Příspěvky uživatele

< návrat zpět

S mručením jsem pokývala na slova své polovičky, štědré spoluvládkyně našeho ostrova. "Jsme děsně milosrdný," odsouhlasila jsem a snažila se ignorovat neidentifikovatelný hukot, co k nám vycházel odkudsi z pláže trochu dál u lesa. Snad přijdou sem. Aby šli všichni pryč, mračila jsem se a pro změnu vrtěla hlavou. Ale doopravdy. Tohle určitě není jedinej ostrov v okolí. A je náš. Tak proč zrovna sem... zhluboka jsem vydechla a odsouhlasila, že budeme spíš milosrdně předstírat, že jsme dřevo. A mazlit se. Jako... dřevo. Nepatrně jsem se zazubila, když nás Cynthie specifikovala na zamotané klacky, a bezděčně mávla ocasem. "Jo, asi jsem něco takovýho jednou, dvakrát viděla," prohlásila jsem rádoby nezaujatě a spokojeně se přitiskla ještě blíže k její srsti. Asi nakonec bylo fuk, že jsme na ostrově nebyly samy. Protože dokud jsme nesly identitu takhle spokojených klacků, nebylo co řešit. Prostě si tu budem stromovat, klackovat, a ignorovat tyhlety chejchuláky či co. Stejně půjdou pryč. A my tu vyčkáme. A pak... pak třeba nebudem dřevo a budem moct být... stáhla jsem uši a posmutněle se zadívala na oceán. Samy sebou. Znělo to cize. Jako kdyby nám to prostě nepatřilo, protože jsme si to podle všeho nezasloužily.
Cynthie měla nejspíš podobné myšlenky, což bylo ještě smutnější. Asi nezáleželo moc na tom, jak jsem se cítila já, protože já si jakž takž zasloužila cokoliv špatného, ale Cynthie... To není fér, olízla jsem jemně její líci a zavrtěla hlavou. Jsme divný. A máme smůlu, protože jsme si to, že budem divný, nevybraly. Ale znamená to něco špatnýho, když... se spolu máme hezky? Zalapala jsem po dechu a snažila se přijít na to, jak odpovědět. Není to fér. Vůbec to není fér. "Já myslim, že..." formulovala jsem slova, i když se mi to jako klacku v utajení dělalo špatně. Jsme divný lesby. A tenhle svět není pro nás. Ani na tomhle ostrově nebudem mít klid. "Že je to jen náhoda," prohlásila jsem nakonec nejistě a zadívala se Cynthii do očí. "Nemůžem vůbec za to, že se sem někdo ztratil či co," dodala jsem ještě, aby to celé znělo rádoby přesvědčivěji, a sklouzla pohledem radši do písku.

Tahle megazrada, kdy se nám sem někdo musel jo vecpat, zrovna, když jsme si to tu obsadily, nebyla překvapující, ale pořád mě to dost zklamalo. Chcem toho fakt tak moc? Je to jen pidiostrůvek, do háje. A je tu vedro. Kdo by něco takovýho chtěl, přimhouřila jsem obočí a snažila se nevnímat pachy, co se mi linuly do čumáku. Ještě jsme sem nikoho nezvaly. Skoro jsem soustředěním na narušitele ani nepostřehla, že Cynthie vedle mě spí. A když mi to došlo, tak už bylo pozdě. "Promiň, nechtěla jsem tě vzbudit. Klidně spi dál," hlesla jsem o něco potišejc a pokusila se své polovičce nastavit alespoň nějak útulně vyhlížející část svého těla, kde by mohla opřít svou hlavu a nerušeně pokračovat v odpočinku. Debílci, zamračila jsem se a nasupěně oddechla, když Cynthie řekla to, co si tu mysleli všichni. Totiž, všichni, co tu měli pozvánku být. "Očividně ne. Na pevnině jsou totiž všichni děsně moc namačkaný a musej zabírat nebohým vlčicím půdu," zabrblala jsem a cítila, jak se mi v hrdle ozývá nepatrné, varovné vrčení. Ale fakt jako. Co tu chtěj. Proč tu musej bejt. To fakt budem muset běhat a všechno tu ocmrndat, aby nám sem nikdo nelezl? Založíme kvůli tomu nějakou pošahanou minismečku? Každým okamžikem jsem byla o něco naštvanější a o kapánek odhodlanější odnést všechny naše návštěvníky v zubech, pokud by vůbec bylo, co vynášet, ale Cynthie... zadívala jsem se na svou polovičku. Ale oni nám to tu seberou, chtěla jsem zaprotestovat nad jejím plánem. Seberou nám naše místo a my už zase budem muset hledat domov. Už nejsme samy, můžou nás kdykoliv najít a koukat se na to, jak jsme divný. Seberou nám to t- "Dobře," odsouhlasila jsem nakonec s nepatrným úsměvem a přitiskla hlavu zpátky nad Cynthii. Můžem je odsud stejně vyhnat kdykoliv se nám zachce. "Myslíš, že se kusy dřeva mazlej? Občas jo, že jo?" zazubila jsem se na ni a jemně jí olízla líci. Oni stejně k východu snad trefěj sami.

