Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Hvězdopravec mamince zaujatě naslouchal. Ona měla tak krásný hlas a všechno mu tak pěkně vysvětlovala! Byl z maminky úplně na větvi. To se tak někdo měl, že měl tak skvělou maminku jako právě on! Doufal, že každé vlče mělo takové štěstí jako on. Seděl a přikyvoval, když mu vyprávěla o přátelství a očka mu zářila jako ty hvězdičky na nebi.
"A- a- ale kdybych mu-mu po-pomohl tak bychom byli ka- ka- kamarádi?" ptal se zamyšleně, protože se snažil celý ten koncept pochopit. Moc mu to nešlo. "Ale ta-dy jsou vši- všichni ka- kamarádi?" zajímal se. Nedalo mu to. Bylo to celé takové zvláštní, ale opravdu se snažil! A- a co kdy-ž bude ně- ně- někdo ve sme-čce, kdo není můj ka- kamarád? Co se pak dě-lá?" ještě že měl tu nejchytřejší maminku! Ta vždycky věděla, co mu poradit.
Cizinci a nekamarádi ho přeci jen stále trochu děsily, ale snažil se to na sobě nedat znát. Přeci jen mu maminka řekla, že na to měl ještě čas. Do té doby snad všechno pochopí.
Chvíli přemítal nad konceptem přátelství, než se ho maminka zeptala, zda by chtěl jít zkusit lovit svačinu. Napřímil se, vyskočil na nožky a přikývl. Znělo to jako ta pravá zábava! "Tak jo!" vypískl nadšeně a ani se u toho nezakoktal.

Hvězdopravec se za oběma vlky zamračeně díval. Ne, že by to byli nepřátelé, to ne, ale byl z nich takový nesvůj. Chápal, že tohle byl jejich domov zrovna tak jako jeho, ale vlastně to byli první cizí vlci se kterými se viděl. Pár jich bylo v jeskyni, jejich pachy si pamatoval, ale to bylo něco jiného.
Ne, raději se držel u maminky, ač ho ujišťovala, že vlků tady bylo více než dost a že časem to nebude tak děsivé. Věřil v tomhle mamince, přesto však byl trochu vyplašený jako malé ptáče vypadlé z hnízda.
"A- a- vši-chni ti vlci jsou ka- ka- kamarádi?" ptal se maminky, protože nevěděl, co od cizinců čekat. "I Ma-ple a To- To- Tonres?" zajímal se zvědavě. Jeho bratři spali v podrostu a on se jim vůbec nedivil. Bylo to lepší, než čelit cizincům! "A co to vů-bec je? Ka- ka- kamarád? A jsou i ne- ne- nekamarádi?" věděl, že zavalil maminku otázkami, ale bráškové se už ptali! A teď byla řada na něm, aby trochu poznal svět, který byl asi větší než si doteď myslel. Byl přesvědčený, že svět končí za stromy, proč by však ti dva kamarádi šli na konec světa? Ne, něco muselo být i mnohem dál. Jen Hvězdopravec si to zatím neuměl příliš představit.

Hvězdopravec se krmil jahůdkami, které mu maminka ukázala a které byly opravdu moc sladké. Existovaly ještě nějaké podobně dobré věci? Pokud ano, musel je všechny najít! Jahody ho přešly až teprve, kdy se k nim přiblížil cizinec. Přikrčil se tak, že se mezi jahodníky přímo ztrácel, ale maminka ho uklidnila, že to nebyli zlí cizinci, ale kamarádi. Nakrčil nosík a naklonil hlavičku na stranu. Kamarádi jo? A jak se to vyznačovalo - chtěl se zeptat, ale tlamička ho neposlouchala.
Zvedl se z jahodníků a doskákal zpátky k mamince, aby se u ní schoval, protože mu to prostě nedalo. Chtěl být u ní co nejblíže. U maminky bylo prostě nejlépe.
"Ta- ta- tady venku je to le- lepší," prohlásil nakonec, když vzhlédl k rezavému vlkovi a opřel se mamince o nohu. Byl trochu nesmělý a i když tohle byl údajně kamarád, Hvězdopravec ještě nikdy žádného kamaráda neviděl a vůbec netušil, jak se k takovému kamarádovi chovalo. A ani netušil, co znamenalo, že je čas posunout se dál. Nejistě přešlápl, ale vlk prostě odešel.
"A ko-ko kolik je tady těch ka- kamarádů?" zeptal se maminky a vzhlédl k ní. Byla to asi první věc na kterou se jí zeptal! A byl na sebe hrdý, že už aspoň trochu zvládl mluvit, i když... mu slova pořád moc nešla.

