Příspěvky uživatele

< návrat zpět

DUBEN | 8 | WIZKU

Opět jsem ji ztrácela, ale tentokrát jinak. Znala jsem to, sestry mi často říkaly o ztracených ovečkách, které tak dlouho žily ve tmě až ztratily víru ve světlo. Já odmalička vyrůstala v chrámu a víra mi byla denním chlebem, pochybovat o existenci bohů pro mne by bylo nejen rouháním, ale bylo by to skoro jako nevěřit, že po zimě přijde jaro.
Chápavě jsem se k ní naklonila a svým měkkým pohledem pohladila její zrak. ”Dovolíš?” zeptala jsem se a pokud souhlasila, čumákem jsem se jí lehce dotkla středu čela, vrcholu trojúhelníku se základnami v jejích tmavě modrých očích. Pokud nedovolila, jednoduše jsem se odtáhla.
“Chápu tvé obavy, Wizku,” málem jsem jí řekla dítě, ale vlčice nebyla mladší než já. Tolik mi ale připomínala Lalii a jiná vlčata! “Je těžké věřit v déšť na poušti,” vydechla jsem.”Víra není slepou oddaností ale. Je to doufání, přání a touha,” vydechla jsem a můj hlas naplnila láska. “Pro mnohé je to naděje,” významně jsem se odmlčela. Ve víře bylo možno najít všechno možné, každý si ji mohl přebrat, jak chtěl. Byla tu od toho, aby nám pomáhala.
Ze rtů mi unikl krátký vzdech, veselé zaškobrtnutí jazyka o zuby. “Vyznáváme svatých sedm, kteří nerozdělitelně dlí nad námi. Každý s jiným posláním,” vysvětlila jsem. “Efalën je mimo jiné i bohyní slunce a nebes,” dovysvětlila jsem.

DUBEN | 7 | WIZKU

Tiše mě poslouchala, vstřebávala má slova a mé prahové obavy, že to na ni bude moc, se postupně rozplynuly, když se začala doptávat k věci. Byla jen ztracenou ovečkou bez pastýře, která hledala přístřeší a společnost. Moc ráda jsem ji přivítala do své salaše a pověděla jí o našem hodném pastýři. "Ovšem, že ne," pousmála jsem se vědoucně. "Nemůžeme si přát dne v hluboké noci a očekávat, že se tak stane," vydechla jsem. Niamph a Efalën měly cesty po obloze vytyčené a ať už bychom se modlili sebevíc, jejich cesty by se nezměnily. "Někdy jsou to jen drobné náznaky. Nalezení polámaných větviček ve směru k vytoužené vodě, křik ptáků signalizující nebezpečí," vysvětlovala jsem.
"Poslouchám a dávám pozor. Nechávám se vést jejich láskou k nám," přitakala jsem. "Totiž srdce je hlavním orgánem, skrze který jsme na bohy napojeni. Jejich láska skrze něj prostupuje a mohou nás srdcem vést," dodala jsem. Byl to primitivní orgán, ale bylo Wizku jednodušší to takto vysvětlit. Taky jsme to takto vysvětlovali vlčatům, když byla malá. Koncept touhy a potřeby znala už v pár týdnech.
Spokojeně jsem přikývla, když souhlasila se u nás zastavit, ať už to bude kdekoliv. Na nejvyšší hoře či v nejhlubším lese. Líbil by se mi hluboký les. Smíšený les s duby a lípami, jalovcem a vysokými borovicemi. Vím, nesplnitelná představa, zasmála jsem se v duchu. Hodlala jsem zkrátka vzít to první, co mě zaujme. Každé místo se dalo zvelebit vlčí přítomností, ať už bylo jakékoliv. Začínalo svítat a za obzorem začaly vykukovat první sluneční louče. "Vidíš, to Efalën vede slunce na nebesa a Niamph odnáší noc," řekla jsem polohlasem. Zůstaly jsme celou noc vzhůru a povídaly si, ale nikterak mi to nevadilo.

