Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Šli jsme zpátky ke Zlompackovi, který seděl na dřevěném soudku a shlížel na nás. Netušila jsem, co se bude dít, ale humbuk kolem byl čím dál tím hlasitější. S drahým jsme se domluvili nic neříkat, mlčet jako hroby. Eladan lhal a já jen mlčky stála a neuhýbala pohledem. Nebyla jsem stvořená pro lži, ale věděla jsem, kdy je lepší pravdu zatajovat. Nehodlala jsem ale hřešit více, než bylo nutné a tak jsem jen mlčky stála, dokud se Zlompacka nevecpal mezi nás a nerozdělil nás. "Moment!" snažila jsem se vzdorovat, ale nemilosrdně nás oddělili od Eladana. Rozhlížela jsem se, jestli neuvidím Lalii, ale nikde nebyla a Eladan odcházel pryč. Ať tě bohové chrání, pomyslela jsem si pouze a zaměřila se na vlky kolem sebe. Byli nerudní, neklidní a furt se pošťuchovali. Papoušek na Zlompackově rameni zaskřehotal a u mně se objevil vlk, který se se mnou předtím rval.
"Jestli ten tvůj vocas foukne i s pokladem, aspoň něco nám zvostane!" zašklebil se na mě slizky a pokusil se mi vlézt do osobního prostoru. "Nechoď blíž," varovala jsem ho, ale jen se zašklebil a stál hned naproti mně. Zatnula jsem zuby a neuhnula, neudělala krok zpátky. "Vraťte mi mou dceru," poručila jsem jasným hlasem. Odpovědí mi byl smích a posměšky a pak se ke mně vydalo více vlků naráz. Zlé úmysly jim z očí přímo sršely a já se brzy ocitla pod nátlakem. Strkali do mě, přitáhli provaz a snažili se mě zpoutat, k mé nelibosti a vzdoru. Nakonec to byla právě rána do hlavy, která mne vyřadila z provozu.

Probudila jsem se do ticha. Jen vítr a pěnící moře. "Lalie?" ozvala jsem se z křovin chraplavým hlasem dřív, než jsem pořádně rozlepila oči a uvědomila si, kde jsem a jak na tom jsem. Byla jsem svázaná, ušmudlaná a trochu od krve, jak se se mnou piráti nepárali a hodili mě do vyschlého křoví mezi kameny jako nechtěnou zátež. Snažila jsem se uvolnit si tlapky, ale bylo to zbytečné, samotné mi to nešlo.

F2 Rozhodni se, jestli informace předáš Zlompackovi – nebo si ji necháš pro sebe. (Post napiš jako vnitřní monolog)

Zvláštní... Cizí vlci schovaní v křoví zrovna v momentě, kdy se na pláž v mírumilovné krajině vynoří banda nevycválaných pirátů hledajících poklad k ovládnutí Gallirei. Pochybuji, že takový poklad vůbec existuje a jestli ano... Jistě to bude mít nějaký háček. Třeba je prokletý. Mít moc bohů není správné, nehodí se to, jistě to nebude dovoleno. Proč tomu ale kapitán tak vehementně věří? A když tomu věří on, věří tomu i tito vlci? Mají pláště, něco si šuškají... Přikývla jsem k Eladanovi, který mě uklidňoval. Také jsem spatřila vlky v houštinách a teď uvažovala, co s nimi.
Používají posunky, jistě koordinovanější skupina než piráti. Kdybychom je nahlásili, jistě se strhne rvačka a pak bychom měli šanci najít Lalii a prchnout. Je ale možné, že to bude mezi rvoucími se frakcemi nebezpečné, možná bychom si to měli nechat pro sebe. Očima jsem loupla po Eladanovi, co si o tom myslí. Nadzvedla jsem obočí, abych se ho zeptala na jeho názor. Nepotřebovala jsem slova k tomu, aby mi rozumněl, vždyť jsme byli spřízněné duše. Nahlásit je a riskovat boj? Určitě je nenechají jenom tak, kapitán se jich bojí a protože jsou to agresivní hulváti, jistě zvolí násilí jako svou obranu před cizím nebezpečím. Slova a vyříkání si problémů nebude jejich taktika... Co bude lepší?

