Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Wizku odešla a já se s povzdychnutím rozhlédla okolo. Sníh tál, ale pořád byla štiplavá zima a já se zachvěla, když jsem si to uvědomila. Zvedla jsem oči k nebi a mezi větvemi stromů jsem viděla prosvítat hvězdy. Pousmála jsem se.
Věděla jsem, že nejlepší věc, kterou teď můžu udělat, je pokusit se najít tátu, mámu, nebo alespoň Flynna. Stýskalo se mi a navíc jsem je opravdu neviděla velmi dlouho. Třeba už se Flynn stal normálnějším. Nepokládala jsem to za pravděpodobné, ale jestli on něco uměl, tak mě překvapit, a tuto schopnost nebylo radno podceňovat. S vzdychnutím jsem hlavu zas sklonila a vydala se k hranicím. Nechtěla jsem jít nijak daleko. Usoudila jsem, že pokud je Sigy s Flynnem, rozhodně nebudou na druhé straně země. Směrem na Vyhlídku už jsem to znala, rozhodla jsem se tedy zamířit trochu jinam, zvědavá, co tam objevím.

>> Zrcadlové jeskyně přes Zelené nory

Trochu nepřítomně jsem přikývla, když mi Wizku vysvětlila, čím je to blikací ucho. Slíbila jsem si, že jednou tomu budu muset přijít na kloub pořádně do hloubky. A vyzkoušet si to. Sigy nám říkal o magiích a o tom, že nějaké máme – jaké ale, to nešlo dost dobře vydedukovat.
Její další otázka mě trochu zarazila. Neptá se na tohle vlk náhodou ve chvíli, kdy toho druhého potká? Vypadala fakt sklesle. Podezřívavě jsem přimhouřila oči. „Máš se dobře ty?“ odpověděla jsem otázkou, znějíc značně pochybovačně.
Když mě nabádala k opatrnosti, jen jsem poslušně přikývla, i když jsem si trochu myslela své. Ty taky. Pak mi oznámila svůj záměr shánět jídlo a já si uvědomila, že naše konverzace pomalu končí. Nechtěla jsem jít lovit. Za žádnou cenu. „No, ano,“ zalhala jsem s úplnou samozřejmostí, když se mě zeptala na rodiče, a ještě jsem se nervózně usmála, abych dodala tomu prohlášení na důvěryhodnosti (protože kdyby se mě doptala, pravda by spíš vyplula na povrch). „Hodně štěstí v lovu,“ dodala jsem, abych uzemnila jakoukoli otázku, která by mohla vést k mé účasti na tak barbarské aktivitě, a trochu napjatě jsem na ni pohlédla, doufajíc, že můj nynější osud nebude tolik řešit.

Překvapilo mě, že si Wizku všimla té věci s uchem. „Jak víš, že ti zmizelo?“ zeptala jsem se na to ihned zvědavě. A jak k tomu přišla? Magie byly pořád oblastí mnou málo prozkoumanou a já se měla tendenci chytat každého stébélka informace, která mi o nich byla dána. Zároveň mě ale nyní tížily jiné věci. O něco méně kouzelné, podobně nepochopitelné.
Na můj malý emocionální úlet reagovala překvapivě klidně a já nemohla než být za to ráda. Lehce jsem se k ní přitiskla, když ke mně přišla, a černé myšlenky jako by s tím jedním dotekem cizího tepla zmizely. Hned jsem se ale zas odtáhla, abych k ní mohla zvednout očka. „Myslím, že ne," zavrtěla jsem hlavou, "totiž, zatím ne. Vím z jaké je smečky, až budu připravená, dojdu tam." Odpověděla jsem s poměrně vysokou mírou rozhodnosti. Přestože její návrh by asi určité věci vyřešil, cítila jsem nutnost se s tím vypořádat samostatně. A hlavně později. Setkat se s ním teď by nakonec mohlo znamenat ještě větší nadělení. Usmála jsem se na svou pečovatelku v náhlém návalu vděčnosti a něhy. "Děkuju," špitla jsem.