"Určitě tady nějaké budou," přitakala jsem dceři. Nebyla jsem si úplně jistá, jak bych chtěla Niamph prokázat svou oddanost průchodem jeskyní, ale hodlala jsem ji v tom podpořit. Niamph si jí jistě vážila už teď, neboť se k ní dcera obracela nejčastěji. "Možná ano," souhlasila jsem rozvážně. Laliinu slepotu jsem brala jako znamení, že jsou jí bohové nakloněni. Rozhodli, že zrak nepotřebuje a taková byla jejich vůle. "Svým patronem si ale můžeš vybrat kohokoliv, nejen Niamph, ač vím, že k ní tíhneš nejvíce," upozornila jsem Lalii pouze, aby na toto nezapomínala. Já jsem si vybrat nemohla, byla jsem vložena do péče kněžek chrámu pro Annan a tak jsem vyrůstala pod opatrovnickými křídly této bohyně. Nelitovala jsem však, vděčila jsem jí i sestrám za mnohé.
Lalie po mně zopakovala cvičení, ale její hlas jen skřípavě stoupal a zase klesal, zcela nevycvičen. "Výborně," usmála jsem se a pochválila ji. Svoje pobavení jsem taktně skryla do zubatého úsměvu, jenž dcera nemohla vidět. Nehodlala jsem se jí smát a podkopávat jí sebevědomí. Začátky byly vždy těžké, ale bylo důležité udržet ducha nadšeného do dalšího cvičení.
"Opravdu?" podivila jsem se a s dalšími kroky se zaměřila na své nohy, abych odhalila tu, která vydává ony zvuky. "Vskutku. Cítím, jak se mi tam napínají šlachy a kosti jemně přeskakují," potvrdila jsem a zakroužila 'postiženou' tlapkou, až to zahrkalo tak nahlas, že jsem to slyšela i já.
Tentokrát jsem se zasmála nahlas. Můj smích byl ale umírněný, tlumený, přecijen jsem nechtěla rušit okolí a děsil losí matky s mláďaty, kolem kterých jsme opatrně šly. "I ty darebnico," usmála jsem se a sklonila se k dceři, abych ji hraně káravě zatahala za ouško. "Ba právě naopak - byla jsem tak hodná, že jsem dostala tu nejlepší dcerku na světě," opravila jsem ji pyšně.
"Jeho maso je tuhé a hutné, ale velmi aromatické," potvrdila jsem. Losa jsem měla snad jen jedinkrát v životě, když hraničář přinesl chrámu kousek darem společně s parožím. Při vzpomínce na svého milovaného jsem na chvíli zatajila dech a zpomalila krok. Lalie to jistě postřehla dřív, než jsem se stihla vzpamatovat. "Počkej tady v trávě, přinesu nám něco na zub," poručila jsem své dceři, dala jí drobnou pusu na čelo a rozešla se do travin na lov.
Losy jsme už obešly, takže jsem se nebála, že by Lalie byla v nebezpečí, ale i přesto jsem si dávala pozor, kdyby se stádo hýbalo směrem, kde jsem dceru zanechala.
Lov byl pro mne rutinní záležitostí, každý krok jsem měla naučený a vypilovaný do prestižnosti, avšak i přesto mi někdy štěstí nepřálo a já se vracela s prázdnou. Bohužel i nyní mi zajíc utekl, poplašen liškou, která ho dostala dříve než já.
Vrátila jsem se za dcerou. "Dnes se budeme postit," sdělila jsem dceři. "Jdeme. Vidím les, hustý, rozsáhlý. V něm si odpočineme," pověděla jsem jí a pokračovala dál na sever. Nechť Warre dopřeje jiné krmě, zaprosila jsem bohy. Měla jsem hlad a dcera jistě také.