F2 Popiš, co přesně jsi viděl a jak tomu snažíš porozumět. (Každý odstavec napiš v jiném čase (minulost, přítomnost, budoucnost – použij všechny tři)

Mírně jsem přikyvovala při Eladanových slovech. Bylo možné, že cizí vlci tady nebyli schválně, nicméně to vyžadovalo většího průzkumu. K mému překvapení moje slova byla vyslyšena. Dostala se skrze tuhou lebku kapitána a ten pokynul svým kumpánům, aby nás rozvázali. Vystoupila jsem z pout a nespokojeně shledala, že mám místa po provazech otlačená a i popálená. Rozhodně s námi nejednali v rukavičkách, ale co se dalo dělat. Teď jsme jim museli pomoci, jestli jsme chtěli vidět naši dceru.
Teď konečně svobodní jsme posíláni s jedním pirátem po pláži k houštinám. Koukám kolem sebe a hledám známky čehokoliv, co by nám mohlo pomoci. Hlavně ale hledám Lalii. Na chvíli se mi zdá, že vidím její hnědý kožíšek, ale je to jenom další prašivec. Snažím se neklesat na duchu. Přikyvuju, když nám mladý, nervlý a smradlavý pirát dává instrukce. Míříme na okraj pláže ke skaliskám a houštinám. Jdu po boku Eladana a šeptem k němu prohazuji: "Vidíš někde Lalii?" Možná ji já nevidím, ale já mám jenom jedno oko. "Celá tato situace je... Nemilá," dodám a v hlase mi zní frustrace. Eladan ví, že takový tón u mne není častý, ba právě naopak překypuji trpělivostí, nicméně teď... Moje dcera je ukradená a my dva se musíme vypořádat s jejich špínou.
Až tohle všechno bude za námi, budu si moci užít svou rodinu pospolu. Budu moci Lalii seznámit s jejím otcem a mít je oba dva u sebe. Kdo ví, jak se tohle všechno ale vyvine. Snad bude Lalie v pořádku a snad Zlompacka dodrží slovo. Ikdyž se mi tohle může v budoucnu zdát jako hloupý zážitek, nebudu moci říct, že jsem se nebála.

F2 Vymysli plán, jak můžeš Zlompackovi pomoct proti neznámým vlkům. (Použij 3 přirovnání týkající se kostí nebo ptáků)

Nebyla jsem nadšená z kapitánovy pozornosti a jeho slova mne rozhodně neukolébala ke klidu. Viděla jsem to stejně jako Eladan. Nechtěla jsem s nimi nic mít. Samozřejmě, že nejsme jedním z vás a ani jím být nechci, řekla jsem ke kapitánovi v duchu, ale nepromluvila. Sveřepě jsem mlčela a mračila se na něj. Uměla jsem vzdorovat, když na to přišlo, zvláště v bezpráví. Jen jsem jasně přikývla, když Eladan vyřkl mé myšlenky nahlas. Kdybych byla rychlá jako jestřáb, utekla bych, až by se za mnou prášilo. Bohužel pro nás měli Lalii a já ji tady nemohla nechat. Obětovat ji bohu moře byla jedna věc, ale nechat ji napospas této chásce?
"Chci bezpečí pro svou rodinu," řekla jsem hlasem pevným jako stehenní kost. Nestála jsem o poklad, nestála jsem o nic z toho, co mi piráti mohli nabídnout. Chtěla jsem jen odejít se svými milovanými. Eladan měl ale pravdu, nejspíše jsme neměli na výběr. Zamračila jsem se a frustrovaně vydechla. "Dobrá," svolila jsem nakonec.
Kapitán se bál cizích vlků. Jací vlci to ale byli? Byli to gallirejští nebo nějací úplně jiní? Bylo těžké vymýšlet strategii proti neznámému. Mohli být schovaní mezi těmito piráty, aniž by si toho kapitán všiml? Jako kukaččí vajíčko nastrčení a nepovšimnutí? A když je nedokázal rozeznat Zlompacka, jak bycho je poznali my? Možná nás chtěl - ne, určitě nás chtěl použít jako návnadu. Proto jsme měli být užiteční. Stiskla jsem zuby a postavila se, ačkoliv to s provazy šlo těžko. "S pouty toho moc nezjistíme," obeznámila jsem piráty klidným hlasem, snažila jsem se působit netečně a nepřístupně.

