Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Srpen 5/10 | Maminka Jasnava

Hvězdík věděl, že mu to nejde. Nedařilo se mu to a nevěděl proč. Cítil, že i maminka si s tím moc nevěděla rady, jenže Hvězdík se tím opravdu hrozně trápil. Přemítal, že třeba někdy narazí na vlky, kteří se mu za tohle budou posmívat. Mohl být vděčný, že jeho rodina byla tak milující, ale... nějak tušil, že to tak nebude u každého. Měl být velký a silný, místo toho koktal.
Maminka mu nedala najevo, že by se za to měl stydět, nebo že by si vedl špatně, přesto věděl, že to nebylo úplně ono. Nejistě se na ní podíval, když ho pochválila a tvářila se jako kdyby to zvládl skvěle. On si to moc nemyslel, ale o tohle se přeci snažil a maminka tu byla, aby mu pomohla, a tak se na ní vděčně zadíval. "T-tak j-jo," kývl. Zase se zadrhával. Nemohl to ovládnout, přesto velice pomaličku opakoval po mamince - té to šlo snadno, ale Hvězdíkovi ne: "Nej-nej-nejkul-kula-ťou-ťoulinkatější," povzdechl si. Bylo to úplně stejné.

Hvězdopravec nevěděl, co všechno můžou prozkoumat, ale byl upřímně zvědavý. Život v trávě se mu líbil, ale co takhle život jinde na Galliree? To mohlo být možná o trochu zajímavější než hopkající luční koníci, nebo třeba netopýři. "Vě-vě-tší vý-vý-let?" zastřihal oušky a podíval se na maminku. "A kam?" ptal se zvědavě, protože se zdálo, že maminka měla nějaký plán - jen nevěděl jaký, než jim to záhy objasnila. "Tá-tá-tu? vydechl Hvězdopravec nechápavě a zároveň trochu šokovaně. Měli tátu? A co to vůbec bylo? Nikdy o něm neslyšel, ani nevěděl, že vlci mají... tátu. Nevěděl, co si o tom myslet, nevěděl, co na to říct. Byl tím celým hrozně nejistý. "A... kde je?" ptal se maminky. To, protože to ho asi zajímalo více, než kdo to je. Ta otázka by mu stejně nepomohla, protože vlka neznal.
Maminka se ho možná snažila přivést na jiné myšlenky, když žertovala, že jednou můru ochutnala. Hvězdopravce to opravdu trochu zaujalo a protáhl znechuceně obličejík, protože mu představa můry zrovna nelahodila. "To ne-ne-nezní moc dobře," prohlásil, ale zasmál se, když maminka udělal ten ksichtík. Můry ho však netrápily tolik jako táta. Ať to byl kdokoliv.
Hvězdík znovu zastřihal ušima, když je maminka upozornila na to, že je volá alfa. To bral Hvězdík velmi vážně, a tak přikývl, když maminka řekla, že tam půjdou. "A s čím mů-můžeme ve sme-čce po-po-pomoct?" ptal se zvědavě.

//Sarumen

Srpen 4/10 | Maminka Jasnava

Hvězdopravec měl štěstí, že měl vůbec tu nejlepší maminku. Jeho maminka mu vždy se vším pomáhala, podporovala ho a milovala ho takového, jaký byl. Chyby, které na sobě viděl, byly jen jeho vlastní myšlenky, proto nebyl div, že mu maminka hned přispěchala na pomoc, jakmile se jí svěřil s tím, co ho trápilo. Byl tím sám trochu nejistý. Asi se to dalo pochopit. Styděl se, přestože za svou řeč nemohl.
"Já-já-já se sna-žím. Mlu-mlu-mluvím hodně, ale ne-ne-nestačí to," posteskl si. Ale maminka měla nápad! Tak jako vždy! Maminka vždy všechno rozlouskla, byla totiž moc chytrá.
"To ne-ne-nevadí. Zku-zku-zkusíme to," přikývl, protože mu mnoho jiných řešení nezbývalo. Přeci jen mluvil hodně, ale evidentně to nebylo dost na jeho jazýček. Bylo mu to líto, ale snažil se to na sobě nedat znát. Nechtěl tím maminku tolik trápit.
To slovo, které mu maminka řekla, nikdy neslyšel. A bylo rozhodně pořádně těžké. I maminka ho musela hláskovat! Hvězdík se na maminku podíval nejistě, ale rozhodl se to zkusit: "nej-nej-nej-ku-ku-la-ťou-ťou-linkatější," vydechl. Ale nešlo mu to vůbec snadno, několikrát se zadrhl. Byl vůbec div, že to zvládl celé říct. Byl by na sebe hrdý, kdyby to řekl vcelku!

