Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Když jsem tak ty dva pozorovala, začínalo se mi zdát čím dál náročnější ubránit se dojmu, že všichni vlci mimo Borůvku jsou vagabundi. Po… co? Šedý měl očividně nějaké zvnitřněné předsudky vůči jedné skupině Gallirejců, což ale znělo velmi komplikovaně, vzhledem k tomu, že tu nějakou formu magie ovládal snad každý dospělý vlk. Alespoň z těch co jsem potkala. Fakt jsem tu nechtěla řešit ničí komplexy. Navíc se i komplikoval pohled na vztah těch dvou. Na jednu stranu na ní měl kecy, ale pořád žila a z jeho urážky si nic nedělala. Čekajíce na odpověď jsem sledovala, jak od šedého stříká krev. Kdyby jedl něco jiného než králíka, hodnotila bych to jako výhružné gesto. Cokoli co on tedy dělal působilo výhrůžně, ale v tomhle bylo i trochu něco nadsazeného, co mi dávalo kuráž zůstávat stát na místě.
Odpověď nepřišla, nebo minimálně ne z Roweniny strany. Co si o sobě jen myslí? Ta vlčice byla fakt záhada. Za to šedý měl jasno. Poslal mě, kam že? Na západ? A jeho tón i změna polohy mi dávaly jasný povel, že je čas co nejrychleji zmizet. Když vykročil směrem ke mně, instinktivně jsem ucouvla. Jaktože v tolika vlcích vyvolává její jméno tendenci si to spojovat s tím stavem? Flynn by s tímhle byl kámoš. „Díky, Noroxi. Pomohl jsi už dost,“ ubezpečila jsem ho trochu víc nejistě, než jsem zamýšlela. Dovolila jsem si ještě jeden pohled směrem k Roweně: „Dobrou chuť, snad to se mnou Smrt vyřídí za vás oba.“ Nehodlala jsem již být svědkem Noroxova zhodnocení, jestli takové přání nebylo trochu moc drzé. Kvapila jsem pryč jak nejspěšněji jsem dovedla, aniž by to vypadalo jako úprk.

>> Východní Galtavar přes Středozemní propadlinu

Moje domněnka, že ten vlk nebude jeden z nejlepších společníků, se zvukem zavrčení potvrdila. Přinutila jsem se, aby minimálně mé tělo zůstalo úplně klidné, přestože oči prozrazovaly rozrušení. Pozvedla jsem trochu obočí, když se nabídl, že mi smrt přinese, a tázavě pohlédla na jeho společnici (jaktože teda ona ještě žije?), která jej začala omlouvat a dokonce byla z té dobré vůle, že se mi představila. Kývla jsem na srozuměnou (to jméno mi na rozdíl od jejího pachu nic neříkalo). „I já se omlouvám, nevšimla jsem si, že jíte,“ rozhodla jsem se po kvapném uvažování trochu zmírnit napětí (šlo-li to), ale sama jsem stále zůstávala stát a ve střehu.
Rowena po jakémsi posunku na druhého vlka opět obrátila zrak ke mně a rozmluvila se. Co? Paní které sloužím? Co to mele? Nevěděla jsem, jestli ji považovat za trochu pomatenou hned, nebo jí dát ještě šanci, jedno jsem ale věděla jistě, a to že čím dřív odejdu, tím lépe pro všechny zúčastněné. Jak že to říkala, kmotra? To by mě zajímalo, jak se stalo. Kdo byl její otec, její dávný milenec? Můj pohled zchladl. Bohužel mi řekla mnoho věcí, jen ne tu jedinou, na kterou jsem se tázala. Klasika. Je pro ní vztah ke Smrti tak důležitý, že má tendenci jej všem cpát místo jakékoli relevantní informace? Štvalo mě, že se to musí tak vléct, a že musím položit tu další otázku. Už jsem mohla být pryč. Toho šedého to jen víc naštve. „Díky, mohla bys mi tedy alespoň říci směr?“ pokusila jsem se svou věc formulovat trochu polopatičtěji a soustředila se na to, aby ta otázka vyznívala neutrálně.