F2 Napiš, jak na tu nabídku reaguješ. (Použij minimálně dvě věty, které vyzní jako ironie nebo provokace – ale Zlompacku nenaštvi)

Rozruch bylo slabé slovo. Ještě nikdy jsem neviděla takový chaos. "A to si říkáte piráti?" zahudrovala jsem popichovačně. Asi za to mohly nervy nebo pouhý fakt, že mě jejich neschopnost kooperace docela štvala. Jeden utíkal, další se smál, kdosi do někoho vrazil a jediný, kdo byl jakš takš při rozumu byl kapitán Zlompacka. Eladan vedle mě se začal soukat z provazu, kterým nás obmotali a já ho napodobila. Bylo načase vzít roha dřív, než se tahle bezbožná cháska dá pod velením kapitána nějak do kupy. Musel je umět nějak zpacifikovat, jinak by už dávno žádné kumpány neměl.
Už to vypadalo, že se mi podaří se z provazů vysoukat, když najednou povyk ustal. Ticho se stalo hlasitějším než hučení oceánu nebo křik ptáků. Donutilo mne to přestat a vzhlédnout na kapitána, který zdviženou packou umlčel každého hýkajícího negramota kolem. "I trénovaná opice se bojí biče v rukou pána," poznamenala jsem nepříliš dámským způsobem. Nebyla jsem ráda, že tu jsem, že se tu děje něco, co se mě vůbc netýká a co víc, že hrozí nebezpečí mým blízkým. Lalii jsem v tom chaosu nenašla, naštěstí Eladan byl hned vedle mě. Loupla jsem po něm očima. Jedním slepým a druhým zlatým jako slunce. Odrážela se v nich nedočkavost, napětí a... Frustrace. Připadala jsem si jako v blázinci, ale rozhodně ne v tom bezpečném. Už mě dokázali přesvědčit o tom, že umí i kousat. Nechtěla jsem s nimi skončit.

Napiš, jak reaguješ na výkřik o nepříteli. (V každé větě použij sloveso, které naznačuje rychlý pohyb nebo akci.)

Zůstala jsem napůl sedět a napůl ležet u barelu a pozorovala mapu, zatímco se Eladan dožížalkoval ke mně. I on si mapu prohlížel a nepochybovala jsem o tom, eže se v ní vyzná více než já, přecijen byl hraničářem, vlkem cestujícím krajem a poznávající nová zákoutí. Musel přes některé ty hory přejít, vidět jezera a tak. Já zatím stihla obejít jen jih a to vlastně jen po přímé čáře z Asgaaru do písčin a zase zpátky, po cestě se zastavujíc v Sarumenu.
Nicméně tady mi nemohl pomoci ani Asgaar a ani Sarumen, ani jedna ze smeček se nemohla sebrat a rozběhnout mým milým na pomoc. Eladan se mnou souhlasil a znovu se dožadoval poskakujících vlků odpovědi na otázku, k čemu jsme jim dobří my.
Když tu se zrazu něco stalo - uviděla jsem pohyb a nebyla jsem sama. Ať už to s pokladem bylo jakkoliv, piráti byli skálopevně přesvědčení získat jej do vlastních pracek a utíkat s ním k trůnu moci, budou-li toho schopni. Ostrý štěkot a příkazy se najednou roznesly okolím, když se objevil někdo další na pláži. Svitla mi naděje, že v tom humbuku by se nám možná podařilo prchnout, ale k tomu jsem potřebovala první zmerčit dceru, která ale nebyla nikde k vidění. Připravila jsem se ale na úprk tak jako tak a jenom čekala na vhodnou chvíli. Bojovat nemělo smysl a tak se tohle zdálo jako jediná možnost. Pohledem jsem vyhledala Eladana a snažila se mu němě říci "Utečeme!", aby nás okolí neslyšelo. Dalším slovem bylo Lalie, které mlčky opustilo mé rty, nemohli jsme ji tady přece nechat!

Popiš, jak vypadá mapa a co tě na ní zaujalo. (Použij alespoň dvě metafory, ale žádnou z nich nesmí obsahovat slovo „poklad“.)

