Gallirea - Příspěvky uživatele

Obdaruj božstvo (Života, Smrt nebo jiné podle své víry), dárek nech poblíž jeho sídla (nepsat do Zříceniny ani na Vršek kopců!).

Teď, když byl vchod do jeskyně uklizený, mohla jsem se zaměřit i na jiné věci. Ještě pořád nemám oltář. Hanba! A to už jsem tu nějakou dobu, zalamentovala jsem nad sebou v duchu a vydala se do lesa. Bylo mi jasné, co hledám, co potřebuji a tak, jenom jsem se k tomu doteď nedostala, takže les byl stále bez oltáře pro Annan a byl bez její přímé ochrany. Sníh už pokrýval zem a stromy zde byly spíše toho opadavějšího typu, takže jsem musela víc pracovat. Naštěstí jsem věděla, kde najdu to, co potřebuji. Chodila jsem kolem hromady kamení už nějaký ten pátek, takže jsem se vydala tím směrem, jenže pod sněhem vypadalo všechno skoro stejně. Netrvalo tedy dlouho a zabloudila jsem. Připadala jsem si lehce hloupě, nebudu lhát, když jsem se najednou znovu objevila u úkrytu, odkud jsem vycházela. Zamrkala jsem a zhluboka se nadechla chladného zimního vzduchu. Všechno bylo bílé a ve sněhu pomalu zapadaly moje stopy. Sníh neustále padal a tak se jakékoliv značky ztrácely. Chce to vymyslet nějaké značení, pomyslela jsem si. Nemohlo to být ale jen tak ledaco, takže jsem přemýšlela, jak vytvořit značení, kterému porozumí jen Asgaarští vlci. Uměli jsme poslouchat kamení a když jsem přiložila ucho ke skále, slyšela jsem, kde jsou ostatní vlci. Arcanus byl v úkrytu a jinak byl les pustý od vlků, ale byla zde spousta jiné zvěře a to mi dalo nápad. Vypadala jsem se do úkrytu a posbírala nějaké kosti, které byly vevnitř a i před úkrytem. Z hostiny, kterou na podzim Belial nachystal spolu s Wylanem toho hodně zbylo a tak jsem nabrala několik kostí a šla. Po cestě jsem je zapichovala do země, mezi skály a tak, aby to nebylo úplně očividné, ale aby si toho jeden všiml. Postupně se mi takto podařilo dojít až ke skalám, kam jsem mířila původně a pak k okraji lesa. Celou dobu jsem cestu značila kostmi a skončila jsem vlastně u obří vlčí hlavy napíchnuté na klacku. S lehce pootevřenou tlamou jsem sledovala napíchnutý kolos, který už byl zbyven masa i tuku a zbyla z něj jen kost a kůže. Nikdy jsem neviděla něco tak obrovského a divila jsem se, že to tady vůbec je. Bylo to děsivé. Pomodlila jsem se a pak jsem přiložila ucho ke skále, jestli slyším, kde "zvířata" jsou. Kosti nešly slyšet tak dobře, ale protože byly duté, rezonance se jimi taky lehce proháněla a jemná ozvěna šla slyšet a tudíž jsem věděla, kudy mám jít i když mi cestička zapadne sněhem. Ještě naposledy jsem se podívala na výstražnou hlavu na hranicích a pak vyrazila zpátky.
Dorazila jsem ke skalám a dala se do práce. Našla jsem si několik placatých a rovných kamenů, které jsem vydolovala zpod sněhu a pak jsem je začala tahat na místo, kde jsem oltář chtěla postavit. Měla jsem ho taky vybrané už dlouho, ale zkrátka jsem se k tomu nikdy nedostala. Skádala jsem kameny na sebe, až jsem vytvořila stojku a rovnou plochu, na kterou jsem dala ještě malé áčko z kamení. Našla jsem i kámen s prohlubní, který připomínal číši a dala ji doprostřed. Oltář byl hotový a tak jsem se vydala pro něco, čím bych Annan obdarovala. Našla jsem několik snítek bobulí a bílých pírek holubice, která se tady občas vyskytovala a donesla je na oltář, kam jsem je položila.
"Bdi Annan nad tímto hvozdech, chraň jeho obyvatele a vše pod jeho střechou. Opatruj nás," pomodlila jsem se a otevřela po modlitbě oči, abych viděla, jak na oltáři sedí bílá holubička a kouká na mě svma korálkovýma očima. S úsměvem jsem stáhla uši. "Děkujeme ti, Annan, za tvou velkorysost," poděkovala jsem jí. Byla jsem ráda, že teď bude mít les svého patrona.

