Příspěvky uživatele

< návrat zpět

>> Mahtae sever

Přišlo mi opravdu skandální, že by Sigyho tlapka měla zůstat takhle napořád. „A to není nikdo, kdo by to uměl spravit?“ v mé otázce zcela jasně zaznívalo lehké rozhořčení nad tím faktem. „Žádná magie?“ Nechápala jsem, jak je možné na jednu stranu být schopen rozhánět mračna a nechat růst květy a zapalovat ohně, ale na druhou nemožné narovnat packu, která je pochroumaná. Copak je naše tělo tak křehké? Každý úraz nejde vrátit zpět? Sigy pak podotkl, že to ale nevadí, protože se o nás maminka a smečka postará, a má frustrace nad tou nelogičností ještě vzrostla. Proč to vůbec říká? Jakože on se o nás nepostará? On si myslí, že se ptám proto? Byla jsem vážně zmatená. Odpovídal na víc, než jsem se ptala, kvůli něčemu tohle dodal, něčemu, co předpokládal že stojí za mou otázkou. Bývá to tak vždycky? Je za každou otázku skryta další? „Nebojím se,“ přesvědčila jsem ho tónem, který měl nádech odseknutí. Se vzdychnutím jsem zvedla jsem hlavu a podívala se mu přímo do očí, jako bych z nich měla vyčíst všechny odpovědi. „Já nevím proč by ses o nás neměl postarat,“ dodala jsem nakonec, docela nejistě. Vůbec jsem nevěděla, jak to správně formulovat.
Jeho varování ohledně Lucy jsem pak kývnutím vzala na vědomí a oči obrátila zpět mezi stromy. Táta zavyl a já mlčela, čekajíc, odkud se vynoří členi smečky.

<< V. Galtavar

Elora nás nenásledovala a já měla více času soustředit se na Sigyho. Všimla jsem si, že pořád dopadal těžce na jednu nohu. Pamatuju si ho chodit stejně jako chodí ostatní vlci? Došla jsem k závěru, že ne. „Táto, budeš mít tu nohu pořád takhle?“ artikulovala jsem alespoň jednu z otázek, které se mi honily v hlavě. Jak se to asi stalo?
Z dálky jsem slyšela dunění řeky a zapřísáhla jsem se, že se na ní někdy musím podívat, když je tak blízko Borůvce. „O Lucy si mi jednou povídal,“ připomněla jsem mu, když vyjmenovával možné destinace, přestože to bylo velmi dávno. Ale já si to pamatovala a byla jsem si jistá, že táta určitě taky! Táta byl totiž velmi inteligentní. A Lucy tím pádem musela být taky! A děda? No, ten taky! Sigy mě nezapomněl upozornit, ať od něho na území cizí smečky neodbíhám, a já jen nenápadně vzdychla, protože tohle mi poslední dobou taky nešlo do hlavy. Proč je s těmi územími takový povyk? Jako kdyby to něco znamenalo. Jen pár vlků zrovna na jednom místě.

>> Asgaar

Elora bohužel neznala důvod útoku na svou smečku. To bylo asi logické. Chtělo to někoho staršího, kdo měl vhled do nuancí starších vlků. Každopádně měla po cestě fakt štěstí. Nebo to byla jen náhoda? Nebo nám neříká vše? Opravdu se její tatínek ztratil? Nejsi moc nedůvěřivá? Na jednu stranu se mi líbila představa vlčí slečny v Borůvce, ale nemohla jsem se zbavit tendence podezírat ji z něčeho, z čehokoli. Byla tohle máma ve mně? Nebyla jsem si jistá ničím. Ale táta vypadal, že mu na ní nic divné nepřijde, věřil jí, a tátovi zas věřila já – bylo v tom rovnítko?
Na mou poznámku o chápavosti reagovala, jako by se jednalo o pochvalu, a mně se jen lehounce stáhlo obočí. Kdo říkal že je to dobrá věc? Nebo se to předpokládá? Chápou vlci chápavost jako dobrou věc? Flynn je nechápavý a myslím že si žije mnohem líp než ostatní. Sigy ale začal plánovat výlet a já zpozorovala, že když navrhl, aby Elora šla do smečky sama, mé tělo se nějak uvolnilo – jako by předtím bylo napjaté. Vůbec jsem si to neuvědomila. Elora ale protestovala a já nemohla než být z toho trochu otrávená. Došla jsi až sem sama! „Náš alfa tě ochrání,“ připomněla jsem jí, že má přece o naší smečce jen to nejlepší smýšlení, a obrátila se na Sigyho. Ten se rozhodl pro kompromis, zavyl a já ho pak jen vesele následovala dál od té malé vlčice. „Chci navštívit všechny,“ pousmála jsem se na něj, znovu natěšená, že ho mám jen pro sebe.