"Spíš to bude tím, že jsi do toho vložila..." špitla jsem a něžně se přitiskla čumákem k její hrudi, "srdíčko." Znělo to částečně ironicky, a jindy bychom z toho asi vytvořily nějakou extrémně přehranou scénu, ale dneska... dneska jsem asi jen chtěla být poblíž své polovičky a vnímat úplně všechno, co reprezentovala. A tiše naslouchat jejímu srdci, než jsem její tělo, které bylo tak silné, i když tak malé, schovala pod svou vlastní hlavu. Miluji tě, uculila jsem se a s roztřeseným dechem zhluboka zalapala po vzduchu. Mořský vzduch na ostrově voněl podobně jako Cynthie, jako vlhko před bouří, nasládlé vůní šeříku. Čím víc jsem ji sledovala, tím více jsem si uvědomovala, že fialová byla její barva. A chtěla jsem se celý život obklopit ve fialové. Všechny mé otupěné smysly se soustředily jen na ni, na lásku mého života, dokud...
Se mi do čumáku konečně nevetřelo i něco dalšího. Nene... to ne. Na našem ostrově? přimhouřila jsem znepokojeně uši a zavětřila. Ani náhodou jsme tu nebyly samy. "Moc... dlouho nám to tu nevydrželo, co?" zamumlala jsem a posmutněle stáhla uši dozadu. Chtěla bych ještě chvíli předstírat, že nám to tu patří, a že můžeme být jen spolu, neskrývat se před kýmkoliv. Ale teď tu byli nějací tajtrlíci navíc. Protože toho chcem moc, když chcem být jen spolu, že jo?

Nebyl to nejlepší nápad, ani při nejmenším. Ani úplně při pidimidinejmalinkatějším. Ale já si fakt nemohla pomoct. A potom, co mě Cynthie začala chválit, jsem byla ochotna to udělat znovu. Ne teda nějak extrémně brzo, ale... "Mělo to být úžasný a jen pro tebe!" vykníkla jsem na obhajobu svého zrůdného básnického střeva, zatímco mi pořád hořel obličej, a několikrát odmítavě zavrtěla hlavou. "Jseš totiž skvělá a měla bys to vědět, ale- asi ti to- prostě musim říct jinak, nebo co," zamumlala jsem a stydlivě se zadívala na svoje tlapy. Měla jsem tam dát spíš něco o tom, jak je super. Ale na super se rýmuje jen duper. A to ani není slovo. Nebo jo? Vyber. A to už se moc nerýmuje, to by bylo trapný. Možná bysem mohla přidat sloku, něco o tom, jak je hustá, že... že si je vším jistá a- Cukla jsem sebou a překvapeně vytřeštila oči. "Fakt?" vydechla jsem a potěšeně se uculila, zatímco má polovička vychvalovala mou poezii, "Je nejlepší jen proto, páč je pro tebe!" A když už jsem se zmínila o Cynthii... bylo vlastně docela těžké z ní znovu spustit pozornost. Moje oči se sekly někde na těch jejích, na jejím ladném obličeji, na temné srsti, která odrážela svit vycházejícího měsíce. "Neee, ty mi nic dávat nemusííííš," zahuhlala jsem přihlouple a s pootevřenou tlamou dál fascinovaně sledovala všechny detaily, které se na ní naskytly. Jsi úžasná. Miluji tě. Miluji tě. Miluji tě. Třáslo se mi srdce. Dýchala jsem? Sotva. Nepravidelně. Občas jsem zafuněla, což nebyl vrchol romantiky, ale... co už.
"Portrét, ó!" zvolala jsem polichoceněji, než bych asi měla, a nevědomky jsem rovnou nastavila bradu o trochu výš, aby na mě měla má polovička dobrý výhled. Cynthie se pro tuhle činnost musela decentně odtáhnout, a tak se mi na moment sevřel žaludek. Srdce se zastavilo a chtělo počkat, dokud nebude zpátky, nacpaná hned vedle mě tak, že nepoznám, kde končí koho srst. Nebo, kdybych to aspoň nepoznala, kdybychom měly podobné odstíny. Ale její rozkošný, soustředěný výraz celou paniku odsunul někam pryč. "Nikdy jsem tě ještě neviděla nic takhle vyrývat! Jsi tak nadaná!" oznámila jsem jí, zatímco jsem dál držela co nejnehybnější pozici, a po očku jsem se snažila zahlédnout aspoň něco ze všech těch čár, co se v písku utvářely. To je... sluníčko? naklonila jsem na moment hlavu zmateně do strany. Ne. Není to- určitě to jsem já a ta perspektiva je odsud jen- nepatrně jsem se otřásla, jako kdybych se napomenula za okounění, a zrak upřela kamsi před sebe, na palmový les. "Máme spoustu času!" pokusila jsem se Cynthii uklidnit, ale pravdou bylo, že jsem se nemohla dočkat, až uvidím svůj portrét. Hlavně, až má partnerka bude hotová a ochotná se společně zase jen tulit a válet. Chyběly mi staré dobré časy.
A už se na ně zase blýskalo. Jakmile Cynthie prohlásila, že ve skutečnosti vypadám lépe, zbrkle jsem se obrátila na její dílo. Což jsem možná neměla dělat tak extrémně rychle, protože momentálně nešlo moc dobře poznat, kde... Tamto je čumák? Jestli jo, tak... Nakonec jsem se radši posadila přímo na místo, ze kterého jsem hádala, že Cynthie poodstoupila, a zadívala se na její výtvor. Byl od ní, takže byl perfektní. A nezáleželo na tom, jak moc jsem se v něm ze začátku nemohla vyznat. Umění se stejně muselo prožívat hlavně srdcem. "Je..." vydechla jsem a prohlížela si každou čáru, kterou udělaly její drápy, její jemné tlapy, které nyní byly pokryté vrstvou písku, "Perfektní!" Zazubila jsem se a nadšeně jí olízla čumák."Ty jsi perfektní," zašeptala jsem a přitiskla se k jejímu boku. "Děkuju," dodala jsem a něžně položila svou hlavu na tu její.