Hvězdopravec zkoumal život trávě s neskrývaným zájmem. Kdo by to byl řekl, že v kytičkách žije tolik věcí? No páni! Býval by se je pokusil lovit, ale zaprvé v tom ještě nebyl tak dobrý a za druhé věděl, ze by jim asi ublížil a to nechtěl. Proto se jen díval a občas se snažil k nějakému koníkovi přiblížit natolik, aby si ho učuchal. Stejně mu to nevyšlo. Škoda.
"Kam -kam-kam dál? Kam ještě mů-mů-můžeme jít?" ptal se maminky a představoval si svět, který byl za hranicemi jejich lesa a téhle louky. Neuměl si to vůbec představit, ale začínal být zvědavý. Ne, že by mu jejich svět začínal být malý, ale chtěl vidět všechno a poznat místo, které bylo jeho domovem. Protože celá Gallirea byla místem k objevování, no ne?
"Na ja-ja-jakou vý-vý-výpravu? Kam?" zajímal se Hvězdopravec. Byl hrozně moc zvědavý a maminka zůstávala taková tajemná. Nechápal proč. Ale jeho zvědavost byla nezměrná.
"A pr-oč? To-to-to jim ty mů-ry chu-chu-chutnají?" ptal se, protože si to neuměl představit. Neznělo to vůbec tak dobře jako myška! Byl na takového netopýra zvědavý, proto hned zvedl hlavu, když mu je maminka ukazovala. "Ti jsou ale zvlá-zvlá-zvláštní!" prohlásil a zahihňal se tomu, jak vypadají. No vážně. Vypadali jako myška s křídlama!

Hvězdík se tiše zasmál a zakroutil hlavou. "N-ne! Ne-má!" prohlásil nadšeně a ještě jednou se k mamince pořádně přitiskl, než se zvedla, aby mu ukázala zase něco dalšího. Vlček byl hrozně moc zvědavý. Byl přesvědčený, že jeho maminka ví úplně všechno na světě, že je nejlepší, nejchytřejší a určitě i ze všech nejkrásnější.
"Vá-vá-vážně?" vydechl překvapeně a zvedl se na všechny čtyři. Jeho nejchytřejší maminka mu ukazovala luční koníky a vysvětlovala mu, že bydlí s motýlky na louce. "Pá-páni," uniklo mu z tlamičky, když se skláněl k trávě, aby si některou z kobylek prohlédl zblízka - ale nešlo to. Všechny hned hrozně rychle zmizely. Škoda! "A je jich tu v-v-víc?" zajímal se, protože příroda se mu moc líbila. Mnoho z ní sice ještě neviděl, ale měl bezpochyby velký zájem se o všem dozvědět, co nejvíce to šlo.
"Proč ž-ž-žijí v no-ci?" nechápal, ale nedocházelo mu, že i vlci žijí v noci a že jim tma zase tolik nevadí. "A jak vy-vy-vypadá ne-ne-netopýr?" ptal se hned, ale zvedl hlavu a rozhlížel se na všechny strany.

Srpen 3/10 | Maminka Jasnava

Hvězdopravec se na maminku nejistě díval. Bylo to jako by ho chytila při činu - ale při jakém? Vždyť jenom mluvil, nedělal nic špatného, přesto... se styděl. Maminka mu možná dávala najevo, že si ani nevšimla, jak mluví, ale on to slyšel. A jemu to vadilo. Cítil se hloupě, i když nemusel. Nebyl hloupý, nebylo s ním nic špatně... nebo bylo?
Přikývl, když se ho maminka ptala na to, zda si trénuje mluvení. Asi jí ani nenapadlo, že by mu to tolik vadilo, ale... ono mu to opravdu bylo nepříjemné. Chtěl si povídat tak jako všichni ostatní a nevěděl, proč nemůže. Chtěl tomu přijít na kloub, ale nezdálo se, že by se mu dařilo to nějak dostat pod kontrolu.
"Js-em v po-po-po-pořádku," ujistil hned maminku. "Jen bych ch-ch-těl ml-uvit jako ty a jako brá-brá-bráškové a ne-ne-nevím, proč mi to ne-jde," vysvětlil jí. Bylo to snad ještě horší. Kdyby tu nebyla maminka, asi by se už vztekal.