>> Mahtae sever

Co se jí honí hlavou? Elora na se mě před Sigym zastala, že jsem jí otázkou nijak neublížila, ale zároveň místo odpovědi se na mě jen tak podivně uculila. Můj koutek se v odpovědi pohnul nahoru spíš tak z instinktu, usmívat se mi nad tím rozhodně nechtělo. Ale věděla jsem, že už vypálením přímé otázky na její mámu balancuji na hranici chování, které Sigy nepovažuje za správné, dožadování odpovědi, co se teda stalo s její mámou, jsem prozatím odložila. Zato o tátovi se rozpovídala. Třeba té mámě něco udělali? A proč by vůbec na smečku útočili? „A co jim vaše smečka udělala?“ vyhrkla jsem dříve, než jsem si stihla otázku více promyslet, a tak jsem se aspoň zatvrzele nedívala na Sigyho, abych si zabránila ve vnímání jeho nespokojenosti.
To už jsme ale byli na hranici Borůvky. „Jsi chápavá,“ usmála jsem se s trochou trpkosti na Eloru v odpovědi na tak pozitivní reakci ohledně Blueberryho nohou. Zdálo se mi opravdu fascinující, že si to nespojila s ničím děsivým! Tahle vlčice byla opravdu hlavolam podle mého vkusu. Vždyť jestli její smečku někdo takhle zrajcoval, musí mít z cizích smeček trochu strach, ne? Nebo ti útočníci měli nějaký motiv? Nebo to bylo obvyklé? Mimo Gallireu se očividně děly věci. Začínalo mě to zajímat. Nicméně, tatínek ji pak ukázal směr lesa a připomněl náš pakt. „Já bych šla na výlet!“ prohlásila jsem zcela rozhodně a celá se z té představy rozzářila. To, jestli se k nám má nebo nemá Elora připojit, už bylo větší dilema. Lákala mě představa rodinného výletu. Na druhou stranu, šťourat se v tom vlčeti byla zábava.

Táta vzal Eloru do tlamy a já vykračovala po jeho boku. Na mou otázku reagovala dost zmateně a já protočila oči. To snad ví každý ne? Navíc Sigy vypadal docela naštvaný z toho, že jsem se na to zeptala. Na to se nemám ptát? Vždyť říká, že jí neznala, tak je to jedno, ne? Trochu provinile jsem sklopila uši, ale jen na chvilku, protože Sigy mě pak olízl a já si z toho vzala jednak to, že mě má rád a že nemusím na Eloru žárlit, druhak to, že s celým tím co se neříká když někdo umře není zas tak důležité. Od Elory jsem si ale pořád držela odstup, taky proto že začala hrozně štkát když mluvila o tom, že umřela, a já nechtěla být poprskaná. „Upřímnou soustrast. Takže si jí nepamatuješ? A víš, jak umřela?“ rozhodla jsem se radši neopomenout tátovu radu, přestože to byla podivná fráze, při vyzvídání dalších detailů, protože jsem si nedokázala představit, jak někdo nemůže znát svou mámu. Vždyť vypadla z ní, ne?
Na Galtavaru jsme se zastavili a Sigy konečně pustil tu prdě na zem. Ta se asi probrala z návalu smutku, soustředila se na přítomnost, což jsem usoudila z toho ptaní po smečce, a já měla chuť jí říct něco opravdu děsivýho, schválně, jestli by od nás začala utíkat nebo jak by reagovala, ale byl tu Sigy a před ním jsem nedokázala lhát. Nebo… „Smečka je to velká. Náš alfa má červené nohy. Od klve nepřátel, které porazil! Bylo jich tolik, že mu to zůstalo,“ vylezlo ze mě něco, co znělo sice fakt absurdně, na druhou stranu, Blueberry měl červené nohy, a kdo ví, proč vlastně červené jsou! Radši jsem ale nenavazovala oční kontakt s tátou. Tušila jsem, že za takovou botu mě pochvala nečeká.

