Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Švitořivý les přes Elysej

Alfredo byl z mé odpovědi asi stejně překvapený, jako jsem byla po pár krocích vpřed já, a to, že se zastavil, byla pro mou pohodu asi ta nejlepší věc, co se mohla stát, protože bych se ani za nic rděním nebyla schopná podívat jeho směrem, natož třeba mu do očí. Pořád mě překvapovalo, jak byla každá emoce tisíckrát silnější než normálně. Sama jsi to řekla, tak proč si z toho tak mimo? Takhle spolu další dva roky nepromluvíte kloudného slova. Zamračila jsem se, jako kdyby to mělo usměrnit mé roztočené emoce, a opětovným uvolněním obličejového svalstva převzala od těla kontrolu nad svým dechem, hezky plynule se nadechujíc a vydechujíc, odhodlaná získat zpět kontrolu sama nad sebou.
Šla jsem už nějakou chvilku zepředu, když se Alfredo jak v náhlém vnuknutí přiřítil a vypadla z něj řádka slov. Úplně jsem slyšela, jak mi zrychleně buší srdce. Chvilku jsem mu jen hleděla do očí. „Cože?“ pousmála jsem se po chvíli s naprosto upřímnou, laskavou nechápavostí, protože ať ta věta znamenala cokoli, nebyla jsem schopná z ní vyluštit ani torzo významu. To už mi ale na čenichu přistál vlhký dotek a zrzoun byl zas o kousek přede mnou. Pohlédla jsem za ním, z mé tlamy se ozvalo podivné zahihňání a já jsem začala štrádovat za ním.

// Narrské vršky přes Eso

Cítila jsem jeho dotyk na líčku v odpovědi na ten můj, a tohle znamení iniciativy mi opět nahrnulo krev do tváří a já se trochu sklonila, jako kdyby snad bylo nutné to skrýt. Naštěstí jsme dlouho neotáleli a Alfredo byl brzy na nohou, šlapajíc po mém boku.
Sama jsem konverzaci neiniciovala, hlavu jsem měla plnou myšlenek. Nutnost přeorganizovat si priority a vymyslet, co vlastně je teď potřeba udělat, zaměstnávala mé mozkové závity ve všech přestávkách mezi chvílemi, kdy se všechny ty myšlenky po vzoru mých očí stáčely nenápadně zpět k Alfredovi v té snad nejnemožněji rozněžnělé podobě. Alfredo však byl myšlenkami jinde – tedy jak se to vezme, samozřejmě – jeho otázka mě však trochu překvapila v tom organizačně-zamilovaném rozpoložení a já na něj pár vteřin jen civěla, než mi došlo, o čem mluví. S kapkou nervozity jsem pozorovala, jaká pobídka se mu zračí v očích. Co mu mám jen na to ří- „Můžeš mě líbat dokud nevykvetu,“ slyšela jsem ozvat se mým hlasem z mých úst a po pár vteřinách očního kontaktu jsem se otočila zpět a přidala do kroku. Do tváře se mi pomalu dral podobně šibalský úsměv, jako měl on.

>> Jezevčí les přes Elysej

Bylo v něčem příznačné, že první slova, která Alfredo pronesl, nebyla dle všeho v gallirejštině, ale tom jeho druhém jazyce. Non dirlo je neříkej? Zamyšleně jsem hleděla do stromu, který se nacházel v mém zorném poli, jako kdyby to snad byl Alfredo sám. Je to jazyk jeho duše, jeho emocí. Budeš mu někdy opravdu rozumět, aniž bys uměla tou řečí?
Naštěstí jej má slova dle všeho potěšila. Aspoň ten vrtící ocas, další tisknutí a slova ujištění to naznačovaly. Cítila jsem, jak mě jeho čumák příjemně šimrá na zátylku, a skrz vrstvu srsti a tepla šlo zaznamenat jeho tlukot srdce. Sama jsem pořád nevěděla, kdy se mi přestane po těle prolévat ta horkost, ale první vlna poblouznění už pomalu polevovala a má hlava opět naskakovala na dřívější režim. Co to vlastně znamená? Co tomu řekne Sigy? A co Borůvková smečka? Co Lylwelin? A Pippa. Jak se s tímhle vyrovná Pippa? Kdo je v jeho srdci teď přednější? Bylo sice krásné s Alfredem být a ňuňat se, ale začínala jsem si víc a víc uvědomovat, že bytí s ním znamená bytí s mnoha dalšími. Zkoordinovat tyhle vztahy nebude jednoduché. Nestojí on však za to? Naposledy jsem zafuněla do zrzavého krku. Mé myšlenky ale přerušil jeho hlas, který zněl nejistě, zdráhavě. Nehnul se ode mě ani o píď. Chvilku jsem mlčela, než jsem se nakonec odtáhla sama, abych mu mohla pohlédnout do očí. Povzbudivě. „Tak pojďme,“ usmála jsem se jemně a tak nějak mimoděk se čenichem znovu dotkla toho jeho, pohybem tak automatickým a přirozeným, až mě to samotnou zaskočilo. „Nechám se vést.“

