Gallirea - Příspěvky uživatele

Lalie mlčela a koukala někam do prázdna, alepravděpodobně natahovala ostatní smysly, aby jí nic neuniklo. Nedivila bych se tomu, vlčecí zvědavost občas překračovala všechny meze, nicméně to nebylo nic, za co by bylo nutné malého zvědavce trestat. Vždyť vše pro ně bylo nové, neznámé a neobjevené!
"Potěšení je na naší straně," usmála jsem se na Wolfganii, která byla ráda, že jsme jenom neprošly bez povšimnutí. Moje vychování by mi to nedovolilo ani tak, takže taková slova díků nepadal na nejúrodnější půdu, neboť jsem to brala jako samozřejmost. Bylo ale dobré vědět, že nezdvořáci ani zde nevymřeli.
"To je velmi užitečné," poznamenala jsem, když nám sdělila, že mlha ukazuje členům smečky lepší cestu. "S ničím podobným jsem se ještě nikdy nesetkala, aby příroda takto reagovala na vlky. Je pravda, že sžití se svým okolím dělá divy, nicméně toto... Toto je vskutku výjimečné," nechala jsem se trochu unést a zrak se mi na moment zamlžil všemi těmi možnostmi, které zdejší vlci měli. Kdybych nebyla už v Asgaaru, tenhle les se zdál velmi příhodný. Případně vím, kam jít, když se Lalii v Asgaaru nebude líbit, pomyslela jsem si.
I já jsem posléze zaslechla dusot nohou, který se k nám blížil. "Oh, bez obav, rády tvou dceru poznáme," usmála jsem se na Wolfganii a vděčně po ní loupla pohledem jako díky za varování. Sklonila jsem hlavu k Lalii a jemně ji zatahala za ouško, ať si stoupne blíž ke mně. Nebála jsem se o ni moc, ale jestliže Wolfganie cítila potřebu nás varovat, možná nebylo na škodu udělat menší opatření.

1. Obdivovat menhir na Kopretinové louce.(1 bod) ✔
2. Seznámit se s členem dalších dvou smeček, ve kterých ještě nebyla. (2 body)
3. Vědomě použít svou magii, ale omylem s ní zasáhnout někoho jiného více, než jsi chtěla (3 posty) (3 body)
4. Podzimně vyzdobit vchod do Asgaarské jeskyně a to alespoň za použití 4 různých věcí. (4 posty) (4 body)

Lalie neprotestovala, ačkoliv po jejím předešlém lehce ohnivém prohlášení jsem čekala, že bude mít nějaké námitky. Roste jako z vody,pomyslela jsem si krotce. Moje malé dítko, které jsem porodila sama na suchém listí ve starém jezevčím doupěti už bylo dost staré na to, aby vnímalo svět svými vlastními smysly a neřídilo se pouze tím, co matka řekne. I přesto ale souhlasila a oheň v ní se utišil. Nebyl to trest, byl to jen další krok k její samostatnosti. Moje snaha zatajit před Asgaarem handicap mé dcery nebyl ničím jiným než hrdostí matky a možnou chybou v očích alf, hodlala jsem za něj případně nést následky. Já jim ale o dceřiných očích nic říkat nechtěla a jestli ona je o tom chtěla spravit, nechť tak koná.
Zůstaly jsme stát na hranicích lesa. "Je to hustý les, rozlehlý. Kolem kmenů se točí mlha a je těžké vidět dál, než jen pár kroků před sebe. Pravděpodobně uslyšíš příchozí dříve než je já uvidím," řekla jsem dceři a čekala, neboť se ozvalo zavytí, které mne utvrdilo v tom, že o nás už ví. "Ať slouží," usmála jsem se na Lalii, když si pšíkla.
Vzápětí se z mlhy vynořila vysoká, bíločerná vlčice s přívěškem ptáka na jedné z nohou. Na její tváři byla stará jizva, ale nemohla jsem říct, že by ji hyzdila. Vypadala skoro jako víla tohoto lesa. Pohledem jednoho jantarového a jednoho stříbrného oka jsem zapadla jako puzzle do pohledu jejích tmavě modrých očí, když nás pozdravila. "Požehnána buď noci," pozdravila jsem vlčici mírným hlasem. "Jmenuji se Hyetta a toto je má dcera Lalie. Jsme nejnovější členky Asgaarské smečky, avšak při cestě z jihu jsme natrefily na váš les a nebylo by zdvořilé jím projít bez povšimnutí," vysvětlila jsem Wolfganii a houpla přátelsky ocasem ze strany na stranu. "Vaše smečka si zaslouží obdiv; pobyt v takto těžko prostupném lese jistě vyžaduje silné nohy," pousmála jsem se zdvořile.

