Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Tulipánová louka

Lalie celou dobu mlčela a když jsme se konečně rozešly zpátky do lesa, čekala jsem, že se rozmluví, ale zůstala tiše. "Trápí tě něco, dítě?" zeptala jsem se jí starostlivě, když jsme se blížily k hranicích lesa. Parsifal čekal mezi prvními stromy, schován před deštěm, který nás stihl už úplně promočit.
"Až déšť pomine, můžeme vyrazit," řekla jsem Parsifalovi, jen co jsem na něj zamávala ocasem. ostružinka na jeho krku pěkně kontrastovala s jeho světlým kožichem. Celkově jsem na něj teď měla jiný úhel pohledu, když jsem věděla, na čem stojím. Byl to můj Bratr, byli jsme si rovni postavením ač ne vědomostmi, ale to bylo přirozené. Litovala jsem ho, že nemohl vyrůstat v chrámu celý život, ale na druhou stranu život tady mu dal věci, které by tam nezískal.
Odpočívala jsem a sušila se, než vyšlo slunce a déšť ustal. Krajina byla promočená, ale to nám v cestě nebránilo. "Můžeme?" usmála jsem se na oba dva a pak vyrazila. Belial mi řekl, kudy jít.

// roh hojnosti (středozemka)

S příchodem rána jsem začala cítit ve vzduchu bouři a déšť. A taky jsem ji měla brzy pocítit na vlastní kůži.
Regis vypadal překvapeně, skoro jako kdyby málokdy potkával někoho, kdo se zajímá o jeho povolání. Upřímně mi to udělalo radost, že jsem mu zlepšila den. Jeho oči se totiž rozzářily jako dvě hvězdičky a já věděla, že jde opravdu o jeho velkou vášeň. Sdělil mi, že potkal Sionna a ten mu o mně řekl. "Ano, mimo jiné," pokývala jsem hlavou. "Je to základní kámen vědění mého Chrámu," přitakala jsem klidně. Překvapilo mne, že mi o tom Sionn neřekl. Viděli jsme se zatím ale jenom dvakrát, ale při srazu na lov se alespoň slovem zmínit mohl. Pravděpodobně zapomněl. Jistě má plnou hlavu jiných důležitých věcí, uklidnila jsem se. Nemyslela jsem si o něm nic zlého a jistě šlo jen o nedopatření.
"To je moudré. Jistě máme oba dva nějaké vědomosti navíc, které by bylo vhodné si vyměnit," souhlasil jsem s Regisem, který mi dával instrukce k jeho domovu. Meduňkový les za kanci, vedle bažin a růžového háje. Za vodou, snažila jsem si dát jeho popis do souvislostí, ale pravdou bylo, že jsem zdejší kraj neměla tak procestovaný jak bych chtěla. "Mileráda se stavím, až to čas a povinnosti dovolí," řekla jsem mu zdvořile a myslela to upřímně. Přišlo mi, že Regis je příjemnou společností.
"Nechť tě Annan opatruje, Regisi," rozloučila jsem se s ním skoro jednohlasně s Lalií. Regis se otočil a prchl pryč. Bouřka na sebe nenechala dlouho čekat a začalo lét jako z konve. "Pojďme, drahá," otočila jsem se k Lalii. "V lese na nás čeká Parsifal," dodala jsem a briskně se rozešla zpátky k lesu. Utíkat před deštěm stejně nemělo cenu.

// Asgaar

Lalie si stoupla vedle mne a ani nedutala. Mohla jsem se tak plně soustředit na cizího vlka přede mnou, který vypadal vysíleně. Nebrala jsem si to ale moc k srdci, neboť jsem jistě nebyla důvodem jeho propadu nálady. Nebo jsem si tak alespoň nepřipadala.
Představil se jako Regis a uvedl své zaměření. Konejšivě jsem se na něj usmála, když se mne ptal na zcela očividnou věc. “Ano,” odpověděla jsem mu bez špetky posměchu v hlase. Možná byl jenom nervózní.
“Ráda Vás poznávám, Regisi,” usmála jsem se na něj zdvořile. “Bylinkářů, kteří nejsou vázáni na Chrámy, je na světě pomálu,” dodala jsem obdivně. “Je to velmi podceňovaná profese, ačkoliv nesmírně užitečná,” broukla jsem ještě a jediným zdravým okem jsem loupla na Lalii, která mlčky stála a čekala.
“Ráda bych si s Vámi popovídala, ale tlačí na mne povinnosti, které byly už dlouho odkládané,” omluvila jsem se a hlavou jemně naznačila směr zpátky k lesu. “Doufám, že prominete mou nezdvořilost,” řekla jsem jemným hlasem.