>> Jezevčí les přes Elysejská pole (//?)

Udělala jsem správnou věc? Říct, že jsem si tím byla jistá, stále úplně nešlo. Když si mě ale Alfredo přivinul k sobě a já cítila teplo jeho dechu ve své srsti, mohla jsem říct s jistotu, že to rozhodně nebylo rozhodnutí špatné. V nohách mi mravenčilo a všude, kde se mě dotýkal, jsem cítila horkost. Nejdříve nesměle, ale pak s o to větší vervou jsem sama trochu přitáhla stisk a lehce vydechovala do jeho zrzavého zátylku. Cítila jsem jeho vůni, po lesích a po vodě, tu, která mi byla vzdáleně známá, ale nyní jsem ji mohla pociťovat v intenzitě celého toho momentu.
Objetí chvilku trvalo beze slov, ani z jedné strany, a já usoudila, že bych to nejspíše měla být já, kdo promluví. Pomalu jsem začínala nacházet dech. „Omlouvám se,“ zahuhňala jsem mu do kožichu, „nevím, jestli je to dobrý nebo špatný nápad, nebo jak to celé má být a bude a co vlastně teď cítím, ale chci být s tebou,“ sama pro sebe jsem se pousmála, stále zabořená v jeho srsti, bez odvahy podívat se mu do očí, „chci být s tebou takhle.“ Alfredovo mlčení prohlubovalo mé pochyby o tom, jestli vlastně sdílí tento pocit - nebyl jen omámen okamžikem? Bála jsem se těch myšlenek, což mě vedlo k rozhodnutí, že nejlepší by bylo, kdyby ten okamžik vůbec neskončil.
Cítila jsem ale zároveň zvláštní touhu přiblížit se ještě víc, třeba mu vlepit další pusu, ale zároveň by to znamenalo zvednout hlavu, což se mi také nechtělo. Rozhodla jsem se tedy pro kompromis a stále ve stejné pozici jsem si prostě sedla co nejblíž k němu, přední nohy propletené mezi jeho. Vydechla jsem do jeho kožichu, cítíc se dokonale šťastná. Až se tohle doví Wizku, sežere nás oba.

Heather má 350 b. a chtěla bych za ně magii Emocí na 5 hvězdiček :)

Díky za super letní akci!

