Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Zde je nabídka vzhledů. Beru mušle/křišťály na Hyettu nebo květiny/drahokamy na Beliala.

1. Kurkumma spice latté PRODÁNO Cynthii

2. Forest baby PRODÁNO Zedovi

3. Dark cave PRODÁNO Nicosovi

4. Leaf litter

5. Mountain rocks PRODÁNO Lauře

Ach jak ti mladí byli naivní. Svět se zdál jako hřištěm, když jeden neviděl nástrahy za každým rohem. Když neznal omezení a povolené rychlosti, když neznal pravidla a zákonitosti, které vedly k jistým důsledkům. "Mohlo se to zanítit, rozšířit se. Mohlo ti to mokvat a pak ti by ti upadla půlka obličeje," informovala jsem ho věcně, leč lehce dramaticky. Vybrala jsem jednu z těch nejhorších možných variant pro něj, protože mi přišlo, že tento vlk ví o světě velmi málo. Že si jen ledabyle užívá života bez následků, které ho konečně dohnaly.
Už to vypadalo, že další otázky nebudou a že budu konečně moci uklidit svůj bordel, co mi zůstal po ošetření, když jsem se musela vlka zeptat, jak se mu to stalo. Nebo spíše, kdo mu to udělal. Upřímně mi na tom nezáleželo. Ať už to byl nějaký hlupák, který si vybíjel zlost na životem nepolíbených, partner jeho milenky nebo nějaký jeho zapřísáhlý nepřítel, bylo mi to dost jedno. Bylo ale vidět, že vlk si o tom chce promluvit a já tu byla od toho, abych poslouchala a pomáhala nejen tělu, ale i duši. Proto jsem se ho zeptala a natočila k němu obě dvě uši. Hodlala jsem mu věnovat plnou pozornost, ale pak se objevil někdo další.
Pacientovy oči střelily po vlkovi a já v nich zahlédla jasné nesympatie, ale potěšení ze zájmu, které cizí vlk projevil. Sama jsem stočila zrak na vlka a prohlédla si ho. Byl to vysoký, elegantní vlk, který připomínal tekuté stříbro. Jen neonově zelené oči a znaky na něm svítily a vypadaly lehce... Podivuhodně. Už jsem se setkala s různými podivnostmi, ale toto... přejela jsem ho pohledem a zaznamenala, jak mi srdce vynechalo úder, když promluvil. Jistě musel být ve smečce důležitý, jinak by se takto nechoval. Mlčky jsem zůstala stát a čekala, až pacient cizinci odpoví.
Tuhle ošklivou zraněninu mu způsobil jeho bratr, který byl kdysi členem smečky. Očividně k sobě sourozenci nechovali moc velké sympatie, ale to jsem nemohla soudit, neb jsem ani jednoho z nich řádně neznala. Zmínil ale Parsifala, který byl druhým vlkem ze smečky, kterého jsem znala více. Jemně jsem zdvihla čumák a můj obličej se změnil v nic neříkající. nepřináleželo mi soudit, ale hádala jsem, že stříbrný vlk to udělá za mě. Hodila jsem po něm pohledem a čekala.

Byl to dobrý pacient, alespoň při zákroku. Ležel a ani nedutal. Až když jsem si začala čistit tlapky a mluvit na něj se ukázalo, že je to jen další z mnoha výrůstků, co poprvé okusilo příkoří života. "Ano, a taky mnoho jiného," řekla jsem lehce tajemně a usmála se. Tlapky jsem už měla čisté a tak jsem začala uklízet to, co tady po mně zbylo. Začala jsem pastu i krvavý mech dávat na hromádku a schovávat do listů, do kterých jsem to začala balit.
"Nežertuju. Rána je hluboká a byla infikovaná. Infekci pasta vyřídí, ale jizvě nepředejde," řekla jsem vážně. Bylo mi jasné, že si to nepřipouští a dle toho, jak byl zdobený jsem odhadla, že si na své vizáži zakládá. "Neměj ale strach, jizva tě nebude nikterak omezovat. Máš štěstí, že jsme to podchytili tak brzy. Kdyby se to nechalo déle bez pomoci, mohlo to být mnohem horší," zdůraznila jsem a chytila balíček tlapkou, aby se mi neotevřel a vše nevysypalo.
V ten moment se vlk opřel o zeď a zeptal se mne, jestli se ho zeptám na to, co se mu stalo. Chtěla jsem zrovna vzít svůj balíček a jít ho uklidit, ale zůstala jsem pouze stát s tlapkou na něm a prohlížela si ho. Byl rozcuchaný, špinavý a obličej měl krvavý. "Co se ti stalo?" zopakovala jsem po něm otázku, ale byl v tom lehký úsměv. Věděla jsem, co se mu stalo. S někým se porval.

