Gallirea - Příspěvky uživatele

Leden 4/10 - Cielo

Hvězdík se opravdu snažil vlčkovi rozuměl, ale ten mu to nedělal zrovna jednoduché, protože stále mluvil jazykem na kterém by si Hvězdík akorát zlámal jazyk. "T-to n-nic, a-a-ale je to vá-vážně za-zajímavý ja-jazyk, k-kterým mluvíš. T-to jsem nikdy n-n-neslyšel," prozradil mu se zájmem. Očka se mu rozzářila, když mu v tom podivném jazyce řekl své jméno. "S-stellato. T-to se mi líbí," usmál se na Ciela přátelsky, než ho něco napadlo: "a Ci-cielo? T-to také něco z-z-znamená?" ptal se se zájmem.
"Mě t-také tě-ší. A a-ano, jsem t-tu sám," přikývl a zmateně zamrkal, protože se snažil přijít na důvod toho, proč se ho na to Cielo ptal, než to konečně pochopil. Zakroutil hlavou. "Ne, ne-neztratil j-jsem se, ne-neboj. V-vím, kudy se v-v-vrátit domů, ne-neboj," ujistil vlčka, který však nemohl být o mnoho starší než on. A nebo se pletl? Nedalo se to příliš určit.

Hvězdík se snažil zůstat klidný, ale pravda byla, že se bál. Byl silně otřesený a věděl, že jeho maminka a sourozenci mohou být někde ztracení - nebo co když byl ztracený on?! Co když maminka hledala právě jeho?! Zhluboka se nadechl - teď nebyl sám, byl tady tenhle zajímavě barevný vlk, co také tak trochu vypadal jako kytička, tak se snažil uklidnit a najít ztracenou nit svých myšlenek.
"M-m-moje ma-maminka se j--jmenuje Ja-Ja-Jasnava, j-je s-s-světle hnědá a má rů-růžový ču-čumáček, je to ta nej-nejhodnější ma-maminka p-pod slu-sluncem. A t-taky má vě-věneček z ky-kytiček a na z-z-zádech jí ro-roste mech," vyjmenovával Hvězdík a pak spustil nanovo, nehledě na to, jaké problémy mu to dělalo.
"M-m-moji brá-bráškové se j-jmenují Kulihrášek a Mrakošlap. H-Hrášek je t-t-tmavě hnědý a Mráček vy-vypadá trochu j-jako já, j-jen je svě-světlejší," vysvětlil vlkovi o kterém vlastně netušil, jak se jmenoval, ale byl ze smečky, a tak musel být hodný tak jako jeho maminka. "V-viděl jste je?"

Leden 3/10 - Cielo

Nebyl blázen - alespoň se ukázala pravda, když ze závěje vykoukl světlý vlček, který se při troše nepozornosti v bílé hmotě skryl překvapivě snadno. Tedy rozhodně snadněji než Hvězdík. Vlčkovi se ulevilo, že nebyl blázen a že si ho nevyhlédl někdo, kdo by ho chtěl třeba sníst. Ne, tohle byl vlček, který působil skoro stejně starý jako on a to Hvězdíka utěšilo. Neznal moc dalších vlčat kromě svých sourozenců a zdálo se, že tenhle vlček byl podobný jeho nátuře. "T-t-to nic. J-jen jsi m-mě vážně h-hodně vy-vy-vyděsil," přiznal, ale vlček si to podle všeho i sám uvědomil.
Hvězdíkovu pozornost však vzápětí upoutalo to, co řekl. Naklonil hlavu na stranu a snažil se zopakovat, co slyšel. "Mí čámo?" zeptal se zmateně. "Ž-že se j-jmenuješ Ci-Ci-Cielo?" zeptal se pro jistotu. "J-já jsem Hvě-Hvězdopravec," představil se a doufal, že se neztrapní. "A-ale mů-můžeš mi ří-říkat Hvězdík."