<< Spáleniště

Celá tahle věc byla tak složitá – má jistota, že svým bržděním konám správně a že celá ta rozvážnost je odpovídající a vhodná, jako kdyby byla odváta v momentu, kdy Alfredo svěsil uši. To, jak se tvářil to, bylo ještě horší než to nic, které říkala jeho tvář předtím. Chlupy se mi trochu naježily nad tak okamžitým obratem. Zkazila si to. Nejlepší mladý vlk, kterého si poznala, ti vyznal lásku a ty jsi ho odmítla. Znělo to eufemisticky, ale ve své podstatě to bylo odmítnutí a on to tak chápe. Nebyla jsem si jistá, jestli to Alfreda neodradí navždy. Nevypadal uražen, ale jeho návrh přátelství zněl v mých očích nebezpečným fatalismem. Byla jsem přeplněná protichůdnými emocemi, takže navenek jsem sotva stačila jen s jakýmsi poděšením zírat na Alfreda, který se pokoušel najít smysl v mém prohlášení, které bylo přece nakonec jen a pouze strach převlečený za racionalitu. Tušil to i on?
Jeho odcházející silueta ve mně vzbudila potřebu jednat. S nádechem a výdechem jsem vykročila za ním. Co by na mém místě udělala máma? Co by udělal táta? Dává vůbec smysl se v takové situaci řídit podobnou konstrukcí? Jaké je vůbec správné řešení? Musela jsem něco říct, něco udělat, než by se třeba pokusil nějak dál navázat na moje hloupá prohlášení. Co by udělal Flynn? Vkročili jsme mezi stromy a já slyšela jasné, zvučné švitoření. Zastavila jsem. „Alfredo,“ oslovila jsem jej hlasem, který prozrazoval napětí, ale já nehodlala čekat na to, aby si jej nějak interpretoval. Jak se otočil, rychlým krokem jsem překonala tu krátkou vzdálenost mezi námi a vlepila mu něžnou pusu.
Řeklo to, co jsem chtěla? Bylo pozdě? Nenaštvu ho tím jen víc? Měla jsem ještě něco dodat? Co si teď bude myslet? Bude mě mít za přesně tak nerozhodnou, jako reálně jsem? Odtáhla jsem se a podívala se mu do očí, ale nevydržela jsem to dlouho. Hrozně jsem se styděla, za tohle, za to, co jsem řekla, za všechno. Potlačila jsem instinktivní nutkání utíkat či se případně studem se zahrabat pod nejbližší strom, a svou pod srstí zrůžovělou tvář jsem raději zabořila do srsti na jeho krku, ne nijak silně, aby měl šanci protestovat. Nedokázala bych stejně říct ani A. Jen zamručela, trochu nekonkrétně, jako kdyby to mělo pomoct vyplavit všechen ten stud.

// Elysejská pole

Když se konečně Alfredo ozval v odpovědi, nedokázala jsem skrýt lehoučký úsměv. Ne proto, že by ve mně ta odpověď vyvolávala libé pocity, ale spíš proto, že jsem ji očekávala. Ať jsem se ale na to koukala z kterékoli strany, jen tím, že Alfredo konal, byl na rozdíl ode mě o krok napřed. Ačkoli se zdálo, jako kdyby několikrát bylo vhodno odpovědět okamžitě, nepřerušovala jsem ho, jen na něj hleděla trochu smutným, trochu soucitným pohledem. Pak poodešel a já chvilku zůstala stát, než jsem se rozhodla jej následovat. „A co až to stačit ke štěstí nebude? Co potom?“ zeptala jsem se, stále kráčejíc za ním. Nevěděla jsem, jestli bych mu tuhle otázku položila i z očí do očí. Až to pobláznění zmizí, uvidí mě takovou, jaká jsem. Co bude dělat pak? Stejně tak ohnivě, jako mě teď má rád, mě bude nenávidět.
Chtěla jsem ale aspoň něco ujasnit. „Do ničeho mě nenutíš, já jen… já… Já tě vlastně moc neznám. A ty neznáš mě,“ pousmála jsem se nad vlastním konstatováním. Moc jsem nevěděla, co bych na něm vlastně tolik chtěla poznat – asi co myslí těmi případy, kdy selhal. Nebo kolik má sester, a jestli jsou všechny jako Pippa. Nebo jaké má plány do budoucna – a jestli v nich hraji nějakou roli? V hlavě mi k vlastnímu údivu začalo kolovat spoustu otázek, ani jednu jsem však zatím nevyslovila nahlas. Věděla jsem jen jedno a toho jsem se chtěla držet, a také to jemu ukázat. Láska nestačí.

