očekávání, plný něčeho, co bych mohla téměř instantně změnit ve zklamání. Sakra. To... mám říct něco o... kdy jsem já slyšela pohádku? Mohla bysem jí říct vlastní, nějakou, co bysem vymyslela a- "Hej!" zavolala jsem okamžitě na vlky, kteří se z naší přípravy na oslavu chystali vytratit, a to rozhodně ne na lov. "Nemáte lovit kachny nebo ryby?" zopakovala jsem Krásy slova a pražila skupinku vražedným pohledem. "Páč jestli nejdete pro ryby nebo kachny, tak tu musíte zůstat a hrát si v písku. Sheya vám to-" Jenže na mě úplně všichni kašlali. Tolik o party, srabáci. Smutně jsem se podívala na oslavenkyni, na jejíž blahu mi rozhodně vůbec nezáleželo, stejně jako na ní, poněvadž jsem nebyla lesba, že jo. "Pořád můžem pařit ve třech," špitla jsem a nenápadně kývla na Sheyu a naznačila jí, ať si sedne k nám.

// Organizace #2

Vypadalo to, že jsem rozená organička, poněvadž téměř všichni okamžitě začali lítat, jak pískám. Nori se dokonce nabídl, že bude zpívat. "O tom se mi ani nesnilo!" vydechla jsem a obdivně nad jeho krásohlasem zamlaskala. A pak tu byla jeho vlčice, která, podle reakce, asi jeho vlčice vůbec nebyla. Naštěstí mi to může být ukradený, když si všichni myslí, že jsem mimo. Mohla bysem je dát dohromady. Třeba by trocha romantiky neuškodila ani Cynthii a- Nachytala jsem se, jak na Legendu zasněně zírám. Už zase. Ehm, napomenula jsem se a věnovala rozzářený úsměv Sheye, která se pustila do básnění o borůvkách. Jak chceš asi tak udělat borůvky? Někdo je tu tahá v kožichu, co? A to bys jako žrala? Nedávala jsem na sobě znát, jak mě občas přihlouplost Krásy udivovala, a spíš se zmateně pozastavila nad jejím dalším nápadem. "Chceš si hrát na písek? Jak jako?" zeptala jsem se a mírně natočila hlavu do strany. Asi ve mně muselo pár výparů ještě zbýt, když mi to připidalo jako báječný nápad. Stejně jako... "Já! Já zařídím zábavu pro oslavenkyni!" vykřikla jsem a odhodlaně, klidně i přes mrtvoly, jsem se přiřítila k Cynthii. "Kraviny nechám na ostatních, ale tohle si ráda vezmu já," odůvodnila jsem ještě své rozhodnutí a opatrně, jako kdybych testovala, jestli si to vůbec mohu dovolit, jsem se vedle své kamarádky posadila. I když mezi námi byla mezera, stále jsem cítila její teplo. Hřála, stejně jako matná vzpomínka na to, jak vedle mne ležela. Páč nejsem teplá, že jo. Jasně. Sakra. Co budu dělat? Mám- půjdu zařídit občerstvení nebo tak? Nebo tu- zůstanu tu a... nikdo si ničeho nevšimne. Jsme jen kámošky. Nejsme teplý. Podezřívavě jsem bleskla pohledem po všech kolem nás a mírně se pousmála. "Jak bych mohla naši ó oslavenkyni zabavit? Pro ni udělám cokoliv," prohlásila jsem a dokonce se i hluboce před Legendou poklonila, částečně i proto, abych měla znovu šanci cítit vůni po dešti, její krásnou vůni. Nejsem divná. Nelepím se na ni nebo tak. Tohle kámošky dělaj, ne? Takovýhle... holčičí věci, jako že... si oceněj, jak kdo voní, a tak. Voním jí? Znovu jsem si uvědomila, že ji přihlouple pozoruji, připravena poslouchat ji na slovo. Ale nebudu jediná, kdo tu pro ni maká! zamračila jsem se a probodla pohledem párek flákačů, co sice propagoval myšlenku oslavy, ale dělali prd. "Hej, černej a šedivá!" zavolala jsem na ně, naprosto připravena je srovnat do party latě, "Už jste natrénovali: "Hodně štěstí, zdraví"? Jestli ne, tak mákněte, za chvíli je noc!" Spokojeně a zcela nevinně jsem se uculila na svou společnici, která rozhodně musela okukovat mé vůdcovské schopnosti, protože ani já netušila, že v sobě mám takový smysl pro řád.

