Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Ze smrti svých rodičů si asi zas tolik nedělal. Nebo aspoň je naučený se tak tvářit. Bylo ale znát, že téma se ho nějak dotýká, a já se mohla začít proklínat, že jsem se na to ptala, přestože jsem vlastně i byla ráda, že to vím. Byla jsem mu zase o něco bližší a u srdíčka mě hřálo, že kdyby se mě někdo zeptal, jestli mám nějakého kamaráda, hned by zaznělo Alfredovo jméno. Ano, přestože jsem jej znala relativně krátce, něčím mi přirostl k srdci. Bylo to tím, že byl jeden z mála vlků podobného věku, který se nezdál psychicky trochu vykolejený? Možná. A možná v tom bylo něco víc.
Když jsem navrhla, ať jdeme ven, reagoval podobně nerozhodnutě, ale když zmínil svou sestru, usoudila jsem, že přeci jen bude dobré se co nejrychleji vydat na cestu. Rodina byla na prvním místě, a ta jeho vlivem okolností dvakrát více. „Dobře. Tak si chvilku schrupnem a pak vyrazíme?“ usmála jsem se a popošla blíže k jedné z kožešin, které se válely po úkrytu. Na jednu dostatečně velkou jsem se uvelebila a kývla na Alfreda. „Pojď, vejdeš se ještě vedle mne,“ vybídla jsem ho, protože na kožešině bylo opravdu hodně místa, ale jestli se opravdu přitulí, to už jsem moc neřešila. Byla jsem rozhodnutá spát jen chvilku, abychom vyrazili co nejdříve, snad ani ne spát, jako spíš jen tak lenošit, ale hned co jsem si položila nožky, začaly mi padat víčka. Položila jsem tedy hlavu na kožešinu, spokojeně zamručela a pomalu usnula.

Když jsem vysvětlila, co mě učil Sigy, Alfredo měl okamžitě k dispozici souhlasné dovysvětlení své pointy a já si všimla, že na rozdíl ode mě, která jsem brala celou tu konverzaci jako něco čistě teoretického a od reality odtrženého, nezapomíná vše vztáhnout na sebe. Nemohla jsem se nad tím nepousmát. Zní, jako kdyby pak měl v takové chvíli na výběr. Sama jsem věděla, že takového stupně sebeovládání jsem ještě zdaleka nedosáhla. On ale tvrdil, že ano, a já neměla důvod mu to nevěřit – konec konců dosud se choval způsobně v každé situaci – ale stejnak. Říká to, protože chce přede mnou vypadat dobře? Ačkoli mi taková myšlenka lichotila, mnohem víc než emocemi, které ve mně potenciálně vyvolává, jsem přemýšlela, jak takovou věc ověřit. Prozkoumat. Využít?
Na(ne)štěstí opět strhl můj tok myšlenek, když začal vyprávět o své bývalé smečce. Opravdu to muselo fungovat zcela jinak, než smečky tady. Zároveň jsem byla upřímně šokována informací, že jeho rodiče to nepřežili, a tento poznatek mi zaklapl pusu. Jen při závanu představy, že by Lylwelin a Sigy už neměli být na světě, se mi sevřelo srdce. Nejistě jsem mu opětovala úsměv. „To mě mrzí,“ vysoukala jsem ze sebe. Nevěděla jsem, co na takovou věc říct, a tak jsem jen koukala střídavě do země a po očku na něj. Cítila jsem najednou o to větší touhu vyběhnout za bratrem, jako kdybych se potřebovala ujistit, že žije. A také jsem to hned navrhla. „Vypravíme se tedy za nimi?“ pohlédla jsem k východu, sledujíc, jak se šeří. Závan studeného větru však moje vybíhací ambice docela rychle rozprášil. „Nebo počkáme do rána? Jsem docela unavená,“ otočila jsem se zpět na Alfreda, co si o to myslí, ne úplně rozhodnutá, jaká odpověď by mi byla milejší.