Připadalo mi, že se svět kolem nás točil tisíckrát rychleji, snad jako kdybycho byly zaseknuté v jediném, magickém okamžiku, a život nás míjel obloukem. Stejně jako snad pár vlků, či co, ale co byli oni v porovnání s tou, která si dávno ukradla mé srdce. Ne, darovala jsem jí srdce. A darovala bych jí ho znovu! A znovu! Uculila jsem se přihlouple a, i když to už více nešlo, se znovu přitiskla ke své polovičce. "Já jsem taky tak ráda," zamumlala jsem a pro jednou se, z nějakého nepochopitelného důvodu, necítila provinile. Na všem, na čem záleželo, bylo, že jsme byly teď a tady. Spolu. Navždy. "Mám takové štěstí, že tě mám," zašeptala jsem a neodolala dalšímu letmému olíznutí její líce. "Co bych si bez tebe počala? Život bez tebe by byl... děsně na prd. Asi bysem se na to vybodla. Ty..." vydechla jsem s údivem a zadívala se do jejích fialových očí. Všechno dávalo perfektní smysl. "Ty jsi mi vlastně zachránila život. A já jsem tvou dlužnicí. A- a budu tě obklopovat láskou, jak jen to dokážu, abys věděla, že ti patří mé srdce!" rozohnila jsem se, podobně jako můj obličej už před nějakou dobou, a horoucným pohledem si prohlížela Cynthii. Tohle nebylo jen tak ledajaké milostné žbleptnutí. Tohle byl slib. Závazek. A inspirace pro báseň k tomu.
S chichotem jsem oznámila Cynthii svůj úmysl, který byl přijat. "Jsi víc než jen ucho, má drahá, jsi taky překrásné oči, zuby, obličej, čumák, chlupy-" byla bych schopná jí jmenovat úplně vše, ale nyní jsem potřebovala prostor na tvůrčí činnost. "Ale to ještě není ta báseň!" dodala jsem rychle a dramaticky si odkašlala, jen abych se znovu na moment vrátila k jejímu krku a rychlostně se o něj otřela, jako kdybych potřebovala posilnění na cestu do bezcynthiánského prostoru. "Cynthie," nadechla jsem se tak recitačně, jak umím, "Báse- milostná báseň od Ilenie pro Cynthii." Zírala jsem na Cynthii a přes její úsměv sotva slyšela šumění vln oceánu za námi. Vlastně kolem nás. Ale na ničem v mém okolí nezáleželo tak moc, jako na ní. "Cynthie, jsi má láska životní... v porovnání s tebou, všichni jsou žalostní. Tvůj zrak fialový jest, oči jiných jak v zadku pěs- pardon, ještě to nemám promyšlený," zadrhla jsem se a na moment sklouzla pohledem ke svým tlapám. Ale dařilo se to celkově dobře. Na to, jak děsná jsem v tom byla. "Uhm," protáhla jsem si nervózně krk a pokračovala, "Tvá srst stříbrem leskne se... tvůj ladný bok v lese nese se. Chci křičet, že tě ráda mám, jsem... fakt děsně ráda, že... tě znám." Hluboce jsem oddechla a stydlivě se sklouzla kamsi do písku, jen abych zakryla svůj rudý obličej. Možná to nebyl tak vynikající nápad, pouštět se do umění, ale copak jsem si mohla pomoct?