Hvězdopravec naslouchal maminčinu hlásku a všemu, co mu vysvětlovala. Vlček by těm slovům nevěřil. Maminka, že by byla obyčejná? Ne, to nebylo možné. Vůbec tomu nevěřil. A kdyby chápal, co je skromnost, určitě by si myslel, že maminka je prostě jenom hrozně moc skromná a to je celé. "Ma-ma-minko, ty jsi ale ne-ne-neobyčejná. Vž-dyť máš na zá-zá-zádech ce-ce-lou lou-ku!" připomněl jí Hvězdopravec a přitiskl se mamince do srsti ke všem těm kytičkám a mechu. Hvězdopravec se cítil trochu klidnější. Asi nemusel mluvit dobře na to, aby byl šťastný, ale stále si uvědomoval, jak moc by chtěl všechno říkat normálně. Zadrhávání a koktání, to obojí mu bylo nepříjemné asi více než jeho mamince nebo bratrům, ale o to více frustrující to bylo. Nebylo to něco nač by si chtěl zvykat, jenže také nevěděl, co dělal špatně. Moc to nechápal. A přitom byl chytrý, myšlenky a slova měl v hlavě uložené, ale nemohl je zkrátka snadno vyslovit.
Hvězdík zastřihal ušima, když mu maminka ukazovala motýlka a rozzářil se. "Je úúpl-ně nej- nej- nejkrásnější," vypískl, ale pochopil, že když se přisune blíž, motýl uletí. "Mo- mo- motýl tu ne-ne-nebydlí sám?" ptal se hned a rozhlížel se, zda neuvidí ještě něco dalšího.

Srpen 2/10 | Maminka Jasnava

Hvězdík si zkoušel slovíčka v tichosti. Ani ho nenapadlo, že by ho někdo vypátral u tůně a už vůbec nečekal, že by to byla maminka, která šla asi na procházku. Asi by snášel lépe, kdyby ho našel někdo jiný, ale před maminkou sklonil hlavičku a nejistě se na ní zadíval, protože ho to trápilo. Skoro se styděl. Maminka ani bráškové mu nikdy nedali najevo, že by mu špatně rozuměli, nebo že by je jeho mluvení otravovalo, ale otravovalo to Hvězdíka. To malému vlčkovi to vadilo a trápilo ho to. Chtěl se zlepšit, ale nevěděl jak. Maminka se tvářila starostlivě a to vůbec nechtěl! Možná právě proto se schovával? Ano, to dávalo celkem smysl. Chtěl se vytasit s tím, že jednoho dne prostě začne mluvit normálně, ale zatím se zdálo, že to spíš nevyjde.
"N-ne," ujistil maminku tiše a díval se do jejich zelených očí. "J-jen ta-ta-tady tré-trénuji," vysvětlil. Neznělo to zase tak hrozně. Jen zkoušel mluvení. Na tom nebylo nic špatného, no ne? Přesto jeho výraz zůstával provinilý. Pořád nevěděl proč.

Hvězdopravec králíka ještě neviděl, přesto ho však tak trochu vyhlížel, když mu maminka říkala, že byl králík rychlejší a že nebylo tak snadné ho ulovit. Chtěl si to vyzkoušet! Ne, že by ulovit myšku bylo něco lehkého, chtělo to trpělivost a perfektní napodobení maminky pohybů, ale zvládl to skoro s noblesou. Nebyl přeci jen už tak malý a už si leccos ozkoušel. A na rozdíl od Hráška mu pacičky fungovaly dobře, to jeho tlamička byla to s čím měl problémy.
Když tedy donesl myšku mamince, aby se podívala a ona ho pochválila, chtěl zkoušet lovit dál. Myšku smlsl jako jahodu (ale jahoda byla dle jeho názoru o trochu lepší) a už se rozhlížel, co by mohli s maminkou dělat dál. Jenže maminka ležela a asi se jí nikam nechtělo. Chvíli nad tím váhal, ale nakonec se svalil do trávy k ní, přitiskl se k jejímu boku a zachumlal se do jejího kožíšku. "Ma- ma-maminko, ty jsi ú-p-úplně ve vš-em nej-nej-nejlepší," zamručel láskyplně. Byl úplně nejraději, když mohl být s ní. A s bráškou. Jen Mráček chyběl.