Pozorovala jsem bedlivě malou vlčici. Přesvědčila, že vůbec netuší, kdo je ta pomatená vlčice, a já musela uznat, že kdybych jí znala jménem, asi bych se taky nepřiznala, protože kdo by se s ní úplně chtěl asociovat. Mluví vážně plynule. Vůbec nešišlá nebo tak. Musíme být oba s Flynnem starší a stejně občas škobrtáme. Něco mi nesedělo. Třeba je jen malá a reálně o trochu starší? Nicméně, pak se jí najednou začaly koulet slzy a já se trochu zarazila, protože jsem jednak nevěděla, co s ní, druhak mi to přišlo docela přehnané a rozbíjelo to mou teorii o starším vlčeti než vypadá. Zdála se fakt traumatizovaná. „Tvoje maminka není tady nebo není vůbec? Jakože, natáhla bačkory?“ vyhrkla jsem docela bez rozmyslu, podléhajíc nutkání udělat si jasno o jejím reálném psychickém stavu, s pohledem prozrazujícím jak mé zmatení, tak nedůvěru. Podvědomě jsem si dávala záležet na mé vlastní promluvě, abych náhodou nevypadala nějak víc vlčecí, než jsem.
Naštěstí to vypadalo, že i přes ten bulící breakdown je stále schopná komunikace, protože se nám představila a dokonce reagovala na mou poznámku o Borůvce. Trochu jsem se při té odpovědi zachvěla. Je tak sladká. Ani Aranel není tak sladká. Nervózně jsem přešlápla a koukla na Sigyho. Jaktože je na nás tak sladká? Proč nám vůbec věří? Můžeme být stejně škodní jako ta bláznivá. Přitom říkáme vlastně to samé co ta divná, přestože asi nejsme tak divní. Nebo je to tím, že já jsem vlče a nemám tendenci považovat Sigyho za ohrožení?
Elora představovala pro mé mozkové závity zcela novou výzvu, a když jsem se tedy otočila a pomalu začala po Sigyho boku ťapkat do Borůvky, po očku ji pozorujíc, nic dalšího jsem se zatím nesnažila zjistit.

>> V. Galtavar

Stále zpoza Sigyho jsem pozorně sledovala dění. Malá vlčice vypadala dost zděšeně a když se na chvilku naše pohledy střetly, nejistě jsem se usmála, doufajíc, že ji to trochu povzbudí. Ve chvíli, kdy ale táta promluvil, dospělá vlče okamžitě změnila postoj. Vypadala ještě vyděšeněji než to vlče. Visela jsem na ní očima, když odskočila, kňučela a byla celá psychicky na dně, a ať jsem se koukala sebevíc, nedávalo mi to smysl. Cože? Nechápavě jsem pootočila hlavou na stranu a koukla po Sigym, jak se na to tváří on. Pak se začala blížit, fakt podivně, byla celá tak nějak na zemi a vpředu chlemtala jazykem. Nemohla jsem se od toho zjevu odtrhnout očima, natož třeba popojít dozaději. „Není nebezpečná tati, ne? Jen divná,“ sdělila jsem Sigymu svůj soud o celé situaci a snažila se znít trochu chlácholivě. Malá vlčice se ale podle všeho rozhodla nám věřit. Táta navíc zněl tak přesvědčivě, i když jsem byla trochu rozzlobená, že jí nazývá tak sladce. Mně snad někdy řekl princezno? Vzdychala jsem v duchu, i když jakýsi hlásek se mě snažil přemluvit, že je to třeba jen aby ji přesvědčil o tom, že nepředstavuje bezpečnostní riziko. Byla jsem tročku rozladěná. Představil mě a já se nakonec usmála, jak nejvíc to vzhledem k mému rozpoložení šlo, a snažila se celkově vypadat co nejvíc reprezentativně a vůbec ne zraněně, že má pozornost mého táty a tak. „Je to tam moc hezké a vůbec tam není zima,“ pokusila jsem se pomoci v přemlouvání vyzdvižením dalších pozitivních vlastností Borůvkového lesa.