Hleděla jsem na Alfreda plná očekávání. Opravdu mě fascinovalo, jak přemýšlí, a přestože jsem si všímala, že jeho postřehy nebyly vždy přesné, mnohokrát vyslovil věci, které stály za zamyšlení. Bylo složité si ho zařadit a já si uvědomovala, jak těžší a těžší se stává dostat ho z hlavy. „Zní to logicky,“ připustila jsem na jeho vysvětlení ohledně vypovídávání. „Já se často naštvu a pak křičím. Ale tátovi se to nelíbí, není to moc způsobné. Myslím, že má pravdu, když si myslí, že je to špatně,“ poznamenala jsem, neschopná tenhle svůj poznatek nějak zrelativizovat. Sigy byl pro mě prostě moc velkou autoritou a když říkal, že je špatně svému vzteku dávat průchod nahlas, věřila jsem mu bezmezně.
Alfredo se pak rozpovídal o svém otci a já si začala skládat jednotlivé informace dohromady. „Nenarodil ses tedy v této zemi,“ konstatovala jsem, „jak si se sem dostal? Ztratil ses své smečce?“ Pokračovala jsem s otázkami, velmi věcným tónem, absolutně ignorantní vůči možné problematice takového tématu, jako je minulost vlka, který tak mladý musel opustit rodinu. Má zkušenost prostě neposkytovala takovou vazbu.
O to více tomu napomáhal pohled na to, jak celý ožil, když jsem stočila řeč na jeho sestry. „Divoké, jak se to projevuje?“ zasmála jsem se, neschopná si to představit. Přemýšlela jsem, jakého vlka ze svého okolí bych označila za divokého, a nic moc mě nenapadlo. Možná maminka. Flynn je vlastně divoký, ale dost svým způsobem.
Když odpověděl, že Flynna rád pozná, s přikývnutím jsem se usmála, ale jeho další poznámka mě znovu zpražila. Byla jsem v rozpacích a moc jsem nevěděla, co s tím. „No, můj bráška je ale opravdu moooc fajn…“ zadrmolila jsem, sama nejistá, co tou poznámkou vlastně chci říct.

Alfredo reagoval poplašeně, ale ne agresivně. To, že si nechal můj výbuch líbit, bylo snad horší, než kdyby se ohradil. Cítila jsem tu provinilost až v krku. Alfredo se však po prvotním šoku nestáhl, právě naopak. Trochu překvapeně jsem pozorovala, jak si sedl naproti a začal povídat. „Popovídat?“ zopakovala jsem po něm zmateně. Jakože… To by pak mělo nějaký kladný efekt? Proč bych o tom měla povídat? To se dělá? „Ehm… Tobě pomáhá si povídat o věcech, které tě rozruší?“ obrátila jsem otázku na něj, protože taková věc mě rozhodně nenapadla, a v očích mi znovu začaly svítit jiskřičky zvědavosti, nejsilnějšího pudu.
Zkusil pak zanalyzovat pocity, které se vzkypěly proti Blueberrymu. Ačkoli to dávalo smysl, zavrtěla jsem hlavou. „Ne, spíš si myslím, že by neměl přehlížet žádného člena smečky. Je to povinnost, která se pojí s jeho autoritou,“ vysvětlila jsem svůj postoj, sama maličko překvapená, kde se to ve mně bere. Rozhodně nešlo o mé raněné city. Ale ten princip, jeho porušení mě opravdu rozladilo. Mé myšlenky se ale znovu obrátily jiným směrem, když Alfredo zmínil své sestry. „Opravdu? Jaké jsou? Já mám jen Flynna. Možná bych chtěla sestru. Flynn je takový specifický,“ chytla jsem se s upřímným zájmem tématu. „Můžeme je pak najít, ráda vás seznámím!“ navrhla jsem ještě, pohrávajíc si v hlavě s představou, jak by asi Alfredo na mého brášku reagoval. Byla by to nejlepší zkouška charakteru.