// Asgaar

Nechala jsem Parsifala čekat mezi stromy a vydala se na louku. Zrzavý vlk a Lalie šli mezi tulipány hezky vidět a protože jsem před nějakou dobou vyla nedaleko odsud, jistě Lalie už věděla, že se k ní blížím.
Nebe bylo zatažené velkými šedými mraky a hrozilo, že začne pršet. Když jsem se podívala pořádně, vypadalo to, že v takovém případě by nás déšť stihl na docela dlouhou dobu. Než dojdeme k moři tak by se mohlo vyčasit, pomyslela jsem si netušíc, jak daleko moře vlastně je.
Šla jsem klidným krokem a přívětivě zvedla koutky, když jsem se dostala k Lalii a cizinci.
"Požehnán buď den," pozdravila jsem oba dva a zastavila se vedle dcery, kterou jsem obdarovala jemným dotekem čumáku po líci. Už byla skoro dospělá, rituál by měl proběhnout co nejdříve. "Jsem Hyetta, kněžka bohyně Annan," představila jsem se. "Omlouvám se, že vás vyrušuji a kradu Lalii pro sebe, ačkoliv je to jistě skvělá společnost," řekla jsem omluvně cizinci, které jsem si při svých slovech prohlížela. Byl menšího vzrůstu, šlachovité postavy a měl docela dost velké uši. Na boku měl brašničku a voněl býlím, převážně pelyňkem. Sbírá kvítí? napadlo mne a podívala se do jeho růžových očí. Byl docela pohledný.

// Zrcadlové hory

Následovala jsem Parsifala do lesa a špicovala uši, jestli uslyším pištění vytí své dcery. Zatím k mým slechům nic nedolehlo, ale nepanikařila jsem, jistě nebyla daleko. Parsifal i oznámil, že na území není, což by mnohé neuklidnilo, ale mne to naopak přineslo klid. V tom případě chvíli potrvá, než přijde, pomyslela jsem si a na jeho slova přikývla.
Šli jsme podél hranic a já podle vzoru Parsifala zanechala několik kadeřavých chlupů v borkách stromů nebo si někde přičapla. Tohle chování mi bylo nové, takže jsem to nedělala s takovou samozřejmostí jako on. "My jsme les kolem Chrámu neznačkovali," poznamenala jsem poté, co mi jeden strom několik chlupů vytrhl docela nevybíravě. Les byl známý mezi vlky a kdo chtěl, mohl přijít a najít nás. Navíc nás bylo dost na to, aby na nás vlk narazil i mimo Chrám a dozvěděl se o naší přítomnosti. Les jsme si nenárokovali, zkrátka jsme v něm jenom žili.
Parsifal několikrát přiložil ucho ke kameni a já už věděla, co dělá. Sama jsem to ale neudělala, nepotřebovala jsem vědět, kde kdo v daný moment je. Když jsme procházeli kolem hranic, všimla jsem si Beliala a nějakého cizince u hranic. Mávla jsem na Zelenookého ocasem a pokračovala za Parsifalem.
Zastavili jsme se mezi stromy a dívali se na louku plnou tulipánů. Mezi nimi byl zrzavý vlk a Lalie. Takto zrána vypadali na louce oba dva velmi malebně, skoro mi to až vyrazilo dech. Lalie vypadala tak samostatně a schopně, že jsem div pýchou nepraskla. "Ano, to je ona," usmála jsem se a Parsifal mohl cítit moji pýchu a lásku k Lalii na krátký moment stejně silně, jako jsem ji cítila já.
Už jsem měla nakročeno k louce za dcerou, když se Parsifal zeptal, jestli má jít s námi. Došlo mi, že mluví o rituálu a tak jsem se na něj ohlédla a lehce naklonila hlavu na stranu. "Ano. Narozdíl ode mne víš, jak rituál přesně provést," řekla jsem mu. Sám mi tvrdil, že bych rituál já dělat neměla a že jej vykoná, když mu já pomohu vykonat ten jeho. "Vyzvednu Lalii a můžeme vyrazit," řekla jsem a vydala se na louku

// Tulipánová louka

// jeskyně

Jaro už se opravdu nedalo popírat. Po sněhu už nebylo ani památky a země kvetla všemožným býlím. Spokojeně jsem se dívala na všechny rostliny klíčící v našem okolí a zaznamenávala si do paměti ty, které jsou nejužitečnější pro kněžku Annan. Existovalo i býlí, které se dalo využít mimo mou specializaci, nicméně na tvorbu afrodiziak jsem sice byla vyškolena, ale praxi jsem měla minimální.
"Ano, chci obřad uspořádat co nejdříve," odpověděla jsem Parsifalovi a obešla spadlý strom, který nám stál v cestě. Nechtělo se mi ho přeskakovat nebo podlézat, zvolila jsem si ho obejít čistě proto, že to vyžadovalo méně energie.
"Neměla by být daleko," usoudila jsem na jeho další slova. "Pokud se neozve, bude se tvůj čich hodit," dodala jsem ale po chvíli. Les se blížil a když jsme byli na hranicích, zavyla jsem, abych svou dceru přivolala. Jestli byla někde poblíž lesa, jistě mě slyšela.