Červenec 5/10 | Hvězdopravec | Kopretinová louka

Hvězdopravec se zatvářil zmateně, ale značně se mu ulevilo, že ho žádné včely neunesou, to by tak ještě scházelo! Aby ho tady nosily po Galiree včely s těmi svými tenkými křidélky, a tak... Otřásl se. Ne, byl rád, že mohl být klidný a že ho nikdo neunese. Přesto se však na vlka zadíval s vážným pohledem. "A- a- a jsi si ji- jistý?" ptal se ho. No, co - mohl to být fór, ale klidně se to také dít mohlo. Vlk nevypadal, že by toho věděl o světě zase tolik - určitě toho však věděl více než nebohý malinký Hvězdopravec. "Tak- tak- tak jo. Po- pozor na bzz- bzz- bzzukot," souhlasil s veselým úsměvem a rozhlédl se. Jeden nikdy nevěděl, kdy se kolem objeví smečka včel.
Hvězdík zaujatě poslouchal o Borůvkovké smečce. Asi by mu nepomohlo, kdyby mu Arminius řekl, kde smečka je, protože netušil vůbec nic o tomhle velkém světě, ale nevadilo to. "Má- má- máte bo- bo- borůvky? A co to je?" ptal se zvědavě. Borůvky asi ještě neviděl. Ale znělo to trochu podobně jako... jahody. "Ov- ovoce? Jako ja- jahody?" ptal se. "To- to- to máte jezírko ve kterém jsou ja- ja- jahody?" ptal se s otevřenou tlamičkou, protože to nebyl vůbec schopný pochopit! Znělo to hrozně zajímavě! Měli také něco takového? Nějakou říčku, kde by měl každý den jahody?
"No- no- vidíš. Já- já- vím, že- že nekončí," prohlásil hrdě. Protože přeci jen prošel lesem a přišel sem. A tady asi doma nebyl. To by tu asi nebyl Arminius.
"Jo! Hvě-zdo-pravec," prohlásil hrdě. Arminius mu jméno pochválila a Hvězdík hrdě vypnul hruď. "Mo- mo- moje ma-maminka mi dala jméno. A ona se moc sna- snažila," ujistil Armina. "A pak mám dva brá- brášky. Mra- Mra- Mrakošlapa a Kuli- Kulihráška," vykoktal namáhavě. Maminka se sice snažila, ale ta jména byla pekelně náročná pro někoho, kdo měl se slovíčky problém.
"Ar- Ar- Arminius je sk- skvělý," ujistil hned vlček svého nového kámoše. Řekl mu kámo! A to se vlčkovi hrozně zamlouvalo. Byl to možná velký vlk, ale bral ho jako kamaráda! Páni!
"Jo! Jsme le- le- legendární!" zazubil se na Armina nadšeně.