>> Borůvka přes V. Galt.

K jezeru jsme šli přes planinu, kde probíhal lov, a já si co nejlépe pokusila zapamatovat cestu. Když jsme došli k samotnému jezeru, nebylo toho pro déšť tolik vidět, ale stejně jsem nevěděla, na co se dívat dřív. Jezero bylo opravdu velké. Kapky padaly na celou jeho plochu a vydávaly rozmilé žbluňkavé zvuky. Kolem rostly vysoké rostliny, které ale očividně měly nejlepší období za sebou. Všechno se tak nějak stahovalo do sebe.
Sigy mě potom upozornil, že jde něco dělat. Nastražila jsem uši. Najednou se nad námi začaly mraky rozevírat a objevilo se slunce. Ohromením se mi otevřela tlama. „To ty?“ vydechla jsem a rozhlížela se po celém kroužku. Jak to udělal? Magií? Celý kruh vypadal úplně jinak než zbytek deštivého okolí. Celá nálada toho místa byla mnohem pozitivnější. Musela jsem se usmívat jen z toho, že jsem byla na slunci. To má jen počasí takový vliv? Nebo to nějak ovládá taky?
Snivá nálada ale nevydržela dlouho. Sigy se obrátil kamsi za nás a já koukla také. Nebyli jsme tu sami. Pohlédla jsem nejistě na tatínka a zpátky na dvojici. „Co se děje?“ špitla jsem, když se mi v hlavě ozval jeho hlas, trochu poplašená.

Tatínek nevypadal, že by můj pokus o zachránění pevných pozic rodiny v mém myšlenkovém systému zas tolik oceňoval. Jak to myslí, že tu jednou nebude? Maminka se zdála více než nesmrtelná. A přátelé… „Nemám žádné přátele,“ vzdychla jsem. Ano, to mě opravdu frustrovalo. Flynn si za těch pár měsíců stihl najít alespoň Raystera. A to byl ťulpas! Nebo to bylo právě proto? Přemýšlela jsem, jestli to třeba nemůže být jen nějakými okolnostmi, ale žádné mě moc nenapadaly.
Tatínek mi samozřejmě vyvrátil i jezení borůvek a já mlčela, protože mi bylo jasné, že má pravdu. Možná na tom lovení přeci jen něco bylo. Lovit nějaké malé věci přece nemůže být tak náročné, ani časově, a zbylo by spoustu času na jiné věci.
Sigy se pak podíval kamsi dál a já, sledujíc jeho pohled, jsem si všimla malé vlčice. Kdo to je? Pohlédla jsem tázavě na tátu a zpět na vlče, přemýšlejíc, jestli by nějaké oslovení mohlo vést k třeba získání nové přítelkyně. Nicméně, Sigy navrhl výlet k jezeru a to okamžitě zaměstnalo celou mou myšlenkovou kapacitu. „K jezeru?! Tyjo! A budou tam…“ nenapadalo mě nic, co bych mohla u jezera najít, a tím víc mé nadšení stoupalo. Okamžitě jsem se zvedla a ještě chvilku nadšeně pobíhala kolem Sigyho, než jsme vyrazili.

>> VVJ přes Galt.

„No protože jsou přece něčím stejné tati! Bratšíčci. Ne? Jako já mám stejnou srst jako ty a Flynn a trochu jako maminka,“ poučila jsem tatínka. To je snad jasné ne? Nebo není? Třeba se mě ptá schválně, aby mě znejistil. Kdyby to bylo jasné, třeba by se neptal. „Ale fouká vítr, takže listy jsu všude rozházené,“ dodala jsem, protože jsem si uvědomila absenci odpovědi na druhou část otázky. Ani v tomto tvrzení jsem si nepřipadala nijak jistá, přeci jen na stromech už toho listí tolik nebylo a bylo dost dobře možné, že ty listy se mění třeba každý týden nebo ob měsíc.
Na mou odpověď ohledně lovu reagoval tatík podivně chladně. Myslela jsem, že bude rád, stihla jsem si uvědomit, než začal mluvit. Z jeho slov mi bylo trochu ouzko. „No ale… Já mám maminku a smečku. Takže hlady neumžu ani já, ne? A hledat si novou… Měla bych si někdy hledat novou smečku?“ z mého hlasu zaznívala nejistota, kterou ve mně celé tohle téma vyvolávalo. Maminka, smečka – ty byly jistoty, jejiž otřesitelnost pro mě byla ještě těžko představitelná. „A na výpravách můžu jíst borůvky!“ nezapomněla jsem připomenout, co mi v tu chvíli vytanulo na mysl, přestože rozvratitelnost této poznámky mi byla po chvilce rozmýšlení více než zřejmá. Ale tak třeba existují i jiné jedlé plody, ne?