// Asgaar

Byla jsem spokojená s tím, jak všechno proběhlo. Garrong nad námi vskutku bděl, neb Parsifal zůstal živ a zdráv místo toho, aby se proměnil v živoucí pochodeň. Poděkoval mi a jeho vděk byl natolik hluboký, že se poklonil až k zemi. Mírně jsem sklonila hlavu, přecijen to nebyla jenom moje zásluha.
Bylo načase se vrátit do lesa a protože Parsifal byl spíše vlk činů než slov, vyrazil vpřed a já za ním.
Následovala jsem ho jeskyní, zatímco dohořívající oheň nám osvětoval cestu ven. Musela jsem jít opatrně, protože byla noc a já špatně viděla jen s jediným okem. Jakmile jsme ale opustili jeskyně, políbilo nás ranní světlo a hned se mi šlo o něco lépe.
Myšlenkami jsem se mezitím zatoulala jinam. Doufám, že je Lalie někde poblíž, mohli bychom vyrazit rovnou. Čím dříve, tím lépe, její první rok už uplynul, snažila jsem se představit si, jak to celé bude probíhat, ale obavy mne držely svázanou.

// zrcadlové hory

Vše bylo připraveno. Oheň plápolal a ačkoliv byla jen půlka z něj reálná a ta druhá byla halucinací, ani jeden jsme to nepoznali. Parsifal si sundal svůj přívěšek na zem, což mi nikterak nevadilo. Důležité bylo, aby prošel nahý.
Zůstala jsem stát na jedné straně cesty a čekala. Očekávání ve vzduchu rostlo s akždou vteřinou, kdy se nehýbal, dokud se jeho tlapy nepohly a nevstoupily do plamenů. Oheň olizoval jeho nohy, boky i hlavu, když procházel ohnivými jazyky, které jej obklopovaly. Dech se mi zatajil a sledovala jsem, jak se z plamenů noří neposkvrněný.
Ustoupila jsem a nadechla se, překvapena nedostatkem kyslíku ve svých plicích. Cítila jsem spálenou srst, ale po prohlídce Parsifala jsem seznala, že jenom pár chlupů mu chytlo, ale oheň se nerozšířil.
“Parsifale, Garrong tě přijal mezi své následovníky. Čiň tak v jeho jménu a stůj hrdě po jeho boku, neb až do konce nad tebou bude shlížet,” řekla jsem podivala se na oheň, který dramaticky klesl, jako kdyby uhašen dechem někoho mocného. Jen pár plamenů zůstalo hořet, ale rychle mizely.
Vyprsila jsem se a na Parsifala se podívala skoro až pyšně. “Vítej mezi námi, Bratře,” usmála jsem se na něj vřele. Teď jsme si byli rovni, co se postavení v Řádu týkalo. Také to znamenalo, že mohl vykonat obřad pro Lalii. “Vrátíme se?” zeptala jsem se. Nebylo nač otálet.

“Ovšem,” přitakala jsem. Já sama povolení měla, asi, uź jsem si to nepamatovala, ale věděl o tom Belial a nevypadalo to, že by to jemu vadilo.
Parsifal se pustil do shrabování suchého dřeva a já ho brala z hromady, kam ho nosil a vytvářela z něj větší plochu, takový chodník ze suchého dřeva, řekněmež. Parsifal musel projít ohněm a buď se dělala ohnivá stěna, ale na tu jsem v jeskyni neměli moc podmínky nebo chodník, skrze který prošel. Dávala jsem větve přes sebe a chystala je tak, aby šlo o pevný chodník, který lehce vzplane.
“To bude stačit,” usoudila jsem po chvíli práce a pak vzala křemeny a jeden přiložila k tenkým suchým větvím a chrastí a roští a druhý vzala do tlamy mezi zuby. Už jsem měla zuby po tomhle trochu obroušené, takže jsem se nestrahovala o nějaký ulomený zub. Začala jsem křesat a jiskry na sebe nenechaly dlouho čekat. Nějakou dobu ale trvalo, než větve chytly.
Pak už nebylo cesty zpět. “Dej mi svůj přívěšek, ohněm musíš projít nahý,” řekla jsem Parsimu a pak buď jeho přívěšek převzala nebo ne.
Postavila se na jeden konec cesty a zatímco se oheň rozrůstal, pronesla jsem: “Mocný Garrongu, pohleď na nás a pocti nás svou přítomností, neb v dalších okamžicích tvým ohněm projde živá duše toužící po doživotní službě pod tvou ochranou.” Atmosféra v jeskyni zhoustla, jako kdyby se nás opravdu stočil zrak všemocného boha. Oheň při vyslovení bohova jména prudce vzrostl a jeho plameny byly rudé, žhavé. Jejich žár jsem cítila až do morku kostí.
“Parsifal, daleko od svého Bratrstva, ale s Řádem v srdci, stojí před Tebou a žádá o místo v řadách věrných,” uvedla jsem Parsifala a pak už bylo jenom na něm, zda-li rudými plameny projde.