Wizku byla nejspíše sama ráda, že téma jsme na jeho teoretické úrovni opustili. Pořád vypadala dost smutně a mě trochu dloubalo svědomí, že za to tak trochu můžu, když jsem se o tom tolik chtěla bavit. Jen jsem nevěděla, jestli je lepší stáhnout hovor na sebe, nebo zda-li by pro ni bylo lepší se svěřit. Třeba by se jí ulevilo! A já bych nemusela žít s tak sžíravou zvědavostí. Byla ale Wizku vlčice, které pomáhá o svých problémech mluvit? Nebo je radši pohřbívá a nechává vyplouvat na povrch proměněné v záplavy smutku a nejistoty? To byla věc, kterou jsem se teprve musela dozvědět.
Má první slova ohledně onoho Alfredova činu si asi přebrala trochu jinak, než jsem je zamýšlela. Trochu pobaveně jsem sledovala její nerozhodný výraz a blikající uch- blikající ucho?! „Wizku, tvoje ucho se chová vážně divně,“ oznámila jsem jí ihned trochu starostlivě, protože takový úkaz stál za změnu tématu. Ona to možná chtěla přejít - zůstávala u Alfreda. Já, i když trochu znejistělá tím podivným úkazem, jsem se nad tou otázkou nemohla nezamyslet. Což možná bylo jádro problému, protože čím víc jsem nad tím přemýšlela, tím jasněji jsem měla v tom, že mě to vlastně fakt štve! „Líbilo? Jak šťastná? Že to udělal?! Předtím jsme si normálně povídali, spali spolu na kožešině a bylo to fajn, ale pak se to stalo, a, a –" můj hlas se nekontrolovatelně zvyšoval a já se pokusila aspoň jednou pořádně nadechnout a vydechnout, což vedlo k tomu, že moje další slova zněla rozvážněji, ale napětí v nich nebylo o nic menší, „a začal se chovat divně, najednou se asi styděl nebo nevím a pak odešel. Což je špatný nejen kvůli tomu, že tu pořád mohl být, ale i kvůli tomu, že se jmenuje Alfredo! Ta béžová hledala určitě jeho!“ Vztek, který jsem najednou cítila k Alfredovi a který jsem úspěšně vylévala na Wizku, byl asi tak stejně silný, jako všechno to kladné, co mě při vzpomínce na něj hřálo u srdíčka. Jak jen mohl?! Do té chvíle to bylo perfektní. A když to musel udělat jednou, proč to neudělal pořádně? Co si z toho mám vzít?! Pohlédla jsem na Wizku. Jako kdybych znovu slyšela tátovo napomenutí. Síla mě začínala opouštět. „Jestli jsi s tímhle něco schopná udělat, tak to jsem zvědavá,“ povzdechla jsem si. Znělo to ještě nešťastněji, než já reálně byla.

