Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Loterie 1

Alfredo vyklopil něco o Jezevčím lese. Cože? „Hm, a co se stalo, že jste se nepohodli?“ vypadlo ze mě, opět dřív, než mělo, a já nervózně přešlápla nad vlastní neomaleností. Je blbé se mu za to hned teď omluvit? Achjo! Nechci… Nechci, aby si o mně myslel, že jsem nějaká vtěrka. Cože říkal? Že si musí rozmyslet si omluvu? „Takže jsi tu hádku rozpoutal?“ Heather! Zcela očividně v rozpacích jsem formulovala svou vlastní omluvu, když z něj vypadla další otázka. Visela jsem mu na tlamě, jako kdyby celý můj život závisel na tom, jak dobře se mi povede zakecat ty přechozích poznámek. Což bylo závislé na tomhle. Ale co mi nakonec zbývalo, mohla jsem jen zavrtět hlavou. Ta jména mi nic neříkala. „Bohužel. S tátou jsem potkala jen takovou hnědou co se jmenovala Elora. Byla mladší než ty. A popravdě trochu podezřelá. Moc se mi nelíbila. Je teď u nás ve smečce a nevím co si o ní myslet. Něco prostě… Nesedí. Elora je podobné jméno jako Lia. I když možná není. Já vlastně nevím, já…“ zmlkla jsem hned, co jsem si uvědomila, že tohle všechno nedává pražádný smysl. A je to stejně zbytečné. Co jsi jednou řekla už nevrátíš zpátky, a rozhodně to nezakecáš, pokud to byla slova vážná a zraňující. Je to jak vycákat vodu z tůňky a pak se to pokusit zaplnit bahnem. Zalkne se to. Nepůjde to zpět. Voda už nikdy nebude tak čistá – „Ne, totiž, ten vřes! On tu stejně není,“ zamračila jsem se, ale všechny ty napjaté svaly v obličeji zas povolila, když jsem opět zvedla oči k Alfredovi. Aspoň o tom musí přestat mluvit! Byla fakt blbost, že jsem ačala s tím vřesem. Opravdu jsem se chtěla tvářit sebejistě, ale nebylo to lehké. Navíc tohle vlče nebylo žádný Flynn, ani Rayster. Ale ani Elora. Nechtěla jsem promarnit šanci třeba si s ním o něčem promluvit, třeba zjistit, že LOV není jedinou jeho vášní. Ale stála jsem tam, celá zasněžená, a nevěděla, co ze sebe vyklopit, kromě "omlouvám se". A ani to moc nešlo.

Moc jsem se nedokázala rozhodnout, jestli jeho odpověď na otázku, proč tu je, vypovídá něco o jeho důvěryhodnosti. „A proč nejsi doma? Zrovna teď,“ vypálila jsem rovnou doplňující otázku a stále mu hleděla do očí. Už byla tma a já si byla vědoma, že ve stínech může číhat cokoli. Přestože tohle bylo poměrně přehledné místo. Možná by ses měla jít někam schovat. Tady pod horou je jeskyňka, ne? Třeba tam zůstala tátova kořenová stříška…
I přes snahu to zakecat stočil řeč opět ke mně. Zdál se uvolněnější. Skoro normální. Ale já neměla odpověď. „No, já se chtěla spíš přesvědčit, jestli tu roste. V lese je na něj asi moc nízko,“ pokusila jsem se to nějak zaonačit a nejistě se usmála, jako kdyby to mým slovům mělo dodat na přesvědčivosti. Po očku jsem si ho přitom prohlížela. Stavbou těla byl stejně nevšední, jako voněl. Nezdálo se, že by byl z krajin, kde je sníh obvyklý. Já teď už byla úplně chundelatá, zarostlá zimním kožíškem, jemu však čouhaly z těla nohy jak tyčky. Musí mu být zima.
Pochválil mi jméno. Trochu překvapeně jsem přesměrovala pohled opět do toho jeho a pak přímo do země. Do hlavy se mi z nějakého nevysvětlitelného důvodu hrnulo krev. Krásné? Cože? Krásné? Jak to myslí? Jakože krásné? Jméno? Krásné? Krásné jméno? Náhlý poryv zmatenosti. Zatřepala jsem hlavou. Možná jsi prostě nevyspalá? „No, nerada bych tě zdržovala od cesty domů. Zrovna teď je nebýt ve své smečce krajně nebezpečné,“ podotkla jsem velmi rozpačitě, odhodlaná zamluvit jeho poklonu.