>> švitořivý les

Zamrkala jsem, když Alfredo jen zopakoval to, co mi předtím řekl. Koukala jsem se do jeho oddaných očí, zatímco mi skládal jednu poklonu za druhou, a jako kdyby na mě v jednu chvilku přestal působit účinek květin, uvědomila jsem si, v jak zoufalé situaci vlastně jsem. „Alfiiiiieeee,“ vzdychla jsem, zmámená do zoufalství, a zabořila hlavu do srsti na jeho hrudi. Byla tak měkká a to teplo tak uklidňující. Párkrát jsem se nadechla a zas vyfoukla vzduch do jeho srsti, než jsem se od něj definitivně odlepila. „Pojď!“ zasmála jsem se a během, který byl určitě o dost pomalejší, než se mně osobně zdál (protože jsem byla lehká jako pírko a trochu se z té rychlosti vznášela nad zemí) jsem utíkala mezi květinami, než najednou postupně ony i jejich vůně ustoupila a já stála kousek opodál.
Po pár nádeších jako kdyby mě cosi praštilo do hlavy. Cítila jsem mravenčení, a když ustalo, měla jsem pocit, že mi pukne hlava. A taky, že se právě událo něco opravdu zvláštního. Pohlédla jsem zpět na pole, jestli mě Alfredo následuje.
On mě fakt miluje.To uvědomění na mě dopadlo s nebývalou tíhou. Jak se mám vyrovnat s takovou věcí? Bůhví, čeho všeho by byl schopen, kdybych si to opravdu přála a to přání vyslovila. Hlavu mi plnily nápady, jaký postup by byl ten nejlepší a kam vlastně potřebuju to celé směřovat, ale zároveň mě víc a víc tížil pocit, že je to špatně. To, co dělám je špatně, pozice, do které jsem se dostala, taky. Jak by mohl někdo jako Alfredo dlouho stát po mém boku? Má přesně dané morální hranice, ví, co chce a co nechce, koho má rád a koho ne, a ty, které miluje, by neprodal. Ale co jsem já? Nevím, co chci, nevím ani, za jakých podmínek. Kdyby to bylo dost zajímavé, udělala bych cokoliv, a když tohle Alfredo zjistí, nedokáže mě dál milovat. Jsem mu vůbec schopná dát tu lásku? O svém bratrovi mluvím jako o idiotovi a místo toho, abych tu byla pro svého tátu, jehož partnerka, moje máma, leží v kómatu, o čemž on ani neví… Místo toho si jdu na výlet s Alfredem. Proč vlastně? Nelichotí mi snad jen to, jak zamilovaně se na mě kouká? Divím se, že mě Flynn nemá rád, ale jak by mohl? Nic jsem pro něj neudělala. Jen se mu směju.
S povzdechem jsem odvrátila oči od polí a pohlédla směrem k zvedajícím se kopečkům Vyhlídky. Měla jsem tě tehdy potkat? Nemohla jsem říci, že mi to bylo milejší. Bylo potřeba si přiznat, že i pro mě Alfredo opravdu hodně znamená. I kdyby ne tolik jako já pro něj, je to dost, dost na to, abych měla motivaci jeho zalíbení ve mně neztratit. Hlavu jsem otočila zpět na zrzavého vlka. Měla jsem vůbec jinou možnost? Sama jsi ho políbila, jako by nic. On si to jistě pamatuje, stejně jako ty. „Alfredo,“ oslovila jsem jej celým jménem. Můj hlas zněl najednou trochu jinak, bylo znát, že se maličko třese, a byl naprosto vážný. „Alfredo, já bych tě hrozně nerada navedla někam, kde nechceš být,“ začala jsem a okamžitě si uvědomila, že to zní jako odmítnutí, pokračovala jsem tedy, „nevím, jestli jsem pro tebe dost dobrá. Neumím se starat o své nejbližší, nemám tvoji loajalitu, nevím, co je správné a co ne.“ Hleděla jsem na něj napůl smutně a napůl nejistě. „Ani nevím, jestli tě dokážu mít ráda, tak, aby ses cítil dostatečně milován,“ s povzdechem jsem prostě šla do toho. „Víš, chci to hrozně moc zkusit. Vědět tohle všechno a umět to, být ti, čím ty ji mně,“ můj pohled byl tentokrát pevnější, „ale nevím, jestli dokážu překonat tu nejistotu. Jestli ti dokážu být oporou.“ Jaké má Alfredo cíle? Určitě je má a určitě nejsou malé. Jednou bude Alfa, a pokud mám být po jeho boku, musím dostát jeho autoritě. Hleděla jsem do jeho šedých očí a cítila, že to půjde, že musí, že pokud zůstane při mně, budu třeba umět být sebejistější, rozhodnější. Ale právě ta nejistota mě teď nutila mluvit. Bála jsem se, že mi v tu chvíli Alfie všechno odsouhlasí, ale bála jsem se také, že si to přeci jen rozmyslí. Hrozně moc jsem jej nechtěla zklamat, ale zároveň jsem nemohla nepodléhat pocitu, že je to nevyhnutelné.