Zkus zahrát písničku na rampouchy.

"Stáří není nic, za co by se měl jeden stydět, ba právě naopak, je to známka silného ducha," ujistila jsem Arcana pobaveně. Staří vlci měli mnoho zkušeností, které za ta léta nasbírali. Byli studnicí znalostí, nekonečnými knihami a kronikami. Věděli si rady tam, kde mnozí mladí zaostávali.
"Vskutku? Naši bohové jsou všudypřítomní, neb s věřícími se šíří i víra," usmála jsem se na něj. "Už jsem zde pocítila přítomnost několika našich bohů, takže si jsem jistá, že nejsem sama," dodala jsem spokojeně.
"Oh ne, děkuji, jsem už plná," odmítla jsem zdvořile nabídku a postavila se. "Půjdu se postarat o les. Děkuji za společnost, jste skvělá společnost," usmála jsem se na Arcana ještě a pak jsem se vydala do lesa.
Procházela jsem lesem a odklízela nějaké harampádí, které jsem našla. Sníh ještě nebyl pořádný, takž bylo potřeba odklidit cesty, aby byly bezpečné i po zapadání sněhem. V mysli jsem byla se svou dcerou a milým, ale zabloudila jsem myšlenkami i k Belialovi, který byl na misi. Bylo zvláštní, jaké pouto jsem k tomu vlkovi měla. Profesionání pouto, byli jsme pouze spolusmečkovníci, kteří vykonávali své povinnosti pečlivě a rádi a to nás spojovalo. Teď, když byla Lalie už velká a byla na cestách s mým hraničářem, neměla jsem na starost její výchovu a mohla jsem se plně věnovat svým věcem. Dostala jsem se až k úkrytu, kde byly rampouchy. Chvíli jsem se na ně koukala a na hnědý odraz, který jsem v nich házela. Jemně jsem do nich ťukla drápem a potěšilo mne, když se rozezněly. Zaťukala jsem do několika z nich, až se vytvořila tesklivá melodie připomínající mi vzdálenou tůň v lese u chrámu. Povzdechla jsem si a sundala rampouchy z ústí jeskyně. Mohly být nebezpečné a bylo by lepší, kdyby tam nebyly. Byla škoda jejich krásy a zvuku, ale mohly vzniknout i někde jinde a potěšit tak zdejší vlky. Jeskyně byla bezpečným místem, kde ostrý konec rampouchu neměl místo.

"Ach ano, jsem vám za to nesmírně vděčná. Jistě toho od vás pochytila mnohé, neberte to jako urážku, ale už na první pohled je jasné, že jste vlkem, kterého léta vyšlechtila do moudrého ideálu," usmála jsem se na Arcana vděčně. Nemohla jsem se o dceru starat sama, byli i další vlci, kteří oplývali vědomostmi a zkušenostmi. Bylo důležité si rozšířit obzory a právě to teď Lalie dělala.
Aranus se posadil a spořádaně narovnal, dokonce si i přehodil ocas přes přední nohy. Připomínal mi Matku představenou, když dávala stacionární lekci. Jinak ale výřečná vlčice vždy rázovala kolem a dělala všelijaké malé úkony, zatímco nás peskovala. "Vyřídím. Jistě se tady ukáže," usmála jsem se na něj.
"Oh ne, nerušíte," odpověděla jsem strakatému vlčkovi, když se ptal. Maličká mezitím už stihla vzít roha.
"Ano, vybrala si ho sama. Monnu je zasvěcen i její otec. Je to bůh porozumnění a ticha, bůh strachu. Jeho domovem jsou moře a oceány a spadají pod něj mnozí hraničáři křižující světem a zpravující jednotlivé chrámy o nových událostech a vědomostech," vysvětlila jsem klidně.