// Prstové hory

Lalie si nebyla jistá, kterého boha si zvolit. Nedivila jsem se jí, vlastně by mě překvapilo, kdyby tak rozvážná a chytrá holka už v tak mladém věku věděla,kterému z bohů chce zasvětit svůj život. Zdálo se to jako příliš složité rozhodnutí pro někoho tak malého. Sestry tento rituál dělaly po roce služby a Lalie sloužila už od svého narození, takže dávalo smysl, že v zimě bude její čas.
"Máš pravdu," souhlasila jsem. Nebylo správné zatajovat takovou informaci před vlky ve smečce, ačkoliv jsem si myslela, že to mou dceru nikterak neovlivňuje. Nebo spíše to nesnižuje na její hodnotě, tak. Samozřejmě, že ji to ovlivňovalo, její život byl zcela jiný, její svět byl pro mne neznámý, ač jsme chodily stejnými cestami.
Do hlasu se jí vkradla panovačnost, bůhví odkud. Nadzvedla jsem obočí, ale můj hlas se nezvýšil tak, jak by se zvýšil u jiných rodičů, kteří by zaslechli obdobný tón u svého potomka. Málo kdo slyšel rád, co má dělat, zvláště od tak malého a nevyzrálého dítka. Lalie ale nebyla jenom dítě, byla myslící a chodící bytost s vlastními sny a názory a tak jsem se k ní i chovala. Žádné miminkování, rozmazlování a utíkání za zadkem. "Mám lepší nápad, řekneš jim to ty," rozhodla jsem.
Z hor jsme zavítaly do lesa. Déšť už ustal, ale vlhko nás praštilo do těl jako mokrá hadra. A stejně tak i pach smečky. Zastavila jsem a pošimrala tak Lalii na čumáku, protože mi šla za ocasem. "Nečekala jsem, že bude jiná smečka tak blízko," poznamenala jsem a hlavou mi na moment problikly pochyby. Nic takového, Niamph nám dala znamení, utišila jsem hlasy ve své hlavě a zaklonila hlavu, abych o sobě dala vědět: "Aooouu!" Byly jsme na jižních hranicích u hor.