<< Borůvkový les

Do úkrytu jsem jakžtakž trefila. Vůbec jsem si nepamatovala, jak vypadal vevnitř, a došlo mi, že ani nevím, jestli jsem v něm vůbec někdy byla. Obrátila jsem se na Alfreda a hned cítila, jak mě zahřálo u srdíčka. Byl opravdu způsobný. „Je to tu opravdu moc hezké. Líbí se mi, kolik různých stromů tu roste,“ odvětila jsem souhlasně a zamířila do útrob skály. Okamžitě jsem ucítila známý pach svého táty a sourozence, ale museli jsme se těsně minout, protože v úkrytu už nebyli. Trochu mě to rozladilo, a společně s přechozím chováním Blueberryho jsem měla zaděláno na pořádnou výbušnou směs v hlavě. O to horší bylo, jak palčivě jsem si uvědomovala, že se musím zklidnit. Co by na to Alfredo řekl, kdybych teď prostě vypěnila? Už nikdy by se mnou nechtěl nic mít. Ta představa byla nepříjemná a já najednou nemohla z hlavy vyhnat tu představu, představu, jak je mnou pohrdáno.
Jeho otázka ale byla jak spoušť. Jestli je všechno v pořádku?! Jasně že není nic v pořádku! Půlka mého těla ho najednou chtěla seřvat za tak hloupou otázku, a druhá chtěla seřvat sebe samou že vůbec nějaká část mě chce něco takového udělat. Muselo to ven. „Ne!“ vykřikla jsem s prudkým obratem, takže jsem ke svému společníkovi stála přímo čelem. Jeho oči a zvuk vlastního hlasu ale byly jak studená sprcha. Kdybych neměla srst, bylo by poznat, že jsem bílá jak stěna. S pootevřenou pusou tlamou jsem se mu chvíli opětovala pohled, celá napjatá, neschopná dalšího slova. Pak vše začalo povolovat. Sedla jsem si, zmožená psychickým vypětím. Co zas děláš? Vidíš, už sis to stihla pokazit, trdlo jedno. „Ne, jen… Neudělal si nic špatného, já… Vadí mi, že mi Blueberry neodpověděl na otázky!“ jistotu jsem znovu nabyla až s poslední větou, a neodolala jsem nutkání rázně bácnout tlakou o zem. „A že můj táta a bráška tu před chvílí byli a už nejsou. Vůbec nevím kam zas odešli,“ zaznělo nakonec s určitou míru rezignace. Opravdu mě to mrzelo. Odvážila jsem se mu znovu podívat do očí a jemně se pousmát. Bylo mi jinak. „Ale jsi tu ty a konečně jsme v teple, takže je to dobré. Myslím, že tu najdeme nějaké zásoby, jestli máš hlad,“ navrhla jsem nakonec, pokoušejíc se odvést pozornost co nejdál od svého výpadu. A zpět k jeho osobě.

Blueberry očividně vůbec nepochopil, proč mu říkám, že má Alfredo zásluhu na mém životě, a já si nedokázala zabránit připadat si z toho trochu nasupeně. Si myslíš že ti to chci vyprávět?! Aniž by odpověděl na jedinou z mých otázek mě pak poslal do úkrytu a já měla co dělat, abych si ovládla, protože mi bylo jasné, že ač by byly moje námitky formulované jakkoli, nemůžu si je ve svém postavení dovolit. Už jsem byla dost velká na to, abych to pochopila. Dost velká na to, aby mi byl nějak oplácen respekt, který ti tu prokazuju. Pohlédla jsem na Launee a s lehkým povzdechnutím se na ni usmála, schopná toho jen díky pohledu na její hnědou srst. „Tak se měj, Lau, a neboj, nebudeme,“ rozloučila jsem se s přisvědčením o naší budoucí bezúhonnosti, a pak se obrátila na Alfreda. „Pojď, zavedu tě tam,“ kývla jsem na něj a pomalu se rozběhla k úkrytu, aniž bych přitom zapomněla věnovat ještě jeden zklamaný pohled své alfě.

