Příspěvky uživatele

Květen 1/10 | Baghý

Malé vlčecí klubíčko se dobatolilo až k jezeru. Hvězdopravec dobře věděl, že nemá chodit pryč z lesa, ale nemohl za to, že se zatoulal během hry do které ho namočil jeho starší bráška! A kde byl Mráčkovi konec? To vlčátko netušilo. Ale bylo tu jezero. Možná si tu mohl sednout a počkat? Byla pravda, že toho zatím mnoho nenachodil a navíc to tady vůbec neznal. Nemusel se nikam hnát. A navíc, když ho nenajde Mráček, tak maminka určitě. Maminka měla totiž spoustu tajných schopností a Hvězdík nepochyboval o tom, že jednou z nich je i to, že vždy najde své ztracené vlčátko - a ač se Hvězdopravec necítil ztraceně, stejně se rozhodl, že počkat je ta nejlepší varianta. Jen škoda, že kdyby ho někdo našel, nesvede mu říct, kdo je a kam patří. Sarumenský les - takhle v hlavě to znělo snadno, ale říct to nahlas? Nemožný úkol.
"Sa, sa, sa, sa," snažil se, ale bylo to marné.

//Sarumenské skalisko

Hvězdopravec poslouchal maminky hlas a vše si pečlivě ukládal do svojí hlavinky. Vážně kýval hlavičkou, aby dal najevo, že rozumí. Těšil se ven, opravdu, a také to dával najevo nadšeným vrtěním ocásku, slova však z jeho tlamičky nevzešla žádná. Díval se kolem sebe a cítil vánek ve svém kožíšku. Svět byl kouzelný, alespoň tak mu to v jeho očkách přišlo. Zatím toho příliš neviděl a ve tmě, která byla všude kolem toho ani mnoho vidět nemohl, ale snažil se. Mráček zpíval a Kulihrášek padal a on se odvážil vykročit z maminčina stínu a udělat několik kroků od skaliska, aby si prohlédl les, který jim byl domovem. Musel být vážně velký, asi proto jim maminka říkala, že se tam sami nemají toulat. Proč by to vůbec dělali? U maminky jim přeci bylo nejlépe, přesto však Hvězdopravec alespoň přikývl, aby dal najevo, že je mu to naprosto jasné.
Co ale bylo za tímhle lesem, který byl jejich domovem? Co na ně čekalo tam venku? Zeptal by se, ale nevěděl jak, přesto se však rozhodl, že to alespoň zkusí. Možná to prostě musel trénovat? Třeba to mluvení nebylo jen tak a musel pro to sám něco udělat. Dřepl si vedle maminky a chvíli se pekelně soustředil, než ze sebe s námahou vypravil: "ma- ma- ma- ma-". Víc nesvedl, ale bylo to nejvíce od jeho narození, a tak alespoň to byl drobný úspěch.

|1|

Svět rozhodně nebyl tiché místo a Hvězdopravec všechny ty zvuky, povyk a písně poslouchal - to bylo však celé. Díval se a zkoumal, tiše a v leže u maminky jako by mu nefungovaly ani nožičky. Bylo to však tak příjemné! Jen ležet v maminčině teplém kožíšku, tisknout se k ní, nechat se ňufat. Bylo však načase, aby se konečně zvedl a aby i on pomalu poznával ten hlučný svět kolem sebe. Už nemohl jen tak ležet, ticho mu však přišlo přirozené. Jeho bráška brebentil a zpíval a i druhý bráška něco povídal jen on ne. Nevěděl, jak se to dělá. Zdálo se to být zkrátka nesrovnatelně těžší, než se zvednout a jít - to přeci jen nakonec zvládl, ale mluvit? Vytvářet věty? Přitom jeho mysl byla tak živá, chtěl se také maminky ptát na všechno, co ho napadlo, ale nemohl.
Jistotu ve svém kroku našel rychleji. Vyskočil na nožky a když maminka rozhodla, že půjdou ven, následoval jí i své sourozence. Chvíli se, pravda, jen batolil, ale to netrvalo dlouho. Potřeboval jen trochu více času a zdálo se, že mamince ani nikomu jinému to nevadilo. Viděl i další vlky kolem sebe, ale nevěnoval jim tolik pozornosti, protože bylo zkrátka načase, aby se přestal válet v pelíšku.
Maminka jim vyprávěla o světě a on to všechno slyšel, jen všechny ty otázky, které měl, zůstaly jen v jeho malinké hlavičce. To nevadí, říkal si, nedělal si s tím mnoho starostí, protože nevěděl, jak jinak by to mělo fungovat. Prostě na rozdíl od brášků nemluvil.