Příspěvky uživatele

Ať už byly jahody cokoliv, Hvězdopravec chtěl poznat svět o kterém sice nemohl mnoho říct, ale zdálo se, že to nikomu ani trochu nevadilo. Jeho sladkou maminku netrápilo, že její vlče nemluví a místo toho, aby ho nutila do slov mu barvitě popisovala ten svět kolem nich - a vůbec nevadilo, že jí nemůže nic povědět. Hvězdopravec poskakoval trávou, kapradím i houštím, které bylo skoro tak vysoké jako on - sice už trochu vyrostl a už teď bylo evidentní, že Hvězdopravec v dospělosti nebude žádný prcek, i tak však byl ještě pořád malým vlčátkem.
Nakonec nešel jen on a maminka, ale připojil se k nim i Hrášek, který si pro jednou nenatloukl čeníšek. Asi protože na něho maminka dávala takový pozor! No jo, jeho maminka byla prostě úplně ze všech maminek nejlepší! Neuměl si představit, že by byl někdo lepší než právě ona, ale byla pravda, že on mnoho vlků ještě nepoznal. A na maminku prostě nikdo neměl.
Maminka jim popisovala ptáčka, kterého viděl ve větvích a také ovoce, které ještě v létě poroste. Chtěl něco říct, ale když otevřel tlamičku, nedostal ze sebe ani hlásku, a tak jí nakonec zase jen zaklapl a hopkal za maminkou, aby našel jahody.
Jahody, jahody, jahody. Červené. Kulaté. A voňavé. Hvězdopravec nasál vůni, ale bylo jí v lese tolik, že se dalo jen těžko poznat, jak voní taková jahoda. Kulihrášek na tom asi byl s hledáním lépe, ale Hvězdopravec chtěl najít své vlastní jahody! A tak zatímco maminka zkoumala to, co našel Hrášek, Hvězdík při zemi pátral po jahodě. A nakonec cosi červeného také našel. Byl to celý trs takových kulatých věciček, které voněly tak sladce.... ale Hvězdopravec je nesnědl. Pěkně čekal na maminku s hlavičkou zvednutou a s ocáskem nahoře, aby jí dal najevo, že taky něco našel! A šlo to i beze slov!

Hvězdopravec se na maminku nadšeně zazubil a poskočil, aby dal najevo, že měl radost i za ní. Kdo měl maminku se zahrádkou? Určitě jen oni tři! Chtěl říct více, ale popravdě řečeno mu bylo nejlépe, když se nemusel snažit namáhat tlamičku, která s ním stejně příliš spolupracovat nechtěla. Asi to neznamenalo, že by byl horší - maminka se tedy tak rozhodně netvářila, a tak to bylo v pořádku. Nechtěl však, aby si myslela, že jí neměl rád, když jí to neříkal slovy, a proto byl také o kapku nadšenější než jeho vokální bratři, kteří slovy rozhodně nešetřili. Občas ho přepadl smutek, protože i on se chtěl ptát. Chtěl se ptát úplně na všechno! Nezbylo mu však nic jiného než ticho a hlas v jeho hlavičce, který by to všechno mamince vylíčil, kdyby jen mohl.
Zatím se motali kousek od rodné jeskyně. Hvězdopravec si neuměl představit, že toho je ve světě ještě více. Nechápal, že by to bylo možné, že by tohle nebylo všechno a že svět nekončil za těmi prvními stromy, které viděl, ale možná právě proto, když jim maminka nabídla, že by se mohli podívat dál, hned nadšeně přikyvoval. "Na, na, na jahody!" vypískl. A ať už to bylo cokoliv hned udělal několik nadšených skoků směrem, kterým maminka ukazovala.

Maminka mluvila o hvozdech a lesích. Hvězdopravec tomu naslouchal, ale nebylo to nic platné. K čemu to bylo, když ani jedno ani druhé nemohl vyslovit? Absence slov mu vadila. Ač se sebevíc snažil, nedostal ze svého hrdla více než pár hlásek. Bylo s ním něco špatně? Protože... jeho bráškové přeci mluvili bez problémů! I maminka mluvila bez problémů a... vlastně žádné další vlky neznal, ale vsadil by se, že i ti jistojistě mluvili bez větších problémů. I tak se snažil zapamatovat rozdíl mezi hvozdem a lesem i název pro místo ze kterého vzešel. Sarumenský les. To je ale divný jméno! Pomyslel si, ale nakonec musel uznat, že se mu i celkem líbí.
Jasně, že by se tím vším zaobíral více, kdyby máma nebyla celá zelená. Doslova kvetla jako jarní louka a každý vlk by se jí na zádech jistě rád uvelebil. Tedy Hvězdopravec po tom zatoužil, když viděl ten měkký mech pro který v hlavince neměl žádný název i barevné kvítí.
Aha, takže mech na vlcích neroste? Není podivné, že na mojí mamince ano? Hvězdík z toho neměl příliš rozumu, ale rozhodně se cítil výjimečný. Kdo mohl říct, že jeho maminka je celá taková... mechová? Všechno to vysvětlila kouzly - ale on tomu vážně příliš nerozuměl. Asi se to prostě stávalo. Znamenalo to, že i na jeho srsti vyroste mech? To asi ještě uvidí. Asi to nebylo nemožné.
Bráškové si maminku také prohlíželi nevěřícně a nakonec pochopil, že bylo na něm, aby něco řekl. No tak to jste to, bráchové, nechali na tom pravém. pomyslel si hořce.
"Pě- pě- pě- kné," přisvědčil nadšeně a rozkmital ocásek, aby maminku ubezpečil, že je vůbec tou nejkrásnější maminkou na světě. Ať už měla mech, nebo ne!