<< Borůvka

Skoro bych zapomněla, jak byl kopec z Borůvkového lesa na Vyhlídku prudký. Nohy se mi pletly, zakopávala jsem o drny, a když jsem konečně vylezla na plac nahoře, byla jsem slušně zadýchaná. Chvilku jsem zůstala jen stát a pozorujíce ztmavující se oblohu nechala svůj dech se trochu zklidnit. Bylo zataženo, a červánky se dle všeho úplně nekonaly. Kéž by bylo krásné počasí, kdykoli bych chtěla.
Až po chvíli jsem zrak stočila zpět na zem a nasála pachy. Nebylo jich tu úplně málo. To snad všichni čekali, že dneska bude hezký západ slunce? Nemohla jsem tvrdit, že tohle místo nebylo v něčem romantické. Konec konců… Zavrtěla jsem hlavou a vykročila směrem k dvojici vlků, kteří byli vidět z povzdálí. Proto, abych přestala myslet na rodinu, bylo nejlepší seznamování se. Když jsem ale přišla k dvojici na dostatečně blízkou vzdálenost, aby si mě všimli, a zároveň jsem si je mohla dobře prohlédnout, musela jsem toho rozhodnutí rychle litovat. Mohutný šedý vlk rozhodně nebyl někým, komu je radno se dobrovolně míchat do cesty. Tolik jizev je možné mít? Moje máma byla děsivá, ale tenhle působil jako schopen všeho. Zato vlčice vedle něj se zdála o poznání neškodnější. Nemohla být o tolik starší než já, a její pach mi byl něčím povědomý. Ne, že bych ji snad někdy potkala – ale cosi v něm působilo známým dojmem. Těkala jsem očima z jednoho na druhého, snažíc se odhadnout, jaký je jejich vztah. „Zdravím, mé jméno je Heather,“ představila jsem se způsobně, snažíc se nedávat najevo nějaké ostřejší emoce. Věcně, prakticky. Vlčice měla zvláštně zabarvené oči. „Potřebovala bych poradit ohledně cesty. Hledám Smrt,“ oznámila jsem a pozorně sledovala, jak na to budou reagovat. Ze strany vlčice jsem nečekala nějakou zradu, ale ten šedý jako kdyby byl obklopený vykřičníky.

Jak jsem tak stála nad spícím Flynnem a bojovala se smíšenými pocity, láskou, odporem, nechápavostí, zvědavostí – uvědomila jsem si, že opravdu není zas tolik na co čekat. Tomu se dosud nestýskalo, a Sigy, Sigy by se mohl začít ptát podrobněji. Jak dlouho by trvalo, než by mi uklouzlo, že vím, kde je Lylwelin, v jakém je stavu. Chtěla jsem to riskovat? Na jednu stranu to možná byla zbabělost. Je lepší, aby věděl pravdu v celé její šíři? Kdyby aspoň byla mrtvá. Ale ona žije. Zhrozila jsem se nad svou vlastní myšlenkou, ale nebyla jsem schopná ji zastavit. Takhle by pořád zbýval střípek naděje, který by jej navždy připoutal k tomu místu, pohřbil šanci na srovnání se realitou její absence. Chmuřila jsem se. Ale co když by se opravdu probudila? Jaké by pro ni pak bylo zjistit, že jsme se od ní opravdu posunuli dál? Máme vůbec právo něco takového udělat, dokud není jistota, že už není mezi námi?
Zavrtěla jsem hlavou a zvedla se ze sedu. „Víš co, půjdu rovnou. Potřebuju… Si asi trochu pročistit hlavu,“ omluvila jsem se Sigymu s určitou vyhýbavostí a rozhlédla se, jako kdybych hledala směr. Cestu jsem znala jen ze dvou míst. A jen na jednom se daly urovnat myšlenky. S mrsknutím ocasu jsem rychlým krokem utekla od zbytku své rodiny.