Při lovu jsem najednou nebyla sama. Odnikud se zjevil mladý nohatý výrůstek, očividně zdejší a ujal se dalších zajíců. S očima plnýma jiskřivých sluníček jsem se na něj vděčně dívala, když jsme nesli ušáky k úkrytu. Jen co jsme ulehli se k nám dostal i Arcanus. "Požehnán buď den," usmála jsem se na oba vlky. "Děkujeme Warremu za jeho dary," doplnila jsem a pak začala taky jíst.
Mezi zvuky chroupání kostí, žužlání masa a mlaskání jsem uslyšela hlas mladíka. "Lov zajíců patří mezi ty zábavnější, to souhlasím," přitakala jsem strakatému vlčkovi vedle sebe. "Mimochodem, jsem Hyetta, sestra z chrámu bohyně Annan," představila jsem se.
"Arcane, mám ti sdělit zprávu od Beliala: vydal se do nějaké smečky, bohužel si popletl její jméno s Asgaarskou, takže netuším, do které přesně mířil. Ale s Borůvkovou smečkou se bavil o přátelské dohodě a mají čas do zimy, aby se rozhodli, zda-li ji přijmou nebo ne," sdělila jsem klidně. "Hádám, že do té další smečky jde vyjednat to samé," zapřemýšlela jsem nahlas, "nicméně je tu ještě jedna věc." Odkašlala jsem si a odsunula zajíce, protože jsem už byla plná. V ten moment se k nám ale nachomýtlo další vlče. Taky tmavé, ale se stříbrnými odlesky a kdybych neznala pravdu, myslela bych si, že je to Belialovo dítko.
Cenilo na nás zoubky a ježilo se, ale přišlo k nám. "Buď pozdravena," pronesla jsem k ní vlídně. "Připoj se k nám a odpočiň si, jídla máme dost pro všechny," usmála jsem se na ni, zatímco vlče zaplouvalo vedle vlčka. Všimla jsem si, že pajdá, ale na nohou neměla žádné odřeniny ani krev, takže to byla pravděpodobně jenom naraženina nebo dávnější zranění. Klid a jídlo jí prospěje.
"Ano, jak jsem už říkala," vrátila jsem se klidným hlasem zpátky k Arcanovi, protože mi přišlo, že vlče potřebuje čas na aklimatizaci, ty zoubky nebyly jen na parádu. "Lalie, moje dcera, již dosáhla dospělosti a byla zasvěcena bohu Monn. Společně se svým otcem se vydávají na pouť krajem, takže opouští smečku," hořkosladký tón mi unikl téměř sám. "Já zůstávám, musím se smečce odvděčit za vše, co pro mne udělala v čas, kdy jsem ji nejvíce potřebovala," ujistila jsem vlka klidně.

// Středozemní pláň

Lalie nepatřila k upovídaným dámám. I takové sestry jsme v chrámu měly, věčně štěbetající a plné úsměvů, avšak Lalie podědila rezervovanost po obou rodičích. Oproti Eladanovi jsem byla ale upovídanější, nicméně snažila jsem se vždy říkat jenom věci důležité a informativní. Na klevety jsem měla vlastní hlavu a věci neopodstatněné v ní zůstávaly.
Stáli jsme u hranic lesa a já koutkem oka zaznamenala světle zelenou srst. Nebylo pochyb, Belial mezi stromy šel vidět už z dálky a jeho dcera mu byla po boku. Stavěli na hranicích něco, co až sem páchlo. Lehce jsem se zamračila, ale rozhodla se to řešit až posléze. Moje rodina byla přednější.
Ani mě příliš nepřekvapovalo, že chce Lalie vyrazit do světa. S úsměvem jsem se culila na oba dva a vděčně mhouřila oči na Eladana. Jistě byl rád, že může s dcerou trávit čas. V chrámech tohle nebylo možné, vlčata většinou zůstávala v matčiném chrámu. "Dobrá. Vyřídím alfám tvé rozhodnutí. Věřím, že jsi dostatečně vybavená na cestu a s otcem po boku se toho jistě mnohému naučíš. Přecijen je v chodu světa mimo chrámy zkušenější než-li já," usmála jsem se. "Opatruj se, dítko," přistoupila jsem k Lalii a objala ji. "Těším se na den, kdy se znovu potkáme," broukla jsem k ní a pustila ji, abych se přitočila k Eladanovi. V očích jsem měla hořkosladkou něhu, na rtech melancholický úsměv. "Zase na viděnou," řekla jsem polohlasem a opatrně, jako kdyby byl Eladan z křehké vlny, jsem se k němu přivinula. "Teď už víš, kde mě hledat," pošeptala jsem mu a setrvala ještě pár chvil v jeho blízkosti. Neochotně jsem od něj odstoupila. "Nechť vás oba Monn provází," rozloučila jsem se s nimi, otočila se a zamířila k lesu.
A právě včas. Belialův hlas se mi rozezněl v hlavě. Do Asgaaru? zamračila jsem se. Musel se přeřeknout. Ani mě neudivilo, že jeho hlas slyším, ačkoliv vlka samotného nevidím. Můj úkol ale byl jasný a tak jsem zamířila do lesa.