Květen 3/10 | Alfredo

Hvězdopravce ani nenapadlo, že by se měl bát - to jediné nad čím přemýšlel bylo to, jak tomuhle cizinci říct, že mu vlastně vůbec nemůže říct ani to, jak se jmenuje. Bylo to frustrující. Vlk se k němu sklonil, lehl si tak, aby k němu nemusel vzhlížet a jemu se to vlastně líbilo. Byl mu nablízku a vypadal přátelsky. Vlastně vlka ještě neviděl - tedy jiného než krom svých bratrů. Maminka byla přeci vlčice, poznal, že tenhle se od ní v něčem lišil, jen ještě nesvedl přesně říct v čem - na tom však nezáleželo.
"Ne- ne- ne-," zakoktával se. Snažil se dokončit slovo, které začal, ale musel se pekelně soustředit. "Bo, bo, bojím," dořekl to. A byl na sebe pořádně hrdý. Pochopí teď tenhle obr, že jeho zadrhávání nebylo způsobené strachem, ale tím, že ze všech vlčat na světě mělo vadu řeči zrovna to, které se jmenovalo Hvězdopravec? Kdyby mohl, řekli by vlkovi, jak rád by si s jeho vlčaty hrál, jak moc ho zajímalo místo odkud přišel, nebo jak moc rád by mu řekl to, že ho těší, že ho poznal. Jenže nic z toho říct nemohl.

Květen 2/10 | Alfredo

Hvězdopravec byl nešťastný. Proč to, co jiným šlo tak snadno bylo pro něho nepřekonatelným problémem? Neuměl mluvit. Maminka mu sice nedala znát, že je na tom něco divného, on sám však měl pocit, že je divný. Že je... špatný. Nějak. Něčím. Byl tu sám a snažil se mluvit, ale nešlo to. Pitomý slova! Kdo se o ně vůbec prosil! pomyslelo si vlčátko frustrovaně. Vzápětí sebou vlček cuknul, protože se u něho objevil dospělák. Byl přímo obří! Musel vážně hodně zaklonit hlavinku, aby na něho vůbec dohlédl.
Ciao? Asi pozdrav? Kde měl rodiče. Hm. Dobrá otázka. Rozhlédl se, ale maminka očividně nikde nebyla, a tak nejistě pokrčil rameny, aby dal najevo, že neví. No, když neumí mluvit, bude se muset dorozumět jinak - ale přeci jen se rozhodl to zkusit - aby vlk pochopil, co je s ním špatně.
"Já- já- já-," zadrhával se, ale měl pocit, že vlk to pochopil.

Kolem malého Hvězdopravce se toho dělo více, než byl schopný pochopit. Mráček zpíval, Hrášek se batolil a maminka ho musela držet, aby nespadnul. To mu snad nefungovaly nožičky? Na druhou stranu Hvězdík nemohl brášku soudit, protože z jeho tlamičky vyšlo jen cosi jako zoufalé kníknutí, ač maminka se tím zdála být naprosto unešená. Proč? Vždyť jim ještě před chvílí povídala o stromech a kapradí, proč ho chválila, když on neřekl ani jedno celé slovo?
Hvězdopravec svou snahu o nějaké to slovo vzdal a opatrně vykročil k Hráškovi - co kdyby i on nakonec upadl? Ne, zdálo se, že jeho nohy byly v pořádku. Pravda však byla, že on chtěl zůstat tak blízko mamince, jak jen to bylo možné. Její hlas ho uklidňoval, stejně jako popěvky, které učila Mráčka. Svět kolem něho byl jistě zajímavý, jeho však zase tolik nezajímal, když celý jeho svět byl právě kolem něho a točil se kolem maminky, která nad nimi stála a dohlížela na ně.
Hvězdopravec nemohl být spokojenější a i přestože z tlamičky nakonec žádné kloudné slovo nedostal, nevadilo mu to tolik, jak by mělo. Byl přeci u maminky! Snad proto ho tak vyděsilo, když se začala ošívat. Hned vyskočil na nohy, jen aby spatřil to, co pro maminku nebylo tak snadno viditelné. Na mamince rostl mech!! Hrášek to alespoň - na rozdíl od něho - mohl mamince říct, zatímco on na ní jen hleděl s vykulenýma očkama.

