Příspěvky uživatele

// VLA 4.post: Napiš post jako sen, který se vlkovi zdá

Viděla jsem strom, les, kláda, ohýnek. Co to je? Svítí, láska! Teplý kožíšek. Mimoní ruce. Maminka líže tatínka, tatínek líže maminku, mě, bratříčka. Magie ještě není pro tebe. Bouřka, hromy, blesky, co to je bouře a jak to vím? Bouře, bouže, bžouže… Miláčku neměl bys být opatrnější? Tisíc mechů na jednom místě, tma a první sluneční paprsek. Vztek! Proč to udělal! Bolí, bolí! Nemůžu dýchat, nemůže dýchat, jen nám špatně! Blinkám. Ale v pusince není pachuť, ale květinky. Velká kulatá věc s chlupy. Malá kulatá věc s méně chlupy. Oblá věc bez chlupů. Zlatá srst a čáry. Co jsi čáry? Kde mám čáry? Mám čáry? Zlaté oči, šedé oči, šedé chlupy. Stromy a málo stromů. Pach močálu. Jemný dotek milovaného nosu. Myslela jsem, že budeme přátelé, cítím podivné teplo v tvé přítomnosti. Bráška říká, že ho to nezajímá, ale mě to zajímá, opravdu velmi palčivý zájem, co tak můžu dělat s takovou zvědavostí, bráško, co mám dělat s takovou zvědavostí. Jsem v deliriu ale slyším hlasy. Velká černá vlčice se zelenými plameny mi říká, jsi vítr, jsi déšť, jsi bouře, máš to v sobě, a je to tvé prokletí! Chci se jí zeptat proč, ale ona se jen směje. Je to snad vtipné, není, proč se směješ, co tím myslíš, co se mnou je špatně, já nechci být prokletá. Jsem naštvaná! Babice jedna, proč říkáš takovéhle věci? A co jako moje nervy? Jaký prokletí? Co jsem ti jako udělala?! Osobně si tě podám! Vrčím a drnčím zuby a ježí se mi chlupy, které úplně ztrácí svůj lesk. Ty jedna babice zelená! Žádné prokletí, udělám z toho dar! Ty si myslíš, že mě přechytračíš? Žádný takový ty sketo! Se o tom ještě pobavíme až ti ukousnu hrdlo. Zelený oheň zmizí a černá vlčice s ním a ze mě spadne všechen vztek. Maminko, co tím myslela? Jsem z toho nějaká tumpachová, proč mi říká déšť i vítr? Co mám společného s meteoroto-meteorologickými úkazy? A proč mi to říká zrovna ona? Fakt nebyla příjemná. A já chci jen spát, ne mít takovéhle tupé nesmyslné sny. Začínám být znovu naštvaná! Docela dost naštvaná! A nebo je to jen lítost? Nevyznám se ve světě, nebo jen ve svých snech? Co mi na to řekneš maminko? A co tatínek! Ten ví určitě odpověď na takovéhle pochybné věci, že, tatínek je velmi chytrý a já ho mám ráda, ráda, ráda… Stejně jako mám ráda brášku. Brášku mám ráda. Brácho…
„Finne!“ trhla jsem sebou v úleku, když do mě bráška žďuchnul. Pohlédla jsem mu do oček a spatřila v nich jiskřičky darebáctví. Nakrčila jsem čenich v odpovědi a sledovala, jak se houpe kamsi pryč. Hleděla jsem na něj a protočila očima, přestože mi nebylo úplně jasné, proč moje tělo reaguje tímhle způsobem na pocity, které se ve mně pohledem na brášku probudily. „Uhhh,“ vzdychla jsem a způsobně se postavila na nožičky. Tatínek říkal, že musíš opatrně našlapovat, vzpomněla jsem si a s možná až přehnanou pečlivostí kladla jednu nohu za druhou, za bráchou. Musím ho pohlídat, aby nezapadl do vody! …tedy tím jsem si omluvila naše vzdálení se od rodičů. „Du!“ štěkla jsem na brášku, který už byl zcela fascinován něčím, co jsem samozřejmě viděla již z dálky. Vyslovil svou hypotézu, že je to vrk, a já potlačila druhé protočení panenek a místo toho mu sdělila můj mnohem zásadnější poznatek: „Ale Finne! Vždyť se nehýbe! To znamená…“ Opravdu jsem nevěděla, co značí nehybnost živého tvora. Napadla mě jen jedna věc. „Musí asi spinkat,“ s učitelskou dikcí a pohledem světaznalé borkyně prohlédla celou naší polomrtvou alfu. „Nebo je to koberec!“ Co je koberec? „Budeš jí budit? Nebo jí necháme spinkat? Možná bychom jí měli nechat špinkat…“ přemýšlela jsem usilovně a přitom obcházela tělo a občas k němu čuchala.