// Asgaar

DUBEN | 6 | WIZKU

Cítila jsem, jak moje vnitřní já pookřálo, lehce poposkočilo radostí, když se mne Wizku zeptala, jak se zeptat Annan na pomoc. "Je to prosté. Je to jako když mluvíš ke mně," začala jsem zvolna. "Pro někoho je příjemné u toho zavřít oči," dodala jsem menší trik, který pomáhal hlavně malým vlčatům se soustředit. "Můžeš ji poprosit nahlas, můžeš jenom v myšlenkách," pokračovala jsem s skromným úsměvem na tváři. "Annan tě vyslyší, slyší každou prosbu o pomoc, každé naše slovo i myšlenku," vysvětlovala jsem dál. "Ne vždy se zdá, že nás bohové slyší, ale proto musíme věřit. Jejich rady prostupují skrze nás, skrze naši mysl, srdce. Nechej se vést jejich radami," přiložila jsem si tlapku na hrudník. Srdce mi pořádaně bilo v klidném rytmu, dechem jsem jej ještě více uvolnila. Položila jsem tlapku zpátky na zem a s milým úsměvem se Wizku podívala do očí. Neznabozi a nevěřící by řekli, že se stačí řídit hlavou a srdcem, že bohové s tím nemají nic společného. Bylo ale krásné věřit, že nad námi někdo dlí a pečuje o nás, ne? Že nejsme na tomto světě úplně sami a když jsme v nouzi, máme se ke komu obrátit na pomoc.
"Pravda," souhlasila jsem s Wizku. Mohla jsem se s dcerou přidat do smečky a zároveň si vytvořit kousek stranou místo pro oltář. Nechtěla jsem ho vnucovat smečce jako součást jejich chodu, přecijen to byla má povinnost a moje volba, ne jejich. "Už se na to moc těším. Bude to krásné, příjemné místo," nechala jsem se trochu unést a unikl mi slastný povzdech. Očima jsem na chvíli zabloudila někam do neznáma, než jsem znovu vyhledala Wizku. "Moc ráda tě na tom místě uvidím," usmála jsem se na ni.

DUBEN | 5 | WIZKU

"Obavy jsou v pořádku, každý se bojíme udělat krok do neznáma," pousmála jsem se na ni vřele. "V takových časech se i ty můžeš obrátit na Annan, aby ti ukázala cestu," poradila jsem jí. První kroky byly vždy nejsložitější, jeden se musel odhodlat a jít do neznáma a to bylo děsivé. Mnohem jednoduší bylo sedět doma, kde to vlk zná. Kde ho nic nepřekvapí a kde se cítí v bezpečí. Ale tam také ztrouchniví a poté bude litovat, že nevykročil ven, dokud hřálo slunce.
Moje poslání bylo opravdu hezké a já se děkovně usmála. "Štěstí je to vzájemné. Bohové nám byli nakloněni," usmála jsem se opět vděčně a na vteřinu zavřela jedno modré a druhé šedé očko, které hledělo na svět slepě. Mnozí by řekli, že i mé modré oko bylo zaslepeno.
"Oh, to ráda slyším," poznamenala jsem potěšeně a přejela ocasem po trávě. Necestovala jsem s dcerou však proto, abychom se přidaly do smečky. Náš plán byl jiný. Být ale součástí smečky znělo lákavě. "Původně jsem hledala místo blízké přírodě, jak říkáš - volný les a skrytý úkryt, kam by za mnou zbloudilí vlci mohli chodit. Ale bude lepší prvně vytvořit si známé a žít s jinými vlky, abych poznala zdejší kraj a obyčej. Lalii to navíc prospěje. Život bez vrstevníků je pro vlčata těžký," poznamenala jsem.

DUBEN | 4 | WIZKU

Wizku byla trochu zaskočená, očividně toho na ni bylo moc. Umírněně jsem si tedy poposedla na svém místě a přejela tlapkou po kameni vedle mne. Byl hladký, ale na jednom místě měl ostrou hranku. Dobré na rozbíjení lastur, jestliže by se někomu zachtělo mlžů.
"To je krásný cíl," usmála jsem se na ni. "Všichni chceme být šťastní, avšak cesta k radosti nemusí být vždy tím, co nám ji zaručí," vydechla jsem klidně. "Někdy i pouhá cesta je tím, co hledáme," dodala jsem jedno ze svých mouder, které mi bylo předáno mými sestrami a matkou představenou. I cesta může být cíl. Zpívalo se to a byla to pravda.
"Ano, jsou to bohyně," přikývla jsem Wizku. Rozhodla jsem se prozatím pomlčet o ostatních bozích, aby se jí z toho úplně nezatočila hlava. Její nadšení a zvědavost se mi ale líbily. "Pocházím z chrámu, kde jsem se vyučila kněžkou Annan. Mým posláním je pomáhat uzdravovat těla i duše, pomáhat potřebným a navádět k nalezení správné cesty ztracené," usmála jsem se na ni vstřícně. Zdálo se, že Wizku patří k právě té poslední skupině. "To ráda slyším. Cestuji ráda, ale potřebuji se usadit. Hlavně pro dobro své dcery," přikývla jsem.