Červenec 4/10 | Hvězdopravec | Kopretinová louka

Hvězdopravec se zamračil a zamyslel se nad tím, co mu Arminius říkal. Že prej z prcka vyroste. "To- to- to včely dělají?" zeptal se zamračeně. To ho trochu vyděsilo. Mohly ho včely prostě unést a držet ho někde ve stromě dokud by ho maminka nezachránila? Úplně to viděl. Znělo to děsivě. Nadvláda včel? Hrozivé. Větru se tolik neobával. Vítr nezněl tak děsivě.
Hvězdopravec hleděl na vlka, který chvíli přemýšlel nad tím, co řekl. Hm, řekl snad něco špatně? Možná mu špatně porozuměl - se slovy to přeci jen neuměl, nebylo to pro něj vůbec snadné. Přemýšlel jestli maminka voněla jako kopretiny, ale nakonec usoudil, že to nebyly jen kopretiny. Voněla prostě jako ta nejkrásnější kytička. Jako kytička a všechny jahůdky světa. "Vo- vo- voní jako ky- ky- kytičky," prohlásil spokojen sám se sebou. Vlk nemohl vědět, že tolik ještě nikdy nepovídal. Byl hrdý na to, jak mu to šlo, protože vykoktal nakonec aspoň něco - bylo to sice stále málo, ale bylo to lepší než nic. A Hvězdopravec na sebe byl opravdu náležitě hrdý.
"Jo. Ze Sa- Sa- Sarumenu," přikývl, protože si dobře pamatoval, že Sarumenský hvozd byl jeho domov i s mlhou a se vším všudy.
"A kde je Bo- Bo- Borůvková sme- čka?" ptal se zvědavě a rozhlédl se. Bylo to tady? Nebo třeba kousek dál? A co byly ty borůvky? Smečka byla to, co měli doma? To bylo tolik otázek na které se chtěl Hvězdopravec ptát, ale každá z těch otázek představovala spoustu náročného koktání. A jemu to se slovíčky pořád nešlo tolik, aby povídal.
"Já- já- já neznám žá- žá- žádnou," přiznal. Ale asi to bylo zřejmé. Byl vážně prcek. Nelíbilo se mu to, ale měl pravdu. "Ne- ne- nevím toho víc," dodal, protože to byla pravda. Tenhle velký vlk byl asi mladší (ale Hvězdopravec to neuměl poznat) a nevěděl toho tolik jako jeho maminečka. "Ne- nebudu tě sou-dit," ujistil vlka zcela vážně. Doufal tak, že vlk nebude zase soudit jeho. Tenhle cizinec uměl alespoň mluvit.
"Jme-nuji se Hvě- Hvězdo-pravec," pronesl. Bylo to dost náročné jméno pro vlčka, který sotva vykoktal pár vět.

Hvězdopravec trpělivě čekal, až na něj přijde řada s kontrolou jahodníku, zatímco maminka povídala Hráškovi o Životovi. On asi o kytičky v kožichu tolik nestál. Nebo možná ano? Nebylo to nepříjemné? Maminka ale vypadala spokojeně, ale maminka byla spokojená vždycky!
Když maminka došla až k němu, láskyplně se o ní opřel. Byl sice pořád malinký, ale to neznamenalo, že to někde u kolen nemohla cítit. Když dostal svolení, hned ochutnal několik jahůdek, které našel. A maminka měla pravdu, voněly báječně! Byla to určitě jeho nejoblíbenější vůně!
Slyšel, že kolem bylo více vlků než jen oni. Pár jich už slyšel, když byl doma v jeskyni, tady venku však působili docela jinak. Možná trochu děsivěji. Byli všichni tak velcí! To se mu nelíbilo, snadno by ho mohli zašlápnout.
Hrášek se očividně vůbec nebál. Nebo trochu možná jo, ale nedával to najevo, když se k nim jeden z těch vlků přiblížil a pozdravil je. Trochu si jeho pach vybavoval. Ale nevoněl jako jahody.
Zacukal ouškem a vzhlédl k mamince. Nezdálo se, že by vlk představoval nebezpečí a on se chtěl trochu vyrovnat svému bratrovi. "A- a- ahoj," pozdravil nesměle a díval se na vlka, který před chvílí říkal něco o mlze. Hm. Co to asi bylo? A dalo se to jíst?

Červenec 3/10 | Arminius | Kopretinová louka

Hvězdopravec naklonil hlavu na stranu a nakrčil nosík. Nelíbilo se mu oslovení prcek, ale vlk to neřekl nepřátelsky. Hvězdík nad tím chvíli přemýšlel - a nakonec musel uznat, že prcek oproti tomuhle obr vlkovi opravdu byl. "A- a- asi jo," připustil nakonec. Slova mu pořád nešla, ale už to bylo lepší. Snažil se. A říkal si, že jednou třeba koktat nebude. Maminka mu nikdy nedala najevo, že by mluvil jinak než ostatní a to mu dávalo trochu toho zdravého sebevědomí, které vlče jako byl Hvězdopravec potřebovalo.
Vlk se ho ptal na to co dělá a odpověď mu asi připadala divná, ale Hvězdík sem opravdu přiběhl za touhle pěknou vůní. A navíc nešel moc daleko od domova... ne? Ohlédl se cestou, kterou přiběhl, ale všude byly jen květiny. Jako na maminčině kožíšku.
"J- j- j- jako na ma- ma- mamince," prohlásil a zavrtěl ocáskem. Škoda, že maminka nešla s ním! Určitě by se jí tady moc líbilo.
"S- s- sám," řekl vlkovi a ohlédl se. "A- a- ale bydlím ne- ne- daleko. V Sa- Sa- sarumenu," dodal. Bylo to asi to nejdelší, co kdy řekl. A řekl to správně! Jen mu to trochu trvalo, pravda.