Když jsem Alfredovi řekla, že jeho oči jsou jak mraky, začal se nepříčetně smát. Valila jsem na něj chvíli oči, protože jsem nechápala, proč je to vtipné, a už jsem si nepamatovala, jestli jsem se tomu předtím taky smála, myslela to vážně, nebo proč jsem to vlastně říkala. Přesto jsem cítila, jak se mi do tváře hrne krev, když to přirovnání nakonec pochválil. Jak jen si dovoluje ve mně vyvolávat takové pocity!
Vnímala jsem, jak Alfredo ztuhl, a když jsem se mu podívala do očí, měla jsem pocit, jako kdyby jeho zorničky byly chvíli kulaté, chvíli hranaté, a pak se točily opět do kulata. Divný. Zatřepala jsem hlavou a znovu zabrala, abych nás překulila. Alfredo mě díkybohu už taky poslechl a odrazil se, čímž poměrně signifikantně posílil náš spin a já chvilku vnímala jen točící se obzor a špičky Alfredových uší. Pak, jako kdybychom oba na něco narazili, to přestalo, a já byla opět nad Alfredem. Málem jsem přepadla. Byli jsme k sobě tak blízko, že jsem nemohla obě oči vnímat oběma očima těkala jsem z jednoho na druhé, protože jsem si nemohla vybrat, které je hezčí. Taky už se přestaly hýbat ty zorničky. Jeho nos se ke mně pak přiblížil a já trochu nakrčila čenich, když mi přistál na líčku. Opět jsem cítila pohupování Alfredova smíchu a samotné mi v bříšku začalo růst zvláštní uvědomění. Ten smích byl něčím opravdický, jako kdyby všechno, co se v posledních hodinách událo, byl jen sen. Pak cosi šeptl a já ho moc dobře neslyšela – ale sdělení mi neuniklo. „Cože?“ zeptala jsem se, i když z mého výrazu muselo být jasné, že vím, co řekl.

Začínala jsem být rozmrzelá, že nápad jako válení sudů v mé hlavě vznikl. Přísahala bych, že ta země vypadala nahnutě! Teď, jako kdyby se mě snažila ujistit o tom, že je opravdu rovná, se od středu obzoru po jinak rovných přímkách po chvilkách vlnily drobné vlnky.
Pořád s tím nespokojeným výrazem jsem se podívala pod sebe na Alfreda. Začínalo mi být na břiše vedro. Hihňal se a jeho břicho při tom poskakovalo, čímž jsem se trochu rozhoupávala i já a měla jsem pocit, jako kdybych znovu prožívala nějakou scénu z dětství, která se nikdy nestala, nebo rovnou byla znovu u maminky v bříšku. Když se přestal hihňat, bylo mi sděleno, že mám oči jako nebe. Teď jsem se hihňala já. „Ty taky, ale jako je teď, s mrakama!“ opáčila jsem a z nějakého důvodu jsem měla pocit, že jsem ho touto větou přechytračila. Náhlý pocit vítězství byl silný a já se pod jeho vlivem rozhodla dát ještě jednu šanci válení sudů, přerušila mě ale neočekávaná událost, totiž že Alfie mi nosíkem pusinkoval nohu. Zamračila jsem se a on sám se zarazil, ale můj výraz se zas brzy rozplynul. „Co to děláš? Musíš takhle,“ povzdechla jsem si teatrálně nad tou nešikovností a sama mu zcela bez okolků lehoučce olízla nos. Na rozdíl od něj ke mně to uvědomění vlastního činu nepřišlo – tohle je přece normální jemu udělat, ne? Místo toho jsem se zas pokoušela odrážet zadní nohou, abychom ty sudy doválely. Ale Alfredo byl těžký. „Pomož mi!“ poručila jsem mu, ještě blíže jej chytajíc, abychom se konečně překulili.