Srpen 1/10 | Maminka Jasnava

Hvězdopravec byl frustrovaný tím, jak těžce se mu mluvilo. Jinak se zdálo být vše v pořádku, ale ta řeč se prostě nespravila a malé vlče nechápalo proč. Jeho bratři mluvili normálně, jen jemu každé slovo dělalo problém. Nevěděl, proč se tím tolik trápil, jeho maminka - celá jeho rodina - na to neupozorňovala, ale on to bolestně vnímal a nevěděl, co si s tím počít. Když si našel chvilku, tak trénoval. Tajně, aby to nikdo nevěděl, protože se styděl. Nevěděl proč, ale připadalo mu, že to bylo něco, co se musel naučit sám. Pro ostatní to bylo snadné, ale pro něho ne. Vždyť si ani nemohl povídat s cizími vlky, protože věděl, jak bolestné to bude. Než ze sebe něco dostal, trvalo to hrozně dlouho.
A tak se zašil k jedné malé tůni a zkoušel si slovíčka. Pomalu, postupně, ale nejistě. A nikdy se mu to nedařilo. Vždy se zakoktal, a pak už to šlo z kopce. A čím víc rozčilený byl, tím to bylo horší.
"Mra-Mra-Mra-Mrako-šlap," zkoušel, ale z tlamičky mu uniklo jen frustrované povzdechnutí. Ne, bylo to marné. Prostě se to nikdy nenaučí!

Hvězdopravec se zatetelil blahem, když mu maminka pročísla srst čenichem. Nejraději by se stulil do její srsti a nedělal vůbec nic - ale pravda byla, že lov ho zaujal, alespoň maličko, alespoň natolik, že bedlivě sledoval, co maminka dělá, aby to případně mohl udělat stejně jako ona. Měl uši nastražené a oči na stopkách, dával velmi dobrý pozor na to, co je třeba udělat. Hrášek se díval také a Hvězdopravec byl rád, že se v téhle nové věci budou moct podporovat. Chyběl mu Mrakošlap, ale chápal, že se musel pořádně vyspinkat, aby byl silný. Ostatně on byl odpočatý dost. Sbíral síly právě na tohle.
Maminka jim za chvíli přinesla malou myšku v tlamičce, kterou před ně položila, aby ji očichali. Bylo to jako s tou jahodou, akorát... jahoda voněla sladčeji, i když ani myška nebyla k zahození. Asi. Ale lov vypadal trochu náročněji než polehávání mezi jahodníky.
"A krá-krá-králík se loví pod-pod-podobně?" ptal se maminky zmateně. Jak asi takový králík vypadal? Asi byl větší než myška, ale jak by mohl ulovit králíka? Byl maličký. Asi proto začali s lovem myšek. Maminka byla tak chytrá! Králíka by jistě nebylo vůbec snadné ulovit. "Ty jsi nej-nej-nejlepší lov-ec!" ujistil maminku.
Maminka si lehla do trávy a kopretin - její záda splývala s květinovou loukou pod ní. Hvězdopravec by se hned svalil k ní, ale neudělal to, místo toho rázně přikývl a rozhlédl se. "Zku-zku-zkusím," slíbil, jednou se k mamince rychle přitulil, než se vydal na lov.
Zpomalil, nehopkal tak nadšeně, jak by sám nejraději chtěl. Přikrčil se a soustředil se na ten pach, co ho ještě svědil v čeníšku. Soustředil se. Chtělo to hodně práce, přesto se snažil.
Chvíli čekal nad maličkým úkrytem - a pak, během chvíle - se myška objevila. Hvězdopravec vystřelil a rychle jí stiskl mezi zuby. Povedlo se! Nadšeně zamával ocáskem a zcela nadšeně přispěchal k mamince, aby jí svůj úlovek ukázal.
"Hele!" zvolal nadšeně.