Vlka můj příchod pravděpodobně i přes značnou hlasitost kroků překvapil. Civěl na mě hezkou chvíli bez jediného slova. Pohled jsem mu opětovala, s mírně nadzvednutým obočím, ale záchvěvem nejistoty v očích. Proč na mě tak kouká? Chce mě napadnout? Neumí mluvit? Zrovna v té chvíli z něj vypadlo nějaké slovo, ale já na to jen zmateně vyvalila kukadla. Bujóna-co? Už už jsem se nadechovala, že zkusím více formální taktiku a pokusím se přijít na to, jestli vnímá nějaké základní společenské formy a rituály, nakonec však vypadla z vlčka celá věta. Aha. „Takže nevíš, jak jsi se sem dostal…?“ rozhodla jsem se radši nic nekonstatovat s jistotou. Působil už mnohem přítomněji, ale pořád se mi zdál trochu podezřelý. Jako kdyby sebou pořád musel nějak šít. Třeba je to spíše fyzická než psychická porucha…? Nebo se mě bojí? Mohli jsme být stejně staří, on pro mě nutně nemusel být o nic větší hrozbou než já pro něj. Vlčata navíc přece neumí kouzlit. Ale třeba je to past. Někde může někdo čekat.
Jeho další otázka mě trochu utvrdila v obavách, přestože jsem si nemohla nevšimnout jeho vytříbeného vyjadřování. Něco na styl Raystera rozhodně nebyl. Chvilku jsem mu jen opětovala pohled, horečně přemýšleje, co mu vlastně řeknu. Bylo by nebezpečné přiznat, že jsi tu úplně sama. Nebo ne? „Hned pod kopcem sídlí smečka, ve které žiji. Chtěla jsem jen přinést svému tátovi vřes,“ odpověděla jsem zcela klidně, ačkoli půlka z toho nebyla pravda vůbec a smeček pod kopcem bylo rozhodně víc. „Ty tu snad jsi z nějakého důvodu?“ vypálila jsem pak okamžitě s otázkou, aby se nemohl moc doptávat a já se do toho nezamotala. V mé tváři se zračila napůl nedůvěra a napůl zvědavost. Byl další hádankou v hlavolamu existence a já nemohla než zkoušet luštit, i přes nebezpečí, že v tom ztratím.
Když se představil, zabodla jsem oči do země, rychle se pokoušejíc vzpomenout, jestli jsem to někdy neslyšela. Alfredo, Alfredo, Alfredo…Nebyl v Maharu a rozhodně není v Borůvce. A v Asgaaru žádný podobný pach – Ano, Alfredo voněl úplně jinak, než co jsem kdy poznala. Vymykal se konceptu, bylo to docela nové. Proč? Opět jsem se narovnala. Zvědavost postupně přerůstala nedůvěru, ne úplně, ale postupně. Ať byl odkudkoli, oči měl úplně stejně jantarové. „Mé jméno je Heather,“ představila jsem se.

<< Borůvka

Ačkoli po překročení hranic Borůvkového lesa mi už bylo zcela jasné, že jsem ve šlamastice, nemilosrdný stoupák ve spojení s těmi haldami sněhu si dal opravdu záležet na tom, abych takovou šlamastiku i pocítila. Ať jsem zkoušela co jsem chtěla, nemohla jsem pořád přijít na způsob, který by z chůze po sněhu dělal něco alespoň průměrně vyčerpávajícího. Kutálet se do kopce se nedalo. Byla jsem moc malá a lehká na to, abych to nějak prorážela, zvedání nohou krkolomné a hopkání únavné. Ryla jsem čumákem do vrstvy přede mnou, ale měla jsem z toho jen pšíky a pálil mě nos. Když se tedy terén konečně narovnal, byla jsem už jaksepatří hotová. Stromy zmizely a krapet více tu foukalo. Plácla jsem sebou do sněhu a otočila se na záda. Vločky mi padaly do tlamy a do pusy a já chvilku jen spokojeně oddychovala.
Z námahy mi bylo teplo po těle i na srdci, ale sníh je sníh a já se brzy opět postavila na nohy, protože záda začínala slušně zebat. S posledním hlubokým výdechem jsem se poprvé pořádně rozhlédla. Musela jsem dojít opravdu až na vrcholek kopce. Bylo zataženo, ale za sněhovými vločkami byly tušitelné obrysy krajiny. Pár desítek metrů ode mě sedělo ve sněhu cosi béžového. Sebejistě jsem pokračovala tím směrem, nechávajíc sníh pode mnou křupat ve vší libosti. Bylo to vlče. Hlodavci v zimě spí, ne? Co sis myslela. Pro všechnu jistotu jsem zastavila pár metrů od něj a zvědavě si ho měřila pohledem. „Na koho čekáš?“ optala jsem se přitom co nejvíce nonšalantně, přestože z mého hlasu byl určitě cítil závan nejistoty. S vlky svého věku jsem opravdu neměla tolik zkušeností, a tenhle nemohl být o nic starší než já. Vlčata co jsem znala byla buď trhlá, Flynn nebo podivně zákeřná. Možná jsem přeci jen neměla chodit sama.

