Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Pohlavní orgány, rozmnožování, intimita. Opravdu jsem už řešila takovéhle věci? Kdy se mi povedlo dospět? Mé nohy už byly dlouhé a přestože jsem byla pořád maličko menší než Makadi, zas tak velký rozdíl v tom nebyl, na to, že ona byla aspoň tělem samec. Moje máma byla konec konců velká, silná. I když já jsem zatím nevykazovala známky nějaké tendence podobat se jí tělem, geny tam přeci jen byly. Jak velký je asi Flynn?
„Nezažila,“ potvrdila jsem a sledovala Makadi, jak vstává. Asi byl čas jít. „Je to něco, čeho bych se měla obávat?“ už jsem definitivně opustila předchozí téma a soustředila se na nové. Nezdálo se ale, že by ta bouřka přicházela nebo zesilovala, spíše naopak, ale to hřmění ve mně vyvolalo něco, čeho jsem si předtím nebyla vědoma. Když jsem se podívala nad sebe, mezi svěžím listím jsem spatřila jen růžové záblesky. Což bylo trochu podivné. „S nebem se dějí podivné věci,“ povzdychla jsem si a také se zvedla na nohy. Byl čas najít tátu. A Flynna. Pohlédla jsem na Makadi a lehce se usmála, jako kdybych tím snad mohla zmírnit to trauma, které jí naše konverzace mohla přivodit. „Pamatuješ si vůni borůvkových květů?“ nevěděla jsem, jestli borůvky na jaře kvetou, ale vzhledem k tomu, co všechno kvetlo, to bylo pravděpodobné. Ani už jsem neměla nutkání ji přemlouvat, ať výpravu vede, a vykročila jsem. Někam.

>> řeka Mahtaë (sever) přes Medvědí řeku

Možná pořád tlačíš moc na pilu, proběhlo mi hlavou při pohledu na to zoufalství, ke kterému jsem Makadi všemi těmi otázkami nejspíš dováděla. Bylo by teoreticky jednodušší najít někoho, komu více věří, a naordinovat jej, aby to s ní probral. Ale existuje někdo takový? Ve smečce jsme se s Makadi málokdy přímo potkaly, takže jsem vůbec neměla ponětí o jejím sociálním okruhu.
Její odpovědi také úplně odpovídaly všemu tomu, co mi říkala bez použití slov. Myslí byla asi už úplně jinde, a já si nemohla než nadávat za to, že jsem si dovolila takhle ztratit její myšlenkovou přítomnost v konverzaci. I na tom odbytí to bylo poznat. Ty jsi také ta, která se o mě stará, podotkla jsem v duchu, ale rozhodla jsem se jí to raději nevymlouvat. Aby pak nepřestala mluvit úplně. Nechci jí přivodit trauma, že. „Je to tedy hodně intimní, říkáš,“ konstatovala jsem, neočekávajíc odpověď. Asi muselo, pokud to mohlo mít následky typu vlčata.
S povzdechem jsem zvedla oči k nebi a mému zraku odpovědělo zahřmění. Zamračila jsem se a koukla po Makadi. Nezdálo se to nějak nebezpečné a šlo to spíš z dálky, ale byla jsem si jistá, že jsem se s tím ještě nesetkala. „Co to bylo?“ obrátila jsem se na hnědavou, už rozhodnuta ji dát trochu oddech. Měla bychom se co nejdříve dostat domů.