Leželi jsme spoutaní na písku, více méně přitlačeni k zemi a obestoupeni vlky, kteří kolektivně sdíleli touhu po násilí a jeden napůl fungující neuron. Nebyla jsem ten typ, co ostatním nadává a myslí si o nich, že jsou hloupí, ale když se ani jednomu z nás nedostávalo odpovědí a jenom nás šťouchali a vyhrožovali nám, co jiného mi zbývalo? Možná byli hluší?
Zeptala jsem se znovu, doufaje, že tentokrát se do přes jejich tlusté lebky dostane. Jednooký vlk se začal smát, což mne neuklidnilo, ale bylo to lepší, než kdyby dělal opak. Hrot ostrého obsidiánu z krku mi zmizel, když i posádka kousek odstoupila. Dokonce ze mě i slezli, snad proto, abych s emohla podívat, na to kapitán ukazuje. Na sudu, dřevěném kousku nepřirozeného tvaru, ležela kůže. Zvedla jsem se, protože mi to vlk pohledem jasně naznačil a napůl se došourala a napůl dohousenkovala k tomu zázraku, co tam měl.
Byla to vypreparovaná, vyčiněná kůže. Opravdu umně vyčištěná, což mě u takovýchto pobudů překvapilo. Museli ji někde získat, protože ani jeden z vlků nevypadal, že by měl dost trpělivosti a umu k této práci. Na kůži byly ale černým uhlem a rudými a modrými barvami nakreslení znaky. Křížek, stromy, hory... Poznala jsem pár věcí z toho. Podívala jsem se na Eladana, jestli nepoznává něco z této mapy. Kapitán mluvil o pokladu a o tom, že díky němu ovládne Gallireu. Silně jsem pochybovala, že něco takového existuje. "Pochybuji, že je něco mocnějšího než boží ruka zákona," poznamenala jsem, za což jsem dostala ihned vyčiněno. "Ovšem, že je! Myslíš si snad, ty huso hloupá, že se ženeme přes celý svět jen pro pár slunečních slz?" Stiskla jsem zuby. Zlato a poklady... To byly malicherné věci pro malicherné vlky, kteří hledali radost v majetku. Oni ovšem chtěli ovládnout Gallireu, nicméně jsem netušila, k čemu jim to bude.

F1 4 Zkus vymyslet, jak se dostat z téhle kaše. (Všechny věty piš s pocitem nejistoty a strachu.)

Pohled Eladanových šedých očí mne uklidnil, ale obavy nezahnal. Mohla jsem se s vlkem přít jak chtěla, ale vypadalo to, že mu jsem jenom k smíchu. Moje slova ho nepobouřila, ale vytáhl ostří, které mi bylo přiloženo ke krku, což probudilo ohně v Eladanovi. S obavami v očích jsem přejela po vlcích kolem něj, kteří na něj začali dorážet a vyptávat se ho stejně jako mne. Myšlenkami jsem na moment znovu zabloudila k Lalii a pomodlila se o její bezpečí. Bylo to ještě dítě!
Protivné bylo, že vlci neprozradili, co chcou vědět. Jak jsem jim měla říct, co chtějí vědět, když nám to nechtěli říci? I Eladan se snažil vyjednávat, nicméně ani on nepochodil. Tak nějak jsem už pochopila, s kým máme tu čest a moc velké naděje mi to nedalo. Zdejší vlci vypadali na bandu lobotomů s krátkou fúzí a ačkoliv jsme se snažili, nic z toho nevzešlo. "Necháme si je, vobě, hrdino. A ty se budeš dívat!" někteří jedinci z posádky byli opravdu nechutní, zkažení. Zježila se mi srst. Nebála jsem se ani tak o sebe jako spíše o Lalii. Co s námi budou chtít udělat? Budou nás týrat? Mučit? Odnesou nás pryč přes moře? Zatnula jsem zuby a snažila se mluvit klidně: "Co po nás chcete?"

F1: 3 Napiš dialog mezi tebou a Admirálem, kde zkoušíš vyjednávat nebo mu vzdorovat. (Použij otázky, rozkazy a krátké věty.)