Wizku ke mně beze slova přišla a já se ochotně přitulila, jen co jsem dostala možnost. Hned mi bylo o něco lépe. Vděčně jsem k své skorozachránkyni zvedla oči a usmála se. Sníh byl opravdu všude. „Byla jsem se Sigym na návštěvě v Asgaaru, ale po cestě zpět se mi ztratil,“ vysvětlila jsem stručně. „Ale říkal že půjdeme do úkrytu. To je tam vzadu viď?“ kývla jsem směrem, odkud kdysi dávno přicházela Aranel s masem. „Trefím tam sama.“ Protože jsem byla velká holka. Němá podpora mé pečovatelky jako by mi podepřela nalomenou sebejistotu. Jak málo ti stačí. Měla by ses trochu srovnat. „Nebo možná… Povíš jim, že jdu něco prozkoumat? Budu blízko. Jen by mě hrozně zajímalo… No prostě hned budu zpátky. Je to v pořádku, že?“ v hlavě se mi začal rodit plán. Zastříhala jsem ušima a upřela na ni tázavý pohled, přestože i kdyby nesouhlasila, bylo jasné, že bych se nenechala moc přesvědčovat. Tušila jsem ale, že pokud by se dále vyptávala, přišla by na to, že je to vlastně bláznovství a že mě přitom nemůže nechat, byl tedy čas zmizet. Chtě nechtě jsem se od ní odlepila a opatrně se oklepala, setřásajíc ze sebe sníh. „Děkuji,“ věnovala jsem jí jemný úsměv, spokojeně vzdychla a pomalu se vydala po nejbližší vyšlapané cestičce.

>> Vyhlídka

<< Asgaar

Po cestě do Borůvky jsem si přestala dávat tolik pozor na Sigyho. Sníh, jak to nazval, byl prostě moc velkou distrakcí, a když jsem ucítila hranice, táta byl ten tam. Zanadávala jsem si za to neustálé ztrácení pozorností a nasála ještě jednou vzduch, jestli rozpoznám, kdo všechno v lese je a jestli je mezi nimi maminka – nebo brácha. Byla opravdu zima a představa známého teplého kožíšku byla opravdu lákavá. Snad to není nic permanentního. Žít v měsíce v takovém počasí se mi vážně nechtělo.
Nosík nicméně spíš víc mrzl, než aby něco pocítil. Chtě nechtě jsem vykročila sama mezi stromy, ráda, že mě alespoň ty chrání před větrem. Měla by si fakt líp rozpoznávat, kdy si můžeš dovolit ztrácet pojem o poloze svých rodičů, napomenula jsem se, v trpké náladě.
Po chvilce jsem zahlédla záblesk známých očí. S notnou dávkou úlevy jsem doťapkala k Wizku, sama sebe překvapujíc, jak ráda ji vidím. „Wizku,“ oslovila jsem ji z dálky, „Já…“ Nedokážu ani jít za tátou. Je mi zima. Je mi hrozná zima. A stýská se mi, po bráchovi a po mamince. „Nešel tudy táta?“ polkla jsem slzy. Palčivě jsem si uvědomovala, jak moc na mě ta duševní nepohoda musí být vidět, ale hlavinku jsem měla vztyčenou a dívala se naší pečovatelce zpříma do očí.