DUBEN | 3 | WIZKU

Na tváři se mi objevil drobný úsměv a moje oči zjihly. Vlčice přede mnou nepatřila k věřícím a mé bohy neznala. To mi nevadilo, ráda jsem se podělila o své znalosti. "Niamph je opatrovatelkou noci, hvězd a snů," vysvětlila jsem polohlasem a posadila se kousek od Wizku. Souhlasně jsem pokývla a pohledem znovu sjela k obloze. Hvězdy zářily jako tisíce malých očí, dohlížející na nás. Na pouhé smrtelníky pohybující se po zemi, toužící stát se hvězdami či se aspoň přiblížit.
"Annan," dala jsem drobný dáraz na jméno své vyvolené bohyně, "je zase patronkou ošetřovatelů a cestovatelů."
"Jsem kněžkou řádu, který je zaslíben Annan. Momentálně cestuji krajem a hledám místo, kde mne bude nejvíce potřeba a kde bych založila oltář ve jméně bohů," vysvětlila jsem Wizku. "Jsi prvním vlkem, kterého po dlouhé době vidím. Také cestuješ za svým cílem?" zeptala jsem se mile.

// Tenebrae

Lalie se rozplácla jak dlouhá tak široká na kamenech, když seskočila a pustila můj ocas. Starostlivě jsem ji pozorovala, ale její chichotání mě uklidnilo. Naštěstí jí nic nebylo. Udělala jsem pár kroků k ní a jazykem jí přečistila místa, která si zašpinila. Správná akolytka se vždy udržuje v čistotě a dbá na svůj zevnějšek. Čistota je půl zdraví! Lalie ale nemohla vidět, kde se zašpinila, takže jsem jí s tím pomáhala.
"Jeskyně mohou být zrádné, nikdy nevíš, kdo v nich přebývá," přitakala jsem Lalii. "Jistě by to vyžadovalo mnoho odvahy," dodala jsem s úsměvem. Zamířila jsem na rozlehlé pláně a Lalie už s enemusela držet mého ocasu, neboť nehrozilo, že by zabloudila do řeky. Nechala jsem ji capkat vedle sebe a spoléhala se na to, že využije svých ostatních smyslů, aby se orientovala v prostoru. Schválně jsem šla pomaleji, aby si na této pláni zvykla na samostatnost. Ne vždy budu po jejím boku a jednou přijde den, kdy se odeberu k odpočinku a zanechám ji na tomto světě bez svého blízkého dohledu. Čím dříve se Lalie naučí samostatnosti i se svým handicapem, tím lépe.
Dcerka se k poslední sloce přidala a ač její hlásek ještě nebyl vytříbený a vycvičený dlouhými hodinami tréninku, slyšela jsem i přes její kvičení zárodek dobrého hlasu. "Hlas je naším nástrojem, pomocníkem a služebníkem. Je důležité trénovat náš hlas, aby poslouchal na slovo stejně jako pilujeme naši mysl," rozpovídala jsem se opět. Jeden by si myslel, že Lalii pořád jenom poučuji. Můj hlas ale nebyl přísný, byl měkký jako hlas matky toužící dát svému dítěti jen to nejlepší. "Hlasem můžeme uklidňovat druhé, prosit bohy a zahánět zlo. Naučit se používat hlas tak, aby nám posloužil, je základem pro dobrou akolytku," povídala jsem klidně. I já jsem byla upištěná a chrčící malá potvora, dokud mi sestry neposadily zadnici na kamení a nenechaly mne dlouhé hodiny zpívat ptákům a šeptat rybám. "Zopakuj po mě: aóóra," naváděla jsem dcerku. Poslední slovo bylo jen cvičné, sloužilo k navádění jazyka a hlasivek k tvorbě správného tónu. Můj hlas prvně z polohlasu přešel v hlasitější a vyšší tón a s druhou slabikou klesl a rychle se utnul.