// Život

Lalie byla opravdu bystrou mladou vlčí dámou, která mi denco den rostla před očima. Těšila jsem se, až ji poznám jako dospělou. "Máš pravdu, Annan nad námi jistě bdí," usmála jsem se. Můj hlas byl vděčný a potěšený. Svoji patronku jsem si vybrala z mnoha důvodů. "To mi připomíná... V zimě uspořádáme obřad pro výběr tvého patrona. Už víš, kterému z bohů zasvětíš svůj život?" zeptala jsem se Lalie zvědavě.
"Protože to není něco, co by mělo hrát roli v našem přijetí do smečky. Nejsi příteží, protože nevidíš. Děláš skvělé pokroky a jsem si jistá, že až vyrosteš, budeš stejně schopná jako vidící vlci a možná i více," řekla jsem přesvědčeně. Byla jsem si jistá tím, že Laliiny oči nejsou moc k čemu, ale určitě měla lépe vyvinuté jiné smysly a dokázala se světem už pohybovat sama a to dokonce i ve zcela neprostupných lesech nebo neznámch místech. Byla opravdu šikovná a já nemohla být pyšnější.
"Pokud to bude problém, promluvím s nimi. Jestliže nás vyženou, půjdeme jinam, zvládneme to," uklidňovala jsem Lalii. Byla jsem si jistá, že se o nás dokážu postarat i sama. Kdybych nechtěla, aby Lalie měla kamarády a znala i jiné vlky než svou mámu, netahala bych ji do smečky.
Potom jsme navštívily Warreho a i od něj odešly. Byl to úžasný zážitek. V srsti mi zůstal jeden květ, který mi bůh daroval. "Nikdy jsem ani nedoufala, že bych se setkala tváří v tvář s bohem," sdělila jsem Lalii, když jsme procházely pouští. Byla noc a hvězdy nad námi zářily. Byly jsme na kopci, na nejvyšším místě. "Tohle je nejvyšší místo zde. tady by tě Niamph mohla slyšet," šeptla jsem k ní a sama jsem zavřela oči, abych vznesla k nebesům modlitbu.
Podívala jsem se potom na Lalii, počkala, jestli se modlila nebo něco dělala a s prvními paprsky slunce se rozešla dolů z kopců k horám, kudy jsem nás vedla skrze tenké, ale vyšlapalné cestičky.
"Hodně zvedej nohy, cesta je zrádná, ale očividně osvědčená mnoha tvory," varovala jsem dceru.