>> Vyhlídka

Flynnova poloha se pomalu začínala měnit z nedobrovolné na dobrovolnou. Nebo alespoň tak to působilo, když jsem si všimla spokojeného úsměvu. Někdy bych potřebovala jeho bezstarostnost. Nebo vymetenou hlavu. Na pár desítek minut. Třeba i jednou za týden.
Sigy naštěstí vypadal, že tuší, co se děje. S klidem mi vysvětlil, že se jedná nejspíše o projev magie, a já se trochu zamračila, jednak proto, že se mi magie zdála přeci jen jako trochu moc silná zbraň do moci mého milovaného přitupělého bratříčka, druhak proto, že se to konec konců týkalo i mě. Představa náhlé změny stavu vědomí mě znervózňovala. „Zabarví se brzy? Možná by s tím mohla pomoct právě Smrt,“ nadhodila jsem, prohlížeje si Flynnův zlatý hřbet. Začal chrápat. „Možná bych se za ní měla vydat hned,“ pohlédla jsem na Sigyho s jakousi nepřímou výzvou v očích. Ne, že bych chtěla, aby šel se mnou – ale věděla jsem, že Smrt nemá v lásce, a zajímalo mě, jaké argumenty by proti takovému nápadu měl. Líbila se mi představa, že se hnu z místa. Flynnovo chrápání mě začínalo iritovat. Jak může být tak… Tak svůj, vůbec se za to nestydět. Jak se to vůbec stalo? Jaká je šance, že se narodí vlci jako on, vlkům jako je Sigy a Lylwelin? Nejzvláštnější na tom ale bylo to, že jsem pořád stála o jeho přízeň. Vlastně jsem hrozně chtěla, aby mě můj brácha uznával. Ale jak přijít k takové věci? Co za vlastnosti z jeho pohledu vyhrává? Povzdechla jsem si. Možná bych měla přemýšlet nad jinými vlky. Byl snad opravdu čas se trochu podívat po světě?

Přikývla jsem, když Sigy vysvětlil specifičnost své funkce v rámci smečky. Pořád se mi to trochu nezdálo, ale na druhou stranu, Sigy byl jako otec vždy ukázkový a právě v odpovídání na cokoli mě zajímalo byl dobrý a trpělivý.
Mou pozornost pak zaměstnal Flynn, kterého Sigy nabádal, aby si otázku své budoucnosti vyřešil s Blueberrym. Začal z nějakého důvodu utěšovat tátu a ubezpečoval jej, že teda naší alfu najdou. Musela jsem vypadat dost nechápavě. A nechápala jsem to. Sigy se pak ujal uklidňování situace (i když sama jsem nepředpokládala, že by Blue odmítl Flynna jmenovat lovcem – měl-li trochu citu v těle. Flynn to dle všeho vnímal stejně, protože se proti tátovým obavám rychle ohradil. To už jsem se nezvladatelně culila, vzlášť, když do toho všeho zmínil brácha nějakou díru, což zas tátu úplně vykolejilo. Bylo super je pozorovat!
Pak se ale stala ještě neočekávatelnější věc. Flynn sebou najednou sekl. „Cože?“ přiskočila jsem k němu a zkoumavě pozorovala, jestli se aspoň trochu cuká, než jsem zvedla nechápavé oči k tátovi. „Co to bylo?“ vypadlo ze mě, zatímco jsem po očku pořád sledovala Flynna.

Ani mě nepřekvapilo, že na můj návrh jít s Flynnem lovit zareagoval okamžitě Sigy a připomínal mi, jak důležité to je. Věnovala jsem mu trochu vyčítavý pohled. „Určitě, tati,“ povzdechla jsem, tónem, který vypovídal o mém nadšení tímto plánem více než jakákoli slova.
Pomalu jsem se utvrzovala v tom, že jediné, o čem má smysl s mým bratrem vést cokoli podobné rozhovoru, je lov. Pokusila jsem se držet své pobavení v mezi jakéhosi pousmívání se a pokukovala po tátovi, který ale zatím nezapíral svůj stoicismus. Když Flynn prohlásil, že umře, trvalo mi ještě pár vteřin nechápavého zírání, než mi došlo, na co reaguje. „Setkání s touto Smrtí je ale možné přežít, dokonce se pak můžeš vrátit silnější,“ informovala jsem ho věcně a spolkla otázku, co se tedy „pak“ bude dít. Sigy mu schválil plán být lovcem (pojďme všichni předstírat, že má Flynn na výběr), ale brácha mu pak skočil do řeči otázkou, která mě samotnou zastihla nepřipravenou. Zvědavě jsem upřela oči na Sigyho, který nebyl o nic méně zaskočen. Ale jeho odpověď tedy nebyla moc uspokojivá. „Vždyť o vlčátka se tu stará už Aranel i Wizku, ne? Nebo je to něco, co by sis dělat přál?“ obrátila jsem se na něj s pochybností v očích. Tátu jsem považovala za velmi inteligentního, ale tohle nebyl úplně hvězdný plán. To by se nedalo vymyslet něco jiného? Nebo vlastně neví a snaží se to zabít? Kdesi v koutku mi pořád kolovala myšlenka, jestli by nestálo za to říct mu o Lylwelin. Ale nebylo by to přesně to, co by mu zabránilo nějak smysluplně žít?