// zrcadlové hory

Parsifal se snažil moje obavy rozptýlit slovy, že budeme zpátky coby dup a náš odchod tak není nutné oznamovat. Mlčky jsem jenom přikývla, přecijen byl v Asgaaru déle než já, ikdyž k můj pobyt se pomalu blížil k jednomu roku. Překvapilo mne jak rychle čas utíká, když je jeden pořád v jednom kole. Trochu jsem po odchodu z chrámu očekávala, že svět zpomalí a dopřeje mi chvíli, ale nestalo se tak. Místo toho jsem teď šla s Parsifalem do temné jeskyně, kam bych asi s kde kým jen tak nešla.
“Chci v lese udělat oltář pro Annan, možná bys chtěl udělat jeden i pro Garonga?” nadhodila jsem, ale pak jsem se musela trošku více soustředit, abych šla po tmě za Parsifalem.
Ukázal na kameny, které se před mýma očima přeměnily v křemeny. “Ano. Ještě potřebujeme něco hořlavého ale,” řekla jsem. Oheň nemohl být jen tak na kamení, museli jsme ho něčím živit.

// asgaar

Následovala jsem Parsifala mimo les. Ani jeden jsme nedali nikomu vědět, kam jdeme, což se mohlo zdát jako nevhodné chování. “Neměli jsme svůj odchod oznámit?” zeptala jsem se Parsifala. Ještě jsem Asgaar neopouštěla bez toho, aniž by o tom někdo věděl.
“Tak to máme společné. I mí rodiče mne zanechali u chrámu, neboť se o mne nemohli starat,” řekla jsem. Měli jsme štěstí, že byly Řády poblíž, když naši rodičové potřebovali pomoci. Kdyby ne, mohli jsme skončit opuštění a nechtění, zanecháni napospas Warremu, který dokázal být krutý. Malá nemluvňata obecně neměla příliš velkou životaschopnost.
Parsifal nebyl moc výřečný, ale to nevadilo. Byl přesným opakem Beliala, který se naopak rád poslouchal. Upadla jsem taky do mlčení, které mi nebylo neznámé.

// zrcadlové jeskyně

Věděla jsem, že vlci, kteří nejsou s naší vírou obeznámeni a kteří sami žijí bez bohů mají k takovýmto drastickým věcem jiný přístup. Dle nich se jednalo o zbytečná rizika, která nebylo nutno podstupovat, avšak my to viděli jinak. A byla jsem ráda, že tady mám Parsifala, který na celou tu věc pohlížel jako já. Obavy byly pochopitelné, kdo by se nebál? Jako matka jsem se třásla před touto zkušeností, ale moje víra mi pomohla mít tlapky pevně na zemi a nezhroutit se.
"Upřímně mě ani nenapadlo mu o tom říci," odtušila jsem po chvíli ticha. "Jde o osobní věc, která přesahuje jeho pravomoce Alfy, ačkoliv se týče jeho členů," dodala jsem. Jetliže Lalie zemře, bude mít smečka o člena méně a to se pak už Arcana týkat bude.V takovém případě bych mu šla říci, co se stalo. A pokud se tak nestane, tak mu to také můžu říci, nicméně nebudou mě k tomu tlačit žádné okolnosti.
Rozešla jsem se za Parsifalem a byla vděčná za chvíli rozptýlení. A jaké rozptýlení to bylo! Konečně se mi dostalo pravdy ohledně jeho existenci v této smečce. Dílky, které jsem si skládala v hlavě konečně zapadly do sebe. Patřil do bratrstva, ale jako vlče se ztratil a už nenašel cestu zpátky, takže se usadil tady. A cestu zpět najít nemůže, protože si ji jako malý nevybavuje. Navíc hádám smečka mu dává větší smysl než mu jako malému dávalo Bratrstvo, v oku se mi zableskla hvězdička pochopení.
"Všechno zlé je k něčemu dobré, jak se říká," odtušila jsem s mírným úsměvem. "Asgaar ti jistě vyplňuje místo po Bratrstvu," řekla jsem nahlas svoji domněnku.
"Narodil ses v Bratrstvu?" zeptala jsem se ho. Vlčata se do Řádů dostávala jen dvěmi způsoby a já byla zvědavá, kterým se tam dostal on.