Červenec 2/10 | Arminius | Kopretinová louka

Hvězdopravec by si dál všímal jen kytiček - dokonce v trávě viděl i mravence a dokonce berušku! - ale to by se nesměla tráva tak hloupě pohnout. Vylekal se, protože čekal, že v trávě bude nebezpečí. To jim maminka přeci říkala, no ne? Že pokud nebudou v Sarumenském lese, že se jim může něco stát. No a... tohle Sarumenský les asi nebyl. Pro jistotu se rozhlédl, ale věděl, že to tak nebylo. Nebyl tady mech a mlha už vůbec ne.
Nejistě přešlápl, protože kdo mohl vědět, co se v trávě skrývá?!
Ukázalo se, že to byl vlk! Úúúúplně obří vlk, protože Hvězdopravec musel zaklonit drobnou hlavičku, aby na něho vůbec dohlédl. Byl pěkně barevný a na krku mu cosi viselo. To vlčátko zaujalo, ale zeptat se na to nechtěl. Radši.
"A- a- a- hoj!" dostal ze sebe Hvězdopravec s trochou snahy. "Ne- ne-vlče," zazubil se na vlka. Ale co tady dělal? No, to byla dobrá otázka. "Dívám se na ky- ky- ky- tičky," prohlásil. Šlo mu to přes tlamičku překvapivě snadno - a pak už zase ne.

Červenec 1/10 | Arminius | Kopretinová louka

Hvězdopravec se zatoulal trochu dál, než sám chtěl. Byl na výpravě, ale taková výprava, to nebylo jen tak. Možná se měl lépe připravit, možná o tom měl říct mamince, jenže pravda byla, že toho pořád příliš nenamluvil. Bylo to trochu složitější. Opravdu se snažil se to naučit, ale nebylo to vůbec snadné. Byl z toho akorát frustrovaný a to vedlo k tomu, že se vydal na tuhle výpravu. A také k tomu, že se možná trochu ztratil. Ale na to vůbec nemyslel, na to nebyl čas. Upaloval pořád za nosem, až doběhl na louku, která byla plná krásných kytiček. Možná už je viděl po cestě, ale tady jich bylo najednou mnohem víc a byly úplně jiné! Byl z toho úplně na větvi. Tak moc, že zapomněl úplně na všechno a prohlížel si ty bílé kytičky v záplavě zelené. Byl tak zabraný do svého zkoumání, že si ani nevšiml vlka, který se v té trávě skrýval s nimi. Prostě jen objevoval něco, co ještě neviděl. Ale dával si pozor. Maminka ho učila, aby si dával pozor na jedovaté věci, ale... tyhle kytičky jedovatě nevypadaly.

Ať už byly jahody cokoliv, Hvězdopravec chtěl poznat svět o kterém sice nemohl mnoho říct, ale zdálo se, že to nikomu ani trochu nevadilo. Jeho sladkou maminku netrápilo, že její vlče nemluví a místo toho, aby ho nutila do slov mu barvitě popisovala ten svět kolem nich - a vůbec nevadilo, že jí nemůže nic povědět. Hvězdopravec poskakoval trávou, kapradím i houštím, které bylo skoro tak vysoké jako on - sice už trochu vyrostl a už teď bylo evidentní, že Hvězdopravec v dospělosti nebude žádný prcek, i tak však byl ještě pořád malým vlčátkem.
Nakonec nešel jen on a maminka, ale připojil se k nim i Hrášek, který si pro jednou nenatloukl čeníšek. Asi protože na něho maminka dávala takový pozor! No jo, jeho maminka byla prostě úplně ze všech maminek nejlepší! Neuměl si představit, že by byl někdo lepší než právě ona, ale byla pravda, že on mnoho vlků ještě nepoznal. A na maminku prostě nikdo neměl.
Maminka jim popisovala ptáčka, kterého viděl ve větvích a také ovoce, které ještě v létě poroste. Chtěl něco říct, ale když otevřel tlamičku, nedostal ze sebe ani hlásku, a tak jí nakonec zase jen zaklapl a hopkal za maminkou, aby našel jahody.
Jahody, jahody, jahody. Červené. Kulaté. A voňavé. Hvězdopravec nasál vůni, ale bylo jí v lese tolik, že se dalo jen těžko poznat, jak voní taková jahoda. Kulihrášek na tom asi byl s hledáním lépe, ale Hvězdopravec chtěl najít své vlastní jahody! A tak zatímco maminka zkoumala to, co našel Hrášek, Hvězdík při zemi pátral po jahodě. A nakonec cosi červeného také našel. Byl to celý trs takových kulatých věciček, které voněly tak sladce.... ale Hvězdopravec je nesnědl. Pěkně čekal na maminku s hlavičkou zvednutou a s ocáskem nahoře, aby jí dal najevo, že taky něco našel! A šlo to i beze slov!