// směr sever

Lalie souhlasila, že se vydáme do kopců. Očekávala jsem, že tam budeme bohům blíže, hlavně těm, co dlí nad námi. Jmenovitě Niamph a Efälen. S blížícím večerem Efëlen ustupovala za obzor a přicházela nadvláda Niamph, bohyně snů a noci. Viděla jsem, jak na severu od nás jsou mračna a bouře, jak se v dáli blýská a hřmí. Některé údery blesků sly slyšet až sem, sic jen tlumeně.
“Na severu teď řádí bouře, vybraly jsme si příhodný čas na cestu na jih,” řekla jsem Lalii, která šla vedle mne a ptala se, o čem by si měla chtít povídat. “O tom, co se stalo. Nepochybuji, že máš jistě otázky a obavy, které se v tobě kumulují stejně jako mračna na severu a stejně jako ony i tvé nitro se brzy dostane k bodu, kdy se bude muset vybouřit. je lepší proto mluvit o věcech, co nás tíží a jako déšť svlažit své horoucí srdce, aby žárem nepuklo,” opanovala jsem jí klidně, zatímco jsme postupovaly ke kopcům. “Ne vždy je lehké o takových věcech mluvit. Trápí nás a tíží, nechceme nikoho zatěžovat, avšak je důležité o nich mluvit a mít někoho, s kým o nich mluvit se odvážíme,” pokračovala jsem. Tempo jsem měla pomalé a klidné, nikam jsem nepospíchala, zatímco přicházela noc a večer se ochlazoval. “Ptej se tedy, moje dítko. Ptej se na vše. Věz, že já jsem zde, abych ti poskytla odpovědi a úlevu,” usmála jsem se a jemně Lalii pohladila po hlavě čumákem.
“Blížíme se k vrcholu, ale tady vede cestička, což je zvláštní. Půjdeme po ní,” řekla jsem, když se na boku kopců objevila vyšlapaná pěšina. Písek jako kdyby byl utvrzen tlapkami mnoha jiných vlků, kteří tudy chodili. “Vypadá to, že nejsme první a ani poslední, kdo tudy prochází,” usoudila jsem, zatímco jsme pokračovaly.
Náhle jsem v dáli uviděla most. Most tak nepatřičný a zvláštní, že nebylo pochyb o jeho stvořiteli. “Lalie, blížíme se k mostu,” řekla jsem varovně. Nebyla jsem si jistá, co nás na mostě či za ním čeká, ale jeho stvořitel jistě byl mocný. “Přichází noc,” upozornila jsem ji, ale spíše jsem mluvila k sobě. Ochlazení už bylo znatelné, mé tělo se začalo jemně třást, když jsme šli pomalu a svět kolem mne pohasínal. Na cestu nám zářily už jen rudé barvy západajícího slunce.
“Most,” zahlásila jsem a zastavila. Klenul se před námi jako hřbet nějakého nepoznaného zvířete. Pevný a kamenný, nehybný a tichý, avšak kolik poutníků už na svém hřbetě nesl? Kolik vlků jej překonalo a pokračovalo dál svou cestou? A cestou kam? “Jsou to…?” shlédla jsem dolů pod most, kde se něco pohupovalo v neexistujícím vánku. “Květiny. Celé pole květin. V tak náročných kondicích a přece kvetou, i teď v noci jejich květiny jemně září, skoro jako kdyby byly dílem bohů samotných. Pokud bych měla hádat, budou to květiny boha Warre, opatrovatele přírody a koloběhu života,” usoudila jsem a vstoupila na most, abych shlédla dolů na svítící květy.
“Jsem rád, že se vám má louka líbí, Hyetto,” ozval se hlas nedaleko. Odtrhla jsem zrak od louky květin a pohlédla na příchozího, jehož vzhled mne na nějakou chvíli zanechal němou. Nebyl to obyčejný vlk a kdybych ho měla přiřadit na stupnici, blížil se k tomu, co jsem považovala za boží vzezření, nejblíže ze všech, co jsem znala. Leč je pravda, že i Sionn vypadal neobvykle, s dlouhými trny, které nenápadně občas vykukovaly z jeho hřívy jako skryté bodce čekající na záminku udeřit.
“Pochválen buď, neznámý,” pozdravila jsem obřadně vlka a jemně sklopila zrak před jeho dokonale modrýma očima, které se podobaly nekonečnému moři pomněnek. Cítila jsem se v jeho přítomnosti jako na mrákotách, tak lehká a tak spokojená, že bych se nedivila, kdybychom došly s Lalií do ráje. Místo pro ty, kteří si vyslouží život i po své smrti. Nezlobila bych se, jestliže bych mohla být v jeho přítomnosti by zbytek svých dní.
“Nejsem neznámý, ač mám mnoho jmen. I ty mne znáš, jen né v této podobě,” usmál se na mne vlk. “Ovšem, omluv mne, Všemocný,” sklonila jsem zrak. Nikdy bych netušila, že sesetkám? tváří v tvář s bohem. Ani jsem o tom nesnila a teď? Stál zde, přímo přede mnou.
Nepochybovala jsem, že se jedná o boha. Tolik bylo z jeho vzezření, chování i aury patrné. Pochybovat by bylo hříchem. “Dovol mi, abych ti představila svou dceru - Lalii,” usmála jsem se pyšně a jemně pokynula Lalii, ať předstoupí. “Lalie svým srdcem tíhne k bohyni noci Niamph, přišly jsme do kopců, abychom na jejich vrcholech k ní mohly hovořit,” vysvětlila jsem, ačkoliv jsem nepochybovala o tom, že Warre tohle všechno ví.
“Ovšem, ale my bohové máme uši všude. Ten, kdož si zaslouží naše bedlivé naslouchání je vyslyšen, ať už je v jeskyni či na kopci,” usmál se na mne Warre. “Nicméně čím blíže bohům jsme, tím více jejich pozornost na sebe stahujeme, to máš pravdu,” pousmál se Warre, který toho byl zářným příkladem. Vděčně jsem pokynula hlavou. “Čas bohů je vzácný, vrátíme se zpátky na naši cestu,” rozloučila jsem se, avšak odcházet se mi nechtělo. Dlela jsem na pískovcovém místě ještě notnou chvíli, možná až příliš dlouho. Záleželo, zda-li Lalie chtěla odejít či s bohem mluvit. Následně jsem se otočila a začala odcházet pryč. “Hyetto, rád bych ještě ti daroval jeden z květů,” uslyšela jsem za sebou, než Warre přišel a vložil mi do srsti květ. “Můj token obdivu, chceš-li,” uslyšela jsem ho ještě, než jsem se ještě méně odvážně a odhodlaně rozešla z mostu pryč. Dech se mi lehce chvěl, když jsem most opustila a teplé objetí Warreho přítomnosti vyprchalo. Ani jsem netušila, že mám v sobě tak chladné místo, dokud bohova aura nezmizela. Vydechla jsem páru do chladného večera.