Všechno, co se dělo předtím, než jsme byly takhle blízko u sebe, se zdálo ztracené někde extrémně daleko v minulosti. A ne že by na tom úplně nezáleželo, ale momentálně? Momentálně nám to bylo dost ukradené. "Ne, tobě víc," hlesla jsem podobně duchapřítomně, jako má polovička, a fascinovaně pootevřela tlamu ještě o něco více, snad abych byla schopná se nadechnout aspoň nějak, když Cynthie byla tak... dechberoucí. A ohromující. Cítila jsem, jak se naše obličeje přitahují, jak se naše čumáky dotýkají. Tělem mi projelo horko a můj obličej se musel pod srstí barvit do ruda. Připadalo mi, jako kdybych teprve nyní Cynthii viděla tak, jak bych měla. Její krásné, hluboké oči, zářící tou nejkrásnější fialovou. Stříbrné nitky, které lemovaly její srst tak, že tvořily svou vlastní záři. Její rány a jizvy, které připomínaly, jak schopná je poprat se za dobrou věc. Nepatrně jsem se ochvěla, když se mne dotkly její tlapy. A když se mne dotklo i její olíznutí, ztratila jsem se někde v jejích očích. Opětovala jsem jí olíznutí, ale nepřipadalo mi to jako dost. Koneckonců, olizovaly jsme se i předtím, než jsem si uvědomila její jedinečnost v plném měřítku. Musela jsem udělat něco jiného. Něco velkolepého! "Miluji tě," špitla jsem a lehla si na zem zpátky vedle jejího boku, který mne nyní táhl k sobě víc než kdy dřív. Něco jedinečného. Protože ty jsi jedinečná. Jsi pro mě jediná, tiskla jsem se k ní a snažila se vnímat, jak dýchá. Jak se klepe její srdce. Něco jedinečného... "Složím ti báseň!" oznámila jsem jí nakonec a přihlouple se zachichotala. Nebylo nic krásnějšího než být zamilovaná.

Má polotrolí žena byla pořád ta stará, obětavá, milá duše, jakou jsem znala kdysi. Nabídla se, že by nosila závoj, a mé srdce skoro zaplesalo radostí. "Závoj!" vydechla jsem a zadívala se Cynthii do jejích doposud netrolích očí, "To je geniální! Takhle opravdu nikdo nepřijde na tvůj hnusný trolí obličej! A vše bude jako dřív! Ó, má drahá, stále jsi krásná uvnitř!" Téměř dojatě jsem nyní přikyvovala, zatímco se můj obličej stále tiskl k tomu jejímu, trolímu. Něco na něm mě muselo přitahovat, jen... asi ne to, jak vypadal.
A podobně Cynthiiny tlapy přitahoval můj krk. "Ne, ne, ne!" kníkla jsem a panicky sebou začala cukat, zatímco ty rampouchy, co je měla za nohy, mířily až k mé holé kůži. "Nedělej- neee!" zavrtěla jsem se znovu a nemohla se přestat chichotat. Takové jednání jsem si vůbec, ani náhodou nezasloužila, ale bohužel jsem neměla jedinou šanci, jak se své partnerce bránit. Na rozdíl od ní jsem totiž nikdy nic takhle podlého nepodnikla, a tak jsem byla zcela bezmocná. "Já ti to zakazuju!" zazubila jsem se a zavrtěla se tak, abych byla co nejvíc schovaná ve vlastním kožichu.
Těžko říct, kdy tohle utrpení skončilo, nebo kdy jsem se smířila se svým osudem, ale najednou jsme se pustily do pořádání párty. Bylo trochu zvláštní, jak to byla samá párty a samý team, taková ta slova, co jsem jim extrémně dobře nerozuměla, ale to vůbec nevadilo. Stačilo mi rozumět tomu, jak se Cynthie na všechno těší, smát se s ní a, kromě toho, tu a tam plácnout nějakou kravinu. Třeba tu o Starlingovi. A jeho partnerce. A jeho dětech. A o nich všech na tomhle ostrově. A vůbec se mi v tom nechtělo pokračovat. Bylo mnohem jednodušší říct něco neodolatelně milého a vrhnout se nad Cynthii, která oficiálně potvrdila, že trolí ostrovanky se ani nehnou. Nějak jsem v průběhu téhle činnosti zapomněla na to, že je vlastně trol jen ona, a ne já, ale... najednou bylo pozdě. Má partnerka, co měla náběh na trolí obličej, se náhle zdála... okouzlující. Pootevřela jsem fascinovaně tlamu a zírala do jejích očí, které působily ještě fialovější, ještě hlubší, ještě živější. Možná, že jsem najednou potřebovala být o dost blíž. Opatrně, nejistě jsem přiblížila čumák k tomu jejímu, jen abych měla výhled do jejího úžasného nitra. "Tobě," špitla jsem zpomaleně a netušila, co si počít dál.