Pláň před námi byla jako nekonečné moře z trávy přesně tak, jak jsem Lalii předtím popisovala. "Půjdeme pomalu. Používej ostatní smysly. Ciť elevaci půdy pod svýma nohama, slyš vítr ve vysokých travách a na volných pláních. Čichem rozeznej všechno zvěrstvo v okolí," naváděla jsem dcerku, zatímco jsme postupovaly vpřed.
Lalie se mne zeptala, proč je jedinou mou dcerou. "Warre mi tě dal darem. Jsi mou jedinou dcerou, požehnáním dobré vůle Annan a Warre," usmála jsem se na ni a zastavila se, abych jí jemně přejela čumákem po tváři. Byla jsem za Lalii neskonale vděčná, každý den jsem děkovala bohům, že mi ji dali. A budu děkovat do konce svých dní, pomyslela jsem si. To, že jsem Lalii počala za chrámem na seně s tím, jehož jsem milovala, aniž bych dostala svolení od matky představené, jsem neříkala. Ještě byla moc malá na to, abych jí říkala takové věci. Až bude starší, podělím se i o důvod jejího početí. Některé sestry, ty zatvrzelé a starší, by to jistě považovaly za hřích, za zneuctění Annan a za neposlušnost vúči Řádu a měly by pravdu. Jenže já to viděla jinak. Lalie vznikla z čisté lásky a kdyby její početí bylo hříchem, bohové by mě místo Lalie obtěžkali mrtvými plody, které bych porodila s obtížemi a možná i zemřela. Ale nestalo se tak.
"Stejně tak Warre požehnal ostatní matky," pokračovala jsem a znovu se rozešla. Cítila jsem losy a věděla jsem, že mláďata budou někde ukrytá v trávě, zatímco matky se budou pást. Šla jsem obloukem od míst, kde se pach losů nejvíce soustřeďoval. "Cítíš vůni mokřadů, podzemních kořenů? To jsou losi. Losice mají v trávě ukryté své vlastní děti, aby byly mimo nebezpečí predátorů. Půjdeme obloukem, neboť losi jsou vyšší než my, mají veliká paroží a hněv vyděšené matky losice by nás snadno zahubil," vysvětlila jsem a pokračovala po pláni kupředu.

Lalie slepě následovala mé vedení přes řeku. Podařilo se jí překonat drobný skok a teď už nám zbývalo jenom dostat se na druhý břeh. "Výborně," pochválila jsem dceru a pomalými kroky směřovala na druhou stranu řeku. "Zvedni levou nohu, trčí tu větev," navigovala jsem ji opět. "Už jsme skoro na konci, teď se kláda svažuje. Nezapomeň se zapřít, aby ses neskutálela. Tak, už jsme dole, tady seskoč, dopadneš na drobné kamínky," popisovala jsem dceři cestu až na pevninu. Sláva bohům, radovala jsem se v duchu, když jsme to zvládly bez nehod suchou nohou.
"Byla jsi velmi statečná Lalie, Niamph je jistě potěšena, že jsi její služebnicí," pochválila jsem dceru. věděla jsem, že tíhne více k bohyni noci a hvězd než k Annan, která držela pevnou tlapku nade mnou. Nebylo na tom ale nic špatného, ba právě naopak. Diverzita se musela podporovat, rozvíjet, nechat bujet a kvést! Pole plné jediného druhu květin je sice krásné, ale monotónní.
Pokračovaly jsme v cestě dál na sever. "Kolem proudu půjdeme dál, dál na sever. V dáli vidím další řeky a dlouhou pláň, pláň s vysokou trávou. Vypadá jako moře, jak se vítr prohání stébly a ohýbá je stejně jako vlny," popisovala jsem dceři. Den se posunul, ale my nebyly unavené, neušly jsme toho ještě moc.
"Nehledej božstvo na nebesích,
v kamenných chrámech není též,
svobodni prohání se v lesích
a v srdci svém je nalezneš!