Čím detailnější otázky jsem Makadi pokládala, tím výraznější byly projevy jejího diskomfortu. Bedlivě jsem sledovala, jak její oči bloudí po zemi, všude jen ne na mě, a pociťovala jsem, že čím více nejistá je ona, tím spíše já získávám půdu pod nohama. Jako kdybych byla paní situace. Bylo opravdu fascinující, jak nepříjemné bylo ostatním o tomhle mluvit. I Wizku, když jsme se bavili o lásce, měla podobně nejisté neverbální projevy. Sama jsem neměla tušení, jaké by bylo pro mě samotnou, svěřovat se s podobnými záležitostmi. Jediný můj zážitek byla ta Alfredova pusa a – ano, při té vzpomínce se mi nahrnula krev do hlavy – ale to bylo nepříjemné řešit jen proto, že ti, kdo se o tom dozvěděli, ho chtěli zabít, ne?
Makadi každopádně sebrala trochu odvahy, protože se jala vysvětlování. Alespoň v nějaké obecné rovině. „Aha aha,“ přitakávala jsem, jako kdybychom se bavili o tom, jaké je nejvhodnější maso pro rychlý růst, ale nechávala jsem ji mluvit, abych pak mohla položit další otázku až po zaznění všech bodů. Makadi totiž také prohlásila, že to nikdy nedělala, protože neměla partnera, což byla očividně komplikace. Chvilku jsem rozmýšlela. S tím dostáváním to muselo fungovat nějak fyzicky – protože nějaká část táty se prostě musela dostat do mámy, když se vlčata rodila v ní a my vypadáme trochu jako on, přičemž zároveň to dle všeho nešlo udělat naopak. „No a co je to, co mají vlci, a ne vlčice? To je to, čím se do ní dostává, ne? Má to nějaký speciální název?“ rozhodla jsem se to trochu odosobnit, abych náhodou nepřekročila nějakou hranici studu, za kterou už by mi Makadi třeba nechtěla tak ochotně odpovídat. „No a znáš někoho, kdo ano a mluvil o tom s tebou? Nebo se o tom všichni neradi baví?“ sama jsem si nebyla jistá, co za odpověď si na takovou otázku představuju, ale zaznělo v tom trochu mé rezignace. Pokud takový vlk existuje, chtěla jsem ho poznat.

V některém z koutků mé mysli pořád vystávala otázka, jestli bych tedy měla nějak budit mámu, nebo jak urgentní je hledat tátu. Nebylo by lepší, kdyby o tom nevěděl? Takhle, když pro něj jen zmizela, se může s realitou lépe vyrovnávat. Co kdyby se nikdy neprobudila? Po zádech mi přeběhl mráz. Nezničilo by jej to víc, než kdyby nevěděl, kde je, a měl šanci se s tím pomalu smířit?
S lehkým povzdechnutím jsem zabodla oči do Makadi. To jsou problémy, co? Moje otázky ji dle všeho vyvedly z míry, zároveň mi však přišlo docela očividné, že si vůbec neuvědomuje svou neschopnost vlčata počít. Má se za samici se vším všudy. To se snad nikdy neviděla v odrazu hladiny? Nekoukala se sama sobě mezi nohy? Musí mít přece nějaké tušení, že biologicky něco nehraje, přemýšlela jsem usilovně.
Ale zároveň toho tolik sedělo na upřímný samičí prožitek. Ty pocity? Sigy byl podle tohoto kritéria víc moje máma než moje máma, ale jinak to asi sedělo. Nemohla jsem s ní úplně nesouhlasit. Na druhou stranu se to zdálo složitější a Makadi nejspíš neměla osobní zkušenost. Trochu otráveně jsem pozvedla obočí, když se zeptala, jestli mi to někdo náhodou už nevysvětloval. „Kdybych to věděla, neptám se,“ opáčila jsem a s povzdechem si poposedla. Tohle bude ještě náročný. „Zkoušela jsi to někdy? S nějakým samcem?“ Protože jestli jo, chtěla bych být u toho.

Zúčastněně jsem pokyvovala, když vyjádřila nejistotu nad tím, zda-li se její vzhled vůbec změní. Takže třeba někdy nemusí plnit své sliby, napadlo mě. Při přemýšlení nad existencí takových bytostí mě hlodala zvědavost a já se zapřísáhla, že jednou budu muset zjistit sama osobně, co jsou zač. Zatím mi ale nezbývalo než zkoumat, jaké odlišné zkušenosti mají vlci kolem mě. I to však bylo vtipné. Každý to bral nejspíše trochu jinak.
Najednou jsem ucítila zvláštní štípnutí a instinktivně se ohnala, ale bylo to podivně z ničeho nic. Když mi pak Makadi začala vysvětlovat jak přibližně se od sebe tyhle dvě osobnosti liší, po očku jsem si ji prohlížela. Chtěla být silnější. Že by ta pomatenost ohledně psychiky souvisela i s fyzičnem? Když se na sebe podívá, vidí se slabší, než je? Jak se to vůbec stalo? Musel být nějaký důvod proto, že se má za slabou a nemožnou vlčici. Nebo se s tím prostě narodil? Věc mezi jejíma nohama mi v něčem nedokázala přestat připomínat, že na Makadi prostě jedna velká věc nehraje, a bylo to o to horší, že ze své výšky jsem to měla na úrovni očí. Vždyť přece…
„Makadi, chceš mít vlčata? Myslíš si, že bys byla schopná zvládnout porod? Já nad tím totiž přemýšlela, a musí to být vážně náročný. Mnohem raději bych byla táta, ten s tím má méně práce,“ pokusila jsem se nadhodit téma patřičně ze široka, ale už v tu chvíli mi bylo jasné, že to prostě nemusí stačit. Musela jsem vymyslet něco jiného. Ale moje znalosti ohledně všech těhle pohlavních záležitostí byly dost omezené. „Je to tak, že? Co vůbec musí vlk udělat, aby pak měla vlčice děti?“ rozhodla jsem se střílet dokud můžu, protože kdyby mi na tohle neodpověděla konkrétně, bylo jasné, že tudy cesta nevede. Na druhou stranu bylo také možné, že se Makadi prostě rozhodla být samicí. A já byla odhodlaná se dozvědět, jak to teda je.