// Jezevčí les

Alfredo se zastavil na kraji louky, a já, v tu chvíli kousek za ním, jsem udělala totéž a stanula po jeho boku. Když jsem se tak dívala na nevšední zbarvení květů a nasála omamnou vůni z nich se linoucí, nemohla jsem zapřít určitou pochybnost, jestli je tohle opravdu dobrý nápad. Nicméně Alfredo mě vyzval a já nehodlala z toho celého vycouvat jen kvůli tomu, že nějaké kytky divně voněly.
Hned, jak jsem se dostala hlouběji do louky, pohltila mě ta omamná vůně. Chvíli jsem frkala – nebylo to ani trochu příjemné – ale brzy jako kdyby mi vlezla pod kůži, stala se mou součástí, a já úplně přestala vnímat zvláštnost té vůně. Ohlédla jsem se za Alfredem, přičemž jsem si při tom pohybu všimla, že obzor se hezky pravidelně vlní. Fascinující. Alfredo zavýskl a povyskočil, načež jsem se já najednou ocitla na zemi v záchvatu smíchu. „Hihihi, hihi,“ hihňala jsem se a válela mezi rostlinami, polepená pylem, neschopná rozlišit, kde je nahoře a dole. Všechno se točilo v jedné krásné homogenní směsi kolem mé hlavy.
Hned jak jsem se znovu postavila, uslyšela jsem, jak na mě Alfredo volá. „Alfiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiie!“ odpověděla jsem mu s hihňáním, naprosto lhostejná vůči důvodu, proč se mě tak zoufale dovolával. Vůbec jsem netušila, kde je, když jsem se rozhlížela, nic rezavého jsem neviděla, a vlastně jsem ani nebyla schopná si uvědomit, co to vlastně vidím. Po chvilce se zas ozvala hatmatilka a následně moje jméno. „Haf,“ vypadlo ze mě v odpovědi a já najednou spatřila, jak se ke mně řítí rezavá šmouha se stříbrnýma očima. Má první reakce byl děs, a pár kroků jsem ucouvla, než jsem si uvědomila, o koho jde. „Ahá!“ zasmála jsem se a nechala ho spadnout do svého kožichu, což byla v tu chvíli asi ta nejpřirozenější věc pod sluncem. „Cože? Non posso, vivere, jasnýý,“ ubezpečila jsem ho a v návalu spontaneity nechala působit na své tělo jeho váhu, takže jsme oba přepadli dozadu. Co se to dělo? Chytla jsem ho tlapkami za krkem. „sudy!“ křikla jsem nadšeně a rychlým pohybem započala rotaci, která ale ma(ks)imálně dostala mě nad něj, protože jsem tolik síly neměla a nebylo to vůbec z kopce. Ale mohlo by být!