Wizku sice mou tezi přijala, stále ale trvala především na svém. Přestože to dávalo smysl tak nějak samo o sobě, byla jsem k celé té teorii víc a víc skeptická. „Stejně bych nad tím nechtěla přemýšlet takhle,“ pokrčila jsem nakonec rameny. Jo, byl to způsob, jak vztahy vnímat, jako výměnu kousků… Ale způsobů, jak se nad tím dá přemýšlet, je mnoho, a tenhle mi vlastně přišel pro celkovou kvalitu ne tak prospěšný. Nechtěla jsem asi ani představit, jaká by byla láska mých rodičů ke mně, kdyby nad ní bylo přemýšleno takhle transakčně. Nechci dávat lásku druhému napospas. Chci prostě milovat. Měla jsem to ale vyjasněné a už jsem se potřebovala dostat k věci. Nebo, k vlkovi. Prostě k Alfredovi.
Na načnutí celého incidentu s Alfredem reagovala Wizku mnohem intenzivněji, než jsem si myslela, že bude. Její otázka mi nějakou dobu rezonovala v hlavě, a já se snažila rozhodnout, jestli mám opravdu odpovídat, či zda-li to byla jen forma výhružky onomu neznámému pachateli. Nakonec jsem zvolila to první. „Asi mě ani nenapadlo to chtít,“ přiznala jsem zcela upřímně. V jazyce lásky jsem neuměla ani slovo, minimálně tedy do onoho momentu, a Alfredův „polibek“ byl událost, o jejíž existenci jsem si předtím nedokázala nechat zdát. Najednou se mě ale týkala, a já tušila, že myšlenka na podobné události ve mně bude znovu a znovu ožívat. Pohlédla jsem opět přímo na Wizku a všimla si, že její oči na mě rozhodně nehledí se stejnou průzračností. „Olízl mi nos,“ vypadlo ze mě nakonec, pro upřesnění situace. Doufala jsem, že reakce mé pečovatelky mi třeba řekne trochu o tom, jak moc závažný čin to vlastně byl.

Láska. Aha. Bylo to téma očividně citlivé, Wizku rozhodně nevypadala při pokusu o přiblížení podstaty toho pojmu nijak komfortně. Její vyprávění ale bylo příjemně poetické a ona sama jako kdyby přitom na něco vzpomínala – alespoň tak se mi to zdálo. Já jen dosazovala, porovnávala a škrtala a docházelo mi, že je to vlastně celé pekelně složité. S Alfredem jsem se cítila dobře, ale nějaké motýlky při každém slově, to úplně ne. Někde v koutku vědomí jsem ale nemohla umlčet hlásek, kterému to celé bylo něčím povědomé. Občas si cítila něco jako… Motýlky. Obrátila jsem pohled raději ven z vlastní hlavy a přistihla Wizku s dost zkroušeným výrazem. Milovala někdy někoho? Tak, že jí smutní jen na to vzpomínat? Měla jsem sto chutí se zeptat, ale zatím jsem nedokázala odhadnout, jestli vůbec chce slyšet takovou otázku. Od Alfreda jsme se ale docela vzdálily. Opravdu?
Pohrávala jsem si s myšlenkou, že na něj zas zavedu řeč, ale na to mi přišla její druhá promluvila trochu moc problematická. Kus sama sebe? „Nic není zadarmo. Kus za kus,“ prohlásila jsem docela lektorsky na to, že já jsem byla v téhle situaci za tu poučovanou. Lehce jsem sklopila uši, jako kdyby mi to bylo líto. „Chci říct, že to nedává moc smysl, ne? Pak by někteří vlci měli spoustu kousků a jiní vůbec žádný. Jak by to vůbec fungovalo? Z principu to musí být výměna, ne? Pak sice nemáš kousky, se kterými ses narodila nebo co, ale máš další kousky od jiných které se stanou tvé,“ zkusila jsem nakonec více vysvětlit svůj úhel pohledu, pobídnutá povzdechem Wizku, že moc mluví (chtěla jsem z ní koneckonců dostat ještě pár věcí, bylo tedy potřeba trochu pohřbít domnění, že tomu tak je a že by se ještě měla začít ptát ona mě). Pořád mi v hlavě zvonila vzpomínka na Alfreda a já převalovala v hlavě slova, jak jen bych to mohla před Wizku nadhodit. Chvilku jsem si ji měřila, odhadujíc, co asi tak bude fungovat nejlépe. Nesmělo to zase tak moc změnit téma. „Myslím, že mezi mnou a mým novým přítelem nebyla láska,“ začala jsem nakonec trochu opatrně, ale s velmi problematickým tvrzením, „ale když jsme se loučili, udělal takovou... věc.“ S tímto náznakem „bomby nakonec“ jsem upřela na Wizku očka, zvědavá, co mi na to poví.