Hvězdík maminku neviděl mezi kožíšky přítomných vlků. Bylo jich plno a jen málo jich znal. Poznával Nicose, to byl jejich alfa, ale jinak neznal jména nikoho. Cítil se ztraceně a nejistě, zvlášť, když mezi vlky neviděl Mráčka. Třeba byl někde s maminkou? Ano, to... se zdálo být pravděpodobné.
Musel se uklidnit. Určitě se nic nestalo.
Jeho společnost však vyhledal jiný vlk. Byl z větší části bílý, ale z té druhé zářil jasnou sluníčkovou barvou - a na hlavě měl kvítí. To mu připomnělo maminku. Ano, určitě byl z jeho smečky, vlci tady prostě měli rádi kytičky, to bylo zcela evidentní.
"D-d-d-obrý d-d-en," pozdravil Hvězdík nejistě a rozhlédl se kolem sebe, jestli přeci jen neuvidí někoho ze své rodiny. "V-v-v-vlastně a-ano. Z-ztratil se mi b-b-b-bráška. A-a-a- asi ma-ma-maminka," řekl zachmuřeně. "Ne-ne-nevím, k-kde jsou," vydechl a zadíval se na vlka poněkud vyděšeně. Pokud mu měl někdo pomoci, jistě to bude on... ne? Vypadal dospěle, určitě věděl, co dělat!

Leden 2/10 - Cielo

Hvězdík došel k jezeru a rozhlédl se. Cítil různé pachy, ale nikoho neviděl. Bylo zřejmé, že sem chodilo hodně vlků, ale on si nebyl jistý, kam jít a s kým se pustit do řeči. Byl ve své podstatě velmi nesmělý. Asi to dávalo smysl, protože ještě nikdy nevyšel z rodného lesa. Ano, s Arminem se seznámil náhodou na mýtině, ale to bylo něco jiného. Teď stál tady a byl úplně bezradný.
Alespoň do chvíle, než si uvědomil, že na něj někdo upírá pohled. Rozhlédl se - tak nějak se zatočil za svým ocáskem a mezitím se rozhlížel, zda neuvidí, komu patřily oči, které cítil jako přikované na svých zádech. Tahle sněhová přikrývka jeho tmavý kožíšek zrovna neskryla, ale od maminky věděl, že ho nemusel pozorovat jen přátelský vlk, ale klidně i někdo, kdo mu mohl chtít ublížit. To se mu pochopitelně nelíbilo.
Zhluboka se nadechl a doufal, že nebude koktat. "H-h-hej!" zavolal. Nepovedlo se. Takhle vypadal akorát jako vystrašené vlče! "V-v-vím, že t-tu jsi. U-ukaž s-se!" prohlásil rázně. A doufal, že to neznělo tak hloupě, jak se cítil.

Leden 1/10 - Cielo

Zima se nezdála být příliš přívětivá. Hvězdopravcovi se rozhodně nelíbila. Sníh byl sice bezpochyby krásně bílý, ale všechna ostatní krása se pod ním akorát schovala. Hvězdík kvůli němu neviděl žluté krokusy, ani bílé kopretiny, místo toho spatřoval všude jen bílo, bílo a bílo. A co se stalo s broučky?! Jistě spali někde... někde ve stromech, ale to jim nebyla zima? Dělalo mu to nesmírné starosti.
Nakrčil nos a pčíkl. Povzdechl si. Ne, zima opravdu nebude jeho oblíbená. Matně si pamatoval na krásné jaro, když byl malinký a sotva mohl chodit. To se mu líbilo a už se těšil až sníh roztaje.
I přestože mu byla zima se však vydal k jezeru. Řekl si, že musí potkat někoho nového a u jezera to prý šlo úplně nejlépe. Pohybovalo se tu prý vždy hodně vlků. Asi zjistí, zda tomu tak je i v zimě.

//Mýtina

"M-m-mami?" zavolal, když vstoupil mezi tmavé stromy svého domova. Hned se cítil trochu lépe. Přidal do kroku. Miloval to tady. Usmál se, když míjel zamrzlé tůňky a když se vydával do středu lesa, kde bylo vlků vždy nejvíce. I tentokrát tomu tak bylo, ale nikde mezi nimi neviděl Mráčka. No a co? Jistě spal v jeskyni.
Hvězdík se uklidnil a rozhlédl se. Mnoho toho ve svém životě nezažil a to už mu bude skoro rok. Protáhl se a tiše si prohlížel skupinky vlků, kam ale v tomhle uskupení patřil on? Tohle byl jeho domov, ale vlastně dosud netušil nic o tom, jak se zasloužit o jeho rozvoj.
Mohl by se s někým seznámit. Zatím znal jen maminku a brášky. To musel napravit!