Opravdu mě překvapilo, že Flynnovo vyjadřování bylo tak podobné času, kdy jsem si ho pamatovala. Neviděli jsme se tak dlouho, ale v jeho mozku se od té doby nejspíše neodehrál žádný velký posun. Táta se mi pokusil vysvětlit, jak se mu podařilo dostat Flynnovo rameno zpět, a já, přeházejíc bráchovu poznámku, že nikam nezmizelo, ještě chvilku pozorovala Sigyho zchromlou končetinu. Byla určitě v horším stavu. Co kdyby se mu pochroumala ještě jedna? Bude někdy schopen normálně chodit?
„Bylo to docela napínavé,“ usmála jsem se, když táta vyjádřil svou radost nad naším návratem a obrátila se na bráchu, když mi nabídl ryby. Ano, konverzace o úlovcích v něm opravdu vzbuzovala ty nejlepší emoce a já se usmála, když mi začal nabízet a podsunovat králíky. „Děkuju, jsou moc pěkní. Musíš mě to někdy naučit, lovit,“ pochválila jsem bráchu, mezitím co jsem si uznale čichla k bezvládným tělíčkům. Pro jistotu jsem s jejich spořádáním nečekala a do jednoho se ihned zakousla. Ještě maličko teplá krev v tlamě mi připomněla, jaký mám vlastně hlad, a brzy byli oba ve mně pomalu i s kostmi. Možná jsi mu měla nějakého nechat, napomenulo mě svědomí a já trochu provinile pohlédla na Flynnovy špíčky.
Ze Sigyho pak vypadla poměrně nečekaná otázka a já trochu zkoprnělá zvedla hlavu, olizujíc si pusu. Bylo krajně nevhodné mluvit o takových věcech neupravená, ne? Pohlédla jsem na Flynna, jestli náhodou nemá nějaké plány on (upřímně mě zajímalo, jestli myslí déle jak dvě minuty dopředu), ale nakonec jsem se rozhodla, že by přeci jen bylo vhodné zmínit mé nic. „Chtěla bych navštívit Smrt, mnoho vlků mi o ní vyprávělo,“ vyřkla jsem první věc, která mi přišla na mysl, „ráda bych procestovala zem trochu více.“ A taky bych, možná, chtěla vědět, jak se má Alfredo. Ale to jsem raději neříkala nahlas.

Flynn mě pozdravil způsobem, ze kterého jsem vyvodila především fakt, že se dle všeho ještě nenaučil úplně mluvit. Jeho stručná odpověď a vlastní otázka mně navíc trochu bodly u srdce. Zajímá ho to vůbec? Chvilku jsem na něj jen trochu nejistě hleděla, mezitím co on svým pohledem už dávno směřoval kamsi do blba, než jsem se rozhodla odpověď úplně vynechat a obrátila jsem se na tátu. Ten mi vysvětlil Flynnovo zranění a já vyvalila oči překvapením. Vyhodil rameno z kloubu?! „Jak jste ho dostali zpátky?“ vydechla jsem nevěřícně a pohledem zabruslila zpět na Flynna, zkoušeje si představit, jak to asi mohlo vypadat. Ne že by to byl hezký pohled.
S tátovou další otázkou jsem se raději už plně soustředila na něj, protože alespoň z jeho strany to vyznívalo jako upřímný zájem. Jen mě překvapilo, že ví o mém toulání. Ale záleží jakém toulání. Mluvil snad s Wizku? Měla bych…? „Jojo, byla jsem se projít do jeskyň a pak jsem narazila na Makadi. Společně jsem pak došly až sem,“ přesvědčila jsem pohotově svého tatínka o úplně jiné výpravě, než na kterou se pravděpodobně ptal. Nebyla to lež. Jen jiná pravda. „Zjistila jsem, že nemám moc orientační smysl,“ podělila jsem se pak s lehkým zasmáním o hlavní poznatek této cesty a občas trochu nervózně pokukovala po Flynnovi, jestli náhodou neposlouchá. Při pohledu na jeho zlatou srst jsem se úplně automaticky chtěla zeptat na mámu, než mi došlo, že to je spíš otázka, na kterou mám já odpovídat. Nasucho jsem polkla a pokusila se ty myšlenky vyhnat z hlavy. „To ulovil Flynn?“ zeptala jsem se s trochu přehnaným uznáním, když Sigy zmínil zajíce, a pousmála se brášku, jestli ho třeba moje neverbální chvála donutí trochu pookřát.