A bylo vymalováno. Bránili jsme se všichni tři, každý s jinou vervou a silou, ale ani jednomu z nás se nepodařilo pirátům uniknout. Hlavní vlk, alfa téhle smrduté mořské chásky, rozkázal nás zajmout. Vlci kolem mě měli provazy a nebáli se je použít k nelítostnému bondage, kdy ze mě udělali jelito připravené na uzení. Všimla jsem si, jak Lalii táhnou stranou. "Lalie!" zavyla jsem po dceři, ale byla pryč, někde za křovím. Mohla jsem se jenom modlit, aby jí nic neudělali, ikdyž jsem o tom silně pochybovala. Kde je Asgaar teď? Kde jsou ti, co slíbili ochranu? pomyslela jsem na Beliala, který by si s vlky jistě poradil. Avšak... ani Eladan, vlk, který neměl soupeřů, nevyhrál tento boj. Svázaný jako špekáček ležel v písku kousek ode mě. Očima jsem ho vyhledala a snažila se najít v sobě vnitřní klid. Nemůžu přece hysterčit!
Nadechla jsem se a vydechla. Monn a Annan nás ochrání.
Přistoupil ke mě vlk s páskou přes oko. Papoušek na jeho rameni na mě valil jedno oko, ve kterém se mu zužovala a roztahovala zornička nadšením. Vlk se ke mně sklonil a jeho ostré zuby se ukázaly v ošklivém úsměvu. Zlatý zub se zaleskl. Nakázal mi mluvit.
"K pouhé rozpravě nebylo třeba provazů," řekla jsem krátce, ale můj tón byl pevný a přísný, jako kdybych kárala malé dítě. "Vím mnoho," pokračovala jsem. "Co přesně vás zajímá?" zeptal jsem se.
"Tahle má ale kuráž! Možná bychom ji z ní měly vymlátit!" zazubily se ostré tesáky v jeho tlamě. Zatnula jsem zuby. "Pusťte moji dceru!" rozkázala jsem jim. "Řeknu vám vše," dodala jsem.
"Oooh paninko, tady nemáš žádnou moc!" zachechtal se vlk a pokýval na jiného, který mu donesl něco dlouhého a ostrého. Vypadalo to jako lesklý, broušený kámen, celý černý a na okrajích průsvitný. Obsidián? Vlk mi ho přiložil ke krku a jemně zatlačil, až jsem cítila jeho ostrý hrot.

F1. 2. Popiš, jak jsi padl do zajetí. (V každé větě musí být alespoň jedno sloveso pohybu)

Podařilo se mi vlka zaměstnat mým vyskočením z keře a popadnutím jeho nohy, nicméně tohle byla cikánská férovka. I Eladan se pustil do boje, nicméně se dostal do střetu právě s tím největším ze všech vlků a oba dva vlci se do sebe zaklesli jako býci a skákali po sobě. Lalie se rozběhla pryč, ale neviděla jsem, kam míří, sama jsem měla dost práce s tím jedním vlkem. Hrozila jsem mu zuby, že ho poženu přes celou pláž až na konec světa za to, že sáhl na mou dceru, ale vlk mne nejspíše odhadl, anebo si ze mě zkrátka nic nedělal, jak už předtím slovně nanačil, a znovu na mne zaútočil. Povedlo se mi mu uhnout, ale rázem tady byli další vlci a ti mě přitlačili k zemi a začali táhnout pryč. Smýkala jsem se jim, ale bylo mi to houby platné.

// F1:1. Braň se! (Vlož do postu čtyři taktické pojmy např.: krytí, útok zezadu, ústup, moment překvapení)