// pryč

// O B J E D N Á V K A
Hvězdičky do magie
9 * do iluzí: 120+250=370 květin
zbyde mi 0 květin

// Uhelný hvozd

Cesta přes velmi hustý les nám nějakou dobu zabrala, ale s tím jsem počítala. Doufala jsem, že dceru naučím samostatnosti, neboť nebude moci být věčně zavěšená na mém ocasu. Jako vedlejší bylo, že jsem tak přenesla její myšlenky mimo Sionna a budločí slova, která pronesl. Takovou ohavnost jsem mu nehodlala zapomenout, ačkoliv odpustit možná, jestli se bude kát.
Ani moc neprotestovala, když jsem ji poslala do lesa samotnou. Potom jsem ji už jenom následovala na jedné její straně (na té, z které jsem na ni viděla, takže jsem byla u jejího pravého boku) a krok za krokem jsme postupovaly lesem. Zakopla jen jedinkrát.
S příchodem nového dne jsme se dostaly ven z lesa.
"Skvělá práce, Lalie," pochválila jsem dceru a nedokázala si odpustit nadšení, které mi proklouzlo do tónu hlasu, když jsme k ní přicupitala a vlepila jí pořádného hubana na líčko a objala ji.
"Před námi je teď otevřená krajina, více méně rovná, minimum stromů. Cesta půjde rychleji a bude snadnější," oznámila jsem jí a pokračovaly jsme vpřed savanou.
"Tohle je savana, místo na jihu, kde se mírné pásmo mění v tropické. Jsou zde jiná zvířata a také jsou zde predátoři, se kterými by si ani vlk neporadil. Můžeš cítit jejich ostré pižmo," vyprávěla jsem při průchodu savanou. "Před námi je poušť, ale vidím její konec a hory, které se v ní skrývají. Je to místo žáru a písku, ale v noci zase chladu a toho nejlepšího výhledu na hvězdy. Myslím si, že pokud chceš mluvit s Niamph, tohle místo bude nejlepší," pokračovala jsem, když jsme savanu opustily a pod tlapkami jsme měly písek.
"Chceš si o tom promluvit?" po nějaké době ticha jsem se zeptala na to, co se v Asgaaru stalo. Nemohla jsem ji v tom nechat jen tak napořád. Dala jsem jí prostor se uklidnit a přejít si to v hlavě sama, ale nehodlala jsem ji v tom nechat se utopit. Byla jsem tady od toho, abych ji vedla, dokud mne nebude potřebovat.

// Život i guess

// Červená řeka

Pokračovaly jsme dál. Řeka nedělala dceři příliešné problémy, přecijen už to nebylo malé pískle ale maličká dáma. Nohy se jí protahovaly stejně jako čumák a vypadalo to, že až vyroste, bude z ní opravdu krasavice. Je podobná otci, pomyslela jsem si vlídně a srdce mi zaplesalo při vzpomínce na něj.
Nechala jsem mezitím Lalii čas na rozmyšlenou. "Souhlasím. Nebudeme tam, kde se necítíme ani jedna dobře," souhlasila jsem s dcerou, když jsme se blížily k lesu.
"Teď se mě pusť. Je potřeba trénovat svou vlastní schopnost orientace. Nepospícháme. Půjdeme tímhle místem každá zvlášť," řekla jsem dceři. "Les před námi je už od prvního pohledu velmi zarostlý a budou v něm překážky, ale věřím, že to zvládneš," usmála jsem se na Lalii a potom ji nechala, ať jde první. Sama jsem šla za ní a posléze se odpojila a šla kus od ní na jejím boku. Dohlížela jsem na ni, zatímco jsme šly.