Visela jsem své pečovatelce na rtech a když z ní konečně vypadlo jméno toho hledaného kamaráda, celou mě polila horkost. Alfie sice byla trochu méně honosná verze jména Alfredo, nemohlo však být pochyb, že jde o něho. Nebo ano? Říkala kamarád, ne bratr. To by snad rozlišila, ne? Kdybych hledala Flynna, nikdy bych neřekla kamarád, je to moc málo specifické, nevystihuje to náš vztah ani v nejmenším, aniž by to tomu cokoli ubíralo. Nejistě jsem zastříhala ušima. Na druhou stranu ta vlčice už byla pryč. A já stejně nevím, kde Alfredo je, jen kam šel.
Navíc, když jsem zmínila Wizku, že jsem se s ním poznala, zatvářila se fakt divně. Zaraženě jsem sledovala, jak kolem nás vytváří svým gestem, tónem hlasu a jemným úsměvem zdání soukromí a intimity. Jde snad o něco tajného? Na tohle jsem tedy rozhodně nepřistupovala, ale zas jsem nechtěla působit moc odtažitě, tak jsem se aspoň způsobně posadila a pokoušela se tvářit podobně vážně, přestože muselo být docela znát, že mě to celé trochu vyvádí z míry. Byla jsem si vědoma, že slovo přítel a kamarád se užívá v trochu jiných kontextech, ale přišla mi docela podobná a vlastně slovo "přítel" se mi zdálo v něčem bližší, jaksi dospělejší. Wizku to ale očividně chápet ještě trochu jinak. „Jak to myslíš, něco víc?“ opáčila jsem nakonec opatrně. Samozřejmě jsem dost jasně tušila, co tím myslí – protože takové olíznutí čenichu přece je něco víc, než – ale potřebovala jsem to slyšet od ní a byla jsem odhodlaná si to nechat vysvětlit.

Wizku pohled jako kdyby zavřel dveře od toho prázdného pokoje, kterým bylo moje srdíčko, a já jí opětovala vřelý úsměv. Vypadala opravdu radostná že mě vidí, a jen to nakonec stačilo, aby mi všechno nepřišlo tak beznadějné. Zároveň jsem si nemohla nevšimnout, že podobně ráda byla i za to, že sebou může plácnout o zem, a má poděšenost byla tedy opět zchlazena pochybou, jestli jsem jí náhodou nevyrušila od šlofíčka. Představa, že by kvůli mně musela odložit odpočinek, byla nepříjemná, stejně tak by ale nepříjemné se jí na to ptát a pak odcházet a já se v bleskové úvaze rozhodla upřednostnit sebe. Navíc, podle její odpovědi ohledně vlčice to nemohla být zas tolik vyčerpávající konverzace, když neznala ani její jméno. Trochu mě to podráždilo a já přistihla na své tváři trochu nasupený výraz. „Jak se jmenoval ten kamarád?“ nevzdávala jsem to, ale pokusila jsem se znít jak jen přívětivě to šlo. Už tak mi bylo trochu stydno, vždyť vůbec nevím, co se mohlo odehrát. A Wizku jsem neviděla dlouho, od té doby, co jsem se vydala na svůj malý průzkum a odchytila Alfreda na Vyhlídce. Vzpomínka na ten okamžik mi vykouzlila úsměv na tváři, který jsem nebyla s to potlačit. Neschopnost ovládat svou mimiku mě ale opět vrátila k údělu, se kterým jsem vystoupila z naší nory. Je potřeba tomu porozumět.
Wizku myslela nejspíš na úplně jiné věci, což mi připomněla, když se mě zeptala na můj život, a já se pokusila aspoň trochu srovnat ten soustředěný výraz, kterým jsem jí doteď probodávala. Otevřela jsem pusu, jako kdybych chtěla okamžitě začít mluvit, než mi došlo, že to vlastně vůbec není banální otázka a je potřeba si to trochu rozmyslet. Navíc jí nemůžeš říct, že jsi byla pár dní mimo území smečky s cizím vlčetem které jsi potkala jinde a pak ho zavedla až do smečkového úkrytu a pak tě políbi- „Našla jsem si nového přítele,“ vyhrkla jsem, trochu v napětí, a upřela na Wizku oči v očekávání další otázky. Hodně jsem o tom chtěla mluvit, ale zároveň bylo potřeba tolik věcí, no, neříkat…