Táta souhlasil s mým návrhem a já, opět v lepší náladě, mohla jen přikyvovat, když shrnul náš budoucí postup. Nedočkavě jsem začala přešlapovat a hned co se zvedl jsem se mu přibatolila k nohám, připravena vyrazit. Sigy se ještě obrátil na Awnay. I po celém tom incidentu byl očividně odhodlán s jí jednat civilně a já nemohla než trochu posmutnět nad vědomím, že toho rozhodně nejsem – zatím – schopná. Awnay jsem před odchodem dokázala tak maximálně věnovat úsměv – a i když jsem se vážně chtěla usmát upřímně, bylo to celé dost kyselé.
Následovala jsem Sigyho lesem, když se začala dít ta podivná věc. Z nebe začaly padat podivné bílé kousky. Byly všude kolem, padaly na zem a pokrývali ji bílou vrstvou všude tam, kde jim v tom bránily stromy – to pak padal na ně. Na tátově srsti se chvíli držely, a pak mizely. „Táto, co to je?“ špitla jsem, fascinována tím přírodním úkazem.

>> Borůvka

Ve snaze maličko se uklidnit jsem si prohlížela les a pokoušela se urovnat si, čím se liší od Borůvkového. Byly tu podobné stromy, ale celé prostředí vypadalo mnohem míň mírumilovně. Samé díry a kameny. Když jsem tak poslouchala, jaká byla zdejší alfa, vůbec jsem se nedivila, že si vybrala takovéhle místo. Přišlo mi vážně bizarní, když Sigy vyprávěl, že ho málem utopila. Proč by kdo kohokoli topil? To jen tak? Že nemá dobrý den? Bylo vlastně docela pozoruhodné, že její dcera byla samý žvást, ale že by kousala, to se nedalo říct. Zatím.
Táta se rozhodl ji ignorovat a já si všimla jejího ublíženého výrazu. Nemohla jsem se neušklíbnout a obrátila se na Sigyho, odhodlaná hrát s ním tu hru. „Nemám tatí, jedla jsem po lovu,“ ubezpečila jsem jej. A to že jsem se nacpala. Myšlenka na jídlo ve mně vyvolala vzpomínku na lov a lov vzpomínku na Flynna. Trochu mě zabolelo u srdíčka. Zdálo se mi, jako bych je neviděla věčnost. „Myslím, že Flynn by taky chtěl vidět dědu,“ podotkla jsem, „možná bychom měli jít za ním a vzít ho sebou.“ Vůbec se mi totiž nestýská po mém imbecilním bráškovi.

I když se už tatínek pokusil vysvětlit problematiku nazývání vlků středním rodem i tónem, jehož ostrost mě samotnou zarazila, tahle černucha vypadala rozhodnutá, že si nás podá, a opět opakovala svůj argument s nevědomostí. Začínala jsem to s ní vzdávat. Očividně jsme byli všichni na zcela jiné vlně. Pak mi ale připomněla, že její jméno zaznělo, a já nemohla než překvapeně vykulit oči. Opravdu? Musela jsem to přeslechnout. Ale… Byla jsem vážně zmatená a všechna převaha, kterou jsem ještě před minutkou cítila, byla ta tam. Navíc, Sigy už tím byl asi taky otrávený, navzájem nás totiž představil. Začalo to ve mně vřít a místo jakéhokoli „těší mě“ jsem Awnay jen probodla ublíženým pohledem. Stačilo opravdu málo, abych úplně vybublala, přestože jsem byla odhodlaná se udržet.
Nechápala jsem, jak jsem tu zelenonohou mohla považovat za nepříjemnou. Proti téhle byla světice! Uvytržení jsem sledovala, jak odráží Sigyho pokusy nějak nás obhájit. „Nejsme cizinci. Známe se přece jménem,“ připomněla jsem jí suše a radši nechala Sigyho, ať si to s ní vyřídí. Potřebovala jsem trochu zklidnit své pocuchané nervy, ještě více napjaté představou, že tu s touhle Awnay budeme čekat až do příchodu Lucy.