// Asgaar

// Sekvojový les

"Ovšem," přitakala jsem. Sionn byl možná ještě příliš daleko od dosažení stejné vyrovnanosti jako jeho otec, nicméně nebylo záhodno ho příliš soudit. Sama jsem ho tolik neznala a byla jsem mu vděčná, že nás přijal do smečky.
"Domnívala jsem se," broukla jsem. Tento kraj byl našimi bohy nepolíbený, nicméně to pouze znamenalo, že to byla nová půda pro nás. "Orná půda pro ty, kdož nosí semena vědomostí," dodala jsem nadějně a přesvědčeně. Hodlala jsem udělat vlastní oltář, hodlala jsem si tady vybudovt vlastní malé "chrámovství", malé Hyettino impérium.
Lalie celou dobu mlčela, dokud nepronesla něco, co mne ani nenapadlo. "Vskutku, už jsi ve věku, kdy se vyráží na misie," souhlasila jsem rezervovaně. "Já ale ještě Asgaar nechci opustit, potřebují mne a musím se jim odvděčit za to, že nás mezi sebe přijali," řekla jsem. "Nicméně ty drahá... Tento závazek nemáš," pousmála jsem se na ni.
"To je on, Asgaar," řekla jsem, když jsme se dostali k lesu. "Takže?" otočila jsem se na Lalii i na Eladana. Půjdou do lesa se mnou nebo půjdou svou cestou?

// Mušličková pláž

Čím více jsme se vzdalovali od moře, tím silnější vítr byl. Nebyla jsem slabá jako vetchá větvička, ale i přesto jsem zamířila raději do lesa v naději, že mi prvořadím stromů získáme ochranu před větrem. Držela jsem se ale na hranici lesa, kde byly stromy daleko od sebe a Lalii se tak šlo snadno.
Usmála jsem se na Eladana, jeho učedník byl jistě velmi šikovný, když převzal jeho místo. Místo hraničáře nebylo pro všechny vlky, dlouhé a náročné cesty plné nebezpečí a nečekaných situací mnoho vlků odradily stejně jako fakt, že se jednalo o přelétavý životní styl. Místo zvané domovem zmizelo, nahradila ho stezka. Známé vlky a rodiny hraničáři potkávali jen s odstupem času, když se jim připletli na drogu.
Dalšího úsměvu se Eladanovi dostalo, ale byl to úsměv skromný a vděčný. Chválou se muselo šetřit. Dělala jsem zkrátka jenom to, co bylo třeba. Popisovala jsem Parsifala a učinila jsem nemalý zásek. Zmateně jsem střihla ušima a nadechla se, ale to už Lalie vysvětlila mou chybu. "Únava zakalí mysl snadněji než nevědomost," zavrtěla jsem lehce hlavou a pokračovala dál do Asgaaru. "Možná i on dostal znamení od bohů," nadhodila jsem. "Asgaar je jeho novým domovem, ujali se jej," řekla jsem (//teď nevím, jestli jí parsi říkal, jak se do Asgaaru dostal nebo ne, myslím že se svěřoval, ale idk...).
"Hmm," vydechla jsem přemýšlivě. "Arcana jsem potkala jen jednou, zdá se letitý a moudrý, rezervovaný a vděčný za každého. Sionn je čoudící uhlík, který snadno vzplane, zafouká-li se na něj," řekla jsem a můj tón přešel z klidného do lehce chladnějšího. Sionn byl záhadou, přičinil se na našem přijetí, ale někdy jsem si říkala... Kdepak, bohové vědí nejlépe.
"Nicméně," lehce jsem třepla hlavou a změnila tón do příjemnějšího taktu, "Asgaar byl naším útočištěm hlavně proto, aby Lalie nevyrůstala sama. Býti v chrámu, o její výuku by se postaraly sestry a matka představená, ale na stezce jsem musela vybrat kompromis. Věděla jsem, že tímto směrem je přítomnost nějakého chrámu otázkou díky tvému vypravování, takže jsem dál nešla." Vysvětlovala jsem, zatímco jsme se blížili ke konci lesa a před námi řekala otevřená planina.
"Byla to první smečka, na kterou jsme narazily... Později jsme zabloudily do smečky Sarumenské, na východ odsud, nicméně již bylo rozhodnuto," vydechla jsem. Mluvila jsem hodně na to, jak unavená jsem byla, nicméně hlas mi piráti nevzali. Umlkla jsem ale a dala prostor dceři, která mlčky šla s námi.