Nechala jsem si od tatínka dát čumáčkovou pusu, a hned, jak se mě zeptal na listy, jsem se začala dělit o své poznatky. „No mají různé tvary a balvy, a taky kůl-ru,“ začala jsem zlehka, „ale ty s jedním tvalem mají vždycky tu samou barvu. Jsou prostě stejné, ale vždy jiný strom!“ nevěděla jsem, jestli můj výklad dával úplně smysl, ale věřila jsem, že Sigy se kdyžtak zeptá, kdyby něco nechápal. Přece to nebyl žádný ňouma, aby se jen usmál a dělal, že ví o čem mluvím, přestože by neměl páru. Jako třeba Flynn, Flynn by přesně tohle udělal. Nebo by možná jen řekl, že nuda a že rov.
Tatínek každopádně vypadal velmi zamyšlen a dokazovala to i otázka, kterou mi následně položil. Zdála se mi trochu mimo mísu. „No, koukali jsme se Aranel a Wizku na lov. Ale já nevím, lovení je takové divné ne? Maminka to umí, Flynn to asi taky bude umět. Tak já nemusím, ne?“ pokusila jsem se vymluvit z činnosti, kterou tahle otázka trochu nadhazovala. „Vždysky budu mít někoho kdo se o mě postalá.“ Nebo snad ne? Bude chvíle, kdy budu úplně sama na to, abych přežila? Ale taková chvíle nebude hned, ne? Ne? A navíc, tatínek ani maminka nezmizí. Flynn taky nezmizí. Nebo přeci jen ano? Jakási úzkost, kterou jsem při těch myšlenkách pociťovala, jako by ze mě vysála půlku energie. Pomalu jsem si sedla a koukala na Sigyho, skoro prosebně – jen kdyby mi tak všechno to, co jsem neřekla, mohl vyvrátit.

Tatínek se brzy vytratil a Lylwelin se zdála velmi zamyšlená. Po očku jsem koukla po Flynnovi, který něco vykládal tmavému vlkovi, a rozhodla jsem se, že radši nebudu do jejich konverzace nijak zasahovat. Bylo by dobré, aby si Flynn udělal přátele. Bylo by dobré, abych si já udělala přátele. Ale všichni jako by byli najednou cizí. Vlci se buď bavili mezi sebou, nebo už zalezli do úkrytu. Připadala jsem si hrozně sama. Ale také jsem si uvědomila, že si tak připadám, a že je to mám v tlapkách. Musíš se nějak zabavit a pak ti nebude smutno. Držíc se své vlastní rady jsem se vzdálila od ostatních a pěšinkami mezi trsy borůvek. Stromy tu byly listnaté a všechny krásně barevné, přestože nebe šedé. Pozorně jsem si je prohlížela. Některé měli velmi drsnou kůru, a jiné naopak hladkou, a tvar listů, po kterých jsem šlapala, byl také proměnlivý. Některé také byly hodně oranžové, jiné žluté, a ty na zemi už dávno hnědly. Chvilku jsem nad tím dumala. Pojmenoval je někdo? Chvilku jsem si představovala, že třeba ne a že bych to mohla být já. Pojmenovat všechny stromy podle toho, jestli mají na podzim listy žluté nebo červené. Byla bych slavná, nebo by to nikoho nezajímalo?
Z myšlenek mě vytrhl hlas Sigyho. „Tati!“ kníkla jsem hnedka, nechala listy listím a ťapala za hlasem. Po chvilce jsem ho zahlédla mezi stropy, mé ťapání se proměnilo v běh a brzy už jsem se mu lísala k nohám. „Tatí! Já zkoumala listí,“ vysvětlila jsem důvod své nepřítomnosti a celá šťastná na něj upírala očka, hned abych je pak zase zabořila do srsti na jeho hrudníku.