>> úkryt

Poprosím o 8 lístků za posty 20. 1. - 14. 2. :)

Dále daruji po jednom lístku:
Sigy
Lylwelin
Flynn
Launee
Alfredo
Wizku
Makadi
Elora
Maeve

Na naše vytí neodpověděl jako první zrovna ten vlk, kterého bych si představovala, přesto na mě známý kožich působil uklidňujícím dojmem. Dobře jsem si ho… ji pamatovala z lovu. Možná právě kvůli celé té věci ohledně oslovování. Ale hlavní bylo, že vlk znal mě a já znala jeho. Horlivě jsem přikývla, když se zeptal, jestli nám může pomoct (ani jsem se nestihla pozastavit nad tak podivnou otázkou poté, co najde jedno smečkové vlče s dvěma cizinci na hranicích), slovo si však vzala Launee, která vysvětlila situaci. Má souhlasná gestikulace zesílila, když navrhla, ať se ujmeme Alfreda. „Je to můj kamarád. Je moc hodný, zachránil mi život!“ moc jsem nevěděla jak přesně, ale když jsem to říkala, znělo to jako pravda.
To už se ale přiblížil druhý vlk. Okamžitě jsem rozpoznala červené tlapky a unaveně se pousmála na svého alfu, který mezitím oslovil Launee jménem a já jako kdybych už cítila teplo úkrytu. Nebo jsem ho opravdu cítila? Všimla jsem si toho podivného útvaru, ze kterého sálalo teplo, a překvapeně zamrkala. To je… Oheň? To je krásné! Jak to… Fascinovaně jsem si kouli chvilku prohlížela, než mě Blueův hlas opět uvedl do reality. „Blue, je to můj zachránce a přítel!“ vysvětlila jsem raději i jemu, aby se na Alfreda tolik nemračil. Vzpomněla jsem si pak ještě na jednu věc a okamžitě ji vyslovila nahlas:„Je tu tatínek a maminka? Určitě by chtěli vidět tetu Launee. Ta nás taky zachránila, oba!“ Doufala jsem celým srdcem, že řekne ano.

>> Vyhlídka

Držela jsem se mezi Launee a Alfredem, který se zařadil vedle mě. Pozorovala jsem ho o to bedlivěji. Nechce snad být blízko u Launee, protože ji tolik nezná? Nebo… Nebo chce být u mě? Asi je dobré, že není tolik důvěřivý, i když Lau si jeho důvěru zaslouží. Malý vlček v mých očích stále stoupal. Dávala jsem na něj tedy o to větší pozor a snažila se jít tak, aby byl ten kousek vedle mě co nejlépe průchodný. Ani to ale nemohlo na obtížnost terénu stačit a když jsem slyšela tiché syknutí, okamžitě měl Alfredo celou mou pozornost. Sledujíc jeho pohled jsem si všimla krůpějí krve na tlapce. „Jsi zraněný!“ pískla jsem zděšeně, přestože Alfredo se očividně rozhodl dělat jako by nic. Co jsem mohla dělat? Kráčela jsem dál a úpěnlivě jej sledovala se směsí starosti a zmatenosti, než nás všechny upoutaly obrysy stromů. Stromy v Borůvce jsem si prohlížela kdysi moc důkladně na to, abych je teď nepoznala, a když jsme dorazili mezi jejich kmeny, byla jsem si téměř jistá. A ani ta největší vánice nemohla zakrýt známý pach. „Ano, jsme tady,“ přesvědčila jsem Alfreda s tím nejpovzbudivějším úsměvem, kterého jsem byla schopna. Cítila jsem opět ztracenou sebejistotu a obrátila se k Launee: „Zvládli jsme to!“
Vytí naší zachránkyně se brzy rozlehlo lesem, nezdálo se však, že by ho někdo zaregistroval. Tebe znají, zkus to také. Táta i máma okamžitě poznají můj hlas. Možná je to jistější cesta. Pomalu jsem zvedla hlavu a zavyla. Nebo spíš něco v tom smyslu. Mé vytí bylo mnohem slabší a zdaleka ne tak průrazné, jako to Launee, ale táhlo se poměrně čistě. Byla jsem s tím celkem spokojená.