Vlčice s vločkou pochválila mou bystrost z výrazem, jehož vážnost jsem nebyla úplně schopná rozklíčovat. Potlačila jsem tendenci rozpačitě se uculit jen jsem kývla, když mi dala za pravdu. Představila se jako Kaya a pokračovala informací, která mohla znamenat alespoň to, že ve smečce je podobně dlouho, ne-li kratší dobu než my. A tím pádem asi není takové faux pas nevědět, o koho jde. Obrátila jsem se na vlče, které začalo vykřikovat své jméno a pak dokonce i jména rodičů. Chvilku mi nebylo jasné, proč mi proboha takové informace hodlá sdělit, než mi došlo, že pravděpodobně jen napodobuje styl, kterým jsem se představila já. Až na to, že já jména svých rodičů říkala proto, že byli členi smečky a potenciální známí. Doufám že si právě nevypěstovala nezdravý návyk. Nepřišlo mi to nicméně tolik nevhodné na to, abych se ji pokusila nějak ústně odrazovat od této formy představování se, tak jsem to raději nechala být. Kayu to mimino dle všeho velmi iritovalo, a já už plánovala nabídnout, že se o ni postarám, když začalo popotahovat. Což mě nemálo znechucovalo. Nevěda, kam s očima, jsem se nejdříve nejistě obrátila na Kayu a pak zpět na Makadi. Zaujalo mě, jak je zkoprnělá. Tvář se mi trochu zachmuřila. Co se stalo? Něco si uvědomila? Štve jí, že jsem odešla? Obrátila jsem se od nemocného vlčete a hodlala se přiblížit k mé dosavadní společnosti, bez velkých plánů na co se jí vlastně chci zeptat, když mě zastavil zvuk vytí. Příšerný zvuk! Celá jsem se okamžitě rozzářila a sama zavyla nazpátek. „Je tu Sigy,“ oznámila jsem spíš sama sobě a okamžitě vyběhla tím směrem, ladně míjíc keříky borůvčí, dokud jsem neviděla známý hnědavý kožich. A Flynn (// ? :D)! „Ahoj táto! Bráško!“ přiskočila jsem k nim a oběma olízla tváře na pozdrav, nadšená, že je konečně vidím. Vypadali tak živě a zdravě! Jen Flynn měl na tlapce jakousi… jizvu? Tázavě jsem se podívala na Sigyho a zpět na bráchu, než jsem si uvědomila, že já jsem tu ten, kdo stojí před důležitým rozhodnutím. Mám mu říci o Lylwelin? Světlo ve tváři trochu zhaslo. „Jak jste se měli?“ otázala jsem se raději hned, doufajíc, že to skryje tu změnu, směřujíc otázku stejnou měrou na oba dva přede mnou.

Plán dle všeho vycházel. S radostí jsem sledovala, jak se ta šupinatá masa pomalu vzdaluje. Má radost měla několik rovin – mráz už se mi začínal dostávat pod kožíšek, had byl upřímně děsný a fakt že odcházel byl sám o sobě důvod k párty, to malé vlče přestalo ječet a navíc jsem měla radost za Makadi, která mohla využít své nové schopnosti a být to, co si pro smečku přála znamenat.
Když konečně zmizel, neváhala jsem a vrátila se před ní. „Byla jsi opravdu úžasná,“ usmála jsem se na ni s uznáním, „bez tebe bychom toho hada nezahnali! Musíme to říct pak Blueberrymu.“ Věřila jsem, že alfa takovou schopnost určitě ocení, navíc jeho pochvaly by si mohla Makadi cenit více. Z boku jsem pak ale zaslechla, jak se druhá vlčice ptá písklete na jméno, což poměrně rychle odvrátilo mou pozornost. Věnovala jsem Makadi poslední úsměv a přiblížila se k dvojici.
„Zdravím, jmenuji se Heather. Jsem dcera Sigyho a Lylwelin. Vůbec jsem nevěděla, že jsi také členkou smečky! To asi není tvé, co?“ představila jsem se diplomaticky vlčici s vločkou a pohlédla na vlče, v duchu si gratulujíc, že jsem tu otázku formulovala negativně, protože maličká ji nebyla pranic podobná.