Zděšeně jsem vrtěla hlavou ze strany na stranu, tak prudce, že se mi mozeček uvnitř začal celý motat. Ne, nikdy jsem se s tím nemohla smířit. Přijmout fakt, že je Cynthie ošklivá, že je znetvořena. Že už není skvělou ozdobou v mé společnosti. Že je. Zrůda. "O ne!" vydechla jsem teatrálně a křečovitě se ještě o něco blíže přitiskla k Cynthiinému naprosto standardnímu, skvěle vypadajícímu obličeji. "Hnusná trolí žena!" zalamentovala jsem a vrtěla hlavou tak, že to musel odnést i Cynthiin obličej se mnou. Koneckonců to byla dost tragická chvilka pro všechny z nás. "Obávám se, má drahá, že by mne potupa pronásledovala i tehdy! Ne, musely bysme, s mou hypote- hypotetní trolí hnusoženou, vycházet za setmění a za deště! Pokud to bude normální setmění, tak zůstanem doma. A přes den budem spát, abysme se nemusely dívat na její obličej!" s protaženou tlamou, která skvěle odrážela můj smutek, jsem stále občas ještě zavrtěla hlavou. Možná, že to byla tragédie hlavně pro mě. "Ale neboj, já bych se obětovala a nějak bych to s tebou už doklepala," zazubila jsem se nakonec a něžně jí olízla její zatím dokonalou, ničím nepokřivenou, netrolí líci.
Spokojeně jsem ležela vedle Cynthie, zatímco jsme byly jediné intelektuálně nadané obyvatelky ostrova, a culila se od ucha k uchu. "Hhhh!" Dokud mi teda nebyla vrazena mrznoucí tlapa do zad. Znepokojeně jsem sebou cukla a zahalila se do všech chlupů, co mi zbývaly. "Proč mi něco takovýho děláááš!" vykníkla jsem a celá se ochvěla ještě jednou. Kromě tohohle podlého útoku, který jsem si nikterak nezasloužila, bylo ale všechno perfektní. My, třeba, byly perfektní vždycky. Ale teď jsme si k tomu, jen tak mimochodem, obsadily ostrov. A to bylo perfektní taky. Jediné, co tu chybělo, byla Sheya. A její kamarád, aby tu byla spoko i ona. "Jestli nám ho sem nepřivede, můžem ho unýst," zamumlala jsem s co nejvážnějším výrazem, než jsem se na svou polovičku spiklenecky zazubila. Už jsme zmákly bizona, tak co. Po kouskách. "Ostrovní párty!" zopakovala jsem po Cynthii a zavrtěla se, jen abych se mohla ještě o něco hlouběji ponořit do polovyhřátého písku. Počkej, bouři? To je jako- někdo se jmenuje bouře? Bouře? Já- bysem asi měla vědět, o kom zrovna mluví a- hm, přimhouřila jsem na moment oči, než jsem přidala na náš seznam i svého bratra. Pravděpodobně z čisté radosti z momentu, nebo tak něco. "Oh, ne, to je dobrý, nemusí se sem vůbec dostat!" dostala jsem ze sebe rychle a pohled, co se mi nějakým záhadným způsobem stočil k oceánu, vrátila zpátky k Cynthii, "Jen jsem myslela- když už máme ty rodinné srazíky a tak, tak- možná bysem měla dát šanci aspoň jemu. Možná je ještě se Severkou a- co já vim, třeba už maj vnoučata, někde. Nějak." Našpulila jsem napjatě rty, než mi zase spadly do normální polohy. "Asi ho nechci přímo hledat. Ne teď, když jsme..." ušklebila jsem se a během okamžiku, který se jevil jako skvělá příležitost, vyskočila nad Cynthii, "trolí ostrovanky!"