<< Mahar přeš Ešo

Pokračovala jsem v běhu po boku Alfreda, dokud nás les neskryl před deštěm. Zvolnila jsem krok. Alfredo, očividně osvícen náhlým nalezením pojmů, ještě jednou popsal mé oči. „Děkuju,“ pousmála jsem se trochu nepřítomně, protože jsem měla plnou hlavu přemýšlení o tom, co to teda sakra znamená. Borůvkoví vlci měly oči všech možných barev, mému tátovi se dokonce měnily, ale tahle barva byla nejspíše jiná. Znamená to, že má magie je něčím nevšední? Celá ta věc byla nejistá a já si uložila do paměti, že se na to buď budu muset zeptat táty, nebo případně i samotné smrti. Alfredo potvrdil, že magie se v jejich smečce rozvíjely poměrně pomalu, já ale nedokázala úplně to samé říci. „Můj táta je v magiích poměrně zběhlý. Ovládá jich několik, pokud vím,“ podělila jsem se i o svou zkušenost.
Nepřekvapilo mě, když Alfredo odporoval mé tezi, že číst ostatním myšlenky vlastně může být celkem zajímavé. Díky své zásadovosti v mých očích stoupal, sama jsem však musela být o to opatrnější. „Asi jde o situaci. Třeba kdyby si je četli navzájem!“ napadlo mě. Ale samotné mi byla představa, že mé myšlenky jsou odposlouchávány, prostě nepříjemná, i když slova a mysl nebývaly obvykle v rozporu. Asi jsem prostě pořád měla potřebu něco skrývat. „A myslíš si že… Nevím… Pak dokážeš číst i emoce?“ napadlo mě ještě, trochu se při té otázce červenaje. Protože to vůbec s ničím teď nesouvisí, že! To, co říkal Alfredův pohled, když se mi díval do očí, nebylo těžké přečíst i bez jakékoli magie – ale jisté to nebylo a já nevěděla, jestli právě ta nejistota vlastně není ku prospěchu – můj postoj vůči němu byl čím dál více zamotaný. Cosi mě k němu přitahovalo, cítila jsem to jak gumu, která byla ale napnutější, čím blíže k sobě jsme byli. Byl něčím abnormálním, něčím v mém životě, co mělo obrovský potenciál možností. Má hlava byla v jeho přítomnosti lehčí, rychlejší, ale obávala jsem se, že i o dost jednodušší v rozvažování, mé tělo trochu na trní, jako v nějakém dosud nepoznaném pnutí. A mé srdce? Těžko říci. Necítila jsem tolik motýlky a oblaky – bylo to celé vlastně mnohem přízemnější. Nevěděla jsem moc proč, ale něco jsem chtěla a to něco bylo v Alfredovi. Nebo možná přímo Alfredo. Nebyla jsem si jistá, ale bylo to silné a já se přistihovala při myšlenkách, které by mi do té doby přišly naprosto nestoudné. A bála jsem se, že by je Alfredo vyřčené nahlas nemusel snést.
Ten při našem průchodu lesem jen poznamenal, že zde můžeme potkat zesnulé vlky, což byla poměrně zásadní informace. S kým jsi tu mluvil? Opatrně jsem se rozhlédla, jako kdyby se snad měl jezevec objevit, a za stromem na mě měl čekat duch mé matky. Ale ta ještě žije. Nebo žila, před pár týdny. Ta představa mi okamžitě zatemnila mysl a já jen tak letmo pohlédla na Alfreda, na jeho huňatou srst na krku, a s povzdechem si umanula se do ní teda nijak slabošsky nezabořovat. Ještě by odněkud vyběhla Pippa a nabančila mi.
Naštěstí můj společník mě uměl z chmurných myšlenek i rychle vyvést. „No, já!“ odpověděla jsem stručně na jeho výzvu a rozeběhla se vstříc zarostlé louce, bez reálné šance jej dohnat.

>> Elyšejšká pole

<< Náhorka přes středozemku

Blankytně modré do tmavé? Cože? Alfredo popisoval barvu mých očí poměrně komplikovaně, ale i to málo stačilo, abych si musela přiznat, že teda vůbec netuším, co taková barva očí značí. Zarděla jsem se při komplimentu a vyhýbavě se začala rozhlížet po močálech, instinktivně nás vedouc správnou cestou. „Asi máš pravdu,“ přikývla jsem, když řekl, že to s těmi magiemi třeba bude teprve nutné zjistit. Možná by to šlo i natrénovat, ale jak bych mohla trénovat, když ani nevím, co za magii mám? Bylo to trochu chmurné, ale měla jsem teď hlavně jiné starosti.
Na mou poznámku ohledně jeho magie přisvědčil, i když na tom byl asi doteď úplně stejně, jak já. Nějaká část mé mysli si velmi zhluboka oddechla. „Podle mě to může být zajímavé. Vlastně to tak problematicky nevnímám, pokud s těmi informacemi nakládáš v rámci nějakých mezí,“ přiznala jsem, zlákaná tou představou, když on vyjádřil pochyby nad morálností takového jednání. Alfredova zásadovost byla daná, ale já se v této oblasti necítila tolik svázána. Morální eperimenty mě zatím fascinovaly víc. než stíhaly děsit. To, že by mi někdo viděl do hlavy moc příjemná myšlenka nebyla, ale naopak – to už stálo za zvážení. Bylo to sobecké, ale těch možností…
Vnitřní monolog ale definitivně přerušilo Alfredovo popichování. „Vůbec! Mám vždy svou míru!“ zavrtěla jsem hlavou a rádoby uraženě zvedla nos, než se Alfredo začal smát a já tím pádem taky. Stačilo tak málo, bylo mi najednou tak dobře.