Hnědé vlče bylo z celé situace dle všeho docela na prášky a já si v duchu musela povzdechnout, protože to kňourání bylo vlastně celkem otravný. Jsi už dost stará na to, aby tě štvala jiná vlčata? Tohle byla krize.
Tedy nejen ohledně mého věku. Vločkovlčice mi pohotově odpověděla, že hadi jsou hluší, což byla poměrně revoluční informace, a asi bych měla tendenci to dál řešit, kdyby to nekomplikovalo situaci ohledně našich životů a zdraví, protože se to s hadem tím pádem prostě nedalo probrat. Ale jak ona, tak Makadi se už pustily do práce. Všimla jsem si, že má průvodkyně Kayu neuposlechla, naopak zůstala stát, což mohlo znamenat jedině to, že hodlá ozkoušet své nové schopnosti na něčem jiném, než byla má nebohá maličkost. Krajta se po chvilce opravdu trochu zvedla od země, dle všeho Makadi přičiněním, a já už už chtěla jásat - jenže tam nevydržela dlouho. S bouchnutím o zem byla ještě naštvanější, syčela a já si musela přiznat, že všechno to mrazení v zádech je prostě strach. Vločková se toho ale chytla a já brzy pochopila, co ta věc na jejím krku značí. Země před námi najednou zmrzla a vzduch se rychle ochladil. Geniální! Magie byly opravdu fascinující a já zaujatě pohlédla zpět na Makadi, jak se její schopnosti s těmi ledovými propojí.

>> Mahtaë

Nemohla jsem uvěřit tomu, že jsme se opravdu ocitly v Borůvce. Procházela jsem mezi keři (vyrostly ony, nebo já?) a loudala se za Makadi, mezitím co ona přemýšlela nad mou otázkou. „Zkusit bys to opravdu měla, zajímal by mě výsledek,“ přisvědčila jsem na chvilku se zastavila, abych se mohla lépe soustředit na všechny čichové vjemy. Dle všeho tu žádný člen mé rodiny nebyl, a asi už hodně dlouho. I Makadi zaznamenala to prázdno, kterým naše smečkové území oplývalo, ale já nemohla než pokrčit rameny. „Možná na lovu? Nic jiného mě nenapadá,“ vystřelila jsem první možnost, co mě napadla.
Už z instinktu jsem měla plán si to namířit rovnou do úkrytu, jestli by tam na nás náhodou nečekala nějaká pochoutka, ale to by se neměly dít všechny ti divné úkazy. Trochu podiveně jsem koukla k Makadi, hned co se v lese cosi zablesklo, a stejně jako ona jsem zrychlila krok, držíc se těsně za ní, v mžiku zapomínajíc i na to, že mám být vlastně děsně otrávená. Brzy jsme dorazily k místu činu. Nebo minimálně místu, které stálo za všechnu tu pozornost. Opodál stála hnědočerná vlčice s vločkou na krku (fascinující) a menší vlče, mnohem mladší než já. Při pohledu na ni jako bych si uvědomila vlastní přerostlost. Problém ale ležel spíše před nimi. Zhrozená jsem valila oči na tu horu šupin a masa a kdyby Makadi nevyslovila tu blbou otázku, nepochybně by zazněla z mé tlamy.
Nedokázala jsem chvilku nic než zírat, ale mozek pracoval na plné obrátky. Co to tady dělá? Jak se sem dostal? Jí to vlky, nebo je spíš neškodný? Ty zuby mluvily pro něco jiného. Je jedovatá? Když jsem menší, bude mě chtít sníst dřív? Nebyla jsem schopná říct ani slůvko, natož vymyslet, jak tu věc odstranit, ale nakonec se ukázalo, že černošedá je žena činu a akce a já neměla nejmenší důvod její příkazy neuposlechnout. Držela jsem se za Makadi a jemně pokládala tlapkou za tlapkou, dál od hada. Takhle velcí nebývají hadi jen tak, ne? Představa kouzelné krajty nebyla moc kouzelná. To tady někde spala pod kamenem celou zimu? Otočila jsem se na vločkovlčici. „Rozumí nám, když něco říkáme?“ vypadla ze mě otázka, která sama o sobě asi nedávala moc smysl, pokud mi druhý neviděl do hlavy.