Vlk byl zakrvácený, unavený a zkrátka ne v dobré kondici. Sotva zvedal hlavu a poulil jediné zelené oko, když jsem k němu přišla. Poslouchala jsem, co říká, ale protože nešlo o nic koherentního, nevěnovala jsem se tomu. Dost dobře mohl být v delíriu a mluvit nesmysly kvůli únavě, bolesti a ztrátě krve. "Lež a mlč," řekla jsem mu nesmlouvavě, ale nezněla jsem zle. Bylo to hodně mateřské poručení.
Vzala jsem mokrý mech a dala ho vlkovi na obličej, dokud se škraloup krve nezačal změkčovat a roztékat zpátky. Tímhle mechem jsem mu obličej potom umyla, dávala jsem si pozor, abych rány nenarušila více, než bylo nutné. Z býlí, které jsem natrhala, jsem udělala pastu tím, že jsem je rozmačkala a smíchala s čistým mechem. Nanesla jsem to na ránu a nakonec mu na obličej nalepila čisté listy, které ránu i pastu zakrývaly.
Hotova a spokojena se svou prací jsem si dovolila se posadit a čistit si packy do mechu vedle nás. "Hotovo. Hodně odpočívej a moc se neškleb, jinak se pasta oddrolí dřív, než by bylo dobré. Bude se to rychle hojit, ale budeš mít jizvy," obeznámila jsem ho s jeho situací.

// Asgaar

Přišla jsem k vchodu do jeskyně. Jeden by jen těžko věděl, kde ho hledat, kdyby mu to někdo předtím neukázal. Vstup byl schován za kořeny staletých stromů, které rostly nad ním. Jemně jsem přejela tlapkou po dřevě, když jsem si všimla krvavých šmuh na nich. Někdo tudy nedávno šel a byl zraněný. Nic víc jsem nepotřebovala vědět a vydala jsem se bez dalšího čekání skrze kořeny do dlouhé chodby porostlé mechem, lišejníky a občasnými malými houbičkami. Země byla kluzká vodou, ve které tiše splývaly kapičky krve. Chodba se otevřela do velké jeskyně, kde země byla porostlá měkkým mechem a stěny zdobeny lišejníky. Vypadalo to tady útulně a příjemně, dokonalé místo pro klid a spánek či pro přečkání nepřízně počasí. Nicméně soukromí v této velké místnosti nebylo. Oko mi tak ihned padlo na hnědého vlka, který ležel na mechu a jeho obličej se pomalu měnil v jeden velký, krvavý strup. Přišla jsem blíže. "Jsem Hyetta, sestra řádu Annan. Zůstaň, kde jsi. Hned jse zpátky," představila jsem se a dala vlkovi instrukce. Můj hlas byl jemný a klidný, ale zároveň dostatečně pevný a autoritativní, aby věděl, že nejsem nějaká puťka, co tohle dělá poprvé.
Otočila jsem se na patě, vyběhla do lesa, kde jsem natrhala správné býlí a nasbírala listy. Po cestě zpátky jsem ze země v jeskyni vzala čistou hroudu mechu a s tím vším se vrátila k vlkovi. Položila jsem věci vedle něj a řekla: "Nejprve to musím očistit, pak to ošetřím." Byla jsem na tohle připravená. Zažila jsem tyhle situace už něspočetkrát a tak jsem vystupovala klidně a sebevědomě. Co ale bylo neklidné a toužilo se projevit byl motýlek ve svém kouzelném kokonu, který od příchodu na Gallireu pomalu roztahoval křídla. A právě takové motýlky mohl Sirius vidět poletovat kolem nás.