Spatřit je smíš jen vnitřním zrakem,
co dělat máš, ti napoví,
jsou rybou, zvířetem i ptákem,
větrem, co hvízdá ve křoví!

A pokud je chceš uctívati,
učiň tak láskou v činech svých,
v čase, který se rychle krátí,
dej světu poznat šťastný smích.

Rozdávej něhu a upřímný
buď v řeči své i v konání,
kde pomoct třeba, sám si všimni,
nečekej poděkování...

Buď prostě bytost, jak se patří,
nežij jen planým životem,
jsou druzi, sestry tvé či bratři,
ukaž jim Boha v srdci svém!"
Abych nám ukrátila dlouhou chvíli, začala jsem recitovat jednu z básní, které nás učily v chrámu. Před námi byly další brody. "Tady po kamenech, hop hop a skok, nenamoč si prst!" povzbuzovala jsem vesele dcerku, zatímco jsem ji opatrně vedla přes kameny v nízké vodě, aby se nenamočila. Před námi se otevřel oceán trav.

// Středozemka (Esíčka)

Dívala jsem se na dcerku, která se pomalu probouzela do dalšího dne. "Buď požehnán," přitakala jsem a jazykem dceři přejela přes rozespalý obličejík. Její zlatá očka, ač skoro slepá, svítila do světa jako malé baterky. "Mne také," souhlasila jsem. "A to je dobře, dnes půjdeme přes řeku," osvětlila jsem dceři dnešní plán výpravy. Když ranní mlha opadla, hory na severu se tyčilyk oblakům a jejich bílé špičky splývaly s mraky na obloze. Nechtěla jsem jít přímo na sever a hodlala jsem překročit řeku na druhou stranu, abychom se opět vzdálily.
Vysvětlila jsem Lalii své poslání, ale nic na to neříkala. Starostlivě jsem na ni pohlédla, ale její obličej nebyl zkřiven v žádné grimase, takže jsem ji jenom objala a poté jsme se vydaly na cestu. Lalie se chytla mého ocasu a vyrazily jsme.
Šla jsem pomalu, abych dovolila ztuhlým svalům se postupně uvolnit a rozehřát pod paprsky slunce. Kolem nás létaly vážky a když jsme dorazily k místu, kde se do černé řeky vlévala jiná, zastavila jsem. "Před námi je přítok ze severovýchodu. Pokud bychom šly proti jeho proudu, půjdeme na sever k vysokým sněžným horám," vysvětlila jsem Lalii, co vidím. Z východu se na nás také usmívala fialová louka s podivnými vůněmi, ale byly jsme dost daleko na to, aby nás halucinogenní látky neomámily.
"Překročíme řeku, ale první musíme najít brod," oznámila jsem jí a rozešla se opět podél řeky. Naštěstí jsme nemusely jít daleko a dlouho, neboť les na druhé straně černé řeky zasahoval skoro až k jejímu břehu a některé stromy byly popadané přes ni. Došla jsem až k tomu místu a opět zastavila. Nebyl to nejbezpečnější brod, ale zase to bylo suchou nohou. "Jsou tady popadané stromy. Budeš se držet mého ocasu a půjdeš pomalu za mnou. Kdyby něco, zatahej," dala jsem Lalii instrukce. Napadlo mne ji vzít do tlamy, ale na to byla už moc velká a já neměla takovou sílu, abych dceru v zubech unesla. Pomalu jsem stoupla na první z kmenů. "Tady musíš trochu vylézt nahoru. Drž rovnováhu, dítě!" hodlala jsem jí celou cestu přes řeku instruovat. "Snažně Vás prosím, bože vod a opatovatelko cestovatelů, držte nad námi stráž," pomodlila jsem se polohlasem, než jsem se po vyschlém, ale ne příliš rovném a stabilním kmeni rozešla vpřed. "Tady pomalu, udělej velký krok, je tam prasklina," naváděla jsem dceru přes kmeny. Nebyl tady jenom jeden. Řeka pod námi byla klidná, ale já viděla, jak silný proud odnáší kusy naplavenin.
Šlápla jsem na druhý kmen, který vedl na druhý břech. "Natáhni se, musíme na druhý kmen," řekla jsem Lalii. "Ještě kousek, dítě," dodala jsem, aby se natáhla pořádně, neboť musela na nejvyšší bod kmene, aby nestoupla na svažující se bok.