Nevedela som, ako moc sa môže ta naše parba u jazera zvrtnúť, aspoň do tej doby, než som sa prebudila sa zaschnutú krví na labkách. Len sen, kašlem na to, budem eště spať, zabrblala som a prievalila sa lenivo na druhy bok, avšak ani na ňom som nenašla pokoja. "Sakra!" vykrikla som a vyplašene cúvla. Sakra, sakra, sakra! SAKRA! Bola tam. Sheyina hlava, bez tela. Prebúdávala ma prázdnym pohledom, ktorý jen matne prinášal vzpomienky na včerajšiu noc. Boli sme všeci šťastiem bez seba, slavili sme. Ale pak... Mierně som sebú trhla. Hádka. Všeci spali a Sheya riekala, že... že... Nedokázala som si vzpomenúť. Chcela... ublížiť Cynthii? A já... Pozrela som do prázdnych očí vlčata. Já... ju... zabila?
Udielalo sa mi nevolno. Zabila som ju. Zabila som vlče. Kamarátku. A Cynthiino vlče. Zabila som ju. Čo... čo si počnem? Zdiesene som polkla a rozabehla sa do jazara. Musiem smyť tu krv! Musiem- musiem- zbesile som sa snažila zbavit i sebemenšie znamky po Sheye, ale bolo pozde. "Ilenia? Ty si sa poblila, lebo prečo sa kúpeš ako magor?" ozvalo sa za mnou a já vedela, že nenie cesty zpať. Bude to v poriadku. Poviem ji, čo sa stalo. Pravdu. Čo nejmenej krečovitě som sa otočila zpať na brieh, na ktorom stála, a nasadila som co nejbežnejšej úsmev. "Tvoja máma je magor," opačila som rozpačitě, neschopna naliezt lepšie odpoveď. Avšak dríve, než som mohla dostat jejú dalšie dobíravú otázku, všetko šlo do hája. Legenda udielala len pár krokov, ale já vedela, čo teraz pozoruje na brehu jazara. "Cynthia, môžem to vysvetliť, ja-" Pohled do jej fialových očí ma ale usvedčil v tom, že už teraz vie príliš mnoho. "Prosím, ja-" chcela som ji vysvetliť, ako sa všetko stalo. Ako Sheya, jej vlče, bola pripravená ju zradiť. Ako som ju ochránila. Ako som... Neplač, prosím.
Svesila som hlavu a bez jediné nadeje dorazíla na brieh. Vychádzalo slnko, ale ja si nikdy nepriala viace, aby bola eště tma. Tma, čo by ukryla jej bolest. Jej slzy. Jej... Čo? Priekvapene som sa narovnala, keď som ucítila jej dotek na mém zátylku. Všetko som pokazila. Ako- ako by ma mohla- veď ma nikdy- nechcela mne. Lúbila Sheyu, nie ma. Ja som... vražedkyňa. Nezaslúžim si, aby- Tichounký chichot sa ozval z hrdla mej společnice. Znela... šťastne. "Čopak to nechápeš?" špitla Cynthia a ja, stuhnuta a celá v tresu zároveň, som len nepatrne zavrtela hlavou. "Nič nechápem, Cynthia. Já... zabila som ju. Bola som to... ja," priznala som sa a očakávala nemilosrdnú chvílu, kedy sa ode ma vlčica, ktorú som naveky stratila, odtrhne naposledy. Avšak nič takového sa nedelo. Vlčica sa ke mne pritiskla eště viac a ja nahle vedela. Pochopila som. Ranné paprsky vrhly svetlo na pravdu, ve ktoré som teraz konečne mohla strávit zbytok života, a ja sa mohla nežne nakloniť k mej priatelce. "Už nemusieme nič predstierať," potvrdila mou myšlenku Cynthia, "L'úbim ťa, Ilenia." Slova z jej papuly spôsobila pád ledovca z môjho srdca. Nevedela som sa zastaviť. "Aj ja teba," odpovedela som okamžite, zatial čo som povalila jej telo na zem v nahlom objatí, "Aj ja teba."
A tak sme zôstaly samy. Len dve. Tak, ako to vždy malo byť. A svet bol znovu krásny.