Hvězdopravec se na maminku nadšeně zazubil a poskočil, aby dal najevo, že měl radost i za ní. Kdo měl maminku se zahrádkou? Určitě jen oni tři! Chtěl říct více, ale popravdě řečeno mu bylo nejlépe, když se nemusel snažit namáhat tlamičku, která s ním stejně příliš spolupracovat nechtěla. Asi to neznamenalo, že by byl horší - maminka se tedy tak rozhodně netvářila, a tak to bylo v pořádku. Nechtěl však, aby si myslela, že jí neměl rád, když jí to neříkal slovy, a proto byl také o kapku nadšenější než jeho vokální bratři, kteří slovy rozhodně nešetřili. Občas ho přepadl smutek, protože i on se chtěl ptát. Chtěl se ptát úplně na všechno! Nezbylo mu však nic jiného než ticho a hlas v jeho hlavičce, který by to všechno mamince vylíčil, kdyby jen mohl.
Zatím se motali kousek od rodné jeskyně. Hvězdopravec si neuměl představit, že toho je ve světě ještě více. Nechápal, že by to bylo možné, že by tohle nebylo všechno a že svět nekončil za těmi prvními stromy, které viděl, ale možná právě proto, když jim maminka nabídla, že by se mohli podívat dál, hned nadšeně přikyvoval. "Na, na, na jahody!" vypískl. A ať už to bylo cokoliv hned udělal několik nadšených skoků směrem, kterým maminka ukazovala.

Maminka mluvila o hvozdech a lesích. Hvězdopravec tomu naslouchal, ale nebylo to nic platné. K čemu to bylo, když ani jedno ani druhé nemohl vyslovit? Absence slov mu vadila. Ač se sebevíc snažil, nedostal ze svého hrdla více než pár hlásek. Bylo s ním něco špatně? Protože... jeho bráškové přeci mluvili bez problémů! I maminka mluvila bez problémů a... vlastně žádné další vlky neznal, ale vsadil by se, že i ti jistojistě mluvili bez větších problémů. I tak se snažil zapamatovat rozdíl mezi hvozdem a lesem i název pro místo ze kterého vzešel. Sarumenský les. To je ale divný jméno! Pomyslel si, ale nakonec musel uznat, že se mu i celkem líbí.
Jasně, že by se tím vším zaobíral více, kdyby máma nebyla celá zelená. Doslova kvetla jako jarní louka a každý vlk by se jí na zádech jistě rád uvelebil. Tedy Hvězdopravec po tom zatoužil, když viděl ten měkký mech pro který v hlavince neměl žádný název i barevné kvítí.
Aha, takže mech na vlcích neroste? Není podivné, že na mojí mamince ano? Hvězdík z toho neměl příliš rozumu, ale rozhodně se cítil výjimečný. Kdo mohl říct, že jeho maminka je celá taková... mechová? Všechno to vysvětlila kouzly - ale on tomu vážně příliš nerozuměl. Asi se to prostě stávalo. Znamenalo to, že i na jeho srsti vyroste mech? To asi ještě uvidí. Asi to nebylo nemožné.
Bráškové si maminku také prohlíželi nevěřícně a nakonec pochopil, že bylo na něm, aby něco řekl. No tak to jste to, bráchové, nechali na tom pravém. pomyslel si hořce.
"Pě- pě- pě- kné," přisvědčil nadšeně a rozkmital ocásek, aby maminku ubezpečil, že je vůbec tou nejkrásnější maminkou na světě. Ať už měla mech, nebo ne!