// Poušť

// Asgaar

Vypochodovaly jsme z Asgaaru. Lalie naříkala, hatímco jsem ji vedla z lesa. Nechtěla tam zůstávat. Samozřejmě mi na srdci leželo dobro mé dcery a její přání, ale zrovna jsme se do smečky přidaly. “Niamph mi dala znamení, že zde máme zůstat,” vydechla jsem pouze. Sionnův přívěšek na krku byl jasným, očividným a hlavně nezpochybnitelným důkazem. “Ale jestli si to přeješ, půjdeme,” souhlasila jsem. Nehodlala jsem ji držet proti její vůli. Jistě bychom nadazily i na jiné smečky. Možná i na takové, kde by za slovy alf stály i důkazy.
Lalie se chytila mého ocasu a já ji vedla vysokou trávou na jih do tepla.
“Blížíme se k řece. Má stejnou barvu jako krev nebo jako západ slunce či vlčí máky - rudou. Převedu tě přes řeku,” řekla jsem jí a taky tak udělala. “Červená bude způsobena řasami, které v ŕece rostou, nikoliv vodou. Je ovšem možné, že jsou zde i rudé půdy, ze kterých by se červená mohla vymývat, ale to není pravděpodobné,” vysvětlovala jsem jí po cestě.

// uhelný hvozd

Nemusela jsem mít poslední slovo, takže když Sionn jedovatě prohlásil, žetady samozřejmě nejsme sami, mlčela jsem. Byla jsem ráda, ale rozhodla jsem se svou čirou radost nevyjadřovat. Z nějakého důvodu mě Sionn neměl rád. Nebude to tak složité, trefila ses do vosího hnízda. Bude to chtít více pokory a času. Ne každý je otevřený zásahu zvenčí a ty jsi na něj moc tlačila. Dobře ti tak, měla bys mu to poté vynahradit, pomyslela jsem si. Cítila jsem se lehce špatně a provinile, protože jsem si to pokazila u vlka, který mne do smečky přijal.
Lalie slušně poděkovala a já jí čumákem přejela po líčku, abych ji pochválila. Následně jsem ale zvedla hlavu a zabodla pohled do Sionna. Doteď jsem se tvářila mile a vlídně, dokonce starostlivě, ačkoliv se mu moje slova nelíbila, avšak po tomto prohlášení můj pohled zvtrdl jako kámen a ochladl. "Taková slova se tebe nehodí. Chápu, že je prohlašuješ v zlosti na mne, avšak mou dceru sis za cíl volit neměl," řekla jsem a nechala ho, ať odtáhne maso do úkrytu sám.
Lalie se mi mezitím rozplakala, protože jak jinak by mělo malé dítě reagovat na tak krutá slova. Sklonila jsem se k ní, sedla si a přivinula si ji k sobě. "Samozřejmě, že není. Jeho slova byla krutá, avšak svou zlost nemířil na tebe, ale na mne," utěšovala ji. Jemně jsem jí setřela slzičky ze slepých očí. "Bohové ti uzmuli zrak, Lalie, avšak tam kde bohové berou i přidávají. Jistě oplýváš něčím, o čem se nám může jenom zdát," vydechla jsem a pomazlila ji. "Půjdeme se projít," navrhla jsem jí. Čerstvý vzduch jí prospěje a Sionnovi také. Mezitím mohu vymyslet, jak se mu omluvit.