// Loterie 7

Byla jsem ráda, že Alfredo se na Launee netvářil nijak nedůvěřivě a spolehnul se na můj úsudek. Bylo nicméně opravdu zvláštní, že se tu hnědá vlčice objevila. Ve smečce měla vždy co dělat. Jaktože je tak daleko? „Chvilku poté,“ přesvědčila jsem ohledně její otázky na délku našeho pobytu v Borůvce. „Je to tam moc hezké. Všichni jsou hodní a dávají nám najíst,“ rozhodla jsem se ještě dodat, aby bylo jasno, že se nám daří opravdu dobře. Jak se asi má ona? Drží Maharská smečka pohromadě? Začínaly se mi hromadit otázky, přes všechen ten vrch a závěje bych ale nedokázala udržet konverzaci. Otázky a odpovědi musely počkat. Pomalu jsme se začali šinout k hranicím a já se snažila držet co nejvíce u Launee, vepředu. Byla jsem koneckonců jediným členem smečky, do které jsme mířily, a přestože Sigy i Lylwelin se s Launee přátelili, cítila jsem tíhu odpovědnosti. Hlavně za Alfreda. Kdybys jej neoslovila, mohl už být dávno doma. Takhle se jeho cesta jen zbytečně prodloužila.

>> Borůvka

// Loterie 6

Vítr začínal cítit. Zima, kterou jsem předtím díky koktejlu pocitů způsobených Alfredem a jeho teplem nevnímala, se mi najednou dostala pod kůži a ještě dál. Navíc, to, co na nás padalo z nebe, už rozhodně nebyl sníh. Štípalo to jak čert. Poděšeně jsem se podívala na Alfreda. Celý kožíšek jsme měli pokrytý sněhem. A já cítila, že se začínám bát. Měla jsem opravdový strach. Dostaneme se v tomhle do Borůvky? Co všechno se může pokazit? Zvládneme se tam dostat? Proklínala jsem se za celou tu podivnou zvědavost, která mě držela s Alfredem na tomhle místě.
„Není na co čekat, vezmu tě tam. Nikdo tě neodmítne, když si vlče, a můj táta nedovolí, aby se stalo něco jiného,“ rozhodla jsem nakonec s trochu hranou sebejistotou, ale velitelské pudy ve mně mi dodávaly zbytek potřebné kuráže. To bys ale nejdříve musela vědět, odkud jsi přišla. Mé stopy byly už dávno zaváté. Horečnatě jsem přemýšlela. Musíš hlavně dolů. V lese už poznáš kde jsi. Kdybys netrefila, dostaneš se do Asgaaru, a tam se o tebe postará teta Lucy. Pokud nenarazíš na tu příšeru z minula. Ale ta ví kdo jsi, nemůže nám ublížit… Z myšlenek mě vytrhl známý hlas. Zcela instinktivně jsem se přitulila k tomu hnědému kožichu a mžourala nad sebe, jak se vítr kolem nás postupně tišil. „Launee!“ vykřikla jsem, jak jen radostně to mohlo v tu chvíli znít. I ta mě brzy poznala a hned se vyptávala. Pocítila jsem jemný osten studu, ale obecná úleva pro něj sotva nechala místo. „Bráška i rodiče jsou v Borůvkové smečce. Já… Já chtěla trochu prozkoumat okolí, a narazila jsem tady na Alfreda,“ kývla jsem na svého společníka, „ale už moc nevím, kudy zpět.“ Ano, za tohle jsem se styděla zcela nepokrytě, a minimálně mé stažené uši to prozrazovaly.