// Středozemní pláň

Děkuji za akci <3

Hyetta - 50 bodů
- 40 bodů = nová magie od Smrti - Bolest
- 10 bodů = 10x2 květiny - 20 květin

Valarion - 40 bodů
- 35 bodů = nová magie od Života - Vzduch
- 5 bodů = 10 květin

Připsáno a děkuji za účast :>

Eladan vysvětloval, jak se sem dostal. Na obličeji mi rostl mírný, potěšený úsměv plný vděčnosti a dříve, než jsem se stačila zeptat, kdo jeho nenahraditelné místo nahradí, bylo mi zodpovězeno. Tak dobře mě znal a věděl, že povinnosti chrámů beru velmi vážně. Nebyla jsem sice upjatá jako Matka představená nebo některé jiné sestry - to bylo jasné už jen z toho, že jsme s Eladanem počili dítko bez svolení a z čisté lásky - ale chrám a povinnosti tvořily podstatnou část mého bytí.
"O tvém učni si ráda poslechnu," pousmála jsem se, ale nechala na něm, zda-li bude vyprávět hned nebo později. Vzhledem k situaci by byla vhodnější pozdější chvíle, protože moment, který mne lehce stresoval nadcházel, ale ukázalo se, stejně jako mnohokrát předtím, že Lalie je zkrátka racionální a velmi schopnou vlčí slečnou a ne dítkem, za které jsem ji stále měla. Rostla mi před očima a já to ani neviděla.
Spokojeně jsem se usmála a Lalii jemně přejela čenichem po tváři. "Myslím, že ano," odpověděla jsem Lalii a pomalu se postavila. Celé tělo mě bolelo a noha, ve které mi chrastilo (což věděla jen Lalie díky svému skvělému sluchu) mne bolela při zvedání jako čert. Nedala jsem to ale najevo a pouze se pomalu zvedla. Jakmile jsem už stála, byla v pořádku. "Ano. Chtěla jsem Lalii vychovávat v záštitě smečky, když ne chrámu. Monn nám dal znamení a my od té doby patříme do Asgaarské smečky," začala jsem vyprávět, zatímco jsem se pomalu vydala na pochod. "Alfou je Sionn, syn Arcanův. Oba dva sdílí pozici alf. Uplatňuji se jako léčitelka, kněžka, opatrovatelka... Zkrátka jako v chrámu, jsem tam, kde je mě zapotřebí," pousmála jsem se výmluvně při vyjmenovávání svých povinností. "Ale! Nejsem jedinou chrámovou bytostí tam," pochlubila jsem se záhy, neb Parsifal jistě stál za zmínku, "Parsifal, bratr Warreho chrámu z Taranských hor, tam žije s námi. "