Květen 1/10 | Baghý

Malé vlčecí klubíčko se dobatolilo až k jezeru. Hvězdopravec dobře věděl, že nemá chodit pryč z lesa, ale nemohl za to, že se zatoulal během hry do které ho namočil jeho starší bráška! A kde byl Mráčkovi konec? To vlčátko netušilo. Ale bylo tu jezero. Možná si tu mohl sednout a počkat? Byla pravda, že toho zatím mnoho nenachodil a navíc to tady vůbec neznal. Nemusel se nikam hnát. A navíc, když ho nenajde Mráček, tak maminka určitě. Maminka měla totiž spoustu tajných schopností a Hvězdík nepochyboval o tom, že jednou z nich je i to, že vždy najde své ztracené vlčátko - a ač se Hvězdopravec necítil ztraceně, stejně se rozhodl, že počkat je ta nejlepší varianta. Jen škoda, že kdyby ho někdo našel, nesvede mu říct, kdo je a kam patří. Sarumenský les - takhle v hlavě to znělo snadno, ale říct to nahlas? Nemožný úkol.
"Sa, sa, sa, sa," snažil se, ale bylo to marné.

//Sarumenské skalisko

Hvězdopravec poslouchal maminky hlas a vše si pečlivě ukládal do svojí hlavinky. Vážně kýval hlavičkou, aby dal najevo, že rozumí. Těšil se ven, opravdu, a také to dával najevo nadšeným vrtěním ocásku, slova však z jeho tlamičky nevzešla žádná. Díval se kolem sebe a cítil vánek ve svém kožíšku. Svět byl kouzelný, alespoň tak mu to v jeho očkách přišlo. Zatím toho příliš neviděl a ve tmě, která byla všude kolem toho ani mnoho vidět nemohl, ale snažil se. Mráček zpíval a Kulihrášek padal a on se odvážil vykročit z maminčina stínu a udělat několik kroků od skaliska, aby si prohlédl les, který jim byl domovem. Musel být vážně velký, asi proto jim maminka říkala, že se tam sami nemají toulat. Proč by to vůbec dělali? U maminky jim přeci bylo nejlépe, přesto však Hvězdopravec alespoň přikývl, aby dal najevo, že je mu to naprosto jasné.
Co ale bylo za tímhle lesem, který byl jejich domovem? Co na ně čekalo tam venku? Zeptal by se, ale nevěděl jak, přesto se však rozhodl, že to alespoň zkusí. Možná to prostě musel trénovat? Třeba to mluvení nebylo jen tak a musel pro to sám něco udělat. Dřepl si vedle maminky a chvíli se pekelně soustředil, než ze sebe s námahou vypravil: "ma- ma- ma- ma-". Víc nesvedl, ale bylo to nejvíce od jeho narození, a tak alespoň to byl drobný úspěch.

|1|

Svět rozhodně nebyl tiché místo a Hvězdopravec všechny ty zvuky, povyk a písně poslouchal - to bylo však celé. Díval se a zkoumal, tiše a v leže u maminky jako by mu nefungovaly ani nožičky. Bylo to však tak příjemné! Jen ležet v maminčině teplém kožíšku, tisknout se k ní, nechat se ňufat. Bylo však načase, aby se konečně zvedl a aby i on pomalu poznával ten hlučný svět kolem sebe. Už nemohl jen tak ležet, ticho mu však přišlo přirozené. Jeho bráška brebentil a zpíval a i druhý bráška něco povídal jen on ne. Nevěděl, jak se to dělá. Zdálo se to být zkrátka nesrovnatelně těžší, než se zvednout a jít - to přeci jen nakonec zvládl, ale mluvit? Vytvářet věty? Přitom jeho mysl byla tak živá, chtěl se také maminky ptát na všechno, co ho napadlo, ale nemohl.
Jistotu ve svém kroku našel rychleji. Vyskočil na nožky a když maminka rozhodla, že půjdou ven, následoval jí i své sourozence. Chvíli se, pravda, jen batolil, ale to netrvalo dlouho. Potřeboval jen trochu více času a zdálo se, že mamince ani nikomu jinému to nevadilo. Viděl i další vlky kolem sebe, ale nevěnoval jim tolik pozornosti, protože bylo zkrátka načase, aby se přestal válet v pelíšku.
Maminka jim vyprávěla o světě a on to všechno slyšel, jen všechny ty otázky, které měl, zůstaly jen v jeho malinké hlavičce. To nevadí, říkal si, nedělal si s tím mnoho starostí, protože nevěděl, jak jinak by to mělo fungovat. Prostě na rozdíl od brášků nemluvil.