>> Úkryt

Les byl o poznání plnější než úkryt, nicméně ani jeden z těch pachů, které mě udeřily do nosu, nebyl z těch, v které jsem doufala. Přišlo mi podivné, že by se táta s Flynnem vzdálili od smečky na takovou dobu. A jak dlouho jsem neviděla mamku…
Zatřepala jsem hlavou, jako kdyby mi ten pohyb mohl pomoci vyhnat z hlavy všechny ty chmurné myšlenky. Přestože jsem byla najedená a vyspalá, necítila jsem se nijak dobře. Alfredo přehlušil hlad a únavu svou hřejivou přítomností, obráceně to ale nefungovalo. Ani nejlepší pochoutky a spánek by nedokázaly zaplácnout tu prázdnotu, kterou jsem cítila v srdci. S povzdechem jsem vyrazila po jedné z vyšlapaných cestiček sněhem, odhodlaná promluvit na první dostupné stvoření a zeptat se ho, kde jsou sakra všichni moji milovaní příbuzní. Jako kdyby to mohl vědět.
Přes vrstvu sněhu jsem si nakonec tak akorát všimla modravého záblesku očí své pečovatelky. To byla rozhodně jedna z těch nejlepších možností. Se stále neutichající vervou zorganizovat svůj život do něčeho smysluplného jsem se k ní začala brodit závějí. „Wiz…“ oslovila jsem ji, zastavená ale v půli slova pohledem na odcházející béžovou vlčici. Velmi mladou vlčici. Závan jejího pachu mi byl podivně povědomý. „Kdo to byl?“ obrátila jsem se zpět na svou pečovatelku, můj hlas zabarvený lehce podezřívavě.

<< Zelené nory přes Borůvku

Do úkrytu jsem došla plna dojmů. Tak, jako jsem předtím palčivě cítila Alfredovu přítomnost, mě teď zasahovala jeho absence, a já nedokázala než přehrávat si všechny naše poslední rozhovory do detailu, jak jen jsem byla schopná si vzpomenout. Co se to vlastně stalo? Mé emoce byly podivně nahnuté všemi směry a já, ačkoli jsem se snažila jak chtěla, jsem z toho nedokázala poskládat nějaký vhodný obrázek. Navíc jsem zoufale cítila nutkání si o tom s někým promluvit, v úkrytu už ale bylo úplně pusto. Polila mě náhlá vlna beznaděje a já sebou zkroušeně plácla přesně na tu kožešinu, kde jsme předtím leželi. Zcela automaticky jsem nasála pach, jestli tam po nás nějaký nezbyl, a až když jsem opravdu ucítila něco, co vzdáleně připomínalo Alfreda, jsem si uvědomila, jak bláznivě musím vypadat. Žádné takové! Zatřepala jsem hlavou, jako kdyby to snad mohlo pomoct, a radši jsem se okamžitě zase zvedla.
Zamířila jsem ke skrýši s jídlem, kde jsem naštěstí našla nějaké skoro zmrzlé zbytky z předchozího lovu a odhodlaně jsem jich pár sežvýkala, jako kdyby mi jídlo mohlo pomoci zapomenout. Ne že by to trochu nepomohlo. Žvýkání utlumuje myšlení. Musíš se držet zaměstnána. Ta myšlenka mě osvítila jak dar z nebe a já po krátkém obhlédnutí úkrytu opět vyrazila ven.

