Příspěvky uživatele

Květen 2/10 | Alfredo

Hvězdopravec byl nešťastný. Proč to, co jiným šlo tak snadno bylo pro něho nepřekonatelným problémem? Neuměl mluvit. Maminka mu sice nedala znát, že je na tom něco divného, on sám však měl pocit, že je divný. Že je... špatný. Nějak. Něčím. Byl tu sám a snažil se mluvit, ale nešlo to. Pitomý slova! Kdo se o ně vůbec prosil! pomyslelo si vlčátko frustrovaně. Vzápětí sebou vlček cuknul, protože se u něho objevil dospělák. Byl přímo obří! Musel vážně hodně zaklonit hlavinku, aby na něho vůbec dohlédl.
Ciao? Asi pozdrav? Kde měl rodiče. Hm. Dobrá otázka. Rozhlédl se, ale maminka očividně nikde nebyla, a tak nejistě pokrčil rameny, aby dal najevo, že neví. No, když neumí mluvit, bude se muset dorozumět jinak - ale přeci jen se rozhodl to zkusit - aby vlk pochopil, co je s ním špatně.
"Já- já- já-," zadrhával se, ale měl pocit, že vlk to pochopil.

Kolem malého Hvězdopravce se toho dělo více, než byl schopný pochopit. Mráček zpíval, Hrášek se batolil a maminka ho musela držet, aby nespadnul. To mu snad nefungovaly nožičky? Na druhou stranu Hvězdík nemohl brášku soudit, protože z jeho tlamičky vyšlo jen cosi jako zoufalé kníknutí, ač maminka se tím zdála být naprosto unešená. Proč? Vždyť jim ještě před chvílí povídala o stromech a kapradí, proč ho chválila, když on neřekl ani jedno celé slovo?
Hvězdopravec svou snahu o nějaké to slovo vzdal a opatrně vykročil k Hráškovi - co kdyby i on nakonec upadl? Ne, zdálo se, že jeho nohy byly v pořádku. Pravda však byla, že on chtěl zůstat tak blízko mamince, jak jen to bylo možné. Její hlas ho uklidňoval, stejně jako popěvky, které učila Mráčka. Svět kolem něho byl jistě zajímavý, jeho však zase tolik nezajímal, když celý jeho svět byl právě kolem něho a točil se kolem maminky, která nad nimi stála a dohlížela na ně.
Hvězdopravec nemohl být spokojenější a i přestože z tlamičky nakonec žádné kloudné slovo nedostal, nevadilo mu to tolik, jak by mělo. Byl přeci u maminky! Snad proto ho tak vyděsilo, když se začala ošívat. Hned vyskočil na nohy, jen aby spatřil to, co pro maminku nebylo tak snadno viditelné. Na mamince rostl mech!! Hrášek to alespoň - na rozdíl od něho - mohl mamince říct, zatímco on na ní jen hleděl s vykulenýma očkama.

Květen 1/10 | Baghý

Malé vlčecí klubíčko se dobatolilo až k jezeru. Hvězdopravec dobře věděl, že nemá chodit pryč z lesa, ale nemohl za to, že se zatoulal během hry do které ho namočil jeho starší bráška! A kde byl Mráčkovi konec? To vlčátko netušilo. Ale bylo tu jezero. Možná si tu mohl sednout a počkat? Byla pravda, že toho zatím mnoho nenachodil a navíc to tady vůbec neznal. Nemusel se nikam hnát. A navíc, když ho nenajde Mráček, tak maminka určitě. Maminka měla totiž spoustu tajných schopností a Hvězdík nepochyboval o tom, že jednou z nich je i to, že vždy najde své ztracené vlčátko - a ač se Hvězdopravec necítil ztraceně, stejně se rozhodl, že počkat je ta nejlepší varianta. Jen škoda, že kdyby ho někdo našel, nesvede mu říct, kdo je a kam patří. Sarumenský les - takhle v hlavě to znělo snadno, ale říct to nahlas? Nemožný úkol.
"Sa, sa, sa, sa," snažil se, ale bylo to marné.

//Sarumenské skalisko

Hvězdopravec poslouchal maminky hlas a vše si pečlivě ukládal do svojí hlavinky. Vážně kýval hlavičkou, aby dal najevo, že rozumí. Těšil se ven, opravdu, a také to dával najevo nadšeným vrtěním ocásku, slova však z jeho tlamičky nevzešla žádná. Díval se kolem sebe a cítil vánek ve svém kožíšku. Svět byl kouzelný, alespoň tak mu to v jeho očkách přišlo. Zatím toho příliš neviděl a ve tmě, která byla všude kolem toho ani mnoho vidět nemohl, ale snažil se. Mráček zpíval a Kulihrášek padal a on se odvážil vykročit z maminčina stínu a udělat několik kroků od skaliska, aby si prohlédl les, který jim byl domovem. Musel být vážně velký, asi proto jim maminka říkala, že se tam sami nemají toulat. Proč by to vůbec dělali? U maminky jim přeci bylo nejlépe, přesto však Hvězdopravec alespoň přikývl, aby dal najevo, že je mu to naprosto jasné.
Co ale bylo za tímhle lesem, který byl jejich domovem? Co na ně čekalo tam venku? Zeptal by se, ale nevěděl jak, přesto se však rozhodl, že to alespoň zkusí. Možná to prostě musel trénovat? Třeba to mluvení nebylo jen tak a musel pro to sám něco udělat. Dřepl si vedle maminky a chvíli se pekelně soustředil, než ze sebe s námahou vypravil: "ma- ma- ma- ma-". Víc nesvedl, ale bylo to nejvíce od jeho narození, a tak alespoň to byl drobný úspěch.

|1|

Svět rozhodně nebyl tiché místo a Hvězdopravec všechny ty zvuky, povyk a písně poslouchal - to bylo však celé. Díval se a zkoumal, tiše a v leže u maminky jako by mu nefungovaly ani nožičky. Bylo to však tak příjemné! Jen ležet v maminčině teplém kožíšku, tisknout se k ní, nechat se ňufat. Bylo však načase, aby se konečně zvedl a aby i on pomalu poznával ten hlučný svět kolem sebe. Už nemohl jen tak ležet, ticho mu však přišlo přirozené. Jeho bráška brebentil a zpíval a i druhý bráška něco povídal jen on ne. Nevěděl, jak se to dělá. Zdálo se to být zkrátka nesrovnatelně těžší, než se zvednout a jít - to přeci jen nakonec zvládl, ale mluvit? Vytvářet věty? Přitom jeho mysl byla tak živá, chtěl se také maminky ptát na všechno, co ho napadlo, ale nemohl.
Jistotu ve svém kroku našel rychleji. Vyskočil na nožky a když maminka rozhodla, že půjdou ven, následoval jí i své sourozence. Chvíli se, pravda, jen batolil, ale to netrvalo dlouho. Potřeboval jen trochu více času a zdálo se, že mamince ani nikomu jinému to nevadilo. Viděl i další vlky kolem sebe, ale nevěnoval jim tolik pozornosti, protože bylo zkrátka načase, aby se přestal válet v pelíšku.
Maminka jim vyprávěla o světě a on to všechno slyšel, jen všechny ty otázky, které měl, zůstaly jen v jeho malinké hlavičce. To nevadí, říkal si, nedělal si s tím mnoho starostí, protože nevěděl, jak jinak by to mělo fungovat. Prostě na rozdíl od brášků nemluvil.