Květen 3/10 | Alfredo

Hvězdopravce ani nenapadlo, že by se měl bát - to jediné nad čím přemýšlel bylo to, jak tomuhle cizinci říct, že mu vlastně vůbec nemůže říct ani to, jak se jmenuje. Bylo to frustrující. Vlk se k němu sklonil, lehl si tak, aby k němu nemusel vzhlížet a jemu se to vlastně líbilo. Byl mu nablízku a vypadal přátelsky. Vlastně vlka ještě neviděl - tedy jiného než krom svých bratrů. Maminka byla přeci vlčice, poznal, že tenhle se od ní v něčem lišil, jen ještě nesvedl přesně říct v čem - na tom však nezáleželo.
"Ne- ne- ne-," zakoktával se. Snažil se dokončit slovo, které začal, ale musel se pekelně soustředit. "Bo, bo, bojím," dořekl to. A byl na sebe pořádně hrdý. Pochopí teď tenhle obr, že jeho zadrhávání nebylo způsobené strachem, ale tím, že ze všech vlčat na světě mělo vadu řeči zrovna to, které se jmenovalo Hvězdopravec? Kdyby mohl, řekli by vlkovi, jak rád by si s jeho vlčaty hrál, jak moc ho zajímalo místo odkud přišel, nebo jak moc rád by mu řekl to, že ho těší, že ho poznal. Jenže nic z toho říct nemohl.

Květen 2/10 | Alfredo

Hvězdopravec byl nešťastný. Proč to, co jiným šlo tak snadno bylo pro něho nepřekonatelným problémem? Neuměl mluvit. Maminka mu sice nedala znát, že je na tom něco divného, on sám však měl pocit, že je divný. Že je... špatný. Nějak. Něčím. Byl tu sám a snažil se mluvit, ale nešlo to. Pitomý slova! Kdo se o ně vůbec prosil! pomyslelo si vlčátko frustrovaně. Vzápětí sebou vlček cuknul, protože se u něho objevil dospělák. Byl přímo obří! Musel vážně hodně zaklonit hlavinku, aby na něho vůbec dohlédl.
Ciao? Asi pozdrav? Kde měl rodiče. Hm. Dobrá otázka. Rozhlédl se, ale maminka očividně nikde nebyla, a tak nejistě pokrčil rameny, aby dal najevo, že neví. No, když neumí mluvit, bude se muset dorozumět jinak - ale přeci jen se rozhodl to zkusit - aby vlk pochopil, co je s ním špatně.
"Já- já- já-," zadrhával se, ale měl pocit, že vlk to pochopil.

Kolem malého Hvězdopravce se toho dělo více, než byl schopný pochopit. Mráček zpíval, Hrášek se batolil a maminka ho musela držet, aby nespadnul. To mu snad nefungovaly nožičky? Na druhou stranu Hvězdík nemohl brášku soudit, protože z jeho tlamičky vyšlo jen cosi jako zoufalé kníknutí, ač maminka se tím zdála být naprosto unešená. Proč? Vždyť jim ještě před chvílí povídala o stromech a kapradí, proč ho chválila, když on neřekl ani jedno celé slovo?
Hvězdopravec svou snahu o nějaké to slovo vzdal a opatrně vykročil k Hráškovi - co kdyby i on nakonec upadl? Ne, zdálo se, že jeho nohy byly v pořádku. Pravda však byla, že on chtěl zůstat tak blízko mamince, jak jen to bylo možné. Její hlas ho uklidňoval, stejně jako popěvky, které učila Mráčka. Svět kolem něho byl jistě zajímavý, jeho však zase tolik nezajímal, když celý jeho svět byl právě kolem něho a točil se kolem maminky, která nad nimi stála a dohlížela na ně.
Hvězdopravec nemohl být spokojenější a i přestože z tlamičky nakonec žádné kloudné slovo nedostal, nevadilo mu to tolik, jak by mělo. Byl přeci u maminky! Snad proto ho tak vyděsilo, když se začala ošívat. Hned vyskočil na nohy, jen aby spatřil to, co pro maminku nebylo tak snadno viditelné. Na mamince rostl mech!! Hrášek to alespoň - na rozdíl od něho - mohl mamince říct, zatímco on na ní jen hleděl s vykulenýma očkama.