>> Borůvka

Doteď jsem si vlastně neuvědomila, k čemu tahle konverzace nevyhnutelně vede, a to bylo naše rozloučení. Když mi to došlo, nemohla jsem nepocítit osten smutku. Vlastně se mi loučit nechtělo, i když jsem věděla, že Alfreda rozhodně nevidím naposledy. Navíc, už jsem se rozhodla, a nemohla jsem vzít tohle rozhodnutí zpátky. Integrita musí být!
Přikývla jsem, když sám vyjádřil jistotu nad naším budoucím shledáním. „Určitě si tam udělám výlet!“ zazubila jsem se, přestože můj úsměv brzy zase pohasl. Byl opravdu čas se rozejít a já bojovala s touhou to ještě odložit. Bylo to najednou tak těžké. Pohlédla jsem na něj, jako kdybych očekávala, že sám iniciuje rozloučení. Místo toho se zeptal na mého tatínka a bráchu a já mohla jen pokrčit rameny. „Je to možné. Asi… Asi se zase vrátím do úkrytu a počkám na ně tam. Bude to nejjistější způsob, nechtěla bych se ztratit. Nemám asi moc dobrý orientační smysl,“ povzdechla jsem si a snažila se znít co nejvíc upřímně, protože jsem doopravdy byla přesvědčená, že orientační smysl mám výborný. Ale na sněhu se nedržely pachy dlouho a byl to opravdu nejvíc efektivní způsob, jak se s nimi zase shledat. Podívala jsem se Alfredovi do očí už zcela rozhodně.Musí se to stát. „Alfredo, ráda jsem tě poznala. Snad se tedy zase shledáme,“ pokusila jsem se vyloudit úsměv, byl ale asi stejně pravý, jako moje předchozí tvrzení. Nějak to nešlo všechno ven. „Tak… Tak ahoj,“ tohle už bylo hodně přiškrcené a já se odvážila mu naposledy podívat do očí, než jsem je zase sklopila. Půjdu. Otočila jsem se, neochotně, ale rychle, abych už to měla za sebou, a vyběhla směrem domů. Od Alfreda. V hlavě zmatek.

>> úkryt přes Borůvku

//dnes už nenapíšu a pak budu přes týden pryč, tak to rozpouštím :) Děkuju!

<< Borůvkový les

Alfredo během mé promluvy mlčel a když se konečně otočil, jeho úsměv, přestože trval krátce, mě přesvědčil o tom, že moje předchozí domněnky musely být alespoň částečně správné. Jeho výraz se ale změnil, když se setkal s mým pohledem, a brzy vlček úplně ustal v chůzi. Zpozorněla jsem a okamžitě zastavila, abych mu ještě v takové chvíli nenarazila do pozadí. Nejdřív se začal nějak omlouvat a já se zamračila, snažíc se rozhodnout, jak se postavit zrovna k omluvě, ale pak stál už přímo proti mně a já se setkala s jeho očima, když začal mluvit.
Jeho slova byla zmatená a mě tenhle fakt držel při zemi, tak tak, abych mohla hezky ušlapávat tu vlnu emocí, která se díky těm slovům kdesi ve mně vzdouvala. Opravdu, kéž bych dokázala číst jeho myšlenky. Tušila jsem, že bych se měla cítit polichocená. Ale bylo v tom mnohem víc a já si musela přiznat, že jsem podobně zmatená. Kolik vlčic asi poznal? Alfredo byl určitě nejúžasnější vlk, kterého jsem potkala já, ale to nebylo zas tak těžké. To takové tvrzení relativizuje. Znamená to tedy vůbec něco? Počkat, co by chtěl řešit?
„No, kamarádi určitě můžeme, no, být,“ pousmála jsem se, neschopná úplně zakrýt tu emoční zatíženost. Další slova pořád nějak nechtěla ven a já přerušila oční kontakt, zabodávajíc pohled kamsi do země. Vzchop se! „Ale teď musíš za svou sestrou a já za svým bráškou, a možná je lepší přestat myslet na věci, kterým nerozumíme, počkat, že časem se třeba vyjasní,“ vypadlo ze mě a já chvilku cítila osten studu, že se chovám tak vyhýbavě, protože tohle vyhýbavé nepochybně bylo. Na druhou stranu, co je logičtější? Třeba to pochopím zpětně, pak to vyřešíme. Zeptám se táty a mámy. Někoho jiného. Sesbírám svědectví, vyhodnotím výpovědi.