Makadi zdůvodnění, proč přišla za Životem s takovým přáním, ve mně spíš vyvolalo další otázky, než cokoli jiného. Co by se stalo, kdyby to teda někdo pochopil? Vyhodili by tě? Její pozice byla pořád násobně lepší než ta moje. Mělo by mě tohle také zajímat? Co mám já možnost dát smečce? Bylo to vlastně přemýšlení v lecčems chmurné. I Flynn je pro smečku užitečnější. Rozhodla jsem se ale raději zatím tímto směrem dát nevyptávat a jen jsem kývla, že rozumím.
Když mi moje průvodkyně vysvětlila, odkud se berou ty barvy, tvář se mi zase trochu rozzářila. Začínalo se mi to docela líbit. „A jaké to bude? Kdy se ti to objeví?“ vyzvídala jsem s neskrývaným nadšením, „Bude to určitě moc pěkné. Umí to pak i něco jiného, než dobře vypadat?“ Sama bych samozřejmě byla nucena zvážit možné výhody takového znaku, kdyby se s ním pojily speciální magické schopnosti. I když mi magie byly pořád cizí, jak jsem také Makadi přiznala, v duchu jsem se nemohla nezabývat možnostmi, které by se mi třeba s jejich lepším ovládáním otevřely.
A co máma? Při té otázce jako kdyby se mi před očima na chvilku zatmělo. „Mamku jsem dlouho neviděla. Tedy, donedávna. Našla jsem ji v jeskyních, velmi tvrdě spí,“ zamumlala jsem, nejistě po Makadi pokukujíc. Ztratila jsem půdu pod nohama. „Nevím, jestli je možné, že se probudí. Doufám že ano! Kdyby měla zemřít, proč by upadala do spánku?“ položila jsem otázku spíše sobě než hnědobílé, snažíc se nedat tolik najevo roztrpčení. Pálilo mě svědomí. „Opustila jsem ji, protože se mi ji nepodařilo probudit, ale ani nemám dostatek sil na to, abych ji přenesla jinam. Nikdo tam moc nechodí, já sama se tam dostala omylem, nebyla zraněná,“ apologie pokračovala a já už dávno zapomněla, co byla původní otázka. Nebo už jsem s ní ve své budoucnosti opravdu podvědomě nepočítala?