// Západní úkryt

V duchu už jsem se docela jasně viděla na prosluněném ostrově, bez zimy a chladu pevniny, která byla narvaná sněhem a vlky, se kterými jsme se zrovna extra družit nechtěly, a taky bez čvachtání, co nás doprovázelo skrze celou jeskyni. Budem žrát jen bizona a papoušky po zbytek života. Po zbytek života už nikdy nebudem muset řešit cokoliv a kohokoliv, prostě se budeme spoko flákat a- trhla jsem sebou a zavrtěla hlavou. Možná to bude nuda. Tak trošičku. Ani náhodou nevydržíme sedět na zadku po zbytek života. Sotva jsme to vydržely teď, stáhla jsem uši a zírala na ne tak temný bod před námi, který se neustále zvětšoval a přibližoval. Ale to je fuk. Když nás to omrzí, tak půjdem jinam. A až nás omrzí dělání dalších tajtrliků, můžem se zase vrátit a trochu se poflákat. "Tšhká nháh sáhřnhá bhdhcsnhsft," oznámila jsem Cynthii rozzářeně a nezřetelně, že nás čeká zářná budoucnost, a nadšeně vykročila do světla. A tepla.
"Thplhooo," zaúpěla jsem a vyřízeně zaklonila hlavu kamsi na svá záda. Se svou polovičkou jsme rozhodně byly sladěné, protože i ona ze sebe dostala jakýsi pazvuk, co mohl znamenat jen náramnou úlevu po nepředstavitelné námaze. "Ághh!" dostala jsem ze sebe další šťastný zvuk a frkla bizonem o zem, jen abych se frknula vedle něj do písku. Nebyl extra vyhřátý, ale potom, co jsme si vytrpěly tam v zimě, byl tohle rajský ráj. Jenže pohodlí a nažhavené válení nemohlo trvat věčně. Oh, jasně. Písek, trhla jsem sebou a prudce se zase narovnala, jen abych zkontrolovala bizona, který to už měl spočítané. Zatímco Cynthie elegantně odložila svou porci na kámen, který jí spolehlivě zaručí, že jí nebude drnčet mezi zuby, můj kousek neměl takové štěstí. Já jsem blbá, probodla jsem maso pohledem a tupě sledovala, jak se písek zvládl zachumlat do většiny mé sváči. Jenže bylo pozdě, takže to stejně nemělo smysl řešit. Raději jsem se nadšeně uculila na Cynthii. "Ale to by bylo děsný, kdyby ti ta grimasa zůstala!" vydechla jsem a zděšeně se chytla tlapou za vlastní tvář, která taky pocitově plandala někde u mých tlap. "Kam by se pak poděl tvůj krásný obličej! Co by se dělo s tvým jedinečným půvabem!" vykřikla jsem a s těmi nejpřehranějšími obavami se vyřítila vstříc své ohrožené polovičce, jen abych se svým plandajícím obličejem přitiskla z boku k tomu jejímu, možná o něco plandavějšímu, vzhledem k jejímu pokročilému věku, který jí nikdo nesměl předhazovat. A už vůbec ne já.
Šťastně jsem se svalila vedle své polovičky a spokojeně se částečně tlapou připlácla na její tělo. Což nebyl dobrý nápad, protože, na rozdíl od námi zabrané půdy, byla promrzlá z našeho minulého života. Ale láska taky hřála. "Můžem se intenzivně flákat! Jsme doma! Není kam spěchat! Prostě- je to naše," hlesla jsem a přihlouple se uculila na oblohu nad námi. Je tu takový teplo, že ani nebudem muset zalejzat do jeskyně nebo tak něco, a budeme moct spát přímo pod širákem. Patří nám tu v podstatě všechno. Můžem si dělat, co jen budem chtít, a- zvědavě jsem se zadívala na Cynthii. "Sheya?" zopakovala jsem po ní a o něco zamyšleněji se podívala kamsi na pevninu, odkud jsme přišly, a kde si pořád Sheya mrzla. Snad ji kamarád zahřeje, zazubila jsem se, jen abych se o něco blíže přitiskla k Cynthii. "Myslím, že rozhodně nechce, abysme se za ní vydávaly. Takže určitě dojde. A jestli ne... tak si pro ni dojdeme. Pro ni, jejího kamaráda, a pro Islin. A možná bysme měly mrknout i na Starlinga, když už tam půjdem." Konec věty už jsem spíš zamumlala. Ale když už se tady budovala rodina, tak bych možná měla zkontrolovat na jediného svého bratra, co byl snesitelný a zároveň naživu.

// Vodopády (přes Dlouhou řeku)

Cynthie se na moje prohlášení, že nám zima bude ještě chybět, jen nadšeně zakřenila. Ty mi vůbec nerozumíš, uculila jsem se na ni zpátky. Bylo to k smíchu, jak jsme si tu mezi sebou huhlaly, obzvlášť, když jsem byla ta, co měla navrch a, na rozdíl od své polovičky, rozuměla svému huhlotu docela s přehledem. Teď by bylo super říct něco děsně chytrýho. Něco, jako že mi odsouhlasila, že si adoptujem nějaký Sheyi dítě, nebo tak něco. Ale adoptovat Sheyi dítě by asi bylo... uh... zadrhla jsem se na chvíli a nepatrně se pod svou chladnou maskou tuhého bizona otřásla. Asi by to chtělo něco míň... to. Pošahanýho.
Momentálně jsem si nebyla jistá, jestli mi dělá radost, že se blížíme do momentu, kdy si budeme moct zase otevřeně povídat. Všechno, co mi v hlavě zůstalo, byla představa malých Sheyátek, co nás budou pronásledovat všude, kam se pohneme, ostrov neostrov. Ale třeba to bude náramně fajn. Budem babči. Na takhle mladý kolena. To je děs. Ale- ale malý děcka maj něco do sebe. Jinak by je přece nikdo neměl, stáhla jsem zamyšleně uši. Vztyčila jsem uši, až když mne oslovil další líbezný huhlot. Hrdě jsem vytasila hrudník, když jsem mu porozuměla bez nějakých vyšších komplikací a měla možnost zamrmlat zpátky. "Hš thmuhem," potvrdila jsem jí s patřičnou pýchou a nadšeně mávla ocasem. Domov.