// Sekvojový les

Poslouchala jsem Eladanovo vyprávění, ale vypadalo to, že celá ta pirátská věc byla zamotanější, než se zdálo. Jakou roli jsme hráli doopravdy? Já byla bagáž, to bylo jasné, moc slabá na pomoc a moc upjatá k přesvědčení o přidání. Byla jsem ráda, že jsou pryč a je to za námi. O úlisném vlkovi se mi ale ještě bude zdát, to jsem věděla už teď. "Monn si s nimi už jistě poradí," odtušila jsem po chvíli přemýšlení. Bárka Zlompacky teď byla na vlnách Monnova království a bylo jen na jeho vůli, zda-li posádku stáhne ke dnu či nikoliv.
"Abych pravdu řekla, nebyla jsem si jistá, jestli nás tady najdeš, přecijen toto místo nepatří k tvé obvyklé okružní trase po chrámech," řekla jsem, zatímco jsem se pomalu myla. Naději jsem měla, ale nebyla jsem bláhová. Neupínala jsem se k nějakému nejasnému bodu v dáli za obzorem, zatímco má dcera potřebovala více pozornosti. Zázemí, matku, rádce, boha, snažila jsem se jí dát vše. Eladan byl upozaděn z našeho života, ale nikoliv z mých myšlenek.
Lalie pak položila otázku, kterou jsem očekávala. Byla přímočará a Eladan na ni stejně tak odpověděl. Přestala jsem se mýt, ačkoliv bych v tom mileráda pokračovala, a povzbudivě se na Eladana dívala s očekáváním. Pak jsem se ale přesunula k dceři a políbila ji na tvář, které se dvě velké zlaté koule pomalu měnily v modré. Vzduch kolem nás se chvěl, snad očekáváním nad reakcí naší dcery. Nemohla jsem v tom ale Eladana nechat samotného. "Eladan je hraničářem boha Monna, cestuje od chrámu z chrámu a nikde netráví příliš času," začala jsem klidným hlasem, který jsem používala, když jsem dceru něco učila. "Z chrámu Annan odešel ještě před mou misií, dříve než jsem tušila, že jsi s námi," dodala jsem mateřským tónem, ten poučný rychle zmizel. Dívala jsem se dceři do tváře s očekáváním a zůstávala jí nablízku, jemně se jí dotýkala packou její packy.

Svoboda nikdy nechutnala tak sladce a hořce zároveň. Tahle zkušenost mi jen připomněla, že svět je plný nebezpečí, které jeden nemůže předpovídat. A já se necítila dostatečně připravená na další takové střetnutí.
Oplatila jsem Eladanovi jemný náznak zalíbení a pak se snažila pomalu dát do kupy. "Drahoušku," vydechla jsem s upřímným srdcebolem, když si o mě Lalie dělala starosti. Natáhla jsem se k ní a dala jí pusus na tvář. "Jakto, že odpluli? A co mapa, poklad?" vyptávala jsem se. To náhlé zmizení mi přišlo zvláštní. "A ti vlci v křoví?" zeptala jsem se ještě.
Eladan navrhl, že bychom mohli přejít k řece. "Dobrý nápad," usmála jsem se a ačkoliv m ě všechno bolelo, postavila jsem se na nohy, minutku počkala na točící hlavu, ať se ustálí a pak se rozešla určeným směrem. "Nikdy bych nečekala, že naše setkání proběhne za takovýchto okolností," začala jsem unaveným, ale vděčným tónem hlasu. "Ani nevím, jestli si tě Lalie pamatuje, usmála jsem se na dceru, jejíž slepé oči zíraly do jediného bodu. Monne, vzal jsi jí zrak již nadobro? zamračila jsem se lehce, zatímco jsem sledovala Laliinu tvář.
Došli jsme k řece a já se posadila na zem poblíž vody. Opatrně jsem nabírala vodu a myla se, ale šlo mi to opravdu hodně pomalu.

Připadalo mi to jako věčnost, než se mi pročistil zrak. Svět byl rozmazaný a temný, ale já se neuchylovala pouze ke zraku. Napínala jsem i uši a snažila se poznat, zda-li nebezpečí pominulo nebo ne. Snažila jsem se sama vykroutit z křoví, ale svázaná jako uzené jsem se sotva vlekla. Uslyšela jsem ale Lalii a zavolala na ni chraplavým hlasem. Za chvíli už byla dcerka u mě, slepé oči zabodnuté do jednoho místa. "Jsem, nedělej si starosti," odpověděla jsem chraplavě a snažila se nehýbat. "Kde je Eladan?" zeptala jsem se, ale moje otázka byla zodpovězena mrknutím oka, kdy se unavený obr objevil v mém zorném poli. Začali mi pomáhat z provazů a zatímco Eladan mi ožužlával kotníky - nestyda jeden, takhle před dcerou! - Lalie drápkem přezezávala provazy druhé. Za chvíli jsem byla volná. Slabá, od krve, špíny a s popáleninami kolem nohou od provazu. Opatrně jsem vylezla z křoví a unaveně si lehla na zem. "Děkuji," vydechla jsem. "Děkuji vám oběma, děkuji, že jsi na ni dal pozor, nejdražší, a děkuji bohům, že jsme přežili," hlas jsem měla slabý a nakřáplý, ale nemohla jsem si odpustit slova díků. Hlava mě bolela od toho, jak se mnou bylo zacházeno. I přes svá zranění jsem se ale snažila očistit a upravit. Čistota je přece půl zdraví!