>> Jezevčí les přes Eso

<< Mušli přes LeZtrDu

Následovala jsem Alfreda volným krokem, zabraná v myšlenkách, jako opařená tou konfrontací. On sám byl očividně rozhozený a nebylo se čemu divit. Sledovala jsem kámen, který letěl od jeho tlap, a zvedla oči, až když na mě promluvil. „Neomlouvej se, já bych měla,“ pousmála jsem se, „nechala jsem se vyprovokovat, je to hrozná povahová vlastnost.“ Alfredo byl citlivý a já si všímala, jak přirozené je pro něj vnímat a rozlišovat emoce v druhých. Těšilo mě to. Jemu jsem ale víc říct nedokázala. Měla jsem na jazyku spoustu věcí, ale nepřiměla jsem se říct nahlas ani jednu. Otisk konfrontace mi pořád tížil náladu a já měla neurčitý strach, že řeknu něco, co by se později mohlo ukázat jako nesmysl.
Alfredo pak ale poznamenal, že také nemám zlaté oči, což stihlo vygumovat jakékoli moje dosavadní pocity a nahradit je překvapením. „Cože? Fakt? Jakou?“ dožadovala jsem se bližších informací a mimoděk se rozhlédla okolo, jestli není poblíž nějaký vodní tok, kromě toho, který nás máchal zezhora. „Vůbec si nepamatuji, že bych něco magického v poslední době udělala,“ přemýšlela jsem nahlas a zároveň se trochu zarazila. Možná magie dobrých náhod? Jen tak jsem byla schopná vysvětlit třeba naše opětovné shledání.
Když tu Pippa nebyla, začínala jsem se konečně uvolňovat. „Tvé jsou stříbrné,“ konstatovala jsem, „znamená to, že mi umíš číst myšlenky?“ hleděla jsem na něj trochu s očekáváním. Moc jsem nevěděla, co bych dělala při kladné odpovědi. Měla jsem se za co stydět? Před Alfredem jsem měla tendenci stydět se za všechno.
Ihned jsem se o tom i přesvědčila. Vzpomínka, kterou ve mně záměrně vyvolal, ve mně vyvolala jednak stud, druhak radostné rozhořčení. „Můžeš hádat!“ zahudrovala jsem a přemáhala chuť dělat uraženou, že takhle nestydatě odhalil mou pošetilou lež, i když jsem reálně stěží dokázala tvářit se aspoň napůl vážně. Mrskla jsem ocasem a rozběhla se rychleji. „Vřes roste i pod sněhem, abys věděl! Ta rostlina je nesmrtelná!“

>> Mahar přes středozemku

Alfredo přesvědčil, když jsem se ptala po jeho reálném fyzickém stavu, ale když se rozehrála naše výměna s Pippou, nezůstal dlouho ležet. Všimla jsem si jeho rozježené srsti a sama se nenápadně zachvěla. Jeho rozladění jako kdyby přidávalo na tom mém, ale neživilo agresi vůči Pippě, jako spíš nejistotu, jestli jsem to sama přeci jen nepřehnala. Sledovala jsem, jak se mě Alfredo zastává, hlasem, jehož tón zněl naštvaně a děsivě klidně zároveň, a hleděla jsem na Pippu ne s pocitem vítězství, ale rozčarování. Nechala ses zase vyprovokovat. Jak malé dítě, menší než ona. Mohla jsi prostě mlčet, ale ty místo toho útočíš na tak citlivou oblast. Napůl jsem sklonila hlavu a odvrátila pohled, jako kdybych se tím měla distancovat od jejich promluvy. Je užívání toho jazyka vázané na chvíle citového rozrušení? Trochu mě mrzelo, že jsem nerozuměla všemu, co Alfredo říkal.
Pak se ozvalo mé jméno a já zvedla pohled k Alfredovi, který se měl k odchodu. „Dobře, půjdu,“ souhlasila jsem, zkoumavý pohled na pár vteřin vraceje k Pippě, než jsem jej opět odvrátila. Cítila jsem napětí a mému svědomí to nepomáhalo. Je tohle vítězství? To, co jsem chtěla? Jestli jo, možná bych si měla zrevidovat tužby. Otočila jsem se k odchodu, abych neviděla loučení té sourozenecké dvojice, a bez dalšího pohledu na pískovou jsem s jemným, trochu posmutnělým pousmáním následovala Alfreda.

>> Náhorní plošina přes LZD