// Organizace #1 T-T

Polichoceně jsem se ušklebila na Noriho, který prohlásil, že jsem úplné sluníčko. "Tak dík!" zazubila jsem se a chvilku spokojeně máchala tlapou po vodní hladině, než jsem si ve vší té legračnosti všimla, že se mě snaží sbalit. "Ale jsem jiný sluníčko! Totiž, jiný jakože- jakože jiný jiný. Jakože patřím jiný a ty nic nezkoušej!" pohrozila jsem mu během chichotání a slastně se uculila na Cynthii, která se řítila a volala něco o prdeli, a co víc, vůbec neměla tušení, že tu chystáme pařbu. Gweheh, uchechtla jsem se a s hihňáním všude kolem začala nevinně vrtět hlavou, jako že na spěch fakt nemáme. "Nespěcháme! Pokecáme a- a tak," prohlásila jsem a nenápadně, totiž, v rámci možností nenápadně, vzhledem k tomu, že jsem byla úplně mimo, důrazně mrkla na Noriho s jeho kamarádkou. Bylo to moc pěkné. Jako Cynthie! věnovala jsem své kamarádce – přítelkyni! – sladký úsměv a maličko se poposunula, abych jí naznačila, že vedle mě je tu ještě jedno pohodlné místo. A kdyby neexistovala Cynthia, bylo by to dokonce nejpěknější, poněvadž najednou se sem začali řítit všichni možní a nemožní vlci a chtěli oslavit Cynthii. Nebo tak jsem to alespoň pochopila.
"Jste všichni děsně moc milý!" oznámila jsem jim celá rozjařená, "Uděláme pro ni superpařbu! Budou tu- budou tu ty lovecký tentononci, jak říkala Sheya! Tohle je Sheya, mimochodem, je moc fajn. Jo! A pak, pak tu uděláme... uděláme tu... uděláme tu..." Výpar nějak přestával fungovat, protože jsem si začala uvědomovat, jak pitomý je, když se někdo neustále směje. Nebo chce slavit narozeniny. Ale teď mám příležitost předstírat, že jsem furt sjetá, a co já vim, vecpat se k Cynthii! Ne. To nemůžu. To... pff. To já nedělám. Ale mám tu možnost! "Hehe," zašklebila jsem se a pokusila se o co nejidiotičtější výraz, aby mi to všichni pořád žrali. "Ale Sheyo, nemáme celou noc! Musíme to stihnout tak, aby to bylo ještě v noci! V noci je to nej! Musíme... musíme..." Zamyšleně jsem přimhouřila oči a pečlivě si prohlížela naše pařmeny. Byl tu Nori, slizácký zachránce slunce, jeho kámoška pidloočka, šedá vlčice, která se tu prostě zjevila, a černý vlk, co vypadal divně, ale chtělo se mu pařit. A taky tu byla Sheya a oslavenkyně, samozřejmě. "Černej a šedá! Vy budete zpívat! A- a já, Nori a jeho holka... my něco ulovíme! A Sheyo! Ty... ty..." Jak mám jako zabavit vlče? "Ty si představ něco na zábavu! Nějaký- nějaký vtípky, nebo tak něco." Byla jsem do organizace narozeninové oslavy tak zapálená, že jsem úplně zapomněla na předstírání vlastní vypatlanosti. Ale na tom nezáleželo, alespoň dokud Legenda stále netušila, že na ni něco chystáme.