//Sarumenský hvozd

Hvězdopravec se snažil pochopit ten koncept přátelství. Nebylo to pro něho zrovna snadné, ale říkal si, že na tom jistě nebude nic komplikovaného. Mnoho vlků zatím neznal, takže to určitě pochopí až pozná někoho, kdo nebyl jeho rodina. "A-ale ro-dina je nej-lepší," prohlásil a opřel se o maminku. Nechtěl se od ní ani hnout. I kdyby měl všechny kamarády na světě, neuměl si představit, že by byl někdo lepší než maminečka a jeho bráškové. To prostě nebylo možné.
Hvězdík byl rád, že tu nebyl sám. Hrášek se k nim připojil a maminka se rozhodla, že jim oběma ukáže, jak se loví. Hvězdík se na brášku zazubil a zamával ocáskem, aby dal najevo své nadšení. Přeci jen ho slovíčka vyčerpávala a neverbální komunikace byla mnohem jednodušší. A pro něho svým způsobem i přirozenější.
Déšť momentálně Hvězdopravce ani trochu nezajímal, díval se na svojí maminku, která jim ukazovala, jak se loví. Sledoval, jak se drží u země a poslouchal, co jim říkala. Sledoval každý její obezřetný pohyb. Myšky měly díry a vybíhaly ven. To si musí zapamatovat. To znělo důležité.
Maminka byla rychlá a brzy jim přinesla v tlamě tu myšku. Byla nejlepší lovkyně jakou kdy viděl! Pravda, byl to první lov, který kdy viděl, ale záleželo na tom?
Hvězdík k myšce přitiskl čenich, protože to bral nesmírně vážně. Lov znamenal obživu, to chápal. "Ale pro ve-ve-velké vl-vlky jsou my-myšky má-lo, ne?" ptal se Hvězdopravec maminky a nechal Hráška, aby si myšku očichal i on.

Hvězdopravec se mračil a snažil se tomu porozumět. Kamarádství asi bylo pořádně složité... a nebo ne? "Ta- ta- takže ty jsi moje ka-ka-kamarádka?" ptal se maminky. To ale znělo hrozně zvláštně. Maminka byla prostě... maminka!
Nakonec se rozhodl to hodit za hlavu. Maminka mu slíbila, že na to všechno časem přijde a on neměl důvod tomu nevěřit. Určitě tomu tak bude. Přijde na to a bude ten nejchytřejší vlk! Sám pro sebe se usmál! Určitě si najde plno kamarádů a určitě mu nikdo nebude nepříjemný. "Já na to při-přijdu, ma-maminko," slíbil jí a něžně se k ní přitulil. Protože mu tak hezky povídala a její hlas zněl jako nejsladší jahoda! Kéž by s ní mohl zpívat, ale věděl, že by se jen zakoktal a všechno by tím zkazil. A nechtěl mamince kazit její krásné písničky!
"Bu-de se nám da-da-dařit. Pro- pro- protože jsi nej-nejlepší, maminko!" prohlásil Hvězdopravec nadšeně. Ještě mrknul na své brášky - s láskou a s pochopením (i on přeci hodně odpočíval a teď měl energie na rozdávání) - a hopkal za maminkou na louku. Třeba uloví nějakou myšku! Ale Hvězdopravec by byl stejně raději za jahodu!