<< úkryt

Myšlení se mi začalo pomalu rozebíhat. Smysly jsem ale měla pořád napjaté a o to těžší bylo nevšimnout si toho, jak je Alfredo úsečný. Ani úsměv, který mi po oslovení věnoval, mně nepřesvědčil. Pocit, že je něco tuze špatně, pokažené, mi zchladil hlavu. Cítila jsem opět půdu pod nohama. Třeba toho lituje. Nechtěl to udělat. V tu chvíli ho to napadlo a teď zjistil že to tak není. Že to tak nechce. Utíkalo mi první a jediné přátelství mezi prsty? Zdálo se to tak. A proč vůbec? Čemu ustoupilo?
„Půjdem,“ přesvědčila jsem a kývla, když ukázal na možnou cestu. Ne že bych to věděla. Měla jsem hlavu plnou otázek a hodlala jsem je vyslovit, ale Alfredova zaraženost zarazila i mě. Možná by opravdu bylo lepší to přejít. Ale bylo by to lepší? Musela jsem dojít k závěru, že ne. Nemůžu ho nechat odejít jen tak, s tímhle pocitem. Pokračovala jsem za ním a pozorně jej sledovala, uvažujíc, co teď s celou touhle věcí. Možná mi chce být tak blízko, jako maminka tatínkovi. Ale chce? Přeci jen teď dělal, jako kdyby se nic nestalo. Možná si tím jen není jistý. Můžu se ptát, dokud s tím sám není smířen? Dohadováním se sama se sebou, co se asi tak Alfredovi honí hlavou, jsem zcela bezpečně pohřbila přemýšlení o tom, co vlastně cítím já. Musím se pak zeptat Sigyho. Nebo… Přistihla jsem se při myšlence, že nevím, jestli chci, aby to věděl, a to mě trochu poděsilo. Je tohle jen mezi námi? Nevadilo by to Alfredovi? Ale Sigy by to měl vědět ne? Nebo by naopak bylo lepší, kdyby ne? Mohla jsem si nad tím vším jen nahlas povzdechnout. Byla jsem v koncích.
Z Alfreda pak z ničeho nic vypadla otázka a já chvilku mlčela s povytaženým obočím. Byla jsem nyní rozhodnutá celou věc jen tak nepřejít, přestože jsem nevěděla jak, ale tohle se zdálo spíše jako pobídnutí k přesně takové věci. „No, ne,“ opáčila jsem, stále s jakousi otázkou v hlase, „narodila jsem se v úkrytu u Kaskád, pod Vyhlídkou. Byli jsme členi Maharské smečky, v močálech, ale když jsme tam pak přišli, Alfa byla mrtvola. Společně s rodiči jsme pak odešli sem.“ Nevěděla jsem, jestli to situaci úplně objasňuje, ale otázku to odpovědělo. A já neměla v úmyslu tohle téma dál rozvádět.