Sigy si s tou vlčicí vyměňoval nějaké poznatky o zimě a já až teď začala přemýšlet, jestli to náhodou není nějaká tajná řeč či co. Co mají vůbec všichni s tou zimou? Proč by měla být krutá? Ano, třeba teď už bylo citelně větší chladno než když jsem se narodila, ale stejně. Všechno má své meze, ne?
Na mou poznámku reagovala podrážděně. Přesně jak se dalo očekávat. Ten, kdo překvapil, byl Sigy – postavil se totiž tak nějak na mou stranu. Dodalo mi to odvahu, já zvedla hlavu a klidně šedavou probodávala pohledem, když se pokoušela vykroutit ze svého společenského přešlapu. Každý, jehož jméno neznáš, má pro tebe hodnotu věci? Neživého předmětu? A já nemám dobré mravy?! Docela mě mátla. V čem to žije? „Ani já neznám tvé jméno,“ připomněla jsem jí v odpovědi na dožadování toho mého, jinak zarytě mlčíc. Ještě to naznačování, že bych to jako měla udělat! Rozhodně jsem nechtěla skákat na tuhle její mravoučnou hru.

Vlčí psychiky se zdály opravdu skrytější a komplikovanější, těžko poznatelné a možná i stále se proměňující. Bylo to tak fascinující! Když jsem tak poslouchala tátu, zdálo se mi, že bych se na tohle všechno mohla vyptávat donekonečna. Hezky se v tom pošťourat a stejně nikdy nevědět, na čem jsem. „A proč jsou tuláky? Jsou tuláci jen ti, které odněkud vyhodili?“ doptávala jsem se zamyšleně a zkoušela si představit, jaké by to asi tak bylo být jedním z nich. Donedávna nepředstavitelná možnost.
Další otázky jsem ale kvůli příchodu černé odložila. Zkoumavě jsem ji měřila pohledem. Na chvilku odběhla a pak oslovila Sigyho. To?! V očích mi probleskl záchvěv hněvu. To si myslí, že o mě může mluvit jako o věci, jako kdybych tu nebyla? Co víc, pak se na mě i obrátila, vyžadujíc přesně ten typ reakce, kterou předchozí větou zazdila, protože označením „to“ mě přece vytrhovala z konverzace, ne? Navíc se ptala vlastně na to samé! Můj výraz ztvrdl. Neuvědomovala jsem si plnou intenzitu nebo smysl toho pocitu, ale vážně se mě dotkla. „Když odpovím jinak než on, co uděláš?“ vypadlo ze mě ze značnou jízlivostí a já sama byla překvapená, kde se to ve mně bere. Copak jsi takhle vztahovačná? Vždyť ti vlastně nic neudělala! Znejistěla jsem. Bylo tohle nutné? S jakýmsi polekáním jsem sklopila oči k zemi.

I táta se po odchodu vlčice uvolnil. Jestlipak ho ta tlapa bolí pořád? Nebo když na ní dlouho stojí? Jak daleko může dojít, aniž by ho to hodně bolelo? Zamyšlená jsem propalovala jeho packu pohledem, zkoušejíc si představit plný rozsah takového handikepu. Musíš si dát pozor na tlapky. Aby ses mohla starat o tátu.
Na mou otázku neměl úplně jednoznačnou odpověď. Je vůbec na něco jednoznačná odpověď? „A dají se nějak rozpoznat?“ položila jsem navazující otázku. Ochranáři byli ve smečce, což znamenalo, že s někým prostě museli vycházet, to snad bylo dobré. Je ale členství ve smečce znamením důvěryhodnosti? „Jsou tuláci více nebezpeční?“ vyhrkla jsem něco, co sice z mého myšlenkového pochodu vyplynulo, ale nemusela v tom být zjevná návaznost na otázku předchozí. Ale co když je smečka třeba zlá celá?
Pak se ale odněkud vynořila jiná vlčice. Měla krásně červené oči jako Blueberry. Pokřikla očividně spíš po Sigym a já se pro jistotu vyhoupla na nohy, abych nevypadal tak zevlovsky. To si to nemůžou říct mezi sebou? Přišlo mi vážně podivné, že tudy členi spíše procházeli. Byl v celém tom lese vůbec někdo kromě nás?