// Zrcadlové hory

Možná to nepřežije. Bude ji muset utopit a Monn ji pak daruje život. O tom mluvily všechny ta vyprávění. Znovuzrození, obrození, ovšem, uvědomovala jsem si. Pomalu jsem se smiřovala s faktem, že tohle bude nebezpečné, ale hodlala jsem to udělat. Věřila jsem v bohy a jejich moc, v jejich rozhodnutí. Jestliže by Lalie zemřela - mělo to tak být. Byla jsem natolik věřící, abych neodsuzovala rozhodnutí bohů.
"V tom případě můžeme vyrazit, jestli jsi připraven," přikývla jsem Parsifalovi. Nebyl důvod ztrácet čas. Laliin obřad měl proběhnout v zimě ale byl odložen kvůli nepřízni počasí a já upřímně nechtěla otálet tak dlouho, že by vyrůstala bez patrona jako Parsifal. Musel se cítit nekompletní.
"Jestli se můžu zeptat - tvoje misie asi nedopadla tak, jak měla, že?" nadhodila jsem. Už předtím jsem se Parsifala na to ptala a za tu obu tady mi došlo, že to nebude jenom tak, že se nevrátil.

Takže ji utopí, uvědomila jsem si. Potřebovala jsem pár krátkých vteřin na to, abych tuto informaci vstřebala a svoje emoce zkrotila. Mohla jsem se jimi zaobírat později, až na to bude vodnější chvíle. "Dobrá," přikývla jsem skálopevně. "Je to bůh jejího otce," odpověděla jsem pravdivě a kdybych teď nezápasila s emocemi, jistě bych se usmála. I jen vzpomínka na něj mi ale pomohla se uklidnit a jako kdyby mne to uvnitř zahřálo.
Mohla jsem se ale odreagovat tím, že budu přemýšlet na Parsifalovým obřadem. Na jeho uskutečnění byl už příliš starý, co se týkalo klasického pasování akolytů, ale lepší později než pozdě? Kdo ví, co jej přimělo obřad neuskutečnit v bratrstvu.
"V tom případě by se hodila nějaká jeskyně," řekla jsem nahlas, ikdyž to Parsifalovi muselo být jasné. "Bohužel ve zdejší geografii nejsem tak znalá, avšak hory poblíž lesa by mohla mít nějaké štoly nebo kobky," nadhodila jsem doufaje, že mne Parsifal doplní. "A oheň..." vydala jsem zvuk plný zamyšlení. Některé chrámy si udržovaly stálý oheň, jiné ne. Vytvořit jej nebylo snadné, ale věděla jsem, jak na to. "Zařídím. Náhodou nemáte někde uložené křemeny?" zeptala jsem se. Kdyby ne, musela bych je najít.

Opakování jeho předchozích slov mou zvědavost neutišilo, bo právě naopak. Navíc to ve mně probudilo nikoliv obavy ale spíše nedůvěru. "Chci to, co je nejlepší pro mou dceru," odvětila jsem mu aniž bych tušila, že jeho další slova budou přímo útočit na tuto logiku. Naslouchala jsem každému jednomu slovu pozorně a nehnutě, aniž bych na sobě dala znát byť jen kousek obav.
Nadechla jsem se a vydechla, nechala obavám a matce místo na ústup, aby nastoupila logika. V tomhle jsem obdivovala Beliala, který s chladnou hlavou dokázal řešit i tyto svízelné situace. "A potom?" zeptala jsem se klidně.
Parsifal mě opravil, že jeho Řád byl ve vzoru Garronga a nikoliv Warreho. Zavrtěla jsem hlavou a zavřela pevně oči. "Oh, ovšem, jak jsem si to mohla jen splést," zamumlala jsem. "Omluv mne, obavy zamlžují zrak i nejbystřejším," omluvila jsem se slušně.
"V tom případě má otázka stojí, jen pro jiného boha," pousmála jsem se i nadále omluvně. "Přeješ si nějaké speciální místo?" zeptala jsem se Parsifala, kde by rituál chtěl uskutečnit.