// Papouščí ostrov

// Rozkvetlé louky

Celkově bylo fajn mít něco, s čím ostatní většinou nesouhlasili. Vždycky bylo fajn jít proti pravidlům a tohle, tohle byl flusanec do obličeje někomu, jako byl můj otec. Až na to, že jsem mu byla ukradená a nikdy bych se k němu znovu nepřilbížila tak blízko na to, aby na něj ten flusanec doletěl. Pak bysme měly udělat závod, kam kdo doflusne, pokývla jsem se spokojeným úsměvem na Cynthii, která zpracovávala můj zhuhlaný plán najít její sestru. Co? naklonila jsem na moment hlavu, když mi odpověděla samými háčky, a znepokojeně nakrčila obočí. Kde he huhlá? "Mmm," dostala jsem ze sebe nakonec, tak důvěryhodně, jak to jen šlo, a už si pomalu přála, aby i tenhle bizon byl ve mně. Toulání se bylo super, ale takhle, když jsem přes kusanec bizona sotva viděla na cestu, která se ani neobtěžovala předstírat, že nemrzne...
Brzo tam budem. Na ostrově. Jen my dvě. A papoušci. A kokosy. Meinere snad už trefil domů a jeho delegace taky. Bude tam klídeček. Pohodička. Teplo. Zaboříme se do vyhřátýho písku a nikdo po nás nebude nic chtít. "Hahle hsima nhhám budh chhbhět jšthě," oznámila jsem Cynthii s tak širokým úsměvem, jak mi jen kus mrtvoly mezi zuby dovolil. Nebylo nad kvalitní konverzaci se svým nejbližším.

// Západní úkryt (přes Dlouhou řeku)

// Medvědí jezírka přes Mahtaë

Jak jsme se vydávaly na zasněženou louku, ani to už nebylo celé tak zlé. Nevěděla jsem, jestli to bylo tím, že jsem se naskytla ve společnosti své dokonalé partnerky, nebo kvůli tomu, že se před námi tyčila představa skvělého ostrova, na kterém ještě neskončilo léto. Nebo jsme se proválely u bizona po celou zimu a pozítří je jaro. To by bylo fajn. Budou všude děcka a- Přimhouřila jsem oči a znaveně vydechla přes tlamu narvanou bizonem. Sheya a ten její kamarád... nah. Ještě ne. Určitě by nám ho nejdřív ukázala, než by začala plodit Cynthiány, ne? Zadívala jsem se tázavě na Cynthii a snažila se jí prokouknout skrz oči, jako kdybych mohla přijít svými telepatickými dovednostmi na to, jaký je její názor na věc. Určitě ne. Ještě je brzo, otřásla jsem se a přimhouřila obočí ještě o něco více. Ale co já vim, že jo. Já nebyla nikdy někdo, kdo by mámě ukazoval amanta. Možná proto, že moje máma- je moje máma. Nebo proto, že můj amant je Cynthie. A nikdy mít vlčata nebudem, takže není úplně potřeba někomu cpát, že jsme spolu. Plus- plus to asi není normální být spolu, když jsme vlčice, takže... Zavrtěla jsem nepatrně hlavou. Možná nemělo cenu to řešit. A už vůbec ne s mou rodinou. Cynthiina rodina na druhou stranu... "Mhožfhná byhhme phk měhlhy pho Ihflin," zahuhlala jsem náhodně směrem k Cynthii, která se na mě, jistojistě kvůli našemu lesbickému, utajenému a super vztahu, spiklenecky zubila.