// Sopka

Spokojeně jsem se zubila, když mi Cynthie tvrdila, že to, co říkám, není vtipný, a že bych měla počkat. "Nepočkám! Řeknu mu to! Řeknu mu, že se stěhujem, Cynthie! A Sheyu taky přestěhuju! Budeme spolu! Já chci být s tebou!" chichotala jsem se a hulákala svou odpověď na celou řeku, zatímco jsem se tím nejšílenějším tempem, jakého jsem byla schopna, řítila k jezeru. To bylo taky docela legrační, ale úplně nejlepší byla láska, kterou jsem vůči své kamarádce cítila. Přítelkyni! opravila jsem se v hlavě a sama sobě se zasmála, Jsem to ale nemehlo!
Vypadalo to, že jsme měly štěstí, protože u jezera poblíž bylo několik vlků. Třeba je tam ten jejich sex-appealovský alfák! Celá natěšená a v rauši jsem spokojeně vydechla a rozvalila se na břehu jezera, což už úplně plánované nebylo, ale ze své slabiny jsem hodlala udělat svou silinu! A to bylo taky děsně vtipné. "Heeeej!" vykřikla jsem do jezera, ve kterém se koupal nějaký- nějaký... "Tebe znám! Ty jseš ten zaklecovanej kluk! Ahoj!" Zazubila jsem se a nepatrně zhoupla hlavu dopředu a dozadu, protože se mi nějak nepříjemně točila. Jako celý svět! Točíme se dokola! "A ahoj kámoško!" pozdravila jsem i druhou vlčici a šťastně se na ni usmála, i když rozhodně nebyla ani trošku pěkná, totiž, ne tak, jako Cynthie. A ostatní vlčice mě stejně nebraly, což bylo taky k pokukání. "Mám plán. Za chvilku přijde moje kamarádka! Jmenuje se Cynthie a je fakt super, tak mě napadlo, že by bylo taky fakt super, kdybysme jí udělali oslavu! Nevim, kdy má narozky, ale nikdy jsem je neslavila! A teď ji mám ráda. A tady je to pěkný, takže to chci oslavit," prohlásila jsem s téměř výhružnou vážností, než se projevila další dávka sopečných výparů a já prokukla v další smích. "Vezmem ještě někoho. Budeš tu ty, klecokluku, ty, jeho kámoško, Cynthie a Sheya! A já přijdu taky!" Rozchechtala jsem se nad vlastním vtípkem a nenápadně natáhla své tělo, na kterém mi teda momentálně nezáleželo tolik, ale celé se klepalo, což pro něj asi nebylo zrovna nejlepší. To má blbý. Ale bylo toho nějak moc poslední dobou, to jo. Nejprv ten blesk, pak sopka, teď tu paříme... už nemůžu. "Prosím!" vyhrkla jsem ještě a prosebně na vlky zamrkala. Bude to supr čupr parádička! Něco chytnu! Třeba rybu. Jestlipak tu jsou ryby? Bezmocně jsem se dosoukala až k úplnému kraji jezera a s hihňáním začala zírat na dno.

// Řeka Mahtaë - sever (přes Západní Galtavar)