Hvězdík svého bratra hledal. Hledal ho dlouho, ale ztratil se. Nebo si to Hvězdík alespoň myslel. Kde mu jen byl konec? Možná úplně zapomněl na jejich hru a na to, že tu měl být. Ale na tom nezáleželo. Záleželo jen na tom, že byl pryč.
Jak to řekne mamince?
Hvězdík stál uprostřed mýtiny a volal svého bratra, který se však neozýval. A Hvězdík ani trochu netušil, co se mezitím dělo doma - s maminkou a s Kulihráškem.
Ještě jednou prohledal celou mýtinu.
A vrátil se domů. Do jediného místa, které v něm vyvolávalo pocit bezpečí. Do sněhu kapaly jeho slzičky, které mu stékaly z očí. Ale třeba to nebylo tak vážné. Třeba se Mráček jen zapomněl a utekl domů. A teď se mu ještě bude smát, že ho nenašel.
Ano! To bude ono.
Byl to jediný důvod, proč Hvězdík přidal do kroku.

//Sarumen

//Sarumen

Bráška byl skvělý. Vlastně nejlepší. Když se k němu přitiskl, měl pocit, že svět je přesně takový, jaký má být. Nejraději by se zavrtal do jeho kožíšku a vyčinil mu za to, že s nimi nebyl. Ne, že by Kulihrášek nebyl jeho brácha a Hvězdík ho měl moc moc rád, ale tohle se nedalo srovnávat. Mráček byl ostatně jako jeho druhá půlka. I jejich kožíšky o tom leccos vypovídaly.
Zarazil se však, když jeho bráška pronesl to divné slovo. "J-jaké?" nechápal Hvězdík. Ani se nepokoušel to slovo zopakovat. Bylo vážně hrozné. Jakéže? Morgothoidní? Tohle slovo neznal. Znamenalo to jakože... to bude skvělé? Přeci chtěl. A to znamenalo, že přitisknou nosy do trávy a budou pátrat po broučcích. Jen málo Hvězdík tušil, že broučci v zimě nebyli.
Doběhli společně na louku. A Hvězdík se už těšil až se pustí do hry. "J-jo, p-p-přesně t-tak! T-ty u-utíkej a já lo-lo-lovím!" zazubil se na brášku.

Neviděl Mráčka tak dlouho! A tak moc se mu stýskalo! Co asi dělal celou tu dobu? Spal? Učil se nové písničky? Chtěl se ho na to všechno ptát, ale kolem bylo příliš mnoho vlků a příliš mnoho hluku. Pokud si chtěli hrát, tak les na to také nebyl úplně ideální. Bylo tu moc stromů. Asi bylo dobře, že se srnka vydala na mýtinu. Tam mu bude moct ukázat, co se z okukování dospělých naučil. Jen škoda, že Hrášek nešel s nimi, ale protože se Hvězdík nechtěl s cizími zahazovat, bylo lepší, že se zdejchnuli.
"T-t-to ne-nevím, jestli j-je t-to do-dobrý n-nápad, a-a-ale zji-zjistíme to. A u-u-u-ukážu ti ně-nějaké b-broučky v trávě, je-je-jestli ch-ceš," zazubil se na brášku a jemně se o něj opřel. Jeho hravý postoj ho vybízel ke hře a Hvězdík si vesele poskočil "B-budeš bě-bě-běhat a j-já tě bu-budu honit. T-to je lehký, ne?" zeptal se brášky.

//Mýtina

Hvězdík byl vždycky poblíž maminky, ale i on se vydal na průzkum Sarumenského hvozdu sám. Chtěl také něco vidět a byl už dost velký, aby nebyl vždy a za každou cenu u maminky, i když u ní bylo moc dobře, chtěl se trochu otrkat. Asi. Nebylo mu to úplně příjemné, ale zůstával pořád poblíž. Vlastně až ve chvíli, kdy zaslechl Mráčkův zpěv se odvážil maminky dohled opustit úplně. Mráček ho našel zrovna ve chvíli, kdy se ho rozhodl najít.
"J-jé, M-mráčku! T-t-to jsem r-r-ád, že jsi tady!" zaradoval se Hvězdík a jemně se k bráškovi přitiskl.
"Ch-chc-chceš si h-hrát? B-byli jsme n-na l-lovu, m-můžu ti to u-ukázat!" prohlásil nadšeně a jemně do brášky strčil. "T-ty budeš s-srna!" rozhodl a hravě bráchu kousl do packy. Čekal, že se prostě rozběhne pryč a on poběží za ním. Tak jako to fungovalo při lovu. Inu, co na to říct? Hvězdík byl zkrátka velký lovec a rozhodl se, že poučí i svého bratra.