Povídala jsem si s Wylanem a spokojeně u toho houpala ocasem ze strany na stranu. Bylo by to jistě příjemné i nadále, kdyby se Wylan nerozhodl jít vyřešit cizince na hranicích. "Ovšem, nezdržuj se, povinnost volá," usmála jsem se na něj a sledovala, jak odchází. Sama jsem se šla potom najíst, ale to už se mne Lalie ptala, kdo to byl. "To byl Wylan. Vysoký hnědý vlk, vypadá mile a jistě má dobrou náturu, dle toho, jak se choval," odpověděla jsem Lalii klidně a pak se šla najíst taky. "Škoda, že ve hvozdu nejsou žádná další vlčata," zamumlala jsem si tak trochu mezi sousty. "Půjdu vyzdobit vchod do jeskyně, abych taky přispěla tlapkou k dílu. Podzimní výzdoba je oslavou," usmála jsem se. "Můžeš jít se mnou, nebo prozkoumávej les, ale nechoď mimo les bez dospělého," řekla jsem jí a dala jí pusu na čelo, než jsem se rozešla k úkrytu. Byla jsem už najezená a tak jsem moc nespěchala. Tahle hostina mne vskutku zasytila.

// Siccumky

U Lalie se opět projevila vzpurnost a snaha vzepřít se. Vědoucně jsem se na ni podívala, ale to ona nemohla vidět. všechny svoje emoce jsem vkládala do hlasu, když jsem k ní mluvila. "Každý potřebuje kamarády. Kamarádi rozvíjí charakter, pomáhají si a je s nimi legrace," chtěla jsem prvně vést monolog na to, jak je důležité nezůstat sám, ale rozhodla jsem se to pro dobro Lalie zkrátit. Stejně byla ještě moc malá na to, aby se mnou fylozofovala.
Poté, co jsem dceři vysvětlila rozložení zdejší hostiny, nechala jsem ji, ať prozkoumává krmi i jinými smysly než čuchem a otočila se k hnědému, který se představil jako Wylan. Celou hostinu prý nachystal s Belialem, kterého jsem také neznala. "To je od vás moudré," ocenila jsem jejich snahu. "Sama jsem uvažovala nad tím, že nazdobím vchod do jeskyně, přecijen je čas padajícího listí a krásných barev, lesu by prospělo, stejně jako morálce smečky, mít nějakou výzdobu předtím, než zapadneme sněhem," pousmála jsem se a stočila zrak jediného oka na Lalii, které se ptal, jestli se jí tady líbí. Tušila jsem, jaká bude její odpověď.