>> Zelené nory

Naštěstí se mi povedlo Alfreda nijak nevylekat. Když si tak mnul oči, vypadal jako malé vlčátko, ale jakmile se zvedl, tak ten dojem zmizel. Opětovala jsem mu pohled, nucená maličko zvednout hlavu. Ten moment mě úplně sevřel – nebyla jsem schopná pohnout se ani o milimetr, celé mé tělo ale zároveň jako by v pohybu bylo. Rozbušilo se mi srdce a já cítila, jak mi ve spáncích tepe krev. Kdyby ale šlo jen o tělo – i mé myšlenky se zastavily. Zoufale jsem se snažila je usměrnit, ale jakmile jsem se chytla jedné, zase zmizela. Prázdno – jen Alfredův pohled.
Pak se pousmál (všimla jsem si, že úsměv jsem mu opětovala, ale bylo to mimo mou kontrolu, vůbec jsem to neovládala) a já cítila jen teplý dotek na svém čenichu. Oči se mi ještě víc rozevřely a nezbyl ani jeden chloupek, který by se nenaježil. Moc dobře jsem znala to gesto – tatínek a maminka si jej občas vyměňovali. Ale nikdo jiný – bylo rezervováno pro takové, jako je tatínek a maminka. Pootevřela jsem tlamu, ale nevyšla ze mě ani hláska, mohla jsem jen užasle zírat a nechat svůj pohled mluvit za vše. Na místě, kde se mě dotkl, mě studil průvan.
Alfredo vypadal svým činem podobně překvapený, jako já, ale jeho tělo se vzpamatovalo dřív než to moje. Pořád neměníc výraz jsem sledovala, jak se rozpačitě odtahuje a s drmolením odchází z jeskyně. Chvilku jsem tam jen stála a koukala na místo, kde před chvílí stál. Musíš jít za ním. Musíš jít za ním. Jdi za ním, Heather. Musíš jít za ním. Nemůžeš ho nechat samotného. Nemůžeš ho nechat samotného na smečkovém území. Jdi. Jdi. Jdi, Heather. Pomalu, jak náměsíčná, jsem vyběhla z úkrytu. Sníh prosvěcoval chladnou noc. Pokračovala jsem po stopách za Alfredem, dokud jsem ho nenalezla u tůňky. Naprázdno jsem polkla. Musíš něco říct. Musíš něco říct. Řekni něco - „A… Alfredo,“ stihlo ze mě vypadnout, než mi další slova uvízla v krku. Možná to bylo dobře. Jediné, co zůstávalo neomylně na svém místě, bylo napětí v každém kousíčku mého já, a mé oči, upřené na vlčka přede mnou. Plné otázek, zmatku, naděje, nechápavosti.

>> Borůvkový les

Když jsem po nějaké době otevřela očka a zamžourala do tmy, ležel už Alfredo vedle mě. V uctivé vzdálenosti. Trochu mě to rozmrzelo – jeho teplo bylo konec konců velmi příjemné – ale asi měl dobrý důvod se ke mně netulit, a já nemohla než to respektovat. Možná mu to nepřišlo vhodné? Alfredo byl dle všeho velmi dobře obeznámen s jakousi společenskou korektností, mohlo to tedy být nějaké podobné pravidlo, které ho přimělo lehnout si tak daleko. Nebo prostě nechce. Třeba jsi studená. Nebo smrdíš. Nenápadně jsem párkrát nasála vzduch. Nezdálo se. Ale možná to jen necítím. Ta představa mě trochu poděsila a já už neměla na spánek ani potuchy.
Byl čas se zvednout. Velmi teatrálně jsem zívla a protáhla si přitom přední nohy. Párkrát jsem zakmitala ocasem, abych vyrovnala vstávací pohyb na obou koncích těla, a otočila se zase na svého společníka. Ten tam jen ležel a vypadal dost spokojeně. Pousmála jsem se. Kdyby si smrděla, měl by určitě nakrčený nos. Po chvilce rozmýšlení jsem do něj jemně žďuchla čumákem. „Alfredo, půjdeme? Nebo chceš ještě odpočívat?“ zašeptala jsem, aby se při probouzení nelekl, kdybych mluvila moc nahlas, a na tváři se mi z nějakého důvodu pořád držel ten láskyplný, trochu pobavený výraz.