// Loterie 5

Ani jsem si neuvědomovala, jak rychle čas letí. Konverzace s Alfredem neměla v mém životě precedent a já najednou nedokázala přemýšlet stejným způsobem, jako když byl on pro mě jen podivná šmouha ve sněhu. Zcela soustředěně jsem hltala každé slůvko, které z něj poplašeně vypadávalo, a nechala si jej otisknout do paměti. „Nevadí mi to,“ ujistila jsem jej, v pokusu vrátit mu jeho očividně dost narušenou sebejistotu. Pořád mával ocasem a já si nedokázala nevšímat každého toho posunku. Z jeho nervozity jsem byla sama nervózní. Copak působím tak hrůzostrašně? Vypadal tak smutně. Hned jsem se zas proklínala, že jsem se tak nechala unést těmi hvězdami. Ale copak jsem mohla vědět, že ho to tak zasáhne? Zároveň říkal docela blbost, bylo správné mu ji vyvrátit, ne? Byla jsem z toho celá tumpachová.
Zaseknutá jsem tam stála a z mých obav, že dalšími slovy ho jen víc znejistím, plynula odmlka v hovoru. Což možná nebylo lepší, než kdybych vyslovila nějakou z těch otázek, co mě pálily v hlavě. Když se zeptal, jestli se mi nezdá zima, skoro jsem se lekla. „Jo, jo, je tu opravdu zima. No… Můžeme k nám do smečky. Je tam teplíčko. Nebo… Znám kousek odtud takové místo. Asi tam není moc místa na schování, ale úkryt to je,“ navrhla jsem s trochu nadějnějším pohledem, přemýšleje, jestli do Útočiště vůbec trefím. Pamatovala jsem si, že by to mělo být někde mezi touto horou a močály, ale kde přesně, to byla otázka.

// Loterie 4

Alfredo překvapivě znejistěl právě nad otázkou, která mi přišla nejbanálnější. Zvědavě jsem k němu otočila hlavou, když ze sebe vysoukával jakousi odpověď. Udělat vlčici radost? Květinka? Pousmála jsem se, lehoučce. Jo, bylo to hezké. Na druhou stranu… „Jak mi to má udělat radost, když tomu nerozumím? To je jako kdyby si to říkal spíš jen tak sám sobě,“ zachichtala jsem se upřímně a obrátila oči zpět k obloze. Jen na chvíli - když jsem je upřela opět na něj, střetly se s těmi jeho. Byl tak blízko. Téměř jsme se dotýkali špičkou nosu. Překvapilo mě to. Dech jako by se zastavil. Heather, tohle by se nemělo dít, ne? Tohle je trochu moc. Přiznej si, že tohle je trochu moc! Do těch očí jsem se mu ale pořád dívala, a co víc, nemohla jsem se odtrhnout. Jako kdyby to nebylo fyzicky možné. Zaznamenala jsem jeho úsměv. Vyvolal ve mně zvláštní dávku sebejistoty. Usmála jsem se na oplátku.
„Tak to přece není. Když se ty díváš do jezera, vidíš svůj odraz, který tam není proto, že jsi do něj předtím spadl, ale právě proto, že jsi tam ještě nespadl,“ oponovala jsem jeho teorii ohledně padajících hvězd. Jeho myšlenka mi byla tak nějak emočně příjemná, bylo to opravdu prazvláštní, docela se mi to jakýmsi způsobem líbilo, působilo to sympaticky, ale v téhle otázce jsem byla zkušená a ani ty nejpodivnější emoce neodvrátily mé jasné směřování k faktům. Najednou jsem měla znovu půdu pod nohama a viděla jasnějšíma očima. Znásobilo to ještě potvrzení mé domněnky o tom, že byl z jižních krajin. Škoda jen, že jsem mu rozuměla tak každé druhé slovo. „T u vás všichni mluvili takhle? Používáš spoustu slov, které neznám. A myslím, že ani nemám znát,“ vypálila jsem po jeho výpovědi otázku navenek s jeho odpovědí zcela nesouvisející. Ať jsem poznala vlky odkudkoli, všichni mluvili stejně. Tak proč tenhle ne? Čím je to způsobeno? Má hlava byla plná otázek, tak plná, že na nějakou romantiku prostě nebyl čas. Nebo snad ano?