// Středozemní pláň

Lalie mi vysvětlila, že se jí vlčice snažila ukrást čenich. "To zní, jako že si s tebou chtěla hrát," řekla jsem klidně. "Až bys ji chytla, tak bys ukradla čenich zase jí a ona by honila tebe," pronesla jsem, protože mi bylo jasné, že Laliiny vědomosti ohledně hraní si byly dosti zakrnělé. Opravdu jsem jí musela už sehnat nějaké kamarády, kteří by byli v jejím věku. Les byl už jenom kousek a Lalie se po cestě držela mého ocasu. Dovolila jsem jí to, ačkoliv jsem z toho nebyla nadšená. "Drahá, každý potřebuje kamarády," řekla jsem milým hlasem.
To už jsme došly do Asgaaru a já se zastavila na hranicích, abych vyprostila ocas z Laliiny tlamky. "Sama," řekla jsem pouze a zamířila po pachu k jeskyni. "Vypadá to, že se tady lovilo ve velkém. Půjdeme se podívat, co chytili dobrého," řekla jsem s úsměvem a vykročila pomalým tempem k hostině, kterou někdo velmi chytrý, krásný a dokonalý nachystal. Šla jsem s ohledem na Lalii rozvážným krokem, dokud jsme nedošly k hostině. Stál u ní hnědý vlk. "Požehnán buď den," pozdravila jsem vlka a mile se na něj usmála. "To je opravdu úctyhodná hostina," řekla jsem a popostrčila Lalii k masu. "Cítíš to? Tohle je kanec, tohle jsou myši, tady jsou ryby a tu husa. A tady to křoví jsou borůvky, tady maliny a ostružiny. A tahle věc je meloun," navigovala jsem dceru skrze jídlo. "Dej si. Klidně vyzkoušej od každého trochu, každé má jinou chuť," řekla jsem jí, dala jí jemnou pusu na čelo a pak se otočila zpátky k vlkovi. "Omluv mne, jmenuji se Hyetta a toto je má dcera Lalie. Jsme členkami smečky teprve dva obraty měsíce," promluvila jsem na něj klidným hlasem, který připomínal samet.

Počkala jsem na Lalii na břehu. Sledovala jsem, jak se div nepřerazila na půl o břeh a musela se uklidňovat tím, źe je ještě pořád malá. Občas jsem na to zapomínala s tím, jak rychle rostla a jak bystrá byla. Zajímalo mě, s kým se bavila, ale nejspíše se jí to setkání moc nelíbilo.
“To je od ní ale neslušné,” zamračila jsem se. Samozřejmě jsem viděla, že se vlčice k mé dceři přiblížila natolik, aby do ní mohla žduchnout. “Pročpak to ale udělala?” zeptala jsem se a podívala se kolem nás, ale byly jsme úplně samy. Tahle pláň byla obrovská, takže tu možná další vlci byli, ale jistě daleko.
“Pojďme,” pobídla jsem ji ale, protože jsem tady nechtěla jen tak otálet. “Později se můžeme do Sarumenu zase podívat. Nerissa vypadala, jako že by to pro tebe mohla být dobrá kamarádka,” pronesla jsem nahlas svou myšlenku, zatímco jsme pokračovaly k lesu.

// asgaar

// Kopretinová louka

Rozešla jsem se přes řeku a dívala se, jestli jde Lalie. Zastavila jsem se na druhém břehu a čekala, až se dostane ke mně, když se odnikud přihnali dva cizí vlci a snad byli úplně slepí, že mne neviděli na druhém břehu se na ně dívat, nebo jim nikdo neřekl o periferním vidění. Mluvili s Lalií a Lalie mluvila s nimi. Pozorovala jsem je z druhého břehu ostražitě, ale nechávala jsem jim prostor. Kdyby to mělo zajít moc daleko, byla jsem připravena zakročit, ale vlčice se jenom lehce přiblížila k mé dceři, drkla jí do nosu a to Lalii natolik poplašilo, že vykvikla a rozběhla se do řeky. "Tady jsem!" houkla jsem na Lalii a počkala, až se přebrodí ke mně. Následně jsem si ji prohlédla, jestli je v pořádku. Nezdála se mi nikterak fyzicky zmožená, takže jsem usoudila, že jí krom polekání nic neprovedli. "To byli tví noví přátelé?" zeptala jsem se jí a máchla ocasem ze strany na stranu. Dle mého byla ještě moc malá na to, aby si dělala kamarády mezi dospělými, ale nemohla jsem zamezit všemu, že ano.