Netrpělivě jsem cupitala před Aranel, a když jsem konečně spatřila zlatavý kožíšek mamky, vyrazila jsem dopředu jak torpédo. To, že u ní stál i Sigy, jsem si uvědomila téměř ve stejnou chvíli, jako tento fakt konstatovala Aranel, a pokud mě někdo v tu chvíli sledoval, musel mít pocit, že se vznáším nad zemí a mé tlapky se dotýkají země spíš tak mimochodem, aby si zkontrolovaly, že jsou pořád ve vhodné vzdálenosti v případě pádu. Zabrzdila jsem těsně před nimi a celé přeplněné emocemi mi došlo, že vůbec nevím, co říct. „Tatínku, maminko!“ hlesla jsem zlomeným hláskem a koukala z jednoho na druhého. Povšimla jsem si zvláštní atmosféry, která mezi nimi panovala, ale nedokázala jsem ji moc dobře rozluštit. Ani jeden nevypadal naštvaně, ale to napětí, bylo to celé opravdu podivné. „Co se děje?“ zeptala jsem se nakonec trochu nejistě, ale má hlava už se samovolně otáčela za hlasem Flynna, který se očividně vrátil z jakési své výpravy. Byl vždycky ve středu dění! Musela jsem si povzdechnout. Chtěla jsem se to naučit!

Aranel mě dovedla k úkrytu. Pečlivě jsem si prohlédla vchod. Byl úplně jiný než Útočiště. Viděla jsem vůbec podobné místo v močálech? Přestože jsem se v té smečce narodila, nemohla jsem tam asi nikdy být. Má pečovatelka na chvilku zmizela v hloubi té dutiny a já se ani nestačila rozhlédnout po mamince a tatínkovi, a už byla zpět. Nesla kožešinu. A já byla fascinována. Byla to srst stejná jako třeba ta má nebo její, ale tak divně suchá a hlavně na žádném zvířeti. Pozorovala jsem chloupky, jak ji nesla, a celá uhranutá ji následovala beze slova, neschopná od dečky odtrhnout oči. Aranel ji položila pod strom a vybídla mě k ulehnutí. Velmi opatrně jsem na ni vlezla. Chloupky mě lechtaly na bříškách tlapek. Kecla jsem sebou a položila hlavu mezi přední tlapky, abych viděla na srst co nejvíc zblízka. Voněla po zatuchlině a po vlcích, kteří na ni spali přede mnou. Aranel přeze mě přehodila druhou část a já okamžitě cítila teplo a jak mi bylo teplo, chtělo se mi spát. Mžourala jsem do chlupů, zavíraly se mi víčka…
Uslyšela jsem podivné zašeptání úlekem sebou znatelně trhla. "A!-" vyjekla jsem, dezorientovaná, protože přes kožešinu jsem neviděla, kam se Aranel poděla. Až pak jsem si všimla, že je pořád u mě, a také mi došlo, že jí vlastně nemám mít ráda. Nebo mám? Ach.
Má pečovatelka se mě pak tázala na maso a já ihned vyskočila na nohy. „Jdu s tebou za maminkou,“ prohlásila jsem zcela rozhodně.

Koulila jsem oči na odpověd Aranel. JÁ jsem se přeslechla?! No to snad ne! S neskrývaným šokem spojeným se silnou negativní emocí jsem k ní zvedla oči. To mě má za tak přímočarou? Jako kdyby si sama neuvědomovala paradox té věty, kterou vyslovila! Bez jediného slova jsem otočila hlavu na Flynna a pokusila se Aranel nevnímat, jako kdybych tím mohla zapomenout ten vztek, který ve mně vyvolala. Jeho výraz se měnil dost chaoticky a občas vydával nějaké zvuky. Pohled na takovou entropii mě uklidňoval.
Když se nakonec odebral kamsi a Wizku s ním, chtě nechtě jsem se musela obrátit opět na Aranel. „Doblá,“ přikývla jsem na její návrh a pomalu se odebrala mezi Borůvčí, doufajíc, že tam na mě třeba bude čekat ještě jiná společnost. Aranel jsem pořád trochu neodpustila.

>> Borůvka