Se zaujetím jsem sledovala konverzaci Sigyho a ochránkyně. Fascinovalo mě, jak pohotově a přitom s klidem můj táta reaguje i na vlky, z jejichž tónu zcela jasně zaznívá nelibost. Moje mamka musí znít cizincům úplně stejně. Možná bylo dobré zachovávat si takový klid. Dostat se pod povrch toho nepříjemného chování. Byli všichni nepříjemní vlci jako Lylwelin?
Sigyho odůvodnění na Gee, jak se nám představila, očividně fungovalo. Přislíbila nám příchod Lucy a odběhla, s větou, která asi měla znít apologeticky. Trochu úlevně jsem vydechla a opět si sedla, mnohem uvolněněji. I když to, že jsme na cizím území, se pořád nemění, ne? Zvedla jsem oči k tátovi. „Tati, jsou všichni vlci, co ze začátku mluví takhle chladně, v nitru jako naše maminka?“ položila jsem otázku, která mi kroužila v hlavě, a pohlédla zpět mezi stromy, jako kdyby mi zbytky Geeina pachu měly na tuhle otázku odpovědět.

Příběh Sigyho packy byl více než děsivý. A to se stalo jen tak? Z ničeho nic? Gallireu asi ovládaly mocnosti s opravdu nevypočitatelnými vrtochy. Byla jsem ráda, že v Borůvkovém lese nebyla voda. Na druhou stranu, stromy nám taky můžou spadnout na hlavu jen tak. Je někde bezpečno?
Sigy pokračoval s obhájením své pozice ohledně nutnosti naučit se lovit a já nemohla jsem sklopit hlavu v němém souhlasu. Opravdu, něco na tom bylo, přestože jsem tušila, že lovit nikdy nebudu ráda. A toulat se jen tak sama taky ne. Bylo něco uspokojujícího mít někoho, s kým se daly sdílet poznatky. Řekla jsem si, že tenhle směr myšlenek radši odložím.
Jeho pokus vykličkovat z výzvy zajišťující mou zbabělost mě zato moc nepřesvědčil a pochybovačný pohled, který jsem mu věnovala, to dával jasně najevo. „A kdybych utekla, mohl by ses bránit pořádně?“ nechala jsem ve vzduchu viset otázku, která do jisté míry implikovala odpověď. Nebyl by. Nic neslibuju.
To už se ale mezi stromy vynořila postava a já se zcela automaticky postavila blíže k Sigymu. Její kožich byl úplně černý, jen přední tlapky měly barvu něco mezi nebem a trávou. Co mají všichni s těma barevnýma nohama? nemohla jsem než zauvažovat, jelikož už byla druhá ze tří vlků s takhle podivnými odznaky, kteří jako by šlápli do něčeho co jim je obarvilo. No bylo to na pováženou.

Zaujala mě Sigyho odpověď ohledně léčivé magie strejdy Arcanuse. Magie nejsou asi všemocné. Pokud mu nemohl pomoci. Nebo neměl jen dost zkušeností? „A jak se to vůbec stalo?“ zajímala jsem se dál, protože mi došlo, že to jsem vlastně pořád nevěděla. Třeba to způsobila nějaká jiná magie a teď se ty magie střetly a jedna překonala tu druhou a jde jen o vyvinutí dostatečného nátlaku.
Jeho vysvětlení týkající se našeho bezpečí úplně neodpovědělo na základní nejasnost, která se ve mně mlela. To, že nemůže lovit a neubrání se v silovém boji bylo smutné, ale docela jasné. Proč jsem ale měla já chtít být bráněna? Navíc mi v mysli vytanul náš rozhovor o lovu. Chce abych uměla lovit proto, že sám nemůže? Získávala jsem dojem, že si prostě nerozumíme, a že možná ptát se dál je zbytečné. Nebo není?
Ačkoli jsme postávali na kraji lesa nějakou chvíli, pořád nikdo nešel, rozhodla jsem se tedy pro posazení a nechala se šišmat od táty, přestože vzhledem k napjatému stavu mé psychiky jsem nevěděla, co si o tom myslet. Co ale řekl pak mě šokovalo. Vykulila jsem očka a nevěřícně na něj pohlédla. „To ti rozhodně neslíbím!“ vypískla jsem rozhořčeně. Jak si jen může myslet, že by pro mě bylo nejlepší ho opustit a nechat na pospas? Abych si zachránila kožich? Jak bych se sebou mohla žít, když bych tohle udělala? Jak si může myslet že bych pak mohla žít, kdybych tohle udělala?! Byla jsem zcela upřímně zklamána div jsem nezačala popotahovat, protože mi to zároveň bylo líto, a celá jsem se chvěla ani nevěděla jak. To vlče ve mně se pořád nedalo úplně popřít.