// Loterie 3

Horlivě jsem přikyvovala na jeho poznámku, že není vhodné se chvástat rodiči před osiřelým vlčetem. Měla jsem v hlavě ale tisíc otázek. Jaktože nemá rodiče? Co se s nimi mohlo stát? Přišel o ně tady na Gallireie? Nebo to bylo jinde? Jak se mu povedlo dostat do Sarumenské smečky? Zkoumavě jsem ho pozorovala, jako kdyby se zdálo to vše možné vyčíst z jeho kožíšku. Je tedy pravda, že nemá žádné jizvy nebo jiné stopy po zranění, uvědomila jsem si. Nekulhá a je dobře rostlý. Nemohlo se mu stát nic vážného, z čeho se nejde vylízat. Nebo byl někým vyléčen?
„Co znamená il mio fiore?“ zeptala jsem se ještě před svým překulením, ale pak už jako kdybych na tu otázku zapomněla. Chce být můj kamarád. Kamarád. Je to vhodné mít kamarády z jiné smečky? Úplně jsem zapomněla, že by to celé mohla být vlastně past. A mohla? Leželi jsme tu na sebe nalepení jak to šlo. Kdyby tě někdy měl někdo napadnout, stalo by se to teď. Takhle ve sněhu na zádech jsem byla opravdu bezbranná. A bezbranná jsem si vůči němu opravdu najednou připadala. Před čím by ses to ale chtěla bránit?
Pozorovala jsem slunce a říkala jsem si, že by přeci jen, možná, bylo docela vhodné se zvednout. Ale cosi mě drželo na místě. Možná to bylo to teplo, jehož byl Alfredo zdrojem, a o které jsem nechtěla přijít. „No jo, ale co se pak děje s těmi za obzorem?“ zasmála jsem se nad jeho slovy, i když tedy představa spouště, kterou takové padající hvězdy mohou způsobit, moc k smíchu nebyla. Brzy jsem znovu zvážněla. „Máš rád zimu?“ vypadlo ze mě, trochu mimoděk.

// Loterie 2

Vlček opravdu vypadal překvapeně z mých otázek a já mohla jen vnímat, jak mi běhá mráz po zádech zděšením. Očividně jsem ho znejistila. Heather! Nikdo mi nikdy nespílal tak moc, jako jsem právě nadávala sobě samé. Oči jsem měla přilepené na jeho tváři, jak ze sebe pomalu soukal odpověď. „To je ale přece pochopitelné. Říkala necitlivé věci,“ vyhrkla jsem s křišťálovou upřímností v očích, a možná i trochu touhou, abych omluvila svou vlastní necitlivost. „Navíc, chvástat by se vlk neměl ničím, ne?“ dodala jsem, tentokrát s nejistým úsměvem, který se snažil vypadat povzbudivě. Lítost se mísila s pocitem viny.
Alfredo pak vyskočil na nohy a já ho následovala na kraj kopce. „Jo, obávám se, že s ní budou ještě problémy. Mrzí mě to. Nemám… Nemám ve smečce moc přátel,“ povzdechla jsem si tichounce v odpovědi. Na jeho výzvu jsem se pak okamžitě podívala na nebe. A opravdu. Hvězdy padaly! S tlamou dokořán jsem koukala na ten boží zjev. „Jak je to možné? Čím se to stalo? Není to nebezpečné? Ale je to krásné!“ mumlala jsem nevěřícně, vůbec neregistrujíc, že Alfredo sebou žuchl do sněhu. Až jeho krátké „přidáš se“ mě probralo z vytržení a já se překvapeně zamrkala, sledujíc, jak tam položen lebedí. Přidáš se? Jak to myslí? Jakože? „No… Asi můžu,“ přesvědčila jsem nejistě. Opravdu jsem netušila, jak se do podobné polohy dostat, tak jsem si nejdřív opatrně lehla na bříško a pak se pokusila jedním rychlým pohybem přetočit. A opravdu, najednou jsem byla na zádech, ale nedalo by se říci, že tak, jak jsem zamýšlela. Možná jsem si ale měla předtím lehnout kousek dál, protože ta rychlá otočka mě dostala přímo k němu, až byl celý můj bok zanořený v jeho srsti toho jeho. Ve všech místech dotyku mě začalo mravenčit a brzo jsem celá byla jak v horečce. Co to je? Došlo mi, jak je proti němu sníh studený. A jak příjemné bylo to teplo. Ani jsem se nepohnula a dech, z nějakého důvodu zatajený, mi nedovolil vyřknout ani slůvko. Mé oči velmi soustředěně sledovaly oblohu, zatímco hlava byla zcela zahlcena tou rozmilou horkostí.