Spokojeně jsem si ležela s dcerou na pláži a poslouchala příboj. Všimla jsem si, źe Lalie otáčela hlavu a rozhlížela se, což byla aktivita, kterou provozovala jako malá, ale s časem jí ubývalo, jak nejspíše ubývalo i jejího zraku. Ohlížení se bylo ale natolik očividné, že jsem si toho nemohla nevšimnout. Než jsem se jí ale stihla zeptat, zvedla se a šla ke křovinám.
V ten moment se událo několik věcí. Uslyšela jsem svoje jméno, ohlédla jsem se a uviděla tmavého vlka ošlehaného v obličeji větrem, jenže pak jsem uslyšela hluk a uviděla na moři plavidlo a uslyšela hluk. Zvedla jsem se z písku, opatrnost byla na místě. ”Eladane… Lalie!” neměla jsem ani čas svého milého řádně přivítat, strach o naši - ach, jak sladce to znělo! - o naši dceru byl dominantní. Rozběhla jsem se do křoví, ale Lalie už se v něm schovávala. Našla jsem si vlastní schovku, abych se také skryla před tím burácivým nebezpečím. Něco mi říkalo, že tahke banda nepřijela jen tak s dobrými úmysly, nicméně jsem nebyla žádný bojovník, takže jsem neměla v plánu žádné přepadení ze zálohy jak by jiní měli. Rozhodně jsem se ale nechystala ani na ústup, protože jsem tady měla dceru a po dlouhé době i měsíc mé noci. Z lodi, plavidla, voru, dřeva vystoupil vlk s pokryvem hlavy a rohy a s páskou přes oko. Na rameni mu seděl barevný papoušek a ačkoliv na tom byl se zrakem stejně jako já,hned nás v keři spatřil a nakázal nás zajmout. Lalii popadli jako první a ačkoliv jsem bojovníkem nebyla, nehodlala jsem je nechat sahat na mou dceru. Skočila jsem po tom darebákovi a zahryzla se mu do jeho vlastní nohy, jen ať ví, jaké to je, když na vás někdo útočí zezadu. Vlk sice Lalii pustil, ale tentokrát se otočil na mě. “Ale ale, maminka přišla na pomoc? I maminy berem,” s nechutí jsem po něm cvakla zuby, takový úlisný zlosyn! Eladane! v myšlenkách jsem se upírala na naši jedinou spásu.

"Ovšem, ještě jednou díky," řekla jsem Parsifalovi, když odcházel, ikdyž očividně mé povolení nepotřeboval a začal se vzdalovat. Jeho světlá oháňka mizela podél pobřeží a já se mohla věnovat znovuzrozené dceři.
"To je dobře," vydechla jsem, opakujíc její vlastní slova jako mantru. Byla jsem ráda, že přežila a že se cítila dobře byl bonus navíc. Tázala se na to, kam Parsifal jde. "Těžko říci. Pravděpodobně se vrátí zpátky do smečky, přecijen povinnosti čekají," dodala jsem tónem, který naznačoval, že i my jsme měly závazky. Lalie teď byla zasvěcena bohu a musela tak konat. Vzdávat mu hold, vytvořit oltáře či jiné důležité předměty a tak. Kéžbys tady byl, Eladane, pomyslela jsem si toužebně. Byl také Monnovým uctívačem a jistě by dceru provedl všemi náležitostmi bez problémů.
"Mezitím ale... Můžeme si na chvíli oddechnout," uvolila jsem si být na chvíli lenivá a dívala se na vlny moře. Připomínaly mi hodně věcí a nostalgicky mne táhly zpátky do časů v chrámu.

Pohledem jsem Lalii hypnotizovala. Kdyby to šlo, pohledem bych ji zvedla a zatřepala s ní, ale nezbývalo mi nic jiného, než čekat a každá vteřina byla minutou a minuta hodinou. Slunce cestovalo po obloze a já pod jeho loučemi tála v kaluž bezmoci. Co jsem zmohla proti boží vůli? Byl tohle opravdu Laliin konec?
Lalie! vydechla jsem, když začala kašlat. Voda jí vystříkla z tlamy a začala ji vykašlávat ven, převalujíc se na písku sem a tam. Parsifal, který nad ní celou dobu stál jako písečná socha, pronesl závěrečná slova, která mne uvolnila z transu a já vyběhla za Lalií. Přimáčkla jsem ji k sobě v horoucím objetí se slovy: "Lalie, zlatíčko, tys to zvládla! Jsem na tebe hrdá! Jsem tak ráda!"
Nechovala jsem se spořádaně, přiměřeně, ale bylo mi to jedno. Všechny emoce teď musely ven a po mých tvářích se kutálely tiché slzy, zatímco jsem svou dceru držela v objetí. Tak moc by mi chyběla, kdyby si ji Monn nevybral, nedokázala jsem si to ani představit.
Konečně jsem ji pustila a dovolila jí se pořádně nadechnout, bohové vědí, že jsem ji svou lásku utlačovala. "Jak se cítíš?" zeptala jsem se jí opatrovatelsky a poté pohledem přejela k Parsifalovi, který stál opodál a vypadal trochu ztracený v sobě. "Děkuji," řekla jsem mu vděčně.