//Kopretinová louka

Červenec 7/10 | Arminius | Kopretinová louka

Hvězdopravec se přeci jen tvářil celkem nejistě. Včely zněly jako pořádné problémy, ale rozhodl se, že pokud mu Arminius říkal, že o nic nejde, že se nemusíš bát. "T- tak jo," kývl nakonec. "Za-zavolám tě. A-a-ale mus-íš fakt při-jít," trval na svém Hvězdopravec. "M-m-med? Co to je?" zajímal se. Zjistil, že kratší věty mu jdou celkem bez váhání, a tak se rozhodl snažit se jich držet. Čím více mluvil, tím lépe mu to šlo, ale to otravné koktání neustupovalo.
Zamračil se, když mu řekl, že v normálním jezírku borůvky neplavou. "C-c-co to máte za sup-er je-je-jezírko?" ptal se. Aha, tak se zdálo že ani krátké věty nefungovaly. Povzdechl by si, ale nechtěl působit, že na jeho mluvě je něco divného. I když... si Arminius asi všiml, nic na to neřekl a dělal jakože nic. To se mu líbilo.
"Ha! Tak jo! Pů-jdeme lo-lovit bo-borůvky," prohlásil nadšeně a zamával ocáskem. Ta vidina byla úplně neuvěřitelná! Tolik se těšil! Kéžby mohli jít teď, ale... Armin říkal, že musí být sezóna. "A kdy bu-de se-se-sezóna?" zajímal se hned.
Hvězdopravec zaujatě poslouchal o tom, kdo to byl rytíř. Přikyvoval, mračil se a snažil se to pochopit. "Tak-že ty jsi vlastně ry-ry-rytíř!" prohlásil nadšeně. V jeho hlavince to dávalo smysl. Chránil ho přeci před včelami a říkal mu, že přijde, kdykoliv ho zavolá. Takže byl rytíř!
"To já dě-lám. Chráním brá-brášky i ma-ma-maminku," prohlásil hrdě. "Můžeme mít ně-ně-něco jako sme-sme-smečku rytířů?" ptal se Arminia. Něco na tom se mu nesmírně líbilo.
"Mě se jej-ich jmé-jména líbí. A brá-škové jsou nej-nejlepší. Tak se jim jen nes-nesměj," poprosil svého nového kamaráda. Hm, byl teď Arminius kamarád? Asi ano!
Hvězdopravec úplně nerozuměl těm všem filozofickým úvahám, ale nadšeně přikývl. "To pře-pře-přesně jsi. A taky ka-ka-kamarád," ujistil Armina.

Červenec 6/10 | Arminius | Kopretinová louka

Hvězdopravec si zase tak jistý nebyl. Díval se na Arminia pochybovačně, ale mluvil s takovou jistotou, že mu asi musel věřit, no ne? Nebo ne? Sám byl těžce zmatený a nejistý. Přešlápl z packy na packu a naklonil hlavu na stranu takže vypadal dokonale bezradně. "Ta- ta- takže vlčata jsou před vče-lami v be- be- bezpečí?" ptal se, ale Arminius se smál a ujišťoval ho, že by ho zachránil, kdyby něco. Tak kdy-bych sly- slyšel bzukot, tak tě za- za- zavolám, jo?" zadíval se na něho. Byla to asi zábava, ale on o včelách nic nevěděl! Sotva teď jednu spatřil a už z ní měl posvátnou hrůzu!
"Bo- bo- borůvky zní do-bře. Jsou sla-dké jako ja- jahody?" ptal se, protože jinou sladkost si zatím neuměl ani představit. "Ov- ovoce pla-ve v je- jezírku? Ne- neroste v le- le- lese?" ptal se nechápavě. Asi toho hodně nechápal, ale Arminius byl chytrý a velký vlk a jistě mu všechno rád vysvětlí. Asi se dalo říci, že to byl jeho kamarád!
Zazubil se však, když mluvili o jménu. To se Hvězdíkovi opravdu líbilo! Maminka si musela dát velkou práci! "Jo!" vypískl nadšeně a zamával ocáskem. "Vi- dím vše- vše- všechno!" prohlásil odvážně. "A co je to ry- ry- rytíř?" zajímal se hned. Protože ať to bylo cokoliv, znělo to perfektně a přesně to chtěl!
"Mo- mo- moje ma-min-ka je vůbec ta nej- nej- nejlepší pod slun-cem, víš?" prohlásil hrdě. "A Mrá-ček i Hrá-šek mají ta-ky do- dobrá jména, víš?" bránil hned svoje brášky - právě jako ten rytíř. "Mám je moc rád," vysvětlil zamračeně, protože to možná jeho kamarád Arminius nemyslel zle, ale trochu mu přišlo, že se bráškům směje a to by přátelé dělat neměli.
"Já- já sé- sé- ségry nemám," řekl mu zamračeně. "Tak-že nevím," dodal, protože nevěděl, jaké to je mít ségru. Ale svoje bráchy miloval.
"A co Ar-min-ius znamená?" zajímal se zvědavě. "Jsi ry-tíř?" ptal se hned.