<< Náhorní plošina

Zarazila jsem se, když Makadi zmínila, že se chtěla naučit svou magii. Hlavně proto, že jsem si až teď uvědomila, že její oči nejsou zbarvené a já tím pádem ani nevím, co tím má na mysli. Nová pro mě byla i druhá informace. Takže Život si dokáže hrát s našimi vlastnostmi, zapsala jsem si do paměti a chvilku rozvažovala, jaké by takové siláctví mohlo být dobré. „Myslíš, že síla je to, co od tebe smečka potřebuje?“ plácla jsem bezmyšlenkovitě a ohlédla se na svůj doprovod, chvíli jí hledíc přímo do očí, jako kdyby se snad měly na tu chvíli zbarvit podle příslušné magie. Nic se ale nestalo a já se zas otočila. „Upravit vzhled? To umí? Jako třeba nechat ti narůst dlouhé chlupy nebo nechat zmizet ocas?“ zasmála jsem se představě vlka bez ocasu. Proč by někdo chtěl měnit svůj vzhled? Sama jsem byla navýsost spokojená se svým kožíškem. I když to pro někoho jako Makadi nic neměnilo.
Konečně jsme došly do něčeho, co alespoň vzdáleně mohlo připomínat Borůvku. Aspoň tím, že to byl les. Bílá kůra úzkých kmenů svítila v temnotě zbytku lesa a já, zklidněná pocitem větší ochrany od korun stromů, se zastavila. Potřebovala jsem si na chvilku oddechnout. Pousmála jsem se na Makadi, když navrhla, že můžeme jít kamkoli (což byl vlastně super nápad). „Chvilku bych zůstala tady. Ale můžeme pak jít, kamkoli,“ souhlasila jsem, v duchu vzdávajíc šanci, že Sigyho a Flynna v nejbližší době najdu. Lylwelin bude muset ještě nějakou dobu spát. Posadila jsem se a dlouze zívla.
Pak se ozvala otázka a já chvilku bojovala s údivnou grimasou, že se mě na něco ptá, i když u toho nevypadala o nic méně lhostejněji. „No…“ váhala jsem. „Chtěla jsem prozkoumat co největší část Gallirei, ale po dnešku nevím, jestli se k tomu hodím,“ lezlo ze mě docela pomalu, protože jsem přemýšlela za chodu, „ráda bych zůstala s tátou. A bráškou.“ Zbytkem jsem si nebyla moc jistá, i když jakýsi hlásek mi v hloubi duše našeptával ještě jedno jméno navíc. „Magie jsou fascinující, ale ani nevím, s jakou jsem se narodila. Bude zvláštní s nimi najednou žít,“ povzdychla jsem si a vzhlédla k ní, očima ji trochu pobízejíc, jestli k tomu něco nemá. Musela mít už své zkušenosti.

<< Náhorní plošina

Chápavě jsem pokyvovala, když Makadi popisovala druhého z gallirejských nadpřirozených obyvatel. Je jich vůbec víc? Sigy se o žádném dalším nezmiňoval, pokud vím. Už tihle dva stačili, upřímně. Žila jsem fakt ve zvláštní zemi.
Makadi očividně vnímala své okolí trochu jinak. Zdálo se mi, že většina vlků jde spíše po vizuálních aspektech, pokud se jich zeptám, jaký kdo nebo co bylo, o těch se ona ale nezmínila ani slovem. Přesto jsem měla pocit, že kdybych po jejím popisu Život potkala, poznala bych ho. „Splnil ti nějaká přání?“ riskla jsem nakonec ještě jednu otázku, snažíc se tvářit jakoby nic. Nemusí to znít osobně, pokud se budeš tvářit, že na takové věci je normální se zeptat. Nevěděla jsem, jestli je to úspěšná taktika, ale protože zvědavost vítězila na plné čáře, nezbývalo než na ni vsadit.
I když jsem energicky pokračovala po zvolené trase, domnění, že bychom se zdárně blížily Borůvce, moc nenabývalo na síle. Tráva na tomhle místě rostla trošičku více, nebo minimálně pohled na pláň působil zeleněji, i když vzhledem k ročnímu období to taky nebyla žádná sláva, ale stromy byly pořád daleko. Natož borůvčí. Ohlédla jsem se na Makadi. „Já očividně také ne,“ pokrčila jsem rameny a zvedla čenich, jestli by se mi nějakým zázrakem nepovedlo najít pachovou stopu čehokoli známého. Marně. „Asi jsi měla pravdu, musíme na sever,“ povzdechla jsem si a vykročila, o poznání méně svižně. Tenhle směr nás vedl jen do hlubší a hlubší pustiny.