"To ti povím ráno," odpověděla jsem dcerce, zatímco se mi klížily oči. Počkala jsem, dokud Lalie bezpečně nevylezla z vody za mnou a usedla ke mně, než jsem si v duchu odříkala rychlou modlitbu k Niamph, aby hlídala mé sny a bděla nad námi. Poté jsem položila hlavu na sešlapanou trávu a nechala se šumem vody odtáhnout do říše snů.
Probudily mne časné ranní paprsky, které mne začaly šimrat na čumáku. Lalie ležela stočená u mne a já na ni láskyplně pohlédla tak, jak to umí jenom matky. Bylo to mé dítko a já jsem tady byla od toho, abych mu pomohla vyrůst do jeho plného potenciálu. Včerejší napití z řeky mi nic neudělalo, takže jsem bláhově znovu zamířila k vodě, abych si opláchla obličej a napila se. Ještě předtím jsem se ale stočila ke svému malému klubíčku radosti.
"Slunce svítí, Lalie, je čas vstávat a radovat se z dalšího dne," probudila jsem Lalii. Efalën už vyhnala slunce na oblohu a probudila jím nejen nás, ale i další tvory. Zhluboka jsem se nadechla chladnějšího ranního vzduchu s příměsí soli a vyčistila svou mysl od všeho, co ji mohlo zamlžit a poté se podívala na řeku. Tlapkou jsem zastavila Lalii, pokud hodlala zamířit k řece a jako každé ráno se opláchnout a osvěžit. "Řeka je černá, tmavá jedem. Včera jsme měly štěstí, Annan na nás dohlédla, děkujeme ti, Annan," položila jsem tlapku a vydechla. Musely jsme se osvěžit jinak. Tohle ale nebyla bezvýchodná situace, už jsme si s tím uměly poradit. Navedla jsem dcerku k vysoké trávě, na které se stále držela rosa. Tato voda poslouží k osvěžení.
"Včera jsi se mne ptala, jaký je náš cíl," připomněla jsem dceři. "Mým úkolem je najít místo, kde budu potřeba. Kde budu moci plnit svou roli kněžky, pomáhat svému okolí a plnit vůli bohů," zopakovala jsem jí slova, která mi říkala matka představená. "Až takové místo najdeme, založíme oltář pro Annan," Annan byla mou patronkou a já jejím služebníčkem. "Také je mým úkolem starat se o to, aby z tebe vyrostla silná a sebevědomá členka chrámu," dodala jsem s úsměvem a objala dceru. "Vyrazíme?" navrhla jsem a rozešla se proti proudu jedovaté řeky.

DUBEN | 2 | WIZKU

Tma se na nás pomalu přikrádala, když jsem k vlčici přistoupila a započala s ní příst rozhovor. "Niamph vyčistila oblohu, abychom se mohly potěšit její nádherou," přitakala jsem. Měla jsem hvězdy ráda i bohyni, která je zastupovala. A to také z důvodu, že to byla Laliina oblíbená bohyně. Přemýšlela jsem o tom, že na její oslavu bych Lalii zasvětila právě této bohyni. Já patřila bohyni Annen, ale nehodlala jsem svou dceru nutit vybrat si stejného patrona.
"Moc mě těší, Wizku," usmála jsem se na ni. "Je to moc krásné jméno pro krásnou dámu," poznamenala jsem s drobným úsměvem. Sama jsem pak lehce sklopila čumák a zavřela oči v pokoře, když jsem se představila: "Já jsem Hyetta. Jsem kněžkou bohyně Annen."