Šli jsme zpátky ke Zlompackovi, který seděl na dřevěném soudku a shlížel na nás. Netušila jsem, co se bude dít, ale humbuk kolem byl čím dál tím hlasitější. S drahým jsme se domluvili nic neříkat, mlčet jako hroby. Eladan lhal a já jen mlčky stála a neuhýbala pohledem. Nebyla jsem stvořená pro lži, ale věděla jsem, kdy je lepší pravdu zatajovat. Nehodlala jsem ale hřešit více, než bylo nutné a tak jsem jen mlčky stála, dokud se Zlompacka nevecpal mezi nás a nerozdělil nás. "Moment!" snažila jsem se vzdorovat, ale nemilosrdně nás oddělili od Eladana. Rozhlížela jsem se, jestli neuvidím Lalii, ale nikde nebyla a Eladan odcházel pryč. Ať tě bohové chrání, pomyslela jsem si pouze a zaměřila se na vlky kolem sebe. Byli nerudní, neklidní a furt se pošťuchovali. Papoušek na Zlompackově rameni zaskřehotal a u mně se objevil vlk, který se se mnou předtím rval.
"Jestli ten tvůj vocas foukne i s pokladem, aspoň něco nám zvostane!" zašklebil se na mě slizky a pokusil se mi vlézt do osobního prostoru. "Nechoď blíž," varovala jsem ho, ale jen se zašklebil a stál hned naproti mně. Zatnula jsem zuby a neuhnula, neudělala krok zpátky. "Vraťte mi mou dceru," poručila jsem jasným hlasem. Odpovědí mi byl smích a posměšky a pak se ke mně vydalo více vlků naráz. Zlé úmysly jim z očí přímo sršely a já se brzy ocitla pod nátlakem. Strkali do mě, přitáhli provaz a snažili se mě zpoutat, k mé nelibosti a vzdoru. Nakonec to byla právě rána do hlavy, která mne vyřadila z provozu.

Probudila jsem se do ticha. Jen vítr a pěnící moře. "Lalie?" ozvala jsem se z křovin chraplavým hlasem dřív, než jsem pořádně rozlepila oči a uvědomila si, kde jsem a jak na tom jsem. Byla jsem svázaná, ušmudlaná a trochu od krve, jak se se mnou piráti nepárali a hodili mě do vyschlého křoví mezi kameny jako nechtěnou zátež. Snažila jsem se uvolnit si tlapky, ale bylo to zbytečné, samotné mi to nešlo.

F2 Rozhodni se, jestli informace předáš Zlompackovi – nebo si ji necháš pro sebe. (Post napiš jako vnitřní monolog)

Zvláštní... Cizí vlci schovaní v křoví zrovna v momentě, kdy se na pláž v mírumilovné krajině vynoří banda nevycválaných pirátů hledajících poklad k ovládnutí Gallirei. Pochybuji, že takový poklad vůbec existuje a jestli ano... Jistě to bude mít nějaký háček. Třeba je prokletý. Mít moc bohů není správné, nehodí se to, jistě to nebude dovoleno. Proč tomu ale kapitán tak vehementně věří? A když tomu věří on, věří tomu i tito vlci? Mají pláště, něco si šuškají... Přikývla jsem k Eladanovi, který mě uklidňoval. Také jsem spatřila vlky v houštinách a teď uvažovala, co s nimi.
Používají posunky, jistě koordinovanější skupina než piráti. Kdybychom je nahlásili, jistě se strhne rvačka a pak bychom měli šanci najít Lalii a prchnout. Je ale možné, že to bude mezi rvoucími se frakcemi nebezpečné, možná bychom si to měli nechat pro sebe. Očima jsem loupla po Eladanovi, co si o tom myslí. Nadzvedla jsem obočí, abych se ho zeptala na jeho názor. Nepotřebovala jsem slova k tomu, aby mi rozumněl, vždyť jsme byli spřízněné duše. Nahlásit je a riskovat boj? Určitě je nenechají jenom tak, kapitán se jich bojí a protože jsou to agresivní hulváti, jistě zvolí násilí jako svou obranu před cizím nebezpečím. Slova a vyříkání si problémů nebude jejich taktika... Co bude lepší?