>> Křišťálový lesík

Makadi má otázka na Smrt očividně zaskočila a já cítila bodnutí špatného svědomí. Chvilku bylo ticho a já se už začínala proklínat, že jsem se zase zeptala na něco extra citlivého, a zoufale sledovala všechny ty její neverbální signály, které jsem pro sebe četla jako znaky rozpačitosti a nekomfortnosti. Pak ale promluvila. Zamračila jsem se. Páchne? To rozhodně nebyla odpověď, kterou jsem očekávala, ale když se rozmluvila, začalo to dávat smysl. Co nejpozorněji jsem poslouchala a občas zúčastněně kývla, abych ji nějak dala najevo, že si cením jejího rétorického výkonu. Navíc to bylo opravdu fascinující. Zelený oheň, který nepálí? Opravdu podivné. „A když ten oheň zmizel, objevila ses u Života? Jaký je on?“ navázala jsem plynule s jemným úsměvem, pořád trochu opatrně.
To, co ale mezitím způsobovalo největší pnutí, bylo rozhodnutí o našem dalším směřování. Makadi pořád naléhala, abych cestu vybrala já. Začínala jsem z toho být celkem rozladěná. Není to náhodou úplně jedno? Jednoduše někam půjdeme! Byla fakt nejistá. Pochybovačně jsem zvedla obočí, když z ní vypadlo, že její vedení nás nikam nedostane. Jako fakt? Už mě to přestávalo bavit. „Všechny cesty vedou do Borůvky, tak prostě jdeme,“ povzdechla jsem si a vyrazila, přesně jak jsem říkala, někam.
„Jak se to stane, že se jeden tak rychle ztratí? Dá se to naučit?“ položila jsem si v chůzi nahlas otázku a pohlédla na Makadi, jestli mi k tomu náhodou nemá co říct sama. Vždyť to musí být vlastně fakt triviální.

>> Náhorní plošina

To, co mě na tomto vlkovi v ženském rodě fascinovalo, byla ta zdánlivá emoční nezúčastněnost. Jsem vlče. Máš se o mě starat z principu! Byla samozřejmě pravda, že už jsem dávno nebyla vlče nijak malé, spíš naopak, ale pořád jsem žila v domnění, že si můj věk žádá trochu o special treatment. Nebo už opravdu ne? Je čas postarat se o sebe sama?
Vlk-čice se představila jako Makadi a já se pousmála nad univerzálností, bezpohlavností toho jména. Značně mi to ulehčovalo konverzaci s ní-m, a zdálo se, že každá pomoc bude potřeba, protože zatím neměla tendenci říct ani slůvko navíc. Každopádně co říkala stačilo. Slůvkem o smrti si okamžitě získala mou plnou pozornost. „U Smrti? Jaké to bylo?“ vypálila jsem okamžitě a zaujatě ji sledovala zlatavýma očkama. A cos tam chtěla? Znamená to, že teď máš nějaké speciální schopnosti? Proč jsi je chtěla? Uvědomila jsem si, že vlky, kteří se tolik nevyjadřují, mám tendenci vnímat jinak. Jako kdyby nedostatek slov měl znamenat nedostatek myšlenek, motivací, touh, nedostatek všeho živoucího, jako kdyby byli trochu méně vlky než já. Nedostatek projevů života čten jako nedostatek života obecně. Což ale samozřejmě nemohlo být dál od pravdy. I Makadi něco chtěla.
Zastříhala jsem rozpačitě ušima, když navrhla, ať se vrátím stejnou cestou. Chvilku jsem také váhala, jestli se přeřekla, nebo jestli mi vyká. Pro jistotu jsem se rozhodla pro první možnost. „To můžeme, ale zároveň si myslím, že by bylo vhodné se posunout po západo-východní linii,“ namítla jsem. Vyhlídka byla na úrovni Borůvkového lesa, jen trochu vedle, a já se podél řeky posunout nemohla zas o tolik. Nebo ano? Nechtěla jsem být ta, která vybere cestu a pak bude muset snášet emoční konsekvence možnosti, že bychom se ztratily ještě více. „Ale ty jsi vyšší, takže máš určitě lepší prostorovou orientaci než já,“ pobídla jsem ji k akci, zvědavá, co z toho bude. A šťastná, že jsem si tu ztracenost už teď odůvodnila něčím jiným, než je vlastní imbecilita.