ŘÍJEN 10

Co jsem tedy měla v plánu nyní? Jak jsem už říkala, hodlala jsem dojít s Lalií do Asgaaru a víc se zapojit do jeho dění. Podařilo se mi společně se Sionnem a Parsifalem ulovit srnku jako vstupní úkol, ale tím má práce tam jen začínala. Kromě smečkových povinností, které jsem si hodlala pozjišťovat a případně jednat dle vlastního uvážení (už teď jsem věděla, že budu chtít vyzdobit vchod do jeskyně) jsem v lese chtěla postavit i oltář pro Annan. Představovala jsem ho jako drobný oltář z kamení a rostlin, možná i hlíny, aby všechno pěkně drželo. Musela jsem najít něco, co by mou bohyni reprezentovalo, ale protože jsem zatím nic nenašla, hodlala jsem alespoň vytvořit oltář, na který tuto vzácnost poté vystavím.

ŘÍJEN 9

Nebyla jsem ale žádná nevděčná pijavice, která se přisála na smečku a vycucala všechny její zásoby pro své vlastní potřeby. nehodlala jsem smečku potom opustit a nic nedat zpátky. Věděla jsem, že všechno má svou cenu a jestli cena našeho přijetí byla v rocích služby ve smečce, poslušně jsem ji hodlala splnit. Nelitovala jsem ničeho a rozhodně bych neměnila. Niamph nám dala znamení a já ho hodlala následovat. Měla bych se ale více ve smečce ukázat, zatím můj příspěvek nebyl příliš užitečný. Nevadí, můj výlet s Lalií byl oprávněný a byl užitečný. Jsem ráda, že jsem potkala Warreho a Wolfganii. Jsem ráda, že jsem mohla poznat nová místa a projít se s Lalií.

ŘÍJEN 8

Netušila jsem, co budu dělat, až mi Lalie vyletí z hnízda. Zatím jsem se touto myšlenkou příliš nezabývala, protože přede mnou byla ještě dlouhá cesta s Lalií po mém boku, ale byla jsem si jistá, že pro mne má Annan nějaký plán. Až ten čas nastane, jistě bude můj oltář v Asgaaru už hotový a možná budu mít víc konexí ve světě, abych se rozhodla, co se svým životem dál. Upřímně smečkový život nebyl to, co jsem vyhledávala, ale uměla jsem ve smečce fungovat. Když jsem odešla z řádu a věděla, že jsem těhotná, byla smečka mým jasným cílem. Chtěla jsem mít místo, kde budu moci v klidu a s pomocí vychovávat své děti a budu se moci spolehnout na pomoc ostatních.

ŘÍJEN 7

Věděla jsem, že nemůžu Lalii zaštiťovat věčně. Už teď vyrostla z malého prcka do mladé slečny a ačkoliv se uměla chovat tak, jak bylo od akolytky požadováno, viděla jsem na ní občasné záchvěvy vzdoru a snahu vymanit se z řetězů, které každé dítě v náručí rodiče cítí. Snaha osvobodit se a najít vlastní cestu. Nehodlala jsem ji držet, ochraňovat před světem celý život. Snažila jsem se každý den posouvat její hranice, dělat ji více a více soběstačnou. Už zvládala chodit sama, aniž by se musela držet mého ocasu. Byla jsem na sebe zaslouženě pyšná, ale tohle nebyl ještě konec. Bylo před námi ještě hodně práce, která musela být provedena, aby Lalie byla ve světě soběstačná bez své matky.

ŘÍJEN 6

Čas od času jsem vzpomínala na svého hraničáře, který byl Laliiným otcem. jeho přítomnost byla jako slunečné objetí toho nejpříjemnějšího a nejhebčího mechu široko daleko. Naposledy jsem jej viděla nedlouho předtím, než jsme se dostaly na tento poloostrov. Lalie si hrála u řeky a já ho viděla. Bylo to krásné setkání, opravdu jsem byla ráda, že nás zastihl ještě tento rok. Netušila jsem, kdy se znovu setkáme, ale věděla jsem, že naše cesty se ještě zkříží. Mezitím jsem se mohla starat o Lalii, o světlo mého života, které vzniklo jednoho krásného večera. Byla mu podobná a viděla jsem v ní jeho. Milovala jsem ji celým srdcem a byla jsem ráda, že ji mám.