Slyšela jsem, jak Lalie děkuje bohům, když jí voda omývala kotníky. Byla jsem na ni hrdá, tak snadno senaučila vše potřebné, co mladá akolytka potřebovala vědět a skálopevně se držela víry. Kdo ví, možná byla víra v jejím rozmazaném světě jednou z mála záchytných bodů? Sama jsem se znovu sklonila k vodě a napila se. Smočila jsem čumák do vody a nechala si ochladit sliznici.
"Cítím se klidná," odpověděla jsem po chvíli, kdy jsem hledala odpověď ve svém nitru, rozvážným hlasem. "Také cítím naději, tam kde je voda, tam je život," dodala jsem. Doufala jsem, že jich brzy narazíme na nějakou vlčí společnost. Těšila jsem se, až budu moci pokračovat ve své práci.
Lalie namítla, že unavená není, ale hvězdy by viděla ráda. "Ale já jsem," pousmála jsem se a vylezla jsem z vody. Už jsem nohy pomalu přestávala cítit. "Odpočineme si tady pod hvězdami a poté znovu vyrazíme na cestu," rozhodla jsem. Nehodlala jsem své nebohé dítko nechat cestovat dnem a nocí bez přestávky. Položila jsem se do vysoké trávy nedaleko, jen co jsem nám vyšlapala kruh, abychom měly pohodlnější ležení. "Zamhouříme na chvíli oka, Niamph na nás dohlédne," řekla jsem a položila si hlavu na ušlapanou trávu. Únava mě přepadla rychle a nohy mi ztěžkly, když jsem vystoupila z vody. Nelhala jsem, když jsem říkala, že jsem unavená.

Nadechla jsem se chládnoucího vzduchu a spokojeně přivřela oči. Voda kolem tlap mi z polštářků smývala prach a pot z cesty a očišťovala mne. Voda byla zázračná a mnohdy léčivá. Pohledem jsem následovala Lalii, která šla za mnou. Její tmavší kožíšek v tento den jistě zachytil více tepla a chlad jí jistě prospěje. Ačkoliv byla ještě slepější než já, nestěžovala si. Snášela každý den s úsměvem a bez odmlouvání mne následovala tam, kam nás bohové volali.
O tom, že mám na nohou hřebíky a jsem jako chromá koza jsem netušila.
Lalie vstoupila do vody a zatímco jsme si ochlazovaly končetiny, ptala se mne na okolí. "Řeka, ve které stojíme, proudí ze severu a spadá na jih přes sráz do moře, do nekonečného koryta slané vody," vítr od moře nám prosvištěl mezi ušima a polechtal nás v čenichu. "Můžeš cítit slaný vítr, který se nad mořem prohání. To je dech Monn, bdícího nad vlnami," popisovala jsem dceři okolí. "Před námi je hustý tmavý les a za ním vysoké hory z jihu. Proti proudu vidím dlouhé pláně, ale i další lesy, ale jsou daleko," dokončila jsem a nadechla se.
"Jsi unavená, drahoušku? Dnes půjdou krásně vidět hvězdy, můžeme přespat u řeky," navrhla jsem jí. Já bych klidně pokračovala i v noci, ale celodenní pochod pro malé vlče byl jistě vyčerpávající, ač to nepřiznalo.

// z východu

Po teplém dni plném cestování byla řeka příjemným překvapením. Kožich jsem měla prohřátý od slunečních loučů a moje jediné fungující oko poposkočilo radostí, když spatřilo plazící se blankytnou stružku krajinou. "Lalie, drahá, před námi je řeka," upozornila jsem svou dceru s úsměvem. Chvála ti, Warre, pomyslela jsem si a zastavila u řeky, abych se napila. Sucho v hrdle rychle vystřídala svěžest řeky. "Pokud máš unavené nohy, namoč si je v řece. Chlad únavu zažene," poradila jsem jí a samajsem vešla na mělký břeh, abych utišila lehce tepající polštářky. Být na cestách mělo i svá příkoří, ale já si nestěžovala. Poznávala jsem nové kraje a místa a hlavně - hledala jsem místo, kde bych mohla založit vlastní svatyni. O vlastním řádu jsem ještě ani neuvažovala, na to jsem neměla dostatečné zkušenosti, a držela jsem se rad svých kolegyň.