Má ukázka inteligence se musela nějak pokazit, protože podle nechápavého výrazu, kterým mne Cynthie probodávala, jsem rozhodně neřekla, že je blbá. A sakra. Heheh. Vypoulila jsem oči a zavrtěla hlavou, jen abych měla alespoň nějakou bezprostřední reakci, a ze všech sil se snažila zakrýt svou nervozitu. "Říkala jsem, že... že..." přimhouřila jsem oči a utekla s nimi rovnou pohledem někam do křoví poblíž. Že jseš skvělá. Protože si myslím, že jseš skvělá. Sakra. Roste ze mě lesba. Nehodlala jsem nic z toho své kamarádce přiznat, ale zároveň jsem nebyla schopná jí lhát, jen abych jí ublížila, když... když se o mě hezky starala. A stará. A nechci jí ublížit. Uvědomovala jsem si, jaká jsem měkkota, ale nebyl způsob, jak to zastavit. "Tak teda, žlutý voči," začala jsem nakonec s tématem, které vytáhla před momentem Sheya, aby prověřila mou vševědomost, a snažila se dívat kamkoliv jinam, jen proboha ne na Cynthii. "Žlutý voči má kde kdo. Třeba já jsem ze smečky, kde žlutý oči byly běžný. A když je někdo neměl, tak..." Tak umřel jako Argo. Nebo byl vyhnán. Nebo nenáviděn. Si vyber. Mírně jsem zavrtěla hlavou a znovu se zapotácela. "Tak měl..." pokusila jsem se pokračovat nějak přijatelně, ale slovo "magie" mi stále nešlo přes tlamu. Rozpačitě jsem pohlédla na Legendu. Proč jsem si nenechala stejně krásné oči, jako má ona? Její oči byly nádherné. Záhadné. A v černém kožichu podivně svítivé. Mohla bych se na ně koukat celou věčnost, jen kdyby- kdybych nebyla lesba. Páč já nejsem na vlčice. Nejsou krásný, jsou prokletý. A- a já je nemám, takže už jsem v pohodě. Klídeček. Soustřeď se. "Sníh bude tak za pět úplňků," zabrblala jsem namísto čehokoliv rozsáhlejšího a stydlivě stáhla uši.
Naše cesta, která pokračovala už nějak dlouho, ale nabrala nového cíle. Možná, že se Cynthie cítí taky... zastavila jsem se uprostřed myšlenky, kterou jsem sama sobě měla už dávno zakázat, a překvapeně pohlédla na šedý povrch, který už nějakou dobu příjemně zahříval mé tlapky. Je tu pěkný teplíčko, uculila jsem se a zhluboka se nadechla vzduchu, který částečně zaváněl po... čemsi. Netušila jsem, co to bylo, ale to mi vůbec nebránilo v tom, abych toho vdechla co nejvíce. Navíc, přímo před námi se objevila taková velmi lákavá prasklinka, ze které stoupaly další voňavé výpary. Hehe, ušklebila jsem se a rovnou se i zazubila na Cynthii, mou přítelkyni, které to takhle v těch podivných výparech slušelo ještě více. Spokojeně jsem se dobelhala k díře a rozvalila se u ní. "Nesmíš tam spadnout, Sheyo!" poučila jsem vlče a zničehonic se rozhodla, že by byl skvělý nápad, kdybych hlavu do díry strčila. Třeba umřu a Legenda se o mě bude zase tak hezky starat, uchechtla jsem se a šťastně se zazubila. Tady to je fakt parádička. Možná, že až sem strčí hlavu Cynthie, měla bych jí říct, co cítím! Bude to děsně vtipný! Hihňala jsem se uprostřed kráteru a jen nepatrně si všímala černé horniny na dně, pod kterou muselo být něco strašně teplého. Budem tu bydlet. Vykašlem se na tu jejich smečku a budem tu bydlet. Spolu, my dvě. Se Sheyou. Bylo to tak legrační, že jsem vybuchla v záchvat smíchu. A že tu byla tak skvělá supr čupr nálada, musela jsem se o ty vtípečky i podělit. "Cynthie, Sheyo!" zahulákala jsem, stále trochu nahluchlá, "Budeme tu bydleeet!" Bylo to opravdu až neodolatelně legrační. K pokukání. "Páč já pro tebe mám- mám pro tebe pocity! Jakože vůhá, srdce mi bije rychlejš, když jsi na blízku, pocity!" Chichotala jsem se na celou sopku a teprve nyní vytáhla hlavu z díry. Málem jsem smíchy až plakala. "Půjdu říct vašemu alfákovi, že se stěhujete!" vyhrkla jsem nakonec a s chichotáním a hihňáním se umíněnou, ale naprosto nestabilní chůzí vydala do těch jejich děsně vtipných hor.

// VVJ (přes Ainu)