Přicházelo ráno. Netušila jsem, že jdeme právě akorát včas, ale kdybych to věděla, jistě bych to brala za znamení dobré vůle bohů. I přesto jsem měla obavy o život své dcery, nicméně snažila jsem se to nedat najevo a navíc jí dodat odvahy. Řekla mi, že to zvládne, nicméně její hlas, mladý a pružný, lehce zaškobrtl o stupínek strachu. To mne však nerozhodilo, kdyby se nebála, myslela bych si, že je bláhová. Každý se obával rituálu, opravdu každý. Důvody byly různé, ale nikdo před bohy nepředstupoval beze strachu v srdci.
"Já tebe víc," broukla jsem něžně k Lalii, než to všechno započalo.
Lalie přišla k Parsifalovi, který mezitím vytvořil z mušlí malý půlkruh, jehož otevřená strana vítala příboj vln. Stál ve vodě, která mu sahala po hlezna a Lalie šla za ním. Zůstala jsem stát na břehu, nervózně jsem tikala ocasem a cítila jsem, že se mi úží dech, až přestávám dýchat úplně, nicméně jsem plně věřila v Parsifala, bohy i Lalii. Věřila jsem, že všechno dopadne tak, jak má.
Sledovala jsem obřad krom ocásku ztuhle, ale jemně mnou škublo, když Parsifal zatlačil Lalii pod vodu. Viděla jsem, jak na místě mé dcery je neporušená vodní hladina a po nějaké době, jak na hladinu vyplaval roj bublin. Na co čeká? přemítala jsem. Očividně už byla bez dechu, tak proč ji tam držel déle? Viděla jsem, jak se dívá na slunce, jak sleduje jeho pohyb zpod moře nad něj a když slunce plně vystoupilo nad obzor, konečně se pohnul. To už byla Lalie pod vodou nějakou dobu. Parsifal ji podebral, otočil a položil její hlavu do polokruhu mušliček.
Nedýchá, všimla jsem si. Přimrazená na místě jsem ale nehodlala zasáhnout, ačkoliv jsem moc chtěla. Nedokázala bych to ale. Bohové měli mou důvěru, měli mé srdce i mysl a já věřila, že všechno dopadne tak, jak má. Ikdyby to znamenalo, že Monn si Lalii nevybere a ona umře.
Bojuj, dítě, bojuj! vysílala jsem k ní své povzbudivé myšlenky. A tyhle myšlenky se přeměnily v něco, co Lalii prostoupilo do mysli. Halucinace, která ji povzbuzovala v tom, ať bojuje za svůj život, ať se nadechne. Ať už to bylo lákavé světlo v černé prázdnotě, pocit nebo obličeje, cokoliv, co Lalii mohlo pomoci.

// Magický palouk

Parsifalova nálada se lehce zvrtla, což jsem poznala z jeho mzutého tónu při odpovědi na mou otázku. Byla snad hloupá? On věděl lépe než já, jaká pláž bude dostačující, takže pokud by tato nebyla vhodná, mohli jsme se posunovat podél pobřeží dál, dokud nenajdeme nějakou vhodnější k obřadu.
Následovala jsem ho a zařadila se vedle dcery.
"Buď statečná, drahá," řekla jsem pevným hlasem. Byla možnost, že to nepřežije, že si ji bůh Monn nevybere, nicméně jsem váhala s tím, jestli jí něco takového sdělit. "Monn je vrtkavým bohem, mocným. Nezpochybňuj svou oddanost a statečné srdce, bij se o jeho přízeň," rozhodla jsem se jí nakonec dát radu. Obřad bude nebezpečný, musela se zocelit a být si jistá svými schopnostmi.
Doazili jsme na pláž. Písek pod nohama nebyl stabilní půdou a tak jsme lehce zpomalili. Nekonečná modrá plocha před námi se vlnila a slaný vzduch nám šmodrchal srst. "Můžeme?" zeptala jsem se jak dcery tak Parsifala a pak jsem čekala, jestli od něj dostanu nějaké pokyny pro obřad, kdybych měla pomoci.