// Vodopády

Uculila jsem se na Cynthii, která potvrdila, že bychom byly naprosto nekutlivované a co víc, nechutné, kdybychom našly způsob jak ve dvou toho bizona dožrat. Bylo to legrační, obzvlášť potom, co nás nedávno probudil libozvuk z jejího hrdla. "A my máme nějakou úroveň, není-liž pravda, má milá?" prohlásila jsem s co největší noblesou a po chvíli se na Cynthii zazubila. My tu nebyly na ozdobu, ale na kopání zadků. Líně jsem si znovu protáhla záda, která byla ze zimy solidně ztuhlá, a cítila, jak mi přežraný žaludek nepohodlně klesá kamsi k zemi, vypoulený podobně jako ten pan koulák, co jsme ho nedávno zachránily na louce. Nebo co to vlastně bylo. Dost možná se taky jen nudil a... já nevim, chtěl, abysme si povyrazily. Pokrčila jsem rameny a ladně se začala oklepávat od vrstvy sněhu, která se úspěšně skrývala v mé srsti.
Ne že by momentálně byla zrovna radost myslet na jídlo, ale i tak nám sváča přišla vhod. Společně se svou partnerkou jsem se pustila do separace aspoň trochu nepromrzlého masa, což nešlo úplně dobře, vzhledem k tomu, že jsme tu, společně s bizonem, co byl tuhý už dávno, vysedávaly nějakou dobu. Úspěšně jsem si nakonec uzmula aspoň nějakou část, a s rozevřenou tlamou se na Cynthii pokusila zazubit. "Vhuthu mhůhžem mhá dhhá," potvrdila jsem jí s co nejhuhlavější intonací, abychom si společně zanotovaly, a s odhodlaným mávnutím ocasu šla po boku své partnerky směr náš nový domov. V mé tlamě byla kromě bizona ale pořád hořká pachuť toho, že všechno, co se mi děje, si ani náhodou nezasloužím.

//Rozkvetlé louky přes Mahtaë sever

To nejšílenější, uculila jsem se krátce na Cynthii, která z nějakého nepochopitelného důvodu stále věřila ve všechno, co jsme my dvě znamenaly, i když jedna z nás byla naprostá pipka, co vztah pohřbila zaživa. A ona to nebyla. Něžně jsem olízla své polovičce čumák a na její tvrzení, že to bude všechno znovu v pohodě, jen nejistě přikývla. Nemělo šanci to být v pohodě, ale to, že bych o tom mluvila, by ničemu nepomohlo. Takhle jsme mohly alespoň předstírat, že se vůbec nic nepodělalo.
Trochu jsem si oddechla, když se naše pozornost doopravdy otočila za bizonem. Nebo teda, spíš za tím, co ze sněhu ještě jakž takž vykukovalo. Byla ho hromada a byla naše, což bylo všechno moc fajn, ale... "Jo," vydechla jsem se svým přežraným hlasem, který docela znatelně ještě cítil zbytek hromady bizona v mém břiše, a líně ze sebe oklepala sníh. Chvilku jsem zalapala po dechu, jestli ze mě případně nevypadne ještě nějaká vtipná, trefná a perfektně načasovaná poznámka, jako ostatně vždycky, ale tentokrát mi nějak došly síly. Pravděpodobně jsem byla z toho odpočinku pěkně zmožena. "Byly bysme fakt nekultivovaný zvířata, kdybysme to sežraly všechno," vypoulila jsem na moment na Cynthii oči, než jsem zavrtěla hlavou. "Ostrov," odsouhlasila jsem jí a mile se usmála. Náš novej domov. Jen my, teplo a papouchové. A Sheya s... kamarádem, uculila jsem se ještě o něco více a obrátila poslední pohled naší kořisti. "Vezmem si aspoň sváču na horší časy?"

Párkrát jsem zavrtěla hlavou na Cynthiina slova. Samozřejmě, že mě měla tak ráda, že byla schopná si nalhávat, že to nebyla moje vina. Že nebyla moje chyba, že jsem opustila svou rodinu. Že jsem jim bezohledně ublížila, zatímco jsem sama pohodlně vyspávala. Slyšela jsem slova, ale nebyla jsem schopná je přijmout. Jak můžem vědět, že se to nestane znovu? Že znova nepůjdu, neusnu, a všechno nepodělám? znovu jsem jemně trhla hlavou do strany. Nezasloužila jsem si to štěstí, co jsem měla. Nezasloužila jsem si Cynthii a Sheyu. "Znamená to, že máš fakt šílený odhodlání to se mnou nějak doklepat?" zamumlala jsem nakonec a pokusila se o úsměv, i když to nějak extra legrační nebylo. Ve skutečnosti to byla spíš tragédie.
Nevěděla jsem, kam se z tohohle slepého bodu pohnout dál. Zase jsem zkazila náladu úplně všem. Páč co taky jinýho, že jo. Konečně jsme chvíli v klidu a já si to vezmu jako příležitost pro depresničení. Zhluboka jsem se nadechla. Možná by bylo lepší se věnovat něčemu úplně jinýmu. Ale jen možná, protáhla jsem si hlavu a zadívala se na naši hroudu bizona, co čím dál tím více mizela pod vrstvou sněhu. "Myslíš, že ho na jaře ještě najdem?" zeptala jsem se s chabým zazubením a doufala, že nás to odvede na jiné myšlenky. Ani jsem už neměla přehled v tom, jestli to, jak jsem to zkazila, chci probírat, nebo se tomu naopak za každou cenu vyhnout.