Scéna, které jsem byla svědkem, se komplikovala. Dvojice dle všeho neměla v plánu s jídlem počkat, a hned, co vylezli z vody, začali ryby hltat. S krátkým povzdechem už bych se pomalu zvedala, ale uprostřed pohybu mě k nim opět připoutal prudký pohyb, kterým se šedá přesunula opět do vody. Zoufale jsem zaostřovala, než mi došlo, že ve vlnách plave třetí vlk. Byl dosti podivné stavby, pohublý, a já při pohledu na něj nemohla než konstatovat, že je čas zmizet. Tři už bylo moc. Otočila jsem se na Makadi, která mi mezitím prozradila svou magii. Uznale jsem pokývla. Nějak mě to nepřekvapovalo, hodila se k ní. A se vzduchem se toho dalo dělat určitě mnoho. „Umíš vytvořit bevzduší?“ stihla jsem se zeptat vteřinku předtím, než mě náhlý poryv větru povalil na zem. Makadi sama měla dle všeho problém to ustát, ale moje stále trochu vlčecí konstituce, spojená s faktem, že jsem něco takového nečekala, mi nějakou rovnováhu prostě znemožnila. Prosím...? S krátkým zavrčením jsem se vydrápala opět na nohy a věnovala Makadi krajně otrávený pohled. Asi bych se fakt o nic nepokoušela, jestli jsi na tom s ovládáním svých magií takhle, točila jsem očima, naštěstí však schopná nic neříct nahlas. Dospěláci. Nemožný. Nicméně používání magie ji nejspíš osvěcovalo i na jiných rovinách, protože se konečně zorientovala. Dříve než já. Beze slova jsem ji následovala. Usmála se někdy předtím?

>> Brůvka

<< Křišťálový lesík

Makadi mínila, že bouřky nejsou nic extra nebezpečného, a já jen pokrčila rameny. I když tedy třeba zima mi připadala krajně nebezpečná. Doteď mi běhal mráz po zádech, když jsem si vzpomněla na vánici na Vyhlídce. Co by z nás bylo, kdyby nepřiběhla Launee? Možná tak rampouchy.
Ani tentokrát jsme se zázračně neobjevily v Borůvce a já nespokojeně mlaskla, když nás jedna řeka dovedla jen k další řece. Jak sis vůbec mohla myslet, že bude dobrý nápad jít podél řeky, když v Borůvce žádná řeka není? Ohlédla jsem se za Makadi. „Tak co, poznáváš to tady?“ zeptala jsem se lehce otráveně. Sama jsem tu určitě nebyla, ale celé se mi to zdálo nějaké povědomé. Až moc povědomé. Došla jsem blíže k vodě a chvilku pozorovala vlnky, jak se předhání a překlápí. Sem tam se pod vodou mihla ryba. Flynn by tam určitě okamžitě skočil, že je bude lovit. Pak by ho odnesl proud a on by umřel. Pokud by se nenašel nějaký zachránce, který umí ovládat vodu. Umí táta ovládat vodu? Ohlédla jsem se na Makadi. „Umíš ovládat vodu? Co je vůbec ta tvoje magie?“ došlo mi, že ačkoli mi vysvětlila mnoho i Životu a Smrti, jaksi opomněla zmínit, v čem ty její schopnosti vlastně spočívají, „víš co, tahle řeka by byla geniální trénink.“
Začínala jsem být fakt unavená, jen jsem nevěděla, jestli z Makadi, ze spánkového deficitu nebo ze všech těch těžkých myšlenek. Šumění vody bylo jak balzám na mé trochu pocuchané nervy. Jen jsem nevěděla, jestli dost silný. Kromě vody tu ale voněly i jiné vlčí pachy a já se rozhlédla, zda-li spatřím původce. Kousek dál po proudu opravdu postávali dva vlci, šedý z nich už stál kousek v řece. Bylo docela mrzuté, že ještě byla tma. To chce ty ryby chytat? Koukla jsem po Makadi, jestli si jich také všimla. Sama jsem si opatrně lehla na břicho, abych se aspoň trochu skryla v trávě, ale můj výhled na ty dva byl pořád dobrý. Uchechtla jsem se. „Nebo by možná byl lepší trénink tvých nových schopností jim potom šlohnout úlovek,“ šeptla jsem, trochu nadneseně. Sama jsem si nebyla jistá, jak moc to myslím vážně. „Jestli tedy něco chytí.“