Říjen 5/10

Překvapivě se nic nestalo. Páni. Vůbec nic. Byl mimo les a mimo louku a nikdo ho nesežral - dokonce se ani nikdo nepodíval jeho směrem. Nikoho nezajímal. Překvapeně zamrkal a udělal několik kroků dál. Byl tak rád, že se nemusel bát! Mohl být klidný. Nebylo z čeho mít strach. Byl přesvědčený, že tu na něho bude něco číhat, ale k jeho překvapení tu nebyl vůbec nikdo. Mohl vesele překročit hranice louky a prostě jít a jít a jít až by došel... kam vlastně? Do Borůvky? Možná byla tímhle směrem. Armin mu neřekl, kudy by měl jít, ale myslel si, že by to mohlo být tudy. Asi. A tak šel. Půjde jen kousek, a pak se vrátí. A zítra... zítra půjde třeba o trochu dál. A nakonec někam dojde. To pak bude jeho první velká výprava. Tohle bylo jen takové testování toho, co vlastně sám a bez pomoci zvládne.

Říjen 4/10

A tak zahodil všechen strach. Ne, protože by se nesměl bát, ale protože chtěl být odvážný. Chtěl být odvážný a čelit všemu, co mu třeba chtělo ublížit, nebo tak něco. Nevěděl, co se tak venku mohlo dít, ale nemohl být pořád jen doma. A tak šel. Nejprve minul jezírka, pak mýtinu, pak okraj lesa a nakonec vyšel na louku. Jenže tady už taky byl, tady to znal a bylo to bezpečné místo. Tady s maminkou lovili myšky a tady se setkal s Arminem. Co jít ještě o kousek dál? Přeci se nic nestane... ne? Určitě ne. Asi. Kdo ví? Musel to zkusit. Utéct mohl vždycky. Rychlý na to byl dost. Tedy... pokud by to nebezpečí nebylo rychlejší, ale... žádné nebezpečí tu nebylo! Musel se uklidnit! Nádech, výdech - a krok vpřed.

Říjen 4/10

To se snadněji řeklo, než udělalo. Nevěděl, jak nemít strach. Nepřipadalo mu to možné. Byl prostě vystrašené vlčátko, které pořádně nešlo za hranice domova. A to měli jít na nějaký velký výlet za tátou! Hvězdík se toho bál. Sice toho vlka nikdy neviděl, ale už jen to, že to byl táta muselo něco znamenat. Co když se mu nebude líbit? Co když se mu bude smát, protože nezvládl pořádně mluvit? A co teprve, kdyby zjistil, že se bojí vyjít z lesa? Ne, to nešlo. Chtěl být šikovný a statečný. A navíc byl rytíř. A jako správný rytíř nesměl mít strach. To byla jejich pravidla. Musel se toho držet. A tak šel. Určitě na tom nebude nic tak hrozného, ne?

Říjen 3/10

Hvězdík šel na procházku. Šel sám. Bylo to poprvé, co se někam takhle vypravil. Bylo to trochu děsivé, ale už byl dost velký, aby tyhle věci zkoušel sám. Tedy alespoň si to myslel. Nevěděl, proč a kdy se tak usmyslel, ale chtěl to aspoň zkusit. Vrátit se domů mohl vždycky, no ne?
Musel se zhluboka nadechnout a jít. V Sarumenu se už celkem vyznal, ale vyjít z bezpečí lesa bylo něco jiného. Neměl se čeho bát, ač ho maminka varovala před všelijakým nebezpečím. Ne, nemusel se bát. Byl už velký. Rostl jako z vody. A vlčatům přeci vůbec nikdo neubližuje... ne? Ne, určitě ne. Kdo by byl tak krutý, aby ubližoval vlčatům? Nikdo. Určitě nikdo!
Musel se přestat bát!