Bylo trochu horší, že jsem vlastně vůbec netušila, jestli je v našich silách s mamčinou situací něco dělat. A jestli to vlastně zmiňovat někomu kromě Sigyho a Flynna. Maminka by určitě nechtěla, abych k ní vodila cizí vlky, když je bezbranná, napadlo mě. Byl tenhle jedním z nich? Od něj se to spíš nedovím. Oči jsem upírala na svého spolusmečkovníka, měříc si jej pohledem od hlavy až k patě. Zaskočila jsem jej – ji – ale pamatovala si na mě, a to bylo důležité. Zdálo se však, že tím její užitečnost končila. Zamračila jsem se, když odpověděla, že neví. „Propadla jsem se do nějaké jeskyně a vynořila se u řeky, tak jsem šla podél ní až sem. Opravdu nemáš nejmenší představu? Jak jsi sem šla ty? Byla jsi v Borůvce nedávno,“ opětovala jsem otázku otázkou, která zněla maličko podezřívavě a trochu taky frustrovaně. Je dospělá. Ty centimetry navíc snad k lepší orientaci stačí, ne? Jak dlouho tu vůbec už žije? Netrpělivě jsem vzdychla. Jsi popuzená. Uklidni se. Zvedla jsem oči a pokusila se nasadit smířlivější výraz. „Jak že se jmenuješ? Musela jsem to v Borůvce přeslechnout,“ pousmála jsem se, zahánějíc z hlavy vykřičník upozorňující na zbytečnou společenskou lež. Tohle muselo odsýpat. „Potřebuji co nejdříve najít svého tátu. Je to docela urgentní rodinná záležitost,“ pokračovala jsem v dokreslování situace a přitom sklouzla pohledem z vlka na krajinu, jako kdybych někde v dálce mohla spatřit tátův kožich.

<< řeka Midiam

Život mi do vínku dal vše možné, začínala jsem si ale s neobvyklou palčivostí uvědomovat, že orientační smysl nebyl jedním z toho. Všechny řeky vedou… Do jezer, ne? Tak co tady proboha dělám? O pláni, na kterou jsem se dostala, jsem věděla maximálně to, že jsem sem nikdy nevykročila. Měla své výhody – nerostlo tu prakticky nic, takže jsem měla aspoň výhled, ale ten výhled měl své mouchy, třeba tu, že byl naprosto jednotvárný. Ani jeden orientační bod! Jak si to jen může dovolit?! Frustrace (spíš ze sebe samotné, ale ta louka v tom měla také svůj díl) rostla. A moje máma mezitím leží v kómatu v jeskyních. Ne, že by si věděla, jak se tam znovu dostat.
Odevzdaně jsem zvedla hlavu a nasála noční vzduch. Ha! S nastraženýma ušima jsem začala mhouřit směrem, odkud se linul známý pach. Tak a mám tě. Svižným krokem jsem si to štrádovala přes pláň k zvětšující se postavě. V hlavě jsem se pokusila vybavit si, co o tom vlkovi vím. Matně jsem si vzpomněla na lov. Ano! To je ten, jak jej všichni oslovují jako kdyby byl samice, kývala jsem si spokojeně nad tím uvědoměním. Také nás s Alfredem první přišel vyzvednout v Borůvce. Jak se jen jmenuje? „Hej!“ křikla jsem trochu netaktně již z dálky, aby náhodou neutekl. Pro jistotu jsem ale zůstala stát o pár metrů dál. Nikdy nic moc neříkal. A teď tu stojí sám uprostřed pustiny. Ty myšlenky jako kdyby mluvily máminým hlasem. Vysnažila jsem se a vykouzlila na tváři úsměv, kdyby se náhodou bál spíš on mě. "Pamatuješ si, kdo jsem? A kde jsme?" zazněl pak první pokus zjistit základ pro další manévry, tónem o poznání mírnějším.

<< Zrcadlové jeskyně přes Vyhlídku

Místo, kde jsem se vynořila, opravdu nebylo ideální možností. K mé naprosté dezorientovanosti nepomohl ani nizoučký porost, moc nízký na to, abych viděla skrz jeho spodní patro, ale moc vysoký, abych viděla přes něj. Nespokojeně jsem nad tím zamručela a vyrazila vesele dolů, z kopce, což byl směr, jehož smysluplností jsem si byla docela jistá. Brzy přišla první spása – řeka. Její šplouchání jsem slyšela už z dálky a když jsem k ní doběhla, uvědomila jsem si, že je mi něčím velmi povědomá. Vypadalo to tady jak u Kaskád, jen vše bylo nějaké větší. Takže jsem asi byla níže po proudu. A ten kopec byl Vyhlídka! Tento heuréka moment jsem měla chuť oslavit pořádným douškem z přítomného vodního toku, nicméně hladina byla rozbouřená, o pár kamenů níž, a já upřednostnila bezpečí před slastí. Navíc ve tmě toho bylo vidět docela málo. Ale svítil měsíc, a já se rozhodnutá držet řeky jako dobrého orientačního bodu pomalu vydala směrem do údolí. Nebylo času nazbyt.

>> Středozemka

Netrvalo dlouho, než mi došlo, že je něco špatně. Zlatý kožíšek se nehýbal. V hlavě se mi točil obraz Skylieth, Skylieth, když natáhla bačkory, což byl mimochodem maminky výraz, a bylo mi čím dál větší úzko. Těžko jsem držela myšlenky v rámci té racionální poloviny mysli. Musela jsem se srovnat. Zamračeně jsem ji obešla a přikrčila se k hlavě, abych zkontrolovala, jestli dýchá. A přesvědčila jsem se, hezky jsem slyšela každý výdech. Její bříško se nepatrně zvedalo. Očividně nebyla nikde těžce zraněná a nekrvácela. Sama ji odsud nedostanu, ale zdá se stabilizovaná a klidná. Nemá bolesti, ne? Neměl by být problém odejít a pokusit se najít pomoc. Vlastně jsem ani nedokázala říct, co bych s ní teď měla dělat. Samozřejmě by bylo lepší odnést ji do úkrytu v Borůvce. Tady jí může najít kdokoli. Zběžně jsem se rozhlédla, jestli to není něco, čím by se dala trochu ukrýt, ale v podzemí nebylo po nějakém listí ani památky. Byl čas se rozhodnout. Naposledy jsem jemně dloubla do jejího boku, a když nepřišla žádná odezva, s povzdechem jsem se vydala hledat cestu ven.
To se ukázalo jako docela oříšek. Cestou, kudy jsem přišla, to samozřejmě nešlo. Bylo tu několik víc vyšlapaných stezek, a tak jsem se jich držela, posilněná vědomím, že mám naspěch. Když jsem cítila průvan, zabočila jsem tím směrem.

>> přes Vyhlídku řeka Midiam

<< Borůvka přes Zelené nory

Do nor jsem se dostala poměrně lehko, pranic se mi v nich ale nelíbilo. Všude byla tma a já si uvědomovala, že v takovém prostředí je můj orientační smysl značně handicapován. Snažila jsem si zapamatovávat si útvary, kolem kterých jsem šla, ale brzy mi došlo, že jsou všechny stejné. Ve snaze najít nové anomálie v tak tmavém prostředí jsem absenci půdy pod nohama zaregistrovala, až když bylo příliš pozdě. Mé tělo se okamžitě začalo pohybovat a já instinktivně stáhla nožky k tělu, abych si je při pádu nepochroumala. Hlavou mi začaly probíhat krizové scénáře. Bude ta díra, kterou teď padám, průchodná i nahoru? Jak velký bude prostor, kam spadnu? Uslyší mě někdo? Bude odtamtud potenciálně jiný východ? Přemáhala mě úzkost, a když jsem konečně cítila, že se mé tělo zastavilo, ani jsem nechtěla otevřít oči. Nakonec jsem to však přece jen udělala a první pohled mi stačil k tomu, aby se všechny mé starosti rozplynuly jak pára nad hrncem. Ten prostor byl obrovský a já jen chvilku koukala nad sebe, prohlížejíc si tu nádheru. Bylo tu světlo, což byla dobrá věc, a vlhko se mi zažíralo do kožíšku. Hlavu jsem sklonila až ve chvíli, kdy mě začalo bolet za krkem, a simultativně jsem nasála vzduch.
Do nosu mě praštil známý pach a já se skoro lekla. Okamžitě jsem vypálila z místa, kde jsem dosud jen tupě seděla, a pobíhala po prostoru, hledajíc původce. Nemohla jsem tomu uvěřit! Ale jakmile se mezi krápníky zablýskl chomáč zlatavé srsti, o překot jsem se k němu dohnala a okamžitě začala svou spokojeně spící maminku budit. „Mami, mami, mami!“ opakovala jsem, s knedlíkem v krku a vědomím, že pokud by i